6 C 268/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Holou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 25 736,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 727,32 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 800 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 2 009,13 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 018,95 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 879,54 Kč za dobu od 26. 12. 2023 do 18. 3. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 736,36 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 23 727,32 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení v částce 595,68 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení s odůvodněním, že dne 9. 9. 2020 účastníci uzavřeli smlouvu, kterou označili jako „smlouvu o revolvingovém úvěru č. , RČ, “ (dále též jen „smlouva“). Nedílnou součástí této smlouvy jsou obchodní podmínky. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v souhrnné výši 53 465,12 Kč. Žalovaný své povinnosti řádně a včas neplnil, byla mu proto zaslána upomínka k úhradě dlužných částek. Na tuto upomínku žalovaný nereagoval. Žalovanou pohledávku tvoří: jistina ve výši 23 727,32 Kč, poplatky ve výši 196 Kč, poplatky za pojištění ve výši 113,04 Kč, náklady na vymáhání ve výši 1 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 500 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 018,95 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 23 727,32 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 879,54 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 25 736,36 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenska, a v dané věci se jedná o řízení s cizím prvkem, zabýval se soud otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Jelikož se bydliště žalovaného nachází na území České republiky, je dána pravomoc českých soudů na základě čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis).

4. Na základě provedeného dokazování, když vycházel pouze z listinných důkazů, které předložila pouze žalobkyně, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr:

5. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 9. 9. 2020 smlouvu o úvěru č. , RČ, , jíž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky prostřednictvím kreditní karty, a to vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce ve výši 24 029 Kč. Úroková sazba mezi účastníky řízení byla sjednána ve výši 26,28 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky žalobkyně a sazebník žalobkyně. Žalovaný v rámci smlouvy nebyl pojištěn (prokázáno smlouvou o úvěru č. , RČ, ze dne 9. 9. 2020, úvěrovými podmínkami společnosti , Jméno žalobkyně, . platnými od 1. 11. 2019, výpisem obchodního rejstříku žalobkyně). Žalobkyně žalovanému poskytla částku ve výši 96 205,18 Kč, žalovaný celkem uhradil částku ve výši 62 570 Kč (prokázáno výpisem čerpání splátek a úhrad).

6. Žalobkyně se při posuzování úvěruschopnosti řídí interní metodikou, dle které je zjišťováno „kreditní scóre“, a to skrze příjmovou a výdajovou stránku, věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, způsob bydlení apod. (prokázáno posouzením úvěruschopnosti klienta) Před uzavřením smlouvy vyžádala žalobkyně od žalovaného informace týkající se jeho situace, příjmů a výdajů. Žalovaný uvedl, že je svobodný, má 1 dítě, bydlí ve vlastním bytě, příjem ostatních členů domácnosti je 18 000 Kč, je podnikatelem, měsíční příjem má ve výši 40 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně lustrovala žalovaného v systémech JAP_PUJCKA, SOLUS, NRKI, ISIR, CEE, MVCR (prokázáno potvrzením o provedení ověření bonity klienta). O žalovaném zjistila, že má dvě kreditní karty a tři splátkové závazky u různých bank, přičemž v případě závazku od data 5. 3. 2018 je žalovaný zatížen částkou 20 000 Kč měsíčně, v případě závazku od data 21. 1. 2020 je žalovaný zatížen částkou 10 000 Kč měsíčně, v případě závazku od data 10. 7. 2017 je žalovaný zatížen částkou 219,90 Kč měsíčně, v případě kreditní karty splátkové fungující od data 14. 12. 2016 splácí 687 Kč měsíčně, žalovaný žádal o další kreditní kartu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč dne 6. 7. 2020, tuto žádost následně odvolal (prokázáno úvěrovou zprávou).

7. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, a proto i k tomuto žalobkyně opakovaně vyzývala, až celou dlužnou částku zesplatnila dne 11. 12. 2023 (prokázáno výzvou ke splacení celého úvěru ze dne 11. 12. 2023 vč. podacího archu ze dne 12. 12. 2023).

8. Žalobkyně žalovanému před podáním žaloby zaslala dne 4. 1. 2024 též předžalobní výzvu (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 4. 1. 2024, včetně podacího archu ze dne 5. 1. 2024).

9. Po právní stránce soud nárok žalobkyně posoudil následovně:

10. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu.

12. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy úvěruschopný. Žalovaný dle úvěrové zprávy dlouhodobě nebyl v dobré finanční situaci. V řízení vyplynulo, že žalovaný byl schopen po relativně dlouhou dobu řádně a včas hradit jednotlivé splátky, z úvěrové zprávy však vyplývá, že své cash-flow do velké míry zajišťoval právě úvěry z kreditních karet a jinými úvěrovými produkty. Z předložených důkazů nevyplývá žalobkyní tvrzená výše příjmů žalovaného, ani z nich není patrná výše jeho nákladů na bydlení. Má-li žalovaný jedno dítě, lze z jeho věku (rok narození 1995) dovodit, že k dítěti pravděpodobně bude mít i vyživovací povinnost. Žalovaný uvedl, že náklady na domácnost činí 10 000 Kč při počtu třech osob v domácnosti. Taková částka se jeví jako nepřiměřeně nízká. Z toho mělo žalobkyni vyplynout, že jí žalovaný nemusí poskytovat pravdivé informace a měla si tak jeho skutečnou výdajovou situaci lépe ověřit. Tím spíše za předpokladu, když bylo z úvěrové zprávy zřejmé, že žalovaný ze svých příjmů sotva pokryje své splátkové povinnosti, a proto opakovaně čerpá úvěry z kreditních karet. Soud proto uzavřel, že faktická finanční situace žalovaného v návaznosti na ostatní členy domácnosti, nákladovou stránku žalovaného, a jeho faktické příjmy v podnikání nebyly v řízení prokázány. Úvěruschopnost žalovaného nebyla ze strany žalobkyně řádně zkoumána.

13. Žalobkyně měla být poučena podle § 118a odst. 3 o.s.ř., že je povinna prokázat tvrzení, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, ale na jednání se nedostavila, čímž se o možnost poučení ochudila.

14. Závěr ohledně úvěruschopnosti je v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, , ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“15. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, , ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2014 ve věci C-, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Consumer Finance SA v . , jméno FO, a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“16. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , OPR- , právnická osoba, . v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.

18. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 23 727,32 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo mu dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalované činí ke dni rozhodnutí částku 23 727,32 Kč, což žalovaný ani nesporoval.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. , spisová značka, , ze dne 20. 4. 2022, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Účastníci řízení se na splatnosti nedohodli. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný nebyl schopen platit původně nastavené splátky ve výši minimálně 4 % z dlužné částky měsíčně (celková splatná částka činila 28 158 Kč). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodl soud tak, že lhůtu k vrácení nesplacené části jistiny žalovanému uložil ve splátkách ve výši 800 Kč měsíčně (tedy splátkách nižších, než byla splátka původní), kdy splatnost první splátky nastane v měsíci následujícím po právní moci rozhodnutí.

20. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 23 724,23 Kč vyhověl. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. s přihlédnutím k poměru úspěchu a neúspěchu účastníků tak, že přiznal žalobkyni vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 24 %, která činí 595,68 Kč. V rozhodnutí I. ÚS , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , ze dne 30. 8. 2010, Ústavní soud dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství.

22. Žalobkyně měla úspěch co do následujícího:a) jistiny v částce 23 727,32 Kč,Žalobkyně tak měla úspěch co do částky 23 727,32 Kč, tj. ve výši 62 %.

23. Žalovaný měl úspěch co do následujícího:a) části jistiny ve výši 2 009,13 Kč,b) kapitalizovaného úroku ve výši 7 018,95 Kč,c) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 879,54 Kč,d) zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 736,36 Kč za období od 19. 3. 2024 do zaplacení ve výši 2485,5 Kč,e) zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 727,32 Kč za období od 19. 3. 2024 do zaplacení ve výši 2 291,47 Kč.Žalovaný tak měl úspěch co do částky 14 684,50 Kč, tj. ve výši 38 %.

24. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 030 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 736,36 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, žalobní návrh) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

25. Soud dospěl k závěru, že v tomto případě jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení za úkony učiněné do podání návrhu na zahájení řízení v rozsahu podle § 14b a. t. Žaloba je podána na ustáleném vzoru, ve kterém žalobkyně pouze mění osobu žalovaného a další údaje (čísla smluv, faktur, vyúčtované položky), čímž se celý proces stává z velké části pouze automatizovanou administrativní záležitostí nevyžadující složité právní posouzení ani zásadní individualizaci skutkových a právních tvrzení.