6 C 322/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Holou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., organizační složka zahraniční osoba registrovaná pod č. 27943445 sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 223 643,43 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 223 643,43 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatný vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do zákonného úroku z prodlení z částky 223 643,43 Kč od 13. 12. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, do úroku ve výši 4,9 % ročně z částky 223 643,43 Kč od 13. 12. 2023 do zaplacení a do kapitalizovaného úroku ve výši 5 553,51 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení v částce 34 113,76 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou došlou dne 18. 6. 2024 domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnila tak, že uzavřela se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 21. 9. 2020, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr 315 000 Kč, úrok byl sjednán ve výši 4,9 % ročně z dosud nesplacené jistiny. Výše měsíční splátky činila částku 4 760,40 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplatil. Žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala jej k úhradě. Jistina ke dni zesplatnění 12. 12. 2023 činí 223 643,43 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je zahraniční právnická osoba se sídlem v Polské republice a žalovaný státním příslušníkem České republiky, a v dané věci se tedy jedná o řízení s cizím prvkem, zabýval se soud otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Jelikož se bydliště žalovaného nachází na území České republiky, je dána pravomoc českých soudů na základě čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis).

4. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání soudu nedostavil, ani včas nepožádal o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Na základě provedeného dokazování, když vycházel pouze z listinných důkazů, které předložila pouze žalobkyně, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr:

6. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 21. 9. 2020 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, /2020, jíž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 315 000 Kč a žalovaný se zavázal předmětnou částku žalobkyni vrátit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 760,40 Kč až do úplného splacení. Úroková sazba mezi účastníky řízení byla sjednána ve výši 4,9 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky žalobkyně a sazebník žalobkyně. Žalovaný v rámci smlouvy byl pojištěn (prokázáno smlouvou o úvěru č. , Anonymizováno, /2020 ze dne 21. 9. 2020, sazebníkem žalobkyně platným od 24. 7. 2020, všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně pro zakládání a vedení účtu fyzických osob platných od 14. 9. 2019. podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů žalobkyní platných od 18. 9. 2019, informacemi ohledně certifikace žalovaného, výpisem z obchodního rejstříku stran organizační složky žalobkyně, smlouvou o vedení účtu ze dne 30. 6. 2011 a žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru mpůjčky + předschválenou nabídkou). Žalobkyně žalovanému dne 21. 9. 2021 poskytla částku 315 000 Kč (prokázáno výpisem z bankovního účtu žalovaného vedeného žalobkyní za období od 30. 6. 2011 do 20. 5. 2024). Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, a proto jej i k tomuto žalobkyně opakovaně vyzývala, až celou dlužnou částku zesplatnila dne 12. 12. 2023. Dlužná částka jistiny činila 223 643,43 Kč (prokázáno poslední výzvou k uhrazení dlužné částky/odstoupení od smlouvy ze dne 3. 8. 2023 včetně dodejky a výpisem z mpůjčky s posledním záznamem ze dne 12. 12. 2023).

7. Před uzavřením úvěru žalovaný dosahoval příjmu ve výši 35 595 Kč průměrně měsíčně čistého. Jako osobní měsíční výdaje uvedl žalovaný částku 13 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl v rozhodné době vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři Erice ve výši 4 000 Kč měsíčně, které ne vždy platil včas (např. výživné za červenec 2020 uhrazeno až v srpnu 2020). Dále mu byly poskytnuty úvěry, které jej splátkově zatěžovali částkou 14 300,57 Kč měsíčně, kdy se jednalo o revolvingový úvěr poskytnutý žalovanému žalobkyní do výše 300 000 Kč (aktuální dlužná částka ke dni 20. 9. 2020 činila 287 768,58 Kč), a dále o úvěry označené jako UG , č. účtu, , UG , č. účtu, a UG , č. účtu, (prokázáno zprávou o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného stran žalobkyně, žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru mpůjčka, informacemi ohledně CBC zprávy a dat BUDA od žalobkyně a výpisem z bankovního účtu žalovaného vedeného žalobkyní za období od 30. 6. 2011 do 20. 5. 2024). Splátky úvěru č. , Anonymizováno, /2020 byli po celou dobu hrazeny z revolvingového úvěru žalovaného, který se stále navyšoval, až došlo k jeho absolnutnímu vyčerpání do částky 300 000 Kč. Poslední známé příjmy (podzim roku 2021) žalovaného ze zaměstnání činili částku kolem 28 000 Kč měsíčně (prokázáno výpisem z bankovního účtu žalovaného vedeného žalobkyní za období od 30. 6. 2011 do 20. 5. 2024).

8. Žalobkyně žalovanému před podáním žaloby zaslala dne 6. 6. 2024 též předžalobní výzvu (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 6. 6. 2024, včetně podacího lístku z téhož dne).

9. Po právní stránce soud nárok žalobkyně posoudil následovně:

10. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Žalobkyně a žalovaný uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu.

12. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy neúvěruschopný. Žalovaný v rozhodné době před uzavřením smlouvy o úvěru dosahoval průměrného měsíčního příjmu 35 595 Kč, přičemž jeho výdaje činili dle jeho vlastních tvrzení i ověření banky v rámci její zprávy o ověření úvěruschopnosti žalovaného částku 31 300,57 Kč (výdaje žalovaného včetně bydlení 13 000 Kč, úvěrové zatížení do uzavření nové smlouvy žalovaného 14 300,57 Kč a výživné na nezletilou dceru Eriku 4 000 Kč měsíčně), přičteme-li splátku nového úvěru, jež je předmětem tohoto řízení, ve výši 4 760,40 Kč, výdaje žalovaného dosáhnout částky 36 060,97 Kč měsíčně, čímž překonají průměrné měsíční příjmy žalovaného. Nelze též přehlédnout fakt, že žalovaný po celou dobu předmětný úvěr splácel pomocí jiného úvěru, a to úvěru revolvingového, který mu též již v minulosti byl poskytnut žalobkyní, a to až do jeho úplného vyčerpání, tj. do jeho maxima ve výši 300 000 Kč, kdy původním záměrem žalovaného bylo tento revolvingový úvěr vůči žalobkyni úvěrem vedeným pod č. , Anonymizováno, /2020 splatit, když ke dni před dnem čerpání tohoto úvěru činil jeho zůstatek na běžném účtu částku 287 768,58 Kč, což žalovaný dokázal pouze jednorázově ke dni 21. 9. 2020, aby posléze tento svůj dluh nadále prohluboval, až do úplného vyčerpání úvěrového rámce.

13. Tento závěr je i v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, , ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“14. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS , Anonymizováno, /18, ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, , ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne [datum] ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . , jméno FO, a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“15. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , OPR- , právnická osoba, . v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.

17. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 315 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí ke dni rozhodnutí částku 223 643,43 Kč.

18. Podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. , spisová značka, , ze dne 20. 4. 2022, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Účastníci řízení se na splatnosti nedohodli. Žalovaný ke svým majetkovým poměrům ničehož neuvedl, když po celé řízení zůstal pasivní. V řízení pak bylo prokázáno, že příjmy žalovaného ani v rozhodném období před uzavřením předmětného úvěru nedosahovali takové výše, aby byl schopen hradit celou splátku ve výši 4 760,40 Kč. Nadále pak došlo k poklesu příjmů žalovaného, a to ne částku kolem 28 000 Kč měsíčně (podzim 2021). Další příjmy žalovaného již nejsou známy. V souladu s posledně citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodl soud tak, že lhůtu k vrácení nesplacené části jistiny žalovanému uložil ve splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně, kdy splatnost první splátky nastane v měsíci následujícím po právní moci rozhodnutí. Tuto částky s ohledem i na výši splátky náhrady nákladů řízení soud považuje za přiměřenou i s ohledem na poměrně rozsáhlé zadlužení žalovaného a vyživovací povinnosti k dceři Erice.

19. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 223 643,43 Kč vyhověl. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k poměru úspěchu a neúspěchu účastníků tak, že přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 62 %, která činí 34 113,76 Kč (tj. 62 % z částky 55 022,20 Kč), když úspěch žalobkyně v řízení činí 81 %. V rozhodnutí I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010, Ústavní soud dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství.

21. Žalobkyně měla úspěch co do následujícího:a) jistiny v částce 223 643,43 Kč,22. Žalobkyně tak měl úspěch co do částky 223 643,43 Kč, tj. ve výši 81 %.

23. Žalovaný měl úspěch co do následujícího:a) kapitalizovaného úroku ve výši 5 553,51 Kč,b) úroku ve výši 4,9 % ročně ze částky 223 643,43 Kč za období od 13. 12. 2023 do 17. 12. 2024 ve výši 11 168,60 Kč,c) zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 223 643,43 Kč za období od 13. 12. 2023 do 17. 12. 2024 ve výši 34 097,90 Kč.

24. Žalovaný tak měl úspěch co do částky 50 820,01 Kč, tj. ve výši 19 %.

25. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 946 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), ve znění účinném do 31. 12. 2024, z tarifní hodnoty ve výši 223 643,43 Kč sestávající z částky 9 220 Kč za každý ze čtyř úkonů (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, účast na jednání soudu dne 17. 12. 2024) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 38 080 Kč ve výši 7 996,80 Kč.

26. I úhradu nákladů řízení soud žalovanému s ohledem na jeho finanční a osobní situaci uložil ve splátkách, a to ve výši 200 Kč měsíčně.