6 C 374/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Holou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 50 598,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 598,31 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se, co do úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 3. 2024 do 1. 4. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 4. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 2 428,02 Kč od 1. 12. 2023 do 3. 3. 2024, zamítá.

III. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení v částce 2 024 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 50 598,31 Kč s příslušenstvím představující zákonný úrok z prodlení a úrok. Mezi účastníky řízení byla dne 28. 4. 2021 uzavřena rámcová smlouva č. , hodnota, na základě níž byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne 28. 4. 2021 uzavřel žalovaný s žalobkyní dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, na jehož základě žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, který mu žalobkyně poskytla dne 28. 4. 2021. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit jistinu úvěru spolu s úrokem. Jelikož žalovaný porušil podmínky kontokorentu, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni 4. 3. 2024. Dlužná částka tak činila v jistině 50 000 Kč. Na příslušenství žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 2 428,02 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně 50 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 3. 2024 do 1. 4. 2024 a úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 4. 2024 do zaplacení. Žalovaný dále přečerpal na svém běžném účtu povolený debet o 598,31 Kč. Žalovaný na výše specifikovaný dluh žalobkyni již neuhradil ničehož.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny s bydlištěm v České republice. Pravomoc českého soudu je dána v souladu se Smlouvou mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (sdělení MZV č. 123/2002 Sb. m. s.).

4. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila.

5. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání soudu nedostavil, ani včas nepožádal o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

6. Soud na základě provedeného dokazování, když vycházel pouze z listinných důkazů, které předložila pouze žalobkyně, důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr:

7. Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 28. 4. 2021 rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalobkyní pro žalovaného veden běžný účet č. , hodnota, a spořící účet č. , hodnota, , včetně dodatku č. , hodnota, ze dne 28. 4. 2021, na základě kterého byl žalovanému poskytnut kontokorent ve výši 50 000 Kč s úročením ve výši 18,9 % ročně (prokázáno rámcovou smlouvou ze dne 28. 4. 2021 č. , hodnota, , dodatkem č. , hodnota, ze dne 28. 4. 2021, obchodními podmínkami žalobkyně účinnými od 1. 1. 2021, obchodními podmínkami žalobkyně účinnými od 28. 11. 2022, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, podmínkami pro užívání kontokorentu účinnými ode dne 19. 5. 2019, podmínkami pro užívání kontokorentu účinnými ode dne 21. 4. 2022, ceníkem účinným od 3. 11. 2022, ceníkem účinným od 1. 2. 2023 a přehledem čerpání a splácení kontokorentu stran žalovaného). Žalovaný poprvé kontokorent čerpal ke dni 19. 6. 2023, kdy do problémů se splácením se dostal již dne 1. 8. 2023, stejně tak ve dnech 4. 9. 2023, 2. 10. 2023, 1. 12. 2023 - 4. 12. 2023 a od 31. 12. 2023 do zesplatnění dne 4. 3. 2024, když v těchto dnech se dostal na svém účtu do nepovoleného debetu (prokázáno přehledem čerpání a splácení kontokorentu stran žalovaného a výpisem z běžného účtu žalovaného za období od 19. 4. 2023 do 12. 7. 2024). S ohledem na toto jednání žalovaného žalobkyně přistoupila ke zesplatnění celé dlužné částky, a to ke dni 4. 3. 2024, kdy žalovaný dlužil žalobkyni celou výši kontokorentu, tj. částku 50 000 Kč, úrok ve výši 2 428,02 Kč a nepovolený debet ve výši 598,31 Kč (prokázáno výzvou k zaplacení dluhu – takzvanou předžalobní výzvou ze dne 4. 3. 2024).

8. Po právní stránce soud nárok žalobkyně posoudil následovně:

9. Jelikož předmětem řízení je nárok na náhradu škody, aplikoval soud pro určení rozhodného práva Smlouvu mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (sdělení MZV č. 123/2002 Sb. m. s.), přičemž dle čl. 48 je rozhodným právem právo české.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Dle § 2262 o.z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

10. Žalobkyně spolu s žalovaným uzavřela dne 28. 4. 2021 smlouvu dle § 2662 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovanému na žalobkyní zřízeném běžném účtu vznikl nepovolený debet ve výši 598,31 Kč, který měl povinnost dle předmětné smlouvy uhradit. Žalovaný však ničehož nezaplatil.

11. Dále žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu.

12. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru, když v řízení nebylo prokázáno jakékoliv zkoumání příjmové ani výdajové stránky žalovaného, a to ani za situace, kdy žalobkyně ke stejnému datu, k jakému žalovanému schválila kontokorent mu založila též běžný účet, tedy žalobkyni nebyla známa finanční minulost žalovaného. Žalobkyně v žalobním návrhu pouze obecně tvrdila, že po podání žádosti o úvěr byla posouzena platební schopnost žalovaného, ničeho bližšího však netvrdila a žádné důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti, žalovaného nepředložila. Žalovaný poprvé čerpal úvěr ke dni 19. 6. 2023, kdy se poprvé do problémů se splácením poprvé dostal ke dni 1. 8. 2023, a pak se s nimi potýkal opakovaně až do dne 1. 12. 2023, kdy přestal svůj závazek splácet zcela. Žalobkyně se z jednání soudu konaného dne 14. 2. 2025 omluvila a tak se sama ochudila o poučení soudu dle § 118a o. s. ř.

13. Žalobkyně má povinnost úvěruschopnost zkoumat individuálně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele. Je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru při poskytování úvěrů zkoumal přiměřeným způsobem reálnou a celkovou majetkovou situaci spotřebitele a k tomuto požadoval doložit příslušné listiny. Tento závěr je i v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. , Anonymizováno, , ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . , Anonymizováno, , 2011, s. 98-109, ISBN , Anonymizováno, ). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“14. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS , Anonymizováno, , ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. , Anonymizováno, , ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne [datum] ve věci C -, Anonymizováno, , Consumer Finance SA v . , jméno FO, a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“15. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -, Anonymizováno, OPR- , právnická osoba, . v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady , Anonymizováno, ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady , Anonymizováno, EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením i dalších produktů v ní sjednaných.

17. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 300 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí ke dni rozhodnutí částku 50 000 Kč, což žalovaný ani nesporoval.

18. Podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , ze dne 20. 4. 2022, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Účastníci řízení se na splatnosti nedohodli. Žalovaný pro soud po celý čas řízení zůstával nekontaktní. Soud tak nemohl zjistit jeho aktuální majetkovou situaci. V souladu s posledně citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodl soud tak, že lhůtu k vrácení nesplacené části jistiny žalovanému uložil ve splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně, když tato částka se soudu s ohledem na povědomí žalovaného o jeho dluhu a celkovou částku, kterou je nutné žalobkyni splatit její jako přilnavá.

19. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, že žalobě vyhověl co do částky 50 598,31 Kč (výrok I.) a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy soud přiznal soud žalobkyni, která byla v řízení téměř zcela úspěšná, náhradu nákladů řízení ve výši 2 024 Kč. Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku. Žalobkyni jinou náhradu nákladů řízení výslovně nepožadovala. I úhradu nákladů řízení soud žalovanému uložil ve splátkách, a to ve výši 200 Kč měsíčně.