8 C 268/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Löffelmannovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 38 035 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 38 035 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 9. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci, k rukám právního zástupce žalobce, částku ve výši 12 267 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 21. 6. 2022 domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 38 035 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, a to smlouvu [číslo] na částku 50 000 Kč. Žalobkyně má za to, že je uvedená smlouva neplatná, a to z důvodu porušení povinnosti žalované při posuzování úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně jako spotřebitele. K tomu, aby žalovaná splnila svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, potřebuje řadu dokumentů, ze kterých zjistí relevantní informace, a to například výpisy z bankovního účtu spotřebitele, pracovní smlouvu spotřebitele, potvrzení o příjmu spotřebitele, příp. daňové přiznání spotřebitele atd. Dále je k poskytnutí finančních prostředků nutné nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovaná si však před uzavřením smluv o úvěru žádné tyto dokumenty neobstarala, ani neprovedla nahlédnutí do příslušných databází. Pro žalovanou nemohly být dostačující pouze informace sdělené žalované právním předchůdcem žalobkyně, obzvlášť pokud jde o informace o zaměstnání a příjmu právního předchůdce žalobkyně. Závěr o tom, že žalovaná řádně před uzavřením smluv neposoudila úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, nezhojí ani prohlášení žalobkyně uvedené ve smluvních podmínkách ke smlouvě, že byly poskytnuty úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou půjčku. Průměrný spotřebitel nemůže mít představu o tom, co je obsahem povinnosti věřitele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jednání žalované vykazuje porušení povinnosti vykonávat podnikatelskou činnost s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně uhradil na základě zmíněné smlouvy celkem částku ve výši 88 035 Kč, přičemž s ohledem na shora uvedené měl uhradit pouze částku ve výši 50 000 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami (38 035 Kč) tedy představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, neboť právní předchůdce žalobkyně hradil žalované na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně pohledávku představující bezdůvodné obohacení ve výši 26 520 Kč nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2021. Ustanovení o úroku je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a představuje nerovnováhu v právech a povinnostech k újmě právního předchůdce žalobkyně. Dále žalobkyně poukazuje na výši roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen RPSN), která v předmětné smlouvě podstatně přesahuje akceptovatelnou výši 100 % ročně, což je v rozporu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 33 ICm 91/2010). Žalovaná rovněž porušila zákonnou informační povinnost (§ 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru /dále jen ZSÚ nebo zákon o spotřebitelském úvěru/), když zcela zjevně neuvedla do smlouvy veškeré předpoklady použité pro výpočet RPSN. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani po zaslání předžalobní upomínky.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná odpor, který odůvodnila tím, že nárok neuznává, a to ani částečně. K věci samé se žalovaná blíže vyjádřila podáním ze dne 30. 9. 2022, v němž uvedla, že je toho názoru, že na straně žalobkyně žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že je smlouva o úvěru neplatná z důvodu porušení povinnosti žalované posoudit úvěruschopnost zákazníka dle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 87 odst. 1 ZSÚ. Žalovaná posoudila schopnost právního předchůdce žalobkyně splácet úvěr při sepisování smlouvy, kdy příslušný oprávněný zástupce žalované osobně navštívil právního předchůdce žalobkyně u něj v domácnosti, a v souladu s vnitřními přepisy žalované upravujícími poskytování spotřebitelských úvěrů provedl posouzení nejen pozorováním domácího prostředí, rozhovorem s právním předchůdcem žalobkyně, získáním nezbytných, spolehlivých dostatečných a přiměřených informací od právního předchůdce žalobkyně tak, jak to požaduje ZSÚ. Žalovaná ve vyjádření popsala, jaké informace byly od právního předchůdce žalobkyně získány, a jakým způsobem tak žalovaná učinila. Žalovaná na základě takto získaných a ověřených informací zjistila, respektive z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti právního předchůdce žalobkyně daný spotřebitelský úvěr splácet. Sám předchůdce žalobkyně stvrdil úplnost, přesnost a pravdivost jím poskytnutých informací svým podpisem. Ostatně, důkazem pro skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit je samotné tvrzení žalobkyně a doložení evidence splátek, ze které vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně uhradil žalované 88 035 Kč. Právní předchůdce žalobkyně jakožto spotřebitel proti úvěru paradoxně nikdy nic nenamítal a své závazky splnil. Toto činí až žalobkyně, jíž ovšem dle názoru žalované nesvědčí ustanovení o ochraně spotřebitele, na která odkazuje natož, jím zmiňovaná judikatura, neboť žalobkyně není spotřebitelem, nýbrž obchodníkem s pohledávkami. Vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo dne 15. 10. 2018 a žalobkyně žalobu podala dne 21. 6. 2022 (po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dle § 87 odst. 1 ZSÚ), nemůže se žalobkyně domáhat vyslovení neplatnosti smlouvy. Žalované je známa judikatura ESD ohledně povinnosti soudů, zda bylo provedeno posuzování úvěruschopnosti, nicméně s aplikací této judikatury na daný případ nesouhlasí. Smlouva o úvěru je naprosto přehledná, veškeré údaje, respektive částky, které měl právní předchůdce žalobkyně splatit, stejně jako výše RPSN, jsou uvedeny hned na první stránce smlouvy. Zároveň žalovaná předkládá standardní informace o spotřebitelském úvěru, které poskytla právnímu předchůdci žalobkyně, kde jsou dle ZSÚ požadované informace taktéž uvedené. Žalovaná má za to, že svou informační povinnost neporušila, neplatnost smlouvy dle § 110 ZSÚ tak nelze dovozovat. Žalobkyně dále uvádí, že maximální dovolenou sazbou RPSN je 100 % p.a. Takové tvrzení ovšem nemá oporu v realitě, když neexistuje žádný zákon, který by takový strop pro RPSN stanovil. RPSN je ukazatelem, který má spotřebiteli napomoci k tomu, aby si mohl zvážit, zda je pro něj spotřebitelský úvěr vhodný či ne, a aby jej mohl porovnat s jinými spotřebitelskými úvěry z hlediska nákladů. Nákladovost spotřebitelských úvěrů se odvíjí od rizika, které nese jejich poskytovatel a taktéž od doby, na kterou jsou poskytovány. Žalovaná dále upozorňuje na RPSN jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě z roku 2010, pak judikatura není kontinentálním pramenem práva, přičemž se jedná o rozhodnutí v bodě, kde soud porovnává bankovní poskytovatele a jejich produkty s nebankovními poskytovateli a jimi nabízenými produkty, nelogické. Tyto instituce porovnávat nelze, neboť si nejsou ani vzdáleně podobné. Dále poukazuje na to, že smlouva o postoupení pohledávky [číslo] je neurčitá (skládá se z vícero druhů pohledávek), a proto neplatná. Žalovaná trvá na tom, že žalobkyni nesvědčí žádný titul k domáhání se zaplacení žalované částky jakožto bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované, protože v důsledku uzavření smlouvy nedošlo ke změně na straně věřitele. Vzhledem k tomu, že dle evidence splátek byl úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně splacen 24. 6. 2019 a žaloba byla podána dne 21. 6. 2022, má žalovaná za to, že všechny nároky žalobkyně ohledně částek uhrazených žalované právním předchůdcem žalobkyně do 20. 6. 2019 jsou promlčené. Ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatného právního úkonu lze konstatovat, že tento se promlčuje v subjektivní lhůtě tří let. V uvedeném případě pro každou platbu běží promlčecí lhůta zvlášť. Za rozhodný den lze považovat den uskutečnění jednotlivé splátky, tedy takový den, kdy k bezdůvodnému obohacení na straně žalované skutečně mělo dojít. Pokud se týká počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, vychází žalovaná z toho, že pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, v němž se oprávněný v konkrétním případě dozví o tom, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, tedy subjektivní moment, v němž se oprávněný dozví takových okolnostech, které jsou relevantní pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu. Dle žalované je takovým okamžikem nejpozději chvíle, kdy si právní předchůdce žalobkyně mohl uvědomit, že své prostředky na splacení úvěru vynaložil marně, a že se mu nedostalo očekávané protiplnění. Z pohledu žalované právní předchůdce žalobkyně takovou povědomost mohl nabýt již v okamžiku uzavření smlouvy, neboť ta je velice přehledná a všechny částky jsou uvedeny na její přední straně, tudíž si právní předchůdce žalobkyně mohl vyhodnotit, zda je pro něj smlouva výhodná či ne a zda chce nebo nechce její podmínky akceptovat a uvedené částky platit. Pokud tuto povědomost nenabyl z přečtení dokumentace, musel ji nabýt nejpozději v okamžiku odevzdání jednotlivých splátek k rukám oprávněného zástupce žalované. K vědomí o relevantních okolnostech pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu není významné, zda měl právní předchůdce žalobkyně takové právní znalosti, aby vyhodnotil, zda je smlouva neplatná. Ostatně, o platnosti či neplatnosti smlouvy se rozhoduje až v tomto řízení.

3. V replice z 20. 1. 2023 žalobkyně uvedla, že si žalovaný za účelem ověření úvěruschopnosti nezajistil potřebné dokumenty a jeho účelové tvrzení o činnosti zástupce žalované, který údajně ověřil příslušnou dokumentaci, je zcela nepravdivé. Zákaznická karta klienta, která má sloužit jako důkaz ověření úvěruschopnosti, byla vyplněna bez jakýchkoli podkladů takovým způsobem, aby žalovaná vyvolala dojem, že posouzení úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně proběhlo. Pokud by žalovaná opravdu řádně a s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, jisté by po nahlédnutí do nebankovních registrů musel vědět, že právní předchůdce žalobkyně splácí vícero úvěrů a každý další úvěr jej posouvá dále do dluhové spirály. Žalovaná měla objektivně možnost zjistit požadované informace jinak než sdělením od klienta, například výpisy z účtů, nebankovní registry při náležitém zkoumání podají dostatečné informace o finanční situaci žadatele o úvěr. Řádné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele znamená posoudit ji rovněž s odbornou péčí, což nemohl učinit sám zástupce žalované. Prohlášení právního předchůdce žalobkyně, že byly poskytnuty úplné, přesné a pravdivé údaje nemá žádnou vypovídající hodnotu, neboť průměrný spotřebitel nemůže mít představu o tom, co je obsahem povinnosti věřitele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a co je potřeba doložit a prokázat. Žalovaná musí prokázat, že bezprostředně před uzavřením jednotlivé smlouvy o úvěru nahlížela do tvrzených registrů, což žalovaná nijak neprokázala. Námitku žalované, že smlouva o postoupení je neurčitá, považuje žalobkyně za neopodstatněnou – předmětem smlouvy o postoupení je skutečně jen určitá, jasně specifikovaná pohledávka, konkrétně částka ve výši 38 035 Kč, která vznikla z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované, nikoli celý závazkový vztah. Pokud jde o námitku neplatnosti ve tříleté lhůtě, žalobkyně poukazuje na unijní právo a důrazné sankcionování poskytování spotřebitelských úvěrů za situace, kdy tito poskytovatelé počínají v rozporu se zákonem. Pokud jde o údajně promlčení části nároku, pak žalobkyně poukazuje na to, že se s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jednalo o bezdůvodné obohacení na straně žalované, nikoli o plnění ze smlouvy o úvěru a na data zaplacení jednotlivých splátek. Jakékoli úvahy o promlčení jsou zcela nesprávné, kdy platby provedené před datem 20. 6. 2019 nikdy nebyly předmětem řízení, rozhodující je datum 25. 6. 2019. Subjektivní promlčecí lhůta začala běžet až postoupením pohledávek, tedy dne 18. 3. 2021, kdy spotřebitel poprvé mohl nabýt takové znalosti o neplatnosti předmětné smlouvy, protože sám takové znalosti nepochybně neměl. I kdyby byla bývala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně zkoumána a posouzena řádně, předmětná smlouva by měla být považována za absolutně neplatnou již jen z důvodu rozporu RPSN s dobrými mravy. Žalobkyně dále namítá neplatnost ustanovení o částce za administrativní poplatek a částce za hotovostní inkaso splátek, a to pro rozpor s dobrými mravy a ustanoveními týkajícími se ochrany spotřebitele. Výše každého z poplatků je vyšší než výše samotného úroku, který měl právní předchůdce žalobkyně hradit. Žalovaná se při koncipování smlouvy uvedením poplatku za hotovostní inkaso splátek snažila vyhnout uvedení vysokého smluvního úroku, který by mohl být hodnocen jako nepřiměřený tím, že do smlouvy uvedla jiné neadekvátní poplatky, které nejsou označeny jako smluvní úrok.

4. Soud nařídil jednání na den 23. 1. 2023. Právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil, žalovaná se nedostavila bez omluvy, bylo tedy jednáno v jejich nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Soud provedl dokazování listinnými důkazy.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno] půjčka [číslo] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení] uzavřel dne 15. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 50 000 Kč (jistinu), s úrokem 8 500 Kč, administrativním poplatkem 10 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek 26 000 Kč, a zavázal se zaplatit celkovou částku 94 500 Kč, přičemž roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla v této smlouvě uvedena na částku 157,85 %. [jméno] [příjmení] se zavázal splatit tuto půjčku v 78 týdenních splátkách po částce 1 212 Kč a poslední splátky ve výši 1 176 Kč Tyto informace byly zjištěny rovněž ze standardních informací o spotřebitelském úvěru v hotovosti.

7. Z karty zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr, potvrzení o zaměstnání, výplatních lístků a smlouvy o nájmu (smlouva nebyla předložen celá) bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] bydlí v nájmu na adrese [adresa], tento byt má pronajatý, kdy měsíční nájemné činí 6 000 Kč a měsíční zálohy na úhradu plnění spojených s užíváním bytu 4 000 Kč. V domácnosti bydlí s partnerkou a jedním nezaopatřeným dítětem. Pracuje na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou ve společnosti [právnická osoba], [IČO] na pracovní pozici gumař. Jeho čistý měsíční příjem činí cca 22 000 Kč. V kartě zákazníka jsou uvedeny výdaje na bydlení měsíčně 5 000 Kč a osobní výdaje měsíčně 5 000 Kč.

8. Ze splátkového kalendáře (evidence splátek) bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] splácel půjčku v pravidelných splátkách, kdy poslední splátkou ze dne 25. 6. 2019 ve výši 48 656 Kč byla celková částka ve výši 94 500 Kč splacena.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru byl postoupen na žalobkyni, čímž žalobkyně prokázala svoji aktivní věcnou legitimaci, přičemž o postoupení byla žalovaná písemně informována (současně s tím byla obeznámena, že v případě nezaplacení bude pohledávka vymáhána soudní cestou).

10. Po takto provedeném dokazování zjistil soud tento skutkový stav. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 15. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti ([anonymizováno] půjčka). Právní předchůdce žalobkyně požádal o spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč na dobu 78 týdnů v hotovosti. V této smlouvě se právní předchůdce žalobkyně zavázal zaplatit žalované jistinu ve výši 50 000 Kč, úrok 8 500 Kč, administrativní poplatek 10 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek 26 000 Kč, a celkově se zavázal zaplatit částku 94 500 Kč, přičemž roční procentní sazba nákladů byla vypočítána 157,85 % Částku se zavázal splácet v 78 týdenních splátkách, v hotovosti, ve výši 1 212 Kč a poslední splátka činila 1 176 Kč. Úvěr splácel postupně pravidelně splácel, kdy poslední splátkou ve výši 48 656 Kč dne 25. 6. 2019 byl úvěr zcela splacen. Taktéž prokázala nájemní smlouvou, respektive její částí, že bydlel v nájmu. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaná ověřovala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, avšak nedostatečně, zároveň RPSN přesahuje výši souladnou s dobrými mravy. Dne 18. 3. 2021 žalobkyně uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky představující bezdůvodné obohacení ve výši 38 035 Kč.

11. Soud nejprve zkoumal námitky žalované ohledně promlčení, přičemž vycházel ze subjektivní lhůty, jejíž počátek je určen okamžikem, kdy byla prokázána vědomost oprávněného, v tomto případě právního předchůdce žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (25 Cdo 3306/2009 a další) je rozhodující počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty okamžik, kdy se oprávněný dozví o takových skutečnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu, v případě žalobkyně, tato vědomost vznikla až v důsledku konzultace s jejím právním zástupcem, jelikož se její nárok na vydání bezdůvodného obohacení odvíjí od neplatnosti smluv o úvěru. Posouzení neplatnosti smluv v tomto konkrétním případě vyžadovalo odborné posouzení a odborné znalosti subjektivní tříletá lhůta pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet až od konzultace právního předchůdce žalobkyně s jeho právním zástupcem. Soud má tudíž za to, že nárok není promlčený.

12. K posouzení úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně, pracovnice žalované prověřovala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, avšak soud má za to, že nedostatečně. Ze smlouvy o nájmu vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně platil nájemné ve výši 6 000 Kč měsíčně a zálohy na úhradu plnění spojených s užíváním bytu ve výši 4 000 Kč měsíčně, avšak pracovnice žalované do karty uvedla, že výdaje na bydlení činí 5 000 Kč. Pokud by pracovnice žalované správně zaznamenala, pak by použitelný příjem právního předchůdce žalobkyně činil pouze 7 000 Kč. Žalovaná z velké části vycházela z údajů, které jí poskytl právní předchůdce žalobkyně, aniž by sama ověřovala pravdivost těchto údajů, například nahlédnutím do databáze [příjmení], BRKI/NRKI či zjistila příjem osob žijících v domácnosti právního předchůdce žalobkyně. Soud má tedy za to, že žalovaná neprokázala, že by dostatečným způsobem prověřovala úvěruschopnost žadatele.

13. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

14. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen jako zákon o spotřebitelském úvěru) se za posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen provozovat svoji činnost s odbornou péčí.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele, na základě nezbytných spolehlivých dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, pokud je to nezbytné, toto posouzení může být provedeno i z databáze posuzující úvěruschopnost spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytnout spotřebitelský úvěr lze jen tehdy, pokud z tohoto posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru se při posouzení úvěru schopnosti posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle ustanovení § 84 odst. 1 poskytovatel před posouzením úvěruschopnosti spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady musí spotřebitel poskytovateli poskytnout za tímto účelem, přičemž tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Podle ustanovení § 84 odst. 2 má spotřebitel povinnost poskytnout pravdivé a úplné informace, tyto informace je za účelem posouzení úvěry schopnosti spotřebitele poskytovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situace. Je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

18. Podle ustanovení § 87 odst. 1 pokud poskytovatel poruší svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a přesto poskytne spotřebitelský úvěr, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 19. Podle ustanovení § 619 zákona č. 89/2012 občanského zákoníku (dále jen o.z.) začíná promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, přičemž právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty nebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

20. Podle ustanovení § 629 odst. 1 o.z. trvá promlčecí lhůta 3 roky. Podle ustanovení § 638 odst. 1 o.z. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za 10 let ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.

21. Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp.zn. [spisová značka] k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka nestačí pouze informace získané toliko od spotřebitele, jelikož standard odborné péče předpokládá ověření těchto údajů, respektive objektivní podložení minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.

23. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2016 II [ústavní nález], kdy Ústavní soud zpochybnil, že by státní moc (v tomto případě se jednalo již o vykonávací řízení) poskytovala ochranu právům toho, kdo poskytuje úvěry a ne s důvěrou v to, že bude řádně splácen, ale s cílem dosažení zisku realizací, mnohdy násobného zajištění původního dluhu. Ústavní soud taktéž vyslovil myšlenku, že by obecné soudy měly poskytovatele vést ke zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

24. Smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou typicky adhezní (formulářové) ve smyslu ustanovení § 1798 o.z., vždy se jedná o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit, tedy nemá žádnou smluvní volnost. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku, případně i jiných předpisů před zneužitím postavení podnikatele. To se může týkat jak základního úvěrového vztahu (hlavní závazek), tak i dalších dílčích nároků akcesorické povahy, např. smluvního úroku z prodlení či smluvní pokuty. V daném případě by žalobkyně byla povinna platit RPSN ve výši 157,85 % ročně. Při posouzení případné rozpornosti ujednání, zaplacení dalších dílčích nároků projednávané v případě, a to sice administrativního poplatku a odměny za hotovostní inkaso splátek vyšel soud z průměrných sazeb RPSN ve sledovaném období. RPSN sjednaná v daném případě představuje 15 % násobek průměrné RPSN sjednávané bankami ve stejném období. Soud zvážil, že RPSN se liší podle účelu úvěru jeho zajištění, avšak má za to, že se jedná o extrémní případ, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem, kdy se v daném případě liší více než 15 x (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp.zn. [spisová značka] a Ústavní soud v rozhodnutí [ústavní nález]). Soud posuzoval i soulad úměrnosti vzájemných plnění s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, a má za to, že sjednání poplatku ve výši přesahující úrok z úvěru není běžnou součástí smlouvy, a proto je nutno smlouvu a všechna její ujednání vztahující se k obligatorně hrazeným úrokům, pojistným poplatkům a poplatkům hrazeným při uzavření smlouvy a ostatní posuzovat jako celek a jako celek posoudit i jejich souladnost s dobrými mravy.

25. Z provedených důkazů v projednávaném případě nevyplývá, že by žalovaná dostatečným způsobem posoudila úvěruschopnost žadatele. Dále má za to, že RPSN v uvedeném případě ve výši 157,85 % ročně je v rozporu s dobrými mravy, jak je popsáno shora. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že uvedená smlouva je neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tudíž je žalovaná povinna vrátit co podle neplatného právního úkonu získala (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku)

26. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 267 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 522 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 38 035 Kč sestávající z částky 2 660 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 660 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 660 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 880 Kč ve výši 1 865 Kč.

28. Lhůta k plnění byla v obou případech stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 věta 1 o.s.ř. a dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce žalobkyně.