8 C 348/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Löffelmannovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 91 354 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 69 136 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 30.10.2024 do zaplacení, to vše po splátkách 3 000 Kč do každého 15. dne v měsíci počínaje právní mocí tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

II. Řízení se zastavuje v části, kdy zpětvzetí co do částky 10 695 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 695 Kč ve výši 12,75 % ročně od 30.10.2024 do 8.11.2024, z částky 10 695 Kč ve výši 12,75 % ročně od 9.11.2024 do zaplacení a do částky 10 695 Kč. Dále se zastavuje co do úroku z prodlení ve výši 52,26 % ročně z částky 78 162,55 Kč od 30.10.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30.10.2024 dosáhne částky 255 283 Kč.

III. Žaloba se v části, kdy žalobce žádal zaplatit úrok ve výši 8,86 % ročně z částky 78 162,55Kč od 30.10.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30.10.2024 dosáhne částky 255 283 Kč zamítá.

IV. Žaloba se zamítá co do částky 20 797 Kč.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 067,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 11. 2024, soudu doručenou dne 15. 11. 2024, domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 91 354 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 5. 2024. Žalované byl dne 31. 5. 2024 poskytnut úvěr ve výši 79 000 Kč s úrokem ve výši nominální úrokové sazby 61,12 % ročně, který se žalovaná zavázala splácet ve 48 měsíčních splátkách po 4 432 Kč počínaje měsícem červen 2024. Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalované. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaná zaplatila pouze dne 25. 6. 2024 částku ve výši 4 432 Kč, dne 15. 7. 2024 částku 4 432 Kč, dne 16. 9. 2024 částku 500 Kč a dne 11. 10. 2024 částku 500 Kč. V důsledku prodlení došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru, a to ke dni 28. 10. 2024. Dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru, která tak činí ke dni podání žaloby 88 535,53 Kč, smluvní pokuta ve výši 998 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného 400 Kč, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, kterou žalobkyně kapitalizovala k datu vyhotovení žaloby částkou 1 421,64 Kč a úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru 78 162,55 Kč ve výši 61,12 % ročně ode dne 30. 10. 2024 do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žalobkyně poskytla žalované celkem dva spotřebitelské úvěry, z nichž jeden je předmětem žaloby. Žalobkyně poskytla úvěry v rozporu s požadavkem odborné péče, který je kladen dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména posouzení úvěruschopnosti žalované, zároveň žalovaná namítala i výši smluvních úroků, které jsou dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se tedy domnívá, že předmětné úvěrové smlouvy jsou neplatné. K nápravě vyzvala žalovaná žalobkyni dne 30. 8. 2024 a dne 16. 9. 2024 bylo zahájeno i řízení u finančního arbitra. V případě, že by se soud neztotožnil s argumentací žalované, žalovaná žádá, aby vzhledem k jejím majetkovým poměrům soud určil žalované splátkový kalendář ve výši 3 000 Kč měsíčně.

3. Žalobkyně se k tomuto vyjádření vyjádřila tak, že úvěruschopnost žalované posuzovala řádně, a to jak na základě informací získaných od spotřebitele, tak i z jiných zdrojů. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla prověřena zejména na základě výpisů z databází NRKI, SOLUS a databáze vedené společností , právnická osoba, , úplné výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované. Z výpisů z účtu byl potvrzen pravidelný měsíční příjem a výdaje žalované. Zároveň byly ověřeny další doložené parametry jako je kontrola zaměstnavatele, bankovního spojení a byla provedena kontrola identity žalované. Dále bylo prověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, obchodník, jednající s žalovanou, doporučil úvěr ke schválení. V návrhu na uzavření smlouvy se nachází prohlášení klienta, které žalovaná svým podpisem stvrdila. Po zhodnocení dokumentu a příjmů a výdajů bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního skóringu provedeného žalobkyní. Žalobkyně s ohledem na aktuální vývoj judikatury vzala v tomto podání žalobu částečně zpět tak, že ponížila požadovanou výši smluvního úroku o 52,26 %, tedy z 61,12 % na 8,86 % a současně odpustila pokuty. Žalovaná také dne 8. 11. 2024 uhradil a částku ve výši 500 Kč. Žalovaná tak nadále požadovala pohledávku ve výši 89 933,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 90 433,00 Kč ve výši 12,75% ročně od 30.10.2024 do 08.11.2024, z částky 89 933,00 Kč ve výši 12,75% ročně od 09.11.2024 do zaplacení a úrok ve výši 8,86 % p.a z částky 78 162,55 Kč od 30.10.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30.10.2024 dosáhne částky 255 283 Kč.

4. Žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání soudu dne 12. 3. 2025 nedostavila, ani včas nepožádala o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v její nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).

5. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento skutkový závěr. Žalobkyně uzavřela dne 31. 5. 2024 se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě, které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 79 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok 61,12 % ročně, a to ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 4 432 Kč, splatných vždy k 21. dni v kalendářním měsíci. Žalobkyně před uzavřením úvěru provedla dotazy na registr SOLUS, NRKI/BRKI a měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalované za období leden až duben 2024. (oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, , smlouva a předsmluvní formulář, informace pro klienta, úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu /registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru/, výpis z nebankovního registru klientských informací, výpisy z bankovního účtu žalované Raiffeisenbank č. , č. účtu, za období leden až duben 2024). Žalovaná uhradila na úvěr celkem částku 9 864 Kč – dne 25. 6. 2024 částku ve výši 4 432 Kč, dne 15. 7. 2024 částku 4 432 Kč, dne 16. 9. 2024 částku 500 Kč a dne 11. 10. 2024 částku 500 Kč. Žalovaná byla v prodlení se splácením splátek. (karta klienta) Žalobkyně po opakovaném upomínání zesplatnila závazek žalované ke dni 28. 10. 2024 (výzva k zaplacení ze dne 23. 9. 2024, výzva ze dne 22. 10. 2024 a oznámení ze dne 28. 10. 2024). Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku dne 7. 11. 2024 (předžalobní upomínka ze dne 7.11. 2024 včetně dokladu o doručení). Žalovaná zaslala žalobkyni výzvu k narovnání, kde upozorňovala na neplatnost smlouvy, žádala o dohodu a možnost splátek (výzva k narovnání ze dne 28. 8. 2024) a následně podala návrh na určení neplatnosti smlouvy o úvěru, řízení byla zastavena pro nepřípustnost – ve věci již bylo zahájeno předmětné soudní řízení (oznámení o zahájení řízení před finančním arbitrem z 18. 9. 2024 a usnesení finančního arbitra z 10. 12. 2024).

6. Na základě skutkových zjištění učiněných z provedeného dokazování soud věc po právní stránce posoudil takto:

7. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

11. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. S ohledem na zpětvzetí žaloby uvedené v bodě 3. soud v tomto rozsahu řízení částečně zastavil v rozsahu co do částky 10 695 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 695 Kč ve výši 12,75 % ročně od 30.10.2024 do 8.11.2024, z částky 10 695 Kč ve výši 12,75 % ročně od 9.11.2024 do zaplacení a do částky 10 695 Kč. Dále bylo řízení zastaveno co do úroku z prodlení ve výši 52,26 % ročně z částky 78 162,55 Kč od 30.10.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30.10.2024 dosáhne částky 255 283 Kč, a to v souladu s ustanovením § 96 o.s.ř (výrok II. rozsudku).

14. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu.

15. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy úvěruschopná. Nebylo prokázáno, že by žalovaná v době uzavření smlouvy o úvěru dosahovala vysokých příjmů, přičemž její výdajová stránka nebyla ze strany žalobkyně nikterak zkoumána. Ostatně o nedostatečnosti posouzení úvěruschopnosti žalované svědčí i to, že žalovaná po uzavření smlouvy uhradila pouze prvé dvě splátky, následně uhradila pouze 3 x 500 Kč.

16. Tento závěr je i v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, , ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

17. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, , ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne [datum] ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . , jméno FO, a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“18. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- , právnická osoba, . v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. S ohledem na neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok toliko na vydání toho, co žalované plnila, tj. na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z.). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila částku 79 000 Kč, přičemž žalovaná žalobkyni uhradila částku 9 864 Kč. Bezdůvodné obohacení žalované tak činí částku 69 136 Kč, kterou soud žalované uložil k úhradě žalobkyni (výrok I.). Pro úplnost pak soud dodává, že ačkoliv platby žalované směřovaly formálně na úhradu závazku ze smlouvy, je nutné je započíst na závazek žalované vydat bezdůvodné obohacení, neboť závazek z neplatné smlouvy neexistuje, a platby je tak nutné započíst na platný závazek žalované. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

21. S ohledem na uvedené soud v ostatním rozsahu výroky III. a IV. ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15 067,33 Kč, přičemž tato částka představuje 51,36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75,68 % a úspěchu žalované v rozsahu 24,32 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 568 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 91 354 Kč sestávající z částky 4 780 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 780 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 4 780 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 4 780 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 12. 3. 2025 včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 470 Kč ve výši 4 298,70 Kč.

23. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Dle tohoto ustanovení byly žalované umožněny splátky, o které žalovaná požádala, a to po částce 3 000 Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek. Povinnost žalované nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně se opírá o ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.