10 C 140/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 133 672,50 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba na úhradu částky ve výši 133 672,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 8. 2021 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 27. 7. 2021 se žalobkyně (dále též i jen„ žalobce“) domáhá po žalované úhrady škody ve výši 133 672,50 Kč s přísl., a to z důvodu nesprávného úředního postupu insolvenčního soudu. Se žalobkyní byl ukončen výpovědí pracovní poměr u [anonymizováno] [jméno] [příjmení], žalobkyně s důvody ukončení pracovního poměru nesouhlasila, a podala u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12C 20/2013 žalobu na určení neplatnosti výpovědi a na náhradu mzdy; toto řízení nebylo doposud pravomocně ukončeno. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byl zjištěn úpadek dlužníka [jméno] [příjmení], a to usnesením č.j. [insolvenční spisová značka], kterým bylo povoleno řešení úpadku tohoto dlužníka oddlužením. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku jako věřitel [číslo] s pohledávkou [číslo] právě ve výši 133 627,50 Kč. Insolvenční soud schválil dne 1. 7. 2014 způsob oddlužení plněním splátkového kalendáře. Součástí odůvodnění tohoto rozhodnutí je konstatování, že pohledávka žalobkyně je pohledávkou zapodstatovou, která má být 100% uhrazena před ostatními věřiteli. Dle § 169 odst. 2 ins. zák. se zapodstatové pohledávky uspokojují kdykoli po úpadku, v plné výši a před rozvrhem. Žalobkyně proto oprávněně očekávala uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení. Dne 7. 11. 2019 insolvenční však soud vzal na vědomí splnění oddlužení tohoto dlužníka a osvobodil jej od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v neuspokojeném rozsahu. Žalobkyně tak namítá, že insolvenční správce informoval insolvenční soud o existenci zapodstatové pohledávky žalobkyně, tento však, aniž by zkontroloval, zda byla zcela uspokojena pohledávka žalobkyně, v rozporu s ins. zák. vzal na vědomí splnění oddlužení a dlužníka od zbývajících dluhů osvobodil, proti čemuž se žalobkyně nemohla bránit odvoláním. Povinnost uspokojit zapodstatové pohledávky plyne přímo ze zákona, insolvenční soud toto ve svém rozhodnutí nerespektoval, oddlužení ukončil a dlužníka od plnění zbytku dluhů osvobodil i bez toho, aby byla zapodstatová pohledávka žalobkyně uhrazena, a tímto nesprávným úředním postupem způsobil insolvenční soud žalobkyni právě škodu ve výši 133 672,50 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 24. 11. 2021. Žalobkyni neodškodnila pro absenci odpovědnostního titulu, neboť nebylo vydáno ani nezákonné rozhodnutí, ani nenastal nesprávný úřední postup. Pohledávka žalobkyně se uplatňuje přímo u osoby s dispozičním oprávněním, nikoli u insolvenčního soudu, tedy u správce, který ji má uspokojit kdykoli po úpadku, pokud o této nemá pochybnosti. V tomto případě se však jednalo o pohledávku podmíněnou, přičemž žalobkyně netvrdila, že by podmínka byla naplněna – tedy že by jí byla pohledávka přiznána na základě podané žaloby. Insolvenční soud proto postupoval správně, neboť naplnění podmínky nebylo tvrzeno a doloženo, navíc ze spisu Okresního soud v Chomutově se podává, že řízení bylo v části požadavku žalobkyně na náhradu mzdy pravomocně zastaveno usnesením ze dne 27. 3. 2020, pro nezaplacení soudního poplatku; v části určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla žaloba nepravomocně zamítnuta. Nadto se žalobkyně o běh insolvenčního řízení nezajímala a proti usnesení o splnění oddlužení nepodala odvolání i přesto, že její pohledávka uspokojena nebyla. Dále žalobkyni muselo být známo, že v červenci 2019 uplyne doba 5 let od schválení oddlužení a soudu nezbyde, než vzít splnění oddlužení na vědomí.

3. Z předběžného uplatnění nároku, datovaného dnem 7. 7. 2020 (s rukou dopsaným datem v záhlaví„ 1.2.21“), z potvrzení Ministerstva spravedlnosti, jakož i ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti a ze skutečnosti, že žalobkyně se domáhá úroků z prodlení ode dne 2. 8. 2021, má soud za zjištěné, že žalobkyně žalobu uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnila, a to dne 1. 2. 2021.

4. Z listin týkajících se insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem po sp. zn. [insolvenční spisová značka] ([insolvenční spisová značka]) soud zjistil následující. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2013, č. j. [insolvenční spisová značka] [anonymizována čtyři slova] soud zjistil úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] a povolil řešení úpadku oddlužením. Insolvenčním správcem byl ustanoven [jméno] [anonymizována čtyři slova] (zjištěno z tohoto usnesení). Přihláškou evidovanou pod pořadovým č. P11 uplatnila žalobkyně v insolvenčním řízení podmíněnou pohledávku v celkové výši 133 672,50 Kč, a to z titulu náhrady mzdy za období od března 2013 do března 2014 z důvodu neplatné výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 12. 2012 Podmíněnost pohledávky spočívala v přiznání této pohledávky ve sporu vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 20/2013. Žalobkyně pohledávku uplatnila jako nikoli splatnou (zjištěno z této přihlášky). Dne 16. 6. 2014 proběhlo přezkumné jednání, na kterém se však nepřezkoumávaly přihlášky pohledávek evidovaných pod poř. č. P11 (žalobkyně), P13 a P4 s tím, že se jedná o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, neboť se jedná o pracovněprávní nároky bývalých zaměstnanců, přičemž tato částka má být uhrazena v rozsahu 100 % přednostně před ostatními věřiteli (zjištěno z protokolu o tomto přezkumném jednání). Usnesením ze dne 1. 7. 2014, č. j. [insolvenční spisová značka] [anonymizována čtyři slova] soud schválil oddlužení [jméno] [příjmení] plněním splátkového kalendáře, dále uložil dlužníku, aby po dobu následujících pěti let od první splátky nebo do úplného zaplacení všech pohledávek platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce nejpozději ke každému poslednímu dni v měsíci z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky po odečtení stálých plateb určených insolvenčnímu správci a výživného, a to v stanoveném poměru, dále přikázal plátci příjmů dlužníka, aby prováděl stanovené srážky, a dále uložil plátcům ze smluv o důchodu, aby celý příjem z těchto smluv zasílali na účet insolvenčního správce; pohledávka žalobkyně ([číslo]) nebyla jako zapodstatová zařazena do splátkového kalendáře (zjištěno z tohoto usnesení). Dne 4. 11. 2019 byla soudu doručena zpráva insolvenčního správce o splnění oddlužení; nezajištění věřitelé byli uspokojeni co do 31 %; insolvenční správce ve zprávě zároveň doporučil, aby soud přiznal dlužníku osvobození od placení zbývajících pohledávek s odůvodněním, že na konci řízení bylo plnění splátkového kalendáře s přispěním třetí osoby narovnáno (zjištěno z této zprávy). Usnesením ze dne 7. 11. 2019, č. j. [insolvenční spisová značka] [anonymizována čtyři slova] vzal soud na vědomí splnění oddlužení [jméno] [příjmení] (výrok I.), rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce (výrok II.), zprostil insolvenčního správce funkce (výrok III.), osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, dále pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a dále pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (výrok IV.) a rozhodl o osvobození dlužníka i ve vztahu k ručitelů a osobám s jiným možným postihem (výrok V.); soud zároveň v poučení uvedl, že odvolání není přípustné proti výroku I. a je přípustné proti výroků II. - V.

5. Z přípisu Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 1. 2022 soud zjistil ohledně průběhu řízení vedeného tímto soudem pod sp. zn. 12C 20/2013 následující. Žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla podána dne 4. 2. 2013. Dne 6. 6. 2013 bylo vydáno usnesení, kterým byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, který byl dne 17. 6. 2013 žalobkyní uhrazen. Dne 23. 7. 2013 bylo doloženo doplnění žaloby a dne 5. 12. 2014 bylo žalobkyní předloženo doplnění ohledně měsíční náhrady mzdy; nebylo konkretizováno, za jaké období. Dne 9. 12. 2014 bylo vydáno vyrozumění o přerušení řízení ohledně úpadku dlužníka, v této věci žalovaného, [jméno] [příjmení], který nastal dne 20. 3. 2014. Po dobu insolvenčního řízení byl spis lhůtován vždy po třech měsících a dne 30. 1. 2020 bylo zjištěno, že insolvenční řízení bylo pravomocně skončeno. Dne 24. 2. 2020 bylo soudem vydáno usnesení, ve kterém byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 30 849 Kč za doplněnou žalobu o zaplacení náhrady mzdy. Jelikož soudní poplatek nebyl na výzvu soudu ve lhůtě zaplacen, bylo rozhodnuto dne 27. 3. 2020 usnesením č. j. 12 C 20/2013-34 o zastavení řízení ohledně části týkající se zaplacení náhrady mzdy. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 4. 2020. Dne 4. 5. 2021 byl soudem doručován žalovanému [jméno] [příjmení] návrh a doplnění návrhu. Dne 31. 7. 2020 bylo pak vydáno usnesení, ve kterém byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě. Toto usnesení žalovaný převzal osobně dne 12. 8. 2020. Dne 2. 9. 2020 doložil žalovaný soudu své vyjádření k podané žalobě a dne 24. 9. 2020 bylo ve věci nařízeno jednání na 11. 1. 2021, které bylo z důvodu pracovní neschopnosti soudkyně odročeno. Další jednání bylo nařízeno na 3. 5. 2021, které bylo odročeno na 2. 8. 2021. Z protokolu o jednání ze dne 2. 8. 2021 vyplývá, že jednání bylo odročeno na 4. 10. 2021, a z protokolu o jednání ze dne 4. 10. 2021 vyplývá, že jednání bylo odročeno na 8. 11. 2021, kdy byl vyhlášen rozsudek č. j. 12 C 20/2013-72, do kterého bylo žalobkyní podáno odvolání dne 26. 11. 2021. Dne 27. 12. 2021 byla žalobkyně vyzvána usnesením č. j. 12 C 20/2013-83 k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání.

6. Z listin zaslaných Okresním soudem v Chomutově k jejich řízení sp. zn. 12C 20/2013 soud zjistil následující. Žalobkyně podala proti [jméno] [příjmení] žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dne 4. 2. 2013; touto žalobou se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 12. 2012; v žalobě obecně zmiňuje, že žádá i náhradu mzdy, ale v petitu toto žalobkyně nepožaduje (zjištěno ze žaloby). Podáním ze dne 5. 12. 2014 žalobkyně vyčíslila požadavek na náhradu mzdy ve výši 10 283 Kč měsíčně; období, za které mzdu žádá, specifikováno není (zjištěno z podání z 5. 12. 2014). Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 3. 2020, č.j. 12C 20/2013 – 34 bylo řízení zastaveno v části požadavku žalobkyně na náhradu mzdy, který žalobkyně vznesla v řízení podáním ze dne 23. 7. 2013 a doplnila podáním z 5. 12. 2014; tedy soud zjistil, že žalobkyně žádala mzdu za období od 1. 3. 2013; řízení bylo zastaveno v této části pro nezaplacení soudního poplatku pravomocně ke dni 16. 4. 2020 (zjištěno z tohoto usnesení). Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 11. 2021, č.j. 12C 20/2013-72 byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné výpovědi s odůvodněním, že výpověď byla dána řádně; toto rozhodnutí není pravomocné, žalobkyně jej napadla odvoláním (zjištěno z tohoto rozsudku a odvolání proti němu).

7. Z důkazů výše citovaných byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

8. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. Soud dále po právní stránce posoudil věc podle níže citovaných ustanovení zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v platném znění.

10. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

11. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

12. Žalobkyně pokud jde o odpovědnostní titul - na úrovni skutkových tvrzení tvrdila -, že insolvenční správce informoval insolvenční soud o existenci zapodstatové pohledávky žalobkyně, tento však, aniž by zkontroloval, zda byla zcela uspokojena pohledávka žalobkyně, v rozporu s ins. zák. vzal usnesením ze dne 7. 11. 2019 na vědomí splnění oddlužení a dlužníka od zbývajících dluhů osvobodil, proti čemuž se žalobkyně nemohla bránit odvoláním, přičemž povinnost uspokojit zapodstatové pohledávky plyne přímo ze zákona, insolvenční soud toto ve svém rozhodnutí nerespektoval, oddlužení ukončil a dlužníka od plnění zbytku dluhů osvobodil i bez toho, aby byla zapodstatová pohledávka žalobkyně uhrazena, a tímto nesprávným úředním postupem způsobil insolvenční soud žalobkyni právě škodu ve výši 133 672,50 Kč.

13. Úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu.

14. Úprava nezákonného rozhodnutí pak stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. OdpŠk, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013).

15. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

16. Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě.

17. Soud předně uzavírá, že ve věci není dán odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí. Žalobce ani netvrdil, že by existovalo rozhodnutí, které by bylo pravomocné či předběžně vykonatelné a které by bylo zároveň pro nezákonnost zrušeno či změněno.

18. Ve věci však není dán ani druhý z možných odpovědnostních titulů – nesprávný úřední postup.

19. Primárně je tak tomu proto, že i kdyby insolvenční soud nesprávně vyhodnotil kritéria pro to, že vzal usnesením ze dne 7. 11. 2019 na vědomí splnění oddlužení, a zároveň osvobodil dlužníka od placení pohledávek, pak by takovéto vyhodnocení kritérií pro vydání tohoto usnesení bylo bezpochyby činností, která se bezprostředně projevila právě v naříkaném rozhodnutí – konkrétně tedy v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2019, č.j. [insolvenční spisová značka] [anonymizována čtyři slova]. Nesprávný úřední postup je - dle svého negativního vymezení - přitom postupem, který sám o sobě k vydání rozhodnutí nevede, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. A toto právě v tomto případě naplněno není, neboť namítané vadné/nesprávné vyhodnocení podmínek pro vydání naříkaného usnesení je typicky činností, která se přímo a bezprostředně projeví v tom, že je dané rozhodnutí vydáno. Pojmově tak nemůže jít o nesprávný úřední postup - mohlo by se tak jednat pouze o odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí (v jehož obsahu se namítané chybné hodnocení kritérií projevilo), nicméně jak uvedeno výše, žalobce netvrdil (ani toto nevyplynulo z dokazování), že by naříkané usnesení bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno.

20. Soud tak žalobu zamítl pro absenci odpovědnostního titulu.

21. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že dle § 203 odst. 1 ins. zák. se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis. Dle § 209 odst. 3 písm. e) ins. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dlužník v době od povolení oddlužení. Dle § 203 odst. 3 ins. zák. osoba s dispozičními oprávněními uspokojí pohledávky podle odstavce 1 (zapodstatové) z majetkové podstaty a dle odst. 4 neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Podle § 169 odst. 1 písm. a) jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou i pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak; a dle odst. 2 není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

22. V souzeném případě pak žalobkyně uplatnila svou pohledávku v insolvenčním řízení přihláškou. Pohledávka žalobkyně byla přitom pohledávkou postavenou naroveň pohledávkám za majetkovou podstatou. V případě, že je pohledávka postavená na roveň pohledávkám za podstatou uplatněna věřitelem prostřednictvím formuláře přihlášky pohledávky, nemůže být tato pohledávka zařazena na přezkumném jednání a řádně přezkoumána. Tyto pohledávky nepodléhají režimu přezkumného jednání. Toto bylo dodrženo, když pohledávka žalobkyně nebyla zařazena z tohoto důvodu na přezkumné jednání dne 16. 6. 2014. Pravidlo stanovící, že se pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou hradí kdykoliv po rozhodnutí o úpadku, neznamená, že by tyto pohledávky musely či měly být uhrazeny ihned po svém vzniku. Způsobem uplatnění těchto pohledávek a okamžikem jejich uhrazení se zabývá právě ust. § 203 ins. zák. (naopak postup při sporu o to, zda vůbec jde pohledávka svou povahou pohledávkou za majetkovou podstatou či na jejich roveň postavenou, se řídí ust. § 203a ins. zák.). V tomto případě však nebyl spor o povahu pohledávky (zda jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za podstatou), ale spor byl mezi žalobkyní a dlužníkem o samu existenci pohledávky, resp. její splnění jako takové, kdy dlužník prostě požadovanou náhradu mzdy nezaplatil, ač o toto žalobkyně žádala. Pokud tedy dlužník – [příjmení] [příjmení] – odmítal zapodstatovou pohledávku hradit, pak žalobkyni nezbývalo, než se této domáhat žalobou dle § 203 ins. zák. Řízení o takovém nároku přímo předpokládá § 203 ins. zák. právě v době probíhajícího insolvenčního řízení. Pokud tedy žalobkyně svou zapodstatovou pohledávku tímto zákonem předvídaným způsobem neuplatnila, je pravou příčinou toho, že jí tvrzená pohledávka nebyla uhrazena to, že žalobu dle § 203 ins. zák. za situace, kdy tuto osoba s dispozičními oprávněními odmítá uhradit, nepodala a pohledávky se soudně nedomáhala.

23. K tomuto soud doplňuje, že z provedeného dokazování se podává, že žalobkyně sice zahájila řízení o určení neplatnosti výpovědi, které bylo vedeno u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12C 20/2013, nicméně předmětem tohoto byl požadavek na určení neplatnosti předmětné výpovědi. Až podáním ze dne 5. 12. 2014 žalobkyně blíže specifikovala, že požaduje i konkrétní nárok na ušlou mzdu a vyčíslila jeho měsíční výši. Přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení podala žalobkyně dne 18. 4. 2014. Tuto je třeba obsahově hodnotit jako požadavek na úhradu zapodstatové pohledávky vůči dlužníkovi dle § 203 odst. 1 ins. zák., přičemž o tomto byl evidentně informován i správce (pohledávku výslovně nezařadil do přezkumu, neboť je pohledávkou zapodstatovou). Žalobkyni tak muselo být již v polovině roku 2014 známo, že ani dlužník, ani správce tuto oznámenou pohledávku neuhradili. Tedy žalobkyně měla postupovat dle § 203 ins. zák. a podat žalobu na úhradu zapodstatové pohledávky, přičemž stav řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12C 20/2013 tomuto nebránil (překážkou věci zahájené), neboť žalobkyně specifikovala nárok na náhradu mzdy v tomto jiném řízení až následně dne 5. 12. 2014. Příp. měla žalobkyně trvat na pokračování řízení vedeného Okresním soudem v Chomutově s tím, že nárok doplněný podáním ze dne 5. 12. 2014 je nárokem dle § 203 ins. zák. a řízení má být o tomto nadále vedeno i v době probíhajícího insolvenčního řízení.

24. Rovněž zde tak je tedy nutno dospět k závěru, že případně vzniklá škoda není v příčinné souvislosti s tvrzeným pochybením insolvenčního soudu, ale primární příčinou neuhrazení nároku na náhradu mzdy za 03/ 2013 – 03/20014 je to, že žalobkyně svou pohledávku nevymáhala zákonem předvídaným postupem dle § 203 ins. zák. To vše s příp. následky zrušení oddlužení dle § 418 ins. zák., pokud by dlužník soudně přiznanou zapodstatovou pohledávku nesplnil.

25. Žalobu je tak třeba zamítnout i pro nesplnění podmínky příčinné souvislosti tvrzené škody a tvrzeného nesprávného úředního postupu.

26. I kdyby byla splněna podmínka existence odpovědnostního titulu i příčinné souvislosti, pak nemá soud za prokázanou ani poslední z podmínek, tedy to, že by škoda žalobkyni vůbec vznikla, příp. žaloba by byla v této části minimálně předčasnou. Z obsahu řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12C 20/2013 se totiž podává, že žalobkyně nebyla s nárokem na náhradu mzdy úspěšnou, neboť řízení o tomto nároku bylo usnesením ze dne 27. 3. 2020, č. j. 12 C 20/2013-34 zastaveno s právní mocí ke dni 16. 4. 2020 (z tohoto se podává, že žalobkyně nárokovala i náhradu mzdy za období od 1. 3. 2013; což však řízení zdejším na jednání 8. 2. 2022 popírala). Tedy není prokázáno, že by skutečně existoval nárok žalobkyně na náhradu mzdy za březen 2013 až březen 2014, tj. není prokázaným ani samotný vznik ani výše škody. Navíc za situace, kdy rozsudkem Okresního soudu v Chomutově, č.j. 12 C 20/2013-72, bylo – nepravomocně – rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti samotné výpovědi, která je vůbec předpokladem pro to, aby nárok na náhradu mzdy vůbec vznikat, by byla žaloba předčasnou.

27. V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.