10 C 141/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 153 668 Kč s přísl. I) Žalovaná je povinna uhradit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 13 000 Kč ve výši 8,50 % ročně od 16. 7. 2021 do 10. 9. 2021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. II) Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 153 668 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 7. 2021 do zaplacení. III) Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 29. 7. 2021 domáhá finančního zadostiučinění za újmu vyvolanou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvádí, že řízení trvalo 9 let a 4 měsíce, což je doba zcela evidentně nepřiměřená. Přičemž se jednalo o věc skutkově i právně jednoduchou, když žalobce se domáhal finančního plnění žalobou z 11. 3. 2011 a žalovaný mu jistinu plnění uhradil již 14. 4. 2011, tedy řízení se fakticky vedlo pouze o úrocích z prodlení z dlužné částky a nákladech řízení. V průběhu naříkaného řízení byl prohlášen konkurz na žalovaného. Žalobce má za to, že naříkané řízení mělo být ukončeno ještě před zahájení tohoto konkurzu. Žalobce pak namítá konkrétní průtahy, vychází z roční částky odškodnění 20 000 Kč a celkové zadostiučinění vyčísluje v částce 166 668 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 29. 9. 2021. Konstatovala, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 13 000 Kč. Žalovaná uvedla, že fakticky se řízení vedlo pouze o kapitalizovaných úrocích z prodlení ve výši 8,96 EUR a nákladech řízení ve výši cca 11 000 Kč, tedy s ohledem na význam řízení je poskytnuté zadostiučinění ve výši 13 000 Kč dostačující.

3. Dne 10. 9. 2021 žalovaná uhradila žalobci částku 13 000 Kč, a proto žalobce vzal podáním z 20. 9. 2021 žalobu v této části zpět. Soud poté usnesením řízení co do jistiny 13 000 Kč dne 5. 10. 2021 zastavil.

4. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce u žalované nárok předběžně uplatnil, a to dne 15. 1. 2021.

5. Ze spisu vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Dne 11. 3. 2011 byla podána žaloba žalobcem jako [anonymizována dvě slova] (žalobce nyní vystupuje pod obchodní firmou [právnická osoba]), přičemž žaloba byla podána proti žalovanému [jméno] [příjmení] na úhradu částky 1 440 EUR s úrokem z prodlení od 9. 2. 2011 do zaplacení. Právním titulem byla smlouva o přepravě. Dne 13. 4. 2011 vzal žalobu žalobce částečně zpět, neboť žalovaný mu dne 11. 4. 2011 uhradil jistinu žalované částky ve výši 1 440 EUR. 23. 2. 2011 pak bylo zahájeno insolvenční řízení vůči žalovanému, poté 12. 7. 2013 je věc přidělena změnou rozvrhu práce jinému soudci. Usnesením Krajského soudu v [obec] z 27. 2. 2012 odmítl insolvenční návrh vůči žalovanému a usnesením [název soudu] ze 4. 9. 2013 je pak řízení co do jistiny žalované částky 1 440 EUR s příslušenstvím zastaveno. Platební rozkaz je pak vydán 1. 11. 2013, následně je však vyhláškou insolvenčního soudu 4. 11. 2013 zahájeno insolvenční řízení ve věci žalovaného. Poté usnesením 20. 2. 2014 soud vydaný platební rozkaz ruší, neboť tento se nepodařilo doručit do vlastních rukou a následně usnesením insolvenčního soudu ze dne 17. 4. 2014 je zjištěn úpadek a prohlášen konkurz žalovaného. Účastníci jsou vyrozuměni o přerušení řízení a soud poté sleduje průběh insolvenčního řízení v pravidelných lhůtách. Usnesením insolvenčního soudu z 6. 12. 2017 je pak konkurz zrušen po splnění rozvrhového usnesení, a to s právní mocí k 28. 12. 2017. Soud kontaktuje v březnu 2018 žalobce s dotazem, zda trvá na podaném návrhu s ohledem na ukončení konkursního řízení. Žalobce sděluje 27. 4. 2018, že žalobu zpět nebere a že trvá vydání rozhodnutí ve věci. Usnesením z 29. 11. 2018 je pak rozhodnuto o tom, že v přerušeném řízení bude pokračováno. Soud poté vyzývá žalobce k doložení dokladu o úhradě jistiny 1 440 EUR. Žalobce sděluje přípisem z 25. 3. 2019, že bankovní výpisy z roku 2011 již nemá k dispozici. Následně podáním z 28. 5. 2019 žalobce dokládá soudu úhradu této částky k 11. 4. 2011. Usnesením z 25. 3. 2020 pak soud vyzývá účastníky ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a 31. 7. 2020 pak soud vyhlásil rozsudek. Tento je založen pod č. j. [číslo jednací] a na tomto je vyznačena doložka právní moci k 28. 1. 2020. Tímto rozsudkem soud přiznal žalobci vůči žalovanému nárok na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 18,96 EUR a na náhradě nákladů řízení ve výši 11 735,20 Kč.

6. Ve věci byly splněny podmínky § 115a o.s.ř. pro rozhodnutí o věci bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

7. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu naříkaného soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

8. Soud ve věci neprováděl důkaz insolvenčním spisem Krajského soudu v [obec] sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Soudu je známa judikatura Nejvyššího soudu, například rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, dle které je nutno do celkové délky naříkaného řízení započítat i délku řízení vložených, pro které bylo řízení naříkané přerušeno s tím, že tato vložená řízení je třeba zkoumat pro možnost učinění závěru o existenci odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Jak uvedeno níže, soud však shledal v samotném naříkaném řízení tři zásadní pochybení soudu, pro která jednoznačně dospěl k závěru o tom, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a dále, jak soud uvádí níže, jelikož je maximální možná částka finančního odškodnění žalobce limitována významem řízení, pak soud blíže tato vložená řízení nezkoumal, neboť jak závěr o existenci odpovědnostního titulu, tak o přiměřenosti výše finančního zadostiučinění limitovaného právě významem řízení bylo možno spolehlivě učinit pouze na základě obsahu spisu naříkaného.

9. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

10. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

11. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

12. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

13. Soud vyšel při právním posouzení věci dále z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1437/2019 a ze závěrů v něm učiněných. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je tak nezbytné nejprve určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Vždy je přitom třeba vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. Zásadně je tedy třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno. Zde však soud dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu přímo v řízení naříkaném (viz níže), proto řízení vložené co do posouzení otázky odpovědnostního titulu soud dále nehodnotí. Soud však samozřejmě zohledňuje odškodňovanou dobu naříkaného řízení vč. délky přerušení, kdy běželo řízení vložené.

14. Naříkané řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 11. 3. 2011 (podání žaloby) do 21. 8. 2020 (právní moc posledního rozhodnutí ve věci). Tedy trvalo 9 let a 6 (započatých) měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená.

15. Soud dospěl k závěru o existenci odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu vyhodnocením kritérií § 31a odst. 3 odškodňovací zákona, a to konkrétně písmene d). V naříkaném řízení lze shledat několik období průtahů, konkrétně od 15. 4. 2011, kdy žalobce vzal žalobu částečně zpět co do jistiny pohledávky 1 440 EUR, do 4. 9. 2013, kdy soudu trvalo 2 roky a 5 měsíců než řízení částečně zastavil k částečnému zpětvzetí žaloby žalobcem. Dále pak lze za období průtahů označit období od 27. 4. 2018, kdy žalobce sděluje soudu, že trvá na podané žalobě, do 29. 11. 2018, kdy soudu trvalo 7 měsíců, než rozhodl usnesením o tom, že v řízení bude po skončení konkursního řízení vůči žalované pokračováno. A dále období od 28. 5. 2019, kdy žalobce k výzvě soudu zakládá doklad o úhradě jistiny, do 25. 3. 2020, kdy soudu trvalo 10 měsíců, než po zaslání dokladů, dokládajících úhradu jistiny, vyzval účastníky ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, a poté takto rozhodl. Pro vyhodnocení kritéria § 31a odst. 3 písm. d) tak soud jednoznačně dospívá k závěru o existenci odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu. Tento závěr pak nevyvrací ani hodnocení kritérií ostatních, neboť v řízení nelze shledat jednání poškozeného, pro které by bylo nutno dojít k závěru, že celkovou délku řízení lze ještě akceptovat, ani nelze dospět k závěru, že by řízení bylo skutkově, právně či procesně natolik složitým, že celková délka řízení je přiměřenou. Pokud jde o význam řízení, pak tento byl běžný, tedy ani toto nehovoří pro závěr, že celkovou délku řízení lze shledat ještě přiměřenou.

16. Žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění (10. 9. 2021, tedy po podání žaloby a po lhůtě pro předběžné projednání nároku) ve formě finanční, a to ve výši 13 000 Kč s odkazem na limitovaný význam řízení pro žalobce, daný hodnotou předmětu řízení.

17. Soud se tak předně zabýval obecně otázkou významu řízení pro žalobce.

18. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011), žalovaná netvrdila a ani soud je neshledal.

19. Pokud jde o význam řízení, soud vyšel z rozsudku NS sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Z tohoto se podává, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka "v sázce" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Nejvyšší soud k tomuto doplnil, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10). Z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout ani od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení (typicky úrok z prodlení a náklady řízení). K tomuto pak Nejvyšší soud doplnil, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného (v dovolacím soudem posuzované věci reprezentované výší po žalobkyni požadované částky s příslušenstvím) s tím, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobce, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.

20. Význam řízení pro žalobce je tak limitován tím, co bylo v tomto smyslu pro něj„ v sázce“, tedy částkou 12 229,77 Kč sestávající z položek: -) jistina žalované částky 18,96 EUR - žaloba byla podána pro úhradu jistiny ve výši 1 440 EUR dne 11. 3. 2011 a žalovaný uhradil již dne 11. 4. 2011 jistinu právě ve výši 1 440 EUR a žalobce vzal dne 13. 4. 2011 žalobu co do jistiny zpět; předmětem řízení tak byl (s výjimkou prvého měsíce po podání žaloby) pouze nárok na úhradu úroků z prodlení z částky 1 400 EUR za období od 9. 2. 2011 do 11. 4. 2011; tedy kapitalizováno se řízení vedlo o 18,96 EUR – rozsudek [název soudu] ze dne 31. 7. 2020 nabyl právní moci dne 21. 8. 2020 a k tomuto datu činil kurz 1 EUR = 26, 085 Kč; tedy řízení se vedlo v přepočtu o 494,57 Kč -) náhrada nákladů řízení, která žalobci byla rozsudkem [název soudu] ze dne 31. 7. 2020 přiznána (a ohledně níž mohl být v nejistotě, zda mu bude přiznána), ve výši celkem 11 735,20 Kč 21. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť soud – viz výše - neshledal okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva. S odkazem na výše uvedené však soud opakuje, že výše finančního zadostiučinění je v tomto případě limitována částkou 12 229,77 Kč. Tento závěr přitom nevyvrací ani vyhodnocení ostatních kritérií dle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona, neboť u žádného z nich nelze shledat, že by toto bylo svým významem natolik mimořádné, že by odůvodňovalo přiznání zadostiučinění ve výši, jež by přesahovala finančně vyčíslený význam řízení pro poškozeného. Jak soud uvádí níže, řízení nebylo složitým, nicméně ani běžná či nižší složitost řízení není mimořádnou okolností odůvodňující přiznání zadostiučinění nad rámec finančního vyčíslení významu řízení pro žalobce; pokud jde o jednání poškozeného, tento v řízení vystupoval spíše neutrálně, tedy nelze ani pro jeho jednání dospět k závěru, že by toto bylo mimořádným kritériem svědčícím pro přiznání zadostiučinění vyššího; posledním z kritérií je pak kritérium postupu orgánu veřejné moci během řízení, přičemž toto kritérium je vyčerpané právě shledáním odpovědnostního titulu (viz výše).

22. Soud se proto dále zabývá tím, jaká by byla jinak – nelimitovaná - výše finančního zadostiučinění za tento nesprávný úřední postup, a tuto poté porovná s maximální možnou výší zadostiučinění shledanou výše.

23. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

24. Za posuzované řízení v délce trvání 9 let a 6 měsíců by tak soud přiznal žalobci základní částku ve výši 127 500 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 250 Kč za každý další měsíc řízení. Tuto částku zvolil soud s ohledem na to, že celková délka řízení nebyla sice přiměřená, ale zároveň neshledal soud důvody pro závěr, že je ve věci na místě vyjít z vyšší částky základního ročního odškodnění, když toto je dle ustálené judikatury přiznáváno až za řízení přesahující dobu 10 let dobu trvání řízení nebo za řízení, kde toto odůvodňuje výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk., což zde soud neshledal. K těmto jednotlivým kritériím se soud podrobně vyjadřuje níže, a příp. pro tyto základní částku odškodnění modifikuje – soud nicméně nedospěl k závěru, že by se některé z těchto kritérií na celkové délce řízení podílelo natolik zásadní měrou (výjimečně), že by toto mělo být zohledněno ještě navíc (vedle modifikace) tím, že bude navýšena i samotná základní částka ročního odškodnění.

25. Tuto částku by pak bylo nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k : b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: -) V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – Řízení bylo jednodušším, jak po stránce skutkové, tak právní, když fakticky předmětem řízení bylo pouze přiznání úroků z prodlení z částky, kterou žalovaný hned v začátku řízení uhradil, tedy fakticky uznal. Tedy z důvodu nižší složitosti jak skutkové tak právní má soud za to, že zadostiučinění je namístě navýšit pro každé z těchto kritérií od 10 %. Pro kritérium procesní složitosti by soud základní částku odškodnění nemodifikoval, neboť tato byla běžná, a rovněž tak by k modifikaci nedošlo pro počet soudních instancí, když bylo rozhodováno pouze na stupni jediném. -) Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) - Soud v řízení neshledal úkony, kterými by se žalobce na délce řízení negativně či naopak pozitivně podílel, proto pro toto kritérium soud základní částku odškodnění nemodifikuje. -) Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) – Soud dospěl proto kritérium k závěru o nesprávném úředním postupu, čímž toto kritérium částečně vyčerpal, nicméně vzhledem k tomu, že zejména v počátku řízení došlo k zásadnímu průtahu v délce přesahujícímu 2 roky, by soud proto kritérium základní částku odškodnění dále navýšil o 10 %. -) Význam předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva tento typ řízení neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). Význam předmětu řízení pro žalobce tak soud shledal jakožto typově běžný. Pro kritérium subjektivního významu řízení by pak třeba bylo namístě základní částku odškodnění zcela zásadně ponížit, neboť fakticky se řízení vedlo pouze o úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení, tedy řízení nebylo pro žalobce již nikterak významným, ani co do objemu finančních prostředků, o které se soudí, ani do co tímto vyvolané obavy ohledně výsledku řízení. Pro kritérium subjektivního významu řízení by tak bylo namístě základní částku odškodnění zcela zásadně ponížit o 90 %.

26. Základní odškodnění by tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací bylo namístě snížit celkově o 60%, tj. toto by činilo 76 500 Kč.

27. Vzhledem k tomu, že soud – viz výše – dospěl s ohledem na vyhodnocení kritéria významu řízení pro žalobce k limitu tohoto odškodnění ve výši 12 229,77 Kč a vzhledem k tomu, že jinak nelimitované odškodnění tuto výši odůvodňuje (bylo by vyšší, tj. limitované odškodnění není nedůvodně vysoké), soud uzavírá, že důvodným je odškodnění pro žalobce ve výši právě 12 229,77 Kč.

28. Soud proto žalobu zamítl, neboť žalovaný již žalobci poskytl odškodnění ve výši 13 000 Kč (v této části bylo řízení zastaveno), tedy odškodnění vyšší, než které shledal důvodným soud.

29. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Úroky z prodlení pak soud přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou žalovaná dobrovolně uhradila, neboť tímto uznala i důvodnost příslušenství dobrovolně poskytnutého plněné (§ 2054 odst. 2 o.z.).

30. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobcům jakoukoliv újmu.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř..

32. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014). Žalovaný žalobci plnil dobrovolně po podání žaloby a lhůtě pro předběžné projednání nároku, tedy jinak důvodně zahájené řízení bylo pro chování žalované částečně zastaveno, čímž je žalobce plně úspěšným.

33. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení náklady v celkové výši 14 342 Kč, která je tvořena: -) soudní poplatek ve výši 2.000 Kč; -) 3x odměna právního zástupce za úkon právní služby á 3.100 Kč bez DPH (převzetí zastoupení; žaloba; podání ve věci – částečně zpětvzetí žaloby), tj. celkem 9.300 Kč bez DPH a 11.253 Kč s DPH (dle § 6,7, 9/4 a), 11/1 a),d)) AT; tarifní hodnota 50 000 Kč dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013); -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 900 Kč bez DPH a 1.089 Kč s DPH.