10 C 151/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 854 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba na úhradu částky ve výši 11 854 Kč.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 17. 8. 2021 domáhá po žalované náhrady škody ve výši 11 854 Kč. Nárokovaná škoda je náklady vynaloženými žalobkyní na právní zastoupení v souvislosti s návrhem státního zástupce na zabrání věci žalobkyně, jako náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku, konkrétně bytové jednotky. Žalobkyně odkazuje na usnesení [název soudu], [anonymizováno] [obec], z 21. 7. 2020, kterým byl zamítnut tento návrh státního zástupce, a kterým bylo zrušeno zajištění nemovitosti podle § 79f odst. 1 trestního řádu s tím, že [název soudu] podanou stížnost státního zástupce zamítnul. V důsledku tohoto usnesení [název soudu], [pobočka], z 21. 7. 2020, ve spojení s usnesením [název soudu], tak žalobkyně uvádí, že jí byla způsobena škoda, a to nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení, když byla nucena brojit proti postupu orgánů činných v trestním řízení prostřednictvím svého obhájce, čímž jí vznikla tvrzená škoda.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 3. 12. 2021. Uvedla, že ve věci není dán odpovědnostní titul, když nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Žalovaná zdůraznila, že trestní stíhání vůči žalobkyni bylo pravomocně zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, tedy z důvodu těžké choroby trvale vylučující postavení žalobkyně před soud. Pokud jde o citované usnesení [název soudu] z 21. 7. 2020, pak k zamítnutí návrhu státního zástupce na zabrání věci, jako náhradní hodnoty, nedošlo z důvodu, že by bylo znemožněno bydlení žalobkyně, a bylo toto pro ni příliš tvrdým zásahem. Zrušení původního zajištění pak bylo realizováno z důvodu odpadnutí důvodů pro toto zajištění a ani v tomto tak nelze shledat odpovědnostní titul. Žalovaná tedy žalobkyni neodškodnila.

3. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobkyně u žalované nárok předběžně uplatnila, a to dne 16. 11. 2020.

4. Ze spisu vedeného [název soudu], [pobočka], sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Usnesením [název soudu] z 22. 4. 2015 byla věc obžalované [celé jméno žalobkyně] vyloučena z původního řízení sp. zn. [spisová značka] k samostatnému řízení. V původním řízení byla podána obžaloba, mimo jiné na žalobkyni, pro podezření ze spáchání pokusu zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku zločinu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Usnesením [název soudu] ze dne 10. 5. 2017 č. j. [číslo jednací] bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno dle § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Státní zástupce proti tomuto zastavení trestního stíhání podal dovolání a o tomto rozhodl [název soudu] usnesením ze dne 22. 9. 2017 pod č. j. [číslo jednací] tak, že napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že trestní stíhání obžalované [celé jméno žalobkyně] se zastavuje, z důvodu uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Toto odvolací soud odůvodnil tím, že v souladu se závěry znaleckého posudku obžalovaná trpí těžkou chorobou vylučující její postavení před soud. Zejména pak obžalovaná [celé jméno žalobkyně] trpí poruchou osobnosti s převahou závislých a vyhýbavých rysů, označenou diagnózou F 60.4 - histrionská porucha osobnosti a F 60.6 anxiózní, tj. vyhýbavá osobnost s tím, že má hrubě sníženou frustrační toleranci a je hypersenzitivně astenická a výrazně emočně labilní s depresivními sklony a s tendencí k sumarizačním projevům. Toto usnesení nabylo právní moci 22. 9. 2017. Usnesením [název soudu], [pobočka], z 21. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], pak tento soud rozhodl tak, že se zamítá návrh státního zástupce na zabrání věci [celé jméno žalobkyně], jako náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku, a to bytové jednotky [číslo] dále dle § 79f odst. 1 t.ř. se ruší zajištění nemovitosti, a to téže bytové jednotky [číslo]. Soud prvé instance toto odůvodnil tím, že nelze uložit ochranné opatření v podobě zabrání náhradní hodnoty dle § 102 t.z., neboť v době spáchání skutku trestní zákoník dané ustanovení neobsahoval, a dále dospěl k závěru, že nemovitost nebyla získána trestnou činností či z jejich výnosů, a zejména pak shledal takovéto opatření nepřiměřené poměrům žalobkyně, kterým by bylo znemožněno uspokojením základních lidských potřeb, tj. bydlení. Protože trestní stíhání bylo pravomocně skončeno a nepřipadá tedy v úvahu rozhodnutí o propadnutí věci, ani její zabrání, pak zároveň soud dle § 79f trestního řádu zrušil zajištění věci pro účely trestního řízení, neboť důvod zajištění odpadl. Státní zástupce podal odvolání a o tomto rozhodl [název soudu] usnesením z 24. 9. 2020 č. j. [číslo jednací] tak, že stížnost státního zástupce zamítl. Napadené usnesení tak bylo fakticky potvrzeno s tím, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že návrh státního zástupce naopak měl opodstatnění, co do svého základu, neboť dle § 102 trestního zákoníku a § 101 odst. 1 a 2 trestního zákoníku toto ustanovení umožňuje, aby jako náhradní hodnota byla zabrána i věc, která nemá k jakékoli trestní činnosti žádný vztah, a která je ve vlastnictví osoby, u níž rovněž vztah k trestné činnosti není významný. V tomto směru tedy byl návrh podaný státním zástupcem důvodným, neboť nemá žádný zásadní význam, zda předmětná bytová jednotka, u níž se státní zástupce domáhá jejího propadnutí, má souvislost s projednávanou trestnou činností či nikoliv. Odvolací soud však na rozdíl od státního zástupce, avšak v souladu se závěry soudu prvého stupně, dospěl k závěru, že opatření navrhované státním zástupcem je nepřiměřené jeho účelu, s ohledem na osobní poměry žalobkyně. Předmětný byt nelze totiž označit za majetek, který by svým charakterem byl nepřiměřený poměrům jmenované, a odvolací soud zdůraznil i důvod, pro který bylo trestní stíhání žalobkyně pravomocně zastaveno, tedy její vážný psychický zdravotní stav, kdy pro psychiatrickou zátěž trvalého charakteru se není schopna účastnit trestního řízení a být stíhána. Odvolací soud tak uzavírá, že nelze vyhovět požadavku státního zástupce na zabrání bytové jednotky osobě, která je vážně psychicky nemocná, když toto nepřeváží ani argumentovaný veřejný zájem, jehož má být ochranným opatřením docíleno. Kritéria veřejného zájmu a přiměřenosti uloženého opatření musí být vyvážena, což by v tomto případě uložením ochranného opatření nebylo zachováno. Žalobkyně by se stala osobou bez domova a toto by mělo fatální dopad do její sociální oblasti, tj. bydlení.

5. Z důkazů výše citovaných byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z tohoto důvodu tak soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud tak ve věci nehodnotil zejm. listiny týkající se předběžného uplatnění nároku (nesporné), a dále vyčíslení a vyúčtování odměny právního zástupce (nebyl prokázán odpovědnostní titul).

6. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

7. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

8. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

9. Žalobkyně po skutkové stránce tvrdí, že odpovědnostní titul spočívá v tom, že státní zástupce podal návrh na zabrání věci podle § 102 trestního zákoníku, což je nesprávným úředním postupem, který vyvolal nutnost žalobkyně hájit se v takto zahájeném řízení, přičemž následně usnesením [název soudu], [pobočka], z 21. 7. 2020 došlo k zamítnutí tohoto návrhu státního zástupce a ke zrušení zajištění nemovitosti podle § 79f odst. 1 trestního řádu a [název soudu] toto následně potvrdil usnesením z 24. 9. 2020.

10. Úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu.

11. Úprava nezákonného rozhodnutí pak stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. OdpŠk, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013).

12. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

13. Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě.

14. Soud předně konstatuje, že ve věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým by bylo usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně pro zločin pojistného podvodu a zločin krácení daně, poplatků a podobné povinné platby, neboť trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno usnesením [název soudu], [pobočka], ze dne 10. 5. 2017 ve spojení s usnesením [název soudu] ze dne 22. 9. 2017 z důvodu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, tedy z důvodu, že těžká psychická choroba žalobkyně trvale vylučuje její postavení před soud. Trestní stíhání žalobkyně tak bylo zastaveno nikoli z důvodu jeho nezákonnosti, ale z důvodu vážného zdravotního psychického stavu žalobkyně, který neumožňuje její další stíhání. Za této situace tak nelze konstatovat, že usnesení o zahájení trestního stíhání by bylo nezákonným rozhodnutím. Tento odpovědnostní titul tedy ve věci dán není.

15. Ze skutkových tvrzení žalobkyně se dále podává, že tato primárně namítá, že státní zástupce podal nikoli řádný návrh na zajištění náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku, konkrétně bytu žalobkyně, a že došlo ke zrušení dřívějšího zajištění nemovitosti podle § 79f odst. 1 trestního řádu. Jak uvedeno výše, nesprávný úřední postup není odpovědnostním zákonem detailně definován a v daném případě je tak třeba posoudit, zda návrh státního zástupce na zajištění náhradní hodnoty byl přiměřený situaci a stavu trestního řízení, ve kterém byl tento vznesen. Z podané obžaloby a zejména pak z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tj. [název soudu] ze dne 24. 9. 2020, se podává, že státní zástupce podal tento návrh na zajištění náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku z formálního hlediska správně. Procesní předpisy umožňovaly zajištění této nemovité věci, přičemž nebylo podstatným, že tato neměla souvislost s trestnou činností, ani to, že žalobkyně již nebyla aktuálně trestně stíhána. Trestní soudy obou instancí poté návrh na zajištění této věci, jakožto náhradní hodnoty, zamítly na základě kritéria přiměřenosti zásahu vyvolaného tímto ochranným opatřením ve sféře žalobkyně, které poměřeno kritériem veřejného zájmu, který by uložením tohoto ochranného opatření byl zajištěn, bylo nutno shledat jakožto nepřiměřený zásah do práv žalobkyně. Důvodem je skutečnost, že soudy dospěly k závěru, že vážný zdravotní stav žalobkyně, která trpí dvěma psychickými poruchami s dalšími psychiatrickými projevy, by za této situace byl nepřiměřeným dopadem do jejích sociálních práv, neboť by neměla kde bydlet, a za tohoto kontextu tak kritérium přiměřenosti zásahu postižené osoby (žalobkyně) převáží nad kritériem veřejného zájmu. Návrhu na zabrání bytu, jakožto náhradní hodnoty podle § 102 t.z. proto nebylo vyhověno.

16. Z tohoto se podává, že návrh státního zástupce na zajištění náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku nelze v tomto kontextu shledat jako nesprávný úřední postup. Úkolem státního zastupitelství je ochrana veřejného zájmu v podobě ochrany před páchanou trestnou činností a eliminace následků takovéto trestné činnosti. Státní zástupce pak podal návrh na zajištění náhradní hodnoty, tj. daného bytu v tomto kontextu řádně, neboť stále panovalo podezření, zda zdrojovou trestnou činností nebyla způsobena škoda výrazně přesahující hodnotu tohoto bytu, přičemž žalobkyně byla původně i pro zdrojovou trestnou činnost stíhána. Nelze tak dospět k závěru, že by jednání státního zástupce bylo excesivním a že by v tomto bylo nutno shledat nesprávným úřední postup. Soud tedy uzavírá, že ani tento odpovědnostní titul není dán.

17. Žalobkyně dále namítá, že zajištění předmětného bytu bylo soudem prvé instance dle § 79f odst. 1 t.ř. zrušeno, nicméně ani v tomto směru nelze shledat odpovědnostní titul, ať už ve formě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Právně by v úvahu přicházel odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí, kterým by bylo původní zajištění předmětného bytu, které je dle § 79f odst. 1 trestního řádu rušeno. Musela by však být naplněna podmínka, že původní zajištění je rušeno z důvodu jeho nezákonnosti, nicméně z rozhodnutí soudů obou instancí se podává, že toto zajištění je zrušeno z důvodu, že tohoto pro další účely trestního řízení již není třeba, tedy že důvod aktuálně odpadl, neboť trestní stíhání žalobkyně bylo pravomocně skončeno pro její závažnou psychickou poruchu dle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Tedy důvodem zrušení původního zajištění věci nebyla jeho nezákonnost, ale zastavení trestního stíhání vůči žalobkyni pro zdravotní důvody na její straně, kdy již není možné rozhodnout o propadnutí věci či jejím zabrání. Není tak splněna podmínka zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost či jeho změna pro nezákonnost. Ani tento odpovědnostní titul pak není dán.

18. Pro úplnost soud uvádí, že odpovědnostním titulem nemůže být ani usnesení [název soudu] ze dne 21. 7. 2020, ani usnesení [název soudu] ze dne 24. 9. 2020, neboť žádné z těchto rozhodnutí rovněž nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno poté, co toto nabylo právní moci. Ani tento odpovědnostní titul tak není dán.

19. Soud proto žalobu pro absenci odpovědnostního titulu v celém rozsahu zamítl.

20. Vzhledem k absenci odpovědnostního titulu se soud již dále nezabýval dalšími podmínkami pro vznik žalovaného nároku, tj. existencí škody a příčinnou souvislostí, neboť pro úspěch žalovaného nároku musí být všechny tři podmínky naplněny kumulativně.

21. V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.