10 C 159/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 o omluvu

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalované zaslat žalobci omluvný dopis tohoto znění:Vážený pane Zachu,Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se dopustila nesprávného úředního postupu spočívajícího v liknavosti a nedůslednosti Ministerstva spravedlnosti při výkonu dohledové činnosti nad insolvenčními správci, konkrétně pak při prověřování postupu , tituly před jménem, , jméno FO, insolvenčního správce dlužníka , Anonymizováno, , , adresa, , IČ: , IČO, , , adresa, . Vlivem této liknavosti došlo k promlčení přestupkové odpovědnosti jmenovaného za prodlení s vydáním částek bezdůvodného obohacení v celkové výši 2.924.154,- Kč ve Váš prospěch z neplatné dražby konané dne 13. 3. 2013, prohlášené za neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 17. 10. 2016, č.j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č.j. , spisová značka, .Tím bylo zmařeno možné nemateriální uspokojení Vaší osoby spočívající v postižení správce za přestupek, který se Vás negativně dotkl.Za tento nesprávný úřední postup se Vám omlouváme.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. 1 Žalobce se žalobou ze dne 24. 2. 2023 domáhá po žalované nefinančního odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v tom, že v řízení v rámci dohledu nad činností insolvenčních správců bylo Ministerstvo spravedlnosti jakožto správní úřad nečinné, čímž způsobilo promlčení přestupkové odpovědnosti insolvenčního správce , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalobci tak byla způsobena nemajetková újma spočívající ve zmaření příležitosti dosáhnout satisfakce tím, že správce za protiprávní jednání, které se žalobce negativně dotklo v jeho majetkové sféře, bude přestupkově postižen. Konkrétně žalobce uvádí, že se dne 13. 3. 2013 konala veřejná nedobrovolná dražba, v rámci níž žalobce zvítězil, a uhradil cenu předmětu dražby 3 860 000 Kč. Následně však byla dražba shledána neplatnou, a to i soudně, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci 20. 7. 2017. Správce do dnešního dne nevyplatil žalobci částku 935 846 Kč, dále byl bezmála rok v prodlení s úhradou částky 1 459 154 Kč a téměř dva roky s výplatou částky 1 465 000 Kč. Žalobce se obrátil na dohledový odbor Ministerstva spravedlnosti ve věci dohledu nad činností správce, odbor Ministerstva spravedlnosti však ale včas nedořešil postup správce ve vztahu k exekutorům a přestupkové řízení uzavřel s tím, že odpovědnost za přestupek zanikla uplynutím tříleté promlčecí lhůty, tedy insolvenčního správce již stíhat nelze. Za takto tvrzený nesprávný úřední postup se pak žalobce domáhá nefinančního odškodnění ve formě omluvy, kterou v žalobě přesně formuluje.2 Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 11. 10. 2023. Žalovaná uzavřela, že ve věci absentuje odpovědnostní titul a žalobci odškodnění neposkytla. Poukázala, že otázka uložení sankce je vztahem výlučně mezi státem a obviněným a že žalobce nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu či přestupku či jiným způsobem se domáhat uznání viny.3 Ze shodných tvrzení stran má soud zjištěné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 3. 3. 2023.4 Z přípisu ombudsmana z 12. 1. 2023 soud zjistil, že Ministerstvo spravedlnosti, odbor insolvenčních a soudních znalců, správně postupovalo ve vztahu k posouzení činnosti insolvenčního správce ve vztahu k samotnému žalobci, když uzavřelo, že tomuto finanční prostředky vyplatit nelze, neboť žalobce je v exekuci. Ombudsman však uzavřel, že příslušný odbor Ministerstva spravedlnosti však ale včas nedořešil postup správce ve vztahu k exekutorům, neboť ani těm finanční prostředky po obdržení exekučních příkazů zavčasu nevyplatil. Soud má za zjištěné, že ombudsman uzavřel, a to z vyjádření samotného odboru Ministerstva spravedlnosti, že tento dohledový orgán nekonal dostatečně aktivně při prověřování výhrad postupu žalobce vůči správci k výplatě finančních prostředků exekutorům, avšak že nyní již přestupkové řízení vůči správci zahájit možné není, neboť přestupková odpovědnost zanikla pro promlčení.5 Soud zamítl návrh na provedení důkazu připojením spisu Ministerstva spravedlnosti sp. zn. , Anonymizováno, . Důvodem je zejména skutečnost, že ve věci je možno rozhodnout čistě na základě právního hodnocení skutkových tvrzení ohledně tvrzeného odpovědnostního titulu. Zároveň má soud skutečnost, že přestupková odpovědnost insolvenčního správce za naříkané nevyplacení finančních prostředků exekutorům je promlčena, za prokázanou z přípisu ombudsmana z 12. 1. 2023, který se odkazuje na vyjádření odboru insolvenčních a soudních znalců samotného Ministerstva spravedlnosti.6 Soud učinil výše citovaná skutková zjištění, která jsou pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku plně postačující. Soud k tomuto uvádí, že pro rozhodnutí ve věci bylo možno vyjít již jen ze samotných skutkových tvrzení, respektive jejich právního posouzení. Soud proto nad rámec výše uvedeného závěr o skutkovém stavu nečiní.7 Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení:Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.8 V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).9 Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.10 Žalobce na úrovni skutkových tvrzení, pokud jde o odpovědnostní titul, tvrdil, že Ministerstvo spravedlnosti bylo nečinným v rámci řízení týkajícího se dohledu nad činností insolvenčního správce v souvislosti s navrácením finančních prostředků, které žalobce insolvenčnímu správci , tituly před jménem, , jméno FO, Krejčímu uhradil v souvislosti s dražbou konanou 13. 3. 2013, shledanou pravomocně neplatnou 20. 7. 2017. Tato nečinnost v rámci dohledové činnosti pak vedla k promlčení přestupkové odpovědnosti insolvenčního správce za skutek spočívající v tom, že ani exekutorům (nikoli přímo žalobci, tam dohled ministerstvo vykonalo) na základě exekučních příkazů nebyly finanční prostředky uhrazeny zavčasu a že správce nadále nevyplatil žalobci částku 935 846 Kč.11 Úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu.12 Soud posoudil věc dle OdpŠk, který zná dva možné odpovědnostní tituly.13 Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zpráva výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací.14 Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.15 Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000).16 Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).17 Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě.18 Pohledem právního posouzení se tak žalobce domáhá odškodnění za to, že nebylo zahájeno přestupkové řízení vůči insolvenčnímu správci za nevyplacení finančních prostředků exekutorům v řízení, kde žalobce vystupoval v rámci exekuce jakožto povinný (a v rámci insolvence jakožto osoba oprávněná k navrácení poskytnutého plnění), v důsledku čehož se žalobci nedostalo jím očekávané nemajetkové satisfakce – přestupkového postihu insolvenčního správce, který mu nedůvodně zadržoval finanční prostředky, respektive tyto zavčasu nevyplatil exekutorovi a ve zbytku přímo žalobci.19 Výkon dohledové činnosti odborem insolvenčních správců a soudních znalců Ministerstva spravedlnosti způsobem, který vede k tomu, že dojde k promlčení možné přestupkové odpovědnosti vůči dohlížené osobě, konkrétně insolvenčnímu správci, bezpochyby řádným postupem není. Je však třeba v tomto smyslu posoudit, zda se může jednat o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Aby se o takový odpovědnostní titul mohlo jednat, musí jít o takové pochybení spojené s výkonem pravomocí státního orgánu, které vede k zásahu do smyslu a účelu, který je pravidly samotnými sledován. Smyslem přestupkového řízení, a to včetně přestupkového řízení, které může být vedeno dohledovým orgánem Ministerstva spravedlnosti nad insolvenčními správci, přitom není poskytovat zadostiučinění poškozeným osobám, když k tomu primárně slouží případné škodní nároky samotných poškozených vůči škůdcům, tj. insolvenčnímu správci. Smyslem přestupkového řízení je zajistit zachování veřejného pořádku, zde řádný výkon povinností insolvenčního správce ve vztahu mezi státem a osobou povinnou (správce). Žalobce přitom v tomto vztahu nevystupuje jako osoba, která by (ani jakožto poškozený) měla právo na to, aby bylo přestupkové řízení vůči konkrétní osobě zahájeno, nebo aby dokonce skončilo s určitým očekávaným výsledkem. Tedy jinak řečeno, aby se mohlo jednat o odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nestačí, pokud dojde k pochybení na straně státního orgánu, ale zároveň je třeba, aby takovéto pochybení, byť jen teoreticky, mohlo mít dopad do subjektivních práv poškozené osoby. V daném případě však žalobce žádné subjektivní právo na to, aby bylo zahájeno přestupkové řízení vůči insolvenčnímu správci nemá. Není tedy naplněna tato druhá z podmínek pro existenci odpovědnostního titulu a soud proto uzavírá, že odpovědnostní titul dán není.20 Pro absenci odpovědnostního titulu tak soud žalobou uplatněný nárok v celém rozsahu zamítl.21 Pokud žalobce namítal, že samotné odškodnění je požadováno pouze nefinanční a na spodní hranici možných odškodnění, pak tato argumentace nemá relevanci právě pro absenci odpovědnostního titulu.22 Soud v tomto ohledu vyšel ze závěrů dovolacího soudu (např. ve věci sp. zn. 30 Cdo 4578/2015). Zde dovolací soudu uzavřel, že právě v oblasti správního trestání (přestupkového řízení) Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že "účelem přestupkového řízení není zajištění podkladů pro to, aby osoba případně přestupkem poškozená měla snadnější výchozí pozici pro uplatňování nároku na náhradu škody proti domnělému škůdci. Nemůže tedy ve vztahu k poškozenému dojít k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže viník přestupku nebude v přestupkovém řízení zjištěn, neboť náhrada škody přestupkem způsobené není primárním účelem přestupkového řízení, přičemž poškozený má nezávisle na výsledku správního řízení možnost domáhat se náhrady škody v řízení před soudem podle občanského soudního řádu" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2013). Nejvyšší soud přitom vyšel ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, která dospěla k závěru, že "jádrovým obsahem přestupkového řízení je posuzování viny obviněného z přestupku a případné ukládání sankce. Toto posuzování se děje výlučně ve vztahu státu a obviněného z přestupku a má čistě veřejnoprávní povahu - stát zde (až na nečetné výjimky z úřední povinnosti) ve veřejném zájmu stíhá jednání naplňující znaky skutkových podstat přestupků, tj. specifických deliktů. Poškozený v tomto vztahu nemá postavení účastníka řízení, nýbrž eventuálně toliko svědka, který může podat svědectví o jednání obviněného z přestupku, o následcích jeho činu či o jiných rozhodných skutečnost." Naproti tomu "vztah mezi poškozeným a obviněným z přestupku, z něhož vyplývá omezené účastenství poškozeného v přestupkovém řízení, má povahu soukromoprávní - jeho předmětem jsou výlučně majetkoprávní nároky... O tomto nároku může být v rámci řízení o přestupku rozhodnuto (a zásadně - jsou-li pro to dány podmínky - i rozhodnuto být má), nicméně vždy zde pro poškozeného zůstává otevřena možnost vymáhat svůj majetkový nárok i mimo přestupkové řízení cestou jeho uplatnění v řízení občanskoprávním. … Poškozený nemá subjektivní právo na to, aby osoba, kterou označí za pachatele přestupku, nebo jiná osoba, o níž skutečnost, že přestupek spáchala, v přestupkovém řízení vyšla najevo, byla takovou osobou shledána" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 Ad 46/2006-100, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ročník 2011, svazek 5, s. 466).23 I pohledem této judikatury odpovědnostní titul není dán, neboť z této se podává, že náhrada škody způsobené přestupkem není primárním účelem přestupkového řízení a stejně tak není primárním účelem přestupkového řízení, aby se poškozené osobě dostalo satisfakce tím, že je se škůdcem přestupkové řízení vedeno, případně že je shledán vinným a potrestán. Pokud jde o případné nároky vůči samotnému škůdci, jedná se o nároky soukromoprávní, které měl žalobce možnost uplatnit vůči správci sám a těchto se případně domáhat soudně, čímž by se mu požadované satisfakce dostalo, což bylo v jeho vlastní moci.24 V tomto smyslu soud odkazuje i na závěry Ústavního soudu, dle nichž stěžovatel nemá ústavně zaručené právo na to, aby výsledkem jeho podnětu bylo zahájení trestního řízení, a že nárok na uložení sankce zde náleží pouze státu, nikoliv konkrétní osobě, která se cítí být jiným správním deliktem či trestním činem dotčena na svých právech; ta má navíc k dispozici např. občanskoprávní žalobu (viz např. usnesení sp. zn.

I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).25 Soud se proto dále nezabýval otázkou příčinné souvislosti ani vznikem újmy a žalobu pro absenci odpovědnostního titulu zamítl.26 V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3x režijního paušálu 300,- Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a přípravu na něj. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.