10 C 173/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO , sídlem adresa pro zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím I) Žalovaná je povinna uhradit žalobci 59 075,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 7. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. II) Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 120 924,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 7. 2020 do zaplacení. III) Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 11. 2020 domáhá částky ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvádí, že v řízení nevystupovalo větší množství účastníků, žalobce se na délce řízení negativně nepodílel a uvádí, že k zásadnímu zdržení došlo tím, že se soudy obou instancí nejprve odmítaly nárokem věcně zabývat a k tomuto přistoupily až po zásahu Nejvyššího soudu. Navíc mezi jednáními docházelo k nedůvodným zdržením. Žalobce namítá, že utrpěl vážnou újmu na zdraví a vlivem liknavosti soudu se pak ani po více než 10 letech nedočkal odškodnění. Celkovou délku řízení považuje za nepřiměřenou, je z této psychicky traumatizován a délka řízení byla příčinou toho, že se mu jeho nároky nepodařilo nakonec prokázat.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním z 13. 1. 2021 a v tomto uvedl, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a presumovanou nemajetkovou újmu vzniklou žalobci žalovaný odškodnil formou konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalovaný uvádí, že řízení trvalo 12 let a 7 měsíců, a dále, že v řízení nelze konstatovat průtahy, když úkony byly činěny průběžně. Řízení bylo složité po stránce skutkové i právní a žalovaný poukazuje na to, že žalobce si zranění, jehož následky byly předmětem naříkaného řízení, způsobil sám. Z tohoto důvodu žalovaná shledává nižší význam řízení. Dále uvádí, že žalobce měl významný podíl na délce řízení; zejména, když podal žalobu u nepříslušného soudu, když bylo opakovaně rozhodováno o soudních poplatcích a když jednání soudu bylo ze strany žalobce paralyzováno opakovanými tvrzeními, že zdravotní stav žalobce tomuto opakovaně neumožňuje účast u soudních jednání. Z tohoto důvodu tak má žalovaná za to, že dostačujícím zadostiučiněním je konstatování porušení práva.

3. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za prokázané, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 29. 1. 2020.

4. Ze spisu vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Žaloba byla podána žalobcem k [název soudu] 9. 10. 2007 Touto se žalobce domáhal po žalované zaplacení celkem 244 800 Kč jakožto náhrady škody na zdraví, konkrétně částek 28 800 Kč bolestného, 96 000 náhrady za ZSÚ, dále 120 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Skutkovou podstatu uplatněné žaloby byl nesprávný úřední postup pracovníků vězeňské služby, kteří žalobci během výkonu trestu odnětí svobody nezajistili dostatečnou ochranu, takže byl 15. 10. 2006 napaden agresivním spoluvězněm a dále je pochybení spatřováno v tom, že mu nebyla zajištěna včasná lékařská péče. Totožných nároků se žalobce domáhá jak vůči státu, tak vůči spoluvězni panu [jméno] [příjmení]. Usnesením z 24. 10. 207 byl žalobce vyzván k odstranění vad podání, žalobce tak činí 1. 11. 2007. Usnesením z 6. 12. 2007 vyslovuje [název soudu] místní nepříslušnost s tím, že věc má být postoupena [název soudu]. Usnesením z 10. 7. 2008 je přiznáno žalobci osvobození od soudních poplatků [název soudu] a je mu ustanoven zástupce JUDr. [jméno] [příjmení] [jméno] osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pak soudem znovu rozhodnuto 17. 7. 2008. Dne 7. 10. 2008 doplňuje žalobce podanou žalobu. Usnesením z 8. 10. 2008 [název soudu] vyslovuje svoji místní nepříslušnost s tím, že věc má být postoupena [název soudu]. V listopadu 2008 činí soud součinností dotazy. Proti tomuto usnesení o místní nepříslušnosti se odvolává žalobce 3. 11. 2008. Věc je předložena odvolacímu soudu 9. 1. 2009 a [název soudu] usnesením ze dne 21. 1. 2009 potvrzuje místní nepříslušnost a rozhoduje tak, že věc se postupuje [název soudu]. Podáním z 25. 3. 2009 žalobce doplňuje listiny k žalobě. Podáním z 25. 3. 2009 je žádáno o změnu ustanovení zástupce, a to z důvodu změny místní příslušnosti. Přípisem z 5. 3. 2009 žalobce žádá o zajištění důkazu, když se obává, že zdravotnická dokumentace po propuštění z výkonu trestu bude znehodnocena. V dubnu 2009 doplňuje žalobce další listiny k zdravotnímu stavu. Spis je zaslán [název soudu] dne 20. 7. 2009 [stát. instituce] se vyjadřuje k žalobě 13. 10. 2009, soud poté dotazuje ustanovenou zástupkyni ohledně bydliště žalobce, dotazem z dubna 2010. Usnesením [název soudu] z 16. 8. 2010 je zproštěn dosavadní zástupce k zastupování a je ustanoven JUDr. [jméno] [příjmení]. [anonymizováno] se dotazuje na stav řízení 11. 10. 2010. Přípisem z 8. 11. 2010 navrhuje žalobce přerušení řízení a zároveň je uplatněn nárok na náhradu škody dle odškodňovacího zákona u [stát. instituce]. Usnesením z 22. 11. 2010 je pak řízení přerušeno do uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku. Podáním z 31. 5. 2011 navrhuje žalobce pokračování v řízení, ve spise je založeno stanovisko [anonymizováno] u 23. 3. 2011. Usnesením z 20. 6. 2011 je rozhodnuto o tom, že v řízení se pokračuje. Žalovaná se vyjadřuje 19. 9. 2011. Žalobce se vyjadřuje 21. 10. 2011 a usnesením z 1. 12. 2011 je vyzván žalovaný, aby se písemně vyjádřil ve věci samé. Jednání je nařízeno na 5. 3. 2012. Žalobce žádá přípisem z 16. 1. 2012 o umožnění účasti u soudního jednání, když se nachází v té době ve výkonu trestu ve [stát. instituce]. Věznice poté sděluje, že jim nebyla doručena žádost o eskortu a že účast žalobce na jednání 5. 3. 2012 nemůže být zajištěna. Jednání je z tohoto důvodu odročeno na 18. 6. 2012. Jednání nařízené na 18. 6. 2012 je z důvodu nemožnosti eskorty přeodročeno na 15. 8. 2012, soud v mezidobí komunikuje s věznicí ohledně realizace eskorty. Vězeňská služba pak sděluje přípisem ze 14. 6. 2012, že žalobce nebude moci být ze zdravotních důvodů předveden 18. 6. 2012 na jednání, k čemuž zakládá lékařskou zprávu. Jednání je z tohoto důvodu odročeno na 12. 11. 2012. Opět je komunikováno ohledně eskorty s věznicí, soud připojuje přílohový trestní spis [spisová značka] [název soudu] [ulice] služba pak 8. 11. 2012 sděluje, že žalobce nebude moci být ze zdravotních důvodů předveden ani na jednání 12. 11. 2012, z tohoto důvodu je pak jednání odročeno na 4. 3. 2013. Opět je komunikováno ohledně eskorty. Žalobce poté nedatovaným podáním, doručeným soudu 31. 1. 2013 doručuje žádost o umožnění speciální eskorty, a to samostatné s tím, že žádá, aby byl ihned eskortován zpět, důvodem je obava, že vězeňská služba by měla úmyslně umožnit jeho kontakt s [jméno] [příjmení], s kterým měl předmětný konflikt. Jednání je odročeno ze 4. 3. 2013 na 5. 6. 2013 z tohoto důvodu. Soud konstatuje exekutor ohledně toho, co je předmětem řízení, soud tomuto odpovídá, a to v únoru 2013. Přípisem z 1. 3. 2013 sděluje právní zástupce žalobce, že se mu nepodařilo zjistit, v jaké věznici aktuálně žalobce vykonává trest odnětí svobody. Přípisem z 29. 5. 2013 pak žalobce žádá o odročení nařízeného jednání z 5. 6. 2013, a to z důvodu, že je ve [stát. instituce] a má být v té době rozhodováno o jeho podmíněném propuštění. Jednání je tak odročeno, a to na 28. 8. 2013. Jednání se koná 28. 8. 2013, žalobce je vyzván dle § 118a odst. 1 o. s. ř., aby doplnil řádně skutková tvrzení, a za tímto účelem je jednání odročeno na 27. 11. 2013. Žalobce doplňuje tvrzení podáním z 26. 9. 2013 a soud volá na toto jednání označené svědky. Jednání se koná 27. 11. 2013, na tomto jsou slyšeni svědci, žalobce navrhuje doplnit dokazování a za tímto účelem je jednání odročeno na 5. 3. 2014. Soud v mezidobí vyžaduje informace od vězeňské služby ohledně žalobce v souvislosti s informacemi, týkajícími se výkonu trestu odnětí svobody. Jednání se koná 5. 3. 2014, kdy jsou čteny zprávy vězeňské služby, jsou provedeny listinné důkazy a soud ve věci vyhlašuje rozsudek. Lhůta k písemnému vyhotovení rozsudku je řádně prodloužena, písemné vyhotovení rozsudku je pak založeno pod č. j. [číslo jednací]. Tímto rozsudkem soud I. instance zamítl žalobu vůči prvé žalované tj. [země] a rozhodl tak, že druhý žalovaný tj. [jméno] [příjmení] je povinen zaplatit žalobci žalovanou částku 244 800 Kč, na rozhodnutí je vyznačeno, že toto bylo zrušeno rozhodnutím soudu dovolacího. Žalobce podává odvolání 6. 6. 2014, věc je předložena odvolacímu soudu 21. 8. 2014. Jednání u odvolacího soudu se koná 30. 9. 2014 a na tomto je vyhlášen rozsudek, jeho písemné vyhotovení je založeno pod č. j. [číslo jednací] a tímto byl rozsudek soudu I. instance potvrzen, rovněž na tomto rozhodnutí je škrtnuta doložka. Žalobce podává dovolání 23. 12. 2014. Soud rozhoduje o odměně ustanoveného zástupce 26. 2. 2015. Proti tomuto se ustanovený zástupce odvolává 18. 3. 2015, věc je předložena odvolacímu soudu 7. 4. 2015 a tento usnesením z 20. 4. 2015 mění výši přiznané odměny. Věc je předložena Nejvyššímu soudu 5. 6. 2015 a Nejvyšší soud rozhoduje rozsudkem z 25. 8. 2016. Tento je založen pod č. j. [číslo jednací] a Nejvyšší soud tímto jak rozsudek soudu I. instance, tak soudu odvolacího ruší a věc vrací [název soudu] k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu se podává, že závěry obou soudů jsou předčasné, pokud shledaly, že nedošlo k porušení povinnosti při střežení a dozoru nad odsouzenými, je třeba hodnotit to, jak byl žalobce ve výkonu trestu odnětí umístěn s ohledem na věznici známé informace o ostatních odsouzených a úhlem tohoto pohledu je tak hodnocení soudu obou instancí neúplné, tudíž nesprávné. Dále dovolací soud uvedl výhrady k posouzení zdravotního stavu žalobce a vyhodnocení otázky, jak rychle tomuto měla být poskytnuta lékařská péče, zajištěná skutečně lékařem v návaznosti na informace, které žalobce ohledně svého zranění sděloval. Jelikož odvolací soud z tohoto hlediska neposuzoval nároky žalobce, je právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Soud tedy vrací z obou těchto důvodů pro nesprávné právní posouzení věc soudu prvé instance. Jednání je nařízeno na 15. 2. 2017, toto jednání se koná a na tomto je žalobce vyzván ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání svých tvrzení, zejména v tom směru, že měl být vězeňské službě znám duševní stav a poruchy chování pana [příjmení]. Jednání je odročeno na 10. 5. 2017. Žalobce reaguje podáním ze 7. 3. 2017, soud činí dotaz na věznici k zajištění potřebných informací. Usnesením z 16. 3. 2017 je ustanoven znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] k posouzení toho, zda poskytnutí lékařské péče až dne 16. 10. 2006, když k úrazu došlo ve večerních hodinách 15. 10. 2006, tak zda toto prodlení mohlo vést ke zhoršení zdravotního stavu žalobce. [ulice] služba reaguje přípisem z března 2017. Ustanovený znalec 19. 4. 2017 sděluje, že není odborníkem na danou oblast. Jednání nařízené na 10. 5. 2017 je odročeno z důvodu, že nebyl vypracován znalecký posudek a soud poté usnesením z 23. 5. 2017 zprošťuje znalce [příjmení] znalecké činnosti a ustanovuje znalce prof. MUDr. [jméno] [příjmení]. Znalecký posudek je předložen soudu 27. 10. 2017. Žalobce sděluje, že trvá na výslechu znalce přípisem z 22. 11. 2017 a z důvodu předvolání znalce je jednání, původně nařízené na 27. 11. 2017, odročeno na 19. 2. 2018. Znalec žádá o odročení jednání, a toto je odročeno na 16. 4. 2018. Jednání se koná 16. 4. 2018, na tomto je slyšen znalec, jednání je odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 25. 4. 2018. Na tomto odročeném jednání je pak vyhlášen rozsudek. Lhůta k vypracování písemného znění rozsudku je prodloužena a rozsudek je založen pod č. j. [číslo jednací], tímto rozsudkem soud I. instance zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 244 800 Kč. Na rozsudku je vyznačena doložka právní moci ke dni 12. 11. 2019 ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího na č. l.

390. Žalobce podává odvolání 4. 7. 2018, žalobce je vyzván k úhradě soudního poplatku, podává proti tomuto námitky a žádá o osvobození od soudních poplatků. Usnesením z 12. 9. 2018 je usnesení výzvou k zaplacení soudního poplatku potvrzeno. Žalobce předkládá v říjnu 2018 podklady k žádosti o osvobození od soudního poplatku. Usnesením ze dne 22. 1. 2019 rozhodl [název soudu] tak, že žalobci se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Proti tomuto se žalobce odvolává 12. 2. 2019. Věc je předložena odvolacímu soudu 21. 5. 2019 a tento usnesením ze dne 24. 5. 2019 rozhodnutí soudu I. instance o nepřiznání osvobození od soudních poplatků potvrzuje. Věc je předložena k rozhodnutí o odvolání proti rozsudku odvolacímu soudu 11. 7. 2019 a tento rozhoduje usnesením z 16. 10. 2019 pod č. j. [číslo jednací], a to sice tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrzuje, na tomto rozsudku je doložka právní moci 12. 11. 2019. Soud poté rozhoduje ještě o odměně ustanoveného znalce v listopadu 2019. Žalobce podává dovolání 20. 12. 2019. K tomuto zakládá právní zástupce plnou moc 14. 1. 2020 a žalobce je vyzván usnesením z 20. 1. 2020 k úhradě soudního poplatku. Usnesením [název soudu] ze dne 28. 2. 2020 je pak dovolací řízení zastaveno, přičemž na tomto rozhodnutí je doložka právní moci 21. 5. 2020, důvodem je nesplnění poplatkové povinnosti. Žalobce se proti tomuto odvolává 17. 3. 2020, věc je předložena odvolacímu soudu 12. 5. 2020 a [název soudu] rozhoduje pod č. j. [číslo jednací] usnesením z 13. 5. 2020 tak, že usnesení soudu I. stupně potvrzuje, na tomto usnesení je doložka právní moci 21. 5. 2020. Poté ve spise následuje již jen vyúčtování odměny ustanoveného zástupce a rozhodnutí o přiznání této odměny. Soud tak zjistil, že naříkané řízení trvalo ve vztahu k žalobci do 21. 5. 2020, což je právní moc posledního rozhodnutí ve věci samé.

5. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

6. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

7. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

8. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

9. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

11. Předmětné řízení tak trvalo ve vztahu k žalobci od 9. 10. 2007 (podání žaloby) do 21. 5. 2020 (právní moc posledního rozhodnutí ve věci; potvrzení zastavení dovolacího řízení odvolacím soudem), tj. 12 let a 7 měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená. K uvedenému závěru vede soud právě vyhodnocení kritérií § 31 odst. 3 odškodňovacího zákona, přičemž v posuzovaném případě tyto soud vyhodnotil souhrnně. Celková délka řízení 12 let a 7 měsíců je sama o sobě čistě svojí délkou trvání nepřiměřeně dlouhou dobou řízení, jehož předmětem je kompenzační nárok vůči státu za tvrzený nesprávný úřední postup, resp. nároky související s poškozením zdraví, jak tomu bylo ve vztahu k žalovanému 2) v naříkaném řízení. Skutečnost, že naříkané řízení přesáhlo dobu 12 a půl roku, nelze odůvodnit ani složitostí řízení, která sice byla zvýšená ve všech složkách, jak soud uvádí níže, nicméně sama neodůvodňuje takto dlouhou dobu trvání řízení. Tuto neodůvodňuje ani jednání žalobce, jakožto poškozeného, který přispěl k celkové délce řízení, nicméně nelze uzavřít, že celková délka řízení je převážně zapříčiněna jeho chováním. Již vůbec nelze dospět k závěru, že by celková délka řízení byla akceptovatelná pro význam předmětu řízení, když tento hovoří o závěru opačném. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, pak lze konstatovat, že soudy všech instancí činily úkony průběžně a tyto směřovaly k rozhodnutí ve věci. V jednotlivých úkonech lze shledat pouze dílčí průtahy, konkrétně v období od 6. 12. 2007, kdy bylo usnesením [název soudu] rozhodnuto o místní nepříslušnosti, do 10. 7. 2008, kdy [název soudu] rozhoduje usnesením o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, tedy v tomto případě byl další z úkonů, směřující k vyřízení věci učiněn po déle než půl roce. Dále je třeba zohlednit i skutečnost, že žaloba byla podána 9. 10. 2007, přičemž první jednání ve věci bylo nařízeno až na den 5. 3. 2012 (toto bylo následně několikrát odročováno). Tedy lze uzavřít, že i přes veškeré vady žaloby nelze shledat časově přiměřeným nařízení prvého jednání ve věci až 4 a půl roku po podání žaloby. Soud tak tedy uzavírá, že vyhodnocení všech těchto kritérií v souhrnu vede k závěru, že žádné z nich neodůvodňuje to, aby naříkané řízení trvalo 12 let a 7 měsíců, tedy je nutno dospět k závěru, že celková doba řízení je nepřiměřenou.

12. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení.

13. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 se podává, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 z.č. 82/1998 Sb., a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby. V posuzovaném řízení však nelze uzavřít, že by konstatování porušení práva bylo s ohledem na tyto kritéria zadostiučiněním postačujícím. Význam řízení toto vylučuje, když předmětem řízení byly nároky kompenzační ve vztahu ke státu, resp. nároky z poškození zdraví ve vztahu k druhému z žalovaných. K závěru o dostatečné formě odškodnění cestou konstatování porušení práva pak nevede ani vyhodnocení kritéria chování žalobce v naříkaném řízení. Žalobce sice podal žalobu k nepříslušnému soudu a tuto bylo opakovaně nutno po skutkové stránce doplňovat, rovněž nebylo možno dlouhou dobu konat jednání z důvodu výkonu trestu odnětí svobody na straně žalobce (v kombinaci s jeho zdravotními obtížemi), nicméně ani přes všechny tyto skutečnosti nelze dospět k závěru, že celková doba řízení byla dominantně způsobena právě tímto chováním žalobce. K takovémuto závěru by bylo možno dospět tehdy, pokud by žalobce fakticky svým chováním průběh řízení permanentně a účelově ztěžoval, což v tomto případě nenastalo. Soud tak tedy uzavírá, že žalobci má být přiznáno zadostiučinění finanční.

14. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

15. Při stanovení základní částky ročního odškodnění soud vyšel ze základního rozmezí 15 000 – 20 000 Kč za jeden rok řízení (viz NS Cpjn 206/2010). Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud za odpovídající, aby byla základní částka ročního odškodnění navýšena vždy o 1 000 Kč za každé dva roky řízení přesahující dobu 10 let. Soud tak uzavírá, že soudní řízení trvající mezi 12 – 14 lety bude odškodňováno základní částkou 17 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 17 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 417 Kč za každý další měsíc řízení. Za posuzovanou délku řízení 12 let a 7 měsíců tak žalobci náleží základní, nemodifikovaná částka finančního zadostiučinění ve výši 196 919 Kč.

16. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k : b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: -) V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – Řízení bylo složitějším po stránce skutkové a soud pro skutkovou složitost základní částku odškodnění ponížil o 20%. Skutková složitost byla dána zejména tím, že ve věci bylo třeba zjistit konkrétní podmínky výkonu trestu odnětí svobody na straně žalobce, a to jak obecně ve vztahu k jeho osobě, tak i ve vztahu k dalším odsouzeným, aby bylo možno vyhodnotit, zda vězeňská služba pochybila obecně v tom směru, že měla k dispozici informace o nebezpečném chování spoluvězně a i přesto neměla zajistit dostatečnou bezpečnost žalobce. Dále bylo třeba po skutkové stránce objasnit, nakolik žalobce informoval vězeňskou službu o svém zranění a zda takto předané informace byly vyhodnoceny adekvátně co do rychlosti a včasnosti následně poskytnuté lékařské péče. Ve věci byl rovněž za tímto účelem vypracován znalecký posudek, který se zabýval otázkou tvrzené časové prodlevy s poskytnutím zdravotní péče a možnými následky. Soud dále přistoupil ke snížení základní částky odškodnění pro právní složitost věci, která byla rovněž zvýšená, a to rovněž o 20%. Důvodem je skutečnost, že obecně řízení s nároky na náhradu škody na zdraví i kompenzační řízení vůči státu jsou právně složitějšími, což se v tomto případě projevilo zejména v rozhodnutí soudu dovolacího, který rozsudky soudů obou instancí zrušil právě v důsledku neúplného právního zhodnocení předmětu sporu, a to jak co do vztahu k prevenční povinnosti vězeňské služby (obecně ohledně zajištění bezpečnosti žalobce), tak co do otázky právního vyhodnocení včasnosti poskytnuté zdravotní péče a její kvality. Soud dále přistoupil ke snížení základní částky odškodnění o 10% pro procesní složitost věci. Tato souvisela zejména s tím, že soud musel opakovaně zajišťovat eskortu žalobce a toto bylo komplikováno jeho zdravotními problémy, které účast u jednání neumožňovaly. Procesní složitost věci byla dána rovněž zpracováním znaleckého posudku a součinnostními dotazy na vězeňskou službu ohledně podmínek výkonu trestu odnětí svobody. Pro počet soudních instancí soud základní částku nemodifikoval, když ve věci bylo rozhodováno sice na třech instancích soudní soustavy, nicméně soud nemá za to, že by tato skutečnost přispěla k celkové délce řízení, neboť primárním důvodem byla skutečnost, že rozhodnutí soudů I. a II. instance byla zrušena dovolacím soudem pro chyby v právním hodnocení v návaznosti na což pak již soud I. instance i soud odvolací rozhodly v relativně krátké době. -) Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). – Soud dospěl k závěru, že žalobce se svým chováním na délce řízení negativně podílel, a pro toto kritérium soud základní částku odškodnění ponižuje o 20%. Důvodem je skutečnost, že žalobce podal žalobu, která nebyla způsobilá k projednání a musely být opakovaně odstraňovány její vady - jak co do skutkových tvrzení, tak co do označení důkazů. Žalobce rovněž podal žalobu k místně nepříslušnému soudu, což rovněž přispělo k prodloužení délky řízení. Žalobce v řízení opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků, což sebou nese rovněž časovou náročnost takovéhoto rozhodování, když sice nelze klást k tíži žalobce, že tento využívá jemu zákonem daných možností, nicméně nelze toto přičítat ani k tíži státu, a jelikož se toto fakticky na délce řízení promítlo, je třeba i pro toto základní částku odškodnění ponížit. Zásadním způsobem pak ovlivnil žalobce délku naříkaného řízení tím, že nebylo možno zajistit eskortu jeho osoby k nařízeným soudním jednáním, neboť toto neumožňoval jeho zdravotní stav, který nebyl s eskortou a s účastí u jednání slučitelný, nicméně žalobce na své osobní účasti trval. Jakkoliv je toto rovněž právem žalobce, nelze z tohoto důvodu přičítat k tíži státu, že toto vedlo k prodloužení celkové délky řízení. Jak uvedeno výše, soud prvé jednání ve věci nařídil na 5. 3. 2012, nicméně pro komplikace s eskortou toto bylo odročeno na 18. 6. 2012, následně na 15. 8. 2012, poté na 12. 11. 2012, poté na 4. 3. 2013, poté na 5. 6. 2013 a toto bylo odročeno na 28. 8. 2013, kteréžto jednání se teprve konalo. Tedy jednání soudu se nemohlo rok a půl konat z důvodu, že žalobce se tohoto nemohl pro kombinaci výkonu trestu odnětí svobody a svých zdravotních obtíží účastnit a na své účasti trval. -) Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) - Soud neshledal v postupu soudů zásadnější průtahy v řízení, s výjimkou dvou skutečností, které jsou uvedeny výše, ohledně vyhodnocení existence odpovědnostního titulu. Soud má za to, že tím, že i pro tato dvě dílčí shledaná pochybení soud dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu, je toto kritérium vyčerpáno. Ve zbytku lze konstatovat, že úkony soudů byly činěny průběžně tak, aby ve věci mohlo být rozhodnuto. Soud tedy pro toto kritérium nadále základní částku odškodnění nemodifikuje. -) Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva neřadí kompenzační řízení mezi řízení s typově zvýšeným významem řízení, tedy, pokud jde o část sporu vedenou proti státu, nelze dospět k závěru o tom, že řízení by mělo typově zvýšený význam. V části řízení vedeného proti žalovanému 2) se pak jedná o řízení s typově zvýšeným významem, neboť předmětem byly nároky související s poškozením zdraví. V této části však bylo fakticky rozhodnuto dříve, neboť původní rozhodnutí nebyla v této části napadena dovoláním (viz průběh naříkaného řízení). Žalovaná namítala snížený význam řízení s ohledem na jeho subjektivní stránku danou tím, že žalobce se na vzniku vlastní škody na zdraví částečně podílel tím, že vyvolal potyčku s [jméno] [příjmení], který ho pak v rámci vzájemného konfliktu zranil. Soud tedy zohlednil i tuto skutečnost a v souhrnu dospívá k závěru, že pro kritérium významu řízení nebude základní částku odškodnění modifikovat.

17. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací namístě snížit o 70 % na výsledných 59 075,70 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobci neposkytl finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, soud žalobci přiznal nárok v této výši a ve zbývající část (120 924,30 Kč) soud žalobu zamítl.

18. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Úroky z prodlení pak soud přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou shledal, z důvodů uvedených výše, za přiměřenou. Soud přiznal úroky z prodlení ve výši požadované žalobcem, když tato nekoliduje s výší zákonnou.

19. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobcům jakoukoliv újmu.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

21. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

22. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení náklady v celkové výši 14 342 Kč, která je tvořena: -) soudní poplatek ve výši 2.000 Kč; -) 3x odměna právního zástupce za 3 úkony právní služby á 3.100 Kč bez DPH (převzetí zastoupení; žaloba; podání ve věci), tj. celkem 9.300 Kč bez DPH a 11.253 Kč s DPH (dle § 6,7, 9/4a) AT; tarifní hodnota 50 000 Kč dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013); -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 900 Kč bez DPH a 1.089 Kč s DPH.