10 C 205/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 90 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně, co do požadavku žalobce na zaplacení částky 80 500 Kč, zastavuje.

II. Zamítá se žaloba na úhradu 9 500 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 90 000 Kč (bez příslušenství), která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného před [anonymizována tři slova] [obec] pod sp. zn. [spisová značka].

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 4. 2. 2021, ve kterém uvedla, že stanoviskem ze dne 3.2.2021 byl žalobce odškodněn za tvrzený nesprávným úřední postup, který žalovaná rovněž shledala, částkou ve výši 80 500 Kč. Žalovaná dále namítla promlčení nároku.

3. Z podání stran je nesporným, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil dne [datum].

4. Podáním ze dne 10.3.2021 vzal žalobce pro dobrovolné plnění žalovaného v části 80 500 Kč žalobu zpět. Žalobce potvrdil, že mu platba byla připsána dne [datum] (tedy po podání žaloby). Soud proto řízení dle § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 o.s.ř. v této části výrokem I. zastavil.

5. Ze spisu vedeného [anonymizována tři slova] [obec] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že naříkané řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 13. 5. 2010. Zdejší žalobce vystupoval v naříkaném řízení v postavení žalovaného a o řízení se dozvěděl dne 5. 10.2010, když mu byl doručen platební rozkaz. Předmětem řízení byla úhrada bezdůvodného obohacení ve výši 74 074 KČ s přísl. za užívání prostor žalobce žalovaným. Posledním rozhodnutím ve věci je usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. [číslo jednací] ze dne 21.5.2019, které nabylo právní moci dne 11.6.2019 – tento den je nutno považovat za konec naříkaného řízení pro účely kompenzačního řízení.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně počátku běhu naříkaného soudního řízení a jeho pravomocného ukončení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Dále soud učinil závěr o datu předběžného uplatnění nároku. Samotná žaloba pak byla podána dne 11. 12. 2020. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení jsou tato zjištění postačující pro právní posouzení předmětu sporu a soud proto nerozvádí zjištění učiněná z důkazů dalších.

7. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 32 OdpŠk (1) se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle § 35 odst. 1 Odpšk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

9. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

10. Žalovaný však vznesl ve vztahu k uplatněnému nároku námitku promlčení. Soud se proto nejprve zabýval důvodností této námitky promlčení.

11. Výslovně formulované ustanovení § 26 OdpŠk určuje vztah OdpŠk k občanskému zákoníku - jde o vztah speciality založený na tom, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. To je odůvodněno tím, že právní vztah, který za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. mezi poškozeným a státem či územním samosprávným celkem vzniká, je občanskoprávním vztahem odpovědnosti za škodu. Není tak vyloučeno, že podle této legislativní konstrukce se ve sporech o náhradu škody způsobené veřejné moci podpůrně užijí některá občanskoprávní ustanovení k řešení zákonem č. 82/1998 Sb. neupravených dílčích otázek.

12. Podle § 32 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí v subjektivní promlčecí lhůtě tří let ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá a je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží subjektivní promlčecí lhůta ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí; nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Podle odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

13. V ust. § 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk je tak modifikován konec běhu subjektivní i objektivní promlčecí lhůty v případech, kdy je újma způsobená nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedodržení zákonné či přiměřené lhůty pro učinění úkonu nebo vydání rozhodnutí. Vydáním rozhodnutí se přitom má na mysli vydání takového rozhodnutí, kterým se určité řízení končí. V případě předvídaném ve větě druhé odst. 3 neskončí běh promlčecí doby dříve než šest měsíců od konce řízení, jehož nezákonnou nebo nepřiměřenou délkou měla být způsobena nemajetková újma. Za okamžik skončení řízení je přitom třeba považovat právní moc posledního rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno (NS Cpjn 206/2010).

14. Rozhodnou skutečností pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty tak je tak v tomto případě den, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí v naříkaném řízení. V případě újmy způsobené nepřiměřenou délku řízení přitom vzniká újma již v průběhu tohoto řízení, neboť právě to zasahuje do práva účastníka řízení na rozhodnutí v přiměřené době (je vystaven trvající nejistotě ohledně výsledku řízení).

15. Jelikož předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je pravomocné ukončení věci, počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta ode dne, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí ve věci (obecně k počátku běhu promlčení lhůty viz NS 30 Cdo 2371/2009 a NS 30 Cdo 962/2012).

16. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

17. V obou případech se jedná o lhůtu počítanou dle občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), tedy lhůtu hmotněprávní /viz IŠTVÁNEK, František, Pavel SIMON a František KORBEL. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář - ustanovení § 35 - (Systém ASPI) /.

18. Podle § 26 OdpŠk a § 605 odst. 2 občanského zákoníku konec lhůty nebo doby určené podle měsíců připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá.

19. V posuzovaném případě tak žalobci vznikala nemajetková újmy způsobená délkou trvání řízení již v průběhu tohoto řízení, tedy právě tím, že řízení bylo stále vedeno a nebylo v tomto rozhodnuto. Toto se jednoznačně podává i ze žalobních tvrzení. Žalobce tak o vzniku nemajetkové újmy (dle žalobních tvrzení) a o tom, že za tuto odpovídá stát, věděl již v průběhu řízení. Nejpozději se pak o vzniklé újmě a o tom, kdo za tuto odpovídá, dozvěděl okamžikem doručení posledního rozhodnutí ve věci (jeho právní mocí).

20. Relevantní je tak pro počátek běhu promlčecí lhůty otázka právní moci posledního rozhodnutí ve věci, neboť dle § 32 odst. 3 OdpŠk za situace, kdy o újmě a odpovědné osobě žalobce věděl již před právní mocí konečného rozhodnutí, je posledním relevantním okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty právní moc skončení řízení, neboť nemajetková újma v tomto případě neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

21. Řízení vedené [anonymizována tři slova] [obec] pod sp. zn. [spisová značka] skončilo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. [číslo jednací] ze dne 21.5.2019, které nabylo právní moci dne 11.6.2019. Tento den je nutno považovat za konec naříkaného řízení pro účely kompenzačního řízení. Subjektivní promlčecí lhůta na náhradu nemajetkové újmy by tak počala běžet fakticky dnem 12. 6. 2019. Běh této lhůty byl však zastaven předběžným uplatněním nároku, k němuž došlo již dne 16. 5. 2019, tedy před právní mocí posledního rozhodnutí ve věci. Běh promlčecí lhůty se tak stavěl na dobu 6 měsíců ode dne právní moci posledního rozhodnutí, neboť žalobce předběžné uplatnění učinil ještě dříve - tedy běh promlčecí lhůty byl zastaven do 11. 12.2019, poté tato lhůta začala opět běžet, a to dne 12. 12. 2019. Promlčení lhůta pak marně uplynula dne 11. 6. 2020 (tj. jeden rok /6+6 měsíců/ od právní moci posledního rozhodnutí); to byl čtvrtek, nedošlo tedy k dalšímu posunu konce lhůty. Žaloba podaná dne 11. 12. 2020 tak byla podána po uplynutí promlčecí lhůty a nárok jí uplatněný je promlčen.

22. Žalobce v podání ze dne 10. 3. 2021 argumentoval ve vztahu ke vznesené námitce promlčení v tom směru, že tato je v rozporu s dobrými mravy.

23. Soud v tomto směru odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, v rámci níž dovolací soud uvedl k otázce možné aplikace korektivu dobrých mravů na žalovanou vznesenou námitku promlčení, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; sp. zn. 25 Cdo 2905/99; sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; sp. zn. 25 Cdo 484/99 nebo sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2905/99).

24. Soud dále odkazuje na závěry přijaté dovolacím soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo 2651/2010, kde tento uzavřel, že uplatnění námitky promlčení ze strany státu či územního celku lze posuzovat z hlediska souladu takového právního úkonu s dobrými mravy, přičemž uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, neboli pokud by se jednalo o tzv. šikanozní výkon práva, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací k výkonu práva založeného zákonem je úmysl poškodit či znevýhodnit jiného. Nejvyšší soud přitom dovodil, že skutečnost, že žalovaná se k nároku žalobce v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě nevyjádřila, lze hodnotit jako nežádoucí přístup ze strany státu, nelze ho však považovat za natolik závažný zásah, aby bylo možno uvažovat o nepřípustné šikaně žalobkyně a tedy výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.

25. Soud tedy v tomto případě dospěl k závěru, že žalovanou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Z výše popsaného průběhu odškodňovacího řízení se podává, že žalovaná žalobce odškodnila v části nároku, který shledala důvodným, a námitku promlčení uplatnila fakticky pouze co do zbytku tohoto nároku. Za této situace nelze dospět k závěru, že by žalovaná námitku promlčení zneužívala ve snaze vyhnout se plnění.

26. Pokud je namítáno uznání nároku jakožto celku částečným plněním žalované, pak ani tomuto soud ve smyslu § 2054 odst. 2 o.z. nevyhověl, neboť jak ze stanoviska žalované, tak jejího vyjádření je jednoznačné, že co do zbytku žalovaná nárok neuznává, když přesně vysvětluje a vyčísluje, jak dospěla k výši poskytnutého zadostiučinění, tedy proč neuznává plnění nad tento rozsah.

27. Pro úplnost pak soud dodává, že úprava § 32 odst. 3 OdpŠk je nadále speciální úpravou běhu promlčení lhůty i po nabytí účinnosti o.z., a dále že sama její délka v rozsahu 6 měsíců protiústavní není (jakkoli je slovy Ústavního soudu na hranici ústavnosti). Soud v tomto směru odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15:„ Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim – předběžné uplatnění nároku u„ úřadu“ jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu, ale zejména o délku lhůt samotných, jejichž (ne) přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti. V případě subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy platí paradoxně - právě vzhledem k povaze této újmy - mimořádně krátká šestiměsíční subjektivní lhůta, byť„ orámovaná“ desetiletým objektivním limitem. Neznamená to nic jiného, než že poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše„ odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení“.

28. Nárok žalobce uplatněný žalobou je tak promlčen a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 50 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Žalobce byl z pohledu nákladů řízení tarifně zcela úspěšný; výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno, nebo dobrovolně uhrazeno, jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Žalobce přitom vzal v části 80 500 Kč důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného. Soud proto přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení.

30. Žalobci vznikly náklady řízení, které sestávají ze soudního poplatku 2 000 Kč a paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka za tyto úkony právní služby, a to vždy po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (a vyhlášky č. 254/2015 Sb.): žaloba; podání ze dne 15.2.2021 a 10.3.2021; tedy celkem 3 úkonů, tj. 9 00 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 2 900 Kč. Jejich zaplacení uložil soud k úhradě žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku, když tato prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.