10 C 214/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem jméno jméno sídlem adresa o zaplacení 33 981,91 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 31 981,91 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 28. 11. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 11. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 688,73 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 7. 12. 2020 domáhá po žalované úhrady částky v celkové výši 33 981,91 Kč. Žalobce uvádí, že uzavřel se žalovanou celkem dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Prvou dne 9. 10. 2017 na úvěr ve výši 5 000 Kč a druhou dne 6. 2. 2018 na úvěr ve výši 8 500 Kč. Žalobce uvádí, že se jedná o smlouvy o spotřebitelském úvěru, které se řídí zákonem č. 257/2016 Sb. a žalobce dále tvrdí, že žalovaný nesplnil svoji povinnost dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když neprověřil úvěruschopnost žalobce, jakožto spotřebitele, splácet předmětný úvěr, a z toho důvodu jsou tak obě smlouvy o úvěru neplatnými. Žalobce uvádí, že na základě prvé z úvěrových smluv uhradil žalované částku 7 000 Kč, na základě druhé z úvěrových smluv pak částku 40 481,91 Kč. Žalobou se pak žalobce domáhá navrácení částek, které uhradil na základě každé ze smluv nad rámec sjednané jistiny úvěru, tedy pokud jde o smlouvu z 9. 10. 2017, pak se domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 000 Kč, a pokud jde o smlouvu z 6. 2. 2018, pak vydání bezdůvodného obohacení ve výši 31 981,91 Kč. Žalobce dále uvádí, že obě smlouvy o úvěru jsou vedle uvedeného důvodu absolutně neplatné i s ohledem na podmínky, které jsou v nich sjednány, konkrétně na výši RPSN, která v řádu stovek přesahuje judikaturou stanovené přiměřené rozmezí.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 26. 4. 2021. Učinila nesporným uzavření obou smluv o spotřebitelském úvěru s tím, že setrvala na tom, že tyto smlouvy jsou platnými. Žalovaná namítla, že dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalobkyně, když vycházela z jejího rodného listu, občanského průkazu, přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2016 a úvěruschopnost žalobkyně byla ověřena i telefonickým kontaktem ze strany žalované, když bylo i zjištěno, že žalobkyně bydlí ve svém domě na adrese [adresa žalobkyně]. Žalovaná uvádí, že rovněž žalobkyni prolustrovala v běžných dlužnických databázích s víceméně negativním výsledkem. Žalovaná tak má za to, že svým povinnostem dostála a smlouvy jsou platné. Žalovaná dále namítla, že námitku neplatnosti je třeba vznést ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve lhůtě 3 let od uzavření smlouvy, což ve vztahu k prvé z úvěrových smluv žalobkyně neučinila. Ve vztahu k úvěrové smlouvě ze dne 9. 10. 2017 pak žalovaná vznesla tuto námitku spočívající v neuplatnění neplatnosti v takto stanovené lhůtě a obecně namítla promlčení veškerých možných nároků z bezdůvodného obohacení z této smlouvy z 9. 10. 2017. Žalovaná dále namítla, že žalobkyně se v rámci podnikatelské činnosti zabývala i finančním zprostředkováním, tedy měla znalost o finančních produktech a podmínky smluv jí musely být zřejmými. Tedy ani v kombinaci s takto akceptovanými podmínkami úvěru pak není dána neplatnost smluv čistě pro jejich smluvní ujednání.

3. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 9. 10. 2017 [číslo], a to na úvěr ve výši 5 000 Kč s tím, že mezi stranami bylo dále nesporným, že žalobce na této smlouvě uhradil žalované celkem částku 7 000 Kč. Mezi stranami bylo dále nesporným, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 6. 2. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo], a to na poskytnutí úvěru ve výši 8 500 Kč; a mezi stranami bylo rovněž nesporným, že na této smlouvě o úvěru uhradila žalobkyně žalovanému celkově platby ve výši 40 481,91 Kč.

4. Z poučení spotřebitele o právu na odstoupení od smlouvy, souhlasu se zpracováním a uchováním a nakládám s osobními údaji a z vysvětlení předsmluvních informací soud zjistil, že žalovaná ve vztahu k žalobkyni splnila tyto poučovací povinnosti při uzavření obou smluv o spotřebitelském úvěru.

5. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalobkyně při čerpání úvěrů, pak soud zjistil, že před čerpáním prvého úvěru, dne 9. 10. 2017, provedla žalovaná zjištění, že žalobkyně není v insolvenci, není v exekuci a nejsou u ní evidovány nesplacené půjčky v registru nebankovních subjektů. Žalovaná si rovněž vyžádala daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2016, z něhož měla za zjištěné, že příjmy žalobkyně za rok 2016 činily 829 250 Kč, paušální výdaje pak částku 611 001 Kč, tedy že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalobkyně činí 218 249 Kč. Tedy jedná se o částku 18 187,42 Kč měsíčně před zdaněním. Žalovaná si dále vyžádala výpis z účtu žalobkyně za období 9. 8. 2017 až 9. 10. 2017, a z tohoto lze zjistit, že za toto období byl počáteční stav účtu minus 23 408,28 Kč, a konečný stav minus 35 263,37 Kč, tedy došlo k dalšímu poklesu ve finančních prostředcích žalobkyně o necelých 12 000 Kč, a to jen na tomto účtu.

6. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované při čerpání druhého úvěru, tj. ze dne 6. 2. 2018, pak soud zjistil, že žalovaná si zjistila z databází, že žalobkyně není v insolvenčním řízení a nejsou proti ní vedeny exekuce. Dále bylo žalované z interních zdrojů známo, že žalobkyně čerpala prvý úvěr z 9. 10. 2017 a že u tohoto došlo čtyřikrát k jeho prodloužení a až pátou platbou (předchozí sloužily k úhradě poplatku za prodloužení splatnosti) byl úvěr zcela splacen. Žalovaná si při prověřování úvěruschopnosti při poskytování tohoto druhého úvěru již nevyžádala další podklady, jako tomu bylo u smlouvy předchozí, tedy ani výpisy z bankovních účtů, ani případné jiné doklady, jako např. daňové přiznání.

7. Z přehledu umořování dluhu žalobkyně (č. l. 74 - verze založená žalovanou, č. l. 90 - verze založená žalobcem) má soud za zjištěné, že pokud jde o prvý úvěr, tj. úvěr z 9. 10. 2017, pak žalobkyně na tento uhradila žalované nejpozději: dne 8. 11. 2017 částku 330 Kč, dne 14. 11. 2017 částku 670 Kč, dne 24. 11. 2017 částku 330 Kč a nejpozději dne 30. 11. 2017 částku 670 Kč. Dále byla dne 11. 12. 2017 uhrazena jistina tohoto úvěru ve výši 5 000 Kč. Pokud jde o zbývající data plateb, konkrétně na druhou z úvěrových smluv z 6. 2. 2018, pak soud konkrétní skutková zjištění nečinil, neboť zde nebyla vznesena námitka promlčení a nebylo tohoto třeba s ohledem na to, že strany celkovou výši plateb učinily nespornou.

8. Z kopie občanského průkazu a rodného listu soud zjistil, že v rámci úvěruschopnosti žalovaná ověřila totožnost prostřednictvím těchto dokumentů, pokud jde o fyzickou osobu žalobkyně.

9. Z předžalobní upomínky právního zástupce žalobkyně z 9. 11. 2020, pak soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě bezdůvodného obohacení v celkové výši 2 000 Kč, pokud jde o prvou smlouvu o úvěru, a 31 981,91 Kč, pokud jde o druhou smlouvu o úvěru, s tím, že žalobkyně požadovala úhradu do 7 dnů ode dne doručení. Z potvrzení o doručení emailu se pak podává, že tento byl doručen žalované 20. 11. 2020, tedy splatnost bezdůvodného obohacení byla žalobkyní stanovena 27. 11. 2020.

10. Z výpisu z interní evidence strany žalované pak soud zjistil, že tato evidovala žalovanou v rámci svého systému s daty týkajícími se jména, příjmení, bydliště, a dále soud zjistil, že 9. 10. 2017 i 6. 2. 2018 bylo schváleno poskytnutí úvěru v rámci interního systému žalované.

11. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dne 9. 10. 2017 a na základě této žalobkyně uhradila žalované celkově částku 7 000 Kč, přičemž soud má za zjištěné, že toto se stalo nejpozději platbami ze dne 8. 11. 2017 ve výši 330 Kč, 14. 11. 2017 ve výši 670 Kč, dne 24. 11. 2017 ve výši 330 Kč a nejpozději dne 30. 11. 2017 ve výši 670 Kč. Toto jsou částky, které žalobkyně žalobou z plateb na této smlouvě o úvěru žádá. Dále žalobkyně uhradila jistinu tohoto úvěru dne 11. 12. 2017, a to ve výši 5 000 Kč. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, pak soud zjistil, že žalované bylo známo, že na účtu žalobkyně se ke dni poskytnutí tohoto úvěru nachází zůstatek ve výši minus 35 263,37 Kč, přičemž za poslední dva měsíce došlo k poklesu finančních prostředků, když stav k 9. 8. 2017 byl vyšší, tj. minus 23 408,28 Kč. Dále bylo žalované známo, že příjmy žalobkyně, potvrzené daňovým přiznáním, činí částku cca 18 187 Kč měsíčně před zdaněním, a dále žalovaná měla za zjištěné, že žalobkyně není v úpadku ani v exekuci a nemá evidovány nesplacené úvěry. Soud má dále za zjištěné, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dne 6. 2. 2018 na poskytnutí jistiny úvěru ve výši 8 500 Kč s tím, že na základně této smlouvy uhradila žalobkyně žalované celkově částku 40 481,9 Kč. Soud nečinil konkrétní zjištění ohledně dat jednotlivých plateb dle této smlouvy, neboť celková výše těchto plateb žalobkyní žalované byla nespornou a ve vztahu k této smlouvě nebyla vznesena námitka promlčení, pokud jde o tvrzené bezdůvodné obohacení. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti před poskytnutím tohoto druhého z úvěru, pak má soud za zjištěné, že žalovaná se spokojila s lustrací v insolvenčním rejstříku a rejstříku exekucí, ze kterého se podávalo, že žalobkyně není v insolvenci, ani se proti ní nevede exekuční řízení, a dále že nemá evidovány nesplacené úvěry. Žalované bylo rovněž známo, že žalobkyně čerpala předchozí úvěr a tento musela čtyřikrát prodloužit, než došlo k jeho splacení, když tento byl nakonec namísto 8. 11. 2017 splacen 11. 12. 2017 (po 4x odložené splatnosti). Ohledně obou smluv pak soud zjistil, že žalobkyně nakonec splatila veškeré závazky z těchto smluv.

12. Soud zamítl návrh na provedení důkazu dotazem na Ministerstvo spravedlnosti ohledně zjištění toho, zda žalobkyně byla v insolvenci, dále dotazem soudu na Exekutorskou komoru ohledně zjištění, zda vůči žalobkyni byla vedena exekuce, a dále dotazem na katastr nemovitostí, zda žalobkyně vlastnila skutečně nemovité věci, jak tvrdí žalovaná. Důvodem pro zamítnutí těchto důkazních návrhů byla skutečnost, že tyto důkazy bylo možné si ze strany žalované, která tyto k důkazům navrhovala, opatřit vlastními prostředky, když se jedná o veřejně dostupné databáze a zejm. pak skutečnost, že pro vyhodnocení předmětu sporu nebylo těchto důkazů zapotřebí. Soud, jak uvedeno níže, dospěl k negativním závěrům o úvěruschopnosti žalobkyně, tedy nebylo třeba tento závěr dále prokazovat případnou insolvencí či exekucemi žalobkyně, a pokud jde o skutečnost vlastnictví nemovitosti, pak žalovaná s touto nespojovala příjmy na straně žalobkyně, pouze se jednalo o tvrzený majetek, který měla žalobkyně mít, tedy pro posouzení schopnosti splácet úvěr toto zjištění nebylo relevantní (mohlo to být zásadním pro faktickou vymahatelnost, což je ale něco jiného), když tato nemovitost spíše naopak generuje možné výdaje než příjmy; žalovaná zejména však v tomto směru (příjmy z nemovitých věcí) ničeho netvrdila.

13. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 629 o.z. subjektivní promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 638 o.z. se právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (objektivní promlčecí lhůta. Podle § 621 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; dle odst. 2 se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. V návaznosti na rozsudek Soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“) ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance soud předně uvádí, že je povinností soudu zabývat se z úřední povinnosti, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel posoudil náležitě na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu dovodit z tohoto porušení (rovněž z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.

15. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 16. Hodnocení úvěruschopnosti tak zahrnuje jednak porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a jednak vyhodnocení způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 000 Kč z plateb realizovaných žalobkyní na základě smlouvy z 9. 10. 2017, pak soud tento nárok zamítl. Soud v obecné rovině uvádí, že i ohledně úvěruschopnosti žalobkyně při čerpání tohoto prvého úvěru dne 9. 10. 2017 má za zjištěné, že žalobkyně nesplňovala podmínku ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť zde existovaly důvodné pochybnosti o její schopnosti splácet úvěr, neboť zejména ze zjištěného stavu účtu se podávalo, že za poslední dva měsíce žalobkyně klesla v celkových příjmech o 12 000 Kč, a rovněž žalovaný považoval za ověřené pouze to, že žalobkyně má stálé příjmy ve výši cca 18 - 19 000 Kč, z nichž musí hradit veškeré výdaje. Nároky na vydání bezdůvodného obohacení, pokud jde o tuto prvou ze smluv, však byly tvořeny platbami, které žalobkyně uhradila nad rámec jistiny, když v žalobě uvádí, že navrácení jistiny, právě s ohledem na dikci § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je žalobkyně povinna vrátit, tedy tuto nežaluje. Žalobkyně se tak žalobou domáhala plateb, které realizovala nejpozději dne 8. 11. 2017, 15. 11. 2017, 24. 11. 2017 a 30. 11. 2017. Žaloba ke zdejšímu soudu však byla podána až dne 7. 12. 2020, a soud tak uzavírá, s ohledem na výše uvedenou právní úpravu, kdy k datu podání žaloby marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 o. z., jsou tyto nároky jsou tak promlčeny. Žalovanou vznesená námitka je tak důvodná, a soud proto žalobu, co do částky 2 000 Kč s příslušenstvím, zamítl.

18. Žalobkyně se dále domáhala přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 31 981,91 Kč z titulu plateb realizovaných na základě úvěrové smlouvy z 6. 2. 2018. Jak uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalobkyně nebyla dána již při čerpání prvého z úvěrů, dne 9. 10. 2017. V době čerpání druhého úvěru, dne 6. 2. 2018, žalovaná neověřila úvěruschopnost žalobkyně nad rámec dříve učiněných zjištění, tedy soud má za prokázané, že žalované bylo známo, že v období od srpna do října 2017 činil pokles na účtu žalobkyně 12 000 Kč, tedy tato spotřebovala o 12 000 Kč více, než byla schopna vygenerovat svými příjmy. Rovněž přetrvával stav, kdy žalované bylo známo, že žalobkyni zbývá k dispozici na úhradu veškerých životních výdajů měsíčně částka zhruba 18 – 19 000 Kč, a zejména jí bylo známo, že za takto dané, a žalované dříve známé finanční situace žalobkyně tato byla nucena odložit, a to celkem 4x, předchozí splatnost úvěru z 9. 10. 2017. Za této situace tak soud uzavírá, že žalovaná nedostála povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť z dostupných informací o majetkových poměrech žalobkyně muselo být žalované zřejmé, že její majetkové poměry neodůvodňují závěr, že by byla schopná úvěr bez problému splácet. O tomto závěru nesvědčí ani fakt, že žalobkyně ještě nebyla v situaci, kdy by byla nucena zahájit insolvenční řízení, nebo že by na ní byly nařízeny exekuce, nicméně byla zcela evidentně v situaci, která standardní hrazení závazků nepotvrzovala, a naopak vzbuzovala důvodné pochybnosti, což bylo navíc u tohoto druhého z úvěrů u žalované potvrzeno, neboť žalobkyně sice splatila prvý úvěr z 9. 10. 2017, avšak se značnými problémy, když musela jeho splatnost 4x odkládat. Soud tak uzavírá, že žalovaná porušila povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud by z výsledku posouzení vyplývalo, že na straně žalobkyně nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to zejména s ohledem na odst. 2 ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když jedním z kritérií, které žalovaná byla povinna vyhodnotit, byl způsob plnění dosavadních dluhů, přičemž žalované bylo naopak známo, že žalobkyně své původní dluhy ze smlouvy o úvěru z 9. 10. 2017 hradila jen obtížně. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak soud uzavírá, že předmětná smlouva o úvěru z 6. 2. 2018 je neplatnou a žalobkyni tak svědčí právo na vrácení veškerých plateb, které na základě této smlouvy ve vztahu k žalované realizovala, s výjimkou jistiny úvěru ve výši 8 500 Kč. Jelikož celkově bylo žalobkyní žalované na této smlouvě uhrazeno 40 481,91 Kč a jelikož se žalobkyně domáhá bezdůvodného obohacení ve výši 31 981,91 Kč, tedy realizovaných plateb po odečtení jistiny úvěru, pak soud žalobě v této části vyhověl, neboť nárok je, s ohledem na výše uvedené, důvodným.

19. Pokud jde o požadované příslušenství ve formě zákonných úroků, pak soud na základě upomínky z 9. 11. 2020 zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě bezdůvodného obohacení ve lhůtě 7 dnů od doručení této upomínky, k čemuž došlo 20. 11. 2020, tedy splatnost byla stanovena do 27. 11. 2020 a žalobkyně se tak důvodně domáhá zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího, tj. z 28. 11. 2020.

20. Výše zákonných úroků z prodlení se řídí § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl úspěšný co do částky 31 981,91 Kč; převážně tak byl v řízení úspěšný žalobce v rozsahu 88,23%.

22. Žalobci vznikly náklady právního zastoupení, které sestávají z: -) odměny za 4 účelně vynaložené úkony právní služby po 2 460 Kč bez DPH (převzetí a příprava zastoupení; předžalobní upomínka; žaloba; účast na ÚJ; podání ze dne 14.7.2021 soud nežádal, šlo by o neúčelné rozšiřování nákladů, rovněž emailovou komunikaci o možném smíru soud neuznal za úkon právní služby) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11/1 a, d) ,g) AT; celkem 11 906,40 Kč s DPH; -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 4 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 1 452 Kč s DPH; -) 1x náhrada cestovného za cestu na soudní jednání za cestu vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět vždy za 554 km (cesta tam a zpět dle www.mapy.cz), při spotřebě 4,9 litrů BA/100 km + náhrada za promeškaný čas za každou cestu k soudu a zpět (tj. vždy 14 x ½ hod.; dle www.mapy.cz) po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu – v celkové výši na jednu cestu 5 556,63 Kč s DPH. Tedy celkem 18 915,03 Kč s DPH, z čehož 88,23% činí přiznaných 16 688,73 Kč s DPH.