10 C 26/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 213 012 Kč s příslušenstvím,

I. Zamítá se žaloba na zaplacení částky 213 012 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnosti zaplatit žalobci částku 213 012 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. , anonymizováno, . Žalobu odůvodnil tím, že trestní řízení trvalo cca 8 let a 1 měsíc, kdy žalobce má za to, že takováto délka řízení je nepřiměřeně dlouhá. Žalobce nárok u žalované uplatnil dne , datum, .

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne , datum, uplatnil nárok na poskytnutí finančního zadostiučinění. Žalovaná dospěla k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy řízení vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. , anonymizováno, bylo nepřiměřeně dlouhé, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne , datum, , nicméně dospěla k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečné a žalobci nepřiznala žádné finanční zadostiučinění. K tomu dále uvedla, že ačkoliv se v posuzovaném případě jedná o trestní řízení, tedy o presumované řízení se zvýšeným významem, dle ustálené judikatury ESLP, v tomto ohledu nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce jako obviněný byl pravomocně odsouzen pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na 3 roky se zkušební dobou na 4 roky, dále trest propadnutí věci a náhrada škody ve výši 35 973,18 Kč s příslušenstvím, přičemž bylo jasně prokázáno, že žalobce jako zaměstnanec poškozené , právnická osoba, . společně s dalšími zaměstnanci koordinoval činnost za účelem odcizení pohonných hmot z potrubního příjmového systému pro přepravu pohonných hmot poškozené.

3. Ze shodných tvrzení stran má soud za zjištěné, že žalobce uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil dne , datum, a že žalovaná žalobci poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

4. Ze spisu vedeného před Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. , anonymizováno, soud zjistil následující (účastníci tento průběh řízení učinili nesporným): , Anonymizováno, .

5. Soud k důkazu zamítl žádost o sdělení stavu věci ze dne , datum, , výpis z infosoudu k řízení vedeném před Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. , anonymizováno, , žádost o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného a dále výslechy svědků: manželky , jméno FO, , dcery , jméno FO, a syna , Jméno žalobce, pro nadbytečnost, přičemž navrhované listinné důkazy byly provedeny v rámci sděleného průběhu trestního řízení, přičemž tento učinili účastníci i nesporným, ohledně navržených výslechů svědků pak soud odkazuje na odst. 16 a 17 rozsudku.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

7. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.Podle ustanovení § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.Podle ustanovení § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.Podle ustanovení § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 citovaného § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.Ustanovení § 15 odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

9. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť pro rozhodnutí v této věci není stanovena zákonem žádná lhůta ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Pro toto řízení není obecně stanovena ani žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 35/2012)

12. Předmětné řízení vůči žalobci trvalo od , datum, , kdy žalobci bylo doručeno usnesení o zahájení trestní stíhání žalobce, a řízení trvalo do , datum, , kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce. Předmětné řízení tak trvalo 8 let a 1 měsíc a soud uzavírá, že se jedná o dobu nepřiměřeně dlouhou.

13. K tomuto závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona, zejména kritéria písmene d) – postupu soudu během řízení. K tomu soud uvádí, že soud v řízení shledal několik průtahů, první průtah shledal v okamžiku, kdy soud I. stupně vrátil věc k došetření policejnímu orgánu, což se ukázalo jako nesprávné, když ke stížnosti státního zástupce odvolací soud dané usnesení zrušil, další průtah soud shledal v okamžiku vyhotovování rozsudku soudem I. stupně, kdy rozsudek byl vypraven až po cca 6 měsících, soud si je vědom složitosti daného rozsudku, a to s ohledem na rozsah trestního spisu a množství provedených důkazů, nicméně má za to, že takováto délka je již nepřiměřená, poslední průtah, který soud shledal je v období od listopadu , Anonymizováno, , kdy byla podána odvolání proti rozsudku I. stupně, do , datum, , kdy byla odvolání předložena odvolacímu soudu, přičemž i žalobce se v mezidobí dotazoval na stav řízení. Soud pak dále uvádí, že v přípravném řízení nicméně neshledal žádné průtahy, kdy řízení v dané fázi probíhalo plynule a bez větších prodlev, přičemž bylo rozhodováno o vazbě, domovní prohlídce, prohlídce jiných prostor, bylo rozhodováno o zajištění finančních prostředků, následně pak bylo rozhodováno o vrácení věcí, bylo vypracováno značné množství odborných vyjádření, byl i vypracován znalecký posudek, ze strany policejního orgánu byl učiněn vyšetřovací pokus, bylo odebíráno značné množství vzorků, které byly následně vyhodnocovány, v průběhu řízení byly i zahajovány nová trestní stíhání vůči některých obviněným, po celou dobu přípravného řízení si pak jednotliví obvinění podávali stížnosti proti rozhodnutím, o kterých muselo být rozhodováno.

14. Tento závěr nevyvrací ani hodnocení kritérií ostatních. Soud dospěl k závěru, že řízení bylo ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) výrazně složitější po stránce skutkové a procesní, nicméně daná skutečnost neospravedlňuje shora popsanou délku řízení, kdy je zjevné, že na celkové délce řízení se odrazili shora zmíněné průtahy, přičemž vazební věci mají být vyřizovány přednostně a urychleně. V dané věci rozhodoval meritorně soud I. stupně 1krát, odvolací soud rovněž 1krát, Nejvyšší soud též 1krát a Ústavní soud též 1krát. Věc vykazovala zvýšenou míru skutkové složitosti (rozsudek soudu I. stupně čítal cca 134stran), soud rozhodoval o vině a trestu 27 obžalovaných, prováděl velice obsáhlé dokazování, prováděl výslechy řady svědků, ve věci byla konána řada hlavních líčení, v neposlední řadě je třeba i poukázat na to, že věc byla původně vedena pod sp. zn. 3 T 137/2018, kdy věc byla vyloučena k samostatnému projednání z důvodu rozsáhlosti a velkého množství obžalovaných osob (sp. zn. 3 T 137/2018, , anonymizováno, a 3 T 7/2020). Zbývající kritéria § 31a odst. 3 písm. c) a e), tj. kritérium jednání poškozeného a významu řízení rovněž závěr o nepřiměřené délce řízení nevyvracejí, žalobce se na délce řízení negativně nepodílel, když toliko využíval svých procesních práv, což mu nelze klást k tíži. V průběhu řízení žalobce pak nepodal stížnost na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, kdy se jednou dotazoval na stav řízení (po podání odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Ohledně samotného významu řízení pro žalobce soud uvádí, že jej shledal nepatrným, když žalobce byl v předmětném řízení obžalovaným, když byl shledán vinným za úmyslný trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) TZ.

15. Odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení je tak dán.

16. Soud se tak dále zabýval formou zadostiučinění. Zatímco kritéria celková délka řízení, složitost řízení, jednání poškozeného a postup orgánů veřejné moci během řízení jsou významná především pro posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, přičemž tento vliv se spíš až druhotně odráží ve formě či výši přiměřeného zadostiučinění, kritérium významu řízení naproti tomu lze považovat v případě posuzování formy a výše zadostiučinění za kritérium nejvýznamnější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), byť má samozřejmě vliv i na hodnocení přiměřenosti celkového délky řízení, zejména z toho pohledu, zda přístup orgánu veřejné moci k vedení řízení byl adekvátní předmětu řízení a zřejmému významu řízení pro účastníky. Jinak řečeno má-li být poskytována náhrada za nejistotu účastníka ve výsledku sporu, je jistě zcela zásadní, o jaký spor se jedná a jak je jeho předmět významný pro účastníka.

17. Soud dospěl k závěru, že nejistota ohledně výsledku řízení nemohla být pro žalobce vysoká, spíše naopak ji lze považovat za zcela minimální. Řízení nemělo pro žalobce příliš vysoký význam, a to vzhledem k osobě žalobce, který se dopustil úmyslné trestné činnosti, přičemž odškodňovací soud je vázán otázkou viny a tím, kdo jej spáchal (§ 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), přičemž mu nepřísluší nijak tyto závěry přezkoumávat. V rozhodnutí všech soudů bylo jasně konstatováno, že žalobce jako zaměstnanec poškozené společně s dalšími zaměstnanci koordinoval činnost za účelem odcizení pohonných hmot z potrubního příjmového systému pro přepravu pohonných hmot poškozené, pročež byl odsouzen za zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na 3 roky se zkušební dobou na 4 roky, dále trest propadnutí věci a náhrada škody ve výši 35 973,18 Kč s příslušenstvím. Soud tak z těchto závěrů vycházel při určení formy zadostiučinění. Soud dále zdůrazňuje, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla, kdy za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což soud v daném řízení shledal. Soud dále uvádí, že žalobce (pachatel trestného činu) se vědomě stal „hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, oproti poškozenému, jenž se trestného činu nedopustil, a který v zásadě pociťuje nejistotu, a to nikoliv vlastní vinnou. Nelze tak odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko svým jednáním. Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že vedení trestního řízení jim způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, nebo sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Význam řízení je tak nepochybně pro žalobce v naříkaném řízení zcela minimální, jiná situace by byla, kdyby se žalobce nedopustil trestné činnosti, což v daném řízení nenastalo a nelze ani aplikovat závěry, na které odkazoval sám žalobce, např. ve věci pana Templa, který byl zproštěn v plném rozsahu obžaloby.

18. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kdy soud dospěl k závěru, že postačí toliko konstatování porušení práva, a to na základě shora uvedeného, přičemž konstatování porušení práva již žalobci žalovaná poskytla v rámci stanoviska ze dne , datum, , pročež soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

20. V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč dle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast u jednání. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšné žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.