10 C 7/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně anonymizována dvě slova údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované za níž jedná anonymizováno 8 slov adresa o zaplacení 1 147 989,31 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba na úhradu částky ve výši 1 147 989,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhá po žalované náhrady škody ve výši 1 147 989,31 Kč. Žalobkyně uvádí, že dne [datum] vydala policii finanční prostředky ve výši 4 412 000 Kč, a dále jí byly zabaveny při domovní prohlídce finanční prostředky ve výši 15 095 EUR a 121 750 Kč. Žalobkyně uvádí, že se tak stalo v trestním řízení vedeném Krajským soudem v Brně, pobočka Zlín, sp. zn. [spisová značka]. V tomto trestním řízení došlo k tomu, že ve vztahu k oběma obžalovaným bylo trestní řízení zastaveno, a to usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum]. Žalobkyně uvádí, že od tohoto okamžiku tak bylo jednoznačným, že žádnému z obžalovaných nemůže být uložen trest ve vztahu k těmto finančním prostředkům a že tak mělo být neprodleně orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto o tom, že finanční prostředky se žalobkyni, jakožto zúčastněné osobě, vrací. Jelikož tak nebylo učiněno, žalobkyně podala [datum] žádost o vrácení finančních prostředků. O této rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne [datum] tak, že finanční prostředky se nevrací. K podané stížnosti toto rozhodnutí změnil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze [datum] tak, že finanční prostředky se v plném rozsahu žalobkyni vrací. Žalobkyně označuje pochybení na straně státu ve formě nezákonného rozhodnutí, za které označuje usnesení Krajského soudu v Brně z [datum], a dále označuje nesprávný úřední postup spočívající v tom, že [datum], tedy den po zastavení trestního stíhání, sám soud finanční prostředky žalobkyni nevrátil. Žalobkyně se proto domáhá kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 914 451,16 Kč, jakožto škody, která jí vznikla nevrácením finančních prostředků ve výši 4 412 000 Kč a 121 750 Kč v období od [datum] do [datum], kdy jí byly tyto finanční prostředky skutečně vráceny. Dále se domáhá škody ve výši 79 154,25 Kč, jakožto kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za nevrácení částky 15 095 EUR v období od [datum] do [datum], kdy jí tyto finanční prostředky byly vráceny. A dále se domáhá škody ve výši 154 383,90 Kč, jakožto odměny za pět úkonů právní služby, které sloužily k odstranění toho, že soud sám nerozhodl o vrácení finančních prostředků.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila, zejména podáním z [datum]. Žalovaná předně namítla, že ve věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, a dále sporovala existenci odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu. Dle žalované nebyla jednoznačnou zejm. otázka vlastnictví finančních prostředků, proto nelze mít za pochybení na straně soudu, pokud sám o vrácení finančních prostředků nerozhodoval. Dále bylo věcí žalobkyně, aby o navrácení finančních prostředků žádala, respektive mohla tak učinit, tedy nelze případné prodlení přičítat státu. Žalobkyně dále namítala, že vyčíslení škody ve vztahu k nevráceným finančním prostředků prostřednictvím zákonného úroku z prodlení není škodou, která na straně žalobkyně mohla vzniknout, přičemž odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Pokud jde o škodu ve formě nákladů na odstranění odpovědnostního titulu, pak žalovaná namítala, že se jednalo o úkony, které by žalobkyně i tak učinila; tedy nelze mít za splněnou podmínku příčinné souvislosti.

3. Ze shodných tvrzení stran má soud za zjištěné, že žalobkyně žalobou uplatněné nároky u žalované uplatnila, a to dne [datum].

4. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že k vydání, resp. zajištění, předmětných finančních prostředků došlo v trestním řízení, v rámci něhož jsou obžalobou ze dne [datum] obžalováni [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] pro trestný čin znásilnění dle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb. spáchaný ve formě ve spolupachatelství. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] uznal obžalované vinnými a odsoudil je k úhrnným trestům odnětí svobody – obž. [příjmení] v trvání 10 let, obž. [příjmení] v trvání 9 let a 6 měsíců. Obžalovaní podali odvolání a o tomto rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kdy rozsudek soudu prvé instance zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil. Oba obžalovaní jsou v zahraničí a byl na ně vydán mezinárodní zatýkací rozkaz dne [datum], čemuž předcházelo rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne [datum] o tom, že proti oběma obžalovaným bude nadále konáno řízení proti uprchlým. Krajský soud v Brně dále rozhodl dne [datum rozhodnutí] rozsudkem pod č.j. [číslo jednací], kterým byli obžalovaní [příjmení] a [příjmení] uznáni vinnými trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1 ve spolupachatelství, resp. i dle odst. 3 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb. (ve vztahu k části skutků). Obžalovaný [příjmení] byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody 7 let a 6 měsíců, obžalovaná [příjmení] rovněž k trestu odnětí svobody 7 let 6 měsíců. Ohledně části skutků byli obžalovaní obžaloby zproštěni. K podanému odvolání rozhodoval Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] [anonymizováno] a napadený rozsudek zcela zrušil, přičemž Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že obžalované uznal vinnými trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona ve formě spolupachatelství, a to za skutek, kterého se dopustili na poškozené [příjmení], za což byli odsouzeni [příjmení] na 5 let a [příjmení] na 5 let a 6 měsíců nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tato část rozhodnutí je pravomocná. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] tak byla věc ve (skutkově) podstatné části vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zastavil. K tomuto uvedl, že obžalovaní jsou stíháni pro trestnou činnost, které se měli dopustit od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok], že v průběhu řízení bylo zjištěno, že obžalovaní se nacházejí na území [země] v imigrační vazbě a je řešena otázka jejich vyhoštění a zároveň žádosti o azyl z náboženských důvodů, do čehož Česká republika nemůže zasahovat, že oba obžalovaní jsou v kontaktu s českými úřady, ale odmítají se vyjadřovat, a je patrné, že svůj návrat do ČR hodlají co nejvíce oddálit, že trestní stíhání vůči oběma bylo zahájeno [datum] (délku řízení zavinili zejména obžalovaní) že tak s ohledem na to, že obžalovaní byli pravomocně uznáni vinnými byť dílčím jednáním a byl těmto i s ohledem na odstup 11 let uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, pak má soud za to, že lze stěží předpokládat uložení výrazně přísnějších souhrnných trestů, tedy že trest, k němuž může další trestní stíhání vést je zcela bez významu vedle trestu, který byl pro jiný čin obviněným již pravomocně uložen, tedy je na místě trestní stíhání obžalovaných zastavit. S právní mocí k [datum] pak bylo trestní stíhání tímto usnesením zastaveno. Obhájci obou obžalovaných prohlásili, že na projednání věci trvají. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], také uznáni vinnými, ze spáchání jednak trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., dále trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 téhož zákona (obžalovaní [anonymizováno] a [příjmení]), a dále pak trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. (obžalovaný [anonymizováno]). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté, co oba obžalované uznal vinnými shora naznačenou trestnou činností, rozhodl tak, že podle § 227 tr. ř. se obžalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] neukládá trest. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že důvodem pro takový postup byla skutečnost, že krajský soud svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zastavil. Proti rozsudku ze dne [datum] bylo podáno odvolání obžalovanými. Vrchní soud v Olomouci poté rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým rozsudek soud prvé instance částečně potvrdil a částečně zrušil a a rozhodl znova (ve vztahu k [anonymizováno]. [příjmení] částečně; ve vztahu k [anonymizováno]. [příjmení] zcela) tak, že oba obžalovaní jsou vinni (skutek 1-4) trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. ve formě spolupachatelství, resp. jsou vinni (skutek 5-6) trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. ve formě spolupachatelství; ve zbytku byl rozsudek soudu prvé instance potvrzen; obžalovaným nebyl s ohledem na § 227 tr.ř. trest uložen. Obžalovaná jsou povinni dále uhradit poškozené [příjmení] [příjmení] na újmě 414 484 Kč, zbývající poškození jsou odkázáni na civilní řízení. Řízení skončilo pravomocně ke dni [datum].

5. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] soud dále zjistil, že finanční prostředky ve výši 4.412.000 Kč byly žalobkyní vydány ve smyslu § 78 tr. ř. dne [datum], zbývající finanční prostředky (tedy sumu 15.095 EUR a 121.750 Kč) byly zajištěny v průběhu domovní prohlídky v tehdejším bydlišti žalobkyně.

6. Z protokolu o vydání věci z [datum] soud zjistil, že žalobkyně vydala toho dne policii finanční prostředky v celkové výši 4 412 000 Kč, k čemuž uvedla, že pokud jde o částku 270 000 Kč a 380 000 Kč, pak se jedná o finanční prostředky, které vložila do předmětné schránky v bance sama žalobkyně, a pokud jde o finanční prostředky ve výši 3 762 000 Kč, pak se jedná o finanční prostředky, které vložila do předmětné bankovní schránky za asistence žalobkyně [jméno] [příjmení]. Finanční prostředky byly vydány z bezpečnostní schránky vedené u [právnická osoba] poté, co tyto byly přepočteny.

7. Z protokolu o provedení domovní prohlídky v bytě žalobkyně z [datum] soud zjistil, že tohoto dne byla provedena policií domovní prohlídka v bytě žalobkyně, v bytě na adrese [adresa], s tím, že byly mimo jiné odňaty finanční prostředky nacházející se v různých obálkách s různými nápisy, a to v celkové výši 15 095 EUR a 121 750 Kč.

8. Žalobkyně požádala již ve dvou případech o vrácení finančních prostředků, byť pouze o 4.412.000 Kč, přičemž usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a usnesením stejného soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byly obě žádosti žalobkyně o vrácení výše naznačených finančních prostředků zamítnuty. Proti oběma těmto rozhodnutím byly podány opravné prostředky (proti prvému usnesení žalobkyní a oběma obviněnými; proti druhému usnesení žalobkyní a obv. [příjmení]). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], resp. usnesením ze dne [datum] stížnosti zamítl. Z odůvodnění stížnostního soudu se podává, že tento odůvodnil zamítnutí výše naznačených opravných prostředků všech stěžovatelů v zásadě jednak tím, že s dostatečnou mírou jistoty nebyla vyjasněna otázka vlastnictví k výše naznačeným finančním prostředkům, a dále pak tím, že s ohledem na opakující se kasační rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo v zásadě vyloučeno, že by ve vztahu k těmto finančním prostředkům mohl být případně uložen trest propadnutí věci ve smyslu § 70 tr. zák., eventuálně vysloveno ochranné opatření zabrání věci za podmínek § 101 tr. zákoníku.

9. Pokud jde o vydání předmětných finančních prostředků, pak z trestního spisu soud zjistil, že žalobkyně podala jakožto zúčastněná osoba žádost o vrácení finančních prostředků ve výši 4.412.000 Kč, 15.095 EUR a 121.750 Kč, datovanou [datum] O žádosti rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] tak, že se finanční prostředky nevydávají. Toto odůvodnil tím, že z protokolu o vydání věci z [datum] zjistil, že žalobkyně uvedla, že vydává finanční prostředky ve výši 4 412 000 Kč a že z protokolu se dále podává, že nedošlo k odnětí věci, ale dobrovolném vydání s tím, že žalobkyně uvedla, že finanční prostředky ve výši 270 000 Kč a 380 000 Kč jsou její finanční prostředky a částka 3 762 000 Kč byla vložena do předmětné bezpečnostní schránky za její asistence obž. [jméno] [příjmení]. Soud tak neměl za prokázané, že vlastníkem finančních prostředků je žalobkyně, resp. měl za zjištěné, že k podstatné části z nich má být vlastníkem obžalovaná [příjmení]. Pokud jde o zbývající finanční prostředky, tak jejich původ nebyl dostatečně objasněn, a to vzhledem k tomu, že žalobkyně jakožto zúčastněná osoba byla v rozhodné době ředitelkou školy [anonymizováno] (kde docházelo k trestné činnosti) a disponovala finančními prostředky tohoto uskupení, jehož představiteli byli právě obžalovaní [příjmení] a [příjmení]. Tedy tyto finanční prostředky mají i nadále charakter věcí důležitých pro trestní řízení a nejsou tak naplněny předpoklady § 80 odst. 1 tr. řádu, tedy že věci není nadále třeba k dalšímu řízení. Proti tomuto usnesení byla podána stížnost a Vrchního soudu v Olomouci usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] uzavřel, že je dle jeho názoru naplněno ust. § 80 odst. 1 věta prvá tr. ř. a rozhodl o vrácení finančních prostředků žalobkyni Z odůvodnění stížnostního soudu se podává, že tento ke dni svého rozhodnutí poukázal na přípis obžalované [jméno] [příjmení], který došel nalézacímu soudu dne [datum] ([číslo listu]) a kde uvedla že finanční prostředky zabavené žalobkyni nejsou v jejím vlastnictví, a dále na v podstatě naprosto totožnou formulaci přípisu obž. [jméno] [příjmení] (viz [číslo listu]). Vrchní soud na základě tohoto dovodil, že dle jeho mínění stížnostního je tedy nutno uzavřít, že ani obžalovaná [jméno] [příjmení] ani obžalovaný [příjmení] [příjmení] neuplatňují nárok na finanční prostředky, které byly žalobkyní vydány, případně které u ní byly v rámci realizované domovní prohlídky zajištěny a že oba obžalované je nutno vnímat jako osoby odchylné od osoby, která věc (v daném případě finanční prostředky) vydala nebo které byla odňata, a zároveň jasně deklarovali, že na tyto finanční prostředky neuplatňují právo. Stížnostní soud tak uzavřel, že osobou, která výše uvedené finanční prostředky vydala nebo které byly odňaty (srovnej podmínky § 78 a § 79 tr. ř.) je výlučně žalobkyně. Dále dovolací soud dovodil, že s ohledem na to, že nalézací soud pravomocně zastavil trestní stíhání obou obžalovaných, je zjevné, že již nelze žádnému z nich uložit jakýkoli trest, tedy ni ani trest propadnutí věci ve vztahu k finančním prostředkům, specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí a že stejně tak ze spisového materiálu nevyplývá, že by státní zástupce učinil návrh na vyslovení ochranného opatření - zabrání věci ve vztahu k těmto finančním prostředkům a rovněž tak ze spisového materiálu neplyne, že by si nalézací soud vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření (zabrání věci ve vztahu k těmto finančním prostředkům) do veřejného zasedání (§ 230 odst. 2 tr. ř.). K tomu stížnostní soud doplnil, že podle jeho přesvědčení, opřeného o dikci ustanovení § 101 tr. zákoníku, nejsou ve věci dány zákonné podmínky pro vyslovení ochranného opatření zabrání věci ve vztahu k těmto finančním prostředkům, v žádné z alternativ naznačených v posledně zmiňovaném zákonném ustanovení. Stížnostní soud dále poukázal na to, že na finanční prostředky vydané žalobkyní nebo jí zabavené je třeba nahlížet jako na věci důležité pro trestní řízení, to vše s tím, že ze spisového materiálu, zejména z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], vyplývá, že nalézací soud neuvedl ve výroku, ale ani v odůvodnění tohoto rozsudku, žádné informace, z nichž by bylo možno dovodit, že finanční prostředky specifikované ve výroku napadeného rozhodnutí, mají i nadále charakter věcí, které mohou sloužit pro důkazní účely, neboť ani z výroku, ani z odůvodnění nevyplývá, že by obžalovaní realizovali trestnou činnost, kterou byli uznáni vinnými, za použití těchto finančních prostředků, případně, že by tyto finanční prostředky hrály jakoukoliv roli při ustálení skutkového děje, který byl vtělen do výroku napadeného rozsudku. Za takové situace potom finanční prostředky specifikované ve výroku napadeného rozhodnutí podle přesvědčení soudu stížnostního ztrácí charakter věcí, které mohou sloužit pro důkazní účely. Stížnostní soud tak uzavřel, že je dle jeho názoru naplněno ust. § 80 odst. 1 věta prvá tr. ř. a rozhodl o vrácení finančních prostředků žalobkyni.

10. Z přípisů [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], oba s datem [datum], které mají oba fakticky shodný text, soud zjistil, že oba obžalovaní, každý zvlášť svým přípisem, sdělují soudu, že jsou zcela překvapeni, jak rozhodl soud o žádosti žalobkyně (z roku [rok]) o uvolnění finančních prostředků, které jí byly zabaveny s tím, že každý ze žalobců zvlášť sám uvádí, že tyto finanční prostředky nejsou v jeho vlastnictví, a dále, že pokud je někde uvedeno, že finanční prostředky vložila do bezpečnostní schránky [jméno] [příjmení], tak že dle informací každého z obžalovaných, které má každý od svého obhájce, toto není doloženo řádně v trestním spise, a že patrně žalobkyně jednala ve stresu. Soud tak z obou těchto přípisů zjistil, že oba obžalovaní sdělují Krajskému soudu v Brně to, že oni nejsou vlastníky finančních prostředků, a to v souvislosti se žádostí žalobkyně o vrácení těchto finančních prostředků z roku [rok].

11. Soud ve věci nehodnotil duplicitně listiny z trestního řízení, které byly účastníky založeny do spisu, neboť k důkazu hodnotil spis celý. Soud dále nehodnotil přípis Krajského soudu v Brně z [datum], ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu z [datum], neboť jak uvedeno níže, dospěl soud k závěru o absenci odpovědnostního titulu, přičemž těchto důkazů by bylo třeba až k vyhodnocení důvodnosti nároku na náhradu škody tvořenou náklady na odměnu právního zástupce za úkony vedoucí k odstranění odpovědnostního titulu.

12. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu podávající se ze skutkových zjištění popsaných výše, který soud ve stručnosti rekapituluje tak, že má za zjištěné, že žalobkyni byly dne [datum] zajištěny, respektive z její strany byly dobrovolně vydány, finanční prostředky ve výši celkem 4 412 000 Kč, 15 095 EUR a 121 750 Kč. Stalo se tak v trestním řízení vedeném Krajským soudem v Brně, pobočka Zlín pod sp. zn. [spisová značka], přičemž v rámci tohoto trestního řízení došlo k zastavení trestního stíhání ve vztahu k oběma obžalovaným - [příjmení] a [příjmení] - usnesením Krajského soudu v Brně z [datum]. Vzhledem k tomuto rozhodnutí a žádosti obhájců obžalovaných, aby bylo rozhodnuto o vině, bylo však trestní řízení vedeno i nadále. Oba obžalovaní byli nakonec odsouzeni pro trestný čin znásilnění spáchaný ve spolupachatelství, nicméně vzhledem k předchozímu zastavení trestního stíhání nebyl za zbývající skutky obžalovaným uložen žádný trest. V rámci trestního řízení pak byli (před zastavením řízení) rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci z [datum] obžalovaný [příjmení] odsouzen na 5 let a 6 měsíců nepodmíněného trestu odnětí svobody a obžalovaná [příjmení] na 5 let nepodmíněného trestu odnětí svobody. Řízení bylo zastaveno dne [datum], a dále k žádosti obhájců vedeno o zbývajících skutcích. Soud má dále za zjištěné, že žalobkyně podala [datum] žádost o vrácení veškerých finančních prostředků, a dále i to, že o vrácení finančních prostředků žádala předtím již v roce [rok] a [rok]; obě tyto žádosti byly na obou instancích zamítnuty s poukazem na nejasný původ finančních prostředků a na to, že se nadále může jednat o věc důležitou pro trestní řízení. O žádosti z [datum] pak bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně usnesením z [datum] tak, že se finanční prostředky žalobkyni nevrací, když soud prvé instance neměl za jednoznačně prokázané vlastnictví žalobkyně ke všem finančním prostředkům, a když v té době ještě nebylo rozhodnuto rozsudkem v trestní věci samotné. Krajský soud v Brně poté rozhodl rozsudkem z [datum] tak, že shledává oba obžalované vinnými. Žalobkyně podala stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně z [datum] a o té rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze [datum], a to sice tak, že se žalobkyni mají veškeré finanční prostředky vrátit. Stížností soud k tomuto uvádí, že dle jeho přesvědčení je vlastnické právo žalobkyně prokázáno ke všem finančním prostředkům; dále, že dle jeho přesvědčení se již nadále nejedná o věc důležitou pro trestní řízení; dále, že dle jeho přesvědčení není možné uložit ochranné opatření; a dále měl stížností soud za zjištěné, že rozhodnutí o ochranném opatření nenavrhuje státní zástupce, soud si jej nevyhradil k samostatnému rozhodnutí a je zřejmým, že ve vztahu k finančním prostředkům nemůže být uložen jakýkoliv trest. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nesporovala, pak má soud za zjištěné, že této byly finanční prostředky ve výši 4 412 000 Kč a 121 750 Kč vráceny dne [datum] a finanční prostředky ve výši 15 095 EUR dne [datum]. Předmětné trestní řízení pak končí rozhodnutím o odvolání Vrchním soudem v Olomouci, který rozhoduje rozsudkem z [datum] a k témuž dni řízení pravomocně skončí; oběma obžalovaným je uložena mimo jiné povinnost nahradit škodu poškozené [příjmení] [příjmení] ve výši 414 484 Kč s tím, že zbývající poškození jsou odkázáni na civilní řízení.

13. Z důkazů výše citovaných byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z tohoto důvodu tak soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí další dílčí skutková zjištění, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel.

14. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb.

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

17. Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě.

18. Úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace je věcí soudu.

19. Žalobce na úrovni skutkových tvrzení vymezil dva odpovědnostní tituly. Žalobce namítal, že ve věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], neboť tímto bylo nezákonně rozhodnuto tak, že žalobkyni se finanční prostředky nevydávají, a toto rozhodnutí musel poté zrušit a nově rozhodnout Vrchní soud v Olomouci rozhodnutím ze dne [datum]. Dále žalobce namítal, že předmětné trestní řízení ve vztahu k oběma obžalovaným bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Brně pobočka Zlín z [datum], žalobce tak namítal, že následující den, tj. [datum] tak mělo být rozhodnuto z moci úřední o vrácení všech finančních prostředků žalobci, neboť bylo zřejmým, že tyto finanční prostředky nemůžou být použity jakožto trest ve vztahu k obžalovaným a ode dne následujícího, tedy ode dne [datum], je tak stát v prodlení se splněním povinnosti vrátit tyto finanční prostředky, v čemž spočívá jeho pochybení.

20. Úprava nezákonného rozhodnutí pak stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. OdpŠk, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013).

21. Soud v tomto ohledu uzavírá, že usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, z [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] není nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 odškodňovacího zákona, neboť toto rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci a není tak splněna jedna z kumulativních podmínek pro existenci tohoto odpovědnostního titulu. Z provedeného dokazování se totiž podává, že proti tomuto usnesení byla podána včasná stížnost, tedy toto rozhodnutí nikdy právní moci nenabylo, a následně bylo zrušeno v rámci stížnostního řízení usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze [datum]. Odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí tak dán není.

22. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zpráva výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

23. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona dále vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000).

24. Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

25. Podle § 80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb.

26. Toto ustanovení tak: -) upravuje nakládání s věcmi, jež byly jako věci důležité pro trestní řízení vydány, popř. předloženy, nebo odňaty podle § 78 a § 79; a -) které již nejsou zapotřebí pro trestní řízení; a -) nepřichází v úvahu, aby ohledně nich byl uložen majetkový trest nebo byly zabrány; -) nebo na nich není zajištěn nárok poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení; přičemž -) věci se vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata; pokud na ni uplatňuje právo osoba jiná.

27. V pravomoci soudu v občanském soudním řízení není přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31.10. 2005, sp.zn. 30 Cdo 57/2005). Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení § 7 o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) zasahoval do řízení trestního tím, že by např. aproboval postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska účelnosti řízení (obdobně srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2004, sp.zn. II. ÚS 299/03).

28. S odkazem na citované judikaturní závěry pak soud uzavírá, že ani v rámci kompenzačního řízení není soud oprávněn přezkoumávat účelnost postupu orgánů činných v trestním řízení, ani to, zda měly být vyhodnoceny jinak podmínky pro realizaci jednotlivých úkonů v rámci trestního řízení. V rámci kompenzačního řízení pak může soud posuzovat fakticky pouze to, zda nedošlo k nějakému excesu v rámci činnosti orgánů činných v trestním řízení, anebo jsou-li zcela jednoznačně naplněny podmínky pro učinění konkrétního úkonu, pak zda tento byl učiněn v k tomu stanovené či přiměřené lhůtě.

29. Tímto pohledem se tedy odpovědnostním titulem ve formě nesprávného úředního postupu, jak je tvrzen žalobkyní, soud dále zabýval.

30. Soud v tomto směru uzavírá, že § 80 odst. 1 tr. řádu stanoví podmínky, které musí být kumulativně naplněny pro to, aby mohlo, respektive muselo být rozhodnuto o vrácení předmětných finančních prostředků.

31. Orgán činný v trestním řízení přitom nemůže sám odstraňovat existující pochybnosti o právu na věc a provádět dokazování zaměřené jen na tuto otázku, pokud nemá právní význam z hlediska trestní odpovědnosti obviněného a její objasňování přesahuje potřeby trestního stíhání (I. ÚS 178/01, NS 7 Tz 189/1999). O právu na věc jsou pochybnosti zpravidla tehdy, když právo k takové věci uplatňuje další osoba, popř. více osob, přičemž z důkazů shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z osob má být věc vrácena (NS 3 Tz 264/2000). Existenci práva osoby k věci je zapotřebí dostatečně prokázat; pokud dokazování není úplné, není dán dostatečný podklad pro rozhodnutí o vydání věci (NS Tz 214/2001).

32. Z ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu se tak zejména podává, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny věc vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. A to, pokud nejsou pochybnosti o tomto vlastnickém právu. Soud v tomto ohledu pak zjistil, že na základě tehdejších zjištění, podávajících se v dané fázi z trestního řízení, Krajský soud v Brně, pobočka Zlín v rámci svého usnesení z [datum] vyhodnotil otázku vlastnictví ve vztahu k předmětným finančním prostředkům tak, že dle jeho názoru není postaveno najisto, že vlastníkem všech předmětných finančních prostředků je skutečně žalobkyně. Soud v tomto ohledu vycházel zejména z protokolu o vydání věci z [datum], kde žalobkyně uvádí, že částku 3 762 000 Kč nevkládala do bezpečnostní schránky sama žalobkyně, ale obžalovaná [příjmení], a pokud jde o zbývající finanční prostředky, ať už vložené do předmětné bankovní schránky nebo zajištěné v rámci domovní prohlídky u žalobkyně téhož dne, pak soud prvé instance měl vlastnictví žalobkyně za zpochybněné proto, že žalobkyně působila v předmětné době jako ředitelka školy [anonymizováno], kde skutkově docházelo k trestné činnosti, za kterou byli obžalovaní posléze odsouzeni. Trestní soud prvé instance, tak tedy měl pochyby o vlastnictví předmětných finančních prostředků jednak s ohledem na samotné tvrzení žalobkyně a jednak s ohledem na to, že neuvěřil pouze tvrzení žalobkyně, neboť jakkoliv se žalobkyně žádné trestněprávně relevantní činnosti nedopustila, pak se podílela na chodu předmětné školy [anonymizováno], kde jinak byla trestná činnost páchána, a mohla tak mít přístup k finančním prostředkům obžalovaných. K podané stížnosti Vrchní soud v Olomouci však vyhodnotil otázku vlastnictví finančních prostředků odlišně a uvedl, že dle jeho přesvědčení není pochyb o tom, že finanční prostředky, a to v plném rozsahu, náleží žalobkyni. Vrchní soud v Olomouci toto dovodil z prohlášení obou obžalovaných, které zastali soudu v roce [rok], a ve kterém uvádí, že o jejich finanční prostředky se nejedná.

33. Pokud tedy jde o naplnění podmínky pro vydání předmětných finančních prostředků, spočívající v prokázání vlastnictví žádající osoby, pak soud v kompenzačním řízení je plně vázán závěry přijatými stížnostním soudem. Nicméně z odůvodnění obou rozhodnutí se podává, že mezi trestními soudy nebylo jednoznačným, jak lze otázku vlastnictví k finančním prostředkům, s ohledem na stav řízení, a to i k datu [datum] a dále, tedy pozastavení trestního stíhání, vyhodnotit. Tedy jinak, otázka vlastnictví veškerých předmětných finančních prostředků nebyla jednoznačnou či zcela nepochybnou, ale naopak se jednalo o otázku, na kterou měly oba trestní soudy různé názory a ohledně níž učinily zcela jiné právní závěry. Ani kompenzační soud tak nezjistil, že by bezprostředně po zastavení trestního stíhání ([datum]) muselo být všem jednoznačně a nepochybně známo, že vlastníkem finančních prostředků je žalobkyně, když tato otázka závisela na nejednoznačném právním posouzení.

34. Další z podmínek, kterou § 80 odst. 1 tr. řádu stanoví, je, že vydané nebo odňaté věci již nejsou nadále důležité pro trestní řízení. I v tomto ohledu se podává, že tato otázka nebyla ani po zastavení trestního stíhání z [datum] zcela jednoznačnou a nepochybnou. Krajský soud v Brně ve svém usnesení z [datum] uvádí, že předmětné finanční prostředky mohou mít vztah k trestné činnosti obžalovaných [příjmení] a [příjmení], neboť žalobkyně působila jako ředitelka školy [anonymizováno] a jakkoliv se žádné trestné činnosti nedopouštěla, pak mohla disponovat s finančními prostředky obou obžalovaných. Naproti tomu Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze [datum] uzavřel, že finanční prostředky již nejsou věcmi důležitými pro trestní řízení, přičemž Vrchní soud v Olomouci vyšel ze závěrů Krajského soudu v Brně učiněných v rozsudku z [datum], ve kterých soud prvé instance z těchto finančních prostředků nečiní žádné skutkové závěry ani s těmito v rámci trestního řízení jinak nepracuje. Tedy i v tomto ohledu tak zdejší soud zjistil, že nebylo zcela jednoznačným a nepochybným, že finanční prostředky jsou věcmi, které nejsou nadále potřeba pro trestní řízení, když i zde záleželo na právním nejednoznačném právním vyhodnocení této otázky.

35. Soud dále uvádí, že z provedeného dokazování zjistil, že oba obžalovaní byli povinni uhradit [jméno] [příjmení] na způsobené újmě částku 414 484 Kč, což mělo rovněž ve vztahu k zajištěným finančním prostředkům význam, neboť pokud by se jednalo o finanční prostředky obžalovaných, pak by tyto mohly být použity v případě k náhradě této újmy.

36. Na základě výše uvedeného tak zdejší soud v tomto ohledu uzavírá, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud Krajský soud v Brně, pobočka Zlín nerozhodl bezprostředně poté, co trestní řízení bylo ve vztahu k oběma obžalovaným dne [datum] zastaveno, rovněž o vrácení finančních prostředků žalobkyni. Jak uvedeno, z provedeného dokazování soud zjistil, že minimálně dvě z podmínek ust. § 80 odst. 1 tr. řádu nebyly natolik jednoznačnými a nepochybnými, aby bylo zcela jasným, že muselo a mělo být bez dalších pochyb rozhodnuto o vrácení předmětných finančních prostředků. Konkrétně se jednalo o nejednoznačné (a odlišné) právní vyhodnocení otázky vlastnictví předmětných finančních prostředků, pokud jde o jejich vlastnictví žalobkyní, a dále o to, zda finanční prostředky nejsou nadále třeba pro vedení trestního řízení, zejména pro dokazování. Jak uvedeno výše, trestní soud prvé instance a soud druhé instance vyhodnotily tyto otázky odlišně, přičemž i z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum] se podává, že tento stížnostní soud je„ přesvědčen“ o tom, že vlastníkem finančních prostředků je žalobkyně a je„ přesvědčen“ o tom, že finanční prostředky dále pro trestní řízení potřeba nejsou. Tedy ani závěry stížnostního soudu, nejsou formulovány kategoricky v tom směru, že naplnění těchto podmínek bylo jednoznačným a nepochybným, a že by soud prvé instance nějak evidentně či excesivně pochybil, pokud tyto otázky vyhodnotil jinak.

37. Vzhledem k tomu, že zdejší soud v rámci kompenzačního řízení není oprávněn přezkoumávat sám nezávisle naplnění podmínek pro učinění jednotlivých úkonů v rámci trestního řízení, a to právě s výjimkou případného excesivního jednání, což není případ zdejší, pak soud uzavírá, že odpovědnostní titul spočívající v nevydání finančních prostředků dne [datum], resp. v době následující, pouze z důvodu zastavení trestního stíhání dne [datum] vůči oběma obžalovaným, naplněn není.

38. V obecné rovině by pak vzhledem k tomu, jak žalobkyně vymezila nesprávný úřední postup, mohlo jít rovněž o pochybení na straně státu spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené, či k tomu stanovené lhůtě. V tomto směru však soud shodně s výše uvedeným uzavírá, že nemá za to, že by byly jednoznačně a nepochybně naplněny podmínky pro vrácení finančních prostředků dle § 80 odst. 1 tr. ř., poté, co bylo trestní řízení zastaveno [datum]. Tedy stejně jako nelze spatřovat pochybení orgánů činných v trestním řízení v tom směru, že o tomto samy nerozhodly, pak soud uzavírá, že nelze spatřovat pochybení ani v tom, že takovéto rozhodnutí nebylo vydáno bez zbytečného odkladu. A to ze stejných důvodů.

39. Pro dokreslení nejednoznačnosti obou rozebraných kritérií pro vydání finančních prostředků, tj. pokud jde o vlastnictví předmětných finančních prostředků a potřebnosti věci pro další trestní řízení, pak soud ve stručnosti poukazuje i na časové souvislosti, kdy žalobkyně podává žádost o vrácení finančních prostředků [datum] a Krajský soud v Brně, pobočka Zlín o této rozhoduje [datum], tedy v době, kdy ještě je vedeno prvoinstanční řízení. V rámci první instance poté rozhoduje Krajský soud v Brně, pobočka Zlín rozsudkem z [datum], tedy teprve k tomuto okamžiku může být soudu prvé instance teoreticky zřejmým, nakolik je finančních prostředků třeba pro další vedení trestního řízení. Naproti tomu Vrchní soud v Olomouci rozhoduje o podané stížnosti proti nevrácení finančních prostředků dne [datum], tedy v době, kdy je mu již známo rozhodnutí soudu prvé instance ve věci samé, a to těsně před tím, než Vrchní soud v Olomouci rozhoduje i ve věci samé rozsudkem z [datum]. Z tohoto má soud za zjištěné, že na vyhodnocení obou kritérií, ať už jde o vlastnictví či použitelnost finančních prostředků měl vliv i vývoj samotného trestního řízení, tedy nelze dovozovat, že již [datum], tj. den po zastavení trestního řízení, muselo být jednoznačně a nepochybně rozhodnuto o vrácení finančních prostředků, neboť naplnění těchto podmínek bylo nejednoznačným.

40. Pro absenci obou tvrzených odpovědnostních titulů, pak soud žalobu v celém rozsahu zamítl, a to ve vztahu ke všem uplatněným škodám.

41. Pro úplnost se soud vyjadřuje ještě k nároku na náhradu škody, kterou žalobce vyčíslil ve formě úroků z prodlení ze všech tří nevrácených částek ve výši 914 451,16 Kč a ve výši 79 154,25 Kč. Žalobce byl na jednání konaném [datum] poučen o nutnosti doplnit skutková tvrzení k tomu, jak tato škoda vznikla, když obecně plynutím času škoda na finančních prostředcích nevzniká. Žalobce pak neunesl v tomto rozsahu, i přes poučení soudem, břemeno tvrzení a i z tohoto důvodu by žaloba musela být v této části zamítnuta, neboť nedoplnil konkrétně ničeho, tj. jaká škoda v majetkové sféře žalobkyně vznikla. Tvrzení žalobkyně zůstala na úrovni, že finančními prostředky nemohla teoreticky disponovat a že považuje za spravedlivé, aby stát uhradil úroky z prodlení ode dne následujícího po zastavení trestního stíhání. Soud pak v tomto směru odkazuje zejména na závěry přijaté Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 96/2012, ze kterých se podává, že ani vlivem inflace či ztráty hodnoty finančních prostředků skutečná škoda poškozenému nevzniká a že tuto je třeba tvrdit konkrétně ve formě konkrétního zmenšení majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí nebo ušlého zisku.

42. Vzhledem k absenci odpovědnostního titulu se pak soud blíže nezabýval dalšími složkami škody, zejména náklady na odstranění odpovědnostního titulu ve výši 154 383,90 Kč, a rovněž se soud blíže nezabýval otázkou příčinné souvislosti.

43. V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3x režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a přípravu na něj. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.