10 C 92/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím I) Zamítá se žaloba na zaplacení 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 6. 2020 do zaplacení. II) Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou, podanou dne 15. 6. 2020, domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u název soudu pod sp. zn. spisová značka. Žalobce uvádí, že naříkané řízení trvalo 10 let, 6 měsíců a 11 dnů. Rekapituluje průběh tohoto naříkaného řízení a konstatuje, že ve věci bylo vydáno 6 meritorních rozhodnutí obecných soudů a 3 rozhodnutí Ústavního soudu a dospívá k výši finančního zadostiučinění ve výši 300 000 Kč. Naříkané řízení trvalo od 10. 12. 2008, tj. od zahájení trestního stíhání, do 231. 6. 2019, kdy bylo ve věci naposledy rozhodnuto Ústavním soudem. Žalobce uvádí, že naříkané řízení bylo řešeno před 4 instancemi soudní soustavy a před policejním orgánem, po skutkové stránce bylo standardně složité a nevykazovalo ani znaky mimořádné složitosti právní. Po stránce procesní pak bylo nízké složitosti. Sám žalobce se na délce řízení negativně nepodílel, naopak aktivně přispíval k jeho zkrácení tím, že frekvence a počet jeho podání byly nízkými. Pokud jde o postup soudu, poukazuje žalobce na to, že 6 meritorních rozhodnutí a 3 rozhodnutí Ústavního soudu byly vyvolány výlučně odlišným hodnocením důkazů jednotlivými soudy a odlišným právním posouzením zjištěného skutkového stavu. Žalobce má za to, že řízení pro něj mělo zvýšený význam, neboť se jednalo o trestní řízení, hrozil mu nikoliv zanedbatelný trest 2 až 8 let odnětí svobody, náhrada škody ve výši 5 až 10 miliónů korun a rovněž předmět trestního stíhání se dotýkal předmětu podnikání žalobce, konkrétně v oboru anonymizováno 5 slov. Žalobce dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci zohlednění délky trestního řízení v uloženém trestu a dospívá k závěru, že délka řízení, jako takového, při ukládání trestu v tomto případě ve vztahu k žalobci zohledněna nebyla a že je tak namístě poskytnout zadostiučinění finančního v plné výši, neboť délka řízení v uloženém trestu zohledněna nebyla, tedy nedošlo k této formě satisfakce.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 20. 10. 2020, ve kterém uvedla, že došlo v naříkaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu a jakožto formu zadostiučinění konstatovala nesprávný úřední postup, jakožto adekvátní formu satisfakce. Nesprávný úřední postup nastal s ohledem na celkovou délku řízení, i když se jinak jednalo o řízení velice skutkově složité, s rozsáhlým dokazováním a s opakovaným rozhodováním na více instancí soudní soustavy, i před soudem ústavním. Žalovaná poté odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci zadostiučinění konstatováním, jakožto adekvátní formy odškodnění s tím, že uzavírá, že ve vztahu k žalobci nemohlo naříkané řízení svojí délkou v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu, a to z důvodu, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu a poukázala na to, že i ESLP v takovýchto případech zpravidla považuje za dostačující zadostiučinění konstatování porušení práva, tedy žalovaná má za to, že toto konstatování je dostačujícím odškodněním vzniklé nemajetkové újmy.

3. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za zjištěné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 18. 12. 2019.

4. Ze spisu vedeného název soudu pod sp. zn. spisová značka soud zjistil následující. Usnesením Policie České republiky z 10. 12. 2008 číslo jednací: anonymizováno číslo bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení § 252a odst. 1 a 3, písm. b) trestního zákona, a to spáchaného ve spolupachatelství. Po vydání tohoto usnesení byla státním zastupitelstvím prodloužena lhůta k prověřování do 26. 1. 2009, a to přípisem z 5. 12. 2008. Policie poté 9. 3. 2009 žádá o další prodloužení lhůty a tato je prodloužena do 30. 4. 2009 a policie poté žádala opakovaně o prodloužení lhůty, a to do 31. 7. 2009, dále do 20. 10. 2009 a dne 10. 12. 2009 podává policie Okresnímu státnímu zastupitelství anonymizováno obec návrh na podání obžaloby, mj. i na žalobce, celkově pak na 3 osoby, včetně žalobce. Z průběhu přípravného řízení se podává, že v rámci tohoto byli slyšeni obvinění, dále byla slyšena řada svědků a ve věci byly vypracovány 4 znalecké posudky. Obžaloby byla podána 8. 1. 2010 na celkem 3 obviněné, včetně žalobce, a to pro trestný čin legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Dne 28. 1. 2010 žádá obžalovaný příjmení o předběžné projednání obžaloby a namítá místní nepříslušnost. Soudce žádá o prodloužení lhůty k učinění prvního úkonu z důvodu složitosti a obsáhlosti věci na konci ledna 2010 a lhůta je mu prodloužena do 20. 4. 2010. Rovněž žalobce 12. 2. 2010 žádá o předběžné projednání obžaloby a namítá místní nepříslušnost. Tento návrh vznáší i třetí obžalovaný jméno jméno 12. 2. 2010. Usnesením ze dne 18. 5. 2010 je věc předložena k rozhodnutí o příslušnosti název soudu a tento rozhoduje usnesením z 23. 6. 2010, že příslušným k projednání a rozhodnutí věci je název soudu Hlavní líčení se koná 22. 9. 2010 a na tomto je proveden výslech obžalovaných, odděleně. Hlavní líčení je odročeno na 25. 10. a 3. 11. 2010 za čelem dalšího dokazování. Na tyto volá soud celkem 10 svědků a 2 znalce. Hlavní líčení se koná 25. 10. 2010, je slyšen obžalovaný jméno jméno, je čtena výpověď obžalovaného příjmení jméno příjmení a soud vyslýchá svědkyni paní příjmení, výslech dalších svědků je odročen na 3. 11. 2010, neboť tento nebylo možno z časových důvodů realizovat. Přípisem z 28. 10. 2010 se omlouvá z hlavního líčení znalec s tím, že na svých závěrech trvá. Hlavní líčení pokračuje 3. 11. 2010, je slyšen svědek příjmení, příjmení, anonymizováno, příjmení, příjmení, příjmení a líčení je odročeno za účelem dalšího dokazování na 19. 1. 2011. Obžalovaní následně zasílají vyjádření a soud rozhoduje v neveřejném zasedání o tom, že zamítá námitky proti protokolaci, a to dne 19. 11. 2010. Písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí je vyhotoveno v prodloužené lhůtě dne 3. 1. 2011. Soud poté vyzývá anonymizováno příjmení přípisem z 19. 11. 2010 k vydání věci důležité pro trestní řízení a tato tak činí 30. 11. 2010 ulice líčení soud volá celkem 6 svědků. Dne 10. 1. 2011 podává právní zástupce žalobce stížnost proti usnesení název soudu z 19. 11. 2010, kterým byla zamítnuta žádost o opravu a doplnění protokolu o hlavním líčení. Hlavní líčení se koná 19. 1. 2011, je konstatována omluva dvou svědků, jsou slyšeni svědek příjmení, příjmení, příjmení a líčení je odročeno za účelem dalšího dokazování na 6. 4. 2011. Soud I. instance pak přípisem z 18. 2. 2011 žádá anonymizována dvě slova příjmení jméno ve Slovenské republice, k provedení výslechu svědka jméno příjmení cestou dožádání. ulice líčení pak soud volá celkem 5 svědků. Usnesením ze dne 10. 3. 2011 pak název soudu zamítl stížnost obžalovaných proti usnesení název soudu z 19. 11. 2010, která se týkala opravy a doplnění protokolu. V březnu 2011 se omlouvá svědek jméno příjmení. Hlavní líčení se koná 6. 4. 2011, je slyšena svědkyně příjmení, svědek příjmení a líčení je odročeno na 21. 4. 2011. Výslech svědka dožádaným soudem proběhl v mezidobí dne 25. 3. 2011. Usnesením ze dne 6. 4. 2011 pak soud rozhodl o opravě protokolu ze dne 19. 1. 2011. Hlavní líčení se koná 21. 4. 2011, je slyšen svědek příjmení, termín dalšího hlavního líčení nebyl stanoven, soud rozhodl tak, že rám obrazu složí do anonymizována dvě slova, dojedná termín prohlídky obrazu pro účastníky a rozhodne o zadání znaleckého posudku, účastníci nemají návrhů na doplnění dokazováním. Opatřením z 30. 6. 2011 pak svěřil soud dřevěný rám obrazu do správy anonymizováno. Opatřením soudu z 11. 7. 2011 pak je přibrána k vypracování znaleckého posudku anonymizováno galerie anonymizováno obec anonymizováno galerie předkládá znalecký posudek 1. 12. 2011. Účastníci řízení se v mezidobí vyjadřují a 13. 1. 2012 žádá žalobce o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení se koná 18. 1. 2012, je slyšen znalec anonymizováno příjmení a znalkyně anonymizována dvě slova příjmení. Za účelem dalšího dokazování je líčení odročeno na 15. 2. 2012. Toto hlavní líčení se koná, jsou přehrávány důkazy, konkrétně záznamy odposlechů a za účelem dalšího dokazování je líčení odročeno na 12. 3. 2012. Toto hlavní líčení se koná, jsou opět pouštěny záznamy z odposlechů, je slyšena svědkyně příjmení, svědek příjmení, příjmení a za účelem dalšího dokazování je líčení odročeno na 11. 4. 2012, na toto jsou voláni celkem 4 svědci. Z nařízeného hlavního líčení se omlouvá obžalovaný jméno, a toto je proto odročeno na 9. 5. 2012. Přípisem ze 4. 5. 2012 pak soud odmítl odročit hlavní líčení pro kolizi s jednáním civilním, v jiné věci s tím, že se jedná již o věc starší dvou let a je třeba ve věci rozhodnout, resp. tato směřuje k rozhodnutí a trestní soud iniciativně vyjednal možnost odročení kolidujícího civilního jednání. Opatřením ze dne 7. 5. 2012 je přibrán znalec příjmení příjmení a anonymizováno příjmení za účelem vyšetření obžalovaného příjmení jméno ve vztahu k tvrzenému akutnímu úzkostně-depresivnímu stavu, pro který se tento není schopen účastnit soudního jednání, když byl soud informován o tom, že jinak tento obžalovaný vykonává svoji pracovní činnost a tuto mu v tom nebrání. Vzhledem k žádosti obžalovaného příjmení jméno právě s odkazem na tvrzený špatný zdravotní stav, soud odročil hlavní líčení z 9. na 16. 5. 2012 a dotázal zástupce ohledně možných termínů konání hlavního líčení v létě roku 2012. Znalec příjmení příjmení doručil posudek soudu 5. 6. 2012, z tohoto se podává, že obtíže anonymizováno jméno nebyly objektivizovány lékařskými vyšetřením avšak, že je nutno vycházet z toho, co popsal, přičemž na svých pracovních aktivitách však omezen nebyl. Znalecký posudek z oboru psychiatrie byl doručen 28. 6. 2012, z kterého se podává, že okolnosti trestního řízení jsou významným faktorem, spouštějícím potíže posuzovaného a že tento se s těmito aktuálně léčí. Soud poté nařídil hlavní líčení na 10. 9. 2012, a to pokynem z 10. 7. 2012. Dne 3. 9. 2012 se omlouvá svědek z nařízeného hlavního líčení. Hlavní líčení se koná 10. 9. 2012, je slyšena svědkyně příjmení, svědek příjmení, anonymizováno a líčení je odročeno na 15. 10. 2012 za účelem předvolání svědka příjmení. Soud poté nařídil na termín 25. 9. 2012 ohledání obrazu, které v tento den proběhlo, o čemž je ve spise založen protokol. Hlavní líčení se koná poté 15. 10. 2012 a je dán prostor k závěrečným řečem. Hlavní líčení je pak přerušeno do 22. 10. 2012. Toto hlavní líčení se koná a na tomto je vyhlášen rozsudek, kterým jsou obžalovaní zproštěni podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby, neboť v návrhu označený skutek není trestným činem. Lhůta k písemnému vyhotovení tohoto rozsudku je prodloužena, písemné vyhotovení je pak založeno na č. l. 1778 a bylo rozesláno stranám v prodloužené lhůtě. Proti rozsudku podalo odvolání okresní státní zastupitelství a poškozená. Okresní státní zastupitelství toto doplňuje 21. 11. 2012, obžalovaní se k tomuto vyjadřují. název soudu koná veřejné zasedání 26. 3. 2013 a odvolací soud na tomto poté rozhoduje tak, že odvolání státního zástupce se zamítá. Písemné vyhotovení tohoto usnesení je založeno na č. l. 1851. Usnesením název soudu pak bylo rozhodnuto o vrácení věci – anonymizována dvě slova obrazu, anonymizováno příjmení. Na základě usnesení z téhož dne pak byl uložen obraz„ anonymizována dvě slova“ do úschovy název soudu. Nejvyšší stání zastupitelství podává dovolání do rozhodnutí soudu odvolacího, a to dne 19. 6. 2013. Obžalovaní se k tomuto vyjadřují, spis je předložen dovolacímu soudu 23. 8. 2013, tento však spis vrací, protože není čitelné, resp. zjistitelné datum doručení usnesení odvolacího soudu obžalovanému příjmení příjmení. Dále pak dovolací soud žádá, aby byl spis zapůjčen název soudu dle jeho žádosti a poté neprodleně vrácen a předložen. Dne 24. 9. 2013 upřesnil právní zástupce obžalovaného příjmení, že tento převzal usnesení odvolacího soudu 14. 6. 2013 Trestní spis nebyl zapůjčen název soudu, neboť tento v mezidobí jednání odročil. Soud poté ještě dotazuje Českou poštu ohledně data doručení přípisem ze 4. 11. 2013, tato však odpovídá, že vyřízení reklamace je možné očekávat za 6 měsíců až jeden rok. Věc je předložena Nejvyššímu soudu 13. 11. 2013 a tento koná neveřejné zasedání 26. 3. 2014. Toto odročuje na 9. 4. 2014 a na tomto usnesením zrušuje jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak soudu I. instance, jakož i rozhodnutí navazující. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 je založeno pod č. j. číslo jednací. Dovolací soud zrušuje rozhodnutí soudu I. instance i soudu odvolacího s odůvodněním, že obviněný příjmení příjmení i spoluobviněný celé jméno žalobce, tj. žalobce i jméno minimálně od června 2007 věděli a nepopírali toto, že obraz byl odcizen a že je tak zřejmé, že jsou všichni trestně odpovědní ze spáchání žalovaného skutku. Dovolací soud se neztotožnil s hodnocením otázky vydržení, tak jak toto bylo učiněno soudy nižších instancí, neboť vzhledem k tomu, že obvinění i spoluobvinění věděli o krádeži obrazu, k níž došlo v roce 1992, pak je otázka případného vydržení zcela irelevantní. V tomto směru pak dovolací soud poukázal na to, že v případě vydržení je třeba prokazovat bezpečně, že případný vydržitel byl v objektivním slova smyslu v dobré víře, včetně dobré víry o nabývacím titulu, nikoliv, že by případné vydržení muselo být vyvráceno, jak chybně uzavřely soudu nižších instancí. Věc proto byla přikázána soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že je vázán tímto právním názorem a neplatí zákaz změny k horšímu. Soud poté nařizuje hlavní líčení na 26. 6. 2014, a toto je následně odročeno na 13. 8. 2014 právní zástupce žalobce podává ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu dovolacího, a to dne 1. 8. 2014. Zástupce obžalovaného příjmení jméno pak žádá o odročení hlavního líčení s ohledem na zdravotní stav tohoto obžalovaného. Soud poté opatřením z 12. 8. 2014 přibírá znalce příjmení jméno příjmení a anonymizováno jméno příjmení za účelem posouzení zdravotního stavu obžalovaného jméno. S ohledem na tyto skutečnosti je odvoláno hlavní líčení z 13. 8. 2014 a následně je odročeno na 8. 10. 2014. Soud poté urguje znalecký posudek u anonymizováno Hlavní líčení se koná 8. 10. 2014, účastníci jsou seznámení se změnou ve složení senátu a trvají na opakování hlavního líčení, jsou slyšeni obžalovaní a hlavní líčení je odročeno na listopad 2014, konkrétně 24. a 25. 11. 2014. Znalec příjmení příjmení doručil posudek soudu 6. 11. 2014, z tohoto se podává, že obžalovaný jméno může skutečně úzkostně reagovat na probíhající trestní řízení. Žalobce pak žádá 12. 11. 2014, aby soud rozhodl v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení se koná 24. 11. 2014, na tomto je slyšen obžalovaný příjmení jméno, svědkyně příjmení, svědek příjmení a hlavní líčení pokračuje 25. 11. 2014. Je slyšen svědek příjmení, příjmení, příjmení, příjmení, svědkyně příjmení a hlavní líčení je odročeno za účelem dalšího dokazování na 19. a 20. 1. 2015. Usnesením ze dne 14. 1. 2015 soud zrušil pořádkovou pokutu udělenou obžalovanému příjmení jméno a usnesením z téhož dne snížil odměnu znalcům příjmení příjmení a anonymizována dvě slova o 5%, a to s ohledem na pozdní podání znaleckých posudků. Hlavní líčení je z důvodů přednostních vazebních řízení pak odročeno na 18. a 19. 3. 2015. Soud poté v mezidobí dne 24. 2. 2015 žádá dožádáním anonymizována dvě slova příjmení jméno, Slovenská republika o výslech svědka jméno příjmení. Dne 2. 3. 2015 se pak omlouvá svědek příjmení. Usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. ústavní nález byla odmítnuta ústavní stížnost, podaná žalobcem, proti usnesení Nejvyššího soudu z 9. 4. 2014. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že trestní řízení není pravomocně skončeno a Ústavnímu soudu tak nepatří obcházet pořad práva v trestních věcech. Přípisem z 12. 3. 2015 pak soud I. instance doplnil dotazy k dožádání výslechu svědka anonymizována dvě slova příjmení jméno v reakci na podněty stran. Hlavní líčení se poté koná 18. 3. 2015, je slyšen svědek jméno příjmení, svědkyně příjmení, svědek příjmení, svědkyně příjmení, svědek příjmení a v hlavním líčení bylo pokračováno 19. 3. 2015. Konstatuje se omluva dvou svědků, je slyšen svědek příjmení, svědek příjmení, svědek příjmení, svědek příjmení, dále znalkyně příjmení, svědkyně příjmení a hlavní líčení je odročeno na 27. a 28. 5. 2015. Výslech svědka příjmení proběhl cestou dožádáním dne 22. 4. 2015 Hlavní líčení se koná 27. 5. 2015, jsou prováděny k důkazu záznamy odposlechů a v hlavním líčení je pokračováno 28. 5. 2015 rovněž poslechem záznamů odposlechů. Hlavní líčení je odročeno na 13. a 14. 7. 2015. Dne 7. 7. 2015 byl proveden mimo hlavní líčení za podmínek § 183a odst. 1 trestního řádu, výslech svědkyně anonymizována dvě slova příjmení. Žalobce poté žádá soud podáním z 9. 7. 2015 o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení se koná 13. 7. 2015, je konstatována omluva svědka příjmení příjmení a je stanoven nový termín hlavního líčení na 30. 9. 2015. Dále je slyšena svědkyně příjmení, svědek příjmení a anonymizována dvě slova příjmení. Soud dává stranám prostor pro sdělení dalších důkazních návrhů v délce trvání dvou týdnů. Hlavní líčení je tedy nařízeno na 30. 9. 2015 a na toto jsou voláni svědci dodatečně označené účastníky. Soud v mezidobí činí součinnostní dotaz na Policejní prezidium ČR, odbor mezinárodní policejní spolupráce, a to dne 24. 9. 2015 Hlavní líčení se koná 30. 9. 2015, svědkovi příjmení příjmení se ukládá pořádková pokuta 10 000 Kč a je slyšen obžalovaný příjmení příjmení, dále svědkyně příjmení, jednání je odročeno na 23. 11. 2015. Písemnosti doručuje poté soud svědkovi příjmení příjmení prostřednictvím policie, ani této se však svědka nepodaří zastihnout. Soud poté činí žádost o výslech dožádáním 19. 11. 2015, a to Okresnímu soudu v Jeseníku ohledně výslechu svědkyně příjmení Hlavní líčení se koná 23. 11. 2015, na tomto je slyšen svědek příjmení příjmení, svědek příjmení se nedostavil. Za účelem pokračování v dokazování je líčení odročeno na 6. 1. 2016, případně na 13. 1. 2016 název soudu poté zamítl usnesením z 10. 12. 2015 stížnost svědka příjmení proti uložení pořádkové pokuty. Soud poté odvolal hlavní líčení stanovené na 6. 1. 2016 z důvodu, že výslech dožádaným soudem v obec bude realizován až 8. 1. 2016 a dokazování se již chýlí ke konci, tedy je třeba vyčkat tohoto výsledku výslechu. Výslech svědkyně příjmení dožádaným soudem proběhl 8. 1. 2016, žalobce žádá 2. 2. 2016 o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení se koná 3. 2. 2016, je slyšen svědek příjmení a za účelem dalšího dokazování je líčení odročeno na 29. 2. 2016. Toto hlavní líčení se koná, jsou provedeny listinné důkazy a předneseny závěrečné řeči. Líčení je odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 7. 3. 2016 Hlavní líčení se koná 7. 3. 2016 a na tomto soud vyhlásil rozsudek, kterým uznal obžalované vinnými, tedy včetně žalobce. Rozsudek název soudu ze dne 7. 3. 2016 je založen pod č. l. 2393 a na tomto je vyznačena doložka právní moci ke dni 27. 6. 2016, a to ve spojení s usnesením název soudu č. j. číslo jednací. Tímto rozsudkem byl žalobce uznán vinným spácháním pokusu trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti ve spolupachatelství podle § 252a odst. 1 a 3, písm. b) trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Všichni obžalovaní podali odvolání ještě na hlavním líčení. Obžalovaný jméno toto doplňuje 22. 3. 2016, obžalovaný příjmení podáním z 31. 3. 2016 a žalobce podáním ze dne 13. 4. 2016. Tato jsou ještě následně doplňováno. Věc je předložena odvolacímu soudu 8. 5. 2016 a tento nařizuje veřejné zasedání na 27. 6. 2016. Toto veřejné zasedání se koná, stranám je dán prostor k vyjádření a závěrečným řečem a odvolací soud poté zamítá odvolání všech obžalovaných. Odvolacímu soudu je prodloužena lhůta k vyhotovení písemného znění tohoto rozhodnutí. Usnesení název soudu ze dne 27. 6. 2016 je pak založeno pod č. j. číslo jednací. Tímto byla odvolání všech obžalovaných, tedy i žalobce, zamítnuta. Odvolací soud uvedl, že úkolem trestního soudu nebylo rozhodovat o vlastnickém právu k obrazu, tato otázka byla řešena pouze jakožto předběžná s poukazem na závěry soudu dovolacího a poukázal na to, že skutkový stav zůstal nezměněn, tudíž je na místě aplikovat právní závěr Nejvyššího soudu ČR a proto se soud II. instance zcela ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně, když právní kvalifikace odpovídá stavu věci i zákonu. Pokud jde o výrok o trestu, odvolací soud uvedl, že soudem I. instance uložené tresty postačí jakožto tresty výchovné s ohledem na dosavadní bezúhonnost obžalovaných a že tyto soud správně zvolil s ohledem na dlouhý časový odstup, jakož i stádium, ve kterém bylo jednání ukončeno, tj. pokus trestné činnosti jakož i absenci zamyšleného následku. Uložení trestu odnětí svobody a jeho odklad na zcela dolní hranici je tak adekvátním. Trestní řízení tak bylo pravomocně ukončeno dne 27. 6. 2016 ve vztahu ke všem obžalovaným, tedy i žalobci. Žalobce podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to dne 7. 10. 2016. Dovolání podal rovněž obžalovaný příjmení 12. 10. 2016 a rovněž obžalovaný jméno podáním ze 17. 10. 2016. Obžalovaní poté dovolání doplňovali a k tomuto se vyjadřovalo Nejvyšší státní zastupitelství. V průběhu listopadu a prosince 2016 se obžalovaní vyjadřují k možnosti rozhodnutí bez nařízení jednání a zakládají příslušné plné moci pro podání dovolání. Věc byla poté předložena dovolacímu soudu 21. 12. 2016. Dovolací soud poté k žádosti spis vrací 18. 10. 2017 bez meritorního rozhodnutí, neboť o dovoláních nelze rozhodnout z důvodu, že dosud nebylo rozhodnuto o ústavní stížnosti, kterou podal obviněný celé jméno žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu z 22. 3. 2017, které se týkalo námitky vyloučení soudců Nejvyššího soudu. Spis je proto vracen, aby v mezidobí provedl okresní soud zamýšlené řízení o osvědčení obviněných ve zkušební době a znovu předložil spis Nejvyššímu soudu. V mezidobí 13. 1. 2017 se vyjadřuje Nejvyšší státní zastupitelství k podaným dovoláním. Po dočasném vrácení spisu pak rozhodl soud I. instance usnesením z 30. 12. 2017 pod č. l. 2611, číslo a číslo tak, že se všichni odsouzení osvědčili ve zkušební době podmíněného odsouzení. Věc je poté opětovně předložena Nejvyššímu soudu 11. 12. 2017. Ústavní soud rozhodl dne 31. 8. 2018 pod sp. zn. ústavní nález o odmítnutí ústavní stížnosti podané žalobcem proti rozhodnutí o vyloučení soudců Nejvyššího soudu České republiky. Ve spise je pak založen úřední záznam z 16. 1. 2018, ze kterého se podává, že o dovolání podaných odsouzenými bude Nejvyšším soudem rozhodnuto poté, co Ústavní soud rozhodne o ústavní stížnosti, kterou podal celé jméno žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu z 22. 3. 2017 o námitce vyloučení soudců Nejvyššího soudu, když tato věc je vedena Ústavním soudem pod sp. zn. ústavní nález Nejvyšší soud pak ve věci rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2019 pod č. j. číslo jednací, kterým dovolání všech obviněných odmítl. Dovolací soud neshledal důvodným žádný z důvodů dovolání, který byl označen a uzavřel, že dovolání nezahrnují žádné konkrétní argumenty o rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, či Ústavního soudu. Je v nich poukazováno na obecné zásady, z nichž ovšem dovolací soud vycházel. Ani ve svém předchozím rozhodnutí tak dovolací soud ve věci posouzení znaku trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, nejudikoval nic nového ve smyslu nové argumentace, která by se odchylovala od judikatury dosavadní. Toto platí i pro toto rozhodnutí soudu dovolacího. Dovolací soud proto rozhodl tak, že dovolání odmítl. Ve věci pak podal ústavní stížnost právní zástupce žalobce, a to proti usnesení Nejvyššího soudu z 9. 4. 2014, rozsudku soudu I. instance ze 7. 3. 2016, usnesení odvolacího soudu z 27. 6. 2016 a usnesení dovolacího soudu z 30. 1. 2019 ulice stížnost žalobce byla odmítnuta usnesením sp. zn. ústavní nález ze dne 18. 6. 2019 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost s odkazem na to, že většina námitek, stěžovatelem vznesených, již byla Ústavním soudem vypořádána, byť pouze ve formě procesního usnesení s tím, že stěžovatel se tak pouze prostřednictvím znovu uplatněných námitek snaží zvrátit pro něj nepříznivý stav, avšak takováto argumentace postrádá ústavně-právní rozměr, když vznesené námitky směřují do důkazního řízení. Ve věci pak podával ještě ústavní stížnost stěžovatel anonymizováno jméno jméno, jeho ústavní stížnost byla odmítnuta dne 18. 12. 2019 usnesením Ústavního soudu sp. zn. ústavní nález. Naříkané řízení tak trvalo ve vztahu k žalobci od 10. 12. 2008, kdy mu bylo sděleno obvinění, do 18. 6. 2019, kdy Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti proti poslednímu z rozhodnutí dovolacího soudu.

5. Ve věci byly splněny podmínky § 115a o.s.ř. pro rozhodnutí o věci bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud nehodnotil předběžné uplatnění nároku žalobcem, když toto strany tvrdily shodně, a nehodnotil založená rozhodnutí z naříkaného spisu, když toto by bylo duplicitním za situace, kdy byl k důkazu proveden spis celý.

7. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

9. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

12. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 10. 12. 2008 (doručení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci) do 18. 6. 2019 (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. ústavní nález, o ústavní stížnosti žalobce podané proti druhému z rozhodnutí dovolacího soudu). Naříkané řízení tak trvalo 10 let a 6 měsíců, což je však doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu ještě přiměřená.

13. Soud tak dospěl k závěru o tom, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, a to vyhodnocením kritérií dle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona.

14. Soud předně vyhodnocuje kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, tj. soudů ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) odškodňovacího zákona ve spojení s kritériem dle § 31a odst. 3 písm. b) odškodňovacího zákona, tj. složitostí řízení. Pokud jde o přípravné řízení, tak policie opakovaně žádala v souladu s trestním řádem o prodloužení lhůty ke skončení vyšetřování a z průběhu přípravného řízení se podává, že ve věci byly vypracovány celkem 4 znalecké posudky, které musela policie zhodnotit, byli slyšeni všichni obvinění, a dále cca 10 svědků - tedy ve fázi přípravného řízení nelze shledat závěry o průtahu trestního řízení. Pokud jde o fázi řízení před soudem, pak soud uzavírá, že řízení bylo nadstandardně složitým po stránce skutkové, neboť se soud musel zabývat složitou otázkou vědomosti obžalovaných o tom, zda předmětný obraz je kradený či nikoliv, a rovněž otázkou pravosti tohoto obrazu a možnosti vědomosti obžalovaných o tomto. Za tímto účelem byl vypracován znalecký posudek Národní galerií a slyšeno přes 10 svědků, jak se podává z průběhu trestního řízení popsaného výše. Po skutkové stránce se bylo v rámci trestního řízení dále třeba zabývat i otázkou dobré víry obžalovaných, konkrétně anonymizováno jméno příjmení, když bylo třeba posoudit, jakožto otázku předběžnou, možnost nabytí vlastnického práva vydržením tímto obžalovaným. Řízení bylo dále nadstandardně složitým i po stránce procesní, a to zejména s ohledem na nutnost znaleckého zkoumání předmětného obrazu Národní galerií, dále realizací jeho ohledání, zejména však množstvím slyšených svědků, když část z nich se nacházela v zahraničí, opakovaně se omlouvala a dva výslechy musely být realizovány cestou dožádání. K procesní složitosti věci přispělo i to, že obžalovaný příjmení jméno se z hlavních líčení opakovaně omlouval a žádal o jejich odročení v důsledku zhoršeného psychického stavu a trestní soud za tímto účelem celkem 2x ustanovil vždy po dvou znalcích za účelem zkoumání aktuálního psychického stavu tohoto obžalovaného pro možnosti posouzení dalšího postupu ve věci. Řízení bylo nadstandardně složitým i po stránce právní, neboť se bylo v rámci trestní věci nutno vypořádat s celou řadou otázek civilně-právního charakteru, zejména otázkou vlastnictví a vydržení, a tyto důsledně odlišovat od otázky možnosti naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, což se v posledku projevilo i v rozhodovací činnosti soudů, neboť rozhodnutí soudu I. instance i soudu odvolacího byly zrušeny soudem dovolacím právě pro odlišné právní posouzení věci, zejména otázky možného vydržení a vztahu případného vlastnického práva obžalovaných k naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Žalobce v rámci žaloby namítal nepřiměřenou délku řízení, zejména s ohledem na četnost rozhodování, když uváděl, že ve věci bylo celkem 6x rozhodováno meritorně a 3x Ústavním soudem. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že četnost rozhodování soudů a s tím související délka řízení odpovídá jak skutkové, tak procesní i právní složitosti věci. Lze přisvědčit žalobci, že prvé rozhodnutí soudu I. instance z 22. 10. 2012 i rozhodnutí odvolacího soudu z 26. 3. 2013 bylo zrušeno rozhodnutím soudu dovolacího z 9. 4. 2014, nikoliv však proto, že by rozhodnutí obou předchozích soudů byla nepřezkoumatelná, či nesrozumitelná, ale pro odlišné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Dle judikatury Nejvyššího soudu pak je nutno pouze v případě, že dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, dojít bez dalšího k závěru o nepřiměřené délce řízení, což v tomto řízení nenastalo. Naopak lze konstatovat, že poté, co dovolací soud zrušil prvá dvě rozhodnutí soudu I. instance a soudu odvolacího, bylo soudem I. instance bezprostředně postupováno dle pokynů soudu odvolacího a následně rozhodnuto dne 7. 3. 2016, a toto rozhodnutí bylo po věcné stránce de facto obratem potvrzeno soudem odvolacím dne 27. 6. 2016, když byla zamítnuta podaná odvolání. K výše uvedeným závěrům o procesní složitosti věci, pak přistupuje to, že obžalovaní, což je jejich právem, využili, po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, práva na to, aby se věc projednala v plném rozsahu znova. Nicméně nelze tak přičítat k tíži státu délku řízení vyvolanou tím, že soud musel opakovat znovu veškeré výslechy svědků a znovu realizovat i výslechy dožádáním. Jakkoliv je toto právem obžalovaných, nelze toto na druhou stranu klást k tíži státu a shledat v této době řízení průtah. Poté, co ve věci rozhodl podruhé soud odvolací, byla věc neprodleně 21. 12. 2016 předložena soudu dovolacímu. Tento ve věci rozhodl fakticky 30. 1. 2019, nicméně ani v tomto období nelze shledat průtah, když již dne 22. 3. 2017 dovolací soud rozhodl o námitce žalobce o vyloučení soudců dovolacího soudu; žalobce využil svého práva a podal proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost. V řízení před soudem dovolacím tak bylo, což plyne i z úředního záznamu z 16. 1. 2018, nutno vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu o takto podané ústavní stížnosti. Ústavní soud o této rozhodl 31. 8. 2018, když ústavní stížnost odmítl, a v návaznosti na to pak dovolací soud fakticky obratem 30. 1. 2019 rozhoduje o podaných dovoláních. Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu pak podává žalobce v pořadí již třetí ústavní stížnost (prvá ústavní stížnost byla podána proti prvému rozhodnutí soudu dovolacího, tato však byla odmítnuta, neboť věc nebyla pravomocně skončena a nebylo možno o tomto Ústavním soudem rozhodnout). O této třetí ústavní stížnosti pak rozhoduje Ústavní soud odmítnutím právě dne 18. 6. 2019. Navíc je nutno doplnit, že i v době, kdy byl spis předložen podruhé Nejvyššímu soudu, si tento soud prvé instance zpět vyžádal za účelem rozhodnutí o osvědčení obžalovaných, tedy i v tomto směru byla doba délky řízení využívána účelně k nezbytným úkonům.

15. Ze souhrnného vyhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci a složitosti řízení se tak podává, že zejména tato kritéria svědčí o závěru, že celková délka řízení v délce 10 let a 6 měsíců, je ještě přiměřenou, jakkoliv hraniční. Jak uvedeno výše, řízení bylo nadstandardně složité po skutkové stránce, tak po stránce procesní (zde by se dalo říci dokonce dvojnásobně, neboť veškeré důkazy musely být opakovány), tak i po stránce právní a odpovídá i počtu soudních instancí, když ve věci rozhodoval 2x soud I. instance, 2x soud odvolací, 2x soud dovolací a 3x soud ústavní. Jakkoliv nelze klást k tíži žalobce, že využívá zákonem daných možností opravných prostředků, pak je nutno zohlednit i to, že veškeré ústavní stížnosti žalobcem podané byly odmítnuty, prvá z důvodu, že byla podána předčasně, v době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto a Ústavní soud tak fakticky rozhodnout ani nemohl, druhá ústavní stížnost byla podána proti rozhodnutí o vyloučení soudců Nejvyššího soudu, tato byla rovněž odmítnuta, a třetí ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta s tím, že Ústavní soud fakticky již o všech námitkách stěžovatele, tj. žalobce, rozhodoval a že nelze cestou ústavní stížnosti, bez potřebného ústavně-právního rozměru, požadovat, jinou cestou, změnu rozhodnutí soudu trestního, se kterým žalobce nesouhlasí. Souhrnně pak je třeba konstatovat, že zdejší soud neshledal ani dílčí průtahy v celém řízení, úkony jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, zejména pak soudů, byly plynulé, byly činěny kontinuálně a navazovaly na sebe a logicky spěly k rozhodnutí ve věci. Zejména soud I. instance byl veden snahou věc pokud možno v krátké době ukončit, avšak poté, co bude řádně dokončeno dokazování. Soud I. instance tak za tímto účelem opakovaně ukládal pořádkové pokuty svědkům, kteří se nedostavovali, a i 2x ustanovil znalce za účelem prověření možnosti obžalovaného jméno účastnit se vůbec trestního řízení, neboť z podání ostatních účastníků, zejména poškozené, se podávalo, že tento obžalovaný je jinak pracovně běžně činný a že se může pouze trestnímu řízení účelově vyhýbat. Snaha o rychlé vyřízení věci se podává i z toho, že například soud I. instance kontaktoval sám civilní soud, kde se konalo přednostní kolidující řízení, a s tímto domluvil možnost odročení řízení civilního. Soud tak tedy zejména pro tato dvě kritéria dospěl k závěru, že celkovou dobu řízení je ještě nutno považovat za přiměřenou.

16. O závěru o přiměřenosti celkové délky řízení hovoří i kritérium dle § 31a odst. 3 písm. e) odškodňovacího zákona, tj. význam předmětu řízení. V rámci tohoto kritéria je nutno jednak zohlednit typový význam řízení, který je dle judikatury ESLP zvýšený, zároveň je však třeba zohlednit skutečnost, že žalobce byl za trestnou činnost pravomocně odsouzen. Tedy z tohoto se podává, že subjektivní újma, vyvolaná délkou řízení u žalobce, nemohla být až natolik zásadní, když si musel být vědom toho, že se trestné činnosti dopustil. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že ani kritérium významu řízení jej nevede k závěru o tom, že celkovou délku řízení je třeba považovat za nepřiměřenou. Jakkoliv význam trestního řízení je typově zvýšený, tak soud zohlednil právě to, že žalobce byl za trestnou činnost pravomocně odsouzen. V rámci subjektivního významu řízení je třeba zohlednit i skutečnost, že již po prvém rozhodnutí soudu dovolacího z 9. 4. 2014 bylo ze strany dovolacího soudu jednoznačně konstatováno, že došlo k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu a bylo jednoznačně konstatováno, že tento názor je pro soudy nižších instancí závazný s výslovným uvedením toho, že zde neplatí zákaz změny k horšímu. Tedy nejpozději k tomuto datu lze uzavřít, že žalobci muselo být zřejmým, jaký bude výsledek trestního řízení, pokud jde o otázku viny. Soud tedy v tomto ohledu uzavírá, že typový význam trestního řízení zde nepřevažuje subjektivní význam tohoto trestního řízení daný tím, že žalobce byl pravomocně odsouzen a že již prvým rozhodnutím dovolacího soudu byl vysloven závazný názor ohledně otázky viny. Soud v tomto ohledu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která se sice týká formy dostačujícího zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (např. rozsudek sp. zn. 30Cdo 2742/2009), když z této judikatury považuje soud za zásadní závěr dovolacího soudu, že obecně v trestních řízeních, kdy dojde k odsouzení účastníka tohoto řízení, nevzniká v osobnostní sféře takovéhoto poškozené závažnější újma, vyvolaná délkou řízení, což potvrzuje i judikatura ESLP.

17. Pokud jde o kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c) odškodňovacího zákona, tedy jednání poškozeného, tak z průběhu naříkaného řízení se nepodává, že by žalobce činil takové úkony, jejichž smyslem by bylo urychlení řízení a soud i přes tyto v řízení nepokračoval nebo, že by žalobce musel upozorňovat soud na nutnost v řízení pokračovat. Tedy ani z tohoto důvodu nelze dospět k závěru o tom, že délka naříkaného řízení je nepřiměřenou. V tomto ohledu soud uvádí, že nelze shledat ani úkony na straně žalobce, kterými by řízení prodloužil, neboť žalobce sice přispěl k celkové délce řízení, avšak pouze tím, že využíval plně práv podávat opravné prostředky, což mu nelze přičítat k tíži; na druhou stranu však toto nelze přičítat ani k tíži státu, že toto vyvolá delší dobu řízení, jak soud uvedl výše. Tedy ani pohledem tohoto kritéria nelze dospět k závěru, že by pro něj řízení bylo nutno považovat za nepřiměřeně dlouhé. Toto kritérium je ve vztahu k délce neutrálním.

18. Vyhodnocením všech těchto kritérií v souhrnu tak soud tedy dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), a soud tak žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl, neboť zde není odpovědností titul.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši jednoho režijního paušálu á 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (vyhláška č. 254/2015 Sb.), a to za písemné vyjádření k žalobě. Jejich zaplacení uložil soud žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).