11 C 116/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Trepkou ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne datum narození bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: právnická osoba ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem jméno FO sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení 40 667,60 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 2 561,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 561,68 Kč od , datum, do zaplacení, zastavuje.

II. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 38 105,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 105,92 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 11 035 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta, sídlem , adresa, , , adresa, .

1. Žalobce se žalobou došlou původně , název soudu, (dále jen „KS , adresa, “) dne , datum, domáhal na žalovaném zaplacení částky 40 667,60 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené žalovaným jako insolvenčním správcem.

2. Žalobce uvedl, že žalovaný jako insolvenční správce dlužníka , jméno FO, (dále jen „Dlužník“), bratra žalobce, se žalobou ze dne , datum, podanou u Okresního soudu v , název města, (dále jen „OS KV“) domáhal po žalobci zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím s tím, že svůj (respektive Dlužníkův) nárok na úhradu uvedené částky dovozoval ze smlouvy o důchodu uzavřené mezi žalobcem a Dlužníkem dne , datum, . Jelikož žalovaný podal uvedenou žalobu v době, kdy mu v tom bránila překážka ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, tj. překážka zahájeného insolvenčního řízení vedeného ve věci žalobce u KS , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , OS KV řízení usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , zastavil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení v částce 23 135 Kč. KS , adresa, k odvolání žalovaného usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , usnesení OS KV potvrdil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení v částce 5 965 Kč. Nejvyšší soud ČR (dále jen „NSČR“) pak usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , zamítl dovolání žalovaného a žalovaného zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení v částce 11 567,60 Kč. Všechna uvedená rozhodnutí stojí na zcela jednoznačném závěru, že žalovaný nebyl s ohledem na účinky zahájeného insolvenčního řízení žalobce oprávněn žalobou uplatněnou pohledávku vymáhat.

3. Jelikož žalovaný přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 40 667,60 Kč neuhradil, uplatnil žalobce svou pohledávku z uvedeného titulu u žalovaného vyrozuměním ze dne , datum, jako pohledávku za majetkovou podstatou. Žalovaný však namísto, aby předmětnou pohledávku neprodleně uhradil, podal dne , datum, v insolvenčním řízení Dlužníka konečnou zprávu, kterou konstatuje, že na úhradu všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim naroveň postavených nemá prostředky, a že tedy uvedené pohledávky v celkové výši 127 821,60 Kč navrhuje uspokojit poměrně z výtěžku dosaženého zpeněžením po odečtení vyčíslené odměny, který činí 8 051,50 Kč. To znamená, že zapodstatové a jim naroveň postavené pohledávky mají být uspokojeny pouze v rozsahu 6,3 %, a že tedy pohledávka žalobce má být uspokojena maximálně do částky 2 561,66 Kč, tedy se na ni má dostat o 38 105,94 Kč méně, než žalobci po právu náleží.

4. Žalobce zdůraznil, že na žalovaného, coby insolvenčního správce, lze zcela nepochybně při vymáhání pohledávek klást zvýšené nároky, a to zejména ve vztahu ke znalosti pravidel insolvenčního řízení, respektive překážek, které zahájení insolvenčního řízení pro soudní uplatňování pohledávek představuje. Lze tak jen stěží dojít k závěru, že žalovaný při podání žaloby vůči žalobci o překážce dle § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a o s ní související nepřípustnosti podání žaloby nevěděl. K náhradě přiznané náklady řízení tak dle žalobce vznikly evidentním porušením povinností žalovaného postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, a tudíž tyto náklady představují škodu ve smyslu § 37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona, dle které insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že pří jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí, a zároveň i ve smyslu § 37 odst. 3 insolvenčního zákona, podle kterého insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce. Je tedy namístě, aby náhradu žalobci vzniklých nákladů žalovaný nesl z vlastích zdrojů, zvláště pak za situace, kdy majetková podstata Dlužníka zjevně prostředky na úhradu nákladů řízení nedisponuje. Podanou žalobou se tak žalobce domáhal zaplacení částky 40 667,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení.

5. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal a navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že v daném případě postupoval zcela řádně a s náležitou odbornou péčí. Žalovaný má povinnost z titulu své funkce insolvenčního správce vymáhat veškeré pohledávky dlužníka za třetími osobami a snažit se získat do majetkové podstaty veškerý majetek dlužníka, který může sloužit k uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů. Dluh na důchodu, který se žalobce zavázal Dlužníkovi platit, tak představoval možný majetek, který mohl být použitelný pro úhradu pohledávek věřitelů Dlužníka. Žalovaný v předmětné žalobě argumentoval zejména tím, že žalovaná pohledávka vznikla až po zahájení insolvenčního řízení žalobce, a žalovaný tak nemohl tuto pohledávku uplatnit v rámci insolvenčního řízení žalobce. Žalovaný tak argumentoval, že se jedná o pohledávku, o které lze zahájit soudní řízení a nelze na ni aplikovat účinky dle § 109 odst. 1 písm. a) a § 140c insolvenčního zákona. Proti zamítavému usnesení OS KV podal žalovaný odvolání, kde blíže rozvinul důvody, pro které žaloba neměla být zamítnuta, avšak odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl za to, že názory soudu prvního stupně a soudu odvolacího nejsou správné a předmětná problematika doposud nebyla NSČR řešena, podal ve věci dovolání, ve kterém nastínil dvě otázky, a to a) zda je možné se domáhat žalobou u příslušného (neinsolvenčního) soudu zaplacení dlužného důchodu, u něhož povinnost plátce důchodu k jeho zaplacení nastala až po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a zda tomu nebrání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (v podobě zákazu dle § 140b insolvenčního zákona), b) zda je možné uplatnit přihláškou do insolvenčního řízení veškeré dávky vyplývající ze smlouvy o důchodu, tedy i ty opakující se plnění, u nichž povinnost dlužníka (plátce důchodu) k jejich zaplacení příjemci vznikne v budoucnu. Bylo-li by dovolání zcela bezdůvodné např. proto, že obdobná věc již byla soudy řešena, pak by je dovolací soud odmítl. V daném případě sice došlo k zamítnutí dovolání, avšak dovolací soud se podaným dovoláním věcně zaobíral a ve svém rozhodnutí odpovídá na položené otázky žalovaného. Z bodu 43 usnesení dovolacího soudu zcela jasně vyplývá, že položené otázky nebyly doposud soudní praxí řešeny. Dovolací soud uvedl, že pro odpověď na položené otázky je vskutku určující povaha těch jednotlivých dávek důchodu, na které měl Dlužníkovi vznikat nárok po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku žalobce. Z uvedeného lze dovodit, že žalovaný při podání žaloby a při podání následných řádných a mimořádných opravných prostředků postupoval s náležitou odbornou péčí, když jím položené otázky nebyly doposud soudní praxí řešeny a odpovědi na položené otázky byly vyjádřeny teprve v usnesení, kterým dovolací soud podané dovolání žalovaného zamítl. To, že se žalovaný bránil proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně, jelikož nesouhlasil s jejich názorem, mu nelze klást za vinu, když v dané době neexistoval jednotný názor na danou problematiku a není zcela neobvyklé, že dovolací soud sdělí zcela odlišný názor na věc než soudy nižší instance. Dále pak žalovaný namítl, že se při vymáhání předmětné pohledávky za žalobcem řídil pokynem insolvenčního soudu, který mu byl udělen na jednání konaném v insolvenčním řízení Dlužníka dne , datum, , kdy insolvenční soud uvedl: „Dluh z neplnění SOD za období od zjištění úpadku dlužníků , Jméno zainteresované osoby 0/0, a , jméno FO, sepíše do MP a přistoupí k jejímu vymáhání.“ Žalovaný tedy postupoval v souladu s pokynem insolvenčního soudu a vymáhal předmětnou pohledávku, a i z tohoto důvodu nemůže být nyní projednávané žalobě vyhověno. Konečně žalovaný namítl, že pohledávka žalobce z titulu náhrady nákladů řízení byla v insolvenčním řízení Dlužníka částečně uspokojena.

6. Žalobce v reakci na obranu žalovaného potvrdil, že mu v insolvenčním řízení Dlužníka bylo na předmětných nákladech řízení uhrazeno 2 561,68 Kč. Do této částky včetně příslušenství tak vzal žalobce svou žalobu částečně zpět. Žalovaný vůči částečnému zpětvzetí žaloby ničeho nenamítal.

7. Žalobce pak k obraně žalovaného doplnil, že jiná by byla situace, kdyby žalovaným podané žalobě bylo nalézacím soudem vyhověno, v rámci odvolacího řízení by takovéto rozhodnutí bylo potvrzeno a teprve následně by dovolací soud změnil rozsudky soudu prvního a druhého stupně a věc zcela otočil. Avšak za situace, kdy žalovaný od prvního stupně neustále prohrával, tak to, že se NSČR danou otázkou zabýval věcně, nemůže znamenat, že by jeho rozhodnutí mohlo být pro žalovaného v konečném důsledku překvapivé. Za situace, kdy žalovaný nemohl být od počátku přesvědčen, že jeho žaloba může být úspěšná, maximálně to bylo 50 na50, a kdy naopak hrozilo, že vzniknou náklady řízení, které bude muset uhradit žalobci, si žalovaný měl vyžádat výslovný pokyn od insolvenčního soudu, respektive od věřitelského orgánu k podání žaloby a zároveň si měl i vyžádat prostředky na případnou úhradu nákladů řízení. Z konstatování v protokolu o jednání v insolvenčním řízení Dlužníka, že insolvenční správce pohledávku sepíše do majetkové podstaty a bude jí vymáhat, nelze dle žalobce vyvodit pokyn k tomu, aby žalovaný předmětnou pohledávku vymáhal podáním žaloby. Jelikož žalobce byl v době sepisu pohledávky do majetkové podstaty již v insolvenčním řízení, vymáháním, které by teoreticky mohlo připadat do úvahy, bylo, že by se žalovaný, obrátil na insolvenčního správce žalobce a pokusil se nějakým způsobem vykomunikovat, zda by pohledávka nemohla být v rámci insolvenčního řízení žalobce uspokojena. Pokud však žalovaný podal žalobu, bylo jeho povinností si opatřit prostředky pro případnou úhradu nákladů řízení protistrany. Žalovaný mohl též náklady prohraného sporu zahrnout mezi své hotové výdaje insolvenčního správce a vyžádat si jejich úhradu ze státního rozpočtu, pokud při podání žaloby skutečně postupoval na pokyn insolvenčního soudu. Jestliže žalovaný nic z toho neučinil, měl by nést tyto náklady ze svého. Žalobce nic nezavinil, žalobu nepodával a byl v řízení úspěšný, nerozumí tak, proč by měl vzniklé náklady nést on.

8. Dle žalobce namítl, že žalovaným uplatňovaná pohledávka nemohla být uspokojena v insolvenčním řízení žalobce. Pokud by byla uplatněna, zcela nepochybně by byla podána odpůrčí žaloba, protože smlouva uzavřená mezi osobami blízkými by zcela jednoznačně naplňovala znaky neúčinného právního úkonu, ať už ve smyslu § 240, 241 či 242 insolvenčního zákona. A pokud by mělo být na základě té smlouvy plněno po rozhodnutí o úpadku, tak by se jednalo o neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona, tj. neúčinnost ze zákona.

9. Poté, co z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce přihlásil svou pohledávku z titulu náhrad nákladů řízení, resp. její neuhrazenou část do nově zahájeného dalšího insolvenčního řízení Dlužníka, žalobce uvedl, že vůči Dlužníkovi byla přihlášena pohledávkou z titulu nákladů řízení, avšak pohledávka, která je předmětem zde vedeného řízení, je pohledávkou z titulu náhrady škody, kterou žalovaný způsobil tím, že v předchozím insolvenčním řízení Dlužníka tyto náklady řízení nezaplatil, respektive si na jejich úhradu nezajistil prostředky. Bude-li tato pohledávka ze strany žalovaného uhrazena, bude přihláška v novém insolvenčním řízení Dlužníka vzata zpět, protože pohledávka v takovém případě zanikne zaplacením.

10. Konečně pak žalobce namítl, že v případě úspěchu žalovaného v tomto řízení by žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, neboť všichni ohlášení společníci žalovaného jako insolvenčního správce jsou advokáti, a náklady právního zastoupení tak nejsou účelně vynaloženými náklady, resp. právní zastoupení žalovaného a s ním spojené náklady považoval žalobce za pokračování šikany své osoby ze strany žalovaného. Soud by navíc neměl žalovanému vůbec náhradu nákladů postupem dle § 150 o. s. ř. přiznat, když žalobce je stále v insolvenčním řízení a pokračuje jeho oddlužení.

11. Žalovaný v reakci na doplnění žalobce namítl, že je nepřípustné, aby žalobce uplatňoval tu samou pohledávku dvakrát vůči dvěma subjektům. Žalovaný nesporoval, že jeho ohlášenými společníky jsou advokáti, tato skutečnost však nemá vliv na právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Žalovaný v této souvislosti odkázal na judikaturu NSČR, dle které je insolvenční správce oprávněn nechat se zastoupit advokátem v incidenčních sporech, což lze aplikovat i na zde projednávanou věc. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. žalovaný též neshledával.

12. Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků učinil soud následující skutková zjištění:

13. V insolvenčním řízení Dlužníka, vedeném u KS , adresa, po sp. zn. , spisová značka, , se dne , datum, konalo ústní jednání u insolvenčního soudu. Žalovaný zde sděloval, že Dlužník neplní podmínky schváleného oddlužení, na účet majetkové podstaty již nejsou zasílány žádné splátky, Dlužník neposkytuje součinnost, ničeho není plněno ani dle smlouvy o důchodu na částku 12 000 Kč měsíčně uzavřenou Dlužníkem se žalobcem dne , datum, , přestože tato smlouva nebyla žalobcem jako dárcem vypovězena. Na účtu majetkové podstaty jsou aktuálně deponovány prostředky ve výši 11 732 Kč, žalovaný eviduje pohledávky za majetkovou podstatou v celkové výši 24 740 Kč. Soud konstatoval, že žalobce je sám v insolvenčním řízení vedeném u KS , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , kdy toto řízení bylo zahájeno v únoru , rok, a dne , datum, v něm bylo vydáno usnesení o úpadku, které nabylo právní moci dne , datum, . Dluh z neplněné smlouvy o důchodu je k lednu , rok, ve výši 430 911 Kč. Žalobce ve svém insolvenčním řízení neuvedl, že uzavřel s Dlužníkem smlouvu o důchodu na částku 12 000 Kč měsíčně, k výpovědi smlouvy o důchodu nedošlo. Insolvenční soud měl za prokázané, že tímto svým jednáním jak Dlužník, tak žalobce sledovali nepoctivý záměr. Dále insolvenční soud uvedl, že dluh z neplnění smlouvy o důchodu za období od zjištění úpadku žalobce žalovaný sepíše do majetkové podstaty a přistoupí k jejímu vymáhání. Na to žalovaný s ohledem na uvedené navrhoval zrušit schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře a na majetek Dlužníka prohlásit konkurs, když do soupisu majetkové podstaty zahrnul dluh z neplněné smlouvy o důchodu, který bude vymáhat. Soud pak jednání ukončil za účelem vydání rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře a prohlášení konkursu na majetek Dlužníka (zjištěno z protokolu o jednání č. j. , spisová značka, ).

14. Usnesením KS , adresa, ze , datum, bylo schválené oddlužení Dlužníka zrušeno a na majetek Dlužníka byl prohlášen konkurs s tím, že tento bude projednáván jako nepatrný. V odůvodnění soud mj. uvedl, že do majetkové podstaty Dlužníka patří pohledávka z titulu smlouvy o důchodu uzavřené dne , datum, se žalobcem, jejíž výše činí v současné chvíli 430 911 Kč a kterou bude žalovaný vymáhat. Usnesení nabylo právní moci dne , datum, (zjištěno z usnesení č. j. , spisová značka, , obsahu insolvenčního spisu , spisová značka, ).

15. Žalobou ze dne , datum, se žalovaný jako insolvenční správce Dlužníka domáhal na žalobci zaplacení částky 240 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ke dni , datum, ve výši 21 316,95 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 240 000 Kč od , datum, do zaplacení. Žalobou uplatněná částka přestavovala plnění dle smlouvy o důchodu ze dne , datum, , kterou se žalobce zavázal poskytovat Dlužníkovi důchod ve výši 12 000 Kč měsíčně po dobu jeho schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře. Požadováno bylo plnění od července , rok, , tj. od měsíce, ve kterém již žalovaný nemohl přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení žalobce, do února , rok, , kdy bylo Dlužníkovi zrušeno oddlužení a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. OS KV řízení usnesením ze dne , datum, zastavil, když toto bylo zahájeno v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 23 135 Kč. Soud takto rozhodl, když dospěl k závěru, že se v případě pohledávky z titulu plnění dle smlouvy o důchodu jednalo o pohledávku existující v době před zahájením insolvenčního řízení žalobce, byť se jednalo o pohledávku nesplatnou, a žalovaný ji tak mohl a měl uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení žalobce (zjištěno ze žaloby ze dne , datum, , usnesení OS KV č. j. , spisová značka, ).

16. Podáním ze dne , datum, podal žalovaný proti usnesení OS KV odvolání, ve kterém podrobněji rozvedl svou argumentaci k tomu, že se v případě žalobou uplatněných nároků nejednalo o pohledávku existující před zahájením insolvenčního řízení žalobce, resp. existující nejpozději před uplynutím lhůty pro podávání přihlášek (nároky na jednotlivé částky důchodu vznikaly vždy samostatně za každý měsíc), ani nešlo o pohledávku podmíněnou. KS , adresa, usnesením ze dne , datum, napadené usnesení OS KV potvrdil, když se ztotožnil se závěrem, že se jednalo o pohledávku existující, byť nesplatnou, již v době před zahájením insolvenčního řízení žalobce, pouze za důvod pro zastavení řízení považoval porušení zákazu dle § 140c insolvenčního zákona, a žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 965 Kč (zjištěno z odvolání, usnesení KS , adresa, č. j. , spisová značka, ).

17. Podáním ze dne , datum, podal žalovaný proti usnesení KS , adresa, odvolání, ve kterém dále rozvedl svou předchozí argumentaci a předložil dovolacímu soudu k posouzení dvě otázky:

1. Lze se žalobou podanou u obecného soudu domáhat zaplacení dlužného důchodu, u něhož nastala povinnost plátce důchod uhradit až po uplynutí propadné lhůty (vymezené rozhodnutím o úpadku) k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce důchodu?

2. Lze přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce důchodu všechny dávky vyplývající ze smlouvy o důchodu, tedy i ty, u kterých plátci důchodu vznikne povinnost k úhradě až v budoucnu? NSČR shledal dovolání přípustným, když v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem neřešenou, neshledal je však důvodným a jako takové je usnesením ze dne , datum, zamítl a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 567,60 Kč. NSČR po obsáhlém rozboru dospěl k jinému právnímu posouzení věci než OS KV a KS , adresa, a uzavřel, že předmětnou pohledávku bylo možné přihlásit do insolvenčního řízení žalobce nikoliv jako pohledávku existující (ale nesplatnou), ale jako pohledávku podmíněnou. Konstatoval přitom, že v posuzované věci s přihlédnutím k obsahu smlouvy o důchodu nemá pochyb o tom, že platba opětujících se plnění [hrazení jednotlivých dávek důchodu (renty)] nezávisela jen na plynutí času (na sjednaném měsíčním intervalu), nýbrž byla podmíněna i trváním oddlužení Dlužníka plněním splátkového kalendáře. U každého z opětujících se plnění podle smlouvy o důchodu tak šlo o pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky ve smyslu ustanovení § 548 o. z., a tedy o pohledávku, kterou mohl Dlužník přihlásit do insolvenčního řízení žalobce jako vázanou na podmínku (§ 173 odst. 3 insolvenčního zákona). Jinak řečeno (shrnuto), jestliže se plátce ve smlouvě o důchodu zavázal platit příjemci pravidelné (měsíční) peněžní dávky (důchod) po dobu trvání oddlužení příjemce plněním splátkového kalendáře, přihlašují se opětující (opakující) se dávky (důchod), na které má příjemci vzniknout nárok v budoucnu, do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce jako pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky (představované pro každou jednotlivou dávku trváním oddlužení plněním splátkového kalendáře). I pro vymáhání těchto dávek (důchodu) platí omezení plynoucí z § 140c insolvenčního zákona (zjištěno z dovolání, usnesení NSČR č. j. , spisová značka, ).

18. Podáním ze dne , datum, uplatnil žalobce v insolvenčním řízení Dlužníka pohledávku z titulu přiznaných náhrad nákladů řízení v celkové výši 40 667,60 Kč jako pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku jí postavenou na roveň. Pro případ, že nebude žalovaný schopen uvedenou pohledávku pro nedostatek prostředků v majetkové podstatě uhradit, navrhoval žalobce, aby mu insolvenční soud uložil tuto uhradit z vlastního majetku, neboť je evidentní, že žalovaný při vymáhání pohledávky jednal úmyslně ke škodě žalobce, a to za plného vědomí, že žalovaná pohledávka není v soudním řízení vymahatelná, když je nepochybné, že s přihlédnutím ke svému postavení lze u něho znalost účinků zahájení insolvenčního řízení předpokládat, přičemž předem počítal s tím, že v případě neúspěchu ve věci nebude schopen náklady na právní zastoupení žalobce uhradit, což lze nepochybně vnímat jako šikanózní jednání ve vztahu k žalobci (zjištěno z vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň).

19. Žalovaný v konečné zprávě ze dne , datum, uvedl, že v insolvenčním řízení Dlužníka zůstaly neuhrazené pohledávky za majetkovou podstatou v celkové výši 85 265 Kč a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou v celkové výši 42 556,60 Kč (včetně pohledávky žalobce z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 40 667,60 Kč). Z prostředků nacházejících se v majetkové podstatě ve výši 37 615 Kč navrhoval žalovaný uhradit odměnu insolvenčního správce ve výši 29 342,50 Kč a hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 221 Kč a zbylou částku ve výši 8 051,50 Kč rozvrhnout mezi věřitele pohledávek za podstatou a pohledávek jim na roveň postavených (zjištěno z konečné zprávy).

20. Usnesením KS , adresa, ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, , byla konečná zpráva schválena. Žalovaný sdělil v podáních ze dnů , datum, . a , datum, , že poměrně uhradil pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, kdy mezi věřitele byla rozdělena částka 8 051,50 Kč, a navrhl, aby soud vydal usnesení o zrušení konkursu. Usnesením KS , adresa, ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, , byl konkurs na majetek Dlužníka zrušen pro nedostatek majetku (zjištěno z usnesení KS , adresa, č. j. , spisová značka, , sdělení insolvenčního správce, z usnesení KS , adresa, č. j. , spisová značka, , obsahu insolvenčního spisu , spisová značka, ).

21. Návrhem Dlužníka ze dne , datum, bylo u KS , adresa, dne , datum, zahájeno další insolvenční řízení Dlužníka, které je vedeno pod sp. zn. , spisová značka, . Dlužník navrhuje povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, kdy uvádí, že znovu podniká a má v roce , rok, průměrný čistý měsíční příjem ve výši 43 018. KS , adresa, vydal dne , datum, usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení. Přihláškou ze dne , datum, přihlásil žalobce do tohoto insolvenčního řízení svou pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 38 105,92 Kč, když z původní částky 40 667,60 Kč mu bylo v předchozím insolvenčním řízení Dlužníka uhrazeno 2 561,68 Kč (zjištěno obsahu insolvenčního spisu , spisová značka, , insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, přihlášky pohledávky).

22. Ohlášení společníci žalovaného jsou advokáti (zjištěno ze shodných tvrzení účastníků).

23. Dle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 o. s. ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

24. Dle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání (§ 96 odst. 4 o. s. ř.).

25. V předmětné věci vzal žalobce svou žalobu částečně zpět až po zahájení projednávání věci samé, žalovaný však vůči zpětvzetí žaloby ničeho nenamítal, proto soud rozhodl v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil.

26. Dle § 37 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

27. Dle § 37 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce; této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že v době, kdy tento právní úkon činil, nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě jím vzniklé pohledávky za majetkovou podstatou.

28. Předpokladem k uplatnění práva na náhradu škody dle citovaných ustanovení insolvenčního zákona je kumulativní naplnění těchto předpokladůa) porušení právní povinnosti insolvenčním správcem dle § 37 odst. 1 věty prvé nebo § 37 odst. 3 části věty před středníkem insolvenčního zákona,b) vznik škody nebo jiné újmy,c) existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody nebo jiné újmy,d) neexistence okolností vylučujících odpovědnost dle § 37 odst. 1 věty druhé nebo § 37 odst. 3 části věty za středníkem insolvenčního zákona.

29. Pokud jde o vytýkané pochybení/porušení právní povinnosti žalovaným dle § 37 odst. 1 insolvenčního zákona, vzal soud na podkladě provedeného dokazování za prokázané, že se žalovaný žádného takového porušení nedopustil. Žalovaný postupoval dle výslovného pokynu insolvenčního soudu, který mu při ústním jednání konaném v insolvenčním řízení Dlužníka dne , datum, uložil sepsat dluh z neplnění smlouvy o důchodu za období od zjištění úpadku žalobce do majetkové podstaty Dlužníka a přistoupit k jejímu vymáhání. Uvedené pak insolvenční soud zopakoval též v odůvodnění usnesení ze dne , datum, , kterým bylo schválené oddlužení Dlužníka zrušeno a na majetek Dlužníka byl prohlášen konkurs. Žalovaný pak postupoval dle uděleného pokynu a přistoupil k vymáhání pohledávky za žalobcem prostřednictvím žaloby podané k OS KV. Soudu není zřejmé, jak si žalobce představuje, že se měl žalovaný na úhradě pohledávky Dlužníka domluvit s insolvenčním správcem žalobce, když v insolvenčním řízení žalobce ji nebylo možné vůbec uplatnit, neboť lhůta pro podávání přihlášek do insolvenčního řízení žalobce již dávno uplynula a nejednalo se ani o pohledávku za majetkovou podstatou, ani o pohledávku na roveň jí postavenou ani o pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou. Argumentace podané žaloby stála právě na tom, že se pohledávka Dlužníka za dobu od uplynutí lhůty pro podávání přihlášek v insolvenčním řízení žalobce neuspokojuje a v případě úspěchu žalovaného v řízení u OS KV by přisouzená pohledávka byla uspokojována mimo toto insolvenční řízení. Nepřípadná je tedy i argumentace žalobce o neúčinnosti právního jednání ve vztahu k insolvenčnímu řízení žalobce.

30. Soud pak se žalobcem nesouhlasí v názoru, že žalovaný musel od počátku vědět, že jeho žaloba podaná vůči žalobci k OS KV nemůže být úspěšná. Jednak o tom, že uvedená část pohledávky za žalobcem je způsobilá uplatnění a že jejímu vymáhání nebrání překážka dle § 109 odst. 1 písm. a), resp. § 140c insolvenčního zákona, byl zjevně přesvědčen i insolvenční soud, dal-li žalovanému předmětný pokyn, jednak žalobcem nyní prezentovanou nutnou vědomost zpochybňuje i průběh samotného řízení u OS KV a vyšších instancí. Možnost uplatňovat pohledávku ze smlouvy o důchodu uzavřené pro účely oddlužení, resp. povinnost uplatnit takovou pohledávku přihláškou v insolvenčním řízení plátce důchodu nebyla dosud v judikatuře řešena. Soudy prvého a druhého stupně pak tuto otázku posoudily odlišně (byť se stejným důsledkem) od soudu dovolacího, když na rozdíl od NSČR, který takovou pohledávku považoval za podmíněnou, ji hodnotily jako existující, ale nesplatnou. Žalovaný tedy dle názoru soudu nemohl předem vědět, jak bude povaha uplatňované pohledávky soudy nakonec posouzena a že jím předkládaná argumentace nebude shledána správnou.

31. Pokud pak jde o odpovědnost žalovaného dle § 37 odst. 3 insolvenčního zákona, má soud předně za to, že žalovaný nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě přisouzené náhrady nákladů řízení, když s ohledem na popsanou povahu uplatňované pohledávky a vývoj sporu nemusel předpokládat, že nějaká povinnost k náhradě nákladů řízení vůbec vznikne. Zejména se však odpovědnost dle § 37 odst. 3 insolvenčního zákona dle odborné literatury vztahuje na hmotněprávní, a nikoliv procesní jednání insolvenčního správce [viz SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. , hodnota, , dle kterého: „„Právním úkonem“ ve smyslu komentovaného ustanovení se rozumí (hmotně)právní jednání (§ 545 a násl. ObčZ), nikoli procesní úkon (například žaloba, popření pohledávky atd.). V praxi půjde o právní jednání týkající se správy či zpeněžení majetkové podstaty.“]. Nakonec pokud pohledávka žalobce z titulu náhrady nákladů řízení byla ve schválené konečné zprávě zařazena mezi pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou (byť se zřejmě mělo jednat o pohledávku za podstatou – viz rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 101 VSPH 380/2015), odpovědnost dle § 37 odst. 3 insolvenčního zákona za škodu vzniklou nemožností jejího uspokojení se na ni nevztahuje [viz SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 20, dle kterého: „Třetí odstavec komentovaného paragrafu výslovně zmiňuje toliko pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168), nikoli už pohledávky postavené jim na roveň (§ 169). Jednoznačné znění zákona vylučuje aplikaci skutkové podstaty též na posledně jmenovaný typ pohledávek. Rozšiřující výklad není možný a k analogii lze sáhnout jen k překlenutí mezery v právu, jež zde ale objektivně neexistuje (obecné pravidlo je takové, že insolvenční správce za nedostatečnost majetkové podstaty pro uspokojení pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení odpovědnost nenese). Použitelnost § 37 odst. 3 i na pohledávky podle § 169 nepodporuje ani výklad e ratione legis, když smysl ustanovení nelze spatřovat v ničem jiném než v garanci nároků třetích osob vzniklých v souvislosti s nakládáním s majetkovou podstatou. Ostatně již podmínka, že má jít o pohledávku vzešlou z právního jednání správce, zásadně vylučuje, aby mohlo jít o některou z pohledávek postavených na roveň zapodstatovým pohledávkám.“].

32. Z uvedených důvodů tak soud považoval podanou žalobu za nedůvodnou a jako takovou ji zamítl.

33. Nad rámec uvedeného pak soud dodává, že pokud by předchozí závěry o nedůvodnosti uplatněného nároku neměly být správnými, byla by podaná žaloba předčasná, neboť žalobci dosud nevznikla škoda. Škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá po žalovaném, má spočívat ve ztrátě, resp. nevymahatelnosti pohledávky za Dlužníkem. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že Dlužník není nemajetný, začal znovu podnikat, dosahuje nadprůměrných příjmů, zahájil nové insolvenční řízení a je připraven (byť v rámci oddlužení zřejmě jen poměrně) pohledávky svých věřitelů uspokojit. Žalobce svou pohledávku do nového insolvenčního řízení Dlužníka přihlásil. Soud nesouhlasí s názorem žalobce, že si může vybrat, vůči které osobě bude svůj nárok uplatňovat (jako je tomu u souběhu nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení), když vznik nároku vůči žalovanému je mj. podmíněn zánikem, resp. nevymahatelností nároku vůči Dlužníkovi (bez ztráty pohledávky za Dlužníkem není škody, za kterou by mohl odpovídat žalovaný). I v takovémto případě by tedy bylo namístě žalobu zamítnout, byť z uvedeného důvodu jen tzv. protentokrát.

34. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kombinaci s § 146 odst. 2 větou prvou o. s. ř., dle které jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Do částky 2 561,68 Kč vzal žalobce svou žalobu zpět bez důvodů majících původ v chování žalovaného po zahájení řízení, a z procesního hlediska tak zavinil, že řízení muselo být v této části zastaveno. Uvedenou část předmětu řízení je tak nutno přičíst k procesnímu neúspěchu žalobce. Jelikož pak ve zbytku byla žaloba zamítnuta, je nutno považovat žalovaného za v řízení plně úspěšného.

35. Žalovanému, který byl v řízení právně zastoupen, tak přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové výši 11 035 Kč, která je tvořena- 3x odměnou právního zástupce za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne , datum, ) dle § 7 bodu 5. v celkové výši 8 220 Kč (3x 2 740 Kč), když za tarifní hodnotu byla dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu vzata požadovaná jistina, tedy částka 40 667,60 Kč,- paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč (3x 300 Kč),- DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad právního zástupce ve výši 1 915 Kč.

36. V souvislosti s náklady právního zastoupení žalovaného soud uvádí, že tyto nelze považovat za neúčelné jen z tohoto důvodu, že společníky žalovaného jsou advokáti (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3819/13 či IV. ÚS 1674/14), soud v daném případě neshledal, že by se ze strany žalovaného mělo jednat o zneužití práva na právní pomoc. Žalovaný v řízení ani nevystupoval v pozici insolvenčního správce, ale byl vůči němu uplatňován „osobní“ nárok z titulu odpovědnosti za škodu, byť tento měl plynout z přechozí činnosti žalovaného jako insolvenčního správce.

37. Konečně pak soud uvádí, že samotnou skutečnost, že žalobce se sám nachází v insolvenčním řízení, neshledal relevantní z hlediska možné aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.