11 C 119/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Trepkou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem ulice a číslo PSČ obec zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o zaplacení 145 917 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, ve které žalobce požadoval zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 17 167 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 24 648 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částek 127 648 Kč od 26. 10. 2019 do 20. 3. 2020, 24 648 Kč od 20. 3. 2020 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 1 102 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 102 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, sídlem [adresa].

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 8. 11. 2019 domáhal na žalovaném zaplacení částky 145 917 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen„ OS Litoměřice“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jako„ posuzované řízení“).

2. Žalobce uvedl, že dne 5. 8. 2009 bylo na základě jím podané žaloby zahájeno posuzované řízení, které skončilo až dne 7. 3. 2019, kdy byl žalobci doručen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen„ KS Ústí“). Řízení tedy trvalo 9 roků a 7 měsíců. V důsledku takovéto délky řízení vznikla žalobci jako účastníku soudního řízení morální újma tím, že po celou dobu řízení byl v nejistotě stran výsledku řízení, které navíc od počátku považoval za nedůvodné, a to s ohledem k jeho argumentům uvedeným ve stížnostech a odvoláních. Jeho názor vycházel především z rozdílného názoru odvolacího soudu ve svém prvním rozhodnutí. Nicméně podle žalobce je tato skutečnost pro posouzení jeho uplatněného nároku sekundární. Věc projednávaná v posuzovaném řízení nebyla dle žalobce skutkově, ani právně složitá, což dokazuje závěr odvolacího krajského soudu, především pak v jeho prvním rozhodnutí ve věci. Takto vzniklou nemajetkovou újmu požadoval žalobce nahradit v penězích, když samotné konstatování porušení práva není dle jeho názoru dostačující. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (dále jen„ NSČR“) pak žalobce vyčíslil požadovanou náhradu na částku 145 917 Kč, když vycházel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, snížené na polovinu za první dva roky trvání řízení. Takto formulovaný požadavek žalobce uplatnil u žalovaného podáním ze dne 25. 4. 2019, žalovaný však nárok do dne podání žaloby nijak nevyřídil. Podanou žalobou se tak žalobce domáhal zaplacení částky 145 917 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 26. 10. 2019 do zaplacení.

3. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal a navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný potvrdil, že u něho žalobce uplatnil dne 25. 4. 2019 požadavek na zaplacení částky 145 917 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení. Žalovaný uplatněný nárok posoudil tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a žalobci poskytl zadostiučinění ve výši 103 000 Kč. Po obsáhlé rekapitulaci průběhu posuzovaného řízení žalovaný uvedl, že řízení probíhalo po dobu 9 let a 7 měsíců opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. Vyjma prvního odvolacího řízení nedocházelo k procesní nečinnosti soudů. Negativní vliv na délku řízení však mělo zrušení prvního rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaný při mimosoudním projednání nároku dospěl k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou, a že tak došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění žalovaný vyšel ze stanoviska NSČR sp. zn. Cpjn 206/2010 a došel nejprve k základní částce 128 750 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 15 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka pak byla snížena s ohledem na složitost projednávané věci o 20 %. Předmětem řízení byla žaloba o vydání bezdůvodného obohacení. Šlo o vypořádání investic, které žalobce měl vynaložit ze svého majetku na nemovitost žalované. Dokazování bylo vedeno směrem ke zjištění, v jaké době byla prováděna rekonstrukce nemovitosti a zda vložené investice pocházely z výlučného majetku žalobce či ze společného jmění manželů žalobce a žalované. Takto vypočtené zadostiučinění poskytnuté v rámci mimosoudního projednání věci považuje žalovaný za zcela přiměřené a dostačující.

4. Žalobce v podání došlém soudu dne 7. 4. 2020 potvrdil, že mu žalovaný zaplatil částku 103 000 Kč, kdy tuto žalobce obdržel dne 20. 3. 2020. V rozsahu plnění žalovaného tak vzal žalobce svou žalobu částečně zpět s tím, že nadále požadoval zaplatit úrok z prodlení z částky 103 000 Kč. Dále žalobce uvedl, že žalovaný při svém výpočtu dospěl k základní částce ve výši 128 750 Kč, zatímco žalobce požadoval základní částku 145 917 Kč. Žalobce pak vzal svou žalobu částečně zpět i do částky 17 167 Kč představující rozdíl mezi uvedenými základními částkami odškodnění. Řízení bylo v rozsahu zpětvzetí částečně zastaveno usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. 11 C 119/2019-44.

5. K obraně žalovaného pak žalobce namítl, že žalovaným provedené krácení základní částky odškodnění není důvodné a ani odůvodnitelné. Je nutno vycházet ze zásady, že soud zná právo a vždy má postupovat tak, aby nedocházelo k nedůvodným průtahům řízení a zvyšování nákladů řízení. V tomto případě nebyly tyto zásady dodrženy a k délce řízení došlo z důvodu porušení těchto zásad nalézacím soudem. Žalovaná v posuzovaném řízení již v prvním vyjádření k podané žalobě a opakovaně pak při prvním jednání vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Soud pak prováděl rozsáhlé, ale zmatečné dokazování k uplatněnému nároku, kdy dne 7. 5. 2014, tedy po necelých 5 letech, vydal první rozsudek, kterým žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku. V dalším rozsudek nezdůvodňoval, byť prováděl rozsáhlé dokazování k nároku samotnému. O tom, zda nárok je či není promlčen, si měl soud učinit právní závěr již po podané námitce promlčení, kdy jednak mohl vyslovit svůj právní názor, což neučinil, a žalobu zamítnout bez dalšího dokazování, či mohl rozhodnout mezitímním rozsudkem bez rozsáhlého dokazování a v rámci odvolacího řízení mohl odvolací soud vyslovit svůj právní názor, který učinil až svým rozhodnutím dne 25. 10. 2016. Zásadní průtahy v činnosti nalézacího soudu, které nelze považovat za složitost věci, vznikly tím, že soud mohl rozhodnout o vznesené námitce promlčení již v samotném počátku řízení, nikoliv až po cca 5 letech, kdy dospěl k závěru, že argument žalované je důvodný. Tento právní závěr mohl soud učinit bez jakýchkoliv průtahů v přiměřené době po vznesené námitce promlčení. Pokud by tak učinil dříve, nežli za necelých 5 let, mohl se řídit právním názorem odvolacího soudu mnohem dříve a mohl v této rovině provádět dokazování a ve věci následně rozhodnout. Další nedůvodné průtahy jsou na straně nalézacího soudu i v otázce přiznání nároku žalobce na osvobození od soudního poplatku, kdy soud nejprve přiznal osvobození a následně zcela nedůvodně, i podle právního názoru odvolacího soudu, osvobození odnímal a následně odmítal osvobození přiznat při každém hrazení soudního poplatku žalobcem. I tuto prokazatelnou skutečnost v postupu soudu nelze považovat za složitost případu. Z uvedených důvodů tak žalobce považoval zkrácení základní částky odškodnění o 20 % z důvodu složitosti věci za nedůvodné, neboť průtahy nebyly způsobeny složitostí případu, ale zcela nesprávným procesním postupem soudu při posouzení otázky vznesené námitky promlčení. Soud námitce vyhověl cca po 5 letech, aniž by v dalším hodnotil provedené důkazy, které tím pádem cca 5 let zcela nedůvodně shromažďoval. Navíc provedené dokazování nebylo použitelné pro další řízení a muselo být prováděno opakovaně v souladu s právním názorem odvolacího soudu. Pokud by nalézací soud v přiměřené a řádné lhůtě rozhodl o námitce promlčení, které ve svém rozsudku zcela vyhověl, nemuselo řízení trvat 9 let a 7 měsíců. Navíc za použití zásady koncentrace řízení po vyřešení otázky promlčení mohlo být řízení ukončeno v přiměřené lhůtě 3 let.

6. Při jednání konaném dne 27. 1. 2021 pak žalobce upřesnil, že do částky 17 167 Kč byla žaloba vzata zpět včetně příslušenství z této částky.

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

8. Žalobou došlou OS Litoměřice dne 5. 8. 2009 se žalobce domáhal na [anonymizováno] (dále jen jako„ Žalovaná“) zaplacení částky 1 804 620 Kč. Žalobce uvedl, že se Žalovanou uzavřeli manželství dne [datum]. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem ze dne [datum]. K návrhu na rozvod, který podala Žalovaná, bylo přiloženo písemné prohlášení žalobce, že s rozvodem souhlasí a že mají majetkové poměry vypořádány, toto prohlášení však byl falzifikát. Žalobce o návrhu, ani o rozvodu samotném nevěděl (dozvěděl se to až v roce [rok] v rámci trestního řízení iniciovaného vůči němu Žalovanou) a se Žalovanou vedl společnou domácnost až do roku [rok]. Za trvání manželství nabyla Žalovaná dne [datum] do svého výlučného vlastnictví nemovitosti – dům s pozemkem, a to za částku 550 000 Kč. Za dobu společného soužití účastníků byl dům z jejich společných prostředků zrekonstruován tak, že v době, kdy žalobce společnou domácnost opustil, činila hodnota nemovitostí dle znaleckého posudku 4 159 240 Kč. Žalobce tak po Žalované, která ho uvedla v omyl, požadoval zaplacení částky rovnající se polovině zhodnocení jejích nemovitostí. Dne 1. 9. 2009 byla žalobci zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku ze žaloby a současně bylo žádáno připojení rozvodového spisu a trestního spisu z řízení, v rámci kterého se měl žalobce dozvědět o rozvodu jeho manželství. Podáním došlým soudu dne 18. 9. 2009 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, k čemuž k výzvám soudu ze dnů 29. 10. 2009, 7. 12 2009 a 28. 1. 2010 dokládal ve dnech 10. 11. 2009, 15. 1. a 8. 3. 2010 požadovaná doplnění a doklady. V mezidobí se soud dne 24. 2. 2010 dotazoval též úřadu práce na zaměstnání žalobce. Usnesením ze dne 30. 3. 2010 bylo žalobci přiznáno plné osvobození od soudních poplatků a žaloba byla dne 6. 4. 2010 zaslána Žalované k vyjádření ve lhůtě 2 týdnů. Vyjádření Žalované došlo soudu dne 21. 4. 2010. Žalovaná uvedla, že manželství se žalobcem bylo pravomocně rozvedeno ke dni [datum]. Je pravdou, že žalobce v následujících letech zpochybňoval správnost vydaného rozvodového rozsudku, avšak o jeho odvolání bylo pravomocně rozhodnuto v únoru [rok]. Žalovaná zpochybňovala existenci právního titulu, na základě kterého by po ní mohl žalobce něčeho požadovat, stejně jako skutečnost, že by do jí vlastněných nemovitostí vkládal nějaké své prostředky či práci. I kdyby tomu tak bylo, tak veškeré opravy a úpravy nemovitostí byly ukončeny nejpozději v roce [rok], kdy žalobce opustil společnou domácnost, a případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení by byl promlčen. Žalovaná tak vznesla námitku promlčení. Dne 10. 5. 2010 bylo urgováno připojení trestního spisu. Dne 8. 6. 2010 bylo vyjádření Žalované zasláno žalobci spolu s výzvou k doplnění tvrzení a návrhů důkazů stran konkretizace jednotlivých vnosů do nemovitostí Žalované a časové určení jejich realizace. Doplnění došlo soudu dne 1. 7. 2010 s tím, že práce na domě probíhaly po celou dobu od koupě domu do roku [rok], kdy žalobce opustil společnou domácnost. Doplnění bylo dne 20. 7. 2010 zasláno Žalované k vyjádření. Dne 28. 7. 2010 došlo soudu vyjádření žalobce k obraně Žalované, ve kterém mj. poukazoval též na úmyslné uvedení v omyl stran trvání jejich manželství ze strany Žalované, pro což by i promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení měla být desetiletá. Dne 5. 8. 2010 došlo soudu vyjádření Žalované k doplnění žaloby, ve kterém mimo nesouhlasu s tvrzeními žalobce opětovně vznesla námitku promlčení. Dne 1. 11. 2010 došlo soudu další doplnění žalobce, kterým dokládal, z jakých zdrojů pocházely prostředky, které vkládal do nemovitosti Žalované. Dne 8. 11. 2010 se ve věci konalo první jednání, při kterém Žalovaná zopakovala námitku promlčení, když odmítla žalobcova tvrzení o úmyslném bezdůvodném obohacení. Při jednání byly provedeny listinné důkazy, včetně rozvodového a trestních spisů, a byl proveden účastnický výslech žalobce. Soud konstatoval, že nemá prokázané, že by žalobce něco investoval do nemovitostí Žalované po srpnu [rok] a vyzval žalobce k označení důkazů, k čemuž žalobce žádal o poskytnutí lhůty. Jednání bylo za účelem doplnění dokazování výslechem Žalované a provádění případného dalšího dokazování odročeno na neurčito. Dne 19. 11. 2010 bylo další jednání nařízeno na den 31. 1. 2011. Dne 6. 1. 2011 došlo soudu vyjádření žalobce, ve kterém argumentoval jednak tím, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodné ukončení rekonstrukčních prací na domě Žalované, které probíhaly minimálně do konce roku 2006, jednak opětovně poukazoval na úmyslné jednání Žalované (předložení zfalšovaných dokumentů k rozvodovému řízení, zatajení rozvodu), z čehož by měla plynout desetiletá promlčecí doba. Při jednání konaném dne 31. 1. 2011 nebyl proveden výslech Žalované pro její nesouhlas. Soud konstatoval, že do úvahy přichází pouze právní kvalifikace nároku jako bezdůvodného obohacení, a dále konstatoval, že nemá za prokázané úmyslné jednání Žalované, a vyzval žalobce k označení dalších důkazů. Poté byl proveden důkaz některými dalšími částmi trestního spisu a jednání bylo za účelem zhodnocení dokazování odročeno na den 28. 3. 2011. Při jednání konaném dne 28. 3. 2011 byl proveden důkaz další částí trestního spisu a soud konstatoval, že přehodnotil svůj názor a připustí výslech žalobcem navržených svědků. Za tím účelem bylo jednání odročeno na den 22. 6. 2011. K žádosti zástupce Žalované odůvodněné kolizí jednání a nemožností zajistit substituci došlé dne 20. 6. 2011 bylo jednání dne 21. 6. 2011 zrušeno a dne 18. 7. 2011 znovu nařízeno na den 17. 10. 2011. Při jednání konaném dne 17. 10. 2011 byli vyslechnuti dva svědci. Soud poté konstatoval, že nemá za prokázané, že by rekonstrukci financoval výhradně žalobce, jakož ani konkrétní rozsah rekonstrukčních prací, stejně jako skutečnost, že by žalobce vložil do rekonstrukce nemovitosti své prostředky z dřívějšího podnikání, a vyzval žalobce k označení dalších důkazů, k čemuž žalobce žádal o poskytnutí lhůty 14 dnů. Jednání bylo odročeno na neurčito a žalobci bylo uloženo předložit důkazní návrhy do 1. 11. 2011. Dne 9. 11. 2011 bylo nařízeno další jednání na den 16. 1. 2012. Při jednání konaném dne 16. 1. 2012 byl proveden důkaz videozáznamem se stavem nemovitosti z roku [rok] a trestním spisem týkajícím se zfalšování listin v souvislosti s rozvodem. Soud zopakoval, že nemá prokázané investice žalobce do nemovitosti Žalované v rozhodné době, stejně jako úmyslné jednání Žalované, a opětovně žalobce vyzval k označení dalších důkazů. Žalobce předložil obsáhlé doplnění důkazních návrhů ze dne 25. 10. 2011, které měl po výzvě z předchozího jednání zasílat soudu, ve spisu však nebylo založeno (pozn. soudu: z dalšího obsahu spisu plyne, že podání došlo soudu dne 1. 1. 2011 a bylo do spisu zažurnalizováno až následně). Po další argumentační přestřelce bylo jednání s ohledem na žalobcem předložené podání odročeno na neurčito. Dne 8. 2. 2012 bylo nařízeno další jednání na den 9. 5. 2012. Dne 7. 5. 2012 bylo jednání z důvodu zdravotní indispozice soudce odročeno na den 22. 6. 2012, dne 31. 5. 2012 pak bylo z důvodů na straně soudce přeodročeno na stejný den ale dřívější čas, který však kolidoval s jiným jednáním na straně zástupce Žalované, a tak bylo jednání dne 12. 6. 2012 přeodročeno na 1. 8. 2012. Při jednání konaném dne 1. 8. 2012 byl proveden důkaz dalšími částmi trestního spisu a soud konstatoval, že nemá za prokázané, že by žalobce až do roku [rok] nevěděl, že je rozvedený, že by všechny prostředky poukázané žalobcem na účet Žalované byly použity na rekonstrukci domu a že by prostředky na rekonstrukci domu měly podstatně přesahovat 3 mil. Kč. Žalobce tak byl opětovně vyzván k označení dalších důkazů. Po doplnění důkazních návrhů bylo jednání odročeno na neurčito za účelem rozhodnutí o provedení těchto důkazů. Dne 27. 8. 2012 bylo nařízeno další jednání na den 26. 9. 2012. Podáním došlým soudu dne 25. 9. 2012 žalobce navrhl přerušení řízení do skončení řízení o jím podané žalobě na určení, že manželství se Žalovanou stále trvá, když existence manželství účastníků je pro zde řešenou věc významnou prejudiciální otázkou. Při jednání konaném dne 26. 9. 2012 bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl návrh na přerušení řízení zamítnut. Zřejmě na základě poučení soudu o možnosti podat odvolání, když stejné poučení bylo obsaženo i v písemném vyhotovení usnesení, podal žalobce ihned po vyhlášení proti usnesení odvolání a jednání bylo za účelem rozhodnutí o odvolání odročeno na neurčito. Písemné vyhotovení usnesení bylo vypraveno dne 26. 11. 2012 a dne 3. 12. 2012 došlo soudu odůvodnění odvolání žalobce. Dne 7. 1. 2013 byl do spisu učiněn úřední záznam, že usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení obsahuje špatné poučení o odvolání, proto je možné podat odvolání do 3 měsíců, a spis byl dán na lhůtu 3 měsíce. Dne 15. 4. 2013 bylo odvolání žalobce zasláno Žalované a s předkládací zprávou ze dne 27. 5. 2013 byl spis dne 8. 7. 2013 předložen KS Ústí, který usnesením ze dne 25. 7. 2013 odvolání jako nepřípustné odmítl. K žádosti ze dne 14. 8. 2013 odůvodněné čerpáním dovolené byla prodloužena lhůta pro vypravení usnesení do 25. 9. 2013, spis se pak vrátil OS Litoměřice dne 9. 10. 2013. Dne 21. 10. 2013 bylo usnesení KS Ústí vypraveno a bylo vyžádáno připojení rozvodového spisu a spisu ve věci určovací žaloby. Dne 21. 11. 2013 bylo nařízeno další jednání na den 3. 3. 2014, k žádosti zástupce žalobce odůvodněné pobytem mimo ČR pak bylo dne 13. 1. 2014 přeodročeno na den 9. 4. 2014. Při jednání konaném dne 9. 4. 2014 bylo provedeno dokazování rozvodovým spisem a spisem ve věci určovací žaloby, dokazování bylo skončeno a jednání bylo za účelem závěrečného vyjádření a rozhodnutí odročeno na den 7. 5. 2014. Při jednání konaném dne 7. 5. 2014 byl po přednesu závěrečných návrhů vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobci uloženo zaplatit Žalované na náhradě nákladů řízení částku 319 190 Kč. Dle odůvodnění rozsudku soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že investice do nemovitosti Žalované byly jen do roku 2003, od roku 2004 prokázány nebyly. Soud nevzal za prokázané úmyslné jednání Žalované, a nárok, který po právní stránce posuzoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, uplatněný u soudu v roce [rok] tak považoval za promlčený, kdy se Žalovaná promlčení dovolala. K žádosti ze dne 6. 6. 2014 odůvodněné obsáhlostí dokazování a prací na obsáhlých rozhodnutích v dalších věcech byla prodloužena lhůta pro vypravení rozsudku do 20. 6. 2014, rozsudek byl vypraven dne 26. 6. 2014. Dne 9. 7. 2014 došlo soudu odvolání žalobce. Usnesením ze dne 11. 7. 2014 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, k čemuž podáním došlým soudu dne 21. 7. 2014 požádal o osvobození od soudního poplatku za odvolání. Dne 31. 7. 2014 byla žalobci zaslána výzva k doložení příslušných podkladů. Poté, co se soudu dne 5. 8. 2014 vrátila zásilka pro žalobce jako nedoručitelná, byla výzva dne 27. 8. 2014 zaslána zástupci žalobce. Dne 1. 9. 2014 došel soudu žalobcem vyplněný formulář pro účely žádosti o osvobození, k výzvě soudu ze dne 2. 9. 2014 pak žalobce dne 16. 4. 2014 předložil též důkazy k prokázání svých tvrzení. Usnesením ze dne 24. 9. 2014 byla žádost o osvobození od soudního poplatku zamítnuta. Dne 8. 10. 2014 došlo soudu odvolání žalobce a spis byl dne 22. 10. 2014 předložen KS Ústí, který usnesením ze dne 30. 10. 2014 napadené usnesení zrušil a řízení o žádosti žalobce zastavil pro překážku věci rozhodnuté, když žalobci již bylo v předchozí fázi řízení osvobození přiznáno. K žádosti ze dne 1. 12. 2014 odůvodněné pracovním vytížením byla prodloužena lhůta pro vypravení usnesení do 19. 12. 2014, spis pak byl vrácen OS Litoměřice dne 7. 1. 2015. Usnesení KS Ústí bylo dne 13. 1. 2015 vypraveno a spis byl referován k předložení soudci na den 19. 1. 2015 za účelem rozhodnutí o odnětí osvobození od soudních poplatků žalobci. Namísto toho byl spis dne 28. 1. 2015 bez řádné předkládací zprávy předložen KS Ústí k rozhodnutí o nespecifikovaném odvolání žalobce. Spis byl dne 9. 2. 2015 vrácen zpět OS Litoměřice bez rozhodnutí, když odvolacímu soudu nebylo zřejmé, za jakým účelem je mu spis předkládán. Usnesením ze dne 23. 2. 2015 bylo rozhodnuto o odnětí osvobození od soudního poplatku žalobci, proti tomuto usnesení se žalobce podáním došlým soudu dne 9. 3. 2015 odvolal. Spis byl dne 16. 3. 2015 předložen KS Ústí, který usnesením ze dne 25. 3. 2015 napadené usnesení změnil tak, že se žalobci osvobození neodnímá. Odvolací soud konstatoval, že pro odnětí osvobození nebyly splněny podmínky, když soud prvého stupně nezjistil, že by poměry žalobce již osvobození neodůvodňovaly či že by je neodůvodňovaly ani v době přiznání osvobození. Poměry žalobce jsou stále stejné (je bez zaměstnání, přičemž nepobírá podporu v nezaměstnanosti, nemá majetek vyšší hodnoty, má vyživovací povinnost k nezletilé dceři, se kterou nežije ve společné domácnosti), resp. ještě horší (nárůst dluhů, které jsou na žalobci neúspěšně exekučně vymáhány), než tomu bylo v době přiznání osvobození. K žádosti ze dne 23. 4. 2015 odůvodněné pracovním vytížením byla prodloužena lhůta pro vypravení usnesení do 20. 5. 2015, spis pak byl vrácen OS Litoměřice dne 21. 5. 2015. Usnesení KS Ústí bylo vypraveno dne 26. 5. 2015. Dne 18. 6. 2015 byl spis s odvoláním proti rozsudku předložen KS Ústí, který dne 21. 6. 2016 nařídil odvolací ústní jednání na den 6. 9. 2016. Při jednání konaném dne 6. 9. 2016 odvolací soud předestřel účastníkům podrobně svůj názor na právní posouzení věci (odlišný od soudu prvého stupně) a následně bylo řízení k návrhu obou účastníků za účelem pokusu o smírné nebo mimosoudní vyřešení věci přerušeno. Podáním došlým odvolacímu soudu dne 24. 10. 2016 žalobce navrhl, aby bylo v přerušeném řízení pokračováno, když smírné vyřešení věci není možné. KS Ústí rozhodl usnesením ze dne 25. 10. 2016 tak, že se pokračuje v přerušeném řízení a že se napadený rozsudek zrušuje a věc se vrací soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění usnesení vysvětlil, že žalobce musí tvrdit a prokázat, jaké investice byly činěny do nemovitosti Žalované za trvání manželství a jaké po zániku manželství a dále pak jaké investice byly činěny ze společného jmění manželů a jaké z výlučných prostředků žalobce. To, co bylo za trvání manželství investováno do nemovitosti ze společných prostředků účastníků, mohlo být vypořádáno jen jako součást zaniklého SJM, kdy právo domáhat se vypořádání SJM je již prekludováno. To, co bylo za trvání manželství investováno do nemovitosti z výlučných prostředků žalobce, je nutno vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, přičemž břemeno tvrzení a důkazní stran investic z výlučných prostředků leží na žalobci. Stran doby po rozvodu manželství účastníků odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena inominátní smlouva, dle které byly investice žalobce kompenzovány možností částečně užívat nemovitosti Žalované, a která zanikla až 11. 8. 2007, kdy Žalovaná projevila vůli, aby žalobce nemovitosti vyklidil. Až od této doby mohla začít plynout promlčecí doba, která do podání projednávané žaloby ještě neuplynula. Bezdůvodné obohacení pak zde může spočívat pouze v tom, v čem nebyly investice žalobce do nemovitosti kompenzovány hodnotou plnění, kterého se žalobci dostalo možností užívat nemovitosti Žalované. Soudu prvého stupně pak odvolací soud uložil, aby žalobce poučil o možnosti jiného právního posouzení věci a aby žalobce vyzval k doplnění tvrzení výše uvedeným způsobem (rozdělení investic za trvání a po skončení manželství a ze společných a výlučných prostředků) a případně též doplnění důkazů k prokázání takových tvrzení. K žádosti ze dne 23. 11. 2016 odůvodněné skutkovou a právní složitostí věci a pracovním vytížením byla prodloužena lhůta pro vypravení usnesení do 20. 12. 2016, k žádosti ze dne 20. 12. 2016 odůvodněné neplánovanou nepřítomností soudce pak byla prodloužena lhůta pro vypravení usnesení do 27. 12. 2016. Spis byl vrácen OS Litoměřice dne 2. 1. 2017. Téhož dne byl spis přidělen k vyřízení jinému soudci, když dosavadní soudce byl dočasně zproštěn výkonu funkce. Usnesení KS Ústí bylo téhož dne vypraveno. Dne 4. 1. 2017 došel soudu návrh žalobce na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo Žalované zakázáno nakládat s předmětnými nemovitostmi. Návrh byl usnesením ze dne 5. 1. 2017 odmítnut, když žalobce nesložil zákonem požadovanou jistotu, a ani neosvědčil, že jsou u něho dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, když dříve přiznané osvobození není dle soudu v daném směru relevantní. Dne 9. 1. 2017 došlo soudu odvolání žalobce, které bylo dne 16. 1. 2017 zasláno Žalované. Dne 30. 1. 2017 byl spis předložen KS Ústí, který usnesením ze dne 31. 3. 2017 napadené usnesení změnil tak, že se návrh neodmítá, a to z důvodu, že žalobce nebyl pro již přiznané osvobození od soudních poplatků povinen jistotu skládat. Spis byl vrácen OS Litoměřice dne 4. 5. 2017 a usnesení KS Ústí bylo dne 5. 5. 2017 vypraveno. Usnesením ze dne 10. 5. 2017, které nabylo právní moci dne 27. 5. 2017, byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut. Spis byl dne 6. 6. 2017 poté, co byly na dříve vydaných rozhodnutích vyznačeny doložky právní moci, předložen soudci k dalšímu postupu. Usnesením ze dne 4. 7. 2017 byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení ve vztahu k rozlišení investic dle závěrů odvolacího soudu z jeho zrušujícího usnesení, a to ve lhůtě do 31. 8. 2017. Obsáhlé doplnění tvrzení a důkazních návrhů došlo soudu dne 15. 8. 2017 a dne 7. 9. 2017 bylo nařízeno ústní jednání na den 31. 10. 2017. Při jednání konaném dne 31. 10. 2017 soud konstatoval, že nemá za prokázané, že by investice za trvání manželství účastníků byly hrazeny z výlučných prostředků žalobce a že by po rozvodu manželství účastníků byly realizovány žalobcem tvrzené investice, a vyzval žalobce k označení dalších důkazů, k čemuž žalobce žádal poskytnutí lhůty 30 dnů, která mu byla poskytnuta. Jednání pak bylo za účelem poskytnutí lhůty k doplnění důkazních návrhů odročeno na neurčito. Doplnění tvrzení a důkazních návrhů žalobce došlo soudu dne 29. 11. 2017. Usnesením (asistenta soudce) ze dne 5. 12. 2017 soud vyzýval Žalovanou, aby ve lhůtě 10 dnů sdělila, zda udělí souhlas s vyžádáním jejích daňových přiznání od finančního úřadu dle návrhu žalobce. Dle úředního záznamu ze dne 18. 1. 2018 čerpal soudce v době od 28. 11. do 23. 12. 2017 řádnou dovolenou. Dne 2. 3. 2018 vyzýval soud žalobce k dalšímu doplnění tvrzení a návrhů důkazů ve vztahu k investicím po rozvodu manželství účastníků, doplnění došlo soudu dne 22. 3. 2018. Dne 18. 4. 2018 bylo nařízeno další ústní jednání na den 17. 7. 2018, následně pro kolizi zástupce Žalované přeodročené na den 19. 7. 2018. Při jednání konaném dne 19. 7. 2018 bylo provedeno větší množství listinných důkazů, žalobce byl opětovně vyzván k označení důkazů k prokázání svých tvrzení o jednotlivých investicích, když je soud stále neměl za prokázané, a následně byl proveden účastnický výslech žalobce. Jednání pak bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na den 2. 10. 2018. Při jednání konaném dne 2. 10. 2018 bylo doplněno dokazování několika dalšími listinami, další důkazní návrhy byly zamítnuty, dokazování ukončeno a po přednesu závěrečných návrhů byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobci uloženo zaplatit Žalované na náhradě nákladů řízení částku 404 835,17 Kč. Dle odůvodnění rozsudku byla žaloba zamítnuta, když žalobce neprokázal, že investice v době trvání manželství byly hrazeny z jeho výlučných prostředků, a když žalobce ani řádně netvrdil, že investice po zániku manželství měly být hrazeny z jeho výlučných prostředků. Písemné vyhotovení rozsudku bylo vypraveno dne 30. 10. 2018. Dne 19. 11. 2018 došlo soudu odvolání žalobce, které bylo dne 21. 11. 2018 zasláno Žalované k vyjádření ve lhůtě 15 dnů. Dne 13. 12. 2018 byl spis předložen KS Ústí, který dne 9. 1. 2019 nařídil odvolací ústní jednání na den 24. 1. 2019. Vyjádření Žalované k odvolání došlo soudu dne 15. 1. 2019. Při jednání konaném dne 24. 1. 2019 bylo odvolání projednáno a po částečném zopakování listinných důkazů bylo jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na den 30. 1. 2019. Rozsudkem vyhlášeným dne 30. 1. 2019 byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrzen a v nákladovém výroku změněn tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 374 390,19 Kč, a žalobci bylo uloženo zaplatit Žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 59 740 Kč. Spis byl vrácen OS Litoměřice dne 4. 3. 2019, rozsudek KS Ústí byl vypraven dne 6. 3. 2019 a dne 7. 3. 2019 nabyl právní moci. Tím bylo řízení skončeno (zjištěno ze spisu OS Litoměřice sp. zn. [spisová značka]).

9. Žádostí ze dne 25. 4. 2019, došlou žalovanému téhož dne, uplatnil žalobce u žalovaného z důvodů následně uvedených v podané žalobě požadavek na zaplacení částky 145 917 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Žalovaný žádost vyřídil stanoviskem ze dne 19. 3. 2020, kterým z důvodů následně uvedených ve vyjádření k žalobě žalobci přiznal náhradu ve výši 103 000 Kč. Částka 103 000 Kč byla žalobci zaplacena dne 20. 3. 2020 (zjištěno ze žádosti, potvrzení přijetí, stanoviska, výňatku transakční historie z účtu zástupce žalobce).

10. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

11. Dle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 o. s. ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

12. Dle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání (§ 96 odst. 4 o. s. ř.).

13. V předmětné věci vzal žalobce svou žalobu částečně zpět dříve, než bylo zahájeno první jednání ve věci, proto soud rozhodl v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil.

14. Dle § 5 zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

15. Dle §§ 14, 15 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

17. Dle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

18. Dle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 5. 8. 2009 a bylo pravomocně skončeno dne 7. 3. 2019. Řízení tedy trvalo celkem 9 let a 7 celých měsíců, resp. 115 celých měsíců.

20. Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování délky řízení, má soud na základě provedeného dokazování za to, že posuzované řízení bylo po právní, skutkové i procesní stránce složité. Bylo nutné rozklíčovat a posoudit investice do nemovitosti Žalované, které měly probíhat v období 6 let, kdy vypořádání investic realizovaných v různých obdobích – za trvání manželství/po rozvodu manželství účastníků a z různých zdrojů – ze společných prostředků/z výlučných prostředků účastníků se řídilo odlišným právním režimem. Tomu pak odpovídal rozsah skutkového zjišťování, kdy se zjišťovalo, zda a které investice byly vůbec provedeny, kdy byly provedeny a kdo je financoval, což se promítlo do procesní složitosti a rozsahu prováděného dokazování. Soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že si soud mohl a měl učinit názor na otázku promlčení hned na začátku řízení bez potřeby obsáhlého dokazování. U nároků, které byly předmětem posuzovaného řízení, se běh promlčecí doby neodvíjel od nějakého pevně stanoveného data, jakým je např. splatnost faktury apod., ale skutečnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby bylo nutné zjistit právě až z provedeného dokazování. Zejména u nároků posuzovaných jako nároky z bezdůvodného obohacení tak bylo nutné zjistit, zda a kdy k bezdůvodnému obohacení mělo dojít a kdy se o něm měl žalobce dozvědět. S ohledem na argumentaci žalobce pak bylo nutno též důkazně prověřit, zda se mělo jednat o úmyslné bezdůvodné obohacení, což mělo vliv na délku objektivní promlčecí doby. K procesní složitosti je dále nutné přičíst opakované odročování ústního jednání na žádost zástupce Žalované z důvodu kolize, stejně jako přerušení řízení na návrh obou účastníků za účelem pokusu o smírné vyřešení věci. OS Litoměřice rozhodoval ve věci samé 2x, vedle věcného rozhodování pak vydával též celou řadu procesních rozhodnutí – o návrzích na osvobození od soudních poplatků, o odnětí tohoto osvobození, o návrhu na přerušení řízení, o návrhu na nařízení předběžného opatření. KS Ústí pak rozhodoval též 2x ve věci samé a rovněž o odvoláních do celé řady procesních rozhodnutí. Účastníkům řízení jistě nelze upřít využití opravných prostředků k uplatňování či bránění jejich práv, každé podání opravného prostředku si však vyžádá určitou dobu jak na zadministrování věci před předložením vyšší instanci (zaslání opravného prostředku k vyjádření, vybrání soudního poplatku apod.), tak na vlastní nastudování a projednání věci před orgánem vyšší instance, kterou nelze přičítat státu.

21. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci (soudů), je nutno konstatovat, že posuzované řízení neprobíhalo zcela plynule, resp. bylo zatíženo pochybeními zejména na straně soudu prvého stupně, která měla negativní vliv na celkovou délku řízení. Takto soud rozhodl dne 26. 9. 2012 o zamítnutí návrhu žalobce na přerušení řízení, přičemž písemné vyhotovení usnesení bylo bez jakéhokoliv prodloužení vypraveno až dne 26. 11. 2012, tj. 1 měsíc po marném uplynutí lhůty stanovené v § 158 odst. 4 o. s. ř. V usnesení soud účastníky nesprávně poučil o možnosti podat odvolání, na což navazovala nesprávná aplikace ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř. a zbytečné založení spisu na lhůtu 3 měsíce (zřejmě pro možnost podání odvolání ze strany Žalované). Následovalo zbytečné zasílání nepřípustného odvolání žalobce Žalované, kdy spis byl předložen odvolacímu soudu až po dalších 3 měsících. O zamítnutí návrhu na přerušení tak bylo pravomocně rozhodnuto až na konci října 2013, tj. po 13 měsících, které je nutno přičíst státu (nutno však konstatovat, že svůj podíl měl na této prodlevě i sám žalobce, který byť zastoupený advokátem takové zjevně nepřípustné odvolání podal). Další prodlevu přičitatelnou státu vyvolal postup soudu po podání odvolání žalobce proti prvému rozsudku, kdy přes výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání (přestože žalobce byl již od soudních poplatků osvobozen) dne 11. 7. 2014, přes zamítnutí„ další“ žádosti o osvobození až po pravomocné zastavení řízení o„ další“ žádosti o osvobození dne 20. 1. 2015 došlo k prodloužení řízení o 6 měsíců. Dne 18. 6. 2015 pak byl spis předložen KS Ústí s odvoláním proti prvému rozsudku, přičemž prvním úkonem bylo nařízení odvolacího ústního jednání dne 21. 6. 2016 na den 6. 9. 2016. V uvedené prodlevě 12 měsíců je nutno spatřovat průtah cca 9 měsíců. Konečně je nutno k tíži státu přičíst čtyřměsíční prodlevu nastalou v řízení od dne 5. 1. 2017, kdy soud zcela nesprávně odmítl návrh na nařízení předběžného opatření pro nesložení jistoty, přestože byl žalobce osvobozen od soudních poplatků, do 11. 5. 2017, kdy bylo toto rozhodnutí pravomocně změněno odvolacím soudem. Celkově je pak nutno konstatovat, že postup soudu prvého stupně do vydání prvého rozsudku nebyl příliš koncentrovaný, když byl tento roztříštěn do velkého množství dílčích a mnohdy opakovaných výzev k doplňování tvrzení a návrhů důkazů, což se negativně projevovalo v prodlužování řízení.

22. Pokud jde o jednání žalobce, je nutno konstatovat, k celkové délce řízení též dílčím způsobem přispěl. V řízení bylo rozhodováno o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, kdy všechny požadované doklady doplnil až k výzvě a urgenci soudu. K žádosti jeho zástupce též bylo jednání jedenkráte odročováno a žalobci je dle názoru soudu nutno přičíst i dílčí (byť jistě menší než na straně soudu) podíl na prodloužení řízení po zamítnutí návrhu na přerušení řízení (viz shora). Konečně pak je nutno k tíži žalobce přičíst, že svá žalobní tvrzení a to, čeho a na základě jakých důvodů se v řízení domáhá, precizoval až po opakovaných poučeních a výzvách ze strany soudu, byť tyto výzvy, jak shora uvedeno, nebyly koncentrované, resp. byly spíše roztříštěné.

23. Konečně pokud jde o význam předmětu řízení pro poškozeného, předmětem posuzovaného řízení byl spor o zaplacení, a nejednalo se tedy o řízení s typově zvýšeným významem pro poškozeného, za která jsou judikaturou standardně považována řízení trestní, opatrovnická, ve věcech osobního stavu apod. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že řízení bylo vedeno o částku cca 1,8 mil. Kč, s čímž souvisely též vysoké náklady řízení odvíjející se od punkta. To vše za situace, kdy žalobce byl nemajetný, nezaměstnaný a zadlužený, pročež mu bylo též přiznáno plné osvobození od soudních poplatků. Z uvedených důvodů tak soud hodnotil význam řízení pro žalobce jako zvýšený.

24. Na základě popsaných hledisek, která lze (zejména postup soudů v posuzovaném řízení) či nelze (zejména složitost řízení ve všech jejích aspektech, včetně opakovaného rozhodování na dvou stupních soudní soustavy) přičítat státu, a s přihlédnutím ke zvýšenému významu předmětu řízení pro žalobce dospěl soud k závěru, že celkovou dobu řízení v délce 9 let a 7 měsíců nelze považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, přestože žalobce k délce řízení též dílčím způsobem přispěl. To ostatně nebylo mezi účastníky ani sporné.

25. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení NSČR sp. zn. 30 Cdo 3007/2010). Žádné skutečnosti, které by uvedenou domněnku měly vyvrátit, žalovaný v řízení neuvedl, naopak vznik nemajetkové újmy na straně žalobce uznával.

26. Soud pak má (opět ve shodě s oběma účastníky) za to, že za předmětnou nemajetkovou újmu je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se s ohledem zejména na celkovou dobu řízení a trvání stavu nejistoty a postup soudů nejeví jako přiměřené a dostačující. Při stanovení výše tohoto zadostiučinění soud vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NSČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Dle názoru soudu již není při stanovení základní částky možné vyjít z částky na spodní hranici rozpětí uvedeného v odkazovaném stanovisku, když délka posuzovaného řízení již byla výrazně nepřiměřená, byť nikoliv ještě extrémní. Za přiměřenou tak soud považoval částku 17 500 Kč za rok řízení, resp. částku 1 458 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na ½ za první dva roky trvání řízení. Uvedeným způsobem stanovenou základní částku odškodnění pak soud modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, pro které lze základní částku zvýšit či snížit.

27. Z hlediska popsané složitosti věci soud snížil základní částku o 30 %. Výše popsaný postup soudů v posuzovaném řízení se primárně odrazil již v závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení jako takového, kdy je pak poskytováno zadostiučinění za celou dobu trvání řízení, nikoliv jen za dobu, o kterou z důvodů přičitatelných státu došlo k prodloužení řízení. Popsaný postup soudů (zejména tedy soudu prvého stupně) měl však na celkovou dobu řízení natolik negativní vliv, že je dle názoru soudu namístě z tohoto hlediska základní částku odškodnění dále navýšit, a to o 10 %. Z důvodu postupu žalobce a jeho dílčího přispění k celkové délce řízení soud snížil základní částku o 5 %. Pokud pak jde o kritérium významu řízení, zohlednil soud shora popsaný zvýšený význam řízení pro žalobce zvýšením základní částky o 10 %.

28. Soud tedy uzavřel, že by základní částka odškodnění měla být snížena o 15 %. Na základě takového závěru pak soud považoval za důvodný požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 127 648 Kč vypočtený následovně: 115 (měsíců řízení) x 1 458 Kč (za 1 měsíc řízení) – 12 x 1 458 Kč (modifikace na ½ za první dva roky řízení) = 150 174 Kč x 0,85 (snížení o 15 %). Jelikož žalobce na odškodnění nemajetkové újmy již obdržel částku 103 000 Kč, shledal soud jeho žalobu důvodnou částky 24 648 Kč, do které jí vyhověl, a ve zbylém požadavku na zaplacení částky 1 102 Kč ji jako nedůvodnou zamítl.

29. Pokud jde o požadované příslušenství, žalovaný se nezaplacením předmětné částky do dne splatnosti dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost platit vedle jistiny též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se dostal do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku, kdy dle § 15 odst. 1 zákona přizná-li ústřední orgán náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu. Teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, kdy uplatněním je okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu škody (újmy) žalovanému. Žádost žalobce byla doručena žalovanému dne 25. 4. 2019 a lhůta 6 měsíců skončila dne 25. 10. 2019. Soud tak považoval žalobcův požadavek na zaplacení úroku z prodlení od 26. 10. 2019 za důvodný, a požadované právo na zaplacení úroku z prodlení od tohoto data tak žalobci jak z částky žalovaným již zaplacené, tak z částky přiznané tímto rozsudkem, přiznal, a to v požadované výši 9,75 %, přestože žalobce mohl s ohledem na dobu vzniku prodlení požadovat úrok vyšší.

30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek řízení, kdy žalobce dosáhl satisfakce uložením povinnosti žalovanému nahradit mu nemateriální újmu, lze na něho ve smyslu zásad úspěchu ve věci pohlížet obdobně, jako by byl plně úspěšný, byť mu nebylo přiznáno jím požadované plnění v plné výši (viz např. usnesení NSČR sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové výši 18 456 Kč, která je tvořena - zaplaceným soudním poplatkem dle položky č. 8a Sazebníku soudních poplatků ve výši 2 000 Kč, - 4x odměnou právního zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis částečného zpětvzetí žaloby a vyjádření dne 7. 4. 2020, účast na jednání soudu dne 27. 1. 2021) dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu v celkové výši 12 400 Kč (4x 3 100 Kč), když za tarifní hodnotu byla dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu vzata částka 50 000 Kč, - paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 1 200 Kč (4x 300 Kč). - DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad hotových výdajů právní zástupce ve výši 2 856 Kč.

31. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se organizační složka státu vystupující v řízení za žalovaného řídí.