11 C 185/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Trepkou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví, IČO 00024341 sídlem Anonymizováno Anonymizováno jednající Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 290 620 Kč

I. Žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 290 620 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 12. 11. 2024, upřesněnou při ústním jednání konaném dne 11. 6. 2025, domáhal na žalované zaplacení částky 290 620 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklých žalobci v důsledku úmrtí jeho otce jako následku vady očkovací látky proti COVID-19.

2. Žalobce uvedl, že jeho otec byl dne 9. 11. 2021 očkován vakcínou , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , firma, (unikátní identifikátor certifikátu: , Anonymizováno, ). Dne 12. 11. 2021 otec žalobce zemřel. Z pitevního protokolu bylo jako bezprostřední příčina smrti stanoveno akutní , Anonymizováno, (jejíž nejčastější příčinou je , Anonymizováno, ). Dne 9. 11. 2021, před aplikací očkovací vakcíny, byl otec žalobce vyšetřen , tituly před jménem, , jméno FO, s výsledkem bez akutního infektu. U otce žalobce nebyla mezi dnem 5. 11. 2021 (provedeno EKG) a úmrtím sledována žádná událost, nebo rizikový faktor pro , Anonymizováno, , zemřelý nebyl , Anonymizováno, , neměl , Anonymizováno, onemocnění, , Anonymizováno, infekt, COVID-19, otoky , Anonymizováno, , ani , Anonymizováno, . Je prokázáno, že , Anonymizováno, nemoc je existující komplikace očkování proti COVID-19. Ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , znalce pro obor zdravotnictví, ze dne 18. 8. 2022 vyplývá, že příčinná souvislost mezi podáním očkovací látky proti COVID-19 a vznikem , Anonymizováno, je vysoce pravděpodobná.

3. Žalobce v souvislosti s úmrtím otce uplatnil dne 13. 11. 2022 u žalované požadavky na přiznání náhrady za duševní útrapy, náhrady za závažné ublížení na zdraví a vytrpění bolesti za zemřelého a náhrady za úmrtí zemřelého. Věc byla následně řešena v řízení vedeném u zdejšího soudu (dále jen „, soud A, “) pod sp. zn. , sp. zn., a u , Anonymizováno, (dále jen „, soud B, “) pod sp. zn. , sp. zn., . Aktuálně probíhá u Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) dovolací řízení pod sp. zn. , sp. zn., . Soudy v tomto řízení však projednaly pouze nárok ve smyslu § 2 zákona č. 569/2020 Sb., žalobci nebyla přiznána aktivní legitimace, problematika vady výrobku (vakcíny , Anonymizováno, ) nebyla projednána.

4. Zákon č. 569/2020 Sb. se zabývá otázkou distribuce daných vakcín, kde žalovaná zaujímá klíčovou roli (nákupčí, organizační, marketingovou, metodickou, kontrolní a i legislativní), a to i z pozice obecné důvěry občanů ve stát a v právní stát. Zákon č. 569/2020 Sb. byl přijat v nouzovém stavu ve zkráceném legislativním řízení. Tedy nelze vyloučit (spíše lze předpokládat) jeho rozpor s mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, s právem EU a s principy právního státu a ochranou základních lidských práv a svobod, mj. rozpor dané tuzemské legislativy s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně ve smyslu zákazu experimentování na lidech, genetického inženýrství, otázky informovaného souhlasu a otázky odškodnění poškozených. Daná právní úprava je v rozporu mj. se zákonem o léčivech, jak potvrzuje text důvodové zprávy k danému zákonu, ve které je uvedeno: „Z toho důvodu se navrhuje, aby v tomto případě, kdy se stát stává distributorem pouze z titulu vlastníka očkovací látky, ale fyzicky s léčivými přípravky nebude nakládat, aby zároveň nemusel plnit přísné podmínky zákona o léčivech, které v daném případě nemají žádný vliv na bezpečnost distribučního řetězce.“ Důvodová zpráva tedy přiznává, že žalovaná (stát) je vlastníkem a distributorem daných vakcín. Takové postupy mají dle názoru žalobce vliv na otázku odškodňování poškozených osob (mj. otázka zodpovědnosti za vady výrobku). V rámci smlouvy mezi EU (EK) a jednotlivými státy a např. společností , firma, se Česká republika staví de facto (ale i de jure) do pozice výrobce/spoluvýrobce/zadavatele výroby experimentální vakcíny. Společnost , firma, „pouze“ vyvíjí daný produkt na základě poptávky z EU a případných škod se ve smlouvě s EU/členskými státy vyvinuje. EU (s pomocí žalované) přeskočila vývoj vakcíny, který trvá 10-15 let na 12-24 měsíců. O korupčním základu takových kroků nemůže být pochyb. Výrobci vakcín za takové počínání (vytvoření „rychlokvašky“) odmítli nést odpovědnost. Plně odpovědná/spoluodpovědná je tedy Česká republika, která dle úmluv s „výrobci“ sdílí rizika takového urychleného vývoje a financuje/financovala platbami dopředu výrobní kapacity. Je nepochybné, že žalovaná je tedy nejenom vlastníkem daných vakcín, ale je postavena i na roveň distributora a výrobce/spoluvýrobce daných vakcín. Na zde řešenou problematiku se tak přímo vztahuje právo EU (včetně obsahu a smyslu úmluv mezi EU a výrobci vakcín), které má vyšší právní sílu než tuzemská legislativa, mj. se jedná o legislativu EU o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, tj. Směrnice Rady 85/374/EHS, Směrnice Rady 92/59/EHS o obecné bezpečnosti výrobku. Česká republika však svým zákonem č. 569/2020 Sb. zakládá rozpor i s evropským právem, snaží se zbavit odpovědnosti za takové nežádoucí účinky vakcín, které např. v Souhrnu údajů o přípravku (dále jen „SPC“) konkrétních vakcín uváděny vůbec nejsou/nebyly, nebo nejsou uváděny dostatečně přesně, aby si to spotřebitel vůbec mohl uvědomit. Vada výrobku – vakcíny v takovém případě spočívá v neinformování spotřebitele o všech rizicích souvisejících s podáním vakcíny (včetně možnosti úmrtí). Je naděvší pochybnost, že zákon č. 569/2020 Sb. je v rozporu mj. se směrnicemi EU a v takovém případě je evropská legislativa (směrnice) přímo aplikovatelná. Dle přílohy k vyhlášce č. 483/2021 Sb. jsou jako pravděpodobné následky očkování proti COVID-19 uvedeny anafylaktický šok do 4 hodin, myokarditida do 14 dní, perikarditida do 14 dní, tromboembolie do 28 dní, imunitní trombocytopenie do 28 dní, syndrom kapilárního úniku do 3 dní. V souhrnu údajů o přípravku k vakcíně , Anonymizováno, však o , Anonymizováno, není ani zmínka. Přitom tato vakcína byla tou poslední, kterou měl otec žalobce před svou smrtí aplikovanou, a dle znaleckého posudku zemřel právě na následky , Anonymizováno, . Žalovaná (stát) však jakožto výrobce/spoluvýrobce, vlastník a distributor nezajistil soulad údajů o daném přípravku s textem přílohy k vyhlášce č. 483/2021 Sb. Daná vyhláška vstoupila v platnost 17. 12. 2021 (na případ zesnulého otce žalobce působí tato legislativa retroaktivně) a již v této době bylo zjevné, že vedlejším účinkem dané konkrétní vakcíny může být tromboembolie.

5. Žalovaná neinformovala občany mj. o možnostech , Anonymizováno, v důsledku vakcíny, ani o možnostech úmrtí po vakcíně. Očkování přitom bylo v zásadě povinné, pokud člověk chtěl vykonávat veškerá občanská práva v právním státě běžná, když bylo například i zakázáno a zakazováno návštěva restaurace bez očkování, kdy nepostačoval ani negativní COVID test, když bylo na druhou stranu prokázáno, že očkování proti COVID-19 nebrání jeho šíření. Tedy nakažený člověk s COVID-19, který byl očkovaný a nemoc mohl šířit, se mohl účastnit společenského života, oproti zdravému, otestovanému a neočkovanému občanovi. Takové uspořádání bylo šikanózní, neproporcionální a v zásadě povinné, pokud člověk chtěl vykonávat svá občanská práva, tedy zde byla fakticita povinného očkování. Pokud by žalobce parafrázoval nepovinnost očkování, bez očkování se mohlo maximálně dýchat. Navíc v době očkování otce žalobce byla projednávána a vládou ČR komunikována očkovací povinnost pro všechny osoby starší 60 let. Vyhláška č. 466/2021 Sb., stanovující očkovací povinnost osob nad 60 let, vyšla v účinnost dne 7. 12. 2021, tedy necelý měsíc po provedeném očkování. Tedy nelze hovořit o tom, že by se ani de facto nejednalo o nepovinné očkování.

6. S ohledem na popsané postavení žalované při výrobě a distribuci předmětné očkovací vakcíny tak žalovaná dle žalobce odpovídá za vady předmětné vakcíny, v jejímž důsledku zemřel otec žalobce, a tedy i za způsobenou škodu sekundární oběti (žalobci). Pro případ, že soud bude mít nejasnosti ohledně pasivní legitimace žalované ve vztahu k odpovědnosti za vadu výrobku, která v daném případě spočívá v neinformování spotřebitele o všech rizicích souvisejících s podáním vakcíny (včetně možnosti úmrtí), navrhoval žalobce vznesení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) ohledně postavení České republiky ve světle Směrnice Rady 85/374/EHS vzhledem k výrobě vakcín proti COVID-19. Dále žalobce navrhoval vznesení předběžné otázky k SDEU ohledně postavení České republiky ve světle práva ES/EU o léčivech a odpovědnosti držitele rozhodnutí o registraci přípravku. Držitelem rozhodnutí o registraci předmětné očkovací vakcíny je zřejmě společnost , firma, , právnická osoba, ., tedy dokonce odlišný subjekt, než jsou údajní spoluvýrobci , firma, , Anonymizováno, a , firma, , Anonymizováno, . SDEU by tedy měl odpovědět na otázku, zda se žalovaná (Česká republika) může zprostit odpovědnosti (např. vydáním zákona nebo úvahou soudu) držitele rozhodnutí o registraci za škodu způsobenou v důsledku účinků léčivého přípravku neuvedených v souhrnu údajů o přípravku. Dle názoru žalobce je tento postup v příkrém rozporu s právem ES/EU. Na jednu stranu Česká republika přijímá legislativu (a prostřednictvím Evropské komise podepisuje smlouvy s „výrobci“, že ti nebudou žádné škody hradit), jejímž prostřednictvím se snaží tvrdit, že přebírá ve věci zodpovědnost za „výrobce“, a přitom v reálu žádné škody nikomu nehradí. Dle názoru žalobce se jedná o účelovou konstrukci žalované, která se snaží zakrýt, že dle práva ES/EU je skutečně zodpovědnou osobou za vzniklou škodu (v důsledku účinků léčivého přípravku neuvedených v souhrnu údajů o přípravku) právě zřejmě společnost , firma, , právnická osoba, . Navíc tato společnost ani není identická se společností, která podepsala smlouvu s Evropskou komisí o nákupu daných vakcín.

7. S ohledem na uvedené se žalobce podanou žalobou domáhal zaplacení částky 20 620 Kč jako náhrady škody v podobě nákladů vynaložených žalobcem za pohřební službu v souvislosti s úmrtím jeho otce a částky 270 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu v podobě duševních útrap (které žalobce podrobně popsal) vzniklých žalobci v důsledku úmrtí blízké osoby.

8. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobce přípisem ze dne 13. 11. 2022 uplatnil požadavky na náhradu za duševní útrapy, náhradu za závažné ublížení na zdraví a vytrpění bolesti za zemřelého a na náhradu za způsobenou újmu – úmrtí zemřelého, aniž by však uplatňované nároky jakkoliv vyčíslil. Požadovanou výši náhrady újmy 700 000 Kč žalobce uvedl až v předžalobní výzvě ze dne 3. 7. 2023. Žalovaná následně přípisem ze dne 11. 7. 2023 žádost žalobce o náhradu újmy odmítla, a to z důvodu nesplnění zákonných předpokladů pro vznik tvrzeného nároku. Dále žalovaná uvedla, že žalobce uplatnil v řízení u , soud A, nároky na náhradu za své duševní útrapy ve výši 250 000 Kč, na náhradu za závažné ublížení na zdraví a vytrpění bolesti za zemřelého ve výši 250 000 Kč a na náhradu za svoji újmu – za úmrtí zemřelého ve výši 200 000 Kč, to vše ve vztahu k úmrtí otce v důsledku očkování vakcínou , Anonymizováno, dne 9. 11. 2021. Rozsudkem , soud A, ze dne 16. 1. 2024, č. j. , sp. zn., -, Anonymizováno, , byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť zejména s ohledem na § 2 zákona č. 569/2020 Sb. soud došel k závěru, že újmu v souvislosti s podáním očkovací látky je možno nahradit jen osobě, která se nechala léčivým přípravkem obsahujícím očkovací látku proti onemocnění COVID-19 očkovat, a nikoli osobě blízké, pročež soud žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. Soud přitom vyšel ze speciální právní úpravy – zákona č. 569/2020 Sb., nikoli ze znění zákona č. 116/2020 Sb., ani ze znění občanského zákoníku. S odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 2479/2020 soud uvedl, že v poměrech současné právní věci nelze nároky žalobce posuzovat ve smyslu obecných ustanovení o škodě dle o. z., když NS v citovaném rozhodnutí konstatoval, že: „občanský zákoník neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně upravovalo odpovědnost jakéhokoliv subjektu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním“. Tím spíše by nebylo možné dovodit ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o škodě odpovědnost jakéhokoliv subjektu za nepovinné očkování, konkrétně zde očkování proti onemocnění COVID–19. Pro úplnost soud uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v dané věci byly i další významné rizikové faktory pro vznik , Anonymizováno, , a to zejména vyšší věk zemřelého, kterému bylo v době úmrtí 77 let. , soud B, rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. , sp. zn., -, Anonymizováno, , k odvolání žalobce rozsudek , soud A, potvrdil. S ohledem na uvedené, tak žalovaná namítla, že o nemajetkové újmě (v uplatněné výši 250 000 Kč + 200 000 Kč = 450 000 Kč) bylo již pravomocně rozhodnuto, a že tedy žalobce uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 270 000 Kč nepřípustně znovu, byť podle ustanovení o vadě výrobku. Žalovaná tak vznesla námitku překážky věci rozhodnuté, když žalobce nemůže uplatňovat tentýž nárok vymezený stejnými skutkovými tvrzeními dvakrát vždy podle jiného právního předpisu, když právní kvalifikaci nároku na náhradu škody (subsumpci skutkových tvrzení pod ustanovení konkrétního právního předpisu) si v zásadě činí soud sám podle zásady iura novit curia.

9. K věci samé pak žalovaná namítla, že není výrobcem či spoluvýrobcem nebo zadavatelem výroby vakcíny, ani žádným jiným subjektem, který by byl odpovědný za údajnou vadu výrobku – předmětné vakcíny dle § 2939 a násl. o. z. Žalobce z důvodové zprávy dovozuje, že žalovaná je distributorem vakcín, s tím žalovaná nesouhlasí. Žalovaná nebyla a není distributorem vakcín proti nemoci COVID-19. Distribuce byla zajišťovna prostřednictvím distributorů specializovaných na distribuci léčivých přípravků. U žalované tak není dána pasivní věcná legitimace. Z důvodu opatrnosti pak žalovaná uplatnila liberační důvod dle § 2942 odst. 2 písm. c) o. z. Ministerstvo zdravotnictví vystupovalo při organizaci očkování proti onemocnění COVID-19 jako orgán ochrany veřejného zdraví v rámci své kompetence dle § 10 zákona č. 2/1969 Sb., nikoliv v rámci jakékoliv podnikatelské činnosti. Pokud má žalobce za to, že škoda a újma byla způsobena vadou výrobku, měl se obrátit se svým nárokem z odpovědnosti za vadu na výrobce vakcíny uvedené v příbalové informaci nebo SPC, společnosti , firma, , Anonymizováno, a , firma, , Anonymizováno, . Dále žalovaná namítla, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, kdy směrnice Rady 85/374/EHS není přímo použitelný právní předpis Evropské unie. K požadované náhradě újmy ze šoku žalovaná namítla, že pro přiznání takového nároku neexistuje žádný právní základ. Lex specialis § 2 zákona č. 569/2020 Sb., který má přednost před ustanoveními o. z., taxativně vymezuje nároky, jež může očkovaná osoba uplatnit, přičemž zákonný výčet nezahrnuje žádné náhrady, jež by bylo možné uplatnit jinou osobou než očkovaným, a to ani náhradu za psychickou újmu – šok z úmrtí. Pokud žalobce uplatňuje své postavení jako sekundární oběti z § 2959 o. z., žalovaná namítla, že podle pravidla lex specialis derogat lex generali se obecné ustanovení § 2959 o. z. z důvodu existence speciální právní úpravy zakotvené v § 2 zákona č. 569/2020 Sb. neuplatní. Dále žalovaná namítla, že žalobce nepopisuje a neprokazuje žádnou konkrétní vadu předmětného konkrétního výrobku, a zpochybňovala existenci příčinné souvislosti mezi předmětným očkováním (bez ohledu na údajnou vadnost očkovací látky) a úmrtím otce žalobce, kdy i žaloba projednávaná v řízení sp. zn. , sp. zn., byla zamítnuta i z důvodu neprokázání příčinné souvislosti. Konečně pak žalovaná nesouhlasila s předložením věci jako předběžné otázky k SDEU k řešení otázky pasivní legitimace žalované, neboť má za to, že žaloba je nedůvodná hned z několika popsaných důvodů. Pro předložení předběžné otázky za účelem vyjasnění subjektu, který má být v předmětném řízení v postavení žalovaného, žalovaná ani neshledává důvod, neboť ve sporném řízení je to žalobce, kdo vymezuje v žalobě nejen uplatňovaný nárok, ale rovněž osobu žalovanou, tj. proti komu tento nárok uplatňuje, konkrétně v § 79 odst. 1 o. s. ř. je jednou z povinných náležitostí žaloby označení účastníků, tj. i žalovaného. Toto vymezení nelze řešit v rámci žalobcem navrhované předběžné otázky10. Při jednání konaném dne 11. 6. 2025 žalobce doplnil, že členské státy EU, tj. i Česká republika, převzaly ve smlouvách s výrobci vakcín odpovědnost výrobce vakcín za nežádoucí nebo neočekávatelné účinky vakcín, a to s ohledem na požadavek na rychlost vývoje a výroby těchto vakcín. Žalovaná tak de facto vstoupila do postavení výrobce a je na ni z hlediska odpovědnosti nutno pohlížet stejně jako na výrobce vakcíny. Poškozený si pak může vybrat, jestli nároky z titulu vady vakcíny bude uplatňovat přímo vůči žalované, anebo vůči výrobci vakcíny, kterému se žalovaná zavázala případně vyplacenou náhradu škody regresně nahradit. Žalobce tak nesouhlasil, že by se na žalovanou měl vztahovat odkazovaný liberační důvod dle o. z., když žalovaná vystupovala ve stejném postavení jako výrobce vakcíny, který ji jistě vyráběl v rámci podnikatelské činnosti a za účelem dosažení zisku.

11. Následně žalobce doplnil, že z chování jak Evropské komise, tak některých členských států EU (včetně ČR) bylo zřejmé, že přebírají za možné škody v souvislosti s možnými vadami vakcín vůči spotřebitelům plnou odpovědnost (a nemohou nyní tedy tvrdit, že odpovědnost nemají oni, ale společnosti , firma, /, firma, ). Navíc i z dosavadního (dlouhodobého) chování žalované je zjevná v tomto nepoctivost. Prakticky léta se žalované žalobce dotazoval (jak v předžalobních výzvách, tak u soudu), kdo je zodpovědný (včetně otázky vady výrobku) a kdo je vůbec u soudu způsobilý, aby na něj žalobce podal žalobu. Žalovaná tvrdí a tvrdila, že je na žalobci, koho zažaluje. S tímto však nelze souhlasit, pasivní žalobní legitimaci konkrétního subjektu určuje zákon/případně legislativa EU. Dle názoru žalobce se žalovaná léta snažila všemožnými triky, klamáním a nepoctivým jednáním mu odepřít jeho právo na přístup k soudu, což může být motivováno i skutečností, že Česká republika převzala v dané věci za , firma, /, firma, odpovědnost (případně by musela těmto společnostem uhradit škody v případě neúspěšného soudního sporu se žalobcem). Žalobce pak odkázal na rozhodnutí SDEU ve věcech sp. zn. T-761/21 a T-689/21. Z obou rozsudků je zřejmé, že Evropská komise se ve smlouvách s výrobci vakcín dlouhodobě snažila utajit ujednání o zmiňovaném odškodnění a souvisejícím vztahu členských států a výrobců vakcín. Tribunál v tomto dokonce neschválil stanovisko Komise. Jednoznačně je poukázáno na problematiku směrnice 85/374. Dle názoru žalobce i Evropská komise nepoctivým způsobem (stejně jako žalovaná) mlžila o tom, koho mají poškození vakcínou žalovat (tribunál jasně poukazuje na směrnici 85/374, tedy na otázku vady výrobku). Dnes je zcela jasné, že žalován měl být výrobce vakcíny. Naproti tomu žalovaná prosazovala prakticky obsoletní zákony (s praktickou nemožností podle nich kohokoli odškodnit natož pozůstalé) o odškodnění obětí vakcín a spolupodílela se na utajování textů smluv (zejména pasáže o zmiňovaném odškodňování obětí vakcín) mezi Evropskou komisí a výrobci vakcín. Dle názoru žalobce je zcela zjevné, že jak Evropská komise, tak žalovaná postupovaly (léta) v tomto smyslu nepoctivě a nemohou (nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání) nyní těžit ze skutečnosti, že SDEU de facto poukázal, že za vadu výrobku je zodpovědný , firma, /, firma, . Žalobce tak shrnul, že Česká republika se podílela na uvedení vakcín do oběhu, a to jako centrální majitel/distributor v systému očkování. Převzala závazky k úhradě škod ve smlouvách s výrobci vakcín, ačkoliv se nyní snaží tvrdit opak. Spolu s Evropskou komisí zatajovala veřejnosti důležité informace, čímž občanům znemožnila efektivně uplatnit svá práva. Svou legislativou (odškodňovací legislativa po očkování na COVID-19 - dodnes nikdo neodškodněn) a kroky vytvořila bariéry, aby občané nežalovali rovnou , firma, /, firma, za vady výrobku. Nelze akceptovat, že se nyní snaží těžit ze svého předchozího nepoctivého jednání (nejasná odpovědnost, odmítání sdělit, kdo má být žalován apod.).

12. Žalovaná pak ještě doplnila, že předmětnou šarží , IBAN, očkovací látky , firma, /, Anonymizováno, od výrobce , firma, , Anonymizováno, , Anonymizováno, byly kromě otce žalobce očkováni statisíce lidí, kdy Česká republika skutečně ani nějakým vzdáleným způsobem nemohla tuto očkovací látku vyrobit pro prodej v rámci podnikatelské činnosti, či za účelem zisku, ale právě naopak, kdy tyto účinné očkovací látky v zájmu plnění primární funkce každého státu v podobě zajištění života a zdraví svých občanů činila dostupné pro své občany. Je nutno si uvědomit, v jaké situaci se celosvětová populace v inkriminované době nacházela. Po celém světě umírali miliony lidí (dle oficiální statistiky na onemocnění COVID-19 zemřelo k březnu roku 2023 necelých 7 milionů lidí), přičemž očkováno proti tomuto onemocnění bylo necelých 11 miliard lidí. V době této bezprecedentní pandemie se jednotlivé státy snažily v zájmu zamezení dalšímu šíření pandemie a zastavení umírání dalších statisíců lidí nastavit nějaká restriktivní pravidla celospolečenského fungování a zároveň pak najít účinnou očkovací látku proti takto nově vyvinuté zhoubné chorobě. To se pak také podařilo soukromým společnostem, včetně společnosti , firma, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , přičemž jednotlivé státy následně zajišťovaly (za účelem ochrany primárních celospolečenských hodnot v podobě životů a zdraví svých občanů, tedy nikoliv v rámci své podnikatelské činnosti či za účelem jakéhokoliv zisku) distribuci těchto účinných očkovacích látek ke svým občanům. Každou šarži léčivého přípravku (včetně předmětné šarže vakcíny , Anonymizováno, , držitele registrace , firma, , Anonymizováno, , kterou byl očkován otec žalobce) propouští z výroby kvalifikovaná osoba výrobce, o čemž je třeba vydat potvrzení o propuštění z výroby. Obecně může být propuštění jednotlivých šarží léčivého přípravku či vakcíny trojího druhu, a sice (1) propuštění – z výroby kvalifikovanou osobou výrobce, kdy tento zodpovídá za soulad šarže s registrační dokumentací, (2) propouštění národní kompetentní autoritou za užití laboratorních metod, v rámci kterých se kontroluje soulad šarže s registrační dokumentací, a dále pak (3) propouštění v případě uvedení do oběhu v dalším členském státě, a to tzv. administrativním propuštěním za využití poznatků z laboratorní kontroly prvního členského státu (to byl i případ předmětné šarže očkovací látky, kterou byli kromě otce žalobce naočkovány další statisíce lidí). Žalovaná je tak názoru, že není možné, aby byla otci žalobce podána nějaká neschválená či vadná očkovací látka tak, aby za podání takovéto látky odpovídala žalovaná Česká republika. Nadto je složení jakékoli vakcíny uvedeno v SPC, který je volně k nahlédnutí na stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“). Na základě výše uvedeného je možné uzavřít, že žalobce ani netvrdí, ani nijak neprokazuje, jaké tedy měla mít předmětná očkovací látka složení, že údajně způsobila smrt jeho otce, že toto složení mělo být nějak vadné a jak konkrétně vadné, a zároveň, že složení této očkovací látky neodpovídalo tomu, jaké mělo být dle potvrzení o propuštění z výroby, tedy takové, které je na základě tzv. administrativního propouštění obecně známo z SPC předmětného léčivého přípravku. Bez toho, že by žalovaná jakkoliv snižovala či marginalizovala utrpení žalobce po úmrtí jeho otce, je nutno si uvědomit, že žalovaná Česká republika v inkriminované době celosvětové pandemie onemocnění COVID-19 zajištovala pouze a jen plnění primární funkce každého vyspělého a demokratického státu, a sice činění maximálních možných kroků a opatření k zajištění života a zdraví svých občanů, kdy zcela jistě předmětnou očkovací látku nevyrobila pro prodej, a tuto ani nedistribuovala v rámci své podnikatelské činnosti či za účelem zisku.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

14. Rozsudkem , soud A, ze dne 16. 1. 2024 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 700 000 Kč jako náhrady za duševní útrapy ve výši 250 000 Kč, náhrady za závažné ublížení na zdraví a vytrpění bolesti za zemřelého ve výši 250 000 Kč a náhrady za způsobenou újmu – úmrtí zemřelého ve výši 200 000 Kč, to vše ve vztahu k úmrtí otce žalobce v důsledku očkování vakcínou , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , firma, dne 9. 11. 2021. Soud uplatněný nárok posoudil dle zákona č. 569/2020 Sb. jako speciální právní úpravy ve vztahu k o. z. a při vyjádřených pochybnostech o existenci příčinné souvislosti mezi očkováním a úmrtím otce žalobce žalobu primárně zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce, když uzavřel, že újmu v souvislosti s podáním očkovací látky je možno dle tohoto zákona nahradit jen osobě, která se nechala léčivým přípravkem obsahujícím očkovací látku proti onemocnění COVID-19 očkovat, a nikoli osobě blízké. Vadou výrobku – očkovací látky se soud nezabýval (zjištěno z rozsudku č. j. , sp. zn., -, Anonymizováno, ).

15. K odvolání žalobce byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem , soud B, ze dne 29. 5. 2024. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, že uplatněný nárok je nutno posoudit dle zákona č. 569/2020 Sb., dle kterého však žalobci nesvědčí aktivní legitimace. V odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud mj. uvedl: „Pokud žalobce v rámci podaného odvolání tvrdil vadu výrobku, tj. očkovací látky, odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že v rámci řízení před soudem prvního stupně byli účastníci poučeni podle § 118b o.s.ř. a § 119a o.s.ř. Žalobce však v návaznosti na tato poučení neuvedl žádná jiná tvrzení či důkazy, které by se měly vztahovat k otázce vady výrobku. Jednalo se tak o nepřípustné novum, resp. nové tvrzení, ke kterému nemůže již být v odvolacím řízení přihlíženo. Toto tvrzení totiž uvedl až v rámci svého odvolání a z něj odvodil i odůvodněnost svého návrhu na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru k výkladu Směrnice Rady o obecné bezpečnosti výrobku.“ (zjištěno z rozsudku č. j. , sp. zn., -199).

16. Proti rozsudku , soud B, podal žalobce dovolání, ve kterém mj. namítá, že se ve své žalobě domáhal i odpovědnosti žalované za vadu výrobku – předmětné očkovací látky, soudy obou stupňů se však tímto vůbec nezabývaly. Dovolací řízení je vedeno pod sp. zn. , sp. zn., a o dovolání dosud nebylo rozhodnuto (zjištěno z dovolání ze dne 26. 8. 2024, údajů z aplikace infoSoud).

17. Výrobci očkovací látky , Anonymizováno, jsou společnosti , firma, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , výrobci odpovědnými za propouštění šarží předmětné očkovací látky jsou společnosti , firma, , Anonymizováno, a , firma, , Anonymizováno, ). Držitelem rozhodnutí o registraci předmětného léčivého přípravku je společnost , firma, , Anonymizováno, ) (zjištěno ze Souhrnu údajů o přípravku).

18. Dle obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 569/2020 Sb., o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění COVID-19, o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů: „Stát bude vlastníkem očkovací látky až do doby provedení očkování a v takovém případě by měl plnit požadavky na distributora podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na dále uvedené ale fakticky nedojde k situaci, kdy by přímo s očkovací látkou nakládal a zároveň není možné, aby v horizontu několika týdnů byl stát (Ministerstvo zdravotnictví) schopen splnit všechny podmínky zákona o léčivech týkající se procesu povolování distribuce. Z toho důvodu se navrhuje, aby v tomto případě, kdy se stát stává distributorem pouze z titulu vlastníka očkovací látky, ale fyzicky s léčivými přípravky nebude nakládat, aby zároveň nemusel plnit přísné podmínky zákona o léčivech, které v daném případě nemají žádný vliv na bezpečnost distribučního řetězce. … V případě většiny očkovacích látek by samotnou distribuci měla zajišťovat osoba, která je držitelem povolení podle zákona o léčivech. Je proto nezbytné vytvořit zákonné podmínky pro samostatnou úhradu distribuce ze zdravotního pojištění a zároveň pro založení trojstranného právního vztahu mezi státem (vlastník vakcíny), distributorem a zdravotními pojišťovnami (konečný plátce). V důsledku by pak mělo dojít k situaci, kdy na základě smluvního vztahu bude distributor přebírat dodávky očkovacích látek ve vlastnictví státu a provádět distribuci jednotlivým poskytovatelům zdravotních služeb. … Návrh obsahuje také právní úpravu odškodňování případných nežádoucích následků po očkování proti onemocnění COVID-19. Tato bude posuzována obdobně jako újma způsobená povinným očkováním podle zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Toto opatření má za cíl ulehčit osobám, které se nechají očkovat, cestu k odškodnění, byla-li by těmto osobám způsobena daným očkováním újma, čímž se také chce nepřímo docílit zvýšení zájmu o očkování proti onemocnění COVID-19. … Co se týče možných dopadů vzešlých z odškodňování případných nežádoucích následků po očkování proti onemocnění COVID-19 státem, je nezbytné upozornit, že smlouvy uzavírané s výrobci očkovacích látek obsahují ustanovení, podle nějž bude výrobce náklady na úhradu případné újmy regresně vymáhat po státu. Tímto opatřením tedy fakticky nevznikají další náklady pro státní rozpočet, naopak lze očekávat, že zjednodušením postupu odškodňování by mohly být náklady nižší, než kdyby je regresně po státu na základě uzavřené smlouvy vymáhal výrobce očkovací látky.“ (zjištěno z důvodové zprávy).

19. Dle zvláštní části uvedené důvodové zprávy k zákonu č. 569/2020 Sb.: „Vzhledem ke skutečnosti, že pouze stát může podle rozhodnutí Komise C(2020) 4192 ze dne 18. června 2020 nakoupit očkovací látky proti viru SARS-CoV-2, musí se Ministerstvo zdravotnictví stát jejím vlastníkem a tudíž v souladu se zákonem o léčivech jejím distributorem. Fakticky se pak předpokládá, že po nedojde k situaci, kdy by stát (Ministerstvo zdravotnictví) s očkovací látkou fyzicky nakládal. Proto se stanoví, že svoji pravomoc zajistit distribuci může Ministerstvo zdravotnictví přenést na kteréhokoliv standardního distributora léčivých přípravků, který má k této činnosti v souladu s účinnou právní úpravou vydané povolení ze Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Distributor bude vybrán zdravotními pojišťovnami, neboť právě tyto subjekty jsou odpovědné za úhradu distribuce z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Vybranému distributorovi poté bude na základě smlouvy dáno dispoziční oprávnění nakládat s očkovací látkou a rozdistribuovat ji poskytovatelům zdravotních služeb, kteří provedou následně aplikaci pojištěncům. Zároveň se pro účely této právní úpravy vylučuje naplnění podmínek pro změnu povolení k distribuci léčivých přípravků pro Ministerstvo zdravotnictví. Stát totiž fyzicky nebude s očkovací látkou v žádném okamžiku nakládat a z toho důvodu tato výjimka nebude mít dopad na bezpečnost distribučního řetězce, protože faktická distribuce (manipulace s léčivými přípravky) bude zajištěna pouze distributorem, který musí splňovat všechny požadavky zákona o léčivech na povolení distribuce v daném rozsahu. … Materiál obsahuje ustanovení řešící odškodnění případné újmy způsobené očkováním proti onemocněním COVID-19. Toto odškodnění by bylo řešeno obdobně jako odškodnění újmy způsobené povinným očkováním podle zákona č. 116/2020, o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Vzhledem k tomu, že smlouvy uzavírané s výrobci očkovacích látek obsahují ustanovení, podle nějž bude výrobce náklady na úhradu případné újmy regresně vymáhat po státu, jedná se fakticky pouze o zjednodušení postupu, jak by se mohl pojištěnec k odškodnění dostat.“ (zjištěno z důvodové zprávy).

20. Dle pokynů SÚKL pro distribuce a dodávky vakcín pro onemocnění COVID-19: „Vakcíny mají být distribuovány prostřednictvím distributora vybraného podle zákona č. 569/2020 Sb., o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění COVID-19 a o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky. Vybraný distributor má vakcíny dodávat na základě objednávek přímo lékárnám a dalším poskytovatelům zdravotních služeb, tj. lékařům, očkovacím centrům, ambulancím atd. (dále jen „PZS“). V tomto případě funguje standardní distribuční řetězec dle zákona o léčivech jako u jakýchkoliv jiných léčivých přípravků (dále jen „LP“). Zákon o léčivech navíc umožňuje, aby distributor mohl vakcíny dodávat kromě lékáren i přímo lékařům.“ (zjištěno z pokynů).

21. Ministerstvo zdravotnictví k žádosti o poskytnutí informací ze dne 3. 1. 2022, a to mj. o zpřístupnění veškerých podmínek a smluv se společností , firma, a , firma, a dalšími společnostmi, které dodávají vakcíny proti nemoci COVID-19 pro občany ČR, sdělilo v přípisu ze dne 19. 1. 2022, že žádosti nemůže vyhovět pro nesouhlas orgánů EU dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2021 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (zjištěno z přípisu ze dne 19. 1. 2022).

22. Obdobně Ministerstvo zdravotnictví k žádosti o poskytnutí informací ze dne 3. 4. 2024, a to mj. o poskytnutí nezačerněné kopie smlouvy o nákupu vakcín mezi společností , firma, a Českou republikou, sdělilo v nedatovaném přípisu, že žádosti nemůže vyhovět pro nesouhlas orgánů Evropské komise dle Nařízení (ES) č. 1049/2021 (zjištěno z přípisu).

23. SDEU se ve věcech sp. zn. T 761/21 a T-689/21 zabýval právem na informace, resp. právem na přístup veřejnosti k dokumentům evropských institucí dle Nařízení (ES) č. 1049/2001, a to na základě žalob proti rozhodnutím Evropské komise, kterými byl přiznán jen částečný přístup k předběžným kupním smlouvám a ke smlouvám o nákupu očkovacích látek proti COVID-19, jakož i k dalším dokumentům týkajícím se nákupu uvedených očkovacích látek Evropskou komisí, resp. členskými státy. Ve věci sp. zn. T 761/21: „Tribunál naproti tomu neschválil stanovisko Komise k odepření širšího přístupu k ujednáním o náhradě škody. V tomto rámci poznamenal, že mechanismus odškodnění dotčených podniků ze strany členských států stanovený v dotčených smlouvách se nijak nedotýká režimu právní odpovědnosti těchto podniků na základě směrnice 85/3745. Podle této směrnice je totiž výrobce odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku a jeho odpovědnost nemůže být ve vztahu k poškozené osobě omezena nebo vyloučena opatřením omezujícím jeho odpovědnost nebo vyjímajícím jej z odpovědnosti. Tribunál také podotkl, že informace o mechanismu odškodnění byla veřejně dostupná již v době podání původní žádosti i v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí. Tribunál konstatoval, že i když všechny dotčené smlouvy obsahují ujednání o náhradě škody, podrobný obsah uvedených ujednání není totožný. Tribunál zároveň ovšem konstatoval, že ani jeden ze tří důvodů uplatněných Komisí za účelem odepření širšího přístupu k uvedeným ujednáním neprokazuje existenci předvídatelného, a nikoliv čistě hypotetického rizika pro obchodní zájmy dotčených podniků. Zaprvé k důvodu, podle kterého by přesná znalost míry odpovědnosti dotyčného podniku umožnila podávání četných žalob na náhradu škody proti němu, uvedl Tribunál, že právo třetích osob případně poškozených vadnou očkovací látkou podat žalobu na náhradu škody vychází z vnitrostátních právních předpisů, kterými se provádí směrnice 85/374. Toto právo je tedy nezávislé na existenci a obsahu ujednání o náhradě škody. Kromě toho zájem dotčených podniků na tom, aby se vyhnuly takovým žalobám na náhradu škody a nákladům s nimi spojeným, nelze považovat za obchodní zájem a každopádně nepředstavuje zájem hodný ochrany podle nařízení č. 1049/2001. Napadené rozhodnutí mimoto neobsahuje žádnou skutečnost umožňující dospět k závěru, že by širší zpřístupnění uvedených ujednání mohlo vést k podávání takových žalob. Zadruhé k důvodu, podle kterého by úplné zpřístupnění nevyhnutelně odhalilo konkurentům dotčeného podniku „slabá místa“ v krytí jeho odpovědnosti, což by jim poskytlo konkurenční výhodu, které by mohli využít například v reklamních sděleních, připomněl Tribunál, že důvod, proč byla tato ujednání začleněna do dotčených smluv, totiž kompenzace rizik spojených se zkrácením lhůty pro vývoj očkovacích látek, byl veřejně dostupný před přijetím napadeného rozhodnutí. Ujednáním o náhradě škody navíc disponovaly všechny dotčené podniky. Zatřetí Tribunál se stejným odůvodněním odmítl důvod, podle kterého by úplné zpřístupnění mělo dopad na dobrou pověst dotčených podniků.“ Ve věci sp. zn. T 689/21: „Tribunál se neztotožnil s postojem Komise, pokud jde o odepření širšího přístupu k ujednáním o náhradě škody. V této souvislosti poznamenal, že mechanismus odškodnění dotčených podniků ze strany členských států stanovený dotčenými smlouvami se nijak nedotýká režimu právní odpovědnosti uvedených podniků na základě směrnice 85/374. Podle této směrnice je totiž výrobce odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku a jeho odpovědnost nemůže být ve vztahu k poškozené osobě omezena nebo vyloučena opatřením omezujícím jeho odpovědnost nebo vyjímajícím jej z odpovědnosti. Dále poznamenal, že informace o mechanismu odškodnění již byla veřejně dostupná v době podání původní žádosti i v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí. Tribunál konstatoval, že i když všechny dotčené smlouvy obsahují ujednání o náhradě škody, podrobný obsah uvedených ujednání není totožný. Tribunál nicméně uvedl, že tři důvody uplatněné Komisí za účelem odepření širšího přístupu k uvedeným ujednáním neprokazují existenci předvídatelného, a nikoli čistě hypotetického rizika pro obchodní zájmy dotčených podniků. Pokud jde zaprvé o důvod, podle něhož by přesná znalost míry odpovědnosti dotčeného podniku mohla tento podnik vystavit několika žalobám na náhradu škody, uvedl Tribunál, že právo třetích osob případně poškozených vadnou očkovací látkou podat žaloby na náhradu škody vychází z vnitrostátních právních předpisů, kterými se provádí směrnice 85/374. Toto právo na podání žaloby je tedy nezávislé na existenci a obsahu ujednání o náhradě škody. Kromě toho zájem dotčených podniků na tom, aby se vyhnuly takovým žalobám na náhradu škody a nákladům spojeným s těmito řízeními, nelze považovat za obchodní zájem a nepředstavuje zájem hodný ochrany na základě nařízení č. 1049/2001. Napadené rozhodnutí mimoto neobsahuje žádnou skutečnost umožňující dospět k závěru, že širší zpřístupnění uvedených ujednání by mohlo vést k podání takových žalob. Pokud jde zadruhé o důvod, podle něhož by úplné zpřístupnění ujednání o náhradě škody nevyhnutelně odhalilo konkurentům dotčeného podniku „slabá místa“ v krytí odpovědnosti tohoto podniku a tím by jim byla poskytnuta konkurenční výhoda, které by mohli využít například v reklamách, připomněl Tribunál, že důvod, proč byla tato ujednání začleněna do dotčených smluv, totiž kompenzace rizik v souvislosti se zkrácením lhůty pro vývoj očkovacích látek, byl veřejně přístupný ještě před přijetím napadeného rozhodnutí. Všechny dotčené podniky navíc disponovaly ujednáním o náhradě škody. Zatřetí Tribunál ze stejných důvodů odmítl důvod, podle něhož by úplné zpřístupnění mělo dopad na dobrou pověst dotčených podniků (zjištěno ze shrnutí rozsudků ze dne 17. 7. 2024).

24. SDEU rozhodl ve věci sp. zn. C-157/23 o předložené předběžné otázce takto: „Článek 3 odst. 1 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky musí být vykládán v tom smyslu, že dodavatel vadného výrobku musí být považován za „osobu, která vystupuje jako výrobce“ tohoto výrobku ve smyslu tohoto ustanovení, pokud tento dodavatel na uvedeném výrobku fyzicky neuvedl svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, ale ochranná známka, kterou na tomto výrobku uvedl výrobce, se shoduje jednak s názvem uvedeného dodavatele nebo s jeho rozlišovacím znakem a jednak s názvem výrobce (zjištěno z rozsudku ze dne 19. 12. 2024).

25. Další navržené důkazy soud pro nadbytečnost neprováděl, když shora popsaná zjištění považoval pro právní posouzení věci (viz dále) za zcela dostačující.

26. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

27. Soud se nejprve zabýval žalovanou namítanou překážkou věci rozhodnuté a dospěl k závěru, že taková překážka dána není.

28. Dle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

29. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. , sp. zn., byly projednávány nároky žalobce na náhradu újem, které mu měly vzniknout v důsledku úmrtí jeho otce po předmětném očkování proti COVID-19. Potud je možno věci projednávané v řízení sp. zn. , sp. zn., a v tomto řízení v rozsahu, ve kterém se překrývají (tj. stran nároku na náhradu nemajetkové újmy), považovat za shodné. V řízení sp. zn. , sp. zn., však žalobce (alespoň dle pojetí rozhodujících soudů, což je nyní předmětem dovolacího přezkumu) netvrdil vadu předmětné očkovací látky a nedovolával se odpovědnosti plynoucí z vady výrobku. Věc projednávaná v řízení sp. zn. , sp. zn., tedy spočívala na částečně odlišném skutkovém základě, a totožnost věci, a tedy i překážka věci rozhodnuté, dána není.

30. Pokud pak jde o vlastní právní posouzení, v řízení sp. zn. , sp. zn., byly při absenci jiných tvrzení projednávané nároky posouzeny dle zákona č. 569/2020 Sb., jehož cílem bylo osobám, které se nechaly očkovat proti COVID-19, ulehčit v určitých případech cestu k odškodnění za újmu způsobenou takovým očkováním, když tento zákon zakládá odpovědnost státu na objektivním principu (nevyžaduje se zavinění) a bez porušení konkrétní právní povinnosti. Podstatné pro vznik odpovědnosti dle tohoto zákona je absolvování očkování proti COVID-19, vznik některého z typů v zákonu uvedených újem a existence příčinné souvislosti mezi očkováním a vznikem újmy. Předpokladem vzniku odpovědnosti dle tohoto zákona není např. pochybení při provádění očkování či při aplikaci očkovací látky, anebo vadnost očkovací látky.

31. Přijetí zákona č. 569/2020 Sb. však nelze vykládat způsobem, jakým činí žalovaná, tj. že by tento zákon představoval speciální právní přepis ve vztahu k odpovědnosti za jakoukoliv újmu vzniklou v souvislosti s očkováním proti COVID-19 a že jinak než způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem nelze újmu vzniklou v souvislosti s takovým očkováním vůbec uplatňovat. Kdyby tomu tak bylo, došlo by daným zákonem k nepřípustnému zúžení případné odpovědnosti státu např. za pochybení při poskytování zdravotních služeb dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, pokud by byl stát současně poskytovatelem zdravotní služby (prováděl očkování), anebo za újmu způsobenou vadou výrobku (očkovací látky), pokud by stát dle jiných předpisů měl za takovou újmu odpovídat. Došlo by též k nepřípustnému omezení okruhu oprávněných osob, když zákon č. 569/2020 Sb. upravuje jen nároky osoby, která se nechala proti COVID-19 očkovat, a vůbec např. nepamatuje na osoby blízké očkovaného, který v důsledku očkování zemřel či utrpěl zvlášť závažné ublížení na zdraví.

32. Soud tak dospěl k závěru, že věc je namístě posoudit dle ustanovení o. z. o škodě způsobené vadou výrobku, tj. dle § 2939 a násl. o. z.

33. Dle § 2939 o. z. škodu způsobenou vadou movité věci určené k uvedení na trh jako výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného použití nahradí ten, kdo výrobek nebo jeho součást vyrobil, vytěžil, vypěstoval nebo jinak získal, a společně a nerozdílně s ním i ten, kdo výrobek nebo jeho část označil svým jménem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem (odst. 1). Společně a nerozdílně s osobami uvedenými v odstavci 1 hradí škodu i ten, kdo výrobek dovezl za účelem jeho uvedení na trh v rámci svého podnikání (odst. 2). Škoda na věci způsobená vadou výrobku se hradí jen v částce převyšující částku vypočtenou z 500 EUR kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou v den, v němž škoda vznikla; není-li tento den znám, pak v den, kdy byla škoda zjištěna (odst. 3).

34. Dle § 2940 o. z. nelze-li výrobce určit podle § 2939, nahradí škodu i každý dodavatel, pokud poškozenému při uplatnění práva na náhradu škody do jednoho měsíce nesdělí, kdo je výrobcem nebo kdo mu výrobek dodal (odst. 1). Jedná-li se o dovezený výrobek, pak nahradí škodu každý dodavatel, i když je výrobce znám, pokud poškozenému ve lhůtě nesdělí, kdo je dovozcem (odst. 2).

35. Dle § 2942 se povinnosti k náhradě škody způsobené vadou výrobku škůdce zprostí, jen prokáže-li, že škodu zavinil poškozený nebo ten, za jehož čin poškozený odpovídá (odst. 1). Povinnosti k náhradě škody se tato osoba rovněž zprostí, prokáže-li, žea) výrobek na trh neuvedla,b) lze důvodně předpokládat s přihlédnutím ke všem okolnostem, že vada neexistovala v době, kdy byl výrobek na trh uveden, nebo že nastala později,c) výrobek nevyrobila pro prodej nebo jiný způsob použití pro podnikatelské účely, ani že výrobek nevyrobila nebo nešířila v rámci své podnikatelské činnosti,d) vada výrobku je důsledkem plnění těch ustanovení právních předpisů, která jsou pro výrobce závazná, neboe) stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu.

36. Je obecně známou skutečností, že očkovací látky proti COVID-19 nakoupila (na základě smluv dojednaných Evropskou komisí s výrobci vakcín) a dovezla do ČR žalovaná. Žalovaná pak rovněž zajišťovala distribuci předmětných očkovacích látek [dle § 5 odst. 5 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů, se distribucí léčiv rozumí všechny činnosti sestávající z obstarávání, skladování, dodávání, včetně dodávání léčiv v rámci Evropské unie a vývozu do jiných zemí než členských států (dále jen "třetí země"), a příslušných obchodních převodů bez ohledu na skutečnost, zda jde o činnost prováděnou za úhradu nebo zdarma. Distribuce léčivých přípravků se provádí ve spolupráci s výrobci, jinými distributory nebo s lékárnami a jinými osobami oprávněnými vydávat léčivé přípravky veřejnosti, případně léčivé přípravky používat], k čemuž byl přijat speciální zákon 569/2020 Sb. (jeho § 1). Skutečnosti, že jako vlastník nakoupených očkovacích látek by měla plnit požadavky na distributora podle zákona o léčivech, si byla žalovaná vědoma, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 569/2020 Sb.

37. S ohledem na uvedené tak soud uzavřel, že žalovaná jako dodavatel (dovozce a současně distributor) očkovacích látek by mohla být odpovědná za škodu způsobenou případnou vadou očkovací látky dle § 2940 odst. 2 o. z., a to spolu s výrobcem této očkovací látky. Skutečnost, že žalovaná distribuci očkovacích látek fakticky neprováděla a touto na základě § 1 odst. 2 zákona č. 569/2020 Sb. pověřila jiné subjekty disponující oprávněními k distribuci dle zákona o léčivech, nemůže mít na případnou odpovědnost žalované vliv.

38. Předmětné činnosti však žalovaná prováděla při plnění svých úkolů a povinností na úseku ochrany veřejného zdraví (viz zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv v rámci své podnikatelské činnosti. Soud tak uzavřel, že i v případě, že by zde odpovědnost žalované za újmu způsobenou vadou očkovací látky aplikované otci žalobce měla být dána, žalovaná by se této odpovědnosti zprostila dle § 2942 odst. 2 písm. c) o. z.

39. Žalovaná nebyla výrobcem očkovacích látek. V případě očkovací látky , Anonymizováno, jsou výrobci společnosti , firma, , Anonymizováno, , resp. výrobci odpovědnými za propouštění šarží předmětné očkovací látky jsou společnosti , firma, , Anonymizováno, a , firma, , Anonymizováno, ). Žalobce pak v řízení neprokázal své tvrzení, že by žalovaná ve smlouvě s výrobcem smluvně převzala závazky výrobce očkovací látky z titulu odpovědnosti za újmu způsobenou vadou očkovací látky, že by takto smluvně vstoupila do postavení výrobce, a mělo by tak na ni být z hlediska odpovědnosti pohlíženo jako na výrobce očkovací látky, který očkovací látku vyrobil v rámci podnikatelské činnosti.

40. Z provedených důkazů vyplývá (a je to i obecně známé), že smlouva mezi ČR a výrobcem vakcíny nějaké ujednání týkající se odpovědnosti obsahovala, v řízení však nebyl obsah této dohody prokázán. Z provedených důkazů (důvodová zpráva k zákonu č. 569/2020 Sb., shrnutí rozsudků SDEU ve věcech sp. zn. T 761/21 a T-689/21) dále vyplývá, že předmětná ujednání měla zřejmě povahu sjednání regresu, kdy se členské státy měly zavázat nahradit výrobcům vakcín náklady, které budou tito výrobci případně povinni vynaložit na náhrady újem způsobených předmětnými vakcínami v rámci své odpovědnosti za takovou újmu. Takto koncipované ujednání však nemůže založit přímý nárok na náhradu újmy proti žalované.

41. Konečně pak soud dodává, že na zde projednávanou věc nedopadají ani závěry žalobcem odkazovaného rozsudku SDEU ve věci sp. zn. C-157/23, když žalobcem nebylo ani tvrzeno, že by žalovaná na předmětné očkovací látce uvedla svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, či že by se ochranná známka, kterou na očkovací látce uvedl výrobce, shodovala s názvem žalované nebo s jejím rozlišovacím znakem. Obecná propagace očkování proti COVID-19 ze strany státu uváděním takových znaků není.

42. S ohledem na uvedené tak soud, aniž by se zabýval vadností předmětné očkovací látky (konkrétní vada ani nebyla tvrzena), příčinnou souvislostí mezi úmrtím otce žalobce a případnou vadou očkovací látky, vznikem újem na straně žalobce a příčinnou souvislostí mezi takovými újmami a úmrtím otce žalobce, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

43. Soud pak dodává, že neshledal důvody pro žalobcem navrhované předložení předběžné otázky SDEU. Předmětnou věc bylo možné posoudit dle shora odkazovaných ustanovení o. z., která jsou téměř doslovnou transpozicí příslušných ustanovení směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky, přičemž při aplikaci dané právní úpravy nevznikají žádné pochybnosti o výkladu.

44. Jen pro úplnost pak soud ještě dodává, že vedle odpovědnosti výrobce a dalších subjektů za újmu způsobenou vadou výrobku dle odkazovaných ustanovení o. z., obsahuje právní řád též úpravu odpovědnosti držitele rozhodnutí o registraci, kterým je v případě předmětné vakcíny , Anonymizováno, společnost , firma, , Anonymizováno, ), tj. nikoliv žalovaná, kdy dle § 33 odst. 7 zákona o léčivech držitel rozhodnutí o registraci odpovídá za škodu způsobenou v důsledku účinků léčivého přípravku neuvedených v souhrnu údajů o přípravku, přičemž této odpovědnosti se nemůže zprostit; za škodu způsobenou v důsledku účinků léčivého přípravku v souhrnu údajů o přípravku uvedených odpovídá držitel rozhodnutí o registraci jen tehdy, prokáže-li se, že vznik takové škody zavinil.

45. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Žalované, která nebyla v řízení právně zastoupena, tak soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 500 Kč (5x 300 Kč), která je tvořena paušální náhradou hotových výdajů za 5 úkonů (sepis vyjádření k žalobě, příprava na jednání soudu konané dne 11. 6. 2025, účast na jednání soudu dne 11. 6. 2025, příprava na jednání soudu konané dne 13. 8. 2025, účast na jednání soudu dne 13. 8. 2025) dle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.