11 C 24/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Trepkou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa státního zastupitelství jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o zaplacení 118 337 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 37 857 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 857 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 80 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 480 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 698 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, sídlem [adresa].

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 13. 3. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení částky 118 337 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen„ OS Ústí“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jako„ posuzované řízení“).

2. Žalobce uvedl, že byl od [datum] trestně stíhán pro trestný čin podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem OS Ústí nad Labem ze dne [datum]. Dne 11. 4. 2012 podal žalobce Ministerstvu spravedlnosti žádost o odškodnění za nezákonné trestní stíhání, žádost byla dne 24. 8. 2012 zamítnuta. Dne 5. 10. 2012 tak žalobce podal k OS Ústí žalobu, kterou se domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 600 000 Kč, řízení bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 26. 11. 2015 byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobci přiznáno zadostiučinění ve výši 40 000 Kč a náhrada nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen„ KS Ústí“) ze dne [datum] tak, že věc byla vrácena soudu prvého stupně. Dne 7. 8. 2019 byl vyhlášen další rozsudek OS Ústí, kterým bylo žalobci opětovně přiznáno zadostiučinění ve výši 40 000 Kč a náhrada nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku bylo opětovně žalovaným podáno odvolání, na jehož základě KS Ústí rozsudkem ze dne [datum] změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci zadostiučinění ve výši 10 000 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek KS Ústí byl žalobci doručen dne 28. 11. 2019. Řízení o žalobě o přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání tedy celkem trvalo od 5. 10. 2012 do 27. 9. 2019, což činí dobu téměř 7 let. Takovou dobu řízení považoval žalobce za enormně nepřiměřenou, a to i v kontextu jednoduchosti projednávané věci. Zdůraznil při tom, že délka řízení nebyla způsobena jeho chováním. S poukazem na dlouholetou nejistotu, kterou byl nucen v souvislosti s průtahy v řízení podstoupit, a psychickou zátěž, která je spojena s nutností dlouholeté participace na soudním řízení, žalobce uvedl, že mu vznikla nemajetková újma, kterou požadoval nahradit v penězích. Požadovanou náhradu pak žalobce s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR (dále jen„ NSČR“) sp. zn. Cpjn 206/2010 vyčíslil na částku 118 337 Kč jako 20 000 Kč (za první 2 roky (5. 10. 2012 – 5. 10. 2014) à 10 000Kč) + 80 000 Kč (za 4 roky (6. 10. 2014 – 6. 10. 2018) à 20 000 Kč) + 18 337 Kč (za 11 měsíců (7. 10. 2018 – 8. 9. 2019) à 1 667 Kč). Takto formulovaný požadavek na náhradu nemajetkové újmy žalobce uplatnil u žalovaného návrhem ze dne 9. 12. 2019, žalovaný však o žádosti dosud nijak nerozhodl. Podanou žalobou se tak žalobce domáhal zaplacení částky 118 337 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 6. 2020 do zaplacení.

3. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal a navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný potvrdil, že u něho žalobce dne [datum] uplatnil předmětný nárok. Žádost byla vyřízena stanoviskem ze dne [datum], ve kterém žalovaný konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, peněžitou náhradu však nepřiznal. Žalovaný uvedl, že posuzované řízení trvalo od 5. 10. 2012 do 28. 11. 2019. Dle žalovaného v něm lze shledat pouze jeden dílčí průtah v celkové délce 17 měsíců, nad rámec tohoto průtahu byla délka posuzovaného řízení zcela přiměřená skutkové, právní a procesní složitosti věci. Žalovaný v této souvislosti poukázal mj. na chování svědků v posuzovaném řízení, což se značnou měrou negativně projevilo na celkové délce řízení, avšak dané nelze přičítat k tíži žalovanému, a to mj. proto, že ihned učinil příslušné kroky k eliminaci opakování se dané situace ve formě uložení pořádkových pokut. Z pohledu žalovaného je rovněž podstatné, že v průběhu řízení došlo ke značnému snížení významu řízení poklesem žalované částky z původních 600 000 Kč dnem 2. 3. 2016 na částku 40 000 Kč, o jejíž zaplacení se následně vedlo řízení. V této souvislosti pak žalovaný odkázal na závěry judikatury NSČR (sp. zn. 30 Cdo 3211/2015 a 30 Cdo 3331/2011) ve vztahu k modifikaci významu řízení v jeho průběhu. Dále žalovaný s odkazem na judikaturu NSČR (sp. zn. 28 Cdo 1143/2010) uvedl, že„ nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce, mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy.“ Dále žalovaný uvedl, že ačkoliv nepopírá, že každé soudní řízení ovlivňuje jeho účastníky a může jim způsobovat určitou míru nepohody ze stavu nejistoty výsledku řízení, v důsledku čeho konstantní rozhodovací praxe dovodila presumpci existence nemajetkové újmy v důsledku protrahovaného řízení, je třeba vždy individuálně posuzovat to které řízení, jeho předmět, postavení poškozeného v něm a další okolnosti, které mohou mít vliv na vnímání existujícího soudního řízení. Žalovaný pak namítl, že posuzované řízení bylo řízením kompenzačním, v němž žalobce byl na straně aktivní, tj. subjektu, jenž na základě svého volního jednání jej inicioval a mohl jej kdykoliv ukončit, pokud by jej vedení soudního řízení stresovalo nad míru únosnou poměrům. Dále žalovaný poukázal na to, že žalobce v případě neúspěchu jeho žalobního nároku nebyl ohrožen jakoukoliv likvidační sankcí ve formě případné povinnosti hradit náklady řízení úspěšnému účastníku řízení, neboť žalovaný stát se v zásadě nemůže nechat zastoupit externí advokátní kanceláří, aniž by tím ztratil nárok na náhradu nákladů řízení a samotná výše náhrady nákladů řízení přiznaná státu je ryze bagatelní výše. V neposlední řadě pak žalovaný namítl, že je nutno zohlednit i tu skutečnost, že žalobce při výběru místně příslušného soudu dal přednost tzv. svému domovskému soudu, u nějž je dlouhodobě notorietou podstatně delší průměrná doba nezbytná na vyřízení věci z důvodu zahlcení případy k řešení. Za takového stavu žalobce inicioval řízení u„ pomalejšího“ soudu, přestože měl možnost (a jako účastníku zastoupenému advokátem mu tato možnost musela být známa) iniciovat řízení u zdejšího soudu, který je navíc díky umístění sídla žalovaného v jeho obvodu specializovaným na tento druh nároků, tedy u něj není nezbytná delší časová příprava na studium zejména judikatury a promýšlení nezbytných procesních úkonů, jako u jiných okresních soudů na území ČR, které s nároky uplatněnými podle zákona č. 82/1998 Sb. mají minimální zkušenosti. Žalovaný zdůraznil, že nechce jakkoliv popřít pravdivost principu„ iura novit curia“, ale pouze poukazuje na skutečnost, že právní řád ČR je značně obsáhlý a mají-li soudy odpovědně a správně rozhodovat o jednotlivých nárocích, je mnohdy nezbytné u typů nároků, s nimiž se nesetkávají pravidelně v rámci své rozhodovací činnosti, déle trvající příprava spisu k rozhodnutí právě v důsledku studia legislativy, odborné literatury a judikatury nejen tuzemské, ale i ESLP, který je zejména v oblasti náhrad nemajetkových a majetkových újem poměrně aktivní. Konečně pak žalovaný namítl, že žalobce sám neidentifikoval žádnou výraznou újmu, kterou by mu vedení posuzovaného řízení mělo způsobit, a nevysvětlil, proč by jeho újma z případně protrahovaného kompenzačního řízení měla být mnohonásobně vyšší, než byla újma, která mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání jeho osoby. Podanou žalobu žalovaný považoval za jsoucí na hraně projednatelnosti, neboť v ní zcela absentují bazální skutková tvrzení ve vztahu právě k újmě, její identifikaci a případné intenzitě, a to přestože žalobce již kompenzační řízení absolvoval a i v jeho průběhu byl poučován ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. stran povinnosti tvrdit a prokázat újmu a její intenzitu. Byť nyní projednávané řízení je jiného charakteru, nelze dle žalovaného u žalobce újmu z výše uvedených důvodů presumovat a žalobce by měl řádně doplnit a konkretizovat svá obecná tvrzení a označit k jejich prokázání důkazní prostředky, jinak se vystavuje riziku neunesení procesních břemen a tím i ztrátě sporu. Ze všech uvedených důvodů měl žalovaný za to, že žaloba na přiznání relutární satisfakce je nedůvodná, neboť již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je způsobilé odčinit případnou újmu, která mohla žalobci vzniknout.

4. Žalobce v reakci na obranu žalovaného namítl, že žalobu v posuzovaném řízení podal dne 5. 10. 2012, žalovaný se k ní vyjádřil podáním ze dne 26. 3. 2013, první jednání ve věci však OS Ústí nařídil až na 6. 8. 2015, tedy 34 měsíců po podání žaloby. V tomto období nečinil OS Ústí žádné kroky, nevyzýval účastníky k žádné činnosti, přičemž šlo o jednoduchou věc, která si nevyžadovala žádný časově náročný rozbor věci. První jednání se ve věci konalo dne 6. 8. 2015, trvalo 20 minut, byly přečteny 4 listinné důkazy a žalobce po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. odkázal na důkazy již navržené. Jednání bylo odročeno na 8. 10. 2015 za účelem pokračování v dokazování, které mělo spočívat ve výslechu žalobcem navržených svědků a v provedení důkazu trestním spisem. K jednání dne 8. 10. 2015 se nedostavili žalobcem navržení svědci, ačkoliv jim bylo doručeno předvolání, soud jim udělil pořádkovou pokutu a k odročenému jednání dne 19. 11. 2015 se již svědci dostavili. V důsledku chování svědků tedy došlo k prodloužení řízení o pouhý měsíc a 11 dnů, tj. o dobu v poměru s celkovou dobou řízení zcela zanedbatelnou. Při jednání konaném dne 19. 11. 2015 bylo dokazování ukončeno a po přednesu závěrečných návrhů bylo odročeno na den 26. 11. 2015, kdy byl vyhlášen rozsudek. Proti rozsudku podal žalovaný dne 29. 2. 2016 odvolání a spis byl dne 30. 3. 2016 odeslán odvolacímu soudu, který aniž by ve věci nařídil jednání, napadený rozsudek dne 5. 9. 2017 zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně. Mezi podáním odvolání a vyřízením věci tedy uběhlo více než 18 měsíců, kdy soudy opět nečinily žádné kroky, ani nijak nevyzývaly účastníky řízení k aktivitě. Další jednání ve věci bylo nařízeno až za 11 měsíců od zrušení napadeného rozhodnutí na den 7. 8. 2018, kdy v rámci tohoto jednání došlo k vyhlášení rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 5. 9. 2018 odvolání a řízení u odvolacího soudu bylo zahájeno dne 17. 9. 2018. Poté co uplynul další rok, bylo na den 25. 9. 2019 nařízeno odvolacím soudem jednání, které trvalo 30 minut, bylo při něm předneseno odvolání, přečteno vyjádření k odvolání, byla podána zpráva o dosavadním průběhu řízení a jednání bylo následně odročeno na den 27. 9. 2019 za účelem vyhlášení rozsudku. Vyhlášený rozsudek pak nabyl právní moci dne 20. 12. 2019, tedy více jak 7 let po podání žaloby. S ohledem na uvedené tak žalobce trval na tom, že v kontextu jednoduchosti věci byla délka posuzovaného řízení zcela enormní a zcela nepochopitelné a neomluvitelné byly i průtahy soudu prvního stupně zejména v době od podání žaloby do prvního jednání ve věci a od vyřízení opravného prostředku do nařízení dalšího jednání, stejně jako průtahy odvolacího soudu při vyřizovaní opravného prostředku. Dále žalobce uvedl, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Je tedy na žalovaném, aby zajistil, aby vůbec nenastala situace, kdy neúměrná délka řízení stresuje účastníky nad míru únosnou poměrům, a jeho požadavek, aby účastník sám řízení ukončil, pokud taková situace nastane, považuje žalobce za absurdní. Za stejně absurdní považoval žalobce argument žalovaného týkající se volby soudu. Žalobce si není vědom toho, že by český právní řád rozlišoval soudy pomalejší, rychlejší, zkušenější a méně zkušené. Naopak žalobce postupoval zcela v souladu se zákonem, žalobu podal u místně a věcně příslušného soudu a žalovaným namítané skutečnosti nelze v žádném případě klást k jeho tíži, neboť ten se na rozdíl od žalovaného na nepřiměřené délce řízení nijak nepodílel. Konečně pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce odkázal na judikaturu NSČR (sp. zn. 30 Cdo 958/2009), ve které NSČR dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě sám o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku o vzniku imateriální újmy dotčeným osobám. Žalobce již v podané žalobě uvedl, že trpěl zejména dlouholetou nejistotou, kterou byl nucen v souvislosti s průtahy v řízení podstoupit, a psychickou zátěží, která je spojena s nutností dlouholeté participace na soudním řízení. Je zcela pochopitelné, že osoba, na kterou dopadá tlak a stres z probíhajícího soudního řízení, se hůře soustředí na záležitosti všedního života. Žalobce prožíval úzkost způsobenou dlouhotrvajícím řízením, neboť přestože činil veškeré potřebné kroky řádně a včas, v řízení docházelo k průtahům. Žalobce proto pociťoval částečně i bezmoc, kdy nemohl řízení uspíšit 5. Žalovaný pak ještě doplnil, že při posuzování formy a výše případného zadostiučinění za újmu plynoucí z délky posuzovaného řízení zohlednil i skutečnost, že žalobce obdržel v důsledku protrahovaného řízení i úroky z prodlení z žalované částky. Tyto úroky, byť částka se může jevit jako marginální, úplně marginální nejsou, neboť za 7 let délky posuzovaného řízení šlo fakticky o částku odpovídající více jak 50 % předmětu řízení, resp. částky, kterou žalobce následně obdržel na základě rozsudku KS Ústí. Úroky z prodlení tedy žalovaný zohlednil jako svým způsobem beneficium pro žalobce, které obdržel v důsledku protahovaného řízení.

6. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

7. Žalobou došlou OS Ústí dne 5. 10. 2012 se žalovaném (Ministerstvo spravedlnosti ČR) domáhal zaplacení částky 600 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2012 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání. Nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce uplatnil u žalovaného dopisem ze dne 11. 4. 2012 a stanoviskem ze dne 24. 8. 2012 mu bylo poskytnuto zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, což žalobce nepovažoval za dostatečné. Žaloba neobsahovala prakticky ničeho stran vylíčení újmy, kterou žalobce požadoval nahradit, vyjma strohého konstatování, že samotné nezákonné zahájení trestního stíhání, které trvalo téměř 3 roky, je bezpochyby nemajetkovou újmou, kterou nelze zhojit pouhým konstatováním, že došlo k porušení práva. K pokynu ze dne 24. 10. 2012 byl spis, aniž by v něm byl učiněn jakýkoliv úkon, založen na lhůtu 3 měsíce. Usnesením ze dne 21. 2. 2013, vypraveným dne 5. 3. 2013, byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů. Vyjádření žalovaného došlo soudu dne 26. 3. 2013 a žalovaný v něm poukázal na skutečnost, že žalobce stran nemajetkové újmy ničeho netvrdí a neprokazuje. Dále pak reagoval na tvrzení, která ani nebyla obsahem žaloby, byla však zřejmě obsahem žádosti v rámci předběžného projednání, kdy v důsledku trestního stíhání měla žalobce opustit přítelkyně i s nezletilou dcerou a mělo dojít k dotčení podnikatelských aktivit žalobce. Žalovaný v této souvislosti poukázal na trestní minulost žalobce a zpochybňoval, že by právě posuzované trestní stíhání mělo být důvodem rozchodu žalobce s přítelkyní, a dále uváděl, že žalobce sice převedl obchodní podíl ve své společnosti, avšak zůstal zde jednatelem. K pokynu ze dne 26. 4. 2013 bylo vyjádření dne 3. 5. 2013 zasláno žalobci a spis byl dán na lhůtu do 15. 6. 2013. Usnesením ze dne 8. 7. 2013 soud vyzval žalobce k opravě označení žalovaného (za žalovaného byl označen non subjekt) ve lhůtě 15 dnů. Oprava došla soudu dne 17. 7. 2013, byla v ní však uvedena chybně spisová značka řízení a do spisu byla založena až dne 15. 8. 2013 poté, co byl dne 14. 8. 2013 dán pokyn k prověření, zda od žalobce došlo požadované doplnění. Přípisy došlými soudu ve dnech 25. 3., 23. 6. a 20. 11. 2014 se žalovaný dotazoval na stav řízení, k poslednímu dotazu mu bylo přípisem ze dne 6. 1. 2015 sděleno, že s ohledem na datum nápadu a počet nevyřízených věcí odhaduje soud nařízení jednání cca na polovinu roku 2015. Přípisem došlým soudu dne 2. 1. 2015 se na očekávatelnou dobu projednání věci dotazoval i žalobce a dne [datum] mu byl zaslán stejný přípis jako žalovanému. Opatřením předsedy soudu ze dne 1. 4. 2015 byla věc přidělena k projednání novému soudci do nově zřízeného soudního oddělení. K pokynu ze dne 28. 5. 2015 bylo žalobci znovu zasláno vyjádření žalovaného s výzvou, aby se k němu ve lhůtě 15 dnů vyjádřil a ve stejné lhůtě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Dne 24. 6. 2015 bylo nařízeno ústní jednání na den 6. 8. 2015 a byli předvoláni zástupce žalobce a žalovaný. Podáním došlým soudu dne 9. 7. 2015 navrhoval žalobce výslech svědků, a to své bývalé družky k tvrzení, že jej kvůli trestnímu stíhání opustila, a třech osob, které měly kvůli trestnímu stíhání přerušit obchodní styky se společností žalobce, kdy žalobce převedl obchodní podíl na svého bratra, aby ve společnosti nefiguroval. Dne 10. 7. 2015 byla k již nařízenému jednání předvolána bývalá družka žalobce. Jednání konaného dne 6. 8. 2015 se účastnil pouze zástupce žalobce. Žalovaný se z jednání omluvil, zástupce žalobce současně předal soudu omluvu svědkyně, která se nedostavila z důvodu, že se jí nepodařilo zajistit hlídání pro nezletilé dítě. Bylo zahájeno projednání věci, byl proveden důkaz listinami předloženými žalovaným a bylo konstatováno, že k trestní spis (navrhovaný k důkazu oběma účastníky) nebylo možné připojit, neboť zapůjčen Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen„ KSZ Ústí“). Zástupce žalobce po výzvě soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. odkázal na již navržené svědky a trestní spis, jiných důkazních návrhů neměl. Jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na den 8. 10. 2015. K odročenému jednání byli dne 6. 8. 2015 předvoláni žalobcem navržení svědci a bylo žádáno připojení trestního spisu. Na základě dohody ze dne 3. 9. 2015 v řízení za žalovaného nadále jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen„ ÚZSVM“). Zástupce žalobce žádal dne 6. 10. 2015 o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti žalobce, k čemuž mu bylo dne 7. 10. 2015 soudem telefonicky sděleno, že se žádosti nevyhovuje. K jednání konanému dne 8. 10. 2015 se nedostavili ani žalobce, ani jeho právní zástupce a dále ani jeden z předvolaných svědků (u jednoho z nich nebylo vykázáno doručení), účastnil se pouze zástupce žalovaného. Byl proveden důkaz obsahem trestního spisu, třem svědkům byly uloženy pořádkové pokuty a jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na den 19. 11. 2015. Při jednání konaném dne 19. 11. 2015, kterého se žalobce osobně účastnil spolu se svým právním zástupce, byli vyslechnuti 3 svědci (bývalá družka a 2 [anonymizováno] [role v řízení], 4. svědek se předem omluvil z důvodu pracovní neschopnosti), dokazování bylo ukončeno a po přednesu závěrečných návrhů bylo jednání za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na den 26. 11. 2015. Dne 26. 11. 2015 byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 10. 2012 do zaplacení, ve zbytku byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. K žádosti ze dne 15. 12. 2015 byla prodloužena lhůta pro vypravení rozsudku do 16. 2. 2016, rozsudek byl vypraven dne 15. 2. 2016. Dle odůvodnění rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobce kvůli předmětnému trestnímu stíhání opustila životní partnerka i s nezletilou dcerou, naopak zásahy do podnikatelské činnosti prokázány nebyly. Výši náhrady pak soud stanovil analogicky k náhradám přiznávaným za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a to 10 000 Kč za rok trestního stíhání (za první 2 roky) a 2 000 Kč za měsíc trestního stíhání (za posledních 11 měsíců). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Dne 29. 2. 2016 došlo soudu odvolání žalovaného do vyhovujícího výroku rozsudku, ve kterém jednak polemizoval se závěrem soudu o prokázání zásahu do rodinného života žalobce, když poukazoval na rozporuplnost výpovědi svědkyně jako jediného důkazu, jednak poukazoval na nesprávnou konstrukci určení zadostiučinění, když nebylo provedeno porovnání s jinými obdobnými případy ve smyslu judikatury NSČR. Zamítavý výrok rozsudku žalobcem napaden nebyl a nabyl dne [datum] právní moci. Odvolání žalovaného bylo dne 30. 3. 2016 zasláno žalobci a spis byl dne 31. 3. 2016 předložen KS Ústí. Žalobce se k odvolání vyjádřil podáním došlým soudu dne 22. 4. 2016, vyjádření bylo dne 26. 4. 2016 přeposláno KS Ústí. KS Ústí zaslal dne 12. 9. 2016 vyjádření žalobce žalovanému a žádal připojení předmětného trestního spisu, k čemuž mu bylo dne [datum] sděleno, že spis byl zapůjčen KSZ Ústí a dosud nebyl vrácen. Dle založeného úředního záznamu ze dne 15. 12. 2016 měla referujícímu soudci zaniknout funkce k 31. 12. 2016, přičemž ve druhé polovině prosince 2016 měl čerpat dovolenou, spis tak byl založen na lhůtu 1. 1. 2017 k novému přidělení dle rozvrhu práce. Opatřením místopředsedy KS Ústí ze dne 2. 1. 2017 byl spis přidělen jinému soudci. Usnesením KS Ústí ze dne 5. 9. 2017, vydaným bez nařízení jednání, byl rozsudek ve vyhovujícím výroku a výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvého stupně, že nedostatečně zhodnotil výpověď bývalé družky žalobce, a jeho skutkový závěr je tak neúplný a předčasný, a dále pak vytkl nesprávnou konstrukci určení zadostiučinění. K žádosti ze dne 3. 10. 2017 odůvodněné náročností věci byla prodloužena lhůta pro vypravení usnesení do 5. 11. 2017, spis byl vrácen OS Ústí dne 3. 11. 2017. Usnesení KS Ústí bylo vypraveno dne 27. 3. 2018, přičemž na straně žalovaného bylo zasláno Ministerstvu spravedlnosti místo ÚZSVM, kterému bylo usnesení po zjištění chyby zasláno dne 2. 5. 2018. Po vyznačení právní moci usnesení KS Ústí byl spis dne 11. 5. 2018 předložen soudci. Dne 19. 6. 2018 došlo soudu oznámení o novém právním zastoupení žalobce. Dne 29. 6. 2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 7. 8. 2018. Při jednání konaném dne 7. 8. 2018 soud konstatoval, že má rozpad rodinného života žalobce kvůli trestnímu stíhání za prokázaný, když svědeckou výpověď hodnotí jako věrohodnou, a dokazování doplňováno nebylo. Žalovaný odkázal pro porovnání případu žalobce s jinými obdobnými věcmi na tři rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen„ MS Praha“). Po přednesu závěrečných návrhů byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalovanému znovu uloženo zaplatit žalobci částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 10. 2012 do zaplacení a dále pak náhradu nákladů řízení ve výši 27 995 Kč. V odůvodnění rozsudku soud provedl zhodnocení výpovědi svědkyně se shora uvedeným závěrem a nové zhodnocení podmínek rozhodných pro určení formy a výše zadostiučinění, včetně porovnání s jinými případy dle rozsudků MS Praha (jiných, než k porovnání navrhoval žalovaný). O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Písemné vyhotovení rozsudku bylo vypraveno dne 28. 8. 2018. Dne 5. 9. 2018 došlo soudu odvolání žalovaného, ve kterém polemizoval jak se skutkovým závěrem soudu, tak s přiléhavostí soudem provedeného porovnání. Odvolání bylo dne 10. 9. 2018 zasláno žalobci k vyjádření ve lhůtě 10 dnů, vyjádření došlo soudu dne 13. 9. 2018. Dne 17. 9. 2018 byl spis předložen KS Ústí, který dne 13. 8. 2019 nařídil odvolací ústní jednání na den 25. 9. 2019 a současně vyzval žalovaného, aby nejpozději k nařízenému jednání předložil odvolacímu soudu rozhodnutí navrhovaná k porovnání, která předkládal soudu prvého stupně, ve spisu se však nenacházejí. Při jednání konaném dne 25. 9. 2019, kterého se účastnil pouze zástupce žalovaného, žalobce, ani jeho právní zástupce se nedostavili, bylo odvolání projednáno, dokazování nebylo doplňováno, žalovaný až při tomto jednání předložil odvolacímu soudu rozhodnutí navrhovaná k porovnání. Jednání bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na den 27. 9. 2019, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé do částky 10 000 Kč s příslušenstvím potvrzen a do částky 30 000 Kč s příslušenstvím změněn na zamítavý a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzen. Žalovanému bylo současně uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu stran hodnocení vzniklé újmy, avšak za nepřiléhavé považoval provedené porovnání. Po porovnání s případy předkládanými žalovaným pak považoval za přiměřenou výši zadostiučinění 10 000 Kč. K žádosti ze dne 25. 10. 2019 odůvodněné náročností věci a souběhem s vyhotovováním dalších odvolacích rozhodnutí byla prodloužena lhůta pro vypravení rozsudku do 27. 11. 2019, spis byl vrácen OS Ústí dne 26. 11. 2019. Rozsudek KS Ústí byl vypraven dne 28. 11. 2019 a téhož dne nabyl právní moci (zjištěno ze spisu OS Ústí sp. zn. [spisová značka]).

8. Žádostí ze dne 9. 12. 2019, došlou žalovanému téhož dne, uplatnil žalobce z důvodů následně uvedených v podané žalobě u žalovaného požadavek na zaplacení částky 118 337 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Žalovaný ve stanovisku ze dne 1. 4. 2020 konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, peněžité zadostiučinění však neposkytl (zjištěno ze žádosti, potvrzení přijetí, stanoviska).

9. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

10. Dle § 5 zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

11. Dle §§ 14, 15 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

13. Dle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Dle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 5. 10. 2012 a skončilo právní mocí rozsudku KS Ústí dne 28. 11. 2019, trvalo tedy celkem 7 let a 1 a ¾ měsíce, resp. 85 a ¾ měsíců. Žalobce pak požadoval odškodnění„ jen“ za dobu od 5. 10. 2012 do 8. 9. 2019, tj. za 6 let a 11 celých měsíců, resp. 83 celých měsíců. Nutno pak dodat, že do celkové doby řízení by dle relevantní judikatury ESLP a na ní navazující judikatury NSČR (sp. zn. 30 Cdo 1084/2017) měla být zahrnuta i doba, po kterou probíhalo předběžné projednání žalobou následně uplatněného nároku u žalovaného, tj. doba od 11. 4. do 24. 8. 2012. Tuto dobu však žalobce do délky řízení, která mu měla způsobit újmu, nijak nezahrnoval a vzniklou újmu spojoval výhradně až s řízením před soudem, a to nikoliv celým. Ani soud proto při posuzování přiměřenosti délky řízení dobu předběžného projednání nezohledňoval.

16. Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování délky řízení, má soud na základě provedeného dokazování za to, že řízení nebylo po skutkové, ani právní stránce nikterak složité. Nebyla tvrzena žádná rozsáhlejší nemajetková újma, čemuž odpovídal i rozsah dokazování, které se vyjma listin z předběžného projednání nároku omezilo na obsah trestního spisu a výslech třech svědků u jednoho jednání. Z hlediska právního se jednalo o standardní, spíše jednodušší odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, kde o základu nároku nebylo žádného sporu a šlo jen o určení formy a výše zadostiučinění. Z hlediska procesního věc mírně zkomplikovala skutečnost, že se ke druhému jednání nedostavili předvolaní svědci, tito však byli vyslechnuti hned při dalším jednání konaném za cca 1,5 měsíce. Ve věci samé rozhodoval 2x OS Ústí a 2x KS Ústí. Účastníkům řízení jistě nelze upřít využití opravných prostředků k uplatňování či bránění jejich práv, každé podání opravného prostředku si však vyžádá určitou dobu jak na zadministrování věci před předložením vyšší instanci (zaslání opravného prostředku k vyjádření apod.), tak na vlastní nastudování a projednání věci před soudem vyšší instance, kterou nelze přičítat k tíži státu.

17. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci (soudů), je nutno konstatovat, že v řízení došlo k několika obdobím nečinnosti (nikoliv jen k jednomu průtahu, jak uváděl žalovaný). První úkon ve věci (zaslání žaloby k vyjádření) byl učiněn až dne 21. 2. 2013, tj. 4,5 měsíce po zahájení řízení, v čemž lze spatřovat průtah min. 2 měsíce. Dne 17. 7. 2013 došla soudu oprava žaloby v označení žalovaného, další úkon ve věci (výzva k označení důkazů) byl pak proveden až dne 28. 5. 2015, tj. za 22 měsíců, v čemž lze spatřovat průtah cca 19 měsíců. Dne 31. 3. 2016 byl spis předložen KS Ústí s odvoláním do prvního rozsudku, kdy o odvolání bylo bez nařízení jednání rozhodnuto dne 5. 9. 2017, tj. za 17 měsíců, v mezidobí bylo jen přeposláno vyjádření žalobce k odvolání a 1x žádán trestní spis, který však odvolací soud ke svému rozhodnutí zjevně nepotřeboval, když následně i bez trestního spisu ve věci rozhodl. V uvedené prodlevě je tak dle názoru soudu nutno spatřovat průtah cca 13 měsíců. Po rozhodnutí o odvolání proti prvnímu rozsudku byl spis vrácen OS Ústí dne 5. 11. 2017, usnesení KS Ústí pak bylo vypraveno až dne 27. 3. 2018, navíc na straně žalovaného bylo zasláno Ministerstvu spravedlnosti namísto ÚZSVM, což bylo napraveno až dne 2. 5. 2018. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo (v úplnosti) vypraveno až téměř 6 měsíců po vrácení spisu, v čemž lze spatřovat průtah cca 5 měsíců. Dne [datum] byl spis předložen KS Ústí s odvoláním do druhého rozsudku a dne 13. 8. 2019 bylo nařízeno odvolací ústní jednání na den 25. 9. 2019, v mezidobí nebyly činěny žádné úkony. V uvedené prodlevě v délce 11 měsíců je nutno spatřovat průtah cca 8 měsíců. S ohledem na uvedené lze konstatovat, že vlastní průtahy v řízení činily celkem cca 47 měsíců, tj. více jak ½ celkové doby řízení. Je sice obecně známou skutečností, že severočeské soudy v minulosti byly a v menší míře stále jsou přetíženy velkým množstvím nedodělků z minulosti, v důsledku čehož u nich řízení obvykle trvalo delší dobu než u jiných soudů v ČR. Žalobci však nemůže být kladeno v tíži, že svou žalobu adresoval soudu, který byl k projednání věci věcně a místně příslušným, byť se v případě místní příslušnosti jednalo o příslušnost na výběr danou. Je právem účastníka řízení očekávat, že u každého soudu, u kterého mu právní řád dává možnost řízení zahájit, proběhne řízení v přiměřených lhůtách, a je povinností žalovaného toto zajistit. Pokud se tak nestane, nemůže se žalovaný zprostit odpovědnosti tím, že si měl účastník vybrat jiný soud. To samé platí i pro otázku„ specializace“ soudů či soudců. Právní řád ČR považuje každého soudce za„ univerzála“ schopného rozhodovat bez dalšího ve všech oblastech práva, byť tomu tak v praxi samozřejmě není a být ani nemůže a věc, která se u konkrétního soudu či soudce typově vyskytuje ojediněle, zcela jistě zabere více času na přípravu než u soudu, resp. soudce, u kterého je běžnou agendou. To však opět nemůže jít k tíži žalobce a žalovaný se nemůže zprostit odpovědnosti s argumentem, že žalobce měl podat žalobu k jinému soudu. Vedle vlastních průtahů v řízení je pak nutno k tíži státu přičíst též skutečnost, že první rozsudek v posuzovaném řízení byl k odvolání ve vyhovujícím výroku zrušen z důvodu nedostatečného a neúplného hodnocení důkazů a pro chybně koncipovanou náhradu nemajetkové újmy, tj. z důvodu vadného postupu soudu prvého stupně.

18. Pokud jde o jednání žalobce, má soud za to, že svým jednáním k celkové délce řízení též dílčím způsobem přispěl, když jednak podal žalobu proti non subjektu a musel být vyzýván k opravě a navíc jím podaná žaloba byla pro absenci jakýchkoliv tvrzení týkajících se vzniku a povahy nemajetkové újmy v podstatně neprojednatelná, což žalobce napravil (alespoň v minimálním rozsahu) k výzvě soudu k označení důkazů. Prodloužení řízení v důsledku uvedených výzev je však v kontextu celkové doby řízení zcela marginální. Ve prospěch žalobce je pak nutno přičíst, že se dotazem ze dne 2. 1. 2015 snažil projednání věci uspíšit, byť to nemělo žádný reálný efekt.

19. Konečně pokud jde o hledisko významu předmětu řízení pro poškozeného, je na jedné straně nutno poukázat na skutečnost, že posuzované řízení bylo samo odškodňovacím řízením dle OdpŠk, které má proběhnout rychle tak, aby byla poskytnuta efektivní ochrana porušených práv a náprava újmy vyvolané nesprávným výkonem veřejné moci. Že žalobci vznikla nemajetková v důsledku nezákonného trestního stíhání, která by měla být ze strany státu kompenzována, přitom bylo mezi účastníky posuzovaného řízení nesporné, šlo jen o určení formy a případně výše zadostiučinění. Z tohoto pohledu by se tak mělo jednat o řízení se zvýšeným významem. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že žalobce se v posuzovaném řízení (při nejdříve nijak specifikované a poté pouze v minimálním rozsahu vylíčené újmě) domáhal zcela nereálného požadavku, vymykajícího se zcela ustálené v judikatuře stran kompenzací tohoto typu újmy. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že proti zamítnutí podstatné části svého požadavku (560 tis. Kč z požadovaných 600 tis. Kč) v prvém rozsudku nijak nebrojil a řízení se dále vedlo jen o 40 tis. Kč, ze kterých bylo žalobci nakonec přiznáno jen 10 tis. Kč. Újma, jejíž náhrady se v posuzovaném řízení domáhal, tedy musela být i z pohledu žalobce spíše marginálního charakteru. Tomu pak odpovídá i aktivita žalobce v průběhu posuzovaného řízení, kdy v obdobích, kdy v řízení evidentně docházelo k průtahům, se o věc vyjma jednoho dotazu nezajímal. Účastník sice nemá povinnost věc urgovat a podávat stížnosti, řízení má proběhnout v přiměřených lhůtách i bez takovéto jeho aktivity, absence takové aktivity však vypovídá o naléhavosti projednávané věci pro účastníka a intenzitě možné újmy, která má plynout z nejistoty, ve které je účastník v důsledku dlouhotrvajícího řízení udržován. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti hodnotil soud význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce jako výrazně snížený.

20. Na základě popsaných hledisek, která lze (zejména postup soudů v posuzovaném řízení) či nelze (zejména složitost řízení daná stupni soudní soustavy zapojenými do rozhodování) přičítat státu, dospěl soud k závěru, že celkovou dobu řízení v délce 7 let a necelých 2 měsíců, resp. necelých 86 celých měsíců, nelze považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, a to přesto, že význam řízení pro žalobce soud hodnotil výše uvedeným způsobem. To ostatně nebylo mezi účastníky ani sporné.

21. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení NSČR sp. zn. 30 Cdo 3007/2010). Provedeným dokazováním nebyly prokázány skutečnosti, které by měly uvedenou domněnku vyvrátit. Skutečnosti zjištěné stran shora popsaných hledisek soud zohlednil při určení formy a výše zadostiučinění. Rovněž žalovaný vznik nemajetkové újmy na straně žalobce uznával, když mu poskytl zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

22. Soud pak má za to, že za předmětnou nemajetkovou újmu je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se s ohledem zejména na celkovou dobu řízení a trvání stavu nejistoty nejeví jako přiměřené a dostačující. Soud v této souvislosti nepřisvědčil žalovanému, že by při určení formy a případně výše zadostiučinění mělo být přihlíženo k tomu, že žalobci byly z důvodu dlouhé doby řízení vyplaceny nezanedbatelné úroky z prodlení. Úroky z prodlení mají kompenzovat újmu plynoucí z toho, že žalobce nemohl po dobu trvání prodlení dle svého uvážení nakládat s přisouzenou částkou, nikoliv újmu plynoucí z nejistoty, kdy a jak posuzované řízení skončí. Za zcela absurdní považoval soud argument žalovaného, že žalobce jako pán sporu mohl posuzované řízení kdykoliv ukončit a tím zabránit újmě, která mu měla z nepřiměřené délky řízení vznikat. Nahlíženo touto optikou by měli mít právo na náhradu nemajetkové újmy plynoucí z nepřiměřené délky řízení vždy jen účastníci vystupující v daném řízení jako žalovaní, neboť žalobci vždy mohou řízení ukončit. Či ještě dále, mohlo by být argumentováno, že žalovaný mohl nárok žalobou vůči němu uplatňovaný kdykoliv uspokojit, zdálo-li se mu řízení příliš dlouhé, a tedy právo na náhradu nemajetkové újmy nemá ani on. To jsou pochopitelně úvahy zcela nesprávné. Účastník řízení nemůže být délkou řízení nucen k tomu, aby se v zájmu zabránění vzniku dalších újem vzdal žalobou uplatňovaného nároku, anebo uspokojil vůči němu uplatňovaný nárok, se kterým nesouhlasí.

23. Při stanovení výše zadostiučinění pak soud vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NSČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Dle názoru soudu není již možné vyjít při stanovení základní částky z částky na spodní hranici rozpětí uvedeného v odkazovaném stanovisku, když délku posuzovaného řízení je již nutno označit za výrazněji nepřiměřenou, byť nikoliv extrémní. Za přiměřenou tak soud považoval částku 16 000 Kč za rok řízení, resp. částku 1 333 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na ½ za první dva roky trvání řízení. Takto stanovenou základní částku pak soud modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, pro které lze základní částku zvýšit či snížit.

24. Z hlediska procesní složitosti řízení dané opakovaným rozhodováním na dvou stupních soudní soustavy soud snížil základní částku o 10 %. Výše popsaný postup soudů v posuzovaném řízení se odrazil již v závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení jako takového, kdy je pak poskytováno zadostiučinění za celou dobu trvání řízení, nikoliv jen za dobu, o kterou z důvodů přičitatelných státu došlo k prodloužení řízení. Jinými slovy nebýt právě popsaných prodlev a vady prvního vydaného rozsudku, nebyl by zde ani nesprávný úřední postup způsobující odškodňovanou nemajetkovou újmu. Soud tak z hlediska postupu soudů v posuzovaném řízení neshledal důvodu pro další modifikaci základní částky. Z hlediska postupu žalobce a jeho marginálního přispění k celkové délce řízení soud důvod pro snižování základní částky rovněž neshledal. Z hlediska shora popsaného podstatně sníženého významu řízení pro žalobce pak soud snížil základní částku o 50 %.

25. Soud tedy uzavřel, že by základní částka odškodnění měla být snížena o 60 %. Na základě takového závěru pak soud považoval za důvodný požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 37 857 Kč vypočtený následovně: 83 (žalobcem k odškodnění požadovaných měsíců řízení) x 1 333 Kč (za 1 měsíc řízení) – 12 x 1 333 Kč (modifikace na ½ za první dva roky řízení) = 94 643 Kč x 0,4 (snížení o 60 %). Jelikož žalobce na odškodnění nemajetkové újmy dosud ničeho neobdržel, shledal soud jeho žalobu důvodnou částky 37 857 Kč, do které jí vyhověl, a ve zbylém požadavku na zaplacení částky 80 480 Kč ji jako nedůvodnou zamítl.

26. Pokud jde o požadované příslušenství, žalovaný se nezaplacením předmětné částky do dne splatnosti dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost platit vedle jistiny též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se dostal do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku, kdy dle § 15 odst. 1 zákona přizná-li ústřední orgán náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu. Teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, kdy uplatněním je okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu škody (újmy) žalovanému. Žádost žalobce byla doručena žalovanému dne 9. 12. 2019 a lhůta 6 měsíců skončila dne 9. 6. 2020. Soud tak považoval žalobcův požadavek na zaplacení úroku z prodlení od 10. 6. 2020 za důvodný, a požadované právo na zaplacení úroku z prodlení od tohoto data tak žalobci z přiznané částky 37 857 Kč přiznal.

27. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek řízení, kdy žalobce dosáhl satisfakce za nemajetkovou újmu, lze na něho ve smyslu zásad úspěchu ve věci pohlížet obdobně, jako by byl ve věci plně úspěšný, byť mu nebylo přiznáno požadované zadostiučinění v penězích (viz např. usnesení NSČR sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové výši 20 698 Kč, která je tvořena - zaplaceným soudním poplatkem podle položky 8a Sazebníku soudních poplatků ve výši 2 000 Kč, - 4x odměnou právního zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis vyjádření dne 14. 1. 2021, účast na jednání soudu dne 20. 1. 2021) dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu v celkové výši 12 400 Kč (4x 3 100 Kč), když za tarifní hodnotu byla dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu vzata částka 50 000 Kč, - paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 1 200 Kč (4x 300 Kč), - náhradou cestovného za cestu vozidlem ze sídla právního zástupce žalobce do sídla soudu a zpět dne 20. 1. 2020, tj. za 200 km (dle [webová adresa]) při kombinované spotřebě 6,7 litrů BA 95/100 km, dle § 156 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 589/2020 Sb. ve výši 1 253 Kč, - náhradou za promeškaný čas při cestě ze sídla právního zástupce žalobce do sídla soudu a zpět dne 20. 1. 2021, tj. za 6x ½hod. (jedna cesta trvá dle [webová adresa] 1 hodinu a 12-18 minut) po 100 Kč, dle § 14 advokátního tarifu v celkové výši 600 Kč, - DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad právního zástupce žalobce ve výši 3 245 Kč.

28. Požadovanou náhradu odměny a náhradu hotových výdajů právního zástupce za úkon uplatnění nároku na náhradu újmy u žalovaného soud žalobci nepřiznal, když taková náhrada je výslovně vyloučena ustanovením § 31 odst. 4 OdpŠk.

29. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaný jako organizační složka státu řídí.