12 C 1/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 34 938 Kč a písemné omluvy doporučeným, datovaným, podpisem oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění:„ Omluva [celé jméno žalobce], [datum narození]: Prosím přijměte omluvu od České republiky – Ministerstva spravedlnosti za extrémně nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 742/2000 a za porušení Vašeho základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož soudy projednávající [příjmení] věci neposkytly efektivní ochranu Vašemu základnímu právu na ochranu osobních údajů podle článku 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které jste se v tomto řízení od 31. 5. 2000 po dobu delší nežli 19 let domáhal“, se zastavuje.

II. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 85 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z uvedené částky od 31. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 34 938 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29 200 Kč k rukám jeho právní zástupkyně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku 1. Žalobou doručenou soudu dne 2.1.2020 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím coby odškodnění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově (dále jen [příjmení]) vedeného pod sp.zn. 10 C 742/2000, které trvalo 19 let a 4 měsíce. Zmíněné řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 31.5.2000. Dle žalobce bylo základní příčinou délky řízení několikrát novelizovaný zákon č. 101/2000 Sb. a několikrát v průběhu daného řízení změněný názor soudů, včetně Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu na otázku, zda se jedná o věc v pravomoci soudu nebo Úřadu pro ochranu osobních údajů, přičemž soudy a úřady si spis navzájem postupovaly a o věci odmítaly jednat a rozhodnout z důvodu negativního kompetenčního konfliktu. Otázku kompetencí s konečnou platností vyřešilo teprve usnesení zvláštního senátu čj. [anonymizováno] [číslo] ze dne 13.2.2014, kterým byla všechna předchozí pravomocná rozhodnutí soudu včetně Nejvyššího soudu o zastavení řízení zrušena, a bylo jím rozhodnuto, že příslušným vydat rozhodnutí o žalobě je OS, u kterého byla původně žaloba správně podána. Zmíněnou žalobou se žalobce domáhal u OS poskytnutí zprávy o osobních údajích evidovaných o žalobci v databázi ministerstva vnitra a ministerstva dopravy, likvidace nepravdivých osobních údajů evidovaných o žalobci ministerstvem vnitra a Finančním úřadem pro Středočeský kraj, na základě kterých byla proti žalobci nezákonně vedena daňová exekuce, a dále požadoval zaslání dvou písemných omluv za evidování těchto nepravdivých údajů. Za nepřiměřenou délku tohoto řízení již byl žalobce dříve částečně odškodněn žalovanou, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 5.10.2015, čj. 24 C 1/2013-217, kterým bylo žalobci přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku řízení podle stavu ke dni 15.3.2016 ve výši 75 250 Kč a dále 68 562 Kč s příslušenstvím, tedy celkem částka 143 812 Kč s příslušenstvím. V namítaném řízení se však pokračovalo i poté.

2. Žalobce dále uvedl, že dne 25.2.2016 OS vyhlásil rozsudek, kterým bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, a dne 18.3.2016 vydal opravné usnesení. Proti rozsudku se odvolaly všechny organizační složky státu jednající za žalovanou [příjmení] republiku (tj. Ministerstvo vnitra, Ministerstvo financí a Ministerstvo dopravy). Dne 1.3.2017 Krajský soud v Praze napadený rozsudek OS zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 24.7.2017 žalobce proti tomu podal dovolání. Dne 12.3.2019 nařídil OS jednání, které bylo na žádost žalobce odročeno z důvodu plánované operace [anonymizována dvě slova]. Další jednání se konalo 16.4.2019, následně všechny organizační složky státu mimosoudně splnily nároky, které žalobce požadoval, tedy poskytly žalobci zprávy o jeho osobních údajích a omluvily se mu. Následně vzal žalobce svou žalobu postupně zpět. Usnesením OS ze dne 27.6.2019 bylo řízení zastaveno a proti všem žalovaným byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Řízení bylo pravomocně skončeno 30.9.2019. S ohledem na již dřívější odškodnění žalobce požadoval odškodnit pouze za období od 16.3.2016 do 30.9.2019. Žalobce dále uvedl, že jelikož nemajetková újma byla částečně odškodněna za období od 31.5.2000 do 15.3.2016, je třeba vycházet z celkové délky tohoto řízení a odškodnění přiznat za dobu, kdy dané řízení pokračovalo. Celková délka činila 19 let a 4 měsíce, což je doba nepřiměřená. Žalobce se dne 28.6.2019 obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění ve formě peněžitého plnění a dále poskytnutí omluvy žalobci. Do doby podání žaloby však žalovaná nereagovala.

3. V podání ze dne 20.9.2021 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 28.6.2019 uplatnil svůj nárok ve výši a z důvodu uvedeného v žalobě. Žalovaná zmíněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom smyslu, že celková délka namítaného řízení byla nepřiměřená, za což žalobci poskytla omluvu a peněžité plnění ve výši 34 938 Kč. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5.10.215, čj. 24 C 1/2013-2017 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu pak žalovaná poskytla žalobci odškodnění za předcházející část posuzovaného řízení v celkové výši 143 812 Kč. Celkově tak bylo žalobci již přiznáno odškodnění ve výši 178 750 Kč.

4. V podání doručeném soudu dne 8.2.2022 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu požadavku na písemnou omluvu a dále co do částky 34 938 Kč, a nadále požadoval částku 85 062 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 120 000 Kč od 31.12.2019 do 21.9.2021 a z částky 85 062 Kč od 22.9.2021 do zaplacení. Žalobce dále uvedl, že žalovaná poskytla žalobci omluvu dopisem ze dne 10.9.2021 a dne 15.9.2021 odeslala žalobci prostřednictvím poštovní poukázky částku 34 938 Kč, která byla žalobci vyplacena v hotovosti dne 21.9.2021. K částečnému zastavení řízení a změně žaloby:

5. Podle § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle odstavce 2 ustanovení, je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Podle odst. 3 ustanovení, jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.

6. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal svou žalobu částečně zpět, řízení bylo v daném rozsahu výrokem I. zastaveno. <b>Skutková zjištění:</b> 7. Soud ze shodných tvrzení účastníků a z listinných důkazů (tj. žádost žalobce ze dne 28. 6. 2019 a stanovisko žalované ze dne 10.9.2021) vzal za prokázané, že se žalobce dne 28. 6. 2019 obrátil na žalovanou s žádostí o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši a z důvodů uvedených v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované vzal soud dále za prokázané, že dle žalované v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce původního řízení, za což se žalobci písemně omluvila a přiznala mu zadostiučinění v penězích ve výši 34 938 Kč.

8. Žalovaná se žalobci omluvila za extrémně nepřiměřenou délku řízení vedeného u OS pod sp.zn. 10 C 742/2000 a za porušení základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (srov. omluva žalované ze dne 10. 9. 2021).

9. Soud má tak za prokázané, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) spočívající v předběžném uplatnění nároku u příslušného orgánu (tj. projednávané věci žalované).

10. Mezi stranami bylo dále nesporné, že žalovaná odškodnila žalobce za část namítaného řízení částkou 143 812 Kč, a to na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 10. 2015 a navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu.

11. Mezi stranami bylo dále nesporné, že žalovaná na základě žádosti ze dne 28. 6. 2019 poskytla žalobci další odškodnění ve výši 34 938 Kč, a to dne 21. 9. 2021.

12. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. 10 C 742/2000 soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejdůležitější rozhodnutí, podání a jiné úkony soudu a účastníků řízení za žalobcem vymezené období od 16. 3. 2016 do 30. 9. 2019): Dne 1. 6. 2000 byla OS doručena žaloba tří žalobců včetně zdejšího žalobce proti žalovaným ministerstvu vnitra a ministerstvu financí na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. V žalobě se žalobci domáhali nařízení předběžného opatření, a to konkrétně zdejší žalobce požadoval, aby byla žalovanému Ministerstvu vnitra uložena povinnost zdržet se poskytování informací o tom, že zdejší žalobce má zaznamenán jedenkrát trest pokutu za přestupek, a dále o tom, že další žalobce má rovněž zaznamenán trest, zakázal umožnit třetím osobám přístup k těmto informacím. Dále se zdejší žalobce domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 600 Kč s příslušenstvím. Žalobci dále požadovali zlikvidování nepravdivých údajů v provozovaných informačních systémech, a další jednání. Žalobce v žalobě tvrdil, že nesprávný úřední postup žalovaných spočívá v tom, že žalovaní vedou nepravdivé informace o žalobci, které jsou poskytovány dopravní policii, sdělovány jiným správním orgánům, uváděny ve výpisu z karty řidiče a podobně. Dne 25.2.2016 byl vyhlášen rozsudek OS, kterým byla žalovanému Ministerstvu vnitra uložena povinnost poskytnout žalobci zprávu o všech informacích o něm vedených v informačních systémech, stejně jako žalovanému ministerstvu dopravy. Dále byla žalovaným uložena povinnost zlikvidovat nepravdivé informace obsažené v informačních systémech o žalobci, a sice že je daňovým dlužníkem, protože nezaplatil pokutu. Dále byla žalovanému Ministerstvu financí uložena povinnost, aby se žalobci omluvilo. Usnesením ze dne 18.3.2016 vydal OS opravné usnesení rozsudku ze dne 25.2.2016. Dne 4.4.2016 se odvolalo Ministerstvo vnitra. Dne 4.4.2016 podalo odvolání žalované Ministerstvo financí. Dne 8.4.2016 podalo odvolání žalované Ministerstvo dopravy. Dne 6.5.2016 byla odvolání zaslána žalobci. Usnesením ze dne 20.6.2016 bylo Ministerstvo dopravy vyzváno k doplnění neúplného odvolání. Dne 25.7.2016 Ministerstvo dopravy doplnilo odůvodnění svého odvolání. Dne 8.9.2016 byl spis předložen Krajskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Dne 6.12.2016 bylo nařízeno jednání na 1.3.2017 u odvolacího soudu. Dne 24.2.2017 se žalobce vyjádřil k odvoláním žalovaných. Dne 1.3.2017 se konalo jednání u odvolacího soudu, během něhož bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl rozsudek OS v napadených výrocích I., II., III., IV., V. a v závislých nákladových výrocích VIII. a IX. zrušen a věc byla vrácena zpět k dalšímu řízení. Dne 30.3.2017 požádala předsedkyně senátu o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1.3.2017 dle doložky nabyl právní moci dne 22.5.2017. Spis byl vrácen zpět OS 3.5.2017. Dne 24.7.2017 podal žalobce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Dne 4.9.2017 byl spis předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Dne 20.4.2018 byl spis vrácen zpět bez věcného vyřízení, neboť v záhlaví napadeného rozhodnutí je nesprávně uvedeno zastoupení žalobce. Dne 9.5.2018 byl spis předložen Krajskému soudu v Praze k opravě dle pokynu Nejvyššího soudu. Usnesením ze dne 17.5.2018 Krajský soud v Praze vydal opravné usnesení, kterým opravil zástupce žalobce. Spis byl vrácen zpět OS dne 25.5.2018. Usnesením ze dne 12.6.2018 OS opravil svůj rozsudek z 25.2.2016, a opravné usnesení, tak, že bylo opraveno v záhlaví údaj o zástupci žalobce tak, že [titul] [příjmení] je obecný zmocněnec. Dne 8.8.2018 byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o dovolání. Usnesením ze dne 21.11.2018 Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost. Spis byl vrácen OS dne 3.12.2018. Usnesením ze dne 17.12.2018 OS vyzval žalobce k odstranění vad a doplnění žaloby. Přípisem z 21.1.2019 advokát [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokát žalobce, který ho zastupoval v odvolacím řízení, sdělil OS, že si žalobce v odvolacím řízení přeje nadále být zastoupen obecným zmocněncem [titul]. [příjmení]. Dne 22.1.2019 žalobce upřesnil a doplnil žalobu na základě výzvy OS. Dne 30.1.2019 bylo nařízeno jednání na 12.3.2019. Dne 25.2.2019 žalobce požádal o odročení nařízeného jednání na den 12.3.2019 z důvodu plánované operace. Dne 26.2.2019 bylo jednání odročeno na neurčito. Přípisem z 18.3.2019 zmocněnec žalobce sdělil, že léčba žalobce dosud nebyla ukončena. Dále předsedkyně senátu komunikovala e-mailem se žalobcem ohledně možného nařízení dalšího jednání s ohledem na jeho léčbu. Dne 21.3.2019 bylo nařízeno jednání na 16.4.2019. Dne 16.4.2019 se jednání konalo a bylo odročeno na 4.6.2019. Dne 3.5.2019 bylo platebním poukazem proplaceno svědečné svědkyni. Dne 23.5.2019 se ve věci vyjádřilo žalované Ministerstvo vnitra. Dne 24.5.2019 se žalobce omluvil z nařízeného jednání dne 4.6.2019 a souhlasil s projednáním v jeho nepřítomnosti. Dne 25.4.2019 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu požadavku na omluvu od ČR, Ministerstva dopravy a Ministerstva vnitra v návaznosti na plnění. Usnesením z 29.5.2019 byli žalovaní vyzváni ke sdělení, zda souhlasí s částečným zpětvzetím žaloby. Dne 3.6.2019 se žalobce stručně vyjádřil. Dne 31.5.2019 se vyjádřil žalovaný [příjmení] úřad pro Středočeský kraj. Dne 4.6.2019 se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno na 25.6.2019. V podání ze dne 18.6.2019 vzal žalobce svou žalobu i ve zbývajícím rozsahu zpět, kdy požadoval, aby žalovaná [příjmení] – Finanční úřad pro Středočeský kraj se omluvila, což bylo učiněno. Usnesením ze dne 20.6.2019 OS vyzval žalované, aby se vyjádřili k částečnému zpětvzetí žaloby. Usnesením ze dne 27.6.2019 OS řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Dle doložky nabylo usnesení právní moci výrok I. a III. dne 27.7.2019, a výrok II. dne 30.9.2019. Dne 19.7.2019 se Ministerstvo dopravy odvolalo proti nákladovému výroku II. Dne 28.8.2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 12.8.2019 se žalobce vyjádřil k odvolání. Dne 9.8.2019 se žalobce vyjádřil k odvolání. Usnesením ze dne 5.9.2009 Krajský soud v Praze potvrdil napadené usnesení OS. Dle doložky nabylo usnesení právní moci 30.9.2019. <b>Právní úprava:</b> 13. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

14. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

15. Dle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily mj. a) státní orgány či b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. <b>Právní posouzení věci:</b> 19. Žalobce se svou žalobou domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši (po částečném zpětvzetí žaloby) 85 062 Kč, a to z titulu nepřiměřené délky předmětného řízení za období od 16. 3. 2016 do 30. 9. 2019.

20. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřená délka řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy na straně žalobce a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

21. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

22. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

23. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou daného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

24. V dané věci je rozhodné období posuzovaného řízení vymezeno žalobcem od 16. 3. 2016 do 30. 9. 2019. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 3 roky a 6 měsíců. Celé posuzované řízení přitom trvalo od 1. 6. 2000 do 30. 9. 2019, tj. cca 19 let a 3 měsíce.

25. Soud vzal v úvahu skutečnost, že žalobce požadoval dodatečné odškodnění za posuzované řízení, resp. jeho část, která pokračovala poté, co žalobce již byl za předchozí část řízení odškodněn v celkové výši 143 812 Kč.

26. V daném ohledu soud uvádí, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet z jeho celkové délky, přičemž, dospěje-li soud k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, je třeba hodnotit pouze tu fázi původního řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Jakkoli tedy soud prováděl dokazování ohledně průběhu původního řízení až od 16. 3. 2016, tak pro účely určení formy a výše zadostiučinění nejprve vycházel z celé délky posuzovaného řízení za účelem úvahy, jaké zadostučinění by poskytl žalobci v případě, že by rozhodoval v jediném odškodňovacím řízení až po skončení původního řízení. Při posuzování okolností případu však soud hodnotil pouze ty skutečnosti, které nastaly až od 16. 3. 2016 do skončení původního řízení.

27. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 ze dne 16. 5. 2016, v němž Nejvyšší soud uvedl, že:„ (…) jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce. Tzv.„ dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Opačný závěr by vedl pouze k tomu, že by poskytnutá výhoda (spočívající v možnosti dřívějšího uplatnění práva) musela být nutně chápána za potenciální celkovou nevýhodu.“ Nejvyšší soud dále uvedl, že„ (…) soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv), není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým (…) Vyloučeným tedy není, aby soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení shledal, že délka předmětného řízení je přiměřená, a to navzdory existenci dřívějšího pravomocného rozhodnutí, jímž byl žalobce odškodněn za trvání téhož předmětného řízení.“ 28. Závěrem ve shora citovaném zrušovacím rozsudku NS uvedl:„ (…) jestliže soudy v nyní projednávané věci při posouzení přiměřenosti délky předmětného řízení zohlednily samostatně a izolovaně pouze jeho část po vydání pravomocného rozsudku v předchozím kompenzačním řízení, dopustily se nesprávného právního posouzení. Nejvyšší soud z uvedeného důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. (…) Soudy budou v dalším průběhu řízení při posuzování přiměřenosti délky předmětného řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž, dospějí-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, budou (samozřejmě) při stanovení základní částky zadostiučinění počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Z logiky věci (a též výše uvedených premis) plyne, že při případném stanovení výše zadostiučinění nebude možné provést modifikaci za prvé dva roky řízení. Soudy budou postupovat v souladu se Stanoviskem a budou dbát, aby svým rozhodnutím nenarušily nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení. Zohlední tedy právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi. Pokud soud přistoupí k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení, použije takový výpočet orientačně - jeho základem by měla být úvaha, na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od čehož je na místě odečíst to, co mu již bylo přiznáno, popř. plněno. Je totiž skutečností, že teprve po skončení posuzovaného řízení lze v úplnosti posoudit míru naplnění jednotlivých rozhodných kriterií. Na druhé straně mohou hrát významnou roli ty skutečnosti, které nastaly až v další fázi posuzovaného řízení, neboť jak dovodila judikatura, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nemusí jít u jednotlivých kriterií o neměnné veličiny“ (zvýraznění doplněno).

29. Posuzované řízení probíhalo v rozhodné době, která je předmětem nadepsaného řízení, na třech stupních soudní soustavy. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

30. Posuzované řízení bylo dle soudu po procesní, hmotněprávní i skutkové stránce složitější. Předmětem daného řízení byl nárok žalobce na poskytnutí zprávy o uchovávání jeho osobních údajů a omluvu dotčenými organizačními složkami státu, a dále náhrada škody ve výši 600 Kč. V řízení vystupovali 3 žalobci a 3 organizační složky státu na straně žalované. Účastníci byli soudem vyzýváni k vyjádření se, příp. doplnění podání, konalo se několik jednání, k nimž byli účastníci předvolávání, jednání bylo k žádosti žalobce odročeno, po zpětvzetí žaloby byli žalovaní vyzváni k vyjádření se. V souhrnu tedy soud věc hodnotí jako mírně složitější.

31. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že vzhledem k druhové stránce původního řízení, resp. jeho předmětu, se jednalo o řízení spíše s nižším významem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). Dle soudu totiž povaha věci (tj. požadavek žalobce na poskytnutí zprávy o uchovávání jeho osobních údajů a omluvu dotčenými organizačními složkami státu, a dále náhrada škody ve výši 600 Kč) nebyla natolik pro žalobce závažná a zásadní, aby byl odůvodněn závěr o vyšším či zcela standardním významu. O spíše nižším významu ostatně svědčí rovněž výše žalované škody.

32. Soud dále konstatuje, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či obstrukcí. Soud nicméně nemohl přehlédnout, že nařízené jednání bylo odročeno k žádosti žalobce, dále že došlo ke zmatkům ohledně právního zastoupení v důsledku změn na straně žalobce, a rovněž skutečnost, že žalobce musel být vyzván k odstranění vad žaloby je přičitatelná žalobci.

33. Konečně pokud se jedná o postup soudů jakožto jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, soud shledal jediný průtah, resp.„ nekoncentrovaný“ postup, v důsledku něhož došlo k prodloužení řízení, a sice od 4. 9. 2017 (kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání) do 8. 8. 2018 (kdy byl spis opětovně předložen k dovolacímu řízení), přičemž v mezičase byl spis vracen a byla vydána opravná usnesení.

34. Soud má však za to, že zmíněný nekoncentrovaný postup byl ojedinělý, pročež jej v dané věci lze ještě tolerovat. Při učinění závěru o tolerovatelnosti výjimečných a ojedinělých průtahů či jiného nekoncentrovaného postupu soudů vychází soud z judikatury ESLP, který zaujímá globální pohled na řízení, a dle něhož mírný průtah v jedné fázi řízení může být tolerován, jestliže celková délka řízení není nepřiměřená (viz např. rozhodnutí Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Takovým způsobem například ESLP toleroval více jak 12 měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo 5 let a čtyři měsíce (rozhodnutí o přijatelnosti Krča proti České republice ze dne 18. 3 2003). <b>35. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka původního byla nepřiměřená dlouhá.</b> 36. S ohledem na shora uvedené tedy soud uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce, a bylo tedy na žalované, aby ji vyvracela.

37. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny shora uvedené kumulativní podmínky, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

38. Pokud se jedná o výši žalobou požadovaného přiměřeného zadostiučinění, soud má za to, že tu je nutno hodnotit jako nepřiměřeně vysokou. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce vzniklou porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě částkou 34 650 Kč.

39. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 a v souladu se shora citovanou judikaturou) z orientačního výpočtu za celé posuzované řízení (tj. 19 let a 3 měsíce), přičemž hodnotil pouze skutečnosti, k nimž bylo prováděno dokazování v nadepsaném řízení. Soud rovněž zohlednil skutečnost, že žalobce již byl odškodněn částkou 143 812 Kč za dříve posuzovanou část namítaného řízení. Soud stanovil základní částku sazbou 18 000 Kč za každý rok řízení (tj. 54 000 Kč) a částky 9 000 Kč odpovídající dalším 6 měsícům řízení. Soud má za to, že skutkové okolnosti posuzovaného řízení (zejména jeho celková délka) odůvodňují stanovení vyšší základní částky, neboť délka posuzovaného řízení výrazně přesáhla 10 let.

40. Vypočtená základní částka ve výši 63 000 Kč byla ponížena o 30 % odpovídající tomu, že na rozhodování v posuzovaném období se podílely soudy tří stupňů soudní soustavy, dále o 15 % z důvodu celkové (tj. procesní, hmotněprávní i skutkové) složitosti věci. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 45 %, tj. na výslednou částku 34 650 Kč.

41. Vzhledem k tomu, že žalovaná přiznala a vyplatila žalobci vyšší částku zadostiučinění (34 938 Kč), než by mu přiznal zdejší soud, byla projednávaná žaloba výrokem II. zamítnuta. K úrokům z prodlení:

42. Ve vztahu k žalobou požadovanému příslušenství nároku soud konstatuje, že úroky z prodlení byly požadovány od správného data (od 31. 12. 2019).

43. Jak uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody či jiné újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

44. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 28. 6. 2019 Lhůta 6 měsíců tak žalované uplynula dne 30. 12. 2019 (poslední den lhůty 28. 12. 2019 byla sobota, pročež došlo k posunutí posledního dne lhůty na nejbližší následující pracovní den, tj. pondělí 30. 12. 2019, kdy byl zároveň poslední den lhůty – k tomu srov. § 607 o.z.). Žalovaná se tedy dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 31. 12. 2019 a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky.

45. Z uvedeného důvodu soud žalobci přiznal úroky z prodlení v zákonné výši platné ke dni vzniku prodlení žalované (10 %) od 31. 12. 2019 do zaplacení, a to z částky 34 938 Kč, kterou žalovaná plnila dobrovolně dne 21. 9. 2021. Samotné úroky z prodlení jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (srov. výrok III.). <b>K nákladům řízení:</b> 46. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., dle něhož platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

47. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013, příp. nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10, když žalovaná částečně plnila, to však až po uplynutí 6 měsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle § 15 OdpŠk. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů.

48. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a odměna advokáta ve výši 27 200 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 8 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, námitky, odvolání, částečné zpětvzetí žaloby, replika, účasti na 2 jednáních) ve výši 3 100 Kč za 1 úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ cit. vyhlášky), dále 8x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky. Ke lhůtě k plnění:

49. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.