12 C 102/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s 9 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 17. 10. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 30. 8. 2018 se žalobkyně (spolu s dalšími 3 žalobkyněmi) domáhala zaplacení částky 746 898,90 Kč s přísl. coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen„ OS“) pod sp.zn. 6 T 136/2013. Žalobkyně uvedla, že byla spolu s dalšími obviněnými zproštěna obžaloby rozsudkem OS ze dne 24. 11. 2016, kterou jim bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačování práv a svobod člověka dle § 260 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona. Žalobkyně se domáhaly náhrady nákladů vynaložených na obhajobu, dále náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou jednak samotným trestním stíháním, tak jeho nepřiměřenou délkou. Žalobkyně uvedla, že svůj nárok uplatnila u žalované, přičemž požadovala náhradu škody za obhajné, nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení a nemajetkovou újmu za trestní stíhání v celkové výši 882 120 Kč, přičemž žalovaná uznala pouze částku 135 221,10 Kč. Žalobkyně se tedy domáhala pouze rozdílu mezi uvedenými částkami. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že žalovaná odmítla poskytnout náhradu škody za některé úkony právní služby. Dále uvedla, že námitka promlčení, vznesená žalovanou v rámci mimosoudního projednání nároku, je v rozporu s dobrými mravy. Navíc, žalobkyně se neúčastnila vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, a to jí tak bylo sděleno a doručeno prostřednictvím obhájce až dne 6. 11. 2017. Až od tohoto data se tak může odvíjet běh subjektivní promlčecí doby.

2. Podáním ze dne 11. 4. 2019 byla žaloba vzata zpět v celém rozsahu ze strany žalobkyně 1., 2. a 4. (nikoliv ze strany zdejší žalobkyně).

3. V podání ze dne 11. 4. 2019 žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že se domáhá zaplacení částky 500 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním. Dále se domáhá odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 142 381 Kč a částky 142 562 Kč coby náhrady nákladů obhajoby včetně nákladů právního zastoupení v souvisejícím náhradovém řízení. Žalobkyně uvedla, že byla stíhána nevazebně, přičemž trestní stíhání trvalo celkem 5 let 8 měsíců a 29 dnů a její trestní věc byla medializována.

4. V podání ze dne 19. 1. 2021 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 16. 4. 2018 uplatnila nárok na náhradu škody, respektive újmy v celkové výši 932 120 Kč, sestávající se z nároku na náhradu vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 277 784 Kč, nároku na náhradu vynaložených nákladů na právní zastoupení v řízení o náhradě škody proti ČR ve výši 11 955 Kč, dále nárok na kompenzaci nemajetkové újmy vzniklé trestním stíháním ve výši 500 000 Kč a nárok na kompenzaci nemajetkové újmy, vzniklé nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 142 381 Kč. Žalovaná požadavku žalobkyně na náhradu nákladů právního zastoupení vyhověla co do částky 135 221,10 Kč, ve zbylém rozsahu nároky neuznala, přičemž ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu za trestní stíhání a nepřiměřenou délku řízení vznesla námitku promlčení. Žalovaná dále stručně popsala průběh trestního řízení, které pravomocně skončilo dne 10. 10. 2017.

5. Dne 25. 6. 2021 se ve věci konalo jednání (pod původní sp. zn. 12 C 178/2018), během něhož byly nároky žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení, na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a nárok na náhradu škody odpovídající nákladům vynaloženým v civilním řízení vyloučeny k samostatnému projednání (nadále vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 171/2021). Dále žalobkyně tvrdila, že vznesená námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy, neboť žalobkyně požádala o náhradu újmy 5 měsíců poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí, jímž byla zproštěna obžaloby, a odkázala na judikaturu Ústavního soudu. Dle žalobkyně počne 6ti měsíční subjektivní lhůta pro uplatnění nároku běžet dnem doručení zrušovacího rozhodnutí. Žalobkyně, resp. její právní zástupce, tvrdila, že při vyhlašování konečného rozhodnutí v trestním řízení dne 10. 10. 2017 nebyla osobně přítomna, ale byl přítomen její obhájce. Skutková zjištění:

6. Z nesporných tvrzení účastníků a z listinných důkazů (tj. žádost žalobkyně adresovaná žalované ze dne 13. 4. 2018 a stanovisko žalované ze dne 21. 8. 2018) soud zjistil a má za prokázané, že žalobkyně se dne 16. 4. 2018 obrátila na žalovanou se svou žádostí o zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy z důvodu uvedeného v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované pak soud zjistil, že žalovaná žádosti částečně vyhověla, když přiznala žalobkyni náhradu škody ve výši 135 221,10 Kč (obhajné).

7. Soud tedy konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Ze spisu OS sp. zn. 6 T 136/2013 soud zjistil následující skutečnosti: rozsudkem OS ze dne 24. 11. 2016 byla zdejší žalobkyně zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem; dle doložky nabyl rozsudek právní moci dne 10. 10. 2017. Mezi stranami bylo nesporné, že při vyhlašování konečného rozhodnutí v trestním řízení dne 10. 10. 2017 nebyla osobně přítomna žalobkyně, ale byl přítomen její obhájce. <b>Právní úprava:</b> 9. Soud na danou věc aplikoval níže uvedená zákonná ustanovení.

10. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

11. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) zákona stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. <b>Právní posouzení věci:</b> 15. Předmětem nadepsaného řízení je nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

16. Nejprve však soud posuzoval námitku promlčení tvrzeného nároku žalobkyně z titulu nemajetkové újmy, kterou vznesla žalovaná, neboť uplatní-li odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše.

17. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Dle ust. § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

18. Z uvedených zákonných ustanovení plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného (tj. zde žalobkyně), že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá doba pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem.

19. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti žalobkyni bylo u OS vedeno trestní stíhání, které pravomocně skončilo zproštěním obžaloby dne 10. 10. 2017, resp. dne 10. 10. 2017 bylo při veřejném zasedání odvolacího soudu vyhlášeno usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti prvostupňovému zproštění obžaloby, a to za přítomnosti obhájce žalobkyně, avšak v nepřítomnosti žalobkyně samotné (uvedená skutečnost byla mezi stranami nesporná).

20. Žalobkyně tedy byla pravomocně zproštěna obžaloby dne 10. 10. 2017, kdy se tak nejpozději dozvěděla o tvrzené nemajetkové újmě způsobené nezákonným vedením trestního stíhání a kdo za ní odpovídá. Od uvedeného dne tak počala běžet zákonná 6 měsíční promlčecí lhůta, která uplynula dne 10. 4. 2018 (úterý).

21. Žalobkyně však uplatnila u žalované svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy až dne 16. 4. 2018. Z uvedeného je patrné, že žalobkyně požádala žalovanou o náhradu újmy až po marném uplynutí promlčecí lhůty. Proto i žaloba doručená soudu dne 30. 8. 2018 byla podána až po marném uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty.

22. Na uvedeném závěru soudu o počátku běhu promlčecí lhůty nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se žalobkyně osobně neúčastnila veřejného zasedání u odvolacího soudu, neboť byl přítomen její obhájce, který v zastoupení získal informaci o zamítnutí odvolání státního zástupce a o datu právní moci zmíněného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 764/2014 ze dne 18. 2. 2015). Díky přítomnosti obhájce došlo k nabytí právní moci téhož dne. Dle soudu se tedy žalobkyně o pravomocném zproštění obžaloby dozvěděla„ prostřednictvím“ svého obhájce dne 10. 10. 2017. Nadto si lze jen stěží představit, že by se obžalovaná žalobkyně, která se z veřejného zasedání soudu omluvila, obratem neinformovala u svého obhájce o výsledku řízení a vyčkala až do doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí.

23. Dle soudu tedy již samotná vědomost obhájce o zprošťujícím rozsudku zakládá vědomost jeho klienta (tj. žalobkyně) o vzniku nemajetkové újmy, což odpovídá i smyslu právní úpravy obhajoby v trestním řízení a obsahuje v sobě i požadavek, aby se poškozený řádně staral o svá práva, přinejmenším, aby se nechal informovat svým obhájcem o výsledku svého trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 606/17).

24. Jelikož žalobkyně tvrdila, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, soud se dále zabýval tím, zda jsou dány okolnosti, pro něž by výkon práva žalované, představovaný vznesením námitky promlčení, bylo na místě shledat nemravným.

25. Soud nejprve uvádí, že žalovaná v civilním řízení není v pozici vrchnostenské, a je tak jejím právem, jako jakéhokoliv jiného účastníka civilního řízení, se vznesenému žalobnímu návrhu bránit, a to včetně námitky promlčení. Zákon (č. 82/1998 Sb.) je ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, jenž se nepromítá jen do odlišné úpravy promlčecích lhůt, ale také (v neprospěch žalované) ve stanovení přísné objektivní odpovědnosti žalované bez možnosti liberace. Soud tedy považuje speciální právní úpravu zákona za vyváženou. Námitka promlčení přitom dle soudu může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je opodstatněné prolomit právní jistotu účastníků.

26. Při posuzování okolností, resp. tvrzení žalobců ve vztahu k nemravnosti vznesené námitky promlčení, soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně z rozhodnutí ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že úsudek soudu ohledně nemravnosti námitky promlčení musí být podložen přesvědčivými skutkovými zjištěními, a že„ (T) yto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení” (zvýraznění doplněno).

27. Obdobný závěr plyne rovněž např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3825/2011 ze dne 17. 10. 2012:„ Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999)“ (zvýraznění doplněno).

28. Dle soudu však v dané věci nejsou dány žádné takové výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly či ospravedlňovaly závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení. Z žádného tvrzení žalobkyně totiž neplyne, že by se žalovaná dopustila jednání, které by znemožnilo žalobkyni podat žádost (resp. poté žalobu) včas či že by jinak zneužila běhu promlčecí doby v neprospěch žalobkyně.

29. Argumentace žalobkyně odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, není přiléhavá, neboť ten byl vydán ve světle zcela odlišných skutečnosti. Ústavní soud totiž shledal námitku promlčecí v rozporu s dobrými mravy v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním a jeho nepřiměřenou délkou za situace, kdy písemné vyhotovení zprošťujícího rozsudku s odůvodněním bylo doručeno až osm měsíců od jeho právní moci (tj. po uplynutí promlčecí lhůty), přičemž po vyhlášení nebyl zprošťující výrok v jednací síni ústně nijak odůvodněn. V posuzovaném řízení naproti tomu byl obhájce žalobkyně přítomen při vyhlášení usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce (tj. nikoli zprošťujícího rozsudku), přičemž písemné vyhotovení usnesení bylo doručeno ještě v rámci běhu promlčecí lhůty.

30. S ohledem na shora uvedené úvahy tak soud dospěl k závěru o promlčení nároku na zadostiučinění. Z uvedeného důvodu se soud již dále pro nadbytečnost a z důvodu hospodárnosti nezabýval dalšími podmínkami pro vznik odpovědnosti žalované ani v daném ohledu neprováděl další dokazování, neboť by to již nemělo praktického dopadu a odporovalo by to zásadě hospodárnosti řízení. Žaloba tedy byla zamítnuta (srov. výrok I.). <b>K nákladům řízení:</b> 31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

32. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

33. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 600 Kč odpovídající paušální náhradě za 2 úkony provedené v nadepsaném řízení (po vyloučení nároku, který je jeho předmětem), a sice účast na jednání a příprava k jednání. Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 písm. ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 34. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal.