12 C 180/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 20 322 752 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 322 752 Kč s 8,0 5 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 12. 5. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 800 Kč, to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou, doručenou soudu dne 5. 9. 2018 se žalobkyně domáhala na žalované náhrady škody ve výši 35 849 311,39 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že usnesením ze dne 12. 12. 2014, č.j. ÚOOZ [číslo], zajistila Policie ČR veškeré peněžní prostředky žalobkyně, včetně peněžních prostředků dodatečně došlých, a to v celkové výši 11 818 747,65 EUR na 10 účtech vedených ve prospěch žalobkyně u [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“). Dalším usnesením policie ze dne 12. 12. 2014, č.j. [anonymizováno] [číslo], policejní orgán zajistil veškeré peněžní prostředky včetně peněžních prostředků dodatečně došlých včetně příslušenství, a to až do celkové výše 11 818 747,65 EUR na 6 účtech vedených ve prospěch žalobkyně u [právnická osoba]. Od uvedeného okamžiku tak nemohla žalobkyně s peněžními prostředky uloženými na daných účtech disponovat v rámci své podnikatelské činnosti, ani z nich čerpat či užívat úroky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka], bylo zmíněné rozhodnutí policie zrušeno a nahrazeno novým rozhodnutím, kterým bylo opět rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na 8 z 10 dříve zajištěných účtů žalobkyně u [anonymizováno], a zároveň bylo zrušeno zajištění na účtech u [anonymizována dvě slova]. V odůvodnění zmíněného rozhodnutí je uvedeno, že policejní orgán vydal dvě usnesení o zajištění peněžních prostředků, a to usnesení o zajištění peněžních prostředků na všech účtech společnosti vedených u [právnická osoba], a dále o zajištění peněžních prostředků na účtech žalobkyně vedených u [právnická osoba], přičemž v každém z těchto usnesení zajistil peněžní prostředky až do výše 11 818 747,65 EUR, tedy do výše výnosu z trestné činnosti. Protože však až do této výše zajistil peněžní prostředky dvěma usneseními, znamenalo by to, že by byl zajištěn dvojnásobek předpokládaného výnosu z trestné činnosti, což by však bylo zjevně neadekvátní zajištění náhradní hodnoty. Městský soud v Praze proto usnesení policie zrušil a znovu rozhodl o zajištění peněžních prostředků na účtech u [anonymizováno], přičemž součet těchto zajištěných peněžních prostředků spolu s peněžními prostředky zajištěnými na účtech u [anonymizována dvě slova] představoval částku 10 564 669 EUR. Žalobkyně dále uvedla, že na základě její stížnosti Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 9. 12. 2015, sp.zn. [spisová značka], zajištění všech uvedených peněžních prostředků žalobkyně zrušil coby nezákonné s tím, že k jejich zajištění nejsou důvody.

2. Žalobkyni tak v důsledku nezákonných rozhodnutí vznikla škoda, kterou žalobkyně vyčíslila analogicky dle § 254 odst. 1 daňového řádu jako úrok z prodlení z neoprávněného jednání orgánu veřejné moci, a to za období zajištění uvedeného objemu finančních prostředků na označených účtech od 12. 12. 2014 do 9. 12. 2015, ve výši 35 849 311,39 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že svůj nárok uplatnila u žalované podáním žádosti ze dne 11. 12. 2017, a doplnila jej z opatrnosti podáním ze dne 31. 7. 2018. Žalobkyně však až do dne podání žaloby žádost nevyřídila.

3. V podání ze dne 4. 6. 2019 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně uplatnila svůj nárok dne 11. 2. 2017 ve výši z důvodu uvedeného v žalobě s tím, že žalobkyně svoji žádost doplnila přípisem ze dne 31. 7. 2018. Žalovaná žádosti žalobkyně nevyhověla. Žalovaná stručně popsala rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v souvislosti se zajištěním peněžních prostředků žalobkyně, z čehož dovodila, že k zajištění peněžních prostředků došlo v souladu s ustanovením § 79f a § 79a odst. 1 trestního řádu. K zajištění došlo z toho důvodu, že nebylo možné zajistit peněžní prostředky, u kterých zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byly výnosem trestné činnosti. Ke zrušení zajištění Městským soudem v Praze pak došlo následně z toho důvodu, že zajištění trvalo delší dobu. Ke zrušení zajištění peněžních prostředků tedy nedošlo z toho důvodu, že by k tomu od počátku nebyly dány zákonné důvody, popřípadě proto, že by policejní orgán nebo státní zastupitelství pochybily. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně požaduje úroky ze zajištěné částky a nikoli škodu, tedy snížení majetkové podstaty žalobkyně. Jelikož tedy žalobkyni žádná skutečná škoda nevznikla, nebylo možné žádosti vyhovět, pročež žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

4. V replice ze dne 29. 7. 2019 žalobkyně tvrdila, že Městský soud v Praze ve svém zrušujícím rozhodnutí uvedl, že policejní orgány neprojednávaly věc s největším urychlením, a proto byla porušena zásada přiměřenosti zásahu do majetkových práv společnosti zajištěním peněžních prostředků, pročež bylo napadené rozhodnutí zrušeno. Dle žalobkyně tedy Městský soud v Praze konstatoval nezákonnost tím, že výslovně zmínil porušení zásady přiměřenosti zásahu do majetkových práv. Dle žalobkyně pak rovněž došlo ke zjevnému porušení § 79a odst. 3 trestního řádu, dle něhož platí, že jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, orgán činný v trestním řízení zajištění zruší nebo jej omezí. K tomu má pak dojít z vlastní iniciativy bez odkladu poté, co důvod zajištění nebo jeho přiměřenost odpadne, což však dle žalobkyně dodrženo nebylo, a takový stav napravil až Městský soud v Praze na základě žádosti žalobkyně.

5. Žalobkyně dále uvedla, že dle § 79a odst. 1 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení zajistit věc v odůvodněných případech, přičemž se jedná o krajní prostředek, který vybočuje ze zásad právního státu a zasahuje do majetkových práv subjektu. Pakliže jsou ovšem meze daného institutu překročeny, musí být újma tím vzniklá reparována. Svou podstatou tak dle žalobkyně jde prakticky o stejný institut jako předběžné zadržení finančních prostředků na základě zajišťovacího příkazu dle § 167 odst. 1 daňového řádu. Žalobkyně dále uvedla, že podmínky pro zajištění peněžních prostředků nebyly od počátku dány. Žalobkyně rovněž tvrdila, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, neboť prostředky, které byly zajištěny, nemohla po dlouhou dobu používat. Úrok za neoprávněné jednání orgánů činných v trestním řízení ze zajištěné částky je tak paušalizovaným vyjádřením ušlého zisku. Žalobkyně dále uvedla, že při tak vysokém objemu zajištěných prostředků, jako v předmětném případě, i délce zajištění, je takový postup pro jakoukoliv obchodní společnost rizikový až likvidační. Žalobkyně též tvrdila, že dne 10. 10. 2016 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání proti [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jednatelům žalobkyně, ale ani ke dni 30. 7. 2019 trestní řízení neskončilo, přičemž byly provedeny pouze výslechy svědků, byl zadán znalecký posudek a jinak nebyly provedeny prakticky žádné úkony. I to dle žalobkyně prokazuje nedůvodnost zajištění peněžních prostředků žalobkyně.

6. V podání ze dne 10. 9. 2019 žalovaná uvedla, že k zajištění peněžních prostředků na účtech žalobkyně došlo proto, že ve věci bylo dáno důvodné podezření, že se jednatelé žalobkyně dopustili trestného činu. Žalovaná dále poukázala na to, že Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 16. 2. 2015 uvedl, že rozhodnutí policejních orgánů o zajištění peněžních prostředků lze považovat za správné, nicméně policejní orgán vydal ve věci dvě usnesení, kterými došlo k zajištění peněžních prostředků až do výše 11 818 747,65 Kč a o zajištění tak bylo rozhodnuto duplicitně. I v druhém rozhodnutí ze dne 9. 12. 2015 přitom Městský soud v Praze uvedl, že pro zajištění peněžních prostředků byl dán dostatečný důvod, nicméně fáze prověřování v předmětné věci trvala neúměrně dlouho, a proto nebylo dále zajištění peněžních prostředků možné. Žalovaná dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu, dle níž zajištění peněžního prostředků na účtu banky, které napomáhá objasňování i případné reparaci kriminality, směřuje k nikoli odejmutí těchto prostředků, ale omezení dispozičního práva, přičemž se jedná o dočasné omezení vlastnického práva. Orgány činné v trestním řízení tedy postupovaly v souladu se zásadami trestního řádu, kdy Městský soud v Praze v souladu s § 146 odst. 1 trestního řádu zrušil zajištění finančních prostředků z toho důvodu, aby jejich zajištění netrvalo nepřiměřeně dlouho. Zrušující usnesení Městského soudu v Praze tedy bylo preventivním opatřením s cílem předejít zásahu do majetkových práv žalobkyně tak, aby nedošlo ke škodám a zjištění netrvalo déle než 1 rok, jak bývá obvyklé. Dle žalované tedy došlo k zajištění peněžních prostředků v souladu s trestním řádem a bylo důvodné. Zajištění přitom nebylo zrušeno z toho důvodu, že by k němu nebyly od počátku dány zákonné důvody či z toho důvodu, že by orgány činné v trestním řízení pochybily. Žalovaná dále zopakovala, že požadované úroky ze zajištěné částky nepředstavují škodu, neboť se nejedná o zmenšení majetkového stavu žalobkyně. Žalovaná dále poukázala na to, že daňový řád se vztahuje pouze na správce daně, nikoli na orgány činné v trestním řízení, pročež nelze analogicky přenášet řešení pochybení správce daně na oblast trestního řízení a vyvozovat z něho odpovědnostní následky.

7. Dne 7. 7. 2020 žalobkyně uvedla, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout zajištěním peněžních prostředků na účtu žalobkyně, a s nimiž tak nemohla disponovat a využít je ke svému podnikání. Žalobkyně k prokázání vzniku tvrzené škody a její výše předložila znalecký posudek ze dne 11. 5. 2020. Ten posoudil povahu a velikost majetkové újmy žalobkyně vzniklou v důsledku zajištění. Znalecký posudek měl odpovědět na otázku, zda vznikla žalobkyni majetková újma z důvodu kursového rozdílu na počátku zajištění a na konci zajištění, a dále z ekonomického pohledu, zda vznikla žalobkyni újma jiného charakteru, nežli z důvodu kursového rozdílu měn. Žalobkyně dále uvedla, že dle znalce žalobkyni nevznikla majetkové újma v důsledku kursového rozdílu. Dle znalce však vznikla škoda žalobkyni odpovídající ušlému výnosu za období od 12. 12. 2014 do 9. 12. 2015 ve výši 20 322 752 Kč. V návaznosti na závěry znalce tak žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět co do částky 15 526 559,39 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 12. 5. 2018 do zaplacení (řízení bylo v daném rozsahu pravomocně zastaveno rozsudkem ze dne 21. 12. 2020).

8. Dne 1. 9. 2020 se ve věci konalo jednání, během něhož žalobkyně uvedla, že spatřuje v zadržení peněžních prostředků žalobkyně nesprávný úřední postup, přičemž zadržení trvalo dlouhou dobu. Během jednání žalobkyně postavila najisto, že tvrzené škodní jednání státu spočívá v nedůvodném, nezákonném a nesprávném zajištění peněžních prostředků na účtu žalobkyně, přičemž v předmětném trestním řízení dosud nebyly provedeny úkony, které by směřovaly k obvinění jednatelů žalobkyně. Žalobkyně tedy postavila najisto, že se domáhá náhrady škody z toho důvodu, že zajištění peněžních prostředků bylo nedůvodné již od samého počátku. Nadto zajištění trvalo nepřiměřeně dlouho, avšak nepřiměřená délka zajištění peněžních prostředků je pouze faktor zohledňující dopady do sféry žalobkyně. Dle žalobkyně není třeba prokazovat tvrzený ušlý výnos neuskutečněnými obchody, neboť je zřejmé, že žalobkyni byly peněžní prostředky na určitou dobu zajištěny a ta tak byla omezena s jejich disponováním. Žalovaná tvrdila, že v dané věci není dáno nezákonné rozhodnutí, přičemž z usnesení Městského soudu v Praze jednoznačně vyplývá, že zajištění prostředků bylo důvodné a nebylo zrušeno pro nezákonnost. Dle žalované proto nelze na rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků pohlížet jako na nezákonné. Na zajištění peněžních prostředků třeba pohlížet jako na samostatné řízení, nikoli jako na součást v daném případě dosud neskončeného trestního řízení. Dle žalované tedy není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí ani nesprávného úředního postupu. Žalovaná dále uvedla, že ani v prvním zrušujícím rozhodnutí, kterým byl omezen rozsah zajištění peněžních prostředků, nelze spatřovat nezákonné rozhodnutí.

9. V podání ze dne 1. 10. 2020 žalovaná uvedla, že orgány činné v trestním řízení včetně Městského soudu v Praze postupovaly v souvislosti se zajištěním peněžních prostředků žalobkyně v souladu se zásadami trestního řádu, přičemž zajištění netrvalo déle než 1 rok, jak bývá obvyklé, a tudíž netrvalo ani nepřiměřeně dlouho. Dle žalované tak nelze na rozhodnutí, kterým byly peněžní prostředky zajištěny, pohlížet jako na nezákonné. Z průběhu trestního řízení je zřejmé, že ke zrušení peněžních prostředků došlo až poté, co bylo Městským soudem v Praze zjištěno, že zajištění prostředků se blíží jednomu roku. Ke zrušení zajištění tedy nedošlo z toho důvodu, že by k němu od počátku nebyly dány zákonné důvody, případně proto, že by policejní orgán nebo státní zastupitelství pochybily. Městský soud v Praze přitom opakovaně uvedl, že pro zajištění peněžních prostředků byl dán dostatečný důvod.

10. Dne 11. 12. 2020 se konalo další jednání, během něhož žalovaná uvedla, že dle jejího názoru došlo ke změně žaloby v podání žalobkyně ze dne 8. 12. 2020, když se žalobkyně do té doby domáhala náhrady škody, odpovídající úrokům ze zajištěných peněžních prostředků podle daňového řádu, zatímco nově se domáhala ušlého zisku dle znaleckého posudku. To je však dle žalované zcela jiný nárok, který u ní nebyl uplatněn, přičemž by se jednalo o nárok promlčený. Žalovaná tedy vznesla námitku promlčení a dále uvedla, že skutečnost, že trestní stíhání nebylo důvodné, nehraje roli pro posouzení zákonnosti nebo nezákonnosti rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu v souvislosti se zajištěním, přičemž pro zajištění je potřeba existence důvodného podezření, že předmět zajištění je výnosem z trestné činnosti či jsou splněny jiné podmínky. Délka zajištění je přitom standardně považována za přiměřenou, trvá-li po dobu několika let, a to 5 až 6 let. Žalobkyně v reakci na žalovanou uvedla, že se od počátku řízení domáhá nároku na náhradu škody vzniklé zajištěním peněžních prostředků na účtech, s nimiž tak žalobkyně nemohla disponovat a nemohla je využívat ke svému podnikání. Vyčíslení nároku je však věc odlišná. Z uvedeného důvodu je dle žalobkyně vznesená námitka promlčení nedůvodná.

11. Dne 20. 12. 2020 soud vyhlásil rozsudek, kterým bylo řízení co do částky 15 526 559,39 Kč s přísl. zastaveno, a ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobkyně rozhodoval Městský soud v Praze, který ve svém usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], napadený rozsudek co do zamítavého výroku zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení. Zároveň odvolací soud vyjádřil závazný právní názor v tom smyslu, že zdejší soud coby soud I. stupně má vyhodnotit důvody, pro něž byla rozhodnutí policejního orgánu ze dne 12. 12. 2014, č. j. ÚOOZ [číslo], zrušena usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a znovu bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech žalobkyně, a aby posoudil, zda vydání rozhodnutí o zrušení zajištění peněžních prostředků Městským soudem v Praze dne 9. 12. 2015 předcházel správný postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska splnění zásady rychlosti soudního řízení. Odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení se může zdejší soud zabývat jakýmkoliv předpokladem odpovědnosti, který lze posoudit nejrychleji (nejsnadněji). Může se tedy (vzhledem k námitce žalované), aniž by zkoumal existenci odpovědnostního titulu, zabývat nejdříve tím, zda škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, může být vůbec škodou. <b>Skutková zjištění:</b> 12. Ze shodných tvrzení stran, stejně jako z některých listinných důkazů (tj. žádost žalobkyně ze dne 11. 12. 2017 a její doplnění ze dne 31. 7. 2018, přípis žalované ze dne 14. 12. 2017 a stanovisko žalované ze dne 21. 2. 2019) soud zjistil a má za prokázané, že dne 11. 12. 2017 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody z důvodu uvedeného v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjisti, že žádosti žalobkyně vyhověno nebylo.

13. Soud tedy konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

14. Z usnesení Policie ČR ze dne 12. 12. 2017, č.j. ÚOOZ [číslo], soud zjistil, že bylo rozhodnuto dle § 79f tr. ř. o zajištění veškerých peněžních prostředků a peněžních prostředků dodatečně došlých včetně příslušenství až do celkové výše 11 818 747,65 EUR na tam specifikovaných 6 účtech, vedených ve prospěch zdejší žalobkyně u banky [anonymizováno], a to coby zajištění náhradní hodnoty, neboť nelze zajistit peněžní prostředky, u kterých zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byly výnosem z trestné činnosti, a vydání nebo odnětí těchto finančních prostředků nelze dosáhnout jinak.

15. Z usnesení Policie ČR ze dne 12. 12. 2014, č.j. ÚOOZ [číslo], soud zjistil, že bylo dle § 79f tr. ř. rozhodnuto o zajištění veškerých peněžních prostředků a peněžních prostředků dodatečně došlých včetně příslušenství až do celkové výše 11 818 747,65 EUR na tam specifikovaných 10 účtech, vedených u ČSOB ve prospěch zdejší žalobkyně, a to jako zajištění náhradní hodnoty, neboť nelze zajistit peněžní prostředky, u kterých zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byly výnosem z trestné činnosti a vydání nebo odnětí těchto finančních prostředků nelze dosáhnout jinak.

16. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2015, sp. zn.: [spisová značka], soud zjistil následující skutečnosti: Městský soud v Praze rozhodl dle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. na základě stížnosti zdejší žalobkyně proti rozhodnutí ÚOOZ ze dne 12. 12. 2014, tak, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno a Městský soud v Praze znovu rozhodl za použití § 79f a § 79a trestního řádu o zajištění peněžních prostředků na tam specifikovaných účtech vedených ve prospěch žalobkyně u [anonymizováno] s tím, že bylo nově postihnuto sedm účtů. V odůvodnění Městský soud v Praze mj. uvedl, že rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty není rozhodnutím o vině, a proto námitky stěžovatelů jsou předčasné, rozhodnutí o zajištění majetku je opatřením zajišťovacím, a proto nelze vyčkávat, až bude v trestním řízení rozhodnuto o tom, zda byl spáchán trestný čin či nikoliv, neboť mezitím by mohly být předmětné peněžní prostředky z účtů vyčerpány. Trestní řád proto umožňuje zajištění peněžních prostředků již za podmínky, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, a proto lze zajišťovat peněžní prostředky již ve stádiu prověřování věci, přičemž dle Městského soudu v Praze byly splněny podmínky pro zajištění. Městský soud v Praze dále uvedl, že policejní orgán nepochybil, když přikročil k zajištění peněžních prostředků na všech zjištěných účtech společnosti, když přímo tyto peněžní prostředky, které měly být zálohou na uvedený obchod, se nepodařilo dohledat. Protože zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že částka ve výši 11 818 747,65 EUR představovala výnos z trestné činnosti, policejní orgán tedy nepochybil, když přikročil k zajištění peněžních prostředků, které se v době jeho obchodování nacházely na účtech společnosti, vedených u [anonymizováno] a [anonymizováno]. Městský soud dále uvedl, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že zdejší žalobkyně získala výnos z trestné činnosti ve výši přesahující 11 mil. EUR, pročež se Městský soud v Praze ztotožnil se závěrem policejního orgánu, že bylo namístě, aby byly zajištěny veškeré dohledané finanční prostředky zdejší žalobkyně, které se nacházely na účtech vedených u [anonymizováno] a [anonymizováno], nicméně prostředky byly zajištěny dvěma usneseními, a byl tak zajištěn dvojnásobek předpokládaného výnosu z trestné činnosti, což by bylo zjevně neadekvátní zajištění náhradní hodnoty. Proto Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a znovu rozhodl tak, že zajistil peněžní prostředky na všech tam uvedených účtech, vedených u [anonymizováno] do výše jejich zůstatku, přičemž součet takto zajištěných peněžních prostředků spolu s peněžními prostředky zajištěnými u [anonymizováno] představuje částku 10 564 669 EUR, která je plně adekvátní původnímu výnosu z trestné činnosti.

17. Dalším rozhodnutím ze dne 16. 2. 2015 Městský soud v Praze rozhodl obdobně, jak uvedeno shora tak, že napadené usnesení policie ÚOOZ ze dne 12. 12. 2014 zrušil a znovu rozhodl dle § 79f trestního řádu tak, že se zajišťují peněžní prostředky na tam uvedených čtyřech účtech vedených u [anonymizováno] ve prospěch žalobkyně.

18. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, soud zjistil, že bylo rozhodnuto na základě stížnosti zdejší žalobkyně dle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu tak, že bylo zrušeno stížností napadené usnesení státního zástupce MSZ v [obec] ze dne 26. 10. 2015, č.j.: [číslo jednací], a dle § 79a odst. 4 trestního řádu bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků na účtech zdejší žalobkyně vedených u [anonymizováno] a u [anonymizováno], k němuž došlo usneseními Policie ČR ze dne 12. 12. 2014, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2015. V odůvodnění pak Městský soud v Praze uvedl, že zajištění peněžních prostředků bylo důvodné, avšak od doby zajištění uplynula doba jednoho roku, aniž by trestní řízení podstatně pokročilo. Městský soud v Praze přisvědčil, že zjištěné skutečnosti dostatečně odůvodňují závěr, že peněžní prostředky v zajištěné výši získala zdejší žalobkyně za vývoz vojenského materiálu do [země] a vzhledem k tomuto zjištění nelze také státnímu zástupci vytýkat, že dospěl k závěru, že zajištění peněžních prostředků je pro účely trestního řízení nadále třeba. Městský soud v Praze však uzavřel, že prověřování věci se již neúměrně prodloužilo, a proto v souladu se zásadou přiměřenosti zajištění zrušil. Dané rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 12. 2015.

19. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že skutečně byly zajištěny finanční prostředky žalobkyně ve výši 10 564 669 EUR, což odpovídalo finančním prostředkům, které byly reálně na bankovních účtech žalobkyně k dispozici. K zajištění jiných finančních prostředků nedošlo (srov. též usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn.: [spisová značka]).

20. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Soud k důkazu pro nadbytečnost neprováděl další navržené důkazní prostředky (tj. spis Městského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka] a [spisová značka] a [spisová značka], a to za situace, kdy účastníci na jeho provedení netrvali, dále trestní spis sp. zn. [anonymizována dvě slova] [spisová značka] vedený u Národní centrály organizovaného zločinu, když bylo již dříve soudu sděleno, že dozorové spisy nelze zapůjčovat, výslech znalce a výslech [jméno] [příjmení]), neboť dle soudu byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci na základě shora popsaného dokazování. Dalšími provedenými důkazy (tj. přípis Městského státního zastupitelství, znalecký posudek k výši škody) se soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť z nich nezjistil skutečnosti relevantní pro posouzení věci. <b>Právní úprava:</b> 21. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

22. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

23. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

24. Dle § 8 odst. 1 zákona platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

25. Podle § 15 odst. 1 zákona platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

26. Podle § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. <b>Právní posouzení dané věci:</b> 27. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 20 322 752 Kč s přísl. z titulu náhrady škody, která jí byla způsobena tím, že byly neoprávněně zajištěny její peněžní prostředky na účtech vedených u dvou bank, a žalobkyně je tak nemohla používat ke svému podnikání. Žalobkyně nejprve opřela výši požadované náhrady škody analogicky o výši úroků z nesprávně stanovené daně dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a po částečném zpětvzetí žaloby vymezila výši náhrady škody na základě předloženého znaleckého posudku, a je vyjádřena jako úrok z prodlení za dobu zajištění peněžních prostředků, které tak žalobkyně nemohla používat ke svému podnikání.

28. Dle soudu se nejedná o změnu žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř., neboť žalobkyně se na základě stejného skutkového stavu domáhala náhrady škody (vzniklé nemožností nakládat se zajištěnými peněžními prostředky), přičemž pouze změnila podklad pro její vyčíslení. Z uvedeného důvodu soud nerozhodoval o změně žaloby a tudíž ani neposuzoval námitku promlčení vznesenou žalovanou ve vztahu k (dle názoru žalované) novému nároku, neboť dle soudu se o nový nárok nejedná. Uvedený závěr potvrdil též odvolací soud v bodě 11 usnesení ze dne 6. 10. 2021).

29. Soud se dále zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu újmy.

30. Jak plyne ze shora uvedeného, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

31. V daném ohledu soud dále odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zajištění peněžních prostředků na účtu stát odpovídá, bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (srov. sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] [spisová značka]). Z navazující judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že je-li jedním z účelů rozhodnutí umožnit prověření, zda nedošlo k trestné činnosti, nelze z naplnění tohoto účelu, byť s negativním závěrem oproti původnímu předpokladu učiněnému v krátkém čase bez součinnosti majitele účtu, učinit závěr o nezákonnosti původního rozhodnutí. K takovému závěru lze dospět pouze v případě, že by původní rozhodnutí, které je vykonatelné bez ohledu na právní moc, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 a 3 zákona zrušeno nebo změněno pro nezákonnost příslušným orgánem, byť na základě řádného opravného prostředku. Dle Nejvyššího soudu tedy odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky ve smyslu § 8 odst. 1 zákona nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání (srov. sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

32. S ohledem na závěr a pokyn odvolacího soudu se soud nejprve zabýval existencí a povahou tvrzené škody.

33. Zákon (č. 82/1998 Sb.) blíže nedefinuje pojem škody ani v obecné rovině neupravuje rozsah její náhrady. V této otázce je tudíž třeba vycházet ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“). Dle § 2951odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu; není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Dle § 2952 o. z. pak platí, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Škodou je přitom míněna majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), je objektivně vyjádřitelná v penězích a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Skutečnou škodou se rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne 18. 8. 2005 či sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 ze dne 4. 11. 2004).

34. Jak uvedeno shora, žalobkyně vymezuje škodu jako úroky z prodlení z částky, do jejíž výše byly, resp. mohly být, zajištěny peněžní prostředky na bankovních účtech v rámci trestního řízení, za období zajištění.

35. Takto vymezený nárok však nelze podřadit ani pod shora zmíněnou kategorii skutečné škody či pod kategorii ušlého zisku. Úrok z prodlení ze zajištěných peněžních prostředků totiž nepředstavuje zmenšení majetkového stavu poškozeného. Institut úroku z prodlení představuje speciální hmotněprávní nárok vznikající věřiteli vůči dlužníku v okamžiku, kdy se dlužník dostane do prodlení s plněním peněžitého závazku (srov. § 1970 o.z.). Předpokladem vzniku takového nároku je tedy právě prodlení na straně dlužníka. Prodlení s uvolněním zajištěných peněžních prostředků na straně žalované přitom žalobkyně ani netvrdila (pouze tvrdila, že zajištění samotné trvalo nepřiměřeně dlouho, což je však odlišná kategorie).

36. Dle soudu nadto dle hmotného práva (tj. ani dle zákona č. 82/1998 Sb.) nemá žalobkyně nárok na úhradu úroků z prodlení z předmětných zajištěných peněžních prostředků, přičemž povinnost k jejich úhradě nelze v posuzovaném případě dovozovat z obecných ustanovení občanského práva (tj. § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Povinnost státu uvolnit zajištěné peněžní prostředky není závazkem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů, ale veřejnoprávním, neboť plyne z trestního řádu, přičemž právní předpisy s takovým postupem nepojí povinnost státu uhradit úroky z prodlení. Z uvedeného důvodu tak nárok na jeho výplatu žalobkyni nemohl vzniknout (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]).

37. I kdyby bylo možné žalobní nárok posoudit jako škodu, tak nelze přehlédnout, že žalobkyně nijak skutkově nevymezila, jak jí tvrzená škoda vznikla, ale pouze vyjádřila názor, že v souvislosti se zajištěním peněžních prostředků (které bylo následně zrušeno) v trestním řízení jí vznikla škoda ve formě ušlého výnosu, když nemohla používat zajištěné peněžní prostředky k podnikání, přičemž výši škody opřela o ekonomické teorie a znalecký posudek (a původně analogicky o daňový řád). Takové tvrzení je však zcela nedostatečné. Dle soudu přitom s ohledem na již počáteční formulaci žalobního nároku ani nebylo třeba žalobkyni poučovat postupem dle ustanovení § 118a o.s.ř., neboť žalobkyně zcela zjevně nezamýšlela požadovat škodu v podobě ušlého zisku jako např. nerealizovaných obchodů atp. Dle soudu však žalobkyní vymezenou„ škodu“ nelze bez dalšího považovat za ušlý zisk, neboť částka odpovídající úroku z prodlení nemusí být částkou, kterou by žalobkyně dosáhla při běžném běhu událostí (což navíc ani žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala). Dle soudu totiž nelze bez dalšího předpokládat, že by žalobkyně byla schopná realizovat zisk ve výši požadovaných úroků z prodlení. Předpoklady pro existenci škody v podobě ušlého zisku tedy žalobkyně netvrdila ani neprokázala.

38. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud uzavřel, že v daném případě není prokázána existence škody, resp. je zřejmé, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení ze zajištěné částky v trestním řízení není dán. Jelikož absentuje jedna z kumulativních podmínek pro vznik nároku na náhradu škody (srov. bod 30 shora), soud se již dalšími podmínkami pro nadbytečnost nezabýval, a žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl (srov. výrok II.). <b>K nákladům řízení:</b> 39. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

40. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

41. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 4 800 Kč odpovídající paušální náhradě za 16 úkonů (2 x písemné vyjádření k žalobě, účast na 3 jednáních soudu a 3x příprava k jednání – to vše před odvolacím řízení, vyjádření k odvolání, jednání a příprava k jednání odvolacího soudu, a dále vyjádření ve věci, 2x jednání a 2x příprava k jednání soudu po odvolacím řízení). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 42. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal důvod.