12 C 193/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 6 slov adresa pro zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím a omluvu

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost poskytnout žalobkyni omluvu ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobkyně] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobkyně] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, se zamítá.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 11. 2020 domáhala peněžitého plnění a omluvy jakožto zadostiučinění za to, že žalovaná, resp. stát nedostál své povinnosti zajistit ochranu ústavně zaručených práv žalobkyně (zejména práva na ochranu soukromého a rodinného života) tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZStřZ“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně, a to z důvodu jejího působení jako [anonymizována dvě slova] v obci [obec] ve [územní celek]. Žalobkyně tak byla veřejným funkcionářem ve smyslu ZStřZ. Zároveň [územní celek] je členem [ulice] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [IČO] (dále jen„ SMS ČR“), které je oprávněným subjektem k hájení práv na samosprávu obcí a jejích představitelů.

2. Žalobkyně dále uvedla, že setrvale nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, které podává podle ZStřZ. Stát tím, že oznámení podaná podle zmíněného zákona přímo zveřejňoval a umožnil k nim anonymní přístup komukoli, tedy jakékoli osobě bez její identifikace (tj. plošné zveřejnění), porušuje ústavně zaručené právo na respekt k soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o soukromí, ale i privátních informacích o třetích osobách (osob žalobcovi blízkých, příp. žalobcových věřitelů) s tím, že tyto informace tak mohou následně„ volně plout internetem“ či být na hranici legality či již za ní (zne) užívány dalšími osobami.

3. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález ÚS“). Pochybení žalované spatřuje žalobkyně v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli ke shora uvedeným údajům žalobkyně, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně dále ve své žalobě odkázala na ochranu soukromí zakotvenou v § 81 odst. 2 a § 90 o.z.. Žalobkyně při vyplnění posledního průběžného oznámení za rok 2019 s termínem podání do 30. 6. 2020 učinila vůči správci registru - Ministerstvu spravedlnosti ČR jednoznačnou výzvu, aby stát (žalovaná) nakládal s podaným oznámením při zachování respektu k jejímu soukromí, tedy učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování ústavního práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení. Jelikož žalobkyní podaná oznámení byla i po 30. 6. 2020 zveřejněna bez jakéhokoli omezení, adresovala žalobkyně žalované výzvu k okamžité nápravě závadného stavu, avšak bezvýsledně.

4. K porušování práv žalobkyně docházelo setrvale od září 2017 do listopadu 2020. K tomu žalobkyně uvedla, že pociťovala výrazný negativní dopad zveřejňovaných informací z jejího soukromí. Konkrétně uvedla:„ Negativní zkušenost ze strany občanů nemám, ale mám osobní nepříjemnou zkušenost, kdy jsem kvůli relativně drobné technické chybě při zadávání musela před přestupkovou komisi. Kvůli neustálé změně portálů a náročnosti nového zadávání při změně mandátů je velmi snadné udělat chybu, systém není uživatelsky příznivý, a mně jenom při jednom volebním období vypadla nějaká informace a musela jsem absolvovat nepříjemné a zdlouhavé přestupkové řízení, které mě připravilo o čas. Celý systém je mi nepříjemný“.

5. Žalovaná ve svém vyjádření z 14. 5. 2021 uvedla, že u ní žalobkyně dne 23. 9. 2020 uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 55 000 Kč. K projednání nároku žalobkyně došlo dne 4. 3. 2021, kdy žalovaná konstatovala, že v namítaném postupu nelze shledat nesprávný úřední postup. Žalovaná uvedla, že ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení. Žalovaná se při své činnosti správce řídí ZStřZ. Žalované přitom nepřísluší posuzovat soulad zákona s Ústavou ČR a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení ZStřZ byla nálezem Ústavního soudu zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020, a tudíž při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni 11. 2. 2020 (tj. datum vyhlášení nálezu), když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020. V daném ohledu žalovaná odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. 31/10, které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Dle žalované je pak třeba vznik újmy dávat do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy, nikoli s postupem žalované, přičemž legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup.

6. Dne 30. 11. 2021 se konalo jednání, během něhož soud zamítl návrh na spojení nadepsaného řízení s jinými u zdejšího soudu vedenými řízeními v obdobné věci. <b>Skutková zjištění:</b> 7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

8. Ze shodných tvrzení účastníků a z listinných důkazů soud zjistil a má za prokázané, že žalobkyně dne 23. 9. 2020 uplatnila svůj nárok u žalované, která však její žádosti nevyhověla (srov. žádost žalobkyně ze dne 23. 9. 2020, předžalobní výzva ze dne 25. 9. 2020, stanovisko žalované ze dne 4. 3. 2021).

9. Mezi stranami bylo nesporné (učiněno nesporným při jednání dne 30. 11. 2021), že na základě ZStřZ docházelo ze strany žalované k plošnému zveřejňování podaných oznámení žalobkyně, jak uvedeno v žalobě, tj. od září 2017 do listopadu 2020, přičemž zmíněná oznámení byla přístupná prostřednictvím sítě Internet.

10. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával soulad ZStřZ, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018, s ústavním pořádkem. Zmíněným nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. 12. 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle ZStřZ, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) ZStřZ, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) ZStřZ, následně zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Uvedené nicméně nesplňuje test proporcionality, neboť není nezbytný k naplnění legitimního cíle zmíněné právní úpravy (srov. nález Ústavního soudu z 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17).

11. Ze žádosti o ukončení protiústavního zásahu do práv komunálních politiků z 28. 7. 2020 soud zjistil, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] coby [anonymizováno] [ulice] [anonymizována dvě slova] se domáhal u žalované ukončení plošného zveřejňování údajů dle ZStřZ v Centrálním registru oznámení.

12. Z tiskové zprávy žalované ze dne 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení.

13. Z přípisu předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 10. 11. 2021 soud nezjistil pro rozhodnutí relevantní skutečnosti, pročež se jím v tomto rozsudku pro nadbytečnost nezabýval. <b>Právní posouzení věci:</b> 14. Žalobkyně se žalobou na ochranu osobnosti domáhala odškodnění za postup žalované v souvislosti se zveřejňováním oznámení dle ZStřZ v Centrálním registru oznámení, který byl veřejně přístupný prostřednictvím datové sítě Internet.

15. Dle soudu se však nejedná o obecnou žalobu na ochranu osobnosti, neboť k tvrzenému zásahu do práv nemělo dojít následkem obecného protiprávního jednání, ale v důsledku výkonu veřejné (státní) moci. Soud nemá pochyb o tom, že postup žalované na základě ZStřZ je výkonem veřejnoprávních pravomocí svěřených jí zákonem (v daném případě ZStřZ). Uvedené, tj. původ a způsob provedení tvrzeného zásahu, je přitom rozhodující pro určení aplikovatelného právního předpisu pro posouzení žalobního nároku.

16. Dle soudu je tedy třeba na danou věc aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) coby speciální právní úpravu vůči obecné úpravě ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Jestliže OdpŠk připouští náhradu nemajetkové újmy (srov. § 31a), pak je v případě, že je taková újma poškozenému způsobena při výkonu veřejné moci, lze postupovat právě jen podle této speciální právní úpravy (lex specialis derogat legi generali). V tomto ohledu soud odkazuje též na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164, ve skutkově obdobné věci jako v nadepsaném řízení.

17. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

18. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Principy speciální právní úpravy obsažené v OdpŠk tak vycházejí z požadavku na řádný výkon veřejné moci, přičemž zohledňují presumpci správnosti jednotlivých aktů výkonu veřejné moci a z toho plynoucí omezenou možnost jejich přezkumu. Pouze při zjištění existence některého z omezených odpovědnostních titulů pak může (za splnění dalších kumulativních podmínek) nastat odpovědnost státu za újmu poškozeného a z toho plynoucí nároky na odškodnění (srov. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164).

21. Jak plyne ze shora uvedeného, OdpŠk v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

22. Z citovaného § 8 OdpŠk plyne, že aby bylo možné rozhodnutí státu považovat za nezákonné, je nezbytné, aby bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. zde soudů). Jinými slovy, podmínkou pro existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí je to, aby bylo rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým byla způsobena újma, zrušeno pro svou nezákonnost. V daném případě tak zjevně o nezákonné rozhodnutí nejde, neboť zde není žádné rozhodnutí, které by bylo pro svou nezákonnost zrušeno, resp. žalobkyně ani žádné takové rozhodnutí nenamítá.

23. Naproti tomu nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 či rozsudek ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007; dále též srov. Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha C. H. Beck, 2017, str. 145). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O úřední postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013 ze dne 23. 7. 2015).

24. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že v daném případě nejde ani o nesprávný úřední postup. Vytýkané jednání žalované totiž spočívalo v tom, že postupovala tak, jak jí zákon (tj. ZStřZ) ukládal. Žalovaná (stejně jako všechny orgány i osoby) přitom byla a je vázána platnými a účinnými právními předpisy. Uvedené platí i tehdy, kdy následně dojde k jeho (částečnému) zrušení ze strany Ústavního soudu z důvodu protiústavnosti. Nicméně žalovaná nemá žádnou pravomoc si sama předběžně posoudit ústavnost zákonů a v závislosti na svém závěru se rozhodnout, zda se bude takovým zákonem řídit či nikoli.

25. Pouze na okraj lze uvést, že taková pravomoc nenáleží ani soudům, které pouze mohou podat návrh Ústavnímu soudu podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy. Opačný výklad by byl v rozporu se základními principy právního státu, včetně dělby moci a závaznost zákona pro všechny subjekty. Přezkum ústavnosti zákona náleží podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy výhradně Ústavnímu soudu, který tak jako jediný subjekt rozhoduje nejen o případném zrušení takového protiústavního zákona, nýbrž též o případném odkladu vykonatelnosti svého nálezu podle ustanovení čl. 89 odst. 1 Ústavy a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak jak to učinil v posuzované věci (srov. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164).

26. Na namítaném postupu žalované (v souladu s tehdy platným a účinným zákonem) přitom nic nemění ani pozdější nález Ústavního soudu, jímž byla daná právní úprava shledána protiústavní, neboť nález nemá zpětné účinky a nadto rozhodnutí o jejím zrušení bylo vydáno s odloženou vykonatelností. Rovněž je bez významu, že praxe samotné žalované coby správce registru oznámení se v průběhu času změnila, neboť z hlediska posouzení, zda byla předchozí praxe protiprávní (a tedy může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk) či nikoli, je případná odlišná pozdější praxe zcela irelevantní (srov. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164).

27. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že nárok na náhradu újmy neplyne ani z jiných ustanovení vnitrostátních právních předpisů či přímo aplikovatelných mezinárodních smluv nebo ustanovení Listiny základních práv a svobod. K obdobnému závěru dospěl též Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 10. 11. 2021, č.j. č. j. 19 Co 282/2021- 164, ve skutkově obdobné věci, s nímž se zdejší soud zcela ztotožňuje.

28. S ohledem na shora uvedené tedy soud dospěl k závěru, že v dané věci absentuje odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí. Jelikož tedy nejsou splněny kumulativní podmínky pro vznik odpovědnosti státu za újmu (srov. bod 21 shora) soud se pro nadbytečnost již detailně nezabýval tvrzenou újmou a jejím rozsahem, a žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl (srov. výrok I.).

29. Pouze pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně konkrétní újmu v žalobě netvrdila, resp. dokonce uvedla, že nemá negativní zkušenost ze strany občanů. V daném ohledu soud zdůrazňuje, že újmu není na místě presumovat, ale je třeba ji řádně a konkrétně tvrdit a prokazovat, což v žalobě není splněno. Jelikož tedy žalobkyně nedostála své primární povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti v řízení a pro svou nepřítomnost u jednání nemohla být ke splnění své povinnosti soudem vyzvána dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., čímž se zbavila možnosti být ze strany soudu poučena o hrozícím neúspěchu ve sporu. Soud přitom nemusel (resp. ani nesměl) odročit jednání za účelem zjištění stanoviska žalobkyně či jejích případných návrhů na doplnění tvrzení a dokazování. Je totiž záležitostí samotného účastníka, aby zabezpečil zastoupení svých zájmů před soudem, a to buď přítomností svou nebo svého zástupce, případně z důležitých důvodů včas požádal o odročení jednání, což se však v daném případě nestalo. I z uvedeného důvodu (tj. neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního ohledně vzniku nemajetkové újmy) by tak žaloba musela být zamítnuta. <b>K nákladům řízení:</b> 30. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

31. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

32. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 500 Kč odpovídající paušální náhradě za 5 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, 2x účast na jednání soudu a 2x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 33. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal.