12 C 236/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 6 slov adresa o: zaplacení 170 002 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se do částky 73 200 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 73 200 Kč od 5. 11. 2021 do 6. 1. 2022, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 96 802 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky od 5. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 11. 2021 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 170 002 Kč s příslušenstvím coby odškodnění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích (dále jen„ OS“) vedeného pod sp.zn. 17 C 309/2010. Zmíněné řízení bylo zahájeno žalobou podanou zdejším žalobcem dne 7. 6. 2010, dne 14. 10. 2020 ve věci rozhodl odvolací soud tak, že potvrdil zamítavý rozsudek OS, proti čemuž zdejší žalobce podal dne 5. 3. 2021 dovolání, o němž do podání této žaloby dosud nebylo rozhodnuto. Namítané řízení tak trvá již 9 let a 6 měsíců. Žalobce dále popsal tvrzené průtahy v namítaném řízení. V neposlední řadě žalobce uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované dne 4. 5. 2021, avšak žádosti dosud nebylo vyhověno.

2. V podání ze dne 7. 1. 2022 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 4. 5. 2022 uplatnil svůj nárok ve výši a z důvodu uvedeného v žalobě. Žalovaná zmíněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom smyslu, že celková délka namítaného řízení byla nepřiměřená, za což žalobci poskytla peněžité zadostiučinění ve výši 73 200 Kč. Žalovaná dále popsala průběh namítaného řízení a rovněž odůvodnila, jakým způsobem dospěla k výši poskytnutého zadostiučinění.

3. V podání ze dne 30. 1. 2022 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do částky 73 200 Kč. Žalobce dále nesouhlasil s krácením výše peněžitého zadostiučinění, k němuž přistoupila žalovaná.

4. Dne 14. 6. 2022 se konalo jednání, během něhož žalobkyně postavila najisto, že žalobce požaduje kromě zbývající jistiny rovněž zákonný úrok z prodlení z částky 73 200 Kč od 5. 11. 2021 do 6. 1. 2022, kdy žalovaná dobrovolně zmíněnou částku uhradila. K částečnému zastavení řízení:

5. Podle § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle odstavce 2 ustanovení, je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Podle odst. 3 zmíněného ustanovení platí, že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.

6. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal svou žalobu částečně zpět, řízení bylo v daném rozsahu výrokem I. zastaveno. <b>Skutková zjištění:</b> 7. Soud ze shodných tvrzení účastníků a z listinných důkazů (tj. žádost žalobce ze dne 3. 5. 2021, přípis žalované z 5. 5. 2021, a stanovisko žalované ze dne 4. 1. 2022) vzal za prokázané, že se žalobce dne 4. 5. 2021 obrátil na žalovanou s žádostí o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši a z důvodů uvedených v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované vzal soud dále za prokázané, že dle žalované v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce původního řízení, za což přiznala žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 73 200 Kč.

8. Soud má tak za prokázané, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) spočívající v předběžném uplatnění nároku u příslušného orgánu (tj. projednávané věci Ministerstvo spravedlnosti).

9. Mezi stranami bylo dále nesporné, že žalovaná dne 6. 1. 2022 odškodnila žalobce za nepřiměřenou délku namítaného řízení částkou 73 200 Kč (srov. též kopie výpisu z bankovního účtu právního zástupce žalobce).

10. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. 17 C 309/2010 soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejdůležitější rozhodnutí, podání a jiné úkony soudu a účastníků řízení): Dne 7.6.2010 byla OS doručena žaloba zdejšího žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 53 958 Kč s příslušenstvím, kterou se žalobce domáhal vydání majetkového prospěchu, který měla původní žalovaná získat na úkor žalobce coby vlastníka nemovitostí. Dne 22.12.2010 OS vydal platební rozkaz. Dne 13.1.2011 podala žalovaná odpor proti platebnímu rozkazu. Usnesením z 20.1.2011 byla žalovaná vyzvána k vyjádření se k žalobě. Dne 24.2.2011 se žalovaná vyjádřila ve věci. Dne 4.3.2011 bylo nařízeno jednání na 6.5.2011. Dne 15.3.2011 založil původní žalobce plnou moc. dne 6.5.2011 se žalobce vyjádřil ve věci. Dne 6.5.2011 se konalo jednání, které bylo odročeno na neurčito na účelem připojení spisů jiných řízení. Dne 3.8.2012 žalobce sdělil, že nenavrhuje přerušení řízení, a to v reakci na přípis OS z 16.7.2012, zda s ohledem na průběh jiného řízení navrhují účastníci přerušení posuzovaného řízení. Ve spise je založena celá řada listinných důkazů, např. hospodářská smlouva, výpisy a přípisy katastrálnímu úřadu. Dne 15.8.2012 žalovaná navrhla přerušení řízení. Dne 24.9.2012 navrhla žalovaná vydání rozhodnutí o ustanovení zástupce dle § 30 odst. 1 o.s.ř., tedy pro ustanovení obhájce. Dne 12.12.2012 žalobce urgoval nařízení jednání či další postup v řízení. Dne 3.1.2013 OS sdělil žalobci, že žalovaná požádala o ustanovení advokáta. Dne 21.1.2013 předložila žalovaná prohlášení o svých majetkových a osobních poměrech. Dne 24.7.2013 se žalovaná vyjádřila k dotazu soudu ohledně žádosti o ustanovení advokáta. Dne 14.1.2014 žalobce urgoval nařízení jednání ve věci. Usnesením z 9.4.2013 OS přerušil řízení do pravomocného skončení řízení sp.zn. 10 C 41/2009. Dne 24.4.2014 se žalobce odvolal proti usnesení o přerušení řízení. Dne 14.5.2014 požádala žalovaná o prodloužení lhůty k vyjádření se k odvolání žalobce. Dne 2.6.2014 žalovaná doplnila své vyjádření k odvolání žalobce. Dále návrh na spojení věci, a uplatnila námitku podjatosti odvolacího soudu. Dne 11.6.2014 byl spis předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání. Dne 1.8.2014 žalobce urgoval odvolací soud k dalším krokům v řízení. Usnesením z 25.11.2014 bylo napadené usnesení OS o přerušení řízení z 9.4.2013 zrušeno a věc byla vrácena zpět. Dne 1.12.2015 žalobce urgoval OS, aby učinil další kroky, aby nevznikaly průtahy. Dne 4.12.2015 bylo nařízeno jednání na 23.2.2016. Dne 23.2.2016 se ve věci konalo jednání, během něhož žalovaná uvedla, že netrvá na svém podání z 24.9.2012, ve kterém požádala o ustanovení právního zástupce, a jednání bylo bez dalšího odročeno na za účelem vypracování písemného znaleckého posudku ke stanovení obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku v rozhodném období. Dne 22.4.2016 navrhl žalobce zproštění i [právnická osoba] o povinnosti vypracovat znalecký posudek. Dne 26.4.2016 bylo nařízeno jednání na 17.5.2016. Dne 17.5.2016 se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem vyžádání si od žalované konkrétních námitek vůči vypracovanému znaleckému posudku. Dále ve spise založeno vyjádření žalované doručené 1.8.2016. Usnesením z 23.9.2016 OS ustanovil Znalecký ústav [anonymizována dvě slova] k uložení povinnosti zpracovat znalecký posudek. Dne 28.9.2016 se k tomuto ustanovení vyjádřil znalec, respektive zástupce znaleckého ústavu v tom smyslu, že již pro stejné účastníky zpracovával znalecký posudek jiný. Dne 3.10.2016 podal žalobce námitku proti ustanovení Znaleckého ústavu [anonymizována dvě slova]. Dne 10.10.2016 se žalovaná odvolala proti výroku III. usnesení OS z 23.9.2016 o povinnosti zaplatit zálohu na zpracování znaleckého posudku. Dne 13.4.2017 byli účastníci předvolání k jednání před odvolacím soudem na 12.6.2017. Dne 22.6.2017 žalovaná podala návrh na vydání rozhodnutí o ustanovení advokáta. Dne 19.6.2017 se konalo jednání ve věci u odvolacího soudu a jednání bylo odročeno na 31.7.2017 za účelem vyčkání důkazních návrhů ze strany žalované. Usnesením z 28.6.2017 bylo přerušeno do rozhodnutí o dovolání ve věci vedené u OS pod sp.zn. 10 C 41/2019. Dne 26.6.2017 bylo nařízeno jednání na 27.6.2017. Dne 13.7.2017 se odvolal původní žalobce proti usnesení OS o přerušení řízení z 28.6.2017. Dne 17.8.2017 žalovaná požádala o prodloužení lhůty k vyjádření se k odvolání, a dne 30.8.2017 se vyjádřila ve věci. Dne 19.6.2017 se konalo další jednání, které bylo přerušeno za účelem porady senátu o dalším postupu, a následně bylo jednání odročeno na 31.7.2017 za účelem vyčkání důkazních návrhů ze strany účastníků. Dne 7.4.2017 žalobce doplnil své vyjádření. Dne 18.12.2017 byl spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí o odvolání. Usnesením z 30.1.2018 odvolací soud zrušil napadené usnesení OS z 28.6.2017, respektive jej změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Dne 30.7.2018 se žalovaná vyjádřila ve věci. Následně byli účastníci předvoláni k jednání na dne 31.7.2018, kdy se jednání konalo, respektive bylo konstatováno, že se nedostavil žádný z účastníků, a jednání bylo odročeno na 4.9.2018 za účelem nového obeslání účastníků. Dne 16.8.2018 požádal původní žalobce o odročení jednání. Dne 22.8.2018 bylo jednání odročeno na 9.10.2018. Dne 9.10.2018 se konalo další jednání, během něhož byl zproštěn Znalecký ústav [anonymizována dvě slova], byly předneseny závěrečné návrhy a vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba na zaplacení částky 53 958 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Dne 18.11.2018 podal žalobce odvolání proti rozsudku OS. Usnesením ze 7.1.2019 OS vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání, ten byl zaplaceni 24.1.2019. Dne 28.1.2019 požádala žalovaná o prodloužení lhůty k vyjádření se. Dne 25.2.2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 20.2.2019 se žalovaná vyjádřila k odvolání žalobce. Dne 5.8.2020 bylo nařízeno jednání na 7.10.2020. Dne 7.10.2020 se konalo jednání před odvolacím soudem, jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku dne 14.10.2020. Dne 14.10.2020 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl napadený rozsudek OS zrušen. Dle doložky nabyl rozsudek právní moci dne 5.1.2021. Dne 4.3.2021 podal žalobce dovolání. Dne 12.3.2021 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Usnesením OS z 5.5.2021 bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Dle doložky nabylo právní moci zmíněné usnesení dne 12.10.2021. Dne 24.5.2021 žalobce podal odvolání proti zmíněnému usnesení. Usnesením z 26.5.2021 byl žalobce vyzván k doplnění svého odvolání, které nebylo úplné. Dne 7.6.2021 žalobce doplnil své odvolání. Dne 2.8.2021 byl spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí o odvolání. Usnesením z 31.8.2021 Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil napadené usnesení OS z 5.5.2021 (právní moc 12. 10. 2021). <b>Právní úprava:</b> 11. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

12. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

13. Dle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily mj. a) státní orgány či b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. <b>Právní posouzení věci:</b> 17. Žalobce se svou žalobou domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši (po částečném zpětvzetí žaloby) 96 802 Kč s přísl., a to z titulu nepřiměřené délky namítaného řízení.

18. Soud se tedy nejprve zabýval tím, zda jsou splněny základní podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou újmu.

19. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřená délka řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy na straně žalobce a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

20. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

21. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

22. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou daného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

23. V dané věci začalo rozhodné období dne 7. 6. 2010, kdy byla OS doručena žaloba zdejšího žalobce. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 12. 10. 2021, kdy namítané řízení pravomocně skončilo. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 11 let a 4 měsíce.

24. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, a to opakovaně u OS coby soudu I. stupně i soudu odvolacího. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

25. Posuzované řízení bylo dle soudu po procesní stránce složité; po skutkové i hmotněprávní stránce standardně složité (řízení o vydání bezdůvodného obohacení). Ve věci byla vydána celá řada procesních rozhodnutí a činěny další úkony (rozhodnutí o žádosti o ustanovení zástupce, rozhodnutí o přerušení řízení, konalo se několik jednání, k nimž byli účastníci předvoláváni, jednání bylo několikrát odročeno (mj. k žádosti účastníků), byl ustanoven znalec a bylo rozhodováno o návrhu žalobce na jeho zproštění, výzvy účastníkům k vyjádření se či doplnění jejich podání, výzvy k zaplacení soudního poplatku, předávání spisu mezi jednotlivými instancemi soudů, dovolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku). V souhrnu tedy soud věc hodnotí jako složitější.

26. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že vzhledem k druhové stránce namítaného řízení, resp. jeho předmětu (tj. vydání bezdůvodného obohacení ve výši 53 958 Kč s příslušenstvím), se jednalo o řízení se standardním významem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalobce opakovaně urgoval OS k dalšímu postupu. Ani na základě této skutečnosti však nelze dovodit, že by pro žalobce mělo posuzované řízení zvýšený význam. Soud zároveň v daném ohledu zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit.

27. Soud dále konstatuje, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či obstrukcí. Nicméně soud nemohl pominout skutečnost, že žalobce podáním dovolání vyvolal dovolací řízení, které však následně muselo být zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž žalobce (zastoupen advokátem) se proti zastavení dovolacího řízení neúspěšně odvolal. Uvedeným postupem tak žalobce zcela zbytečně prodloužil řízení, za něž nyní požaduje odškodnění. Uvedené skutečnosti byly soudem zohledněny v kritériu procesní složitosti věci, tedy k tíži žalobce.

28. Konečně pokud se jedná o postup soudů jakožto jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, soud shledal několik průtahů, a sice od 7. 6. 2010 (doručení žaloby [příjmení]) do 22. 12. 2010 ([příjmení] vydal platební rozkaz), tj. průtah cca 6 měsíců, dále v období od 25. 11. 2014 (zrušení usnesení OS o přerušení řízení z 9. 4. 2013) do 4. 12. 2015 (kdy bylo nařízeno jednání na 23. 2. 2016), tj. cca 13 měsíců, v období od 30. 1. 2018 (odvolací soud změnil napadené usnesení OS z 28. 6. 2017 tak, že se řízení nepřerušuje) do 31. 7. 2018 (kdy se konalo jednání), tj. cca 6 měsíců. <b>29. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka původního byla nepřiměřená dlouhá.</b> 30. S ohledem na shora uvedené tedy soud uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce. Bylo tedy na žalované, aby vznik újmy vyvracela. Ta však žalobce sama (byť jen částečně) odškodnila. Existence odpovědnostního titulu a vzniku újmy je tedy dle soudu mezi stranami nesporná.

31. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny shora uvedené kumulativní podmínky, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

32. Pokud se jedná o výši žalobou požadovaného přiměřeného zadostiučinění, soud má za to, že tu je nutno hodnotit jako nepřiměřeně vysokou. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce vzniklou porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě částkou, kterou již žalobce od žalované obdržel, tj. 73 200 Kč.

33. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 a v souladu se shora citovanou judikaturou) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. celkem 150 000 Kč), a dále z částky 1 250 Kč za každý další měsíc (tj. celkem 5 000 Kč). Soud má za to, že skutkové okolnosti posuzovaného řízení neodůvodňují stanovení vyšší částky, která by mohla být přiznána v případě extrémně dlouhých řízení, který typicky výrazně přesahují 10 let.

34. Vypočtená základní částka ve výši 155 000 Kč byla ponížena o 30 % odpovídající tomu, že na rozhodování v posuzovaném období se podílely soudy tří stupňů soudní soustavy, dále o 35 % z důvodu celkové (tj. procesní, hmotněprávní i skutkové) složitosti věci. Základní částka byla naopak navýšena o 10 % z důvodu průtahů. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit.

35. V daném ohledu soud dále uvádí, že co se týče formy, resp. výše, zadostiučinění, tak zásadním kritériem je právě význam namítaného řízení pro jeho účastníka. Jinými slovy pro stanovení formy a případné výše odškodnění v penězích je nezbytné zohlednit, co je pro účastníka řízení„ v sázce“. Tomuto kritériu musí forma i výše odškodnění odpovídat - nelze ji stanovit jen mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 ze dne 18. 10. 2011). Z uvedeného je zřejmé, že žalobci nelze přiznat odškodnění, které by výrazně převyšovalo to, co je pro něj„ v sázce“, tj. v daném případě necelých 60 000 Kč, o které šlo v posuzovaném řízení. Nelze tak zdůvodnit poskytnutí odškodnění, které by to, co bylo pro žalobce„ v sázce“, výrazně převyšovalo.

36. V předmětné věci přitom soud neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby se odklonil od shora uvedených závěrů konstantní judikatury. Proto uzavřel, že výše odškodnění 73 200 Kč, které se žalobci již dostalo za situace, kdy se v posuzovaném řízení domáhal zaplacení částky 53 958 Kč s příslušenstvím, je dostatečná. Proto žalobu v rozsahu převyšujícím toto zadostiučinění zamítl (srov. výrok III.). K úrokům z prodlení:

37. Ve vztahu k žalobou požadovanému příslušenství nároku soud konstatuje, že úroky z prodlení byly požadovány od (správného) data 5. 11. 2021.

38. Jak uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody či jiné újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

39. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 4. 5. 2021 Lhůta 6 měsíců tak žalované uplynula dne 4. 11. 2021 (čtvrtek). Žalovaná se tedy dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 5. 11. 2021 a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky.

40. Z uvedeného důvodu soud žalobci přiznal úroky z prodlení v zákonné výši od 5. 11. 2021 do 6. 1. 2022, kdy žalovaná plnila dobrovolně částku 73 200 Kč. Samotné úroky z prodlení jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (srov. výrok II.). <b>K nákladům řízení:</b> 41. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., dle něhož platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013, příp. nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10, když žalovaná částečně plnila, to však až po uplynutí 6 měsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle § 15 OdpŠk. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů.

42. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč a odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč).

43. V daném případě byly provedeny 4 úkony právní služby. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby a (iii) 2x jednání u soudu, dále 4 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková částka nákladů na právní zastoupení žalobkyně tak činí 13 600 Kč + 21% DPH, tj. 16 456 + 2 000 soudní poplatek (srov. výrok IV.). Ke lhůtě k plnění:

44. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.