12 C 24/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 200 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 1.2.2020 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 200 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u název soudu (dále jen„ OS“) pod sp.zn. spisová značka. Žalobce uvedl, že zmíněné řízení bylo zahájeno dne 23.4.2012 a skončilo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2019. Namítané řízení tedy trvalo přibližně 7 let a 1 měsíc, což je dle žalobce nepřiměřeně dlouhá doba. Namítané řízení nebylo nijak složité, přičemž v řízení se vyskytují dlouhá období nečinnosti zapříčiněná jednotlivými soudy. Žalobce přitom nijak nepřispěl k délce řízení. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 5.6.2019. Dle žalobce je však konstatování porušení jeho práva nepřiměřené a nedostačující.

2. V podání ze dne 17.4.2020 žalobce k výzvě soudu doplnil, že k žalované částce dospěl tak, že základní částku ve výši 90 000 Kč navýšil o 20 % vzhledem k jednoduchosti věci, o dalších 20 % z důvodu průtahů v řízení, a dále o dalších 50 % s ohledem na důležitost věci pro žalobce. Žalobce následně navýšil částku o 29 000 Kč s ohledem na to, že pokud by jednal soud tak, jak měl, neproběhla by 2 mimořádná opravná řízení v důsledku procesních pochybení odvolacího soudu.

3. V podání ze dne 22.6.2020 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce uplatnil nárok na náhradu újmy ve výši a z důvodů uvedených v žalobě. Žalovaná dále uvedla, že celkovou délku namítaného řízení 7 let nelze v dané věci považovat za nepřiměřenou. Z uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná dále uvedla, že žádost žalobce nebyla věcně projednána v rámci mimosoudního projednání.

4. V podání ze dne 13.7.2020 žalobce doplnil, že vzhledem k četnosti rozhodování, byly průtahy v posuzovaném řízení způsobeny především název soudu (dále jen„ KS“). Dle žalobce byla věc jednoduchá po věcné stránce, přičemž i provádění dokazování výslechy neomlouvá časové prodlevy ze strany soudu.

5. Dne 8.6.2020 se ve věci konalo jednání, během něhož účastníci setrvali na svých tvrzeních a byly provedeny listinné důkazy. Skutková zjištění:

6. Z nesporných tvrzení účastníků ve spojení s listinnými důkazy (tj. žádost žalobce o odškodnění ze dne 3. 6. 2019 adresovaná žalované a přípis žalované ze dne 5. 6. 2019) vzal soud za prokázané, že žalobce se dne 5. 6. 2019 obrátil na žalovanou se svou žádostí o odškodnění.

7. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. spisová značka soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): Dne 17.1.2012 byla OS doručena žaloba zdejšího žalobce proti dvěma žalovaným na zaplacení částky 163 000 Kč. Usnesením ze dne 17.1.2012 OS vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku, ten byl zaplacen 1.2.2012. Usnesením z 2.2.2012 OS vyzval obě žalované, aby se vyjádřily k žalobě. Žalované se vyjádřily dne 29.2.2012. Dne 28.3.2012 bylo nařízeno jednání na 23.4.2012, kdy se jednání skutečně konalo, byl slyšen žalobce, a žalovaným byla poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení, jednání bylo odročeno na neurčito. Dne 9.5.2012 žalované doplnily svá tvrzení, dne 22.5.2012 doložily listinné důkazy. Dne 9.5.2012 bylo nařízeno jednání na 11.7.2012, kdy se jednání skutečně konalo, byla slyšena jedna z žalovaných, a jednání bylo odročeno za účelem provedení dalších důkazů na 15.8.2012. Dne 15.8.2012 se konalo další jednání, během něhož byla slyšena druhá žalovaná, byli slyšeni svědci, a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem výslechu další svědkyně. Usnesením ze dne 15.8.2012 bylo rozhodnuto o svědečném pro svědkyni. Dne 10.10.2012 bylo svědečné proplaceno. Dle úředního záznamu ze dne 7.11.2012 byl spis omylem na 14 dnů připojen k jinému spisu. Dne 21.11.2012 bylo nařízeno jednání na 4.1.2013. Dne 10.12.2012 žalované požádaly o odročení jednání; to bylo odročeno dne 12.12.2012 na den 23.1.2013. Dne 23.1.2013 se konalo jednání, během něhož byla slyšena svědkyně, a jednání bylo odročeno na 25.2.2013. Dne 7.2.2013 se vyjádřily žalované ke svědeckému výslechu. Dne 14.2.2013 bylo nařízené jednání na 25.2.2013 odročeno na 25.3.2013, kdy se jednání skutečně konalo, a bylo odročeno na 3.4.2013. Dne 26.3.2013 se vyjádřil žalobce. Dne 3.4.2013 se konalo jednání, během něhož byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta; rozsudek rozeslán zástupcům účastníků dne 2.5.2013. Dne 17.5.2013 se proti rozsudku odvolal žalobce. Usnesením ze dne 20.5.2013 byl žalobce vyzván k odstranění vad odvolání; žalobce své odvolání doplnil dne 29.5.2013. Usnesením ze dne 30.5.2013 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání; ten byl zaplacen 5.6.2013. Dne 26.6.2013 byl spis předložen Krajskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Dne 22.7.2013 se k odvolání vyjádřily žalované. Dne 23.7.2013 bylo nařízeno jednání na 19.11.2013, kdy se jednání před odvolacím soudem skutečně konalo, byl vyhlášen rozsudek, kterým byl změně výrok III. napadeného rozhodnutí v nákladech řízení, ve zbylém rozsahu byl potvrzen. Usnesením ze dne 19.11.2013 Krajský soud v Praze zamítl návrh žalobce na vstup dalšího účastníka do řízení. Dle doložky nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 14.2.2014. Dne 11.4.2014 podal žalobce dovolání. Usnesením ze dne 14.4.2014 OS vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku; ten byl zaplacen 22.4.2014. Dovolání zasláno žalovaným. Dne 14.5.2014 se žalované vyjádřily k dovolání. Dne 21.5.2014 byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o dovolání. Dále si soudy vyžádávaly dědický spis. Dne 12.11.2015 byl vyhlášen rozsudek, kterým Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Spis byl vrácen OS dne 2.12.2015. Spis byl předložen Krajskému soudu v Praze 14.12.2015. Dne 16.12.2015 bylo nařízeno jednání na 15.3.2016. Podáním ze dne 15.3.2016 žalobce navrhl změnu žaloby. Dne 15.3.2016 se konalo jednání před odvolacím soudem, během něhož byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zdejšího žalobce zamítnuta, bylo mu uložena povinnost zaplacení náhrady nákladů řízení. Dle doložky nabyl zmíněný rozsudek ze dne 15.3.2016 právní moci dne 18.4.2016. Dne 30.5.2016 podal žalobce dovolání. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 5.8.2016. Dne 4.11.2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a druhým výrokem nařídil, aby o odvolání nadále rozhodoval jiný senát než doposud, neboť odvolací soud při svém rozhodování nedodržel závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem. Spis byl vrácen OS 18.11.2016. Po rozeslání rozsudku Nejvyššího soudu byl spis dne 23.2.2017 předložen název soudu. Opatřením ze dne 27.2.2017 místopředsedkyně Krajského soudu rozhodla, že věc bude nadále projednávat jiný senát, než doposud. Usnesením ze dne 20.3.2017 byl rozsudek OS ze dne 3.4.2013 zrušen a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení. Spis byl vrácen OS 11.4.2017. Dne 15.6.2017 bylo nařízeno jednání na 24.8.2017. Dne 21.6.2017 žalované požádaly o odročení daného jednání, tomu bylo vyhověno a jednání bylo odročeno na 28.8.2017, kdy se jednání skutečně konalo a byla nařízena mediace. Dle zmíněného usnesení z 28.8.2017 bylo zároveň řízení přerušeno do 28.11.2017. Přípisem ze dne 8.11.2017 ustanovená mediátorka sdělila, že nedošlo k dohodě v rámci mediace. Usnesením ze dne 6.12.2017 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Podáním ze dne 11.1.2018 žalobce shrnul svá aktuální tvrzení a navrhl změnu žaloby. Podáním ze dne 30.1.2018 se ve věci vyjádřily žalované. Dle referátu ze dne 9.1.2018 bylo nařízeno jednání na 15.2.2018, kdy se jednání skutečně konalo, během něhož bylo vyhlášeno usnesení, kterým OS nepřipustil změnu žaloby. Jednání bylo odročeno. Dne 16.2.2018 se konalo další jednání, během něhož byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dále je ve spise žádost věc řešící soudkyně o prodloužení lhůty k písemnému vypracování rozsudku, žádost ze dne 19.3.2018 a ze dne 17.4.2018. Rozsudek rozeslán 17.5.2018. Dne 28.5.2018 žalobce podal blanketní odvolání proti rozsudku. Usnesením ze dne 29.5.2018 OS vyzval žalobce k doplnění odvolání. Usnesením ze dne 29.5.2018 OS vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku. Žalobce doplnil své odvolání v podání ze dne 7.6.2018. Dne 13.6.2018 podal žalobce námitky proti výzvě o zaplacení soudního poplatku. Usnesením ze dne 14.6.2018 OS zrušil námitkami napadené usnesení OS ze dne 29.5.2018. Spis byl předložen název soudu dne 18.7.2018. Dne 1.10.2018 bylo nařízeno jednání na 5.11.2018, kdy se jednání skutečně konalo, a bylo odročeno na 12.11.2018, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým byl napadený rozsudek OS potvrzen. Dle doložky nabyl rozsudek název soudu právní moci dne 13.12.2018. Dne 8.2.2019 žalobce podal dovolání. Usnesením ze dne 11.2.2019 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, ten byl zaplacen 14.2.2019. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu ČR dne 19.3.2019. Usnesením ze dne 31.5.2019 bylo dovolání žalobce odmítnuto a spis byl vrácen zpět OS dne 25.6.2019. Dle doložky nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR dne 25.7.2019, kdy tak bylo posuzované řízení pravomocně skončeno.

9. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Právní úprava nesprávného úředního postupu a přiměřeného zadostiučinění:

10. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

11. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

12. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 15 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Právní posouzení věci:

15. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobce se domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku namítaného řízení. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy.

16. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce namítaného řízení; (ii) vznik újmy; a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

17. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

18. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

19. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

20. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet dne 17. 1. 2012, kdy byla OS doručena žaloba zdejšího žalobce. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 25. 7. 2019, kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu a namítané řízení tak bylo pravomocně skončeno. Celková doba rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 7 let a 6 měsíců.

21. Namítané řízení ve věci samé opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a sice 2x u OS, 4x u odvolacího soudu a dále 3x u Nejvyššího soudu ČR. V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy, a navíc opakovaně, nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

22. Po skutkové i hmotněprávní stránce soud věc hodnotí jako složitější, když se jednalo o problematiku zaplacení částky a posouzení, zda šlo o dar právního předchůdce žalobce jeho dcerám či nikoli, přičemž zmíněné peněžní prostředky nebyly na žádost žalobce zahrnuty do dědické dohody. O skutkové složitosti svědčí rovněž výslechy několika svědků a účastníků řízení, a dále celá řada provedených listinných důkazů. Soud věc hodnotí jako složitější také po stránce procesní, neboť v průběhu původního řízení byla vydána celá řada procesních rozhodnutí (např. rozhodování o svědečném, výzvy k zaplacení soudního poplatku, dvakrát bylo rozhodováno o změně žaloby zdejšího žalobce, byla nařízena mediace a s tím související přerušení řízení, rozhodnutí o pokračování v řízení) a byla činěna řada jiných úkonů (např. zasílání vzájemných podání účastníků a výzvy k vyjádření se ve věci a k odstranění vad podání, konalo se několik jednání u soudu, k nimž byli účastníci a svědci předvoláváni, odročování jednání, předávání spisu mezi soudy jednotlivých instancí v souvislosti s opravnými prostředky účastníků). V souhrnu tak soud hodnotí věc jako složitější.

23. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. Soud zároveň zaznamenal, že žalobce o urychlení posuzovaného řízení aktivně neusiloval (např. podáním stížnosti na průtahy či návrhem na určení lhůty). V této souvislosti však soud zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), ale nikoli k tíži.

24. Pokud jde o význam řízení, tak vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako standardní, neboť se jednalo o spor majetkové povahy, u něhož se nepresumuje zvýšený význam (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011).

25. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v původním řízení nezaznamenal průtahy, přičemž úkony a rozhodnutí byly ze strany soudů činěny střídavě obratem, střídavě v přiměřených lhůtách a procesní postup byl relativně plynulý. Soud však nemohl přehlédnout jistý nekoncentrovaný postup spočívající v nerespektování názoru dovolacího soudu, pročež byla věc přidělena novému senátu. Uvedená skutečnost měla jistý vliv na délku posuzovaného řízení. Nicméně se jednalo o ojedinělé pochybení přičitatelné státu, které tak lze ještě tolerovat.

26. Závěr o tolerovatelnosti výjimečných a ojedinělých průtahů či jiného nekoncentrovaného postupu v původním řízení soud opírá o judikaturu ESLP, který (jak uvedeno shora – srov. bod 17) zaujímá globální pohled na řízení, a dle něhož mírný průtah v jedné fázi řízení může být tolerován, jestliže celková délka řízení není nepřiměřená (viz např. rozhodnutí Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Takovým způsobem například ESLP toleroval více jak 12 měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo 5 let a čtyři měsíce (rozhodnutí o přijatelnosti Krča proti České republice ze dne 18. 3 2003). Uvedený závěr lze dle soudu vztáhnout i na posuzované řízení v této věci.

27. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem posuzovaného řízení a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že délka namítaného řízení je ještě přiměřená (jakkoli nebyla nijak krátká), a tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

28. Z uvedeného důvodu tedy soud uzavřel, že v dané věci nedošlo ani k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobci tudíž nemohl vzniknout ani nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu. Požadavek na peněžité plnění tedy není důvodný, přičemž není na místě ani samotné konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době, neboť k němu nedošlo. Ze shora uvedených důvodu bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tj. žaloba byla zamítnuta. K nákladům řízení:

29. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

30. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, 1x účast na jednání soudu a 1x příprava). Uvedené je odůvodněno § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Ke lhůtě k plnění:

31. Lhůta k plnění ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., když ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách neshledal soud důvod. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí.