12 C 258/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hadamčíkem, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 108 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 101 000 Kč a částky 1 069 Kč se zamítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 600 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 11. 2021 domáhal po žalované zaplacení částek 108 000 Kč a 1 463 Kč, a to v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupu anonymizováno 6 slov územní celek, anonymizována tři slova obec a číslo anonymizována dvě slova (dále jen„ Úřad“), jemuž žalobce dne 20. 3. 2015 podal žádost o dávku pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení. Správní řízení bylo vedeno pod číslo jednací a sp. zn. spisová značka (dále jen„ posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo ukončeno rozhodnutím Ministerstva práce a sociální věcí dne 23. 11. 2020 Částky 108 000 Kč se žalobce domáhá z titulu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení od jeho zahájení do jeho skončení před správními orgány dne 23. 11. 2020 Částky 1 463 Kč se domáhá z titulu nákladů posuzovaného řízení, a to poštovného ve výši 394 Kč, nákladů na kopírování listin ve výši 700 Kč a nákladů na kancelářský materiál ve výši 369 Kč. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 13. 5. 2021.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 19. 9. 2022 odkázala na své stanovisko ze dne 29. 11. 2021, jímž shledala posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým, přičemž vzhledem k předmětu řízení, jímž byla dávka za jeden měsíc (březen 2015), přičemž v závěru řízení byla žalobci přiznána dávka ve výši 6 137 Kč, z čehož částka 5 652 Kč byla žalobci vyplacena již na počátku řízení dne 17. 7. 2015, shledala přiměřeným zadostiučiněním za utrpěnou nemajetkovou újmu částku ve výši 7 000 Kč. Dále přiznala žalobci částku 394 Kč za poštovné. Ve zbývajícím rozsahu nároky žalobce neuznala.

3. Žalobce vzal podáním ze dne 16. 1. 2022 v rozsahu, v němž žalovaná žalobci plnila, žalobu zpět, o kterémžto zpětvzetí soud rozhodl usnesením ze dne 4. 5. 2022. Předmětem řízení tak zůstává částka 101 000 Kč z titulu nemajetkové újmy a částka 1 069 Kč z titulu tvrzených nákladů řízení.

4. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce žalobou uplatněné nároky u žalované předběžně uplatnil, a to dne 13. 5. 2021 a že žalovaná žalobci stanoviskem ze dne 29. 11. 2021 žalobci přiznala a následně vyplatila částku 7 394 Kč.

5. Ze spisového materiálu Úřadu soud zjistil následující průběh řízení. Žalobce podáním ze dne 30. 3. 2015 žádal o poskytnutí sociální dávky – doplatek na bydlení. Podáním ze dne 18. 5. 2015 vzal žalobce žádost o dávku zpět. Dne 1. 6. 2015 byla podána žádost o opravu zpětvzetí a zpětvzetí bylo vzato zpět. Dne 12. 6. 2015 jej Úřad vyzval, aby doložil fakturu za plyn pro březen 2015 a aby se dostavil k řádnému vyplnění žádosti o doplatek na bydlení. Téhož dne byla Úřadu doručena žádost žalobce o zastavení výplaty doplatku na bydlení od 1. 5. 2015. Dne 24. 6. 2015 proběhlo ústní jednání, na němž žalobce požádal o prodloužení lhůty k doložení skutečností do 30. 6. 2015. Dne 30. 6. 2015 podal žalobce žádost o odejmutí dávky doplatek na bydlení ode dne 1. 4. 2015. Oznámením ze dne 7. 7. 2015 byla žalobci přiznána dávka ve výši 5 652 Kč měsíčně od března 2015. Dne 15. 7. 2015 byla Úřadu doručena urgence o vyřízení žádosti. Dávka byla vyplacena dne 17. 7. 2015. Dne 15. 7. 2015 bylo rozhodnuto k žádosti žalobce o odejmutí dávky ode dne 1. 4. 2015. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 8. 2015. Žalobce podal proti oznámení o přiznání dávky ze dne 7. 7. 2015 námitku pro nedostatek odůvodnění. Uváděl, že mu měla být přiznána dávka ve výši 14 680 Kč. Úřad dne 4. 9. 2015 o dávce rozhodl, a to tak, že žalobci přiznal doplatek na bydlení ve výši 5 652 Kč měsíčně od března 2015. Dne 23. 9. 2015 bylo proti rozhodnutí podáno odvolání. Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 21. 10. 2015 napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil na základě písemného zpětvzetí žalobce ze dne 15. 5. 2015. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce podnět k přezkumnému řízení, jemuž bylo vyhověno a rozhodnutí odvolacího orgánu bylo dne 29. 3. 2016 zrušeno. Dne 12. 4. 2016 podal žalobce doplnění odvolání. Dne 14. 6. 2016 odvolací správní orgán rozhodnutí Úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Úřad měl dále posoudit, zda za odůvodněný náklad na bydlení lze považovat nedoplatky za odběr plynu a elektřiny. Dne 4. 8. 2016 Úřad vydal rozhodnutí, jímž opětovně žalobci přiznal dávku ve výši 5 652 Kč měsíčně od března 2015. K uvedeným nedoplatkům za energie nepřihlédl, neboť žadatel dle faktur řádně nehradil zálohy za energie a sjednané zálohy byly příliš nízké. Dne 29. 8. 2016 podal žalobce odvolání proti tomuto rozhodnutí. Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 9. 11. 2016 rozhodnutí Úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Dne 19. 12. 2016 byla Úřadu doručena urgence žalobce. Dne 20. 12. 2016 byl žalobce vyzván, aby se dostavil k projednání doplatku na bydlení. Dne 28. 12. 2016 proběhlo ústní jednání. Dne 12. 1. 2017 Úřad rozhodl opětovně o přiznání dávky ve výši 5 652 Kč, neboť vzhledem ke skutečnosti, že při ústním projednání se žalobce k nákladům nijak nevyjadřoval, nemohl Úřad skutečnosti požadované odvolacím orgánem zjistit. Dne 6. 2. 2017 podal žalobce odvolání. Dne 21. 3. 2017 odvolací správní orgán rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť Úřad neseznámil účastníka s novými podklady, nerespektoval závazný právní názor odvolacího orgánu, řádně nevyhodnotil dosavadní zjištění ve vzájemných souvislostech a neuvedl srozumitelný výpočet dávky. Dne 3. 5. 2017 byla Úřadu doručena urgence žalobce. Dne 26. 5. 2017 Úřad rozhodl o přiznání dávky ve výši 6 841 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce podáním ze dne 10. 6. 2017 odvolal. Dne 26. 6. 2017 byla Úřadu doručena urgence žalobce. Posledně uváděné rozhodnutí bylo rozhodnutím odvolacího orgánu doručeném Úřadu dne 11. 9. 2017 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, neboť odůvodnění Úřadu považoval za nedostatečné. Dne 2. 10. 2017 byla Úřadu doručena urgence žalobce. Dne 19. 12. 2017 Úřad opětovně rozhodl tak, že žalobci přiznal dávku ve výši 6 841 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce den 22. 1. 2018 odvolání. Dne 26. 3. 2018 odvolací správní orgán rozhodnutí Úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť rozhodnutí Úřadu opětovně shledal nedostatečně odůvodněným a nepřezkoumatelným. Úřad rozhodl dne 3. 7. 2018, přičemž žalobci přiznal dávku ve výši 6 533 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 9. 8. 2018 odvolal. Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 24. 10. 2018 rozhodnutí Úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným. Dne 31. 5. 2019 Úřad žalobce vyzval k tomu, aby se dostavil k sepsání protokolu. Dne 26. 6. 2019 Úřad rozhodl tak, že žalobci přiznal dávku opětovně ve výši 6 533 Kč. Dne 27. 6. 2019 nadřízený správní orgán Úřadu přikázal, aby v dané věci bezodkladně, nejpozději do 8. 7. 2019, rozhodl. Dne 24. 7. 2019 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí ze dne 26. 6. 2019. Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2019 odvolací správní orgán rozhodnutí Úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť Úřad neuvedl srozumitelný výpočet výše doplatku na bydlení, odvolací správní orgán odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 2 Ad 45/2015-33. Dne 4. 2. 2020 byla Úřadu doručena urgence žalobce. Dne 25. 3. 2020 nadřízený správní orgán žádal o sdělení informací o stavu řízení za účelem opatření proti nečinnosti. Dne 8. 4. 2020 Úřad činil dotaz na právnická osoba Odpověď byla úřadu doručena dne 20. 4. 2020. Dne 23. 4. 2020 se nadřízený správní orgán opakovaně dotazoval na stav řízení za účelem opatření proti nečinnosti. Dne 2. 5. 2020 Úřad přiznal žalobci dávku ve výši 6 137 Kč. Dne 7. 9. 2020 žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání a dne 21. 9. 2020 toto odvolání doplnil. Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 23. 11. 2020, jež nabylo právní moci dne 27. 11. 2020, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí potvrdil. Oznámením ze dne 29. 11. 2021 Úřad přiznal žalobci za měsíc březen 2015 doplatek v celkové výši 485 Kč k již vyplacené dávce ve výši 5 652 Kč.

6. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022, č. j. 4 Ad 3/2021-49, soud zjistil, že správní žaloba proti rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 23. 11. 2020 byla zamítnuta.

7. Ze seznamu vyplacených dávek Úřadu ve vztahu k posuzovanému řízení soud zjistil, že částka ve výši 5 652 Kč byla žalobci vyplacena dne 17. 7. 2015.

8. Na jednání konaném dne 22. 2. 2023, z jehož účasti se žalobce omluvil, měl soud v úmyslu žalobce poučit ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), ohledně nedostatku žalobcových tvrzení a důkazních návrhů ve vztahu k příčinné souvislosti vynaložených nákladů na kopírování a kancelářský materiál s posuzovaným řízením. Jak uvedeno, žalobce se z účasti na jednání omluvil, tedy se vzdal dobrodiní tohoto poučení, a soud tak neměl k tomuto nároku dostatečná skutková tvrzení, a tudíž nemohl k tomuto nároku ani provádět dokazování.

9. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, zejm. pokud jde o průběh soudního řízení, jak je popsán výše. Z tohoto důvodu soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel.

10. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 26 OdpŠk zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

12. Vzhledem k okolnosti, že posuzované řízení je řízením správním, soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobci svědčilo právo na přiměřenou délku posuzovaného řízení.

13. Nejvyšší soud ve své judikatuře stanovil kritéria, při jejichž splnění lze z hlediska jeho věcné působnosti podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) správní řízení. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že o nepřiměřené délce správního řízení lze uvažovat, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy. Následně Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněném pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v bodě 41 upřesnil, že uvedená kritéria musí být vykládána v rámci autonomního výkladu Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) řízení, jejichž předmětem je dávka sociálního zabezpečení, řadí mezi řízení, u nichž je presumován zvýšený význam předmětu řízení (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Kiefer proti Švýcarsku ze dne 30. 12. 1998, stížnost č. 27353/95, § 31), z čehož lze rovněž dovodit, že správní řízení, jejichž předmětem je dávka sociální podpory, spadají pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud tudíž dospěl k závěru, že žalobci svědčilo právo na přiměřenou délku posuzovaného řízení.

14. Dále se soud zabýval otázkou, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Judikatura ESLP za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Tato kritéria se pak použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

15. Soud se zabýval délkou řízení tak, jak ji žalobce vymezil v žalobě, tedy od zahájení řízení dne 30. 3. 2015 do právní moci posledního rozhodnutí odvolacího orgánu, tedy do dne 27. 11. 2020. Byť žalobce podáním ze dne 13. 2. 2023 rovněž odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022, č. j. 4 Ad 3/2021-49, na tento rozsudek odkazoval na podporu své argumentace ohledně nepřiměřené délky řízení, aniž by dále tvrzenou újmu spojoval též s řízením probíhajícím před správním soudem.

16. Posuzované řízení tudíž trvalo 5 let a 8 měsíců. Již vzhledem k předmětu posuzovaného řízení, jímž byla dávka pomoci v hmotné nouzi, konkrétně doplatek na bydlení za měsíc březen 2015, je zřejmé, že uvedená délka řízení je zjevně neodpovídající předmětu posuzovaného řízení. Nejvíce relevantním kritériem pro posouzení otázky přiměřenosti délky řízení je kritérium postupu orgánu veřejné moci. Jak soud zjistil z průběhu posuzovaného řízení, délka řízení byla dána zejména tím, že rozhodnutí Úřadu byla opakovaně rušena odvolacím správním orgánem, a to i z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Z hlediska kritéria složitosti řízení bylo řízení hmotněprávně složitějším, neboť nebylo zřejmé, jak mají být z hlediska požadované dávky posouzeny nedoplatky žalobce na energiích. Tato otázka byla vyřešena až v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 2 Ad 45/2015-33. Řízení bylo rovněž skutkově složitější tím, že žalobce nedodal správnímu orgánu veškeré podklady, na jejichž základě by mohl rozhodnout, přičemž tyto podklady musel správní orgán obstarávat následně v průběhu řízení. Z hlediska počtu instancí řízení probíhalo před správními orgány dvou stupňů, což nelze považovat za okolnost zakládající výraznější složitost řízení. Z hlediska jednání poškozeného žalobce působil na řízení pozitivně tím, že opakovaně urgoval správní orgán a využíval žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného soud vycházel z presumpce zvýšeného významu dle již výše odkazované judikatury ESLP, na druhou stranu však zohlednil rovněž skutečnost, že předmětem řízení byla dávka toliko za jeden měsíc (březen 2015) a že podstatná část dávky, k níž žalobci svědčilo právo (5 652 Kč z konečných 6 137 Kč) byla žalobci vyplacena již v počátku řízení. Po zohlednění právě popsaných kritérií soud dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo řízením přiměřeně dlouhým, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.

17. Soud dále dospěl k závěru, že přiměřenou formou zadostiučinění je forma peněžitá, neboť neshledal, že by v posuzovaném řízení nastala některá z mimořádných okolností, pro něž Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře dospívá k závěru o dostatečnosti formy zadostiučinění v podobě konstatování práva či omluvy.

18. Soud se tudíž dále zabýval otázkou výše přiměřeného zadostiučinění. Postup, jímž by měla být výše přiměřeného zadostiučinění vypočtena, Nejvyšší soud vyložil ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen„ Stanovisko“). Na druhou stranu však Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

19. V rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, Nejvyšší soud uvedl:„ (M) á-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší po žalobkyni požadované částky s příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobkyně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ 20. S ohledem na výše uvedený závěr Nejvyššího soudu soud pro posouzení nejistoty žalobce považoval za významné, že žalobce se domáhal přiznání dávky toliko za jeden měsíc (březen 2015), přičemž žalobci byla prvním rozhodnutím přiznána dávka ve výši 5 652 Kč. Žalobce byl přesvědčen o tom, že mu přísluší dávka ve výši 14 680 Kč. Částka 5 652 Kč byla žalobci vyplacena dne 17. 7. 2015, tudíž v další části řízení byl žalobce v nejistotě ohledně jím požadované částky ve výši 9 028 Kč (14 680 Kč – 5 652 Kč). Konečným rozhodnutím byla žalobci přiznána celková částka 6 137 Kč a byla mu tak doplacena částka 485 Kč. Právě uvedené částky jsou významné pro posouzení újmy žalobce, jež v jeho nemajetkové sféře vznikla. Soud nedospěl k závěru, že by žalobci svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk pro přiznáním mimořádné výše zadostiučinění. Z uvedeného důvodu soud, aniž by prováděl výpočet dle Stanoviska, dospěl k závěru, že částka, která žalobci byla přiznána již žalovanou (tj. 7 000 Kč) je částkou přiměřeně odpovídající újmě, jíž žalobce v důsledku nepřiměřené délky utrpěl, pročež žalobu v části, jíž se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 101 000 Kč, zamítl.

21. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 1 069 Kč (spočívající jednak v nákladech na kopírování 700 Kč, jednak v nákladech na kancelářský materiál 369 Kč) z účetních dokladů, jež žalobce k důkazu předložil, nikterak neplyne, že tyto náklady byly žalobcem vynaloženy v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody. Jelikož žalobce příčinnou souvislost neprokázal, soud žalobu i v tomto rozsahu zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle něhož byl-li pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení soud dospěl k závěru, že tento nárok byl co do základu dán. Shledal dostatečným zadostiučinění poskytnuté žalovanou, jež však žalovaná žalobci poskytla až po lhůtě stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk. Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014). Soud žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, byť v části týkající se nákladů ve výši 1 069 Kč žalobce úspěšný nebyl, avšak v porovnání s tarifní hodnotou 50 000 Kč (dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) jde o neúspěch v poměrně nepatrné části (§ 142 odst. 3 o. s. ř.).

23. V souzeném případě tak byl zcela úspěšný nezastoupený žalobce, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2x režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za podání žaloby (doplnění žaloby ze dne 9. 12. 2021 soud považuje z hlediska nákladů řízení za součást žaloby) a za částečné zpětvzetí ze dne 16. 1. 2022.

24. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.