12 C 34/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov sídlem adresa pro zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 150 000 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 26. 2. 2020 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě (dále jen„ OS“) pod sp. zn. 7 T 55/2019 byl rozsudkem ze dne 15. 4. 2019 zproštěn obžaloby dle § 226 a trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl žalobce stíhán. Žalobce byl nejprve uznán vinným trestním příkazem, vydaným OS dne 4. 2. 2019 ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Žalobce již v přípravném řízení namítal, že v dané věci nedošlo k řádnému prozkoumání podstatných okolností případu a je zapotřebí postupovat ve světle zásady zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v délce trvání až 3 let, což mělo nepříznivý vliv na pověst žalobce a jeho dosavadní způsob života a rovněž to ovlivnilo negativně zejména jeho psychiku, narušilo rodinný a soukromý život. Žalobce dále uvedl, že neustálá hrozba v podobě trestního stíhání negativně ovlivnila jeho soukromý život, kdy neustálé myšlenky na probíhající trestní stíhání a následné soudní projednání zasáhlo i žalobcovu rodinu. Žalobce byl po celou dobu vystaven hrozbě trestu, musel neustále myslet na projednávanou věc, na místo toho, aby se myšlenkami věnoval rodině. Žalobce v neposlední řadě uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované žádostí ze dne 28. 8. 2019 Stanoviskem ze dne 2. 9. 2019 žalovaná potvrdila obdržení žádosti, avšak do dne podání žaloby rozhodnuto nebylo.

2. V podání ze dne 7. 4. 2020 žalobce k výzvě soudu zopakoval svá tvrzení uvedená v žalobě.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Dle žalované žalobce neprokázal, že by byl dán důvodu pro peněžité plnění, přičemž již poskytnutá omluva za nezákonné trestní stíhání je dostatečná.

4. Při jednání, které se konalo dne 15. 12. 2020, postavil žalobce najisto, že se domáhal zadostiučinění pouze z titulu nezákonného trestního stíhání. Během jednání byl žalobce dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzván k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ve vztahu k tvrzené nemajetkové újmě.

5. V podání ze dne 13. 1. 2021 žalobce k výzvě soudu uvedl, že je zaměstnán a i v rozhodné době byl zaměstnán na pozici specialista – správce aplikace, tedy pozice bezprostředně spojená s výkonem IT. Odsuzující rozhodnutí by vedlo k okamžitému ukončení pracovního poměru a diskvalifikaci žalobce pro další výkon povolání související s IT problematikou. Pro případ odsouzení by se žalobce totiž dostal do přímého kontrastu s Etickým kodexem VEOLIA, jak se k jeho dodržování zavázal v rámci bodu 7.7 pracovní smlouvy. Trestní řízení a jeho konečný výsledek byl pro žalobce existenčním do budoucna. Žalobce měl obavu o budoucnost, zajištění příjmu ze zaměstnaneckého poměru, jakož i obavu o obživu pro případ ztráty zaměstnání a nemožnost nalézt v dané specifické oblasti nové zaměstnání.

6. Dne 1. 6. 2021 se konalo další jednání, k němuž se žalobce bez omluvy nedostavil, pročež nebylo možné provést jeho účastnický výslech. Skutková zjištění:

7. Z nesporných tvrzení účastníků a z listinných důkazů (tj. žádost žalobce adresovaná žalované ze dne 28. 8. 2019, přípis žalované ze dne 2. 9. 2019 potvrzující doručení žádosti žalobce žalované dne 2. 9. 2019 a stanovisko žalované ze dne 18. 6. 2020) soud zjistil a má za prokázané, že žalobce se dne 2. 9. 2019 obrátil na žalovanou se svou žádostí o zaplacení náhrady újmy z důvodu uvedeného v žalobě ve výši 150 000 Kč. Ze zmíněného stanoviska žalované pak soud zjistil, že žalovaná žádosti částečně vyhověla, když žalobci poskytla odškodnění újmy za nezákonné trestní stíhání ve formě omluvy.

8. Soud tedy konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

9. Z trestního spisu OS sp. zn. 7 T 55/2019 soud zjistil, že usnesením Policie ČR ze dne 1. 10. 2018 bylo zahájeno trestní stíhání zdejšího žalobce, který byl obviněn ze spáchání trestného činu neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přičemž se měl uvedeného trestného činu dopustit tím, že v místě svého bydliště v období června 2016 využil příležitosti, kdy se jeho bývalá manželka zapomněla na notebooku užívaným veškerými osobami v domácnosti odhlásit ze své e-mailové schránky, kde si bez jejího vědomí a souhlasu přečetl její soukromou e-mailovou komunikaci a prohlédl zde uložené fotografie, a za účelem zajištění důkazu nevěry své bývalé manželky si neoprávněně některé fotografie zkopíroval, resp. uložil do tohoto notebooku. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno dne 26. 11. 2018. Dle doručenky z datové schránky právního zástupce žalobce, respektive jeho obhájce v daném trestním řízení, bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno jeho obhájci dne 3. 10. 2018. Dne 25. 11. 2018 žalobce podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Dne 6. 2. 2019 byla k OS podána žaloba na zdejšího žalobce a rozsudkem ze dne 15. 4. 2019 byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán, byl tedy zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu, dle doložky nabyl rozsudek právní moci dne 15. 4. 2019.

10. Z dohody o změně pracovního poměru ze dne 28. 12. 2017 soud zjistil, že žalobce byl zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] na pozici správce aplikace.

11. Soud pro nadbytečnost a z důvodu hospodárnosti zamítl účastnický výslech žalobce, a to především z toho důvodu, že žalobce ani k výzvě soudu dostatečně nedoplnil tvrzení ohledně intenzity a rozsahu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, a nadto se žalobce k odročenému jednání bez omluvy nedostavil, pročež soud nemohl provést jeho výslech. <b>Právní úprava:</b> 12. Soud na danou věc aplikoval níže uvedená zákonná ustanovení.

13. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

14. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) zákona stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

15. Podle § 7 zákona mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

16. Podle § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 31a zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. <b>Právní posouzení věci:</b> 19. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění z titulu nezákonného trestního stíhání ve výši 150 000 Kč, a to z důvodu, že trestní stíhání jeho osoby neskončilo odsouzením. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároků především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu škody či nemajetkové újmy.

20. Jak plyne ze shora uvedeného, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí (či došlo k nesprávnému úřednímu postupu); (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem), jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

21. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

22. Jak uvedeno shora, stát stíhá objektivní odpovědnost. Z toho plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona).

23. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. nezákonném trestním stíhání žalobce), neboť žalobce byl obžaloby zproštěn, resp. nebyl odsouzen. Existence odpovědnostního titulu ostatně ani nebyla mezi stranami sporná, přičemž žalovaná sama žalobce odškodnila, jakkoli pouze ve formě konstatování porušení práva žalobce a omluvou.

24. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že vznik nemajetkové újmy (jakkoliv je každé trestní stíhání dle Ústavního soudu ČR – srov. nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 - spojeno vždy s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob) není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

25. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) povaha trestní věci, (ii) délka trestního řízení a (iii) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

26. V daném případě byl žalobce trestně stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což mu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání až na 3 roky, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Povahu věci soud hodnotí jako spíše méně závažnou, neboť ve společnosti je dle soudu uvedená trestná činnost z pravidla vnímána méně negativně, než např. násilná trestná činnost proti životu či zdraví.

27. Co se týče trvání zásahu spočívajícího ve vedení nezákonného trestního stíhání, tak ten trval od 26. 11. 2018 (kdy bylo doručeno usnesení o zahájení trestní stíhání) do dne 15. 4. 2019 (kdy nabyl zprošťující rozsudek právní moci). Dle soudu délka předmětného trestního stíhání (tj. cca 5 měsíců) nebyla zjevně nepřiměřená.

28. Žalobce dále tvrdil dopady nezákonného trestního stíhání, a sice že mělo nepříznivý vliv na pověst žalobce a jeho dosavadní způsob života a také negativně ovlivnilo zejména jeho psychiku a narušilo jeho rodinný a soukromý život. Žalobce dále uvedl, že musel neustále myslet na trestní věc, namísto toho, aby se mohl myšlenkami věnovat rodině, čímž tato skutečnost neblaze zasáhla do klidného rodinného soužití. Žalobce se obával o ztrátu zaměstnání a nemožnost si najít nové zaměstnání v oblasti IT.

29. Jelikož žalobce tvrdil dopady trestního stíhání pouze velmi obecně, aniž by k jejich prokázání navrhl důkazy, soud jej vyzval dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Žalobce se však ani nepokusil doplnit konkrétnější tvrzení, když na výzvu soudu učiněnou při jednání opět pouze v obecné rovině uvedl, že se obával o zaměstnání v oblasti IT. Pouze pro úplnost soud uvádí, že žalobce rovněž nevysvětlil, jak mohlo trestní stíhání zasáhnout do klidného rodinného soužití, když již ze samotného usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce je zřejmé, že žalobce se svou bývalou manželkou zjevně v klidném soužití nežil.

30. S přihlédnutím k uvedenému soud uzavřel, že žalobce netvrdil ani neprokázal, že by újma dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění, pročež je dle soudu (i s ohledem na délku trestního stíhání) omluva poskytnutá žalovanou dostatečná. Žaloba tedy byla v dané části pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. <b>K nákladům řízení:</b> 31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

32. Na žalobce se pro účely nákladů řízení hledí jako na zcela úspěšného, neboť žalovaná mu poskytla zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování porušení jeho práva, avšak až po zákonné lhůtě a po podání žaloby.

33. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč a odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč). Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: převzetí věci, podání žaloby, navazující vyjádření, účast na 2 jednáních soudu (tj. 15 500 Kč), a dále 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 1 500 Kč + 21% DPH, tj. celkem 20 570 Kč + 2 000 Kč soudní poplatek (srov. výrok II.). <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 34. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., neboť soud s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu stanovil žalované lhůtu k plnění v délce 15 dnů