12 C 49/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 125 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 111 875 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 800 Kč, a to do 15 dní od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 4. 3. 2021 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 140 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u [název soudu] (dále jen„ OS“), pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně uvedla, že zmíněné soudní řízení bylo zahájeno dne 5. 3. 2014, kdy žalobkyně podala u OS žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru, a pravomocně skončilo dne 4. 3. 2020, tedy až za 6 let. Soudní řízení žalobkyni negativně ovlivňovalo a bylo důvodem pro zhoršení jejího psychického stavu, když žalobkyně byla v nejistotě ohledně výsledku řízení. Žalobkyně rovněž byla z důvodu psychických potíží hospitalizována v Psychiatrické nemocnici [část obce]. Žalobkyně žádala OS o přednostní projednání věci právě z důvodů významného zhoršení psychického stavu. Žalobkyně dále popsala průběh namítaného řízení s tím, že první ústní jednání ve věci se konalo až za více než 5 let po zahájení řízení. Předmětem daného řízení byla otázka platnosti rozvázání pracovního poměru se žalobkyní, přičemž způsob rozvázání pracovního poměru a nevydání zápočtových listů mělo zcela fatální vliv na postavení žalobkyně, na možnost získat nové zaměstnání a na získání podpory v nezaměstnanosti. To mělo též dopad na ekonomickou situaci žalobkyně.

2. V podání ze dne 22. 6. 2021 žalovaná učinila nesporným, že se žalobkyně dne 31. 3. 2020 obrátila se svou žádostí na žalovanou. Žalovaná projednala žádost dne 4. 1. 2021 a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 61 875 Kč. Žalovaná dále uvedla, že při pokusu o odeslání stanoviska do datové schránky zjistila, že tehdejší právní zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] zemřel. Stanovisko tak bylo odesláno na adresu žalobkyně, stejně jako poštovní poukázka s přiznaným zadostiučiněním. Platba žalované se však vrátila dvakrát jako nevyzvednutá, a vrátilo se jí rovněž stanovisko. Žalovaná stručně popsala průběh namítaného řízení, které dle žalované trvalo nepřiměřeně dlouho, a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu, rovněž se v řízení vyskytly průtahy.

3. Podle § 115a o.s.ř. není třeba k projednání věci samé nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek, resp. s tímto procesním postupem vyslovili souhlas (žalobkyně se nevyjádřila k výzvě soudu a žalovaná souhlasila výslovně). Soud tedy s ohledem na splnění podmínek § 115a o.s.ř. věc rozhodl, aniž by nařídil jednání. <b>Skutková zjištění:</b> 4. Soud ze shodných tvrzení účastníků a z listinných důkazů (tj. žádost žalobkyně ze dne 31. 3. 2020 a stanovisko žalované ze dne 4. 1. 2021) vzal za prokázané, že se žalobkyně dne 31. 3. 2020 obrátila na žalovanou s žádostí o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši a z důvodů uvedených v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované vzal soud dále za prokázané, že dle žalované v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce původního řízení, za což bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění v penězích ve výši 61 875 Kč Stanovisko žalované se dvakrát žalované vrátilo zpět poté, co si jej žalobkyně nepřebrala.

5. Soud má tedy za prokázané, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), spočívající v předběžném uplatnění nároku u příslušného orgánu (tj. u žalované).

6. Ze spisu vedeného u MS pod sp. zn. 65 C 5/2016, soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejdůležitější rozhodnutí, podání a jiné úkony soudu a účastníků řízení): Dne 5.3.2014 byla OS doručena žaloba zdejší žalobkyně proti [anonymizována tři slova] (v procesním postavení žalované), kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď, která jí byla dána, je neplatná. Dne 21.8.2014 se žalobkyně dotázala OS na stav řízení. Dne 30.10.2014 advokát žalobkyně sdělil, že jí již nezastupuje. Dne 13.11.2014 žalobkyně doplnila svou žalobu a další vyjádření zaslala dne 20.11.2014, kdy rovněž navrhla vydání předběžného opatření. Dne 25.11.2014 OS rozhodl o návrhu na předběžné opatření tak, že uložil povinnost žalované vyplácet žalobkyně tam uvedenou částku. Dne 12.9.2014 se žalovaný odvolal proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Usnesením ze dne 27.1.2015 OS vyzval žalobkyni, aby se vyjádřila k podanému odvolání. Dne 2.2.2015 se žalobkyně vyjádřila k odvolání žalovaného. Dne 30.4.2015 byl spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Usnesením ze dne 11.5.2015 Městský soud v Praze zrušil napadené usnesení a věc byla vrácena zpět OS. Spis byl vrácen OS dne 2.6.2015. V podání ze dne 13.7.2015 se ve věci vyjádřila žalobkyně. Přípisem ze dne 23.7.2015 sdělil OS, že dle jeho názoru věc nepatří do věcné příslušnosti okresních soudů, ale do příslušnosti krajských soudů. Přípisem ze dne 6.8.2015 žalobkyně požádala o přednostní nařízení jednání z důvodu špatného psychického stavu žalobkyně, což doložila lékařskými zprávami. Dne 21.8.2015 se ve věci otázky věcné příslušnosti vyjádřil žalovaný. Dne 1.4.2016 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Usnesením ze dne 15.6.2016 Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Spis byl vrácen OS dne 26.4.2016. Dne 12.1.2017 podala žalobkyně k Městskému soudu v Praze (dále jen„ MS“) návrh na nařízení předběžného opatření. Usnesením ze dne 25.1.2017 MS nařídil předběžné opatření k návrhu žalobkyně. Dne 14.2.2017 se žalovaný odvolal proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Usnesením ze dne 21.2.2017 MS vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 6.3.2017 se vyjádřila žalobkyně. Dne 16.3.2017 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze. Dále ve spise založen přípis náměstka ministra zahraničních věcí v souvislosti s nařízenou exekucí OS postihující bankovní účty [anonymizována tři slova]. Usnesením ze dne 11.9.2017 Vrchní soud v Praze potvrdil napadené usnesení MS. Spis byl vrácen MS 26.9.2017. Usnesením ze dne 27.2.2018 MS vyzval žalovaného, aby upřesnil listiny, týkající se ukončení pracovního poměru se žalobkyní. Dne 1.3.2018 požádal žalovaný o prodloužení lhůty k vyjádření se. Dne 18.5.2018 se žalovaný vyjádřil ve věci. Dne 27.8.2018 se ve věci vyjádřila žalobkyně. Dne 21.1.2019 se vyjádřila žalobkyně. Usnesením ze dne 8.4.2019 MS vyzval žalobkyni, aby upřesnila žalobní petit, a žalovaného vyzval rovněž k doplnění. Dne 18.4.2019 žalobkyně opravila žalobní petit na základě výzvy soudu. Dne 23.4.2019 se ve věci k výzvě vyjádřil žalovaný. Dne 26.4.2019 bylo nařízeno jednání na 7.6.2019. Dne 7.6.2019 se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno za účelem mimosoudní dohody mezi účastníky. Dne 13.6.2019 se ve věci vyjádřil žalovaný. Dne 23.7.2019 se vyjádřila žalobkyně. Usnesením ze dne 22.10.2019 byli účastníci vyzváni ze strany MS, aby sdělili, zda byla mezi nimi uzavřena mimosoudní dohoda, případně aby navrhli přerušení řízení dle § 110 o.s.ř. Dne 31.10.2019 reagovala žalobkyně na výzvu soudu, a dne 7.11.2019 reagoval žalovaný. Dne 27.1.2020 žalobkyně požádala o odročení nařízeného jednání na 29.1.2020 z důvodu přípravy dohody o narovnání. Dne 4.2.2020 žalobkyně vzala žalobu zpět v návaznosti na uzavřenou dohodu o narovnání. Dne 6.2.2020 se žalovaný vzdal práva na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 12.2.2020 bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, právní moc dne 4.3.2020. <b>Právní úprava:</b> 7. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

8. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

9. Dle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily mj. a) státní orgány či b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona.

10. Podle § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. <b>Právní posouzení věci:</b> 14. Žalobkyně se svou žalobou domáhala přiměřeného zadostiučinění ve výši 140 000 Kč z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení.

15. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřená délka řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy na straně žalobce a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

16. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

17. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

18. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu původního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

19. V dané věci začalo rozhodné období původního řízení běžet dne 5. 3. 2014, kdy byla OS doručena žaloba zdejší žalobkyně, a konec rozhodného období soud spatřuje v datu 4. 3. 2020 (právní moc usnesení o zastavení řízení). Celková doba původního řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně, tedy činila cca 6 let.

20. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Ve věci rozhodoval OS a MS i Vrchní soud o předběžných opatřeních, následně MS jednal ve věci samé jako věcně příslušný soud I. stupně. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

21. Posuzované řízení bylo dle soudu po procesní stránce složité; po skutkové i hmotněprávní stránce méně složité, neboť soud věc neposuzoval ve věci samé, když řízení bylo zastaveno po uzavření dohody o narovnání, soudy však rozhodovaly o předběžných opatřeních. Ve věci byla vydána celá řada procesních rozhodnutí a činěny další úkony (rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, byly řešeny otázky související s diplomatickou imunitou a postavením mezinárodní diplomatické mise v rámci řízení, předávání spisu mezi jednotlivými soudními instancemi, výzvy účastníkům k vyjádření se či doplnění jejich podání, výzvy k zaplacení soudního poplatku, ve věci se konalo jednání, k němuž byli účastníci předvoláni). V souhrnu tedy soud věc hodnotí jako mírně složitější.

22. Pro úplnost soud ve vztahu k procesní složitosti konstatuje, že rozhodování soudů o věcné či místní příslušnosti (a tudíž odpovídající prodloužení délky řízení) nelze v obecné rovině přičítat státu k tíži tu dobu, již si vyžádá rozhodování o tom, které soudy jsou k rozhodnutí věci příslušné. Je-li tedy žaloba podána k nepříslušnému soudu (jako v dané věci), jde daná okolnost k tíži účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 727/2011 ze dne 27. 4. 2012). Z uvedeného důvodu soud zahrnul rozhodování o věcné příslušnosti do kritéria procesní složitosti.

23. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že vzhledem k druhové stránce původního řízení, resp. jeho předmětu, kterým bylo řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, se jednalo o řízení s vyšším významem pro žalobkyni (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalobkyně žádala o přednostní projednání věci a dotazovala se na stav řízení. Soud přitom zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit, jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). V souhrnu tak soud hodnotí význam řízení jako zvýšený.

24. Soud dále konstatuje, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela ve smyslu nečinnosti či obstrukcí.

25. Konečně pokud se jedná o postup soudů jakožto jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti délky řízení, soud shledal několik průtahů, a sice v období do 5. 3. 2014 do 25. 11. 2014, a od 11. 9. 2017 do 27. 2. 2018. Dále soud poukazuje na to, že až po více něž 2 letech bylo rozhodováno o věcné příslušnosti soudů.

26. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka původního byla nepřiměřeně dlouhá, což představuje nesprávný úřední postup.

27. S ohledem na shora uvedené tedy soud uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce, a bylo tedy na žalované, aby ji vyvracela. Ta přitom sama žalobkyni, byť ne v celé požadované výši, odškodnila.

28. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny shora uvedené kumulativní podmínky, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

29. Pokud se jedná o výši žalobou požadovaného přiměřeného zadostiučinění, soud má za to, že tu je nutno hodnotit jako nepřiměřeně vysokou. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 zákona (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně vzniklou porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě částkou 90 000 Kč.

30. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. celkem 75 000 Kč). Soud má za to, že skutkové okolnosti posuzovaného řízení neodůvodňují stanovení vyšší částky, která by mohla být přiznána v případě extrémně dlouhých řízení, který typicky výrazně přesahují 10 let.

31. Vypočtená základní částka ve výši 75 000 Kč byla ponížena o 10 % odpovídající tomu, že na rozhodování v posuzovaném řízení se opakovaně podílely soudy dvou stupňů soudní soustavy, dále o 10 % z důvodu celkové (tj. procesní, hmotněprávní i skutkové) složitosti věci. Naopak vypočtená částka byla navýšena o 30 % z důvodu postupu soudů v původním řízení a o dalších 10 % z důvodu vyššího významu pro žalobkyni. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím navýšením o 20 %, tj. na výslednou částku 90 000 Kč.

32. Vzhledem k tomu, že žalovaná přiznala žalobkyni částku zadostiučinění ve výši 61 875 Kč (což však žalobkyně nijak procesně nereflektovala a nadále trvala na své žalobě v celé původní výši), tak soud přiznal pouze zbývající část 28 125 Kč (srov. výrok I.) a ve zbylém rozsahu byla žaloba co do částky 111 875 Kč zamítnuta pro nedůvodnost (výrok II.). <b>K nákladům řízení:</b> 33. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

34. Náklady řízení úspěšné žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč a odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč).

35. V daném případě byly provedeny 2 úkony právní služby, tj. celkem 6 800 Kč. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, a dále 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 600 Kč. Celková částka nákladů řízení tedy činí 8 800 Kč (srov. výrok III.). <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 36. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.