12 C 5/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 6 slov adresa pro zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 250 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 9. 1. 2020 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobnou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] (dále jen„ MS“) pod sp.zn. [spisová značka]. Namítané řízení bylo zahájeno dne 24. 1. 2013 a v době podání žaloby ještě nebylo skončeno. Dle žalobkyně tak dané řízení trvá nepřiměřeně dlouho a je zatíženo průtahy, konkrétně v období od 10. 4. 2018, kdy bylo zahájeno řízení u odvolacího soudu, přičemž jednání bylo nařízeno na den 23. 9. 2019, a ke skončení věci došlo až 4. 12. 2019, tedy po 1 roce a 8 měsících. Žalobkyně dále uvedla, že jí je 85 let, což je jeden z faktorů, který by měl být vzat v potaz při stanovení výše zadostiučinění. Žalobkyně dále uvedla, že s ohledem na to, že se jedná o dosud neskončené řízení, tak bude požadovat odškodnění za celou délku řízení či do doby vydání konečného rozhodnutí v nadepsaném odškodňovacím řízení. Žalobkyně dále uvedla, že svůj nárok uplatnila u žalované dne 9. 7. 2019, avšak do podání žaloby nebyla žádost vyřízena.

2. V podání ze dne 26. 3. 2020 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně uplatnila nárok dne 9. 7. 2019. Žádost žalobkyně však doposud nemohla být vyřízená, neboť žalované nebyl zapůjčen spis s ohledem na to, že se jedná o neskončené řízení. Dle žalované je však délka namítaného řízení přiměřená a je způsobena procesní aktivitou stran. Dle žalované je význam pro žalobkyni nízký, neboť vede velké množství soudních řízení jak s fyzickými, tak i právnickými osobami, a následně odškodňovací řízení se státem. Žalobkyni tedy žádná újma vznikat nemůže, už vůbec ne v posuzovaném řízení.

3. Dne 27. 5. 2020 žalobkyně uvedla, že je porušováno její právo na spravedlivý proces, dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR, a to zejména ve vztahu ke svému relativně vyššímu věku, kdy dle judikatury jsou negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení zpravidla vnímány intenzivněji ze strany osob nemocných či ve vyšším věku. Žalobkyně dále uvedla, že není z hlediska práva na spravedlivý proces podstatné, zda vystupuje jako účastník řízení v jiných sporech.

4. V podání ze dne 26. 11. 2020 žalovaná doplnila své vyjádření, žalobní nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. K posuzovanému řízení žalovaná uvedla, že ve vztahu k žalobkyni bylo zahájeno dne 1. 3. 2013, kdy se žalobkyně o řízení dozvěděla. Žalovaná dále stručně popsala průběh daného řízení a konstatovala, že nebyly shledány žádné průtahy a posuzované řízení bylo přiměřeně dlouhé. V dané věci rozhodovaly soudy dvou stupňů soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval dvakrát a II. stupeň jedenkrát, řízení bylo po skutkové i právní stránce dle žalované složité a význam řízení byl shledán jako běžný. Navíc žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala po zdejší žalobkyni zaplacení částky 27 251 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužné úhrady na opravu a údržbu bytového hospodářství a platby spojené s užíváním bytu. Žalobkyně se nadto na délce posuzovaného řízení významně podílela, neboť si nepřebírala zásilky, jedno jednání bylo zmařeno tím, že se zdejší žalobkyně nedostavila, žalobkyně byla opakovaně ze strany MS vyzývána k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, dále žádala o ustanovení právního zástupce a žádala o prodloužení lhůty k prokázání svých majetkových poměrů. Další jednání muselo být odročeno, aby se mohla žalobkyně vyjádřit, žalobkyně se pak ani na další jednání nedostavila. Ze všech uvedených důvodů má žalovaná za to, že žádná závažnější nemajetková újma žalobkyni nevznikla ani nevzniká. Nadto žalobkyně žádá odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, aniž by vyčkala do jeho skončení. To vede k tomu, že je spis posuzovaného řízení zapůjčován, což přispívá k oddálení rozhodnutí. Dle žalované se tak žalobkyně snaží oddálit okamžik, kdy bude nucena uhradit dlužné platby.

5. V podání ze dne 10. 12. 2020 žalobkyně uvedla, že při posuzování významu řízení z hlediska jeho předmětu je třeba vycházet nejen z jistiny, ale rovněž z příslušenství. Využití práva žádat ustanovení advokáta nemůže být žalobkyni kladeno k tíži.

6. V podání ze dne 12. 2. 2021 žalovaná tvrdila, že ačkoliv dle samotné žalobkyně byla předmětem posuzovaného řízení částka včetně veškerého příslušenství cca 90 000 Kč, v odškodňovacím řízení požaduje peněžité zadostiučinění bezmála třikrát vyšší. Dále žalovaná s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011, uvedla, že je třeba přihlížet též k osobním a majetkovým poměrům účastníka. Žalobkyně přitom vlastní značný majetek, a to zejména: bytovou jednotku [číslo] v obci [obec] a k. ú. [obec], bytovou jednotku [číslo] v obci [okres], k. ú. [okres], bytové jednotky [číslo] v obci [obec], k. ú. [část obce], družstevní podíl v [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo], [anonymizováno], [IČO], se sídlem [adresa], a družstevní podíl v [ulice a číslo], bytovém družstvu, [IČO], se sídlem [adresa žalobkyně].

7. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně vystupuje v několika desítkách různých řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2, ve větším množství řízení vedených u [název soudu] a ve vícero řízeních před [název soudu] a [název soudu]. S odkazem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2019, č. j. [číslo jednací], který byl vydán v jiné věci zdejší žalobkyně, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který byl vydán v jiném kompenzačním řízení zahájeném žalobkyní, pak žalovaná uvedla, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni nebyl zvýšený, naopak byl nižší.

8. Žalobkyně reagovala v podání ze dne 12. 2. 2021 tak, že žalovaná překračuje meze slušnosti, když opětovně lustruje žalobkyni ohledně jejího majetku. Žalovaná se tak dle žalobkyně svou argumentací řadí na úroveň komunistických prokurátorů odsuzujících vlastnictví jako něco protiprávního a dělajícího z vlastníků osoby druhé kategorie. Z podání žalované je patrná zjevná neúcta vůči žalobkyni a jejím právům. Žalovaná z požadované náhrady škody implicitně činí částečně sociální dávku a nikoliv nárok realizovaný na základě základního práva za porušení jiného základního práva. Úvaha žalované o tom, že žalobkyně je relativně majetná a tedy její základní právo na spravedlivý proces má pro ni jiný význam a váhu, založena na diskriminaci, přičemž žalované není v civilních věcech ničeho do toho, jakým majetkem žalobkyně disponuje.

9. Dne 16. 2. 2021 se ve věci konalo jednání, během něhož účastníci setrvali na svých tvrzeních, a byly provedeny listinné důkazy. <b>Skutková zjištění:</b> 10. Z nesporných tvrzení účastníků ve spojení s listinnými důkazy (tj. žádost žalobkyně o odškodnění ze dne 9. 7. 2019 adresovaná žalované, potvrzení o doručení do datové schránky žalované, přípis žalované ze dne 9. 7. 2019) vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dne 9. 7. 2019 obrátila na žalovanou se svou žádostí o odškodnění.

11. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

12. Ze spisu vedeného u MS pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): dne 24.1.2013 byla [název soudu] doručena žaloba původního žalobce - [anonymizována dvě slova] [obec] - proti zdejší žalobkyni (v procesním postavení žalované), kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 27 251 Kč coby dlužné náklady na opravu a údržbu bytového hospodářství a platby spojené s užíváním bytu za měsíc duben až prosinec 2011 a leden až srpen 2012. Usnesením ze dne 24.1.2013 [název soudu] vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k tomu, že [název soudu] předkládá věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné nepříslušnosti. Dle doručenky byla žaloba spolu se zmíněným usnesením doručena zdejší žalobkyni dne 1.2.2013. Dne 2.2.2013 se k žalobě vyjádřila žalovaná, spis byl dne 11.3.2013 předložen Vrchnímu soudu v Praze. Usnesením ze dne 11.7.2013 Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání věci jsou v I. stupně příslušné krajské soudy, spis byl po rozeslání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze předložen MS dne 1.10.2013. Dne 21.10.2013 MS vydal platební rozkaz, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalovanou částku 27 251 Kč s příslušenstvím. Dne 17.12.2013 byl usnesením platební rozkaz zrušen, neboť se jej žalované nepodařilo doručit. Dne 20.1.2014 bylo nařízeno ústní jednání na 5.3.2014. Dne 3.2.2014 zdejší žalobkyně nahlížela do spisu. Dle úředního záznamu ze dne 5.3.2014 se žalobkyně telefonicky omluvila z nařízeného jednání, které se mělo konat téhož dne, tedy 5.3.2014 s tím, že důvodem omluvy je, že je žalobkyni 80 let a je po nemoci která trvala 1 měsíc, z uvedeného důvodu se nemůže dostavit, protože právě 5.3.2014 byla poprvé venku. Dne 5.3.2014 se konalo jednání, k němuž se nikdo nedostavil, jednání bylo tedy odročeno na 30.4.2014. Dne 28.4.2014 žalobkyně požádala o odročení, jednání, které bylo nařízeno na 30.4.2014; odročeno na 9.7.2014. Dne 2.7.2014 se ve věci vyjádřila žalovaná a požádala o ustanovení advokáta, zároveň požádala o odročení jednání z toho důvodu, že by nejprve chtěla vyřešit ustanovení advokáta; dále uvedla, že předmětný byt 17 let neužívá. Dne 3.7.2014 bylo zasláno znovu již zmíněné vyjádření žalované. Usnesením ze dne 11.7.2014 MS vyzval žalovanou k předložení vyplněného potvrzení o osobních, majetkových, výdělkových poměrech. MS se dále přípisem ze dne 11.7.2014 obrátil na Magistrát [anonymizováno] [obec] s dotazem, zda je žalovaná vlastníkem motorového vozidla, a to souvislosti s přezkoumáváním podmínek o ustanovení advokáta. Přípisem ze 7.8.2014 reagoval Magistrát [anonymizováno] [obec] s tím, že žalovaná je vlastníkem provozovaného vozidla. Dne 18.8.2014 žalovaná požádala o prodloužení lhůty k předložení výpisů všech bankovních účtů, a dále vyplněné tiskopisy pro účely posouzení majetkových poměrů, a to ze zdravotních důvodů. Usnesením ze dne 13.10.2014 MS zamítl žádost žalované, respektive zdejší žalobkyně na ustanovení advokáta. Přípisem ze dne 26.11.2014 se dotázal MS žalované, zda si zvolila sama právního zástupce či nikoliv. Přípisem z 3.3.2015 se MS dotázal účastníků, zda shodně navrhují přerušení řízení dle § 110 o.s.ř., a to vzhledem k návrhu na přerušení v jiném řízení. E-mailem ze dne 7.4.2015 zdejší žalobkyně reagovala tak, že souhlasí, aby soud postupoval shodně jako v jiném řízení, tedy aby bylo přerušeno. Dne 19.5.2015 původní žalobce sdělil, že souhlasí s postupem dle § 110 o.s.ř. Usnesením z 11.6.2015 bylo řízení dle § 110 ods.t 1 o.s.ř. přerušeno. Dále je ve spise několik referátu s kontrolou spisu s tím, že vždy byl spis uložen zpět na lhůtu. Dne 1.6.2016 původní žalobce navrhl, aby bylo v řízení pokračováno. Usnesením ze dne 6.6.2016 bylo rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení. Dne 29.6.2016 bylo nařízeno jednání na 21.10.2016. Dne 18.10.2016 zdejší žalobkyně nahlížela do spisu. Dne 21.10.2016 se konalo jednání, během něhož byla změněna žaloba a jednání bylo odročeno na 9.12.2016. Přípisem ze dne 24.10.2016 se zdejší žalobkyně vyjádřila tak, že se dostaví k nově nařízenému jednání. Dne 30.11.2016 původní žalobce doplnil svou žalobu, a žaloba zároveň byla částečně vzata zpět. Dne 9.12.2016 se konalo jednání, během něhož bylo jednání přerušeno a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem zaujetí stanoviska stranou žalovanou, tedy zdejší žalobkyní, a z důvodu změny senátu. Záznamem ze dne 17.1.2017 byl spis předložen jinému soudci dle změny rozvrhu práce. Usnesením ze dne 23.1.2017 bylo řízení částečně zastaveno a byla připuštěna změna žaloby. Usnesením ze dne 23.2.2017 bylo opraveno usnesení MS ze dne 23.1.2017. Dne 28.4.2017 bylo nařízeno ústní jednání na 18.5.2017. Dne 10.5.2017 zdejší žalobkyně požádala o odročení jednání z toho důvodu, že má potřebu nahlédnout do spisové dokumentace. E-mailem ze dne 11.5.2017 sdělila soudkyně účastníkům řízení, že žádosti o odročení nebude vyhověno. Dne 11.5.2017 právní zástupce původního žalobce požádal o odročení jednání z důvodu kolize. Jednání bylo dne 11.5.2017 odročeno. Dne 15.5.2017 žalovaná nahlížela do spisu. Dne 18.5.2017 se jednání konalo, nicméně nikdo se k němu nedostavil a v návaznosti na předchozí komunikaci bylo jednání odročeno na 4.9.2017. Dne 29.8.2017 se ve věci vyjádřila žalovaná, tedy zdejší žalobkyně v zastoupení advokáta, a navrhla zamítnutí žaloby. Dne 4.9.2017 se konalo jednání, které bylo odročeno na 7.12.2017. Zároveň MS vyzval žalobce dle § 118a o.s.ř. k doplnění tvrzení. Dne 29.9.2017 původní žalobce svá tvrzení doplnil. Dne 30.11.2017 se vyjádřila ve věci zdejší žalobkyně. Dne 7.12.2017 se konalo další jednání, během něhož byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo řízení částečně zastaveno a ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta. Rozsudek byl dle záznamu ve spisu rozeslán účastníkům 18.12.2017. Dne 3.1.2018 podal původní žalobce proti rozsudku blanketní odvolání. Usnesením ze dne 15.2.2018 MS vyzval původního žalobce k doplnění blanketního odvolání, a ten tak učinil dne 7.3.2018. Následně byl složen soudní poplatek. Dne 9.3.2018 žalovaná požádala o zaslání odůvodnění odvolání. Spis byl dne 10.4.2018 předložen Vrchnímu soudu v Praze, datum předkládací zprávy je uvedeno 4.4.2018, stejně jako pokyn k předložení [anonymizováno] soudu k rozhodnutí o odvolání. Dne 13.4.2018 se k odvolání vyjádřila zdejší žalobkyně. Přípisem doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 17.12.2018 zdejší žalobkyně oznámila změnu právního zastoupení. Dne 8.7.2019 bylo nařízeno jednání u Vrchního soudu v Praze na den 23.9.2019. Dne 19.9.2019 bylo jednání odvoláno s tím, že se nekoná. Usnesením ze dne 2.12.2019 Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek MS v napadeném výroku II. a III. a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění Vrchní soud v Praze uvedl, že rozsudek MS je ve své podstatě postaven na nepřezkoumatelném závěru. Spis byl vrácen MS 5.12.2019. Dne 12.12.2019 se ve věci vyjádřila žalovaná, tedy zdejší žalobkyně, která vznesla námitku promlčení uplatněných nároků. Přípisem ze dne 18.12.2019 vyzval MS původního žalobce k vyjádření se ke vznesené námitce promlčení. Ten se vyjádřil 7.1.2020. Dne 11.2.2020 bylo nařízeno jednání na 23.4.2020. Dne 11.2.2020 se žalovaná vyjádřila ve věci. Jednání bylo dne 15.4.2020 odročeno na 18.6.2020, a to z důvodu prodloužení platnosti opatření proti šíření koronaviru. Dne 18.6.2020 se ve věci konalo jednání, během něhož byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dále ve spise založená žádost ze dne 10.7.2020 o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku. Rozsudek byl rozeslán dne 24.8.2020. Dle doložky nabyl rozsudek MS ze dne 18.6.2020 právní moci 10.9.2020.

13. Soud dále z níže uvedených listinných důkazů zjistil následující skutečnosti: -) dle [list vlastnictví], k.ú. [část obce], [obec], je bytové družstvo [ulice a číslo] vlastníkem budovy [adresa]; dle prezenční listiny ze schůze bytového družstva [ulice a číslo] ze dne 2. 8. 2018, byla přítomna zdejší žalobkyně (schůze byla svolána pozvánkou); -) dle [list vlastnictví], k.ú. [část obce] hl.m. [obec], je bytové družstvo [ulice a číslo] vlastníkem nemovitostí tam uvedených; dle prezenční listiny členské schůze bytového družstva [ulice a číslo], je v seznamu členů žalobkyně; -) dle [list vlastnictví], okres [okres], k.ú. [obec], je žalobkyně spoluvlastníkem tam uvedených nemovitostí; -) dle [list vlastnictví], je žalobkyně vlastníkem bytové jednotky [číslo] na adrese [ulice a číslo]; -) dle [list vlastnictví], okres [okres], k.ú. [obec] u [anonymizováno], je žalobkyně spoluvlastníkem tam uvedených nemovitostí; -) dle [list vlastnictví], okres [okres], k.ú. [okres], je žalobkyně vlastníkem bytové jednotky [číslo]; -) dle [list vlastnictví], okres [okres], k.ú. [okres], je žalobkyně spoluvlastníkem tam uvedených nemovitostí; -) dle [list vlastnictví], okres Hl.m. [obec], k.ú. [část obce], je žalobkyně vlastníkem tam uvedených nemovitostí; -) dle [list vlastnictví], hl. m. [obec], k.ú. [část obce], je žalobkyně spoluvlastníkem tam uvedených nemovitostí včetně několika bytových jednotek.

14. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Právní úprava nesprávného úředního postupu a přiměřeného zadostiučinění:

15. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

16. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

17. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 15 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. <b>Právní posouzení věci:</b> 20. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku namítaného řízení. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy.

21. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí; (ii) vznik újmy; a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou.

22. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

23. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

24. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

25. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet dne 1. 2. 2013, kdy byla žalobkyni doručena původního žalobce. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 10. 9. 2020, kdy bylo posuzované řízení pravomocně skončeno. Celková doba rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobkyně tedy činila cca 7 let a 7 měsíců.

26. Ke shora uvedené délce rozhodného období soud doplňuje, že koncept nemajetkové újmy (která se presumuje) způsobené nepřiměřenou délkou řízení je založen na tom, že účastníci takového řízení jsou po dlouhou dobu udržováni v nejistotě ohledně výsledku daného řízení, čímž jim taková újma (z nejistoty) vzniká (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). To však neplatí u osoby, která nevěděla o vedení řízení či o tom, že je jeho účastníkem, neboť v takovém případě logicky absentuje zmíněný prvek nejistoty. Uvedený závěr soudu plyne rovněž z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle něhož„ (Nemajetková újma) může mu vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 664/2013 ze dne 24. 6. 2013). Z uvedeného důvodu soud vycházel z toho, že počátek rozhodného období je nikoli samotné zahájení řízení podáním žaloby, ale až okamžikem, kdy se žalobkyně dozvěděla (či mohla dozvědět) o daném řízení, tj. doručením žaloby původního žalobce.

27. Posuzované řízení probíhalo ve věci samé na dvou stupních soudní soustavy, a sice 2x u MS, který rovněž vydal platební rozkaz, 1x u odvolacího soudu, dále bylo rozhodováno o věcné příslušnosti soudů k projednání věci. V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

28. Po skutkové i hmotněprávní stránce soud věc hodnotí jako standardně složitou, když se jednalo o problematiku doplatků ve výši 27 251 Kč s přísl. za užívání bytu ve vlastnictví žalobkyně. Naproti tomu soud věc hodnotí jako složitější po stránce procesní, neboť v průběhu posuzovaného řízení byla vydána celá řada procesních rozhodnutí (bylo rozhodováno o žádosti žalobkyně o ustanovení advokáta a v dané souvislosti MS činil kroky ke zjištění majetkových poměrů žalobkyně, rozhodnutí o věcné nepříslušnosti soudu, k němuž byla žaloba původně podána, řízení bylo k návrhu obou účastníků řízení přerušeno dle § 110 odst. 1 o.s.ř., rozhodnutí o změně žaloby a částečné zastavení řízení v návaznosti za zpětvzetí žaloby) a byla činěna řada jiných úkonů (zasílání vzájemných podání účastníků a výzvy k vyjádření se ve věci, výzva k doplnění blanketního odvolání původního žalobce, konalo se několik jednání, k nimž byli účastníci předvoláváni, jedno jednání zmařila žalobkyně, když se v den konání omluvila z důvodu nemoci trvající 1 měsíc, několik dalších jednání bylo odročeno k opakovaným žádostem žalobkyně i původního žalobce, předávání spisu mezi jednotlivými soudy). V souhrnu tak soud hodnotí věc jako složitější.

29. Pro úplnost soud ve vztahu k procesní složitosti konstatuje, že rozhodování soudů o věcné příslušnosti (a tudíž odpovídající prodloužení délky řízení) nelze v obecné rovině přičítat státu k tíži tu dobu, již si vyžádá rozhodování o tom, které soudy jsou k rozhodnutí věci věcně příslušné, je-li tato doba sama o sobě přiměřená. Je-li tedy žaloba podána k věcně nepříslušnému soudu (jako v dané věci), jde daná okolnost k tíži účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 727/2011 ze dne 27. 4. 2012). Z uvedeného důvodu soud zahrnul rozhodování o věcné příslušnosti do kritéria procesní složitosti.

30. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení částečně podílela, když žádala o prodloužení lhůty k doložení majetkových poměrů za účelem rozhodnutí o její žádosti o ustavení advokáta, omluvila se z jednoho jednání v den jeho konání z důvodu měsíc trvající nemoci, přičemž i v další fázi posuzovaného řízení žádala o odročení jednání.

31. Pokud jde o význam řízení, tak soud jej hodnotí jako velmi nízký. Je sice pravdou, že vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, by se v obecné rovině jednalo o význam standardní, neboť šlo o spor majetkové povahy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). Soud však v dané věci přihlédl ke skutečnosti, že předmětem řízení byla částka 27 251 Kč s přísl., jejíž výši nelze s ohledem na prokázané majetkové poměry žalobkyně, která vlastní relativně velké množství různých nemovitostí (srov. bod 13 shora), považovat za příliš významnou.

32. V daném ohledu lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že:„ (p) okud se spor vede o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu v databázi nalus). Nelze však obecně uzavřít, od jaké částky by bylo možno považovat řízení za důležitá pro jeho účastníky. Zároveň také nelze v rámci hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného zcela přehlédnout, co je předmětem sporu, případně o jakou částku se sporné řízení vede.“ Dále soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp zn. 30 Cdo 3026/2009 ze dne 21. 10. 2010, v němž je uveden závěr, že:„ (n) elze sice tvrdit, že by výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemohla být vyšší, než je hodnota penězi ocenitelného předmětu řízení, obecně však platí, že s hodnotou předmětu řízení přímo úměrně roste i klesá její význam pro účastníky řízení. V posuzované věci, jejímž předmětem byl obchodně-právní závazek ve výši 35 708 Kč, je tedy na místě uvažovat o snížení základní částky odškodnění z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni, a to případně i o více než shora uvedených 50%.

33. Dle soudu nejde o diskriminaci (jak se nesprávně žalobkyně domnívá), když je přihlíženo k majetkovým poměrům žalobkyně. Částka cca 27 tis. Kč totiž má zcela jiný význam např. pro nemajetného rodiče samoživitele a jiný pro vlastníka mnoha nemovitostí. Právě individuální význam posuzovaného řízení pro jeho účastníka a s tím související dopad do jeho života je třeba posoudit, aby bylo možné učinit spravedlivý závěr o případném odškodnění či jeho formě.

34. Při posuzování individuálního významu namítaného řízení pro žalobkyni soud dále přihlédl k tomu, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně byla či je účastníkem mnoha dalších řízení u zdejšího soudu (přes 20) i soudů jiných (jak též plyne z rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Skutečnost, že se žalobkyně účastní či účastnila mnoha dalších soudních řízení, ostatně ani nebyla sporována, když žalobkyně pouze uvedla, že její účastenství v jiných sporech nemůže mít vliv na posuzované odškodnění. Dle soudu však vedení většího množství sporů významně snižuje intenzitu pociťované újmy z délky řízení.

35. K obdobnému závěru dospěl též Nejvyšší soudu ČR v rozhodnutí ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, a sice že vedení většího množství sporů staví poškozeného ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013).

36. S ohledem na shora uvedené, tj. zejména ve světle majetkových poměrů žalobkyně nepříliš významná částka předmětu řízení, a vedení velkého množství jiných sporů, soud dospěl k závěru o velmi nízkém významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Pouze pro úplnost soud doplňuje, že v dané věci nepřihlédl k relativně vyššímu věku žalobkyně. Právě z její procesní aktivity v mnoha jiných soudních řízeních je patrné, že její věk nepředstavuje žádnou výraznou překážku či faktor zvyšující intenzitu újmy (k obdobnému závěru ve vztahu k žalobkyni dospěl též Městský soud v Praze ze dne 24. 6. 2020, č.j. 39 Co 54/2020- 178, v němž uvedl, že:„ (ž) alobkyně sice namítá, že je osobou v pokročilém věku, je však zcela orientovanou v rámci soudních řízení, jakož i v oblasti„ procesních předpisů“ (…). Odvolací soud nesporuje žádným způsobem věk žalobkyně, nicméně skutečně nelze přehlédnout její účast v rámci četných soudních řízení, které reflektoval i soud prvního stupně s tím, že její majetkové schopnosti a poměry jsou více než příznivé.“).

37. Soud zároveň zaznamenal, že žalobkyně se o urychlení původního řízení nijak nesnažila, a to buď podáním formálního prostředku (např. stížností na průtahy či jiným podnětem ke konání), což by do jisté míry svědčilo o zvýšeném významu původního významu pro žalobce. V této souvislosti však soud zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

38. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení zaznamenal jeden průtah, a to v odvolacím, a to cca 1 rok a 3 měsíce. Mimo uvedené období byly úkony a rozhodnutí byly ze strany soudů činěny střídavě obratem, střídavě v přiměřených lhůtách, přičemž procesní postup byl relativně plynulý. Dle soudu nelze jisté další prodlevy na jaře roku 2020 přičítat k tíži státu, neboť nařízené jednání bylo odročeno z důvodu celosvětové pandemie Covid-19. Uvedený ojedinělý průtah tedy lze ještě tolerovat.

39. Závěr o tolerovatelnosti výjimečných a ojedinělých průtahů či jiného nekoncentrovaného postupu v posuzovaném řízení soud opírá o judikaturu ESLP, který (jak uvedeno shora – srov. bod 22) zaujímá globální pohled na řízení, a dle něhož mírný průtah v jedné fázi řízení může být tolerován, jestliže celková délka řízení není nepřiměřená (viz např. rozhodnutí Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Takovým způsobem například ESLP toleroval více jak 12 měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo 5 let a čtyři měsíce (rozhodnutí o přijatelnosti Krča proti České republice ze dne 18. 3 2003). Uvedený závěr lze dle soudu vztáhnout i na posuzované řízení v této věci.

40. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem posuzovaného řízení a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že délka namítaného řízení je ještě přiměřená (jakkoli nebyla nijak krátká), a tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

41. Z uvedeného důvodu tedy soud uzavřel, že v dané věci nedošlo ani k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobkyni tudíž nemohl vzniknout ani nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu. Požadavek na peněžité plnění tedy není důvodný, přičemž není na místě ani samotné konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době, neboť k němu nedošlo. Ze shora uvedených důvodu bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tj. žaloba byla zamítnuta. <b>K nákladům řízení:</b> 42. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

43. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 500 Kč odpovídající paušální náhradě za 5 úkonů (3x písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a příprava). Uvedené je odůvodněno § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 44. Lhůta k plnění ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., když ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách neshledal soud důvod.