12 C 9/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 6 slov adresa pro zaplacení 116 896,18 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 41 896,18 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení, se zastavuje.

II. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 14. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný ú účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 11.1.2021 se žalobce domáhal zaplacení celkové částky 116 896,18 Kč s příslušenstvím coby odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Žalobce uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované žádostí ze dne 17.3.2020, avšak do dne podání žaloby o ní žalovaná nerozhodla. Žalobce dále uvedl, že byl trestně stíhán v řízení vedeném u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka], a to na základě usnesení [příjmení] o zahájení trestního stíhání ze dne 6.5.2019 pro porušení povinnosti strážní služby dle § 389 odst. 1 trestního zákoníku. Následně byla podána obžaloba, o níž rozhodl [název soudu] dne 30.10.2019 tak, že věc postoupil příslušnému policejnímu orgánu, neboť skutek by mohl být posuzován jako kárný přestupek, a v odvolacím řízení [název soudu] zamítl odvolání státního zástupce. Žalobce tedy byl nezákonně trestně stíhán a z toho titulu požadoval náhradu škody odpovídající nákladům na obhajobu ve výši 41 896,18 Kč, a dále požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč. K nemajetkové újmě žalobce uvedl, že vedením trestního stíhání bylo znatelným způsobem poškozeno jeho dobré jméno, pověst i čest, a to jednak v rodině, u přátel i v místě bydliště a v jeho zaměstnání. Zasažen byl soukromý i pracovní život po dobu téměř 1 roku, kdy žalobce žil v nejistotě ohledně budoucí kariéry u policie, ale i z hlediska obavy o osobní svobodu a bezúhonnost. Trestní řízení mělo značně negativní vliv na osobu žalobce i na jeho rodinu, která těžce snášela nejistotu z jeho další budoucnosti v případě možného odsouzení. To se velmi negativně projevovalo i v chování žalobce a ve vztazích v rodině. Žalobce byl po dobu trestního stíhání pod obrovským psychickým tlakem.

2. V podání ze dne 24.5.2021 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 13.7.2020 uplatnil nárok na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Žalovaná dále učinila nesporným, že u ní žalobce dne 13.7.2020 uplatnil svůj nárok. O nemajetkové újmě žalovaná rozhodla tak, že konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, za což se žalobci omluvila. Žádné peněžité plnění však žalovaná nepřiznala.

3. Dne 10.2.2021 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do částky 41 896,18 Kč. Usnesením ze dne 4.3.2021 bylo řízení co do částky 41 896,18 Kč zastaveno pro zpětvzetí žaloby.

4. V podání ze dne 14.12.2021 žalobce uvedl, že jsou dány objektivní důvody, pro které se mohl cítit znatelně poškozen nezákonným trestním stíháním.

5. Při jednání dne 4.1.2022 žalobce uvedl, že bere zpět žalobu též v rozsahu požadovaných úroků z prodlení z částky 41 896,18 Kč, odpovídající nároku na náhradu škody, s čímž žalovaná souhlasila. Při jednání byl žalobce poučen a vyzván k doplnění tvrzení a důkazních návrhů dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., a to ve vztahu k tvrzené nemajetkové újmě, a byl poučen o případných následcích nesplnění výzvy.

6. V podání ze dne 8.3.2022 žalobce v návaznosti na výzvu soudu při jednání dne 4.1.2022 (avšak po lhůtě) uvedl, že má dostatečně za prokázaná svá skutková tvrzení, a trval tak na žalobě, další tvrzení či důkazní návrhy již neuvedl. <b>K částečnému zastavení řízení:</b> 7. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti, nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 věty první o.s.ř platí, že je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Dle § 96 odst. 3 a odst. 4 o.s.ř. pak platí, že jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. To však neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

8. Jelikož žalobce vzal částečně svou žalobu zpět, s čímž žalovaná souhlasila, soud v daném rozsahu řízení zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Skutková zjištění:

9. Z nesporných tvrzení účastníků a z listinných důkazů (tj. žádost žalobce adresovaná žalované ze dne 13. 7. 2020 a stanovisko žalované ze dne 20. 5. 2021) soud zjistil a má za prokázané, že žalobce se dne 13. 7. 2020 obrátil na žalovanou se svou žádostí o zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy z důvodu uvedeného v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované pak soud zjistil, že žalovaná žádosti částečně vyhověla, když žalobci poskytla náhradu nákladů za obhajobu ve výši 41 896,18 Kč a ve vztahu k požadovanému odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, za což se omluvila.

10. Soud tedy konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

11. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení [příjmení] ze dne 6. 5. 2019, [číslo jednací], pro podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti strážní služby podle ust. § 389 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením [název soudu] ze dne 30. 10. 2019 bylo rozhodnuto tak, že dle § 222 odst. 2 trestního řádu byla věc zdejšího žalobce postoupena k projednání příslušnému policejnímu orgánu, neboť by skutek mohl být posuzován jako přestupek. Usnesením [název soudu] ze dne 14. 1. 2020 byla stížnost státního zástupce proti usnesení [název soudu] ze dne 30. 10. 2019 zamítnuta, datum právní moci dne 14. 1. 2020 (srov. též usnesení [název soudu] ze dne 30. 10. 2019, č.j. [číslo jednací], usnesení [název soudu] ze dne 14.1.2020, čj. [číslo jednací]).

12. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Soud dále neprovedl k důkazu listiny týkající se vyúčtování obhajoby a úkonů právní služby, a to pro nadbytečnost, neboť v daném rozsahu byla žaloba vzata zpět. <b>Právní úprava:</b> 13. Soud na danou věc aplikoval níže uvedená zákonná ustanovení.

14. Podle § 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

15. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) zákona stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 7 zákona mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

17. Podle § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 31a zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. <b>Právní posouzení věci:</b> 20. Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal přiměřeného zadostiučinění z titulu nezákonného trestního stíhání ve výši 75 000 Kč s přísl., a to z důvodu, že trestní stíhání jeho osoby neskončilo odsouzením. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároků především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu škody či nemajetkové újmy.

21. Jak plyne ze shora uvedeného, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí (či došlo k nesprávnému úřednímu postupu); (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem), jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

22. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). Jiné než odsuzující rozhodnutí je totiž v zásadě rozhodnutím, které ve svých důsledcích ruší účinky zahájeného trestního stíhání a má tak stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona. Uvedený závěr přitom platí také za situace, kdy byla věc postoupena do přestupkového řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 ze dne 18. 10. 2016).

23. Jak uvedeno shora, stát stíhá objektivní odpovědnost. Z toho plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004).

24. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. nezákonném trestním stíhání žalobce), neboť žalobce byl obžaloby zproštěn, resp. nebyl odsouzen. Existence odpovědnostního titulu ostatně ani nebyla mezi stranami sporná, přičemž žalovaná sama žalobce odškodnila, jakkoli pouze ve formě konstatování a omluvy.

25. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že vznik nemajetkové újmy (jakkoliv je každé trestní stíhání dle Ústavního soudu ČR – srov. nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 - spojeno vždy s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob) není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

26. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) povaha trestní věci, (ii) délka trestního řízení a (iii) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

27. V daném případě byl žalobce trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti strážní služby podle ust. § 389 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání až 3 roky. Povahu věci soud hodnotí jako standardně závažnou, neboť ve společnosti je dle soudu uvedená trestná činnost z pravidla vnímána méně negativně, než např. násilná trestná činnost proti životu či zdraví, naproti tomu jako více závažnou, než např. hospodářská kriminalita.

28. Co se týče trvání zásahu spočívajícího ve vedení nezákonného trestního stíhání, tak ten trval od 6. 5. 2019 (usnesení o zahájení trestního stíhání) do 14. 1. 2020 (kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno). Dle soudu délka předmětného trestního stíhání (tj. cca 8 měsíců) nebyla zjevně nepřiměřená. Soud nicméně vzal v úvahu, že až do pravomocného skončení trestního stíhání byl žalobce v nejistotě ohledně dalšího vývoje ve věci.

29. Žalobce tvrdil, že vedením trestného stíhání bylo znatelným způsobem poškozeno jeho dobré jméno, dobrá pověst i čest, a to jak v rodině, u přátel, tak i v místě bydliště a v zaměstnání. Zasažen byl jak žalobcův soukromý, tak i pracovní život, a to po dobu téměř jednoho roku, kdy žil v nejistotě ohledně budoucí kariéry u [anonymizováno], ale i z hlediska obavy o svou osobní svobodu a bezúhonnost. Trestní řízení mělo značně negativní vliv nejen na jeho osobu, ale i na celou rodinu, která těžce snášela nejistotu z další budoucnosti v případě možného odsouzení. Toto se velmi negativně projevovalo i v žalobcově chování a ve vztazích v rodině. Žalobce byl pod obrovským psychickým tlakem.

30. Jelikož žalobce tvrdil dopady trestního stíhání pouze velmi obecně, aniž by k jejich prokázání navrhl jakékoli důkazy, soud jej vyzval dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Žalobce se však ani nepokusil doplnit konkrétnější tvrzení ani důkazní návrhy, když na výzvu soudu učiněnou při jednání nereagoval, resp. až po uplynutí lhůty obecně uvedl, že má tvrzení za dostatečná a za prokázaná.

31. S přihlédnutím k uvedenému soud uzavřel, že žalobce netvrdil konkrétní újmu, která mu měla vzniknout, ani neprokázal, že by taková újma skutečně vznikla a dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění. Z uvedeného důvodu je dle soudu konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou dostatečná. Žaloba tedy byla v dané části pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. <b>K nákladům řízení:</b> 32. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

33. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení na základě úvahy, že v případě objektivní kumulace více nároků je při určování úspěchu či neúspěchu účastníka třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT - (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 ze dne 20. 12. 2016, srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4401/2016 ze dne 16. 5. 2017). Odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona (č. 82/1998 Sb.), se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), tj. tarifní hodnota činí 50 000 Kč. Naproti tomu tarifní hodnota nároku na peněžité plnění z titulu majetkové škody vychází z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. v daném případě je tarifní hodnotou nároku na náhradu škody částka 41 896,18 Kč. Dle § 12 odst. 3 advokátního tarifu přitom platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí, tj. v daném případě 91 896,18 Kč.

34. Žalobce byl v řízení částečně úspěšný co do tarifní hodnoty 50 000 Kč, když žalovaná mu poskytla zadostiučinění (konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva, avšak až po uplynutí zákonné lhůty). Plný úspěch žalobce plyne z ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř.. Naproti tomu soud nepovažoval žalobce za úspěšného v nároku na náhradu škody odpovídající obhajnému (41 896,18 Kč), byť žalovaná plnila v daném rozsahu až po uplynutí lhůty. Žalobce totiž ani na výzvu soudu za tento nárok nezaplatil soudní poplatek a tudíž by řízení muselo stejně být v daném rozsahu zastaveno z důvodů na straně žalobce. Žalobce nadto vzal svou žalobu v daném rozsahu zpět, aniž by to odůvodnil právě plněním ze strany žalované. Soud tedy považoval žalobce za neúspěšného v dané části řízení, neboť zavinil zastavení řízení (srov. § 146 odst. 2 o.s.ř.).