12 C 95/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 258 544,50 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 258 544,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z uvedené částky od 6. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 6.5.2021 se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 258 544,50 Kč s příslušenstvím coby odškodnění za trestní stíhání, které bylo proti žalobci zahájeno dne 4.3.2021 usnesením policejního orgánu pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 239 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním coby zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí ČR. Žalobce se konkrétně domáhal náhrady škody odpovídající nákladům na obhajobu v uvedené částce. Žalobce popsal průběh trestního řízení s tím, že byl 6x prvostupňovým soudem obžaloby zproštěn, přičemž všech 6 rozsudků bylo zrušeno k odvolání státního zástupce. Nakonec bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení. Žalobce sdělil, že trvá na projednání věci. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl pro skutek, pro který byla podána obžaloba, odsouzen, je třeba na zahájení trestního stíhání pohlížet jako na nezákonné, a žalobci tudíž vznikl nárok na náhradu újmy. Žalobce dále uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované, která se do podání žaloby nevyjádřila. Trestní řízení bylo vedeno u [název soudu] (dále jen„ OS“), pod sp.zn. [spisová značka].

2. V podání ze dne 14.1.2022 žalovaná učinila nesporným, že žalobce u ní uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve výši 258 544,50 Kč dne 5.11.2020. Žalovaná sporovala nárok žalobce, avšak konkrétněji se nevyjádřila s odůvodněním, že jí nebyl zapůjčen spisový materiál. V podání ze dne 29.7.2022 žalovaná uvedla, že usnesením OS ze dne 25.5.2020 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno podle § 223 odst. 1 trestního řádu za užití § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a sice z důvodu promlčení. OS však zároveň uzavřel, že žalobce se svým jednáním dopustil přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Žalobce následně prohlásil, že žádá projednání věci a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17.9.2020 bylo rozhodnuto tak, že se pokračuje v trestním stíhání žalobce. Poté podáním z 28.1.2021 žalobce sdělil soudu, že bere zpět své prohlášení, jímž žádal projednání věci. OS usnesením z 5.2.2021 vzal na vědomí prohlášení žalobce, usnesení nabylo právní moci dne 5.2.2021. Žalovaná tedy namítla, že je dána v daném případě výluka dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). Žalovaná proto sporovala vznik nároku žalobce na náhradu škody a navrhla z uvedeného důvodu zamítnutí žaloby.

3. V podání ze dne 28.7.2022 se vyjádřil žalobce, který uvedl, že byl 6x nepravomocně zproštěn obžaloby, přičemž nikdy nepadl odsuzující rozsudek a není tak vinou žalobce, že během 10 let nedokázaly soudy pravomocně rozhodnout a trestní stíhání bylo z důvodu promlčení nutno zastavit. Žalobce přitom poukazoval na možné promlčení trestního stíhání již v roce 2015, nicméně k zastavení došlo až v roce 2020 s tím, že stíhání bylo promlčeno dne 21.12.2014. Žalobce tedy byl trestně stíhán po dobu téměř 6 let za situace, kdy jeho trestní stíhání bylo promlčeno, kdy tak zároveň bylo stíhání nezákonné. Po dobu celkem 6 let tak vznikaly žalobci vinou státu nemalé náklady na obhajobu ve věci, která již měla být pravomocně zastavena z důvodu promlčení.

4. Během jednání dne 2.8.2022 žalobce uvedl, že se u zdejšího soudu domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku namítaného trestního stíhání, a bylo mu vyhověno. K tomu žalovaná uvedla, že se jednalo o jiný odpovědnostní titul než v nadepsané věci, kdy se žalobce domáhá náhrady z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli nepřiměřené délky trestního řízení. Skutková zjištění:

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům.

6. Co se týče uplatnění nároku žalobce u žalované, má soud za prokázané, a to jak z nesporných tvrzení účastníků, tak ze žádosti žalobce ze dne 5. 11. 2020, z přípisu žalované z 5. 11. 2020 a z 23. 6. 2021, a z potvrzení o dodání do datové schránky, ze stanoviska žalované ze dne 28. 7. 2022, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 5. 11. 2020. Žalovaná jeho žádosti nevyhověla.

7. Soud tedy konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou § 14 OdpŠk, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

8. Z trestního spisu OS sp.zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti: -) Usnesením Policie ze dne 4. 3. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání zdejšího žalobce a dalších dvou spoluobviněných. Žalobce byl stíhán pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. b, odst. 2 písm. e), f) trestního zákoníku. -) Usnesením OS z 25. 5. 2020 bylo trestní stíhání zdejšího žalobce zastaveno dle § 223 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť trestní stíhání je promlčeno. V odůvodnění je dále uvedeno, že rozsudkem OS ze dne 13.11.2013 byli obžalovaní dle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby, avšak na základě odvolání státního zástupce byl rozsudek usnesením Městského soudu v Praze z 19.6.2014 zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena zpět. Následoval další rozsudek OS z 23.10.2014 o zproštění obviněných dle § 226 písm. a) trestního řádu, který byl opět zrušen. Dne 26.8.2015 OS zprostil obžalované dle § 226 písm. b) trestního řádu, zmíněný rozsudek byl opětovně zrušen v celém rozsahu. Následoval čtvrtý rozsudek OS ze dne 9.5.2016, kterým byli obžalovaní zproštěni obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu, zmíněný rozsudek byl zrušen. Následoval další rozsudek OS ze dne 17.11.2016, kterým byli obžalovaní opětovně zproštěni dle § 226 písm. a) trestního řádu, který byl opětovně zrušen. Dne 14.12.2018 OS vyhlásil šestý rozsudek, kterým bylo obžalovaní dle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby, a i zmíněný rozsudek byl následně zrušen odvolacím soudem a věc byla vrácena zpět s pokynem k opětovnému hodnocení provedených důkazů. V odůvodnění dále OS uvedl, že zdejší žalobce dal pokyn k proplacení faktur, ačkoli řádně nezkontroloval, zda plnění se na základě smluv uskutečnilo, v jednání zdejšího žalobce soud spatřoval zavinění v podobě vědomé nedbalosti, tím se dle soudu dopustil trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož z hrubé nedbalosti porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku a tím jinému způsobil značnou škodu. Jelikož trestní odpovědnost u obžalovaného, tedy zdejšího žalobce, zanikla uplynutím promlčecí doby ke dni 21.12.2014, další trestní stíhání je tak nepřípustné dle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, z toho důvodu rozhodl OS o zastavení trestního stíhání. -) Usnesením Městského soudu v Praze ze 17.9.2020 byla stížnost státního zástupce proti usnesení OS ze dne 25.5.2020 zamítnuta. Usnesení OS z 25.5.2020 nabylo právní moci dle vyznačené doložky dne 17.9.2020. -) Usnesením ze dne 14.1.2021 bylo rozhodnuto ve věci zdejšího žalobce tak, že dle § 11 odst. 4 trestního řádu se pokračuje v trestním stíhání, které bylo usnesením OS ze dne 25.5.2019 zastaveno, neboť zdejší žalobce prohlásil, že na projednání věci trvá. -) Prohlášením ze dne 28.1.2021 vzal zdejší žalobce (coby obžalovaný) zpět své prohlášení o požadavku projednání věci po zastavení řízení. -) Usnesením z 5.2.2021 vzal OS na vědomí zpětvzetí prohlášení zdejšího žalobce a řízení tak ve vztahu k němu skončilo. Usnesení o vzetí na vědomí zpětvzetí prohlášení nabylo právní moci dne 5.2.2021.

9. Soud pro nadbytečnost a z důvodu hospodárnosti zamítl provedení následujících důkazních návrhů: žádost o provedení dohledu z 1.2.2013, žádost o provedení dohledu ze dne 10.4.2013 a ze dne 6.7.2011, listiny z trestního spisu vedeného u OS nad rámec shora uvedených listin, a to zejména všemi rozsudky, všemi protokoly o konaných hlavních líčeních a o výslechu obviněných a svědků, všemi podáními žalobce a dalšími listinami, které byly navrženy k důkazu, potvrzení o úhradách faktur, potvrzení o konaných poradách s obhájcem, účastnický výslech žalobce, žádost o provedení dohledu v trestním stíhání z 1. 2. 2013, neboť dle soudu byl dostatečně zjištěn skutkový stav na základě shora provedeného dokazování. Z dalších provedených důkazů (tj. faktury vystavené obhájkyní žalobce, přípis žalobce z 24. 6. 2021) soud nezjistil pro rozhodnutí věci relevantní skutečnosti, pročež se jimi v tomto rozsudku nezabýval pro nadbytečnost. <b>Právní úprava:</b> 10. Soud na danou věc aplikoval níže uvedená zákonná ustanovení.

11. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

12. Podle § 3 písm. a), b), c) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

13. Dle § 5 písm. a), b) OdpŠk na stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

15. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. <b>Právní posouzení věci:</b> 17. Žalobce se domáhal náhrady škody odpovídající nákladům vynaloženým na obhajobu ve výši 258 544,50 Kč s odůvodněním, že nebyl odsouzen a trestní stíhání tak bylo vedeno nezákonně. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu škody či nemajetkové újmy.

18. Jak plyne ze shora uvedeného, OdpŠk v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí (či došlo k nesprávnému úřednímu postupu); (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem), jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. [spisová značka]).

19. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu újmy (škody či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). Jiné než odsuzující rozhodnutí, je totiž v zásadě rozhodnutím, které ve svých důsledcích ruší účinky zahájeného trestního stíhání, a má tak stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk. Zároveň však OdpŠk vylučuje vznik nároku na náhradu újmy v případech stanovených v ustanovení § 12 OdpŠk.

20. Dle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk platí, že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

21. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl v posuzovaném trestním řízení stíhán pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. b, odst. 2 písm. e), f) trestního zákoníku Trestní stíhání žalobce neskončilo jeho pravomocným odsouzením, přičemž žalobce byl celkem 6x nepravomocně zproštěn obžaloby, avšak zprošťující rozsudek byl vždy zrušen odvolacím soudem. V usnesení ze dne 25. 5. 2020 pak OS zastavil trestní stíhání dle § 223 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodu promlčení stíhání, avšak zároveň uzavřel, že se zdejší žalobce dopustil trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož z hrubé nedbalosti porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku a tím jinému způsobil značnou škodu.

22. Soud má za to, že běh času nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného. Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).

23. Aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, stanovícího (mimo jiné), že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, se tak jeví být zcela adekvátní. Uplynutí delší doby od spáchání trestného, tedy pro společnost nebezpečného, činu by tak nemělo být důvodem pro to, aby stát poskytoval odškodnění jeho pachateli, třebaže shledává, že již není nutno, aby v zájmu společnosti na eliminaci škodlivých jednání vůči pachateli působil trestněprávními prostředky. V opačném případě by v podstatě byly naroveň postaveny trestně stíhaná osoba, která se žádného trestného činu nedopustila, a osoba, jež se ho sice dopustila, ale která je s ohledem na delší časovou prodlevu od spáchání trestného činu a zahájení trestního řízení ušetřena povinnosti akceptovat trestněprávní následky svého jednání. Plynutí času nelze v zásadě pokládat za skutečnost, která by z osoby, jež se dle výsledků trestního řízení dopustila trestného činu, učinila osobu, jejíž jednání bylo prosto veškeré protiprávnosti a která si zasluhuje nahradit škodu jí vzniklou tím, že v zájmu prošetření společnost ohrožujícího jednání vůči ní bylo zahájeno trestní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).

24. Dále soud poukazuje na to, že judikatura Nejvyššího soudu ČR je v otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, ustálena v následujícím závěru. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) by taková osoba (jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchala či nikoli) měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v mnoha případech vedl k „ odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. § 11 odst. 4 tr. řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021).

25. Dále soud vzal v úvahu závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 931/2019, že:„ (…) zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk). Těmto případům odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o její vině“ (zvýraznění doplněno).

26. Nejvyšší soud ČR v citovaném rozhodnutí dále uzavřel, že:„ nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). (…) žalobkyně tak disponovala prostředkem, jehož pomocí se mohla domoci z jejího pohledu příznivějšího výsledku, který by jí vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Jestliže by žalobkyně trvala na projednání věci, byl by pro vznik nároku rozhodující výsledek pokračujícího řízení, k tomu však ani podle tvrzení žalobkyně nedošlo“ (zvýraznění doplněno).

27. Posuzované trestní stíhání žalobce bylo zastaveno (obdobně jako ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu) z důvodu plynutí času, resp. promlčení trestního stíhání. OS zároveň dospěl k závěru, že žalobce se dopustil trestného činu, pro nějž byl stíhán, avšak trestní stíhání bylo promlčeno, pročež muselo být řízení zastaveno. Žalobce sice nejprve trval na projednání věci poté, co bylo jeho stíhání zastaveno, avšak následně vzal své prohlášení zpět. Tím se dobrovolně vzdal možnosti, aby v trestním stíhání bylo pokračováno, a mohlo tak být rozhodnuto o jeho vině či nevině. Pro vznik nároku na náhradu škody by přitom byl rozhodující výsledek následného řízení. Jestliže se tedy žalobce spokojil se zastavením trestního stíhání z důvodu promlčení, nelze ve světle shora citované judikatury učinit jiný závěr, než že žalobci náhrada škody dle § 12 OdpŠk nepřísluší.

28. Soud zároveň neshledal, že by v dané věci byly dány okolnosti nasvědčující tomu, že trestní řízení bylo vedeno svévolně. Uvedený závěr nelze dle soudu dovodit ani z toho, že byl žalobce celkem 6x zproštěn obžaloby, neboť se vždy jednalo o nepravomocné rozhodnutí, které bylo 6x zrušeno odvolacím soudem.

29. S přihlédnutím k uvedenému soud uzavřel, že byla naplněna podmínka § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk vylučující vznik nároku žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním. Žaloba tedy byla v celém rozsahu zamítnuta (srov. výrok I.). Soud se pro nadbytečnost již dále nezabýval existencí tvrzené škody či její výší, neboť by to nemělo žádný praktický dopad (srov. výrok II.). <b>K nákladům řízení:</b> 30. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

31. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

32. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 100 Kč odpovídající paušální náhradě za 7 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, účast na 3 jednání soudu a 3x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 33. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal důvod.