12 C 96/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobců: A) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce B) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu újmy

I. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 4. 2019 do 8. 9. 2019, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se každý žalobce domáhal zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 16. 4. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 33 823 Kč k rukám právního zástupce žalobců, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 25. 4. 2019 se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. Dále se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 52 500 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, a dále se domáhali společného nároku ve výši 164 514,30 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody, odpovídající nákladům na obhajobu. Žalobci uvedli, že usnesením Policie ČR ze dne 24. 9. 2013, č.j. KRPL-40027-163/TČ-2013-181181, bylo zahájeno jejich trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Dne 17. 5. 2018 vydal Okresní soud v Semilech (dále jen„ OS“) rozsudek č.j. 2 T 213/2014-1658, kterým zprostil oba žalobce obžaloby. V usnesení o zahájení trestního stíhání tak žalobci spatřují nezákonné rozhodnutí. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené trestním stíháním žalobci uvedli, že její vznik nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozené osoby, a jde tedy pouze o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Žalobci dále tvrdili, že nezákonné rozhodnutí mělo dopad do jejich osobní sféry, mělo nepříznivý vliv na jejich pověst a dosavadní způsob života. Žalobci dále měli za to, že trestní řízení, které bylo zahájeno 24. 9. 2013 a skončilo dne 17. 5. 2018, bylo nepřiměřeně dlouhé, za což požadovali odškodnění. V neposlední řadě žalobci uvedli, že svůj nárok uplatnili u žalované dne 15. 10. 2018, ta však do dne podání žaloby nerozhodla.

2. V podání ze dne 7. 6. 2019 žalobce uvedl, že byl nucen strpět veškeré úkony trestního stíhání (jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem), a to za situace, kdy policejnímu orgánu byly již na počátku trestního stíhání známy zásadní skutečnosti, které ve své stížnosti proti zahájení stíhání žalobce uvedl. Pokud by tyto skutečnosti byly řádně prověřeny policejním orgánem a dozorovým státním zástupcem, tak by mohlo být trestní stíhání na jejich základě zastaveno, čímž by rovněž nedošlo k finančním nákladům na obhajobu. Žalobce si v důsledku trestního stíhání musel vypůjčit nemalé finanční prostředky na zajištění své obhajoby od rodičů, kteří jsou ve starobním důchodu a pobírají pouze průměrný starobní důchod. Žalobce vleklé trestní stíhání poškodilo v osobní rovině i dalším způsobem, neboť z obavy před orgány činnými v trestním řízení a z dlouhodobé nejistoty, co bude v budoucnu, se jeho manželka odstěhovala ze společné domácnosti. S ohledem na probíhající rozvodové řízení, byl žalobce nucen si najít nové bydlení. Žalobce byl poškozen rovněž po stránce pracovní, neboť ve všech společnostech panovala nejistota ohledně budoucnosti a zaměstnanci žalobce byli opakovaně nuceni svědčit u soudu.

3. Žalobkyně v podání uvedla, že byla nucena strpět veškeré úkony trestního stíhání, a musela si vypůjčit nemalé prostředky na zajištění obhajoby od svých dětí. Trestní stíhání žalobkyni poškodilo v osobní rovině, neboť téměř nenapravitelně narušilo vztahy v rodině, a to nejen ve vztahu k dětem, ale také k žalobci, který je bratrem žalobkyně, s jejich rodiči. Žalobkyně udělila plnou moc k vedení společnosti žalobci s plnou důvěrou. Na její psychiku mělo poté dopad zjištění, že je proti ní vedeno trestní stíhání, které mělo nepříznivý vliv na její pověst a dosavadní způsob života. Žalobkyně se poté, co se dozvěděla, že je proti ní vedeno trestní stíhání, psychicky zhroutila a nepohodla se svými rodiči. Zdravotní stav žalobkyně od té doby není uspokojivý, nicméně stabilizovaný. Po přechodnou dobu byla v pracovní neschopnosti a do současné doby dochází do ambulantní psychiatrické ordinace. Žalobkyně se přitom dříve nikdy neléčila.

4. V podání ze dne 6. 12. 2019 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobci své nároky uplatnili dne 15. 10. 2018. K projednání žádosti došlo dne 2. 9. 2019 stanoviskem, v němž žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, za což se žalobcům omluvila a přiznala každému z nich zadostiučinění ve výši 10 000 Kč, což považovala za dostatečné odškodnění, a to zejména s ohledem na to, že žalobci pouze obecně tvrdili zásahy do jejich života, nicméně konkrétní tvrzení ani důkazy nepředložili. Dále žalovaná přiznala náhradu škody odpovídající obhajnému ve výši 160 534,30 Kč. Žalovaná uznala všechny požadované úkony právní služby, s výjimkou doplnění odvolání dne 9. 5. 2016, neboť dle žalované se jednalo o neúčelný úkon. Žalovaná neshledala existenci odpovědnostního titulu, spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení.

5. Dne 20. 12. 2019 žalobci vzali svou žalobu částečně zpět, a to v návaznosti na plnění ze strany žalované dne 9. 9. 2019. Žalobci vzali svou žalobu zpět co do částky 160 534,30 Kč ve vztahu k nároku na náhradu škody, a dále každý z žalobců částku 10 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí a jím způsobené újmy, nadále však požadovali úroky z prodlení z již přiznaných částek.

6. Usnesením ze dne 24. 6. 2020 bylo řízení zastaveno co do částky 10 000 Kč ve vztahu ke každému žalobci, a dále co do částky 160 534,30 Kč, odpovídající náhradě škody.

7. Dne 1. 6. 2021 se ve věci konalo jednání, během něhož byli žalobci poučeni o tom, že dosud nesplnili svou procesní povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání, pročež byli vyzváni dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů k dopadům nezákonného rozhodnutí, respektive trestního stíhání do jejich osobní sféry, a to zejména do sféry rodinné, pracovní a případně i jiných složek osobního života. Žalobci byli poučeni o možných následcích nesplnění výzvy. Během jednání byly nároky na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání vyloučeny k samostatnému projednání (následně vedeno u nadepsaného soudu pod sp. zn. 12 C 127/2021). Předmětem nadepsaného řízení tak zůstal pouze nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním.

8. V podání ze dne 28. 6. 2021 žalobci v návaznosti na výzvu soudu odkázali na své doplnění žaloby ze dne 7. 6. 2019. <b>Skutková zjištění:</b> 9. Ze shodných tvrzení stran stejně jako z listinných důkazů (tj. žádost žalobců ze dne 28. 6. 2019 a ze dne 12. 10. 2018, přípis žalované ze dne 16. 10. 2018, výzva ze dne 17. 6. 2019, stanovisko žalované ze dne 2. 9. 2019) vzal soud za prokázané, že žalobci se dne 15. 10. 2018 obrátili na žalovanou s žádostí o náhradu újmy za nezákonné trestní stíhání. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjistil, že žalovaná žádosti žalobců částečně vyhověla, když jim přiznala částku 160 534,30 Kč coby nárok na náhradu škody (obhajné), přičemž z požadované náhrady nákladů na obhajobu nebyl uznán jediný úkon právní služby, a sice doplnění odvolání ze dne 9. 5. 2016; za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním byla každému z žalobců zaplacena částka 10 000 Kč a omluva za nezákonné trestní stíhání, a požadované odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání nebylo přiznáno, neboť dle žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

10. Soud tedy konstatuje, že žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody, resp. poskytnutí zadostiučinění způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

11. Žalovaná zaplatila právnímu zástupci žalobců dne 5. 9. 2019 částku 90 267,15 Kč - ve prospěch zdejšího žalobce a ve prospěch zdejší žalobkyně částku 90 267,15 Kč (srov. schvalovací doložky žalované).

12. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. 2 T 213/2014 soud zjistil následující skutečnosti: Usnesením ze dne 24.9.2013 bylo zahájeno trestní stíhání zdejších žalobců pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, kterého se měli dopustit tím, že krátili daň v důsledku nepravdivě podaných informací finančnímu úřadu. Dle doručenek bylo usnesení doručeno zdejší žalobkyni dne 25.9.2013 a žalobci dne 1.10.2013. Dne 30.9.2013 podala žalobkyně stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, dne 3.10.2013 podal stížnost žalobce. Dne 9.10.2013 Okresní státní zastupitelství v Semilech zamítlo stížnosti žalobců jako nedůvodné. Dne 19.12.2014 byla OS doručena obžaloba, podaná Okresním státním zastupitelstvím v Semilech proti zdejším žalobcům, pro spáchání trestného činu, respektive zločinu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Dne 22.3.2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým byli zdejší žalobci odsouzeni dle § 240 odst. 2 trestního zákoníku k trestům odnětí svobody v délce trvání zdejší žalobkyně 2 let a žalobce 2 roky a 6 měsíců s podmíněným odkladem po dobu 3 let. Dne 12.10.2016 byl napadený rozsudek OS odvolacím soudem zrušen dle § 259 odst. 1 trestního řádu a věc byla vrácena zpět k dalšímu projednání. V odůvodnění odvolacího soudu je mimo jiné uvedeno, že je třeba se vypořádat s alternativním návrhem na možnou jinou právní kvalifikaci. Napadený rozsudek byl zrušen pro jeho vady a pro pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, uložil OS, aby doplnil dokazování. Dne 17.5.2018 byl vyhlášen rozsudek, kterým byli žalobci zproštěni obžaloby. Dle doložky, vyznačené na rozsudku, nabyl rozsudek právní moci dne 31.5.2018.

13. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil následující skutečnosti: z pohledu žalobce bylo trestní stíhání křivda. Všichni zaměstnanci společnosti, v níž žalobce působí, byli vyslýcháni a od té doby se žalobce koukají jako na kriminálníka, který okrádá stát. V domácnosti žalobce byla situace napjatá, jeho bývalá žena je labilnější, takže stíhání žalobce špatně snášela, musela brát léky na nervy, nakonec se se žalobcem rozvedli. Společnou domácnost udržoval žalobce s manželkou kvůli dětem, aby trochu odrostly, než se rozvedou. Žalobcova bývalá manželka měla jiného partnera, ale kvůli dětem se dohodli, že se rozvedou až později. Žalobce podal návrh na rozvod. O trestním stíhání žalobce vědělo jeho okolí v [obec], žalobce se dozvěděl, co se o něm povídá, což pro něj nebylo příjemné. Trestní stíhání mělo vliv na žalobcův vztah se sestrou, která byla jednatelkou společnosti, jejíž činnosti se týkalo trestní stíhání. Sestra žalobci dávala za vinu, že udělal něco špatně, což vedlo ke stíhání obou dvou. Žalobce dále vypověděl, že na svou obhajobu si nemusel půjčit peníze. Na následný dotaz soudu, že v žalobě tvrdí, že si musel půjčit od svých starších rodičů, žalobce uvedl, že si je nepůjčil od banky, ale od rodičů, což nepovažoval za půjčku, když je to v rodině. Žalobce dle dohody se sestrou (tj. zdejší žalobkyně) hradil náklady na obhajobu za oba dva.

14. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. <b>Právní úprava:</b> 15. Soud věc posoudil ve světle níže uvedených zákonných ustanovení.

16. Podle ustanovení § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

17. Podle § 3 písm. a), b), c) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

18. Dle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

20. Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. <b>Právní posouzení dané věci:</b> 22. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobci se domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši (po částečném zpětvzetí žaloby) 50 000 Kč pro každého žalobce. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu újmy.

23. Jak plyne ze shora uvedeného, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 zákona) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí (či došlo k nesprávnému úřednímu postupu); (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem), jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

24. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

25. Jak uvedeno shora, stát stíhá objektivní odpovědnost. Z toho plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona).

26. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. nezákonném trestním stíhání žalobce), neboť žalobci byli obžaloby zproštěni. Existence odpovědnostního titulu ostatně ani nebyla mezi stranami sporná, přičemž žalovaná sama žalobce odškodnila, jakkoli pouze částečně.

27. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že vznik nemajetkové újmy (jakkoliv je každé trestní stíhání spojeno vždy s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob – srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

28. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) povaha trestní věci, (ii) délka trestního řízení a (iii) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

29. V daném případě byli žalobci trestně stíháni pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství se sazbou trestu odnětí svobody ve výši 2 – 8 let. Povahu věci soud hodnotí jako spíše méně závažnou, neboť ve společnosti je dle soudu hospodářská trestná činnost zpravidla vnímána méně negativně, než např. násilná trestná činnost proti životu či zdraví.

30. Co se týče trvání zásahu spočívajícího ve vedení nezákonného trestního stíhání, tak ten trval ve vztahu k žalobkyni od 25. 9. 2013 a ve vztahu k žalobci od 1. 10. 2013 (kdy jim bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání) do 31. 5. 2018, kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Dle soudu délka předmětného trestního stíhání (tj. cca 4 roky a 8 měsíců) nebyla nepřiměřeně dlouhá, o čemž zdejší soud rozhodl též rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 ve věci vedené pod sp. zn.

12. C 127/2021).

31. Žalobce tvrdil dopady trestního stíhání do své osobnostní, rodinné a pracovní sféry, a to konkrétně, že byl nucen strpět veškeré úkony trestního stíhání (jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem), a to za situace, kdy policejnímu orgánu byly již na počátku trestního stíhání známy zásadní skutečnosti, které ve své stížnosti proti zahájení stíhání žalobce uvedl. Žalobce dále tvrdil, že si v důsledku trestního stíhání musel vypůjčit nemalé finanční prostředky na zajištění své obhajoby od rodičů, kteří jsou ve starobním důchodu a pobírají pouze průměrný starobní důchod. Žalobce však při svém výslechu nejprve vypověděl, že si peníze na obhajobu nikde nepůjčoval, nakonec svou výpověď změnil, že si půjčil peníze pouze od rodičů, ale že to nevnímal jako půjčku, neboť to bylo v rodině. Soud tedy nemá za prokázané, že by žalobci v souvislosti se zápůjčkou peněz došlo k výraznější újmě. Žalobce dále tvrdil, že byl poškozen v osobní rovině i dalším způsobem, neboť z obavy před orgány činnými v trestním řízení a z dlouhodobé nejistoty se jeho manželka odstěhovala ze společné domácnosti, a žalobci se tak v důsledku trestního stíhání rozpadlo manželství. Z provedeného výslechu žalobce však vyplynulo, že společnou domácnost udržoval žalobce s manželkou pouze kvůli dětem, aby odrostly, než se s manželkou rozvedou. Žalobcova bývalá manželka navíc měla v té době jiného partnera, ale kvůli dětem se dohodli, že se rozvedou až později. Nakonec návrh na rozvod manželství podal sám žalobce, nikoli jeho manželka. Soud tedy nemá za prokázané, že by rozpad manželství žalobce souvisel s jeho trestním stíháním. Žalobce dále tvrdil, že byl poškozen rovněž po stránce pracovní, neboť ve všech společnostech, kde působil, panovala nejistota ohledně budoucnosti a zaměstnanci žalobce byli opakovaně nuceni svědčit u soudu; žalobce se cítil špatně v kontaktu s nimi. Trestní stíhání mělo vliv na vztah se sestrou.

32. Jelikož žalobce tvrdil dopady trestního stíhání pouze velmi obecně, aniž by k jejich prokázání navrhl důkazy, soud jej vyzval dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Žalobce sice doplnil tvrzení (byť nepříliš konkrétně), avšak k jejich prokázání navrhl pouze účastnický výslech. Výslech účastníka řízení je přitom velmi specifický důkaz, který připadá v úvahu pouze v situace, kdy dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (srov. § 131 o.s.ř.) a jedná se pouze o důkaz podpůrný. Nadto ani výslech žalobce nepřesvědčil soud o tom, aby měl tvrzení v žalobě za prokázaná, ba naopak si několikrát žalobní tvrzení s výpovědí odporovala.

33. S přihlédnutím k uvedenému soud uzavřel, že žalobce netvrdil ani neprokázal, že by újma dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění na rámec toho, co již žalobci poskytla žalovaná. Dle soudu je tedy finanční kompenzace a omluva poskytnutá žalovanou dostatečná. Žaloba tedy byla v dané části pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

34. Žalobkyně tvrdila dopady trestního stíhání do své osobnostní, rodinné a pracovní sféry, a to konkrétně, že byla nucena strpět veškeré úkony trestního stíhání (jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem), a to za situace, kdy policejnímu orgánu byly již na počátku trestního stíhání známy zásadní skutečnosti, které ve své stížnosti proti zahájení stíhání žalobce uvedl. Žalobkyně dále tvrdila, že si v důsledku trestního stíhání musela vypůjčit nemalé finanční prostředky na zajištění své obhajoby od svých dětí. Z účastnického výslechu žalobce však vyplynulo, že veškeré náklady na obhajobu hradil právě on, a to i za žalobkyni, přičemž si měl část peněz půjčit (i ve prospěch žalobkyně) od jejich společných rodičů. Soud tedy nemá za prokázané, že by žalobkyni v souvislosti se zápůjčkou peněz došlo k výraznější újmě, resp. že by vůbec k zápůjčce došlo. Žalobkyně dále tvrdila, že trestní stíhání narušilo rodinné vztahy s jejím bratrem (tj. žalobcem) a s jejími dětmi a jejími rodiči. Žalobkyně též uvedla, že po přechodnou dobu byla v pracovní neschopnosti a do současné doby dochází do ambulantní psychiatrické ordinace. Uvedená tvrzení však nebyla nijak prokázána.

35. Jelikož žalobkyně tvrdila dopady trestního stíhání pouze velmi obecně, aniž by k jejich prokázání navrhla důkazy, soud ji vyzval dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Žalobkyně sice doplnil tvrzení (byť nepříliš konkrétně), avšak k jejich prokázání navrhla pouze účastnický výslech. Nadto se k jednání nedostavila a její právní zástupkyně sdělila, že účastnický výslech žalobkyně nadále není navrhován.

36. S přihlédnutím k uvedenému soud uzavřel, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by újma dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění na rámec toho, co již žalobkyni poskytla žalovaná. Dle soudu je tedy finanční kompenzace a omluva poskytnutá žalovanou dostatečná. Žaloba tedy byla v dané části pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. <b>K úrokům z prodlení:</b> 37. Žalobci dále požadovali úroky z prodlení od správného data 16. 4. 2019 do zaplacení.

38. Jak uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

39. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 15. 10. 2018 Lhůta 6 měsíců žalované uplynula dne 15. 4. 2019 (pondělí). Žalovaná se tak dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 16. 4. 2019, a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobcům nárok na zákonné úroky z prodlení z částky 10 000 Kč od 16. 4. 2019 do 8. 9. 2019, jak požadovali žalobci, když žalovaná plnila dne 9. 9. 2019. Zákonné úroky z prodlení byly přiznány v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. výrok I.). <b>K nákladům řízení:</b> 40. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Pro účely nákladů řízení se tak na žalobce hledí jako na zcela úspěšné, neboť žalovaná částečně plnila.

41. Náklady řízení žalobců sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč); uvedená výše pak byla ponížena o 20 % v souladu s § 12 advokátního tarifu za zastupování více účastníků, tj. 4 960 Kč za 1 úkon ve vztahu k oběma žalobcům.

42. V daném případě bylo provedeno 5 úkonů právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, (iii) doplnění žalobních tvrzení, a (iv) 2x účast na jednání soudu (tj. 24 800 Kč), a dále 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 1 500 Kč. Celková částka 26 300 Kč pak byla navýšena o 21% DPH na 31 823 Kč + soudní poplatek (srov. výrok III.). <b>Ke lhůtě k plnění:</b> 43. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty za středníkem o.s.ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.