14 C 1/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 391 325,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nemajetkové újmě z nepřiměřené délky soudního řízení částku 40 771 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% p.a. od 27. 11. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. V převyšující části co do 350 554,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% p.a. od 27. 11. 2020 se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy z důvodu svého nezákonného trestního stíhání, které se ukázalo být lichým a též z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, které se proti žalobci vedlo. Uvedl k tomu, že bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, KRP Ústeckého kraje, Územní odbor [obec], 2. oddělení OOK, [ulice a číslo], [PSČ] [obec] ze dne 14. 8. 2013, č.j.: KRPU -141948-34/TČ-2013-040672. Po následném vyšetřování byla ve věci podána obžaloba u Okresního soudu v Litoměřicích. Soudem byla věc vedena pod sp.zn.: 24 T 193/2013. Žalobci bylo kladeno za vinu, že se měl dne 19. 6. 2013 v obci [anonymizováno] dopustit zločinu - loupeže, jednání bylo kvalifikováno podle ust. § 173 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a tohoto jednání se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství. Za tento zločin stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody v rozsahu 2 - 10 let. Trestní řízení bylo skončeno tak, že žalobce byl podle ust. § 226 písm. c) zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, obžaloby zproštěn, a to rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č.j.: 24 T193/2013-577. Rozsudek nabyl ve vztahu k žalobci právní moci dne 21. ledna 2020. V příslušné trestní věci bylo trestní stíhání zahájeno dne 14. 8. 2013. Žalobce, jako jeden z obžalovaných, byl zproštěn podané obžaloby, a to nejprve již rozhodnutím soudu ze dne 18. 9. 2014. Toto rozhodnutí bylo následně na základě odvolání, které podal státní zástupce, odvolacím soudem zrušeno, a to rozhodnutím ze dne 10. 9. 2015. Soud I. stupně následně uznal žalobce vinným z jednání, pro které byl stíhán, a to rozsudkem ze dne 21. 2. 2017. K tomuto rozhodnutí přistoupil soud přes to, že důkazní prostředky ve spise nedoznaly změn a nebyly prováděny nové důkazy. Oproti prvotnímu rozhodnutí však soud vyhodnotil důkazy s opačným závěrem a žalobce a ostatní obžalované odsoudil. Soudem při tom nebylo vyhověno návrhu na provedení dalších důkazů. Soud pak neprováděl ani důkaz, jehož provedení mu mělo být uloženo odvolacím soudem. Ze strany obžalovaných bylo již předtím poukazováno na to, že se jednání dopustily jiné osoby, což orgány činné v trestním řízení prošetřovaly pouze povrchně. Po tomto odsuzujícím rozsudku posuzoval věc na základě podaných odvolání opětovně odvolací soud, který rozhodnutím ze dne 14. 12. 2017 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu opět vrátil k dalšímu postupu. Soud I. stupně pak posledním rozsudkem ve věci rozhodl tak, že se obžalovaní zprošťují podané obžaloby. Rozsudek byl vynesen až dne 26. 11. 2019. Podle soudu nebylo nepochybně prokázáno, že byl daný skutek spáchán žalobcem a ostatními obžalovanými. Trestní řízení pak trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

2. Žalobce co do zadostiučinění v penězích z titulu nezákonného trestního stíhání uvedl, že co do povahy trestní věci, byl stíhán pro zločin loupeže (§ 173 odst. 1 trestního zákoníku), kdy je za toto jednání stanoven trest odnětí svobody v rozmezí 2 - 10 let nepodmíněně. Délka trestu je v tomto případě střednědobého charakteru. Povaha trestné činnosti, pro niž byl žalobce stíhán a nepravomocně odsouzen, způsobuje společenské odsouzení, a to navíc za situace, kdy při jednání mělo dojít ze strany žalobce k napadení jiné osoby ([anonymizována tři slova]). Co do celková délky řízení, zásah trval ode dne 14. 8. 2013 do doby, kdy se rozhodnutí stalo pravomocným, tj. do 21. 1. 2020, což představuje dobu 6 let 5 měsíců a 7 dnů. Tato doba se velmi výrazně vymyká průměrným dobám trestního řízení, které bývají uváděny v meziročních statistických údajích. Žalobce od počátku svou vinu popíral. Nezavinil délku trestního stíhání, kdy z přehledu údajů, uvedených na infosoudu, je zřejmý postup při vyřizování trestní věci a časové prodlevy během rozhodování soudů obou stupňů. Ke zrušení nařízeného hlavního líčení došlo za celou dobu pouze dvakrát. Co do následků v osobní sféře poškozeného, žalobce nijak nepřispěl k tomu, že proti němu bylo či muselo být zahájeno trestní stíhání. Trestní stíhání následně trvalo po velmi dlouhou dobu, a to téměř 6 a půl roku. Vedené trestní řízení mělo velmi výrazné negativní dopady do osobnostního života žalobce. Došlo k zásahu do jeho profesního a rodinného život, jakož i jeho soukromí a jiných životních sfér. Žalobce byl svými rodiči vyhozen z domu, kde bydlel. K tomu došlo v důsledku toho, že se za něj rodiče v předchozí době v souvislosti s jeho propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody, který v minulosti vykonával, zaručili. Žalobce se naopak zaručil a rodičům slíbil, že už se jednání, které je považováno za trestné, nedopustí. Žalobce následně přišel i o své zaměstnání. V souvislosti se zahájením trestního stíhání začal opět užívat drogy. Žalobce žil na malé vesnici, kde prakticky všichni věděli, že je stíhán pro přepadení [anonymizována tři slova] [anonymizováno], tuto situaci psychicky neunesl a musel vyhledat lékařskou péči psychiatra O skutečnosti, že byl podané obžaloby po letech zproštěn se však občané vesnice, ale ani další osoby, nedozvěděli. Důsledky negativního dopadu tak přetrvávají po další období. Žalobce prožíval danou situaci velmi úzkostlivě. S ohledem na jeho dřívější odsouzení, kdy již v minulosti vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, přicházelo v úvahu velmi reálně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to nezanedbatelné délky. Ačkoliv tedy žalobce odmítal, že by byl s projednávanou záležitostí jakkoli spojen, byl nejistotě vystaven po velmi dlouhé období. Nezákonným trestním stíháním bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva na respekt k soukromému životu dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce tímto požaduje ve vztahu k tomuto nároku po žalované uhradit částky ve výši 250 000 Kč.

3. Co do zadostiučinění z nepřiměřené délky trestního řízení žalobce uvedl, že přiměřená délka trestního řízení je součástí práva na spravedlivý proces. Trestní řízení trvalo 6 let 5 měsíců a 7 dní, kdy tuto dobu nelze považovat za přiměřenou. První zprošťující rozhodnutí bylo soudem I. stupně vyneseno dne 18. 9. 2014. Proti němu bylo podáno odvolání státním zástupcem. Spis byl odvolacímu soudu odeslán dne 12. 1. 2015 a rozhodnutí bylo vyhlášeno dne 10. 9. 2015, kdy byl spis k dalšímu rozhodnutí navrácen soudu I. stupně až dne 7. 4. 2016. V druhé fázi rozhodování nařídil soud I. stupně jednání až dne 6. 12. 2016 a dne 21. 2. 2017 bylo následně rozhodnuto o tom, že obžalovaní jsou vinni. O podaném odvolání obžalovaných rozhodl odvolací soud dne 14. 12. 2017, kdy rozsudek soudu I. stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu rozhodnutí. Spis byl soudu I. stupně vrácen dne 26. 2. 2018 a při dalším rozhodování o podané obžalobě nařídil soud I. stupně jednání až na den 11. 10. 2018, kdy konečné rozhodnutí bylo soudem vyneseno během hlavního líčení až dne 26. 11. 2019. Z údajů výročních statistických zpráv Ministerstva spravedlnosti k činnosti soudů je například zřejmé (viz str. 41 a 107), že v roce 2019 trvala délka řízení u trestních soudů I. stupně průměrně 195 dní a délka odvolacího řízení trvala průměrně 56 dní (viz výroční statistická zpráva za rok 2019). Patrný pak je vývoj i za předcházející roky. Samotné trestní stíhání bylo zahájeno dne 14. 8. 2013 vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a u soudu pak bylo řízení zahájeno již dne 19. 12. 2013, tj. po čtyřech měsících. Dalších 6 let pak byla věc vedena u soudů, kdy je z délky trestního stíhání zřejmé, že se toto značně vymyká délce většiny jiných trestních řízení, ačkoliv se nejednalo o trestnou činnost tak velmi složitého charakteru. Z čísla jednacího konečného rozsudku je zřejmé, že spis nečítal tisíce listin.

4. Pokud jde o složitost případu, argumentoval, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku (sp. zn: 30 Cdo 2138/2009) vyjádřil podstatná kritéria složitosti případu, kterými jsou věci se zapojením mezinárodního prvku, skutkově složité věci v závislosti na rozsahu předmětu řízení, restituční řízení, velké množství důkazních prostředků či jejich obtížná dosažitelnost a rovněž počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována. Žalobce má za to, že se v jeho případě nejednalo o případ, který by spadal do množiny výše uvedených příkladů. Co do jednání žalobce, pak ten nepřispíval svou nečinností či aktivitou obstrukčního charakteru. Co do postupu orgánů, lze kromě časových prodlev v rozhodování, jak poukázáno výše, zmínit například i to, že se soud I. stupně neřídil tím, co mu bylo uloženo odvolacím soudem, kdy neprováděl poté, co mu byla vrácena věc k dalšímu rozhodnutí, důkaz, který měl být proveden. Na to pak navazovalo další řízení v podobě opětovného zrušení rozsudku odvolacím soudem a potřeba nového rozhodnutí. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce, žalobce nepřiměřenou délku řízení vnímal velmi citlivě, následky vedeného řízení se jej značně dotýkaly a velmi podstatně zasáhly do jeho života. Žalobce měl zájem, aby ve věci bylo rozhodnuto rychle, neboť jak již bylo shora popsáno jednalo se o situaci velice stresující, zasahující do jeho rodinného, soukromého i pracovního života. Dle ELSP a Nejvyššího soudu se poskytuje přiměřené zadostiučinění za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení s následným připočtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií vyjmenovaných v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud toto popisuje ve svém stanovisku pro stanovení výše zadostiučinění za průtahy v soudním řízení tak, že základní částka je podle něj násobkem celkové doby řízení a částky přiznávané za jednotku času řízení. Tu, i s ohledem na evropskou judikaturu, Nejvyšší soud stanovil v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za rok řízení, přičemž první dva roky řízení by měly být zohledněny poloviční částkou. Žalobce tedy požaduje částku ve výši 108 712 Kč, kterou stanovil - za první dva roky řízení částku 10 000 Kč/rok, tj. 20 000 Kč, za třetí a následující roky částku 20 000 Kč/rok, tj. 80 000 Kč, za období od 15. 4. 2019 do 21. 1. 2020, tj. 159 dní částku 8 712 Kč (20 000 Kč/rok bylo vyděleno počtem kalendářních dní v roce a následně vynásobeno příslušným počtem dní). Výslednou částku pak žalobce modifikoval v závislosti působení jednotlivých faktorů uvedených výše, kdy lze částku přiměřeně zvýšit o 50% (případně i o více) s přihlédnutím k okolnostem v konkrétní věci a částku tak lze přiznat i ve větším rozsahu. Žalobce tak požaduje navýšení částky 108 712 Kč o dalších 30% (tj. 32 613,60 Kč), a to z důvodu postupu orgánů veřejné moci (+ 15%) a s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobce (+ 15%). S ohledem na toto navýšení tedy žalobce požaduje na tomto nároku celkem částku ve výši 141 325,60 Kč (108 712 Kč + 32 613,60 Kč).

5. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že žalobce u ní přípisem, doručeným žalované dne 26. 5. 2020, uplatnil prostřednictvím svého právního zástupce svůj tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který vyčíslil ve výši 108 712 Kč. Důvod nároku spatřoval žalobce v nesprávném úředním postupu (nepřiměřené délce řízení) v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 193/2013. Žalovaná uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená. Ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, poskytla žalovaná žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí u žalované v předběžném projednání uplatněn nebyl. Odkázala na průběh posuzovaného řízení, jehož celková délka činila 6 let a 5 měsíců, ve věci bylo opakovaně rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, z toho 3x soudem I. stupně a 2x soudem odvolacím. Věc lze označit za právně a skutkově složitější, bylo provedeno dokazování pomocí pachových stop a videozáznamů, k posouzení videozáznamů byl přizván znalec. Soud taktéž prováděl obsáhlé a opakované výslechy svědků, ve věci bylo konáno několik hlavních líčení, veřejných i neveřejných zasedání. Žalobce se svým chováním na celkové délce řízení částečně podílel, soud se potýkal s problémy s doručováním písemností žalobci. Pokud jde o podíl účastníků řízení na délce řízení, nelze jim přičítat k tíži použití zákonných prostředků procesní obrany. Jestliže účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Ať se jedná o uplatnění opravných prostředků nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách, skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí soudem vyšší instance, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Žalovaná při mimosoudním projednání nároku dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který ve svém usnesení ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. V určitých případech však judikatura připouští, že samotné konstatování porušení práva postačí. Je tomu tak mj. tehdy, pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). Nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce byl vícekrát trestně stíhán v době předcházející tomuto posuzovanému řízení, odpykal si i nepodmíněné tresty odnětí svobody. V průběhu trestního stíhání byl opakovaně prověřován pro přestupky, např. kvůli dopravním nehodám nebo pro přestupky proti občanskému soužití. Žalovaná má za to, že toto konkrétní trestní stíhání nemohlo v osobnostní sféře žalobce vyvolat natolik citelnou újmu, takovou nejistotou, aby bylo nutné uvažovat o poskytnutí zadostiučinění v peněžní podobě. Žalovaná považuje zadostiučinění poskytnuté v rámci mimosoudního projednání věci za zcela přiměřené a dostačující.

6. K nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí žalovaná uvedla, že takový nárok nebyl v žádosti o poskytnutí zadostiučinění ze dne 25. 5. 2020 vůbec uplatněn. První zmínka o takovém nároku je až v podání právního zástupce žalobce ze dne 4. 1. 2021. Žalovaná tak vznesla námitku promlčení tohoto nároku uplatněného žalobou, která byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena dne 2. 1. 2021. Zdůraznila, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona 82/1998 Sb., v platném znění, se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dověděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (§ 32 odst. 3 zákona) Trestní řízení bylo ve vztahu k žalobci ukončeno ke dni 21. 1. 2020, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek. V tento okamžik tak začala běžet promlčecí doba k uplatnění nároku.

7. Strany učinily nesporným, že celková délka řízení trvala 6 let a 5 měsíců a 7 dnů.

8. Z dokazování připojeným spisem Okresního soudu v Litoměřicích 24 T 193/2013 vyplynulo, že usnesení o zahájení trestního stíhání, mimo jiných i žalobce [celé jméno žalobce] (usnesení policie č. j. KRPU-141948-34/J .-2013-040672 ze dne 14. 8. 2013), bylo žalobci doručeno dne 14. 8. 2013. Obvinění se týkalo podezření ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1, písm. c), tr. zákoníku. Následovalo ustanovení obhájce dne 15. 8. 2013 (číslo listu 5) [celé jméno žalobce], JUDr. [jméno] [příjmení], ustanovením 0 Nt 904/2013-6 ze dne 14. 8. 2013. Byla podána stížnost spoluobviněného [jméno] [příjmení] proti usnesení o zahájení trestního stíhání, doručená Policii dne 20. 8. 2013. Usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] Zt 409/2013-11 ze dne 26. 8. 2013 bylo rozhodnuto, že se stížnost zamítá jako nedůvodná. Žádostí Policie, SKPV, územního odboru [obec] ze dne 7. 8. 2013 bylo ohledně [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení], požadováno vydání souhlasu se zadržením podezřelých podle § 76 odst. 1, tr. řádu, adresováno Okresnímu státnímu zastupitelství v [obec]. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v [obec] dne 7. 8. 2013, dala souhlas se zadrženým [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení]. Byl vydaný protokol o zadržení osoby podezřelé z 13. 8. 2013 týkající se žalobce. Následoval podnět k návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce ze 14. 8. 2013 adresovaný Okresnímu státnímu zastupitelství v [obec] s provedením u [celé jméno žalobce]. Návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce doručeno Okresnímu státnímu zastupitelství, respektive návrh státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce, doručeno Policii 16. 8. 2013 Příkaz k domovní prohlídce soudce Okresního soudu v Litoměřicích 0 Nt 486/2013 ze dne 14. 8. 2013, že se nařizuje domovní prohlídka rodinného domu [adresa], včetně k němu náležejících prostor a příslušenství ve vlastnictví [jméno] [příjmení], narozené 29. 3. 1947, kde se v současné době, zdržuje i podezřelý [celé jméno žalobce]. Protokol o provedení domovní prohlídky dne 14. 8. 2013. Následoval protokol o výslechu obviněného [celé jméno žalobce] z 15. 8. 2013, z téhož dne protokol o výslechu [jméno] [příjmení], ze dne 14. 8. 2013 [jméno] [příjmení]. Pokračování výslechem obviněného [jméno] [příjmení] 4. 9. 2013 (číslo listu 51 spisu). Protokol o výslechu svědka [jméno] [příjmení] z 4. 9. 2013. Protokol o výslechu svědka [jméno] [příjmení] z 4. 9. 2013. Protokol o výslechu svědka [jméno] [příjmení] z 4. 9. 2013. Protokol o výslechu svědka [jméno] [příjmení] z 4. 9. 2013. Protokol o ohledání místa činu 19. 6. 2013. Záznam o použití služebního psa 21. 6. 2013. Žádost o odborné vyjádření z oboru trasologie 26. 6. 2013. Vrácení žádosti o odborné vyjádření došlé policii 10. 7. 2013. Další žádost odborné vyjádření z 20. 8. 2013, obor trasologie. Odborné vyjádření z odvětví trasologie došlé policii 4. 9. 2013. Žádost o odborné vyjádření 20. 8. 2013 z oboru metoda pachové identifikace. Odborné vyjádření z oboru metoda pachové identifikace, došlé policii 10. 9. 2013. Další žádost o odborné vyjádření ze 4. 9. 2013 z oboru metody pachové identifikace. Odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace doručeno policii 8. 10. 2013. Úřední záznam o podaném vysvětlení [jméno] [příjmení] z 19. 6. 2013. Úřední záznam o podaném vysvětlení z 19. 6. 2013 [jméno] [příjmení]. Úřední záznam o podaném vysvětlení 14. 8. 2013 [celé jméno žalobce] (číslo listu 157). Úřední záznam o podaném vysvětlení z 14. 8. 2013 [jméno] [příjmení]. Úřední záznam o podaném vysvětlení 6. 8. 2013 [jméno] [příjmení]. Žádost o zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu se souhlasem uživatele ze dne 15. 8. 2013 u [celé jméno žalobce] a [příjmení]. Souhlas udělen [celé jméno žalobce] 15. 8. 2013, číslo listu 217. Žádost o zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ze dne 14. 8. 2013 a 4. 9. 2013. Žádost o vyčíslení způsobené škody a potvrzení poučení poškozeného z 9. 9. 2013. Vyčíslení způsobené škody od [jméno] [příjmení] došlé soudu 13. 9. 2013. Nahlédnutí do trestního spisu JUDr. [jméno] [příjmení] dne 15. 8. 2013. Zprávy o pověsti obviněných došlé policii 2. 9. 2013, 4. 9. 2013 a z mediační služby 9. 9. 2013 a 24. 9. 2013, 20. 9. 2013. Opis z evidence Rejstříku trestů fyzických osob u žalobce (číslo listu 277). Evidence Rejstříku trestů ČR u [celé jméno žalobce], Okresní soud [obec], 16. 3. 2006, 4 T 74/2006, § 187 odst. 1, trestního zákona, odnětí svobody podmíněné, výměra 1 rok, zkušební doba do 1. 4. 2009, osvědčil se 15. 4. 2010, dále Okresní soud [obec] 29. 9. 2006, 6 T 375/2005, § 224 odst. 1, 2, trestního zákona, odnětí svobody podmíněné, výměra 20 měsíců, zkušební doba do 29. 3. 2009, došlo k nařízení výkonu trestu 15. 5. 2009, kdy byl trest změněn na odnětí svobody nepodmíněně 20 měsíců, zařazen do výkonu s dozorem, podmíněně propuštěn 20. 11. 2010 se zkušební dobou do 30. 11. 2012, osvědčil se 14. 3. 2013, zákaz činnosti na 4 roky, zákaz řízení motorových vozidel vykonán 9. 2. 2012. Dále Okresní soud v Ústí nad Labem 19. 3. 2007, 2 T 49/2007, § 250b odst. 1, trestního zákona, obecně prospěšné práce, výměra 350 hodin, přeměněno na odnětí svobody, a to 26. 8. 2009 nepodmíněný, výměra 174 dnů, zařazen do věznice s dozorem, podmíněně propuštěn 30. 11. 2010, zkušební doba do 30. 11. 2012, osvědčil se 14. 3. 2013. Dále Okresní soud [obec] 29. 10. 2008, 24 T 96/2008, rozsudek v § 118d, trestního zákona, § 171 odst. 1, písm. c), trestního zákona, odnětí svobody nepodmíněné, výměra 8 měsíců, zařazení výkonů s dozorem, trest zkrácen o 2 měsíce, podmíněné propuštění 30. 11. 2010, zkušební doba do 30. 11. 2012, osvědčil se 14. 3. 2013, zákaz činnosti řídit motorová vozidla na 4 roky. Vyrozumění [celé jméno žalobce] 11. 10. 2013 k prostudování spisu. Záznam o prostudování spisu [celé jméno žalobce] dne 31. 10. 2013. Návrh na podání obžaloby 4. 11. 2013. Obžaloba podaná u Okresního soudu v Litoměřicích 19. 12. 2013. Kvalifikace zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23, tr. zákoníku. Úkon soudu 3. 2. 2014 k nařízení hlavního líčení na 27. 3. 2014. Žádost o odročení hlavního líčení ze strany obhájce JUDr. [jméno] [příjmení] pro kolizi, vyhověno soudem, když hlavní líčení je přeloženo na 6. 5. 2014. Protokol o hlavním líčení z 6. 5. 2014 s vyhlášeným usnesením, že se odročuje na 8. 7. 2014 za účelem opětovného předvolání svědka [příjmení] a předvedením svědkyně [příjmení]. Protokol o hlavním líčení 8. 7. 2014, když se odročuje na 18. 9. 2014 za účelem opětovného předvolání obžalovaného [příjmení] a předvedení [příjmení], ta nebyla předvedena, neboť nebyla k zastižení. Protokol o výslechu svědka mimo hlavní líčení 8. 7. 2014, svědka [jméno] [příjmení] (číslo listu 331). Protokol o hlavním líčení z 18. 9. 2014 předvedená svědkyně [jméno] [příjmení] a ve věci bylo rozhodnuto, že se všichni obžalovaní, tedy i žalobce zprošťují obžaloby zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23, tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní a to podle § 226 písm. c), tr. řádu, rozsudek v písemném vyhotovení na čísle listu 349. Odvolání státního zástupce odůvodněné dne 30. 10. 2014. Rozsudek obviněnému [celé jméno žalobce] doručen 5. 11. 2014. Ve spise evidentní problémy s doručením písemnosti rozsudku [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], neboť konkrétně [jméno] [příjmení] se na adrese doručování nezdržuje a současný pobyt nezjištěn, a taktéž [jméno] [příjmení]. Předložen spis s odvoláním Krajskému soudu v Ústí nad Labem 14. 1. 2015. Protokol o neveřejném zasedání 10. 9. 2015, že se rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1, písm. b), c), tr. řádu, v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně. Vráceno Okresnímu soudu v Litoměřicích 7. 4. 2016. Referát soudu 14. 7. 2016 k rozeslání rozsudků účastníkům a obhájcům a další úkony k vyžádání CEO a RT a CEVO a vyžádání jednotných výpisů o telekomunikačním provozu. Doloženy listiny rozsudek v jiné věci obviněného [jméno] [příjmení] 5 T 54/2016 Okresního soudu v Litoměřicích a další [jméno] [příjmení], téhož soudu 3 T 48/2015 a téže osoby 3 T 192/2014. Usnesení téhož soudu 1 T 111/2013 ze dne 18. 2. 2015, že [jméno] [příjmení] vykoná trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců a zařazuje se do věznice s dozorem. Sdělení obhájce JUDr. [jméno] [příjmení], obžalovaného [celé jméno žalobce], že na základě výzvy soudu 16. 8. 2016 sděluje, že [celé jméno žalobce] souhlasí s přečtením podstatného obsahu předchozích protokolů o hlavních líčení, včetně v nich provedených důkazů, toto je datováno 22. 8. 2016. Souhlas i ze strany [jméno] [příjmení] doručen soudu 7. 9. 2016. Nesouhlas je udělen ze strany [jméno] [příjmení] 20. 9. 2016 (číslo listu 408). Referát soudce z 23. 9. 2016 k nařízení jednání na 6. 12. 2016. Protokol o hlavním líčeni z 6. 12. 2016 s odročením na 17. 1. 2017, neboť bude vydán příkaz k zatčení na obžalovaného [příjmení]. Protokol o výslechu svědka mimo hlavní líčení ze dne 6. 12. 2016, vyslechnuta svědkyně [příjmení]. Další protokol o výsledku svědka mimo hlavní líčení z 6. 12. 2016, svědka [jméno] [příjmení], číslo listu 424. Protokol o výslechu svědka mimo hlavní líčení z 6. 12. 2016, [jméno] [příjmení]. Dne 6. 12. 2016 vydán příkaz k zatčení obžalovaného [jméno] [příjmení] z důvodu uvedeného v § 67 písm. a), tr. řádu, neboť se mu nedaří doručit písemnost v této věci, doručení k hlavnímu líčení. Protokol o výslechu obžalovaného [jméno] [příjmení] 9. 12. 2016 s tím, že se mu doručuje předvolání k hlavnímu líčení a odpadl tak vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. a), tr. řádu. Protokol o hlavním líčení 17. 1. 2017, odročeno za účelem výslechu obžalovaného [jméno] [příjmení] na den 21. 2. 2017. Protokol o hlavním líčení 21. 2. 2017 s vyhlášeným rozsudkem o uznání viny, mimo jiných i [celé jméno žalobce], zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23, tr. zákoníku, a odsuzuje se k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let a podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1, tr. zákoníku, se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Žádost o prodloužení lhůty k napsání rozhodnutí, datovaná a povolena dne 28. 2. 2017. Rozsudek v písemném vyhotovení na čísle listu 464. Odvolání za [jméno] [příjmení], doručeno soudu 22. 3. 2017, [celé jméno žalobce], doručeno soudu 5. 4. 2017. Sdělení policie ze 6. 4. 2017, číslo listu 479 let, že bylo doručováno a na písemnost [celé jméno žalobce] a adresát tuto převzal. Odůvodnění odvolání [celé jméno žalobce], došlé soudu 19. 4. 2017. Zjevné problémy s doručováním písemnosti [jméno] [příjmení], jak plyne ze záznamu policie doručeného soudu 26. 4. 2017, číslo listu 434. Spis s odvoláními předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem 11. 5. 2017. Protokol o neveřejném zasedání 14. 12. 2017 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, číslo listu 491, že podle § 258 odst. 1 písm. a), tr. řádu, se napadený rozsudek ohledně všech obžalovaných v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně, tomuto soudu vrácen dne 26. 2. 2018. Dne 7. 9. 2018 je první úkon ve věci po vrácení tomuto soudu a kdy se nařizuje hlavní líčení na 11. 10. 2018. Protokol o hlavním líčení 11. 10. 2018 s odročením na 15. 11. 2018, kdy bude proveden výslech předvolaných svědků. Protokol o hlavním líčení 15. 11. 2018 s vyhlášeným usnesením, že se odročuje za účelem předvedení svědka [příjmení] a případného ustanovení znalce na 8. 1. 2019. Opatření soudce ze dne 27. 3. 2019 k posouzení identifikace osob podle dynamického stereotypu chůze a stanovení geometrické charakteristiky osob se přibírá znalecký ústav, a to [obec] [anonymizována čtyři slova] [obec], [anonymizována dvě slova]. Sdělení – vyjádření o vhodnosti videozáznamu ke znaleckému zkoumání ze strany [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [obec], datované 4. 9. 2019. Referát soudce z 11. 9. 2019, hlavní líčení 3. 10. 2019 k nařízení. Protokol o hlavním líčení 3. 10. 2019 s odročením za účelem vydání příkazu k zatčení na obžalovaného [příjmení] a opětovné předvolání JUDr. [příjmení] na den 31. 10. 2019 Příkaz k zastření na [jméno] [příjmení] 3. 10. 2019. Protokol o zatčení [jméno] [příjmení] ze strany policie 7. 10. 2019. Protokol o výslechu obviněného [jméno] [příjmení] ze dne 8. 10. 2019, kde se omlouvá, že neoznámil změnu pobytu. A odvolává se příkaz k zatčení a propouští ze zatčení. Protokol o hlavním líčení 31. 10. 2019 s usnesením, že se odročuje za účelem předvolání obžalovaného [příjmení], předvedení [příjmení], na 26. 11. 2019. Protokol o hlavním líčení 26. 11. 2019 s vyhlášeným rozsudkem, že se všichni obžalovaní zprošťují obžaloby podle § 226 písm. c) ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství, podle § 23, tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní. Rozsudek v písemném vyhotovení na čísle listu 577, vyznačena právní moc dne 21. 1. 2020. Žalobci, jak plyne z čísla listu 583, byla písemnost doručena dne 6. 1. 2020.

9. Z lékařské zprávy z 24. ledna 2022 vypracované MUDr. [jméno] [příjmení], praktickou lékařkou pro dospělé vyplývá, že žalobce má zdravotní potíže související se stresovou situací, kterou dlouho dobu prožíval, a které vyvrcholily nutností urgentní hospitalizace v září 2018 a až doposud musí být dispenzarizován na speciálním oddělení spojeným s kontrolou zdravotního stavu a byla navrhnuta další terapie s tímto související i pracovní neschopnosti, které pacient byl nucen nastoupit.

10. Skutkovým zjištěním soudu je, že proti žalobci bylo trestní řízení zahájeno dne 14. 8. 2013, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Následně policejní orgán prováděl výslechy svědků a shromažďoval důkazy. Dne 31. 10. 2013 byl podán návrh na podání obžaloby, která byla dne 19. 12. 2013 doručena Okresnímu soudu v Litoměřicích. První hlavní líčení bylo nařízeno na 27. 3. 2014, avšak na žádost obhájce spoluobžalovaného [anonymizováno]. [příjmení] bylo odročeno na 6. 5. 2014. Toto hlavní líčení se konalo a následně bylo odročeno na 8. 7. 2014 Hlavní líčení dne 8. 7. 2014 se z důvodu nepřítomnosti obžalovaného [příjmení]. [příjmení] nemohlo konat, proběhl však výslech svědků mimo hlavní líčení. Na hlavním líčení konaném dne 18. 9. 2014 obžalovaný [příjmení]. [příjmení] zásadně změnil svou výpověď, posléze byl vyhlášen zprošťující rozsudek. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně odvolání. Dne 14. 1. 2015 byl spis doručen odvolacímu soudu, kde se dne 10. 9. 2015 konalo neveřejné zasedání, na kterém byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena. Okresnímu soudu v Litoměřicích byl spis vrácen dne 7. 4. 2016. Soud následně dotazoval strany, zda souhlasí s přečtením dosavadního průběhu řízení, avšak s tím obžalovaný [příjmení]. [příjmení] dne 20. 9. 2016 vyjádřil nesouhlas. Dne 23. 9. 2016 nařídil soud hlavní líčení na 6. 12. 2016 Na hlavní líčení konané dne 6. 12. 2016 se nedostavil obžalovaný [příjmení]. [příjmení], jednání bylo odročeno na 17. 1. 2017 za účelem vydání příkazu k zatčení obžalovaného [příjmení]. [příjmení]. Dne 6. 12. 2016 však proběhly výslechy svědků mimo hlavní líčení. Dne 9. 12. 2017 obžalovaný [příjmení] přebral předvolání k hlavnímu líčení a zároveň žádal, aby se případně hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení konané 17. 1. 2017 proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných [příjmení]. [příjmení] a [anonymizováno]. [příjmení], byla vyslechnuta svědkyně a čteny výpovědi, poté bylo odročeno na 21. 2. 2017 za účelem vyslechnutí obžalovaného [příjmení]. [příjmení]. Na hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2017 byl vyslechnut obžalovaný [příjmení]. [příjmení], též byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Proti tomuto rozsudku podali všichni obžalovaní odvolání. Spis byl dne 11. 5. 2017 předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí. Odvolací soud na neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2017 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Spis byl okresnímu soudu doručen dne 26. 2. 2018 a hlavní líčení bylo nařízeno na 11. 10. 2018. Hlavní líčení bylo opětovně konáno od počátku a odročeno na 15. 11. 2018. Na tomto hlavním líčení proběhl výslech svědkyně a následně bylo odročeno za účelem výslechu svědka a ustanovení znalce. Dne 27. 3. 2019 byl k vypracování znaleckého posudku určen znalecký ústav [anonymizováno] v [obec], dne 4. 9. 2019 však bylo znaleckým ústavem soudu sděleno, že z poskytnutých videozáznamů není možné znaleckým zkoumáním určit pachatele. K hlavnímu líčení konanému dne 3. 10. 2019 se nedostavil obžalovaný [příjmení], bylo odročeno za účelem vydání příkazu k zatčení obžalovaného. Následující hlavní líčení dne 31. 10. 2019 bylo konáno v nepřítomnosti obžalovaného [příjmení], byly konstatovány závěry znaleckého ústavu. Na hlavním líčení konaném 26. 11. 2019 byly vyřčeny závěrečné návrhy a posléze vyhlášen zprošťující rozsudek, který nabyl právní moci ke dni 21. 1. 2020 Trestní stíhání žalobce tak trvalo 6 let, 5 měsíců a 7 dnů.

11. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, podle § 2 se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit, přičemž podle § 5 téhož zákona stát odpovídá za podmínek stanovených v citovaném zákoně za škodu, která byla způsobena buď rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 13 citovaného zákona nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon po provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

12. Podle § 6 o.s.ř. soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné byly spolehlivě zjištěny.

13. Podle § 31 a) citovaného zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové lhůtě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Podle § 32 odst. 3 cit. zák. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve, než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

15. Podle § 35 cit. zák. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

16. Z konstantní judikatury vyplývá závěr, že pro počátek běhu 6 měsíční lhůty podle citovaného ustanovení § 32 odst. 3 zákona OdpŠk. je v případě, kdy je poškozený zproštěn obžaloby rozhodným okamžikem právní moc osvobozujícího rozsudku, eventuálně usnesení.

17. Co do zadostiučinění na nezákonné trestní stíhání, byl soudem na začátku prvního jednání ve věci sdělen názor, že nemajetková újma co do uvedeného segmetnu je promlčená, neboť jak plyne ze žádosti žalobce ze dne 25.5.2020 o náhradu škody uplatněné u žalované v souladu s ustanovením § 14, odškodňovacího zákona, pak tato žádost obsahuje uplatnění toliko jednoho segmentu, a to nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, když nelze z této žádosti (č.l. 20) dovodit, že by tak bylo učiněno i ve vztahu k nezákonnému trestnímu stíhání. Výpočet žalobcem provedený byl konstruován v algoritmu jako u nepřiměřené délky řízení, nikoli jako u nezákonného trestního stíhání. Promlčecí lhůta začíná běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek NS ČR ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012 a rozsudek NS ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011). S ohledem na skutečnost, že dané trestní řízení skončilo pravomocně vůči žalobci dne 21.1.2020 a žaloba, v níž se vůbec poprvé domáhá odškodnění z nezákonného trestního stíhání byla soudu doručena dne 2.1.2021, tedy po uplynutí promlčecí lhůty (dnem 22.7.2020), je nárok žalobce na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, promlčen.

18. Soud se tak věnoval toliko otázce nepřiměřené délky řízení, respektive zkoumání, zda tato délka byla či nebyla nepřiměřená.

19. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Obecně je délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Žalovaná učinila nesporným, že došlo nesprávnému úřednímu postupu formou nepřiměřené délky řízení, konstatovala porušení práva, avšak relutární satisfakci neposkytla. Sporným zůstalo, zda žalobci náleží relutární satisfakce a pokud ano, v jaké výši.

20. Řízení trvalo 6 let 5 měsíců a 7 dnů. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Policie ze dne 14. 8. 2013. Po následném vyšetřování byla ve věci podána obžaloba u Okresního soudu v Litoměřicích. Soudem byla věc vedena pod sp.zn. 24 T 193/2013. Žalobci bylo kladeno za vinu, že se měl dne 19. 6. 2013 v obci [anonymizováno] dopustit zločinu - loupeže, spočívající v tom, že měl s [anonymizováno 23 slov]. Jednání bylo kvalifikováno podle ust. § 173 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a tohoto jednání se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství. Trestní řízení bylo skončeno tak, že žalobce byl podle ust. § 226 písm. c) zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu obžaloby zproštěn, a to rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č.j.: 24 T193/2013-577. Rozsudek nabyl ve vztahu k žalobci právní moci dne 21. ledna 2020. V žalobcově případě, za tento zločin stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody v rozsahu 2 - 10 let. Z trestního spisu plyne průběh trestního řízení, přičemž z protokolu o neveřejném zasedání u odvolacího soudu z 10. 9. 2015 se podává rozhodnutí o tom, že se rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1, písm. b), c), tr. řádu, v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně. Spis byl vrácen Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 7. 4. 2016 s odstupem 7 měsíců. Je v tomto postupu zřejmá prodleva s vrácením spisového materiálu soudu prvního stupně od 10. 9. 2015 do 7. 4. 2016. Další prodlevu v postupu soudu lze shledávat v období od 26. 2. 2018, kdy byl vrácen spis z odvolacího soudu - soudu I. stupně, který následně až dne 7. 9. 2018 činí další úkon ve věci, a to nařízení hlavní líčení na den 11. 10. 2018.

21. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva není dostatečnou satisfakcí. Šlo o trestní řízení, u něhož se předpokládá urychlení všech procesních postupů, přičemž tady došlo k dvěma průtahům, jak uvedeno výše – při vrácení spisu z odvolacího řízení (10.9.2015 – 7.4.2016) a delší plynutí času bez úkonu od 26.2.2018 – 7.9.2018. Trvání prozkoumávaného trestního řízení v délce bezmála 6 a půl roku, není řízením bezprůtahovým. Za spravedlivou je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobci náleží odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě.

22. Pokud jde o výpočet odškodnění, pak soud přiznal žalobci za nepřiměřenou délku řízení odškodnění v základu ve výši 15 000 Kč/rok řízení, tedy 1 250 Kč/měsíc. Za první 2 roky je to pouze – ½, tedy 15 000 Kč (dle judikatury NS ČR č.j. Cpjn 206/2010), za další 4 roky je to 60 000 Kč, za dalších 5 měsíců 6 250 Kč (1 250 x 5) a za konečných 7 dnů (41,70 Kč za 1 den) 291,90 (za 7 dnů – zaokrouhleno na 292 Kč). Součet tak činí 81 542 Kč. Pokud jde o argumentaci k zhoršenému zdravotnímu stavu žalobce z důvodu stresového zatížení, pak zde není prokázána příčinná souvislost, že by důvodem jeho zhoršení bylo trestní stíhání žalobce. Přiznáno tak bylo v základu (před úpravou konečné částky) celkem 81 542 Kč, nicméně tuto částku soud krátil o 50 % z důvodu, že žalobce byl v minulosti trestné stíhán a odpykal si též nepodmíněný trest odnětí svobody, jak plyne z opisu evidence rejstříku trestů, který si OS V [obec] vyžádal před hlavním líčením dne 26.11.2019 a z něhož plyne v minulosti čtyřnásobné odsouzení žalobce, z toho ve dvou případech původně s uložením podmíněných trestů odnětí svobody, které byly přeměněny na nepodmíněné a v jednom případě byl odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněnému ([příjmení] [obec] č.j. 24 T 96/2008). Tato skutečnost, resp. krácení odškodnění navazuje na zásadu, že přiznání zadostiučinění by bylo v rozporu, s obecně sdílenou představou spravedlnosti. K tomuto soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 dle něhož přiznané zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Žalobce, který páchá trestnou činnost, není tím subjektem, kterému by se mělo dostat zadostiučinění v peněžní formě, neboť je to sám žalobce, kdo se nechová v souladu se zákonem ani s morálními pravidly společnosti. Soud zde tak neshledal vzhledem k osobě pachatele, intenzitu zásahu způsobené zahájením trestního stíhání v takové výši, aby bylo na místě v plné výši přiznat zadostiučinění v penězích. Výsledkem je tak žalobci přiznaná částka 40 771 Kč.

23. V převyšující části byla žaloba jako nedůvodná, zamítnuta (350 554,60 Kč).

24. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., dle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V uvedené věci byl v části požadavku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání žalobce neúspěšný, v části nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky, úspěšný, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.