14 C 10/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 26 000 000 Kč s příslušenstvím

I. Konstatuje se, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 30/2008 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 26 000 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 900 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou doručenou soudu dne 12. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 30/2008 (dále jako„ posuzované řízení“). Žalobkyně v žalobě uvedla, že v důsledku délky řízení žije v právní nejistotě, řízení bylo zahájeno dne 18. 6. 2007. Za jeden rok řízení žalobkyně požaduje zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč. Žalobkyně se předběžně obrátila se svým nárokem na žalovanou dne 17. 7. 2019.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žádost žalobkyně nebyla ze strany žalované věcně projednána, neboť žalovaná neměla k dispozici spis Okresního soudu ve Znojmě vedený pod sp. zn. 7 C 30/2008, pročež nemohla učinit nespornou existenci nesprávného úředního postupu. Žalovaná uvedla, že v řízení došlo k nečinnosti v období od července 2009 do června 2015 a dále do prosince 2020, věc byla opakovaně vedena na dvou stupních soudní soustavy. Význam řízení pro žalobkyni hodnotila žalovaná jako běžný až snížený, neboť předmětem řízení byla částka 32 348,76 Kč. Žalovaná hodnotila celkovou délku řízení jako přiměřenou a navrhla žalobu zamítnout.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených žalobkyní a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání (žalobkyně výslovně, žalovaná konkludentně, když se k výzvě soudu spojenou s doložkou podle ustanovení § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen„ o. s. ř“, v dané lhůtě nevyjádřila), soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.

4. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu ve Znojmě vedeným pod sp. zn. 7 C 30/2008. Z tohoto spisu se podává, že žaloba byla k Obvodnímu soudu ve Znojmě podána dne 18. 6. 2007, zdejší žalobkyně vystupovala v řízení v pozici žalované 2). Předmětem řízení bylo zaplacení částky 32 348,76 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou měli žalovaní zaplatit společně a nerozdílně. Ve věci byl dne 10. 8. 2007 vydán platební rozkaz, který byl žalované 2) doručen spolu s návrhem dne 22. 8. 2007. Usnesením ze dne 21. 12. 2007 byl platební rozkaz zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného 1) a soud v mezidobí nezjistil jinou adresu žalovaného 1). Usnesením ze dne 26. 2. 2008 byl žalovanému 1) ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu. Dne 7. 4. 2008 bylo ve věci nařízeno jednání na den 12. 5. 2008, při kterém byl vyhlášen rozsudek. Dne 26. 6. 2008 bylo soudu doručeno odvolání žalovaného 1) proti rozsudku, dne 14. 7. 2008 se k odvolání vyjádřil žalobce a spis byl dne 28. 7. 2008 předložen odvolacímu soudu, který spis vrátil dne 22. 7. 2009 bez věcného vyřízení za účelem zjištění, zda žalovaný 1) nadále potřebuje opatrovníka z důvodu neznámého pobytu. Dne 24. 7. 2009, 6. 10. 2009, 5. 11. 2009 žádal soud o součinnost za účelem zjištění kontaktu na žalovaného 1). Dne 10. 6. 2010 se k soudu dostavil žalovaný 1), který sdělil kontaktní adresu v Anglii. Dne 18. 6. 2010 a dne 8. 7. 2010 byl žalovaný vyzýván k vyjádření se k odvolání opatrovníka. Usnesením ze dne 27. 12. 2010 nebylo žalovanému 1) přiznáno osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 11. 8. 2011 byl žalovaný 1) vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, soudní poplatek byl zaplacen dne 17. 8. 2011. Dne 6. 1. 2012 podal žalobce návrh na singulární sukcesi, o které bylo rozhodnuto dne 22. 3. 2012. Dne 13. 4. 2012 byla soudu doručena plná moc k zastupování žalovaného 1) a dne 2. 8. 2013 žalovaný 1) doplnil své odvolání. Dne 21. 8. 2015 žádal soud žalobce o vyjádření k plnění žalovaného 1), dne 9. 9. 2015 došlo k částečnému zpětvzetí žaloby. Dne 17. 9. 2015 žalovaní vyslovili nesouhlas s částečným zpětvzetím žaloby, přičemž žalovaná 2) plně odkázala na tvrzení žalovaného 1), dne 18. 1. 2016 byli žalovaní vyzváni ke sdělní důvodů nesouhlasu s částečným zpětvzetím žaloby, které žalovaný 1) sdělil dne 27. 1. 2016. Dne 11. 2. 2016 se ve věci vyjádřil žalobce. Podáním ze dne 22. 2. 2016 se žalovaná 2) připojila k tvrzením žalovaného 1), dále sdělila, že si nepamatuje okolnosti vzniku závazku a jeho plnění. Dne 27. 5. 2016 k výzvě soudu žalobce doložil listiny a žalovaný 1) byl dne 4. 7. 2016 vyzván k vyjádření, vyjádření zaslal dne 5. 6. 2017, soud jej dne 12. 9. 2017 zaslal žalobci. Dne 10. 9. 2018 žalovaný 1) podal k soudu námitku promlčení práva žalobce s tím, že řízení u soudu řádně neběží, námitka byla ze strany soudu odeslána žalobci dne 25. 9. 2018. Dne 26. 8. 2020 soud vyzval opatrovníka žalovaného 1) k vyčíslení nákladů, o kterých bylo rozhodnuto dne 1. 10. 2020. Dne 4. 12. 2020 byl spis předložen odvolacímu soudu s odvoláním proti rozsudku. Odvolací soud dne 1. 3. 2021 vyzval žalobce k doplnění žaloby, dne 20. 5. 2021 ve věci proběhlo jednání, které bylo odročeno na den 27. 5. 2021 za účelem vyhlášení rozsudku, kterým bylo řízení v části zastaveno a rozsudek soudu prvního stupně byl částečně potvrzen a částečně změněn. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 7. 2021. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 29. 6. 2021. Dne 14. 7. 2021 podal žalovaný 1) dovolání, přičemž zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. K výzvě soudu předložil dne 17. 8. 2021 prohlášení o majetkových poměrech, dne 20. 8. 2021 byl vyzván k dalšímu doplnění skutečností rozhodných pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Žalovaný 1) prostřednictvím zvoleného právního zástupce doplnil dovolání dne 1. 9. 2021. Dne 3. 9. 2021 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku. Dne 15. 9. 2021 žalovaný 1) sdělil, že bere zpět svou žádost o ustanovení zástupce, na žádosti o osvobození od soudních poplatků však i nadále trvá. Žalobce uhradil osudní poplatek dne 16. 9. 2021 O žádostech žalovaného 1) bylo rozhodnuto dne 6. 10. 2021. Dovolání nebylo žalované 2) doručeno. Dne 3. 11. 2021 se k dovolání vyjádřil žalobce a spis byl dne 29. 11. 2021 předložen Nejvyššímu soudu, který dne 28. 2. 2023 dovolání odmítl. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 3. 2023. Dne 11. 4. 2023 podal žalovaný 1) žalobu na obnovu řízení.

5. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

6. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

7. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 22. 8. 2007 (doručení platebního rozkazu společně s návrhem) do dne 8. 7. 2021, kdy rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci. Celková doba řízení tedy činila celkem 13 let a 11 měsíců. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci samé rozhodoval soud I. stupně jedenkrát a odvolací soud také jedenkrát. Soud prvního stupně dále rozhodoval o ustanovení opatrovníka žalovanému 1), jehož adresa nebyla známa. Žalovaný 1) následně sdělil adresu pro doručování v cizině. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že řízení probíhalo nekoncentrovaně, v průběhu se vyskytlo několik průtahů, z nichž nejvýznamnější trvaly od 22. 3. 2012 do 21. 8. 2015 a dále od 27. 5. 2016 do 26. 8. 2020.

9. Co se týká jednání žalobkyně, tato se na délce řízení nepodílela. Žalobkyně však v řízení vystupovala zcela pasivně, nepodala odpor proti platebnímu rozkazu ani odvolání proti rozsudku. V řízení učinila pouze dvě podání, ve kterých se plně odkázala na sdělení žalovaného 1). Žalobkyně svým jednáním nikterak nepřispěla k urychlení řízení, nečinila podněty na pokračování v řízení v době nečinnosti soudu, o průběh řízení nejevila zájem. Na délku řízení mělo částečně vliv chování žalovaného 1), kterému zpočátku nebylo možné doručovat, pročež mu musel být ustanoven opatrovník. Následně žádal žalovaný 1) doručovat do ciziny a prostřednictvím emailu. Žalovaný 1) žádal o osvobození od soudních poplatků, ustanovení zástupce z řad advokátů.

10. Co se týká složitosti řízení, soud neshledal v posuzované věci skutkovou, právní ani procesní složitost a řízení tak bylo standartní. Jednalo se o závazek ze smlouvy o úvěry, ze strany účastníků bylo předložena větší množství důkazů, avšak ve věci bylo rozhodnuto během prvního jednání, což značí standardní obtížnost věci.

11. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobkyni, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení vidí jako nízký. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Objektivní význam řízení pro žalobkyni je tak s ohledem na shora uvedené, jakož i s ohledem na výši žalované částky nízký. Ze subjektivního hlediska je nutné zdůraznit, že žalobkyně v průběhu celého řízení neprojevila jakýkoliv zájem na jeho výsledku, nikterak se procesně nebránila proti vydanému platebnímu rozkazu ani proti rozsudku. V průběhu řízení se žalobkyně vyjádřila pouze v tom směru, že odkázala na sdělení žalovaného 1) a uvedla, že si již nepamatuje podrobnosti případu. Žalobkyně tak za celou dobu trvání posuzovaného řízení neučinila jediný kvalifikovaný úkon ve věci. Tento laxní přístup žalobkyně v posuzovaném řízení značí nulový význam řízení pro žalobkyni a nelze ani dospět k závěru, že by posuzované řízení mělo vliv na právní jistotu žalobkyně, která o průběh posuzovaného řízení neprojevovala žádný zájem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3694/2014 dovodil, že:„ Nezájem účastníka o průběh řízení trvající řadu let lze podle okolností při posuzování formy či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zohlednit v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného.“ 12. Celkově shrnuto soud uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti, byla nepřiměřená, v řízení došlo k významným průtahům a v důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto uzavřel, že je na místě přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy, avšak v daném případě s odkazem na průběh uvedeného řízení a zejména na význam řízení pro žalobkyni, je postačující odškodnění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V rámci provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobkyni byl velmi nízký a žalobkyně byla v průběhu celého řízení nečinná, o řízení nejevila zájem a kvalifikovaně se ve věci nikterak nevyjádřila. O nezájmu žalobkyně svědčí také fakt, že se procesně nebránila proti platebnímu rozkazu a následně ani proti rozsudku. S ohledem na chování žalobkyně v průběhu řízení a význam řízení pro žalobkyni tak nelze uzavřít, že by nepřiměřenou délkou řízení byla způsobena závažnější újma, která by odůvodňovala odškodnění v relutární formě. Nejvyšší soud k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve své judikatuře uvádí, že obvykle postačuje v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 40/2009), což je i případ žalobkyně. Nejvyšší soud opakovaně zastává názor, že pro stanovení formy a výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je význam řízení pro poškozeného nejdůležitějším kritériem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Dále lze v tomto směru odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, ve kterém se uvádí,„ že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. hraje "význam předmětu řízení pro poškozeného" klíčovou roli“. Soud proto s ohledem na shora uvedené poskytl žalobkyni konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě výrokem I. rozsudku a nárok žalobkyně na finanční zadostiučinění ve výši 26 000 000 Kč výrokem II. rozsudku zamítl jako neopodstatněný.

13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě konstatování porušení práva, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci, soud tak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. za 3 úkony á 300 Kč (podání žaloby, doplnění žaloby, odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby) dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 900 Kč Celkem náklady řízení žalobkyně činí 2 900 Kč. Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.