14 C 239/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce a žalobce b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce a žalobce oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 263 212,50 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobcům částku ve výši 263 212,50 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalovaném zaplacení shora uvedené částky představující škodu, která žalobcům vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003. Žalobci ve svých tvrzeních uvedli, že se v napadaném řízení domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky nemovitosti v kat. úz. [obec]. Žalobci spatřují nesprávný úřední postup soudů v tom, že v důsledku opakovaně se měnících názorů a právních závěrů soudu na možnost či nemožnost nabytí vlastnictví od nevlastníka na základě dobré víry se řízení protáhlo nejméně o 8 let, v důsledku čehož žalobci byli povinni hradit zbytečně náhradu nákladů řízení protistraně a odměnu svého právního zástupce. Žalobci mají za to, že pokud by nedošlo ke změně právního názoru na danou právní otázku, řízení by bylo skončilo již v roce 2011 a nikoli až v roce 2019 a žalobci by tak nemuseli hradit zbytečné náklady řízení vzniklé od rozhodnutí odvolacího soudu v roce 2011. Žalobci se se svým nárokem předběžně obrátili na žalovaného podáním ze dne 15. 9. 2020.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobci předběžně uplatnili nárok na náhradu škody ve výši 263 212,50 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003 dne 16. 9. 2020. Žalovaný po projednání uvedené žádosti dospěl k závěru, že ve věci nejsou naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu, když absentují dva prvky, a to vznik škody a příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Žalovaný poukázal na to, že náklady řízení, jichž se žalobci jako škody domáhají, zjevně nebyly náklady na nápravu nesprávného úředního postupu ani nezákonného rozhodnutí, jak předpokládá § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., vzhledem k tomu, že žalobci byli nakonec ve věci procesně neúspěšní. Žalovaná tak navrhla, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta v plném rozsahu.

3. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání, když s tímto postupem účastníci souhlasili za situace, kdy byli vyzvání, zda s tímto postupem souhlasí a s ohledem na to, že na výzvu nereagovali, soud vycházel z předpokladu konkludentního souhlasu s tímto postupem.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že se žalobci předběžně obrátili na žalovaného dne 16. 9. 2020 se svým nárokem na náhradu škody ve výši 263 212,50 Kč, která jim měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003.

2. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Mladé Boleslavi vedeným pod sp. zn. 5 C 220/2003. Z tohoto spisu se podává, že žalobou ze dne 27. 6. 2003 se zdejší žalobci domáhali po tamních žalovaných určení vlastnictví nemovitostí z důvodu. Žalobci vyvozovali absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou měla být předmětná nemovitost převedena z žalobců na pana [jméno], pročež následně nemohlo dojít k převodu nemovitosti z pana [jméno] na žalované, neboť pan [jméno] nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti. Dne 3. 11. 2004 ve věci proběhlo jednání, na kterém žalobci navrhli přerušit řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 212/2003 proti žalovanému panu [jméno]. Usnesením ze dne 13. 12. 2004 pak bylo řízení přerušeno. Usnesením ze dne 4. 6. 2008 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Ve věci byl dne 20. 10. 2008 vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že kupní smlouva ohledně předmětné nemovitosti uzavřená mezi žalobci a panem [jméno] není neplatná a vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy. Uvedený rozsudek napadli žalobci odvoláním, přičemž odvolací soud předmětný rozsudek usnesením ze dne 28. 5. 2008 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je třeba provést dokazování ohledně tvrzení žalobců o nedostatku jejich vůle při uzavírání kupní smlouvy s panem [jméno] ohledně sporných nemovitostí, z jejíž neplatnosti pak žalobci odvozují závěr, že nedošlo k převodu vlastnických práv žalobců na pana [jméno], a tedy nemohlo dojít ani k následnému převodu práv na žalované. Soud prvního stupně pak ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 11. 6. 2010 tak, že žalobu zamítl, neboť ve věci nebylo prokázáno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a panem [jméno] byla neplatná. K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011 Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a panem [jméno] je absolutně neplatným právním úkonem, avšak dospěl k závěru, že žalovaní nabyli nemovitost v dobré víře od nevlastníka, pročež nelze žalobě vyhovět. K dovolání žalobců bylo rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 8. 12. 2011 zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v závěrech o tom, že při absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem se uplatní princip nabytí vlastnického práva v dobré víře a že vlastnické právo lze nabýt od nevlastníka. Krajský soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, a to tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2010 v tom směru, že žalobě vyhověl s odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu s odůvodněním, že na základě absolutně neplatné první kupní smlouvy mezi žalobci a panem [jméno] žalobci neztratili své vlastnické právo k nemovitosti, pročež žalovaní uzavřeli kupní smlouvu k předmětným nemovitostem s nevlastníkem a nemohli se tak stát vlastníky nemovitosti. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 3. 2013 napadli žalovaní dovoláním, přičemž jejich dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013 odmítnuto, neboť nebylo přípustné, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závazný právní názor Nejvyššího soudu, který byl vysloven v předchozím rozsudku NS ze dne 27. 11. 2012. Žalovaní následně ve věci podali ústavní stížnost, o které bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016 tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 byla porušena práva stěžovatelů na ochranu majetku a na spravedlivý proces garantovaná v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a předmětná rozhodnutí byla zrušena. Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že ve své nálezové konstantní judikatuře zastává názor, že je třeba při posouzení nabytí vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, od nevlastníka, důsledně zvažovat a hodnotit existenci dobré víry nového nabyvatele. Následně ve věci rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2017 (k odvolání žalobců proti rozsudku OS v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2010) tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, neboť s ohledem na judikaturu Ústavního soudu dospěl k závěru, že žalovaní byli nabyvateli vlastnického práva v dobré víře, neboť nelze dovodit, že by postupovali maximálně obezřetně, aby zjistili pravý stav věci. K dovolání žalovaných byl předmětný rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2017 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, neboť napadené rozhodnutí nebylo věcně správné. Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 18. 7. 2019 potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2010, neboť dospěl k závěru, že je třeba poskytnout ochranu nabytých práv žalovaným jako dobrověrných nabyvatelů. Usnesením ze dne 26. 2. 2020 pak Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019.

3. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhali určení svého vlastnického práva k nemovitosti vůči žalovaným, kteří dle tvrzení žalobců nemohli nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Svá tvrzení odůvodňovali tím, že kupní smlouva, kterou převedli předmětnou nemovitost na pana [jméno], je absolutně neplatná, pročež na pana [jméno] nepřešlo vlastnické právo k předmětné nemovitosti a tento dále nemohl převést vlastnické právo k nemovitosti na žalované, neboť nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti. Ve věci samé bylo dvakrát rozhodováno soudem prvního stupně, pětkrát soudem odvolacím, třikrát dovolacím soudem a jednou Ústavním soudem, přičemž rozhodnutí ve věci záleželo na posouzení otázky, zda lze nabýt vlastnické právo v dobré víře od nevlastníka. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 6. 2010 (po zrušení rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 10. 2008 odvolacím soudem 28. 5. 2008) s tím, že nebyla prokázána neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalobci a panem [příjmení] Krajský soud následně v rozsudku ze dne 8. 12. 2011 vyslovil názor, že žalobě nelze vyhovět z důvodu, že žalovaní nabyli vlastnické právo v dobré víře od nevlastníka. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu s tím, že v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře. Krajský soud, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, následně vyhověl žalobcům. Dovolání žalovaných bylo následně odmítnuto, přičemž zakročil až Ústavní soud, který vyslovil, že je třeba v daných případech zvažovat a hodnotit existenci dobré víry nabyvatelů vlastnického práva. Ve věci následně opět rozhodoval odvolací soud, který, vázán právním názorem a judikaturou Ústavního soudu, dospěl k závěru, že žalovaní nejednali v dobré víře a žalobě vyhověl. Po zrušení předmětného rozhodnutí Nejvyšším soudem pak odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2010 s tím, že žalovaní byli v dobré víře při nabytí nemovitosti a je třeba jejich právu poskytnout ochranu. Žalobci tak neměli v předmětné věci úspěch. Žalobci se domáhají náhrady nákladů, které vynaložili v řízení na ochranu svých práv od rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, který byl následně zrušen v důsledku měnícího se právního názoru soudu na předmětnou problematiku nabytí vlastnického práva od nevlastníka.

4. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“). Podle ust. § 2952 o.z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 2 náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Dle odst. 3 náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

5. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je naplnění těchto tří podmínek: 1. nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Všechny tyto podmínky musí být naplněny současně. Žalobci spatřují nesprávný úřední postup ve věci v neustále se měnících názorech a právních závěrech soudů ohledně možnosti či nemožnosti nabytí vlastnického práva v dobré víře od nevlastníka, v důsledku čehož vynaložili zbytečně náklady řízení představující odměnu právního zástupce za zastupování žalobců v napadaném řízení a dále náklady řízení, které byli žalobci povinni zaplatit úspěšným žalovaným. Dle § 31 odst. 1 zákona stát nahradí takové náklady řízení, které byly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Z předmětného je zřejmé, že žalobci nárokované náklady řízení účelně nevynaložili na nápravu nesprávného úředního postupu, když v konečném důsledku nebylo žalobcům ve věci vyhověno. Předpoklad vzniku škody tak v posuzovaném případě nebyl naplněn. Soud pro úplnost uvádí, že je toho názoru, že ve věci nebyl naplněn ani první předpoklad odpovědnosti státu za škodu, tedy existence nesprávného úředního postupu tak, jak jej popisují žalobci. Ve věci sice docházelo ke změně právního názoru na posuzovanou problematiku, soudy se však ve svých rozhodnutích vždy vypořádaly se závaznými právními názory soudů vyšších stupňů a vývojem judikatury, k obratu došlo po vydání nálezu Ústavního soudu, který překonal předcházející názor Nejvyššího soudu, přičemž následně Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s názorem vysloveným Ústavním soudem. Soud je toho názoru, že nelze za nesprávný úřední postup označit opakovaně se měnící názory soudů na posuzovanou problematiku. Žalobci sami v žalobě uvedli, že od podání žaloby v roce 2003 došlo k vývoji právního názoru na problematiku nabývání vlastnického práva od nevlastníka, a to vývojem judikatury v průběhu napadaného řízení. Soud má za to, že nelze klást k tíži žalované změnu náhledů na právní otázku, zejména za situace, kdy soudy vycházejí při svém rozhodování ze závazného právního názoru soudů vyššího stupně, jako v posuzovaném případě.

6. Z těchto všech shora vymezených důvodů soud žalobu zamítl, neboť nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu.

7. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný ve sporu plně úspěšný, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon (vyjádření ve věci) podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu.