14 C 248/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 115 500 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 31 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 115 500 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 10. 2022 do 1. 11. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 31 500 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 10. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 753 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 300 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 26. 10. 2022 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 D 963/2001 (dále jen„ posuzované řízení“). Žalobkyně v žalobě uvedla, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 27. 12. 2001 a trvalo 19 let 10 měsíců a 7 dnů. Dle žalobkyně řízení bylo poznamenáno pochybením notářky a soudu, pro žalobkyni mělo zvýšený význam, neboť se jednalo o dědictví po jejím otci. Z těchto důvodů žalobkyně požaduje odškodnění ve výši 900 000 Kč. Žalobkyně se se svým nárokem předběžně obrátila na žalovanou dne 26. 4. 2022.

2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 900 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 D 963/2001 uplatnila dne 26. 4. 2022. Žalovaná na základě projednání její žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, za což poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 115 500 Kč. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k závěru, že předmětné řízení trvalo celkem 19 let a 6 měsíců, za relevantní délku řízení však žalovaná považuje 11 let a 6 měsíců, neboť posuzované řízení bylo po dobu 8 let přerušeno z důvodu probíhajícího řízení o dodatečném projednání dědictví vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 132 D 24/2003 O nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z titulu tohoto řízení je nyní rozhodováno v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 92/2019. Žalovaná dále uvedla, že v posuzovaném řízení bylo opakovaně rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy. Věc vykazovala zvýšenou míru právní, skutkové a zejména procesní složitosti, řízení bylo opakovaně přerušováno do skončení jiných řízení. Význam řízení pro žalobkyni hodnotila žalovaná jako standardní. Celkovou délku řízení hodnotila žalovaná jako nepřiměřenou. Při stanovení výše zadostiučinění vycházela žalovaná k základní částce 210 000 Kč, s tím že za rok trvání řízení náleží žalobkyni částka 20 000 Kč, za první dva roky potom částka v poloviční výši. Žalovaná následně snížila základní částku o 40 % z důvodu značné složitosti řízení a dále o 5 % z důvodu opakovaného vedení řízení na dvou stupních soudní soustavy.

3. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 115 500 Kč zpět z důvodu částečné úhrady žalované částky žalovanou po datu podání žaloby.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela. Podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem soud v souladu s citovanými ustanoveními řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. (výrok I.)

6. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Pelhřimově v řízení vedeném pod sp. zn. 3 D 963/2001 u žalované dne 26. 4. 2022 s tím, že žalovaná žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 115 500 Kč.

7. Soud dále postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, neboť oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání souhlasili a ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů. [Obsah přílohového spisu] [Obsah přílohového spisu]

10. Soud dále k důkazu provedl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 8. 2022, č. j. 20 C 92/2019, ve věci zdejších účastníků. Z rozsudku se podává, že předmětem řízení byla náhrada nemajetkové újmy, která měla být žalobkyni způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 D 443/91 a nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 132 D 24/2003. Uvedeným rozsudkem ve znění s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 36 Co 477/2022-174, bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění ve výši 136 958,50 Kč.

11. Ze stanoviska žalované ze dne 27. 10. 2022 má soud za prokázané, že žalovaná předběžně projednala nárok žalobkyně a přiznala žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 115 500 Kč. Z likvidační doložky, dokladová řada č 576/656, má soud za prokázané, že dne 31. 10. 2022 byla ze strany žalované poukázána přiznaná částka žalobkyni, datum splatnosti dokladu je 31. 10. 2022.

12. Soud neprováděl důkaz spisem Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 5 C 372/2002 pro nadbytečnost, neboť celková délka uvedeného řízení byla 4 měsíce a na celkovou délku posuzovaného řízení tak nemohlo mít významný vliv. Soud shodně neprováděl pro nadbytečnost důkaz spisem Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 5 C 260/2018, neboť během přerušení soudní komisař činil úkony ve věci.

13. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Dne 27. 12. 2001 bylo zahájeno dědické řízení, které bylo pravomocně skončeno dne 11. 2. 2003. Žalobkyně v řízení nevystupovala jako dědic z důvodu listiny o vydědění. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006 bylo konstatováno, že dědické řízení nebylo pravomocně skončeno, neboť usnesení o dědictví nebylo doručeno žalobkyni. V dědickém řízení bylo následně pokračováno, když usnesení o dědictví bylo k odvolání žalobkyně zrušeno. Řízení bylo opakovaně přerušeno za účelem pravomocného skončení řízení ve věci určení, že žalobkyně je dědicem zůstavitele (sp. zn. 1 C 80/2006) a do pravomocného skončení řízení o dodatečném projednání dědictví po matce žalobkyně (132 D 24/2003). Řízení bylo pravomocně skončeno dne 2. 11. 2021.

14. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

15. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

16. Podle § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

19. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

20. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 19. 4. 2002 (obeznámení žalobkyně s výsledky šetření ze strany soudní komisařky) do dne 2. 11. 2021, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o nabytí dědictví. Celková doba řízení tedy činila celkem 19 let a 6 měsíců. Na celkovou délku řízení mělo vliv také přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 132 D 24/2003, přičemž řízení bylo přerušeno od 23. 6. 2010 do 10. 7. 2018, tj. po dobu 8 let. Délku řízení, po kterou bylo řízení přerušeno, nelze klást pouze k tíži účastníkům, neboť je na soudu, aby zajistil co nejrychlejší rozhodnutí ve věci a je právě na něm, aby zkoumal účelnost takového přerušení (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016). Soud poté musí zkoumat, zda v řízení, pro něž došlo k přerušení v hlavní věci, nedošlo k porušení práv účastníků, tedy zda délka vedlejšího řízení nebyla nepřiměřená, neboť tato skutečnost se promítá i do závěrů o nepřiměřené délce hlavní řízení. Dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, však nesmí být nárok z titulu nepřiměřené délky řízení uplatňován duplicitně, tedy za přerušené i za vedlejší řízení. S ohledem na skutečnost, že žalobce již byl odškodněn za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 132 D 24/2003, a to v řízení vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 po sp zn. 20 C 92/2019, soud již k odškodnění za dobu tohoto přerušení řízení, teda za 8 let, nepřistoupil.

21. Posuzované řízení bylo dále přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 80/2006. Ve smyslu stanoviska Nejvyššího sodu Cpjn 2016/2010 a rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2208/2016 je nutné zkoumat průběh vedlejšího řízení v rozsahu společného průběhu s posuzovaným řízením, a to z hlediska projednání věci v přiměřené lhůtě. Předmětem řízení vedeným pod sp. zn. 1 C 80/2006 byla žaloba na určení dědického práva žalobkyně po zemřelém [jméno] [příjmení] a posouzení listiny o vydědění žalobkyně, přičemž výsledek tohoto řízení byl pro hlavní řízení významný z důvodu určení okruhu dědiců. Řízení probíhalo od 26. 11. 2004 do 27. 4. 2011, trvalo tak 6 let a 5 měsíců a v délce od 31. 8. 2006 do 19. 3. 2010 se jednalo o společný průběh s posuzovaným řízením. Dne 25. 1. 2005 byl vyhlášen zamítavý rozsudek, který žalobkyně napadla odvoláním a který byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. 4. 2005 potvrzen. K dovolání žalobkyně ze dne 25. 7. 2005 rozhodoval dovolací soud, který rozsudkem ze dne 21. 3. 2006 předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Následně se konalo ve věci 6 jednání, bylo doplněno dokazování listinnými důkazy a znaleckým posudkem k posouzení duševního zdraví zůstavitele a dne 8. 6. 2007 byl vyhlášen žalobě vyhovující rozsudek, který byl po založení znaleckého posudku žalovaného k odvolání účastníků zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2018 a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Z důvodu úmrtí druhé žalované bylo vyčkáno na výsledek jejího dědického řízení a následně bylo rozhodnuto o pokračování v řízení s procesními nástupci. Dále se ve věci konala dvě jednání, byl vypracován revizní znalecký posudek a dne 27. 7. 2009 byl vyhlášen žalobě vyhovující rozsudek. K odvolání účastníků odvolací soud vydal dne 18. 12. 2009 potvrzující rozsudek, který žalovaný dne 30. 3. 2010 napadl dovolání, o jehož odmítnutí rozhodl dovolací soud dne 27. 4. 2011. Řízení bylo složité, opakovaně rozhodovaly soudy na více stupních soudní soustavy, soud v řízení neshledal žádné průtahy ani období nečinnosti, k celkové délce řízení však přispěla skutečnost, že druhé rozhodnutí ve věci bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu projednání a nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku. Celkovou délku řízení soud proto hodnotí za nepřiměřenou.

22. Řízení probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud I. stupně třikrát ve věci samé a odvolací soud dvakrát. Soudy dále rozhodovaly opakovaně o procesních otázkách (přerušení řízení a uložení povinnosti žalobkyni obrátit se s žalobou na soud, námitka podjatosti, stanovení hodnoty dědictví).

23. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že v řízení nedošlo k závažným průtahům v podobě nečinnosti soudu, prodlevy ve věci byly způsobeny zejména opakovaným přerušováním řízení. V postupu soudu lze spatřovat určitá pochybení, např. usnesení o nabytí dědictví bylo odvolacím soudem zrušeno pro procesní pochybení, když soud nenařídil jednání, ačkoliv k němu mělo být jednání dle zákona nařízeno, a dále z důvodu, že nebyla vypořádána námitka týkající se osobních automobilů. K pochybení došlo také v počáteční fázi řízení, kdy žalobkyně byla soudní komisařkou odkázána k podání žaloby na určení, že neexistovaly zákonné důvody pro vydědění žalobkyně, přičemž žaloba s tímto návrhem byla zamítnuta pro nemožnost žalovat na určení neexistence důvodů pro vydědění. V dědickém řízení bylo následně pokračováno bez žalobkyně, aniž by bylo postaveno na jisto, že žalobkyně není dědicem.

24. Co se týká jednání účastníků, soud uzavřel, že žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Účastníci hojně využívali opravných prostředků, přičemž je zřejmé, že využívání opravných prostředků nelze klást účastníkům k tíži, když jejich užití patří k procesním právům účastníků, avšak je třeba zdůraznit, že každý opravný prostředek ve svém důsledku vede k prodloužení celkové délky řízení. Žalobkyně včas a řádně plnila uložené povinnosti a podávala žaloby, jejichž předmětem byly otázky významné pro dědické řízení.

25. Ke složitosti věci soud uvádí, že posuzované řízení bylo po skutkové, právní a zejména pak procesní stránce obtížné. Posuzované řízení záviselo na výsledcích řízení vedlejších, kdy bylo nutné nejprve vyčkat výsledku. Soudní komisařka prováděla široké šetření ohledně majetku zůstavitele. V rámci řízení byla řešena pravost a platnost dvou závětí, přičemž druhá závěť se objevila až později a účastníky byla prohlášena za platnou a pravou až při jednání dne 10. 12. 2020.

26. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobkyni, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení vidí jako nižší. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni tak soud hodnotí jako standardní.

27. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě, a to za 11 let a 6 měsíců. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 20 000 Kč Celkem tedy základní částka za pět let a dva měsíce řízení činí 210 000 Kč. Soud vycházel z částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, neboť předmětné řízení se svou celkovou délkou blížilo pomyslné hranici 20 let. Soud pak uvedenou částku ponížil o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů soudu (viz odst. 19) a dále přistoupil k ponížení o 30 % z důvodu složitosti věci (viz odst. 22). Soud naopak uvedenou částku navýšil o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci (viz odst. 20). Pro počet stupňů zapojených do rozhodování vedlejšího řízení soud základní částku dále snížil o 10 % a zvýšil o 10 % pro postup soudů, kdy rozhodnutí ve věci byla opakovaně rušena, čímž došlo k prodloužení celkové délky řízení (viz odst. 18). Soud tak základní částku ponížil o 30 %, a uzavřel, že žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 147 000 Kč. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalovaného ve výši 115 500 Kč pak soud žalobkyni přiznal částku ve výši 31 500 Kč (výrok II.) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.). Soud přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení z poskytnuté částky 147 000 Kč od 27. 10. 2022, tedy ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty (ode dne uplatnění nároku) pro projednání nároku žalovanou, do zaplacení (výrok I.), neboť žalovaná žalobkyni plnila až po uplynuté zákonné šestiměsíční lhůty k projednání nároku. Výše úroků z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 věta druhá. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Soud tak žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za jeden úkon (podání žaloby). Celkem soud přiznal žalobkyni náklady řízení ve výši 2 300 Kč. Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.