14 C 259/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně b) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně obě zastoupeny advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov sídlem adresa o zaplacení částek 63 900 Kč a 71 100 Kč

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku 56 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni b) částku 71 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 450 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhaly na žalované zaplacení částky, teda žalobkyně a) částky 63 900 Kč a žalobkyně b) po úpravě žaloby částky 71 100 Kč jako nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Uvedly k tomu, že jsou v posici jako fyzické osoby, věřitelem zůstavitele, s pohledávkou přihlášenou do níže označeného dědického (pozůstalostního) řízení, jimž vznikla škoda při výkonu státní moci a jsou aktivně legitimované k podání této žaloby. Jde o nepřiměřenou délku dědického (pozůstalostního) řízení po zemřelém Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa], [PSČ] [obec], zůstaviteli, vedeného u Městského soudu v Brně, a to pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Předmětné řízení bylo u Městského soudu v Brně zahájeno již dne 29. 11. 2001. Žalobkyně následně ke dni 7. 1. 2002 přihlásily do předmětného řízení svoji pohledávku, žalobkyně a) ve výši 1 560 000 Kč, žalobkyně b) 880 000 Kč, kterou měly za zůstavitelem z titulu smlouvy o půjčce. Od zahájení předmětného řízení byly provedeny některé dílčí procesní kroky, nicméně k pravomocnému ukončení předmětného řízení, ani k pravomocnému vypořádání jednotlivých pohledávek přihlášených do řízení dosud (ke dni podání žaloby) nedošlo. Předmětné řízení bylo v podstatě celou dobu vedeno u soudu prvního stupně, opravný prostředek ve věci byl podán pouze jednou, a to dne 4. 7. 2007, přičemž k jeho vyřízení došlo ke dni 12. 2. 2008. Průtahy řízení tedy nelze omluvit skutečností, že by v řízení bylo podáváno velké množství opravných prostředků, ale spíše naopak, skutečnost, že byl podán pouze jeden opravný prostředek, který byl vyřízen poměrně rychle, a přesto předmětné řízení trvá bezmála 21 let, je jasným důkazem toho, že délka předmětného řízení je zcela nepřiměřená. O skutečnosti, že dědictví je předluženo bylo rozhodnuto až po téměř 10 letech od zahájení řízení, konkrétně dne 14. 2. 2011 O následné likvidaci dědictví pak bylo v rámci předmětného řízení rozhodnuto dne 7. 3. 2011, přičemž usnesení o tomto nabylo právní moci dne 2. 4. 2011. Přes všechny skutečnosti výše uvedené však likvidace předmětného dědictví není dosud pravomocně skončena, a ke dni podání této žaloby dosud nebylo žalobkyním na jimi přihlášenou pohledávku uhrazeno ničeho. Přípisem soudního komisaře Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 26. 3. 2018 byl žalobce informován o skutečnosti, že prodejem zůstavitelova majetku byl získán výtěžek v částce v celkové výši 2 777 085,87 Kč.

2. Uvedly dále, že průtahy v předmětném řízení, resp. nesprávný úřední postup soudu, ostatně zkonstatovala i sama žalovaná, a dokonce i příslušné soudy (zdejší soud a soud odvolací), a tedy právní titul žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je dán. Žalovaná za období ode dne přihlášení pohledávky žalobkyně, tj. ode dne 7. 1. 2002, do 30. 6. 2011 bylo žalobkyni přiznáno peněžité zadostiučinění v částce v celkové výši 40 500 Kč (dále jen„ prvé období“). Následně se otázka nesprávného úředního postupu, resp. průtahů v předmětném řízení dostala k posouzení zdejšímu soudu a soudu odvolacímu. Logicky nejprve rozhodoval zdejší soud, kdy vydal Rozsudek č.j. 28 C 116/2019-78, ze dne 10. 6. 2020. Na ten následně navázal soud odvolací, a to Rozsudkem č.j. 58 Co 351/2020-109, ze dne 19. 11. 2020. Soudy obou stupňů se jasně shodli na průtažnosti předmětného řízení, a i na tom, že je třeba poškozeným účastníkům (přihlášeným věřitelům) přiznat zadostiučinění v penězích. Byť samozřejmě nelze výši přiměřeného zadostiučinění paušalizovat, resp. ohledně stanovení jeho výše je třeba přistupovat individuálně pro případ každého jednoho průtahy zasaženého věřitele, soudy takto stanovili i to, v jaké výši je třeba poškozeným věřitelům zadostiučinění přiznat. Zjevně pod tíhou výše označených soudních rozhodnutí přiznala žalovaná žalobkyním přiměřené zadostiučinění za další období, dosud neodškodněné, a to právě ve výši stanovené těmito soudními rozhodnutími. Níže označeným Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti, takto žalovaná opět zkonstatovala nesprávný úřední postup v rámci předmětného řízení, a za další období, za něž žalobkyni a) do té doby žádné odškodnění nepřiznala, tj. za období ode dne 1. 7. 2011 do dne 18. 6. 2021, přiznala odškodnění v částce ve výši 107 550 Kč (dále jen„ druhé období“). Žalobkyni b) za období od 3.5.2013 do 18.6.2021 částku 107 550 Kč. K rozdílu v přiznané výši odškodnění ovšem není žádného opodstatnění a žalobkyně jsou naopak názoru, že jim za každý měsíc trvání průtažného řízení, jak v prvém, tak ve druhém období mělo být přiznáno zadostiučinění v téže výši a jsou přesvědčeny o tom, že za prvé období trvání průtažného řízení jim bylo zjevně poskytnuto peněžité zadostiučinění pouze částečné. Žalobkyně jsou přesvědčeny o tom, že jim za prvé období svědčí nárok na doplacení peněžitého zadostiučinění. Co se týče konkrétního vyčíslení nároku žalobce, to by dle jeho názoru mělo vycházet právě z výše označeného rozsudku odvolacího soudu, a současně ze stanoviska žalované pro druhé období, která jsou co do výše přiznaného peněžitého zadostiučinění v souladu (žalovaná zjevně v rámci stanoviska pro druhé období vycházela z částky určené soudem). Žalobkyně si sice uvědomuje, že výši přiměřeného zadostiučinění je třeba posuzovat v každém případě individuálně a tuto nelze paušalizovat. Na druhou stranu lze vycházet z výše stanovené uvedeným rozsudkem odvolacího soudu, který se týkal téhož průtažného řízení, jako z přibližného vodítka, resp. z obecného východiska, od kterého by se měl rozhodující orgán odchýlit jen tehdy, jsou-li k tomu v daném případě dány dostatečné důvody. Ty však v případě žalobce dány nejsou. Odvolací soud při určení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel ze základní částky 18 000 Kč za každý rok trvání průtažného řízení, což za dobu trvání prvého období, tedy za dobu 10 let a 8 měsíců, dává částku ve výši 192 000 Kč (částku 1 500 Kč za každý měsíc trvání průtažného řízení). Výslednou částku následně soud snížil o 40 % z důvodu složitosti věci, a dále o 20 % z důvodu sdílené újmy žalobců. Toto snížení o 20 % však zde s ohledem na samostatnost žalobce není na místě aplikovat. Za každý měsíc průtažného řízení má takto být poškozeným věřitelům přiznána částka ve výši 900 Kč. Dosud jim bylo přiznáno a vyplaceno zadostiučinění pouze částečné, a to v částce ve výši 40 500 Kč. Proto žádají přiznání přiměřeného zadostiučinění v souladu s výpočtem uvedeným výše, který vychází z výpočtu odvolacího soudu, a potažmo i z výpočtu žalovaného ve stanovisku o přiznání zadostiučinění v druhém období, poníženou o částku za první dva roky trvání předmětného řízení. Konkrétně takto žalobkyně žádají o přiznána částky ve výši 63 900 Kč, a to jako doplatek dosud nevyplaceného peněžitého zadostiučinění za uvedené období trvání průtažného řízení.

3. Žalovaná uvedla že žalobkyně se již potřetí domáhá odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce dědického řízení ve věci zůstavitele Mgr. [jméno] [příjmení], v němž žalobkyně vystupuje v procesním postavení věřitele. Nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce namítaného dědického řízení byl žalovanou konstatován již dvakrát, a to k žalobkyni a) stanoviskem žalované ze dne 16. 1. 2012, č. j. 1815/2011-ODSK-ODSK/4 a stanoviskem žalované ze dne 25. 11. 2021, č. j. MSP-1656/2021-ODSK-ODSK/4. Za období od 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012 bylo žalobkyni přiznáno odškodnění ve výši 40 500 Kč a za další fázi dědického řízení, tj. od 17. 1. 2012 do 25. 11. 2021 jí bylo přiznáno odškodnění ve výši požadovaných 107 550 Kč. K žalobkyni b) stanoviskem žalované ze dne 2. 5. 2013, č. j. 2970/2012-ODSK-ODSK/3 a stanoviskem žalované ze dne 6. 12. 2021, č. j. MSP-1669/2021 ODSK-ODSK/4. Za období od 7. 1. 2002 do 2. 5. 2013 bylo žalobkyni přiznáno odškodnění ve výši 40.500 Kč a za další fázi dědického řízení, tj. od 3. 5. 2013 do 6. 12. 2021 jí bylo přiznáno odškodnění ve výši požadovaných 107 550 Kč.

4. Argumentovala dále, že nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce namítaného dědického řízení byl konstatován i v kompenzačním řízení (týkalo se jiných věřitelů) vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 116/2019. Žalobcům [jméno] a [jméno] [příjmení] byla poskytnuta náhrada za nemajetkovou újmu za období od 1. 7. 2011 do 13. 11. 2017, kdy si žalobci nárokovali odškodnění pouze za takto ohraničenou číst řízení. Je nutno uvést, že věřitel zůstavitele se dle současné právní úpravy (ust. § 117 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) i dle předchozí právní úpravy (ust. § 175b o. s. ř.) stává účastníkem řízení až dnem vydání, resp. nabytí právní moci usnesení o nařízení likvidace, do té doby není účastníkem řízení, popř. je účastníkem řízení pouze ve specifických případech, které v posuzovaném řízení nenastaly. V projednávaném případě bylo usnesení o nařízení likvidace dědictví vydáno dne 7. 3. 2011 a nabylo právní moci dne 2. 4. 2011. Do té doby nebyly žalobkyně dle platné právní úpravy vůbec účastníkem řízení a nenáleží jim žádný nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu. Nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení může dle zcela konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR vznikat pouze a jenom účastníkům řízení. Žalobkyně tedy od doby, kdy přihlásily do dědického řízení svou pohledávku, do doby vydání rozhodnutí o nařízení likvidace dědictví nebyly účastníkem dědického řízení a nemají nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé za toto období. Skutečnost, že jí ze strany žalované byla za toto období poskytnuta náhrada ve výši 40 500 Kč, by tak měla být pro žalobkyni dostatečným odškodněním.

5. Doplnila dále, že pokud se žalobkyně žádostí, resp. žalobou podanou v roce 2022 domáhají náhrady újmy, která žalobkyni a) vznikla od roku 2002 do roku 2012 a žalobkyně b) do roku 2013, pak je nutno jejich žádost považovat za zcela jednoznačně nedůvodnou a navíc také promlčenou, a to s odkazem na ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., kdy žádost, resp. žaloba byla podána dávno po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Žalované je známa judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle které promlčecí doba neskončí dříve něž za 6 měsíců ode dne pravomocného skončení řízení, nicméně v posuzovaném případě žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy přesně rozdělila. V roce 2021 požadovala náhradu pouze za období od vydání prvého stanoviska žalované v roce 2012 (žalobkyně a)) a žalobkyně b) v roce 2013, následně bylo jejich žádostem žalovanou vyhověno a bylo jim poskytnuto zadostiučinění v požadované výši 107 550 Kč. Pokud žalobkyně nyní tvrdí, že až v souvislosti s vydáním rozhodnutí v kompenzačním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 116/2019 se ony i žalovaná dozvěděly i tom, jaká výše náhrady představuje odpovídající odškodnění vzniklé újmy, je na jejich tvrzení nutno nahlížet jako na zcela účelové. Pokud žalobkyně považovaly náhradu poskytnout jim v roce 2013 za nedostatečnou, žádná okolnost jim nebránila podat již v roce 2012, u žalobkyně b) v roce 2013 žalobu nebo následnou žádost podanou v roce 2021 koncipovat jiným způsobem. Žalovaná proto neuznává nárok žalobkyně a) na zaplacení odškodnění za nemajetkovou újmu za dobu od 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012 a u žalobkyně b) od 7.1.2002 do 2.5.2013, a to jak z důvodu promlčení, tak s ohledem na skutečnost, že žalobkyně až do roku 2011, kdy bylo vydáno usnesení o nařízení likvidace dědictví, nebyly účastníkem dědického řízení. Žalovaná má za to, že za následné období, tj. za období od nařízení likvidace dědictví bylo žalobkyním poskytnuto zcela dostatečné odškodnění. Žaloba by tak měla být v plném rozsahu zamítnuta.

6. Soud v průběhu řízení původně samostatně podané žaloby spojil do společného řízení, neboť skutkově i právně spolu souvisí.

7. V průběhu řízení též došlo k úpravě žaloby, kdy žalobkyně a) částečně vzala žalobu o částku 7 200 Kč spolu s příslušenství zpět a k projednání tak po částečném zastavení řízení zůstala částka 56 700 Kč s příslušenstvím s tím, že úrok z prodlení se odvíjí od data 23.10.2022. U žalobkyně b) naopak došlo k rozšíření žaloby (což soud připustil) na částku 71 100 Kč s úrokem z prodlení odvíjejícím se od data 23.10.2022.

8. Ze stanoviska žalované ze dne 16. 1. 2012 adresovaného zástupci žalobkyně [jméno] [celé jméno žalobkyně], se podává, že žadatelka má nárok na zadostiučinění 40 500 Kč. Z dalšího stanoviska z 25. 11. 2021 plyne, že po zhodnocení všech okolností případu dospěla žalované k názoru, že žadatelka má nárok na zadostiučinění v požadované výši 107 550 Kč. Pak ze stanoviska z 11. 10. 2022 se podává, že žádost doručenou jí dne 22. 4. 2022, již uplatnila žalobkyně a) částku 49 500 Kč jako náhradu nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, nepovažuje žalovaná za důvodnou.

9. Pokud jde o žalobkyni b), ze stanoviska žalované z 2. 5. 2013 plyne, že se jí poskytuje zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 40 500 Kč. Z dalšího stanoviska ze 6. 12. 2021 se podává, že žadatelka má nárok na zadostiučinění v požadované výši 107 550 Kč. Z dalšího stanoviska z 11. 10. 2022 plyne, že k požadavku žalobkyně na poskytnutí peněžitého zadostiučinění 63 900 Kč zastává žalovaná názor, že tuto žádost nepovažuje za důvodnou.

10. Bylo zjištěno, že zdejší soud ve věci č. j. 28 C 116/2019-78 rozsudkem ze dne 10. 6. 2020 rozhodl o požadavcích jiných žalobců na poskytnutí dalšího zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Soud posuzoval dobu ode dne 7. 1. 2002, kdy žalobci přihlásili svou pohledávku, do dne 13. 11. 2017, který žalobci označili jako konec období, za které žádají přiměřené zadostiučinění. Soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a každému ze žalobců přiznal právo na zaplacení částky 119 700 Kč. Soud vyšel z odškodňované doby řízení 15 let a 10 měsíců a ze základní částky odškodnění ve výši 18 000 Kč za rok řízení, snížené na polovinu za první dva roky řízení. Základní částku pak soud snížil o 40 % z důvodu skutkové a procesní složitosti věci a o 20 % z důvodu sdílené újmy a naopak navýšil o 10 % z důvodu postupu orgánů státu a o 10 % z důvodu vyššího významu předmětu řízení pro žalobce (výše přihlášené pohledávky, vyšší věk žalobců, zájem o průběh řízení). Od takto určeného zadostiučinění ve výši 160 200 Kč pak soud odečetl již poskytnutou částku 40 500 Kč. K odvolání žalovaného [příjmení] [jméno] změnil uvedený rozsudek rozsudkem ze dne 19. 11. 2020 tak, že každému z tamních žalobců přiznal právo na zaplacení částky 45 900 Kč Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci se domáhali odškodnění jen za dobu od 1. 7. 2011 do 13. 11. 2017, tj. dobu 6 let a 4,5 měsíce, když za předchozí období již byli žalovaným odškodněni. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že posuzované řízení je nepřiměřeně dlouhé, a že v něm tedy dochází k nesprávnému úřednímu postupu. Dále se odvolací soud ztotožnil s tím, že základní částka zadostiučinění má být 18 000 Kč za rok řízení (při odškodňování žalobci vymezeného období již bez snížení na polovinu za první dva roky řízení) a tato snížena o 40 % z důvodu složitosti řízení a o 20 % z důvodu sdílené újmy. Odvolací soud naopak nesouhlasil s navýšením základní částky o 10 % procent, když odkazované průtahy a nekoncentrovaný postup se projevily v dřívější než nyní odškodňované části řízení, a s navýšením základní částky o 10 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení, když žalobci nebyli osobami pokročilejšího věku a kdy po konstatování předlužení dědictví a nařízení jeho likvidace již žalobci nemohli očekávat, že se jim dostane plného uspokojení přihlášené pohledávky. Odvolací soud tak uzavřel, že by základní částka zadostiučinění měla být snížena o 60 %, přičemž není namístě od takto určené výše zadostiučinění odečítat částku 40 500 Kč, která byla žalobcům poskytnuta za předchozí část řízení.

11. Z důkazu připojeným spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 60 D 1307/2001 a tvrzení účastníků se podávají tato zjištění: [Obsah přílohového spisu]

13. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

14. Dle § 5 zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

15. Dle §§ 14, 15 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

17. Dle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

18. Dle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. 11. 2001 a dosud nebylo skončeno. Ke dni rozhodování soudu v tomto odškodňovacím řízení, tj. ke dni 5. 4. 2023, tedy posuzované řízení trvalo celkem 21 let a 4 celé měsíce.

20. Ve věci zdejšího soudu projednávané pod sp.zn. 28 C 116/2019, v rozsudku z 10.6.2020 (čl. 78) ve spojení s odvolacím řízením 58 Co 351/2020-109 z 19.11.2020 bylo uvažováno a rozhodováno o částce jako adekvátní pro odškodnění ve výši 18 000 (první dva roky jen polovina tedy 9 000 Kč), do čehož se promítlo snížení o 40 % pro složitost a o 20 % pro sdílenou újmu. Jde tedy o snížení v rozsahu 60%.

21. S touto úvahou odškodnění nemajetkové újmy soud přistupoval i v tomto řízení.

22. Se žalobci lze souhlasit, že právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem není dle výslovného znění § 13 odst. 2 OdpŠk vázáno na účastenství poškozeného v řízení, ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu. NSČR však ve své judikatuře (viz např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1292/2019) opakovaně konstatoval, že v případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě může být z povahy věci poškozeným ve smyslu § 13 odst. 2 OdpŠk toliko osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma z nejistoty ohledně výsledku řízení a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti. Poškozeným u tohoto typu nesprávného úředního postupu tedy může pouze osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo v řízení rozhodováno, tj. účastník řízení.

23. Žalobci jako věřitelé zůstavitele se dle § 175b o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2013, stali účastníky posuzovaného řízení až v momentu, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o likvidaci dědictví, tj. dnem 2. 4. 2011. Do té doby nebylo o jejich právech a povinnostech v posuzovaném řízení rozhodováno.

24. Soud má tedy za to, že žalobci se mohou domáhat náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení jen od 2. 4. 2011, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o likvidaci dědictví, což pak s ohledem na období, které žalobkyně a) učinila předmětem odškodnění v rámci nyní projednávané žaloby, tj. do 30. 6. 2011, činí předmětem odškodnění dobu 3 měsíce. Jestliže pak jí bylo za toto„ prvé období“ již vyplaceno 40 500 Kč, jedná se dle názoru soudu o zadostiučinění více než postačující, aniž by bylo nutné se konkrétně zabývat modifikací základní částky dle jednotlivých kritérií, když základní částka odškodnění při 1 667 Kč za měsíc řízení, snížená na polovinu, neboť pro žalobkyni jako účastníka se jednalo o počátek řízení, činí jen 2 500,50 Kč a pro možnost přiznání jakéhokoliv plnění nad rámec již poskytnutých 40 500 Kč by tato základní částka musela být navýšena více než 16x.

25. U druhé žalobkyně [celé jméno žalobkyně] platí totéž, co u žalobkyně a), a to co do počátku období, tj. od 2.4.2011, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o likvidaci dědictví, až do 2.5.2013, které určila tato žalobkyně předmětem žaloby a kdy byla žalovanou uspokojena co do přiznaných 40 500 Kč. U této žalobkyně jde tak o období 2 let a 1 měsíce, přičemž jde-li o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, pak každé řízení nějakou dobu trvá, kdy ve vztahu k rozhodnému období, v němž za první dva roky se odškodnění vždy krátí na polovinu, tedy v tomto případě 9 000 Kč, pak s ohledem na plnění v rozsahu 40 500 Kč je přiznané odškodnění víc než přiměřené. Tudíž požadovaná částka odškodnění 71 100 Kč neobstojí.

26. Posléze pak soud dodává, že nepovažoval za důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení, když dle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí (OdpŠk), neskončí promlčecí doba dříve, než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, posuzované řízení dosud neskončilo a uplatněné nároky na náhradu nemajetkové újmy tak nemohou být promlčeny.

27. Z uvedeného důvodu tak soud považoval podanou žalobu za nedůvodnou, a proto ji zamítl.

28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně úspěšné. Žalované vznikly v řízení náklady v celkové výši 900 Kč, která je tvořena paušální náhradou hotových výdajů za 3 úkony (sepis vyjádření k žalobě, příprava na jednání soudu a účast na jednání soudu dle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud pak přiznal žalované vůči každé ze žalobkyň právo na náhradu ½ takto vynaložených nákladů, tj. právo na zaplacení částky 450 Kč.