14 C 297/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 122 500 Kč

I. Řízení se co do částky 72 188 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 937 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 49 375 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14 342 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce, [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 14. 1.2 2022 domáhal na žalované zaplacení shora uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 24/2015 (dále jen„ posuzované řízení“). Žalobce uvedl, že předmětem žaloby podané dne 22. 12. 2014 byl spor účastníků o úhrady faktur vystavených za odběr tepelné energie zdejším žalobcem. Celková délka posuzovaného řízení činila 6 let a 10 měsíců a 9 dnů. Žalobce má za to, že délka řízení je nepřiměřená a požaduje za téměř sedm let trvání řízení přiměřené zadostiučinění ve výši 122 500 Kč. Žalobce se svým nárokem předběžně obrátil na žalovanou dne 10. 12. 2021.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce mimosoudně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 24/2015 dne 10. 12. 2021. Žalovaná po projednání žádosti o odškodnění dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 72 188 Kč. Žalovaná ve svém vyjádření shrnula průběh posuzovaného řízení a uzavřela, že celková délka posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci činí 7 let a 5 měsíců. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodoval meritorně dvakrát, odvolací soud jednou a Nejvyšší soud také jednou. Postup soudu I. stupně hodnotila žalovaná jako nekoncentrovaný, v roce 2017 došlo k několikaměsíčnímu průtahu. Žalobce se na délce řízení dle žalované částečně podílel, žádal o odročení nařízeného jednání, byl vyzýván k doplnění blanketního odvolání. Význam posuzovaného řízení pro žalobce hodnotila jako standardní. Žalovaná uzavřela, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, přičemž při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházela z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky v poloviční výši. Základní částku ve výši 96 250 Kč následně snížila o 20 % z důvodu rozhodování soudu na třech stupních soudní soustavy a dále o 5 % s ohledem na podíl žadatele na délce řízení.

3. Podáním ze dne 20. 3. 2023 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do částky 72 188 Kč s odůvodněním, že žalovaná po předběžném projednání nároku poskytla žalobci zadostiučinění v uvedené výši.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela. Podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem soud v souladu s citovanými ustanoveními řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I.).

6. V dané věci soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora cit. ust. § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání.

7. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 24/2015 obrátil na žalovanou dne 10. 12. 2021. Žalovaná po projednání tohoto nároku dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívající v nepřiměřené délce uvedeného řízení a žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 72 188 Kč, což mu sdělila stanoviskem ze dne 8. 2. 2023. [Obsah přílohového spisu]

9. Skutkovým zjištěním soudu je, že žalobce vystupoval v řízení vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 24/2015 v pozici žalovaného. Předmětem řízení byly neuhrazené faktury za dodávky tepelné energie. V řízení bylo prováděno široké dokazování listinami, výslechy svědků a účastnickým výslechem žalovaného. Ve věci samé soudy rozhodovaly na třech stupních soudní soustavy. Skutkový stav má soud za zjištění v souladu s obsahem přílohového spisu.

10. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

12. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

13. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 8. 1. 2015 (doručení elektronického platebního rozkazu spolu s návrhem) do dne 19. 7. 2022, kdy nabylo právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Celková doba řízení tedy činila ve vztahu k žalobci celkem 7 let a 6 měsíců. Řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, kdy ve věci samé soudy všech stupňů rozhodovaly jedenkrát. Soudy prvního a druhého stupně dále rozhodovaly o žádosti o separaci nákladů. V řízení byla dále řešena námitka věcné nepříslušnosti, které nebylo vyhověno.

14. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že soud v řízení postupoval nekoncentrovaně, probíhalo velké množství jednání, na kterých byly prováděny listinné důkazy, které účastníci předkládali v průběhu celého řízení. V řízení docházelo k drobným průtahům v podobě nečinnosti soudu. K významnému průtahu došlo v roce 2017, kdy po celý rok nebyl ze strany soudu učiněn jediný úkon. Celkovou délku řízení je z těchto důvodů nutné hodnotit jako nepřiměřenou.

15. Co se týká jednání žalobce, lze shrnout, že tento se na délce řízení významně podílel. Procesní úkony činil sice včas, avšak musel být ze strany soudu vyzýván k jejich doplnění, kdy např. podal blanketní odvolání proti rozsudku. Žalovaný také opakovaně žádal o odročení nařízeného jednání. Žalobce v řízení také aktivně využíval opravné prostředky. Je zřejmé, že využívání opravných prostředků nelze klást účastníkům k tíži, když jejich užití patří k procesním právům účastníků, avšak je třeba zdůraznit, že každý opravný prostředek ve svém důsledku vede k prodloužení celkové délky řízení. Žalobce zejména na počátku řízení činil velké množství podání, která se dostala do dispozice soudu těsně před nařízením jednáním, a z tohoto důvodu muselo být jednání odročeno.

16. Co se týká složitosti věci, soud uvádí, že shledal v posuzované věci určitou skutkovou složitost, bylo třeba zajistit listinné důkazy a výslechy svědků, účastníci byli opakovaně vyzýváni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, jednání bylo opakovaně odročeno za účelem zajištění dalších důkazů a pokračování v dokazování.

17. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobce, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení vidí jako nižší. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Průmětem subjektivního hlediska nelze uzavřít, že by význam řízení pro žalobce byl zvýšený, neboť v průběhu řízení žalobce neprojevoval vyšší snahu o rychlé vyřízení věci, nečinil žádné návrhy směřující k rychlému vyřízení věci.

18. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti, byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu (neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat). Celkem tedy základní částka za 7 let a 6 měsíců řízení činí 97 500 Kč. Soud zvolil částku za rok trvání řízení na spodní hranici stanoveného rozmezí, neboť celková délka řízení není zcela nepřiměřená a nevykazuje žádné jiné abnormality. Soud pak uvedenou částku ponížil o 5 % z důvodu složitosti věci (viz odst. 16) a dále přistoupil k ponížení o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů (viz odst. 13), k ponížení o 10 % z důvodu zavinění žalobce (viz odst. 15). Soud tak základní částku snížil o 25 % a uzavřel, že žalobci na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 73 125 Kč. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalované ve výši 72 188 Kč pak soud přiznal žalobci částku ve výši 937 Kč (výrok I.). Ve zbývající části, tedy co do částky 49 375 Kč s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř., kdy žaloba byla podána důvodně v celém rozsahu, když žalobce vzal žalobu částečně zpět z důvodu úhrady přiměřeného zadostiučinění žalovanou po datu podání žaloby, a zároveň bylo žalovanou plněno až po uplynutí 6 měsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, dále odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), za 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby a zpětvzetí žaloby, když soud vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč v souladu s ustanovením § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby á 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhrada DPH z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů ve výši 2 142 Kč Celkem tedy náhrada nákladů činí 14 342 Kč. Soud přitom stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. lhůtu k plnění v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu a k rukám zástupce žalobce dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř (výrok IV.).