14 C 36/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o zaplacení 75 287 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 75 287 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 8.3.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 25.2.2020 podanou u soudu dne 2.3.2020 domáhala na žalované zaplacení ve výroku I. tohoto rozsudku uvedené částky s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobená tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 275/2013. Uvedla, že byla účastníkem tohoto soudního řízení, které bylo zahájeno 28.6.2013 a pravomocně skončeno 16.3.2019 a celková doba trvání byla 2 197 dnů. Tuto dobu považuje za zcela nepřiměřenou. Ke dni podání žaloby tak učinila pouze z opatrnosti, tedy podala tuto žalobu, kdy žalovaná o jejím nároku stále nerozhodla. Tento nárok uplatnila u žalované 8.9.2019. Žalobkyně ke vzniklým průtahům nezavdala příčinu.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla k tomu, že řízení vedenému dříve u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 275/2013, jehož délka byla dle mínění žalobce nepřiměřená, žalovaná shodně s žalobkyní uvádí, že posuzované řízení, v němž žalobkyně byla rovněž v postavení žalujícího, trvalo od 28. června 2013 do 22. února 2019, kdy nastala právní moc usnesení o zastavení řízení. Oproti žalobkyni pak žalovaná vypočítala, že posuzované řízení trvalo 2087 dní (a nikoliv žalobcem tvrzených 2197 dní). Pro účely vydání rozhodnutí o této věci je však vhodnější uvést, že posuzované řízení trvalo 5 let a 8 měsíců. Pro účely posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení je pak dále zapotřebí vzít v úvahu to, že řízení bylo svých charakterem složité, jednak z důvodu mnohosti účastníků na straně žalobců (cca 40 žalobců), dále z důvodu počtu vydaných rozhodnutí nad obvyklou míru (ve věci bylo vydáno celkem 12 rozhodnutí) a konečně též hmotněprávním hlediskem, jelikož jeho předmětem bylo určení vlastnického práva nebo zřízení věcného břemene, resp. posléze služebnosti. Na délce posuzovaného řízení se rovněž podílela i dílčí nedisciplinovanost na straně žalobců, jelikož nedošlo ke včasné úhradě soudního poplatku. Zdaleka nejzásadnější vliv na délku posuzovaného řízení ovšem měly opakované žádosti účastníků o přerušení řízení za účelem vedení mimosoudních jednání, na jejichž podkladě bylo posuzované řízení přerušeno od 31. července 2014 do 24. července 2015, dále od 4. srpna 2015 do 29. července 2016 a konečně od 7. září 2016 do 7. září 2017. Jinými slovy, z celkové délky posuzovaného řízení 5 let a 8 měsíců toto bylo na dobu takřka 3 let přerušeno. Přitom obecně pak platí, že v době, kdy je řízení podle ustanovení § 110 o.s.ř. přerušeno, se nekonají jednání přerušení řízení a neběží lhůty podle tohoto předpisu, tzn. soud má zůstat v podstatě nečinný z důvodů na straně účastníků řízení. Rovněž, v posuzovaném řízení bylo rozhodováno před soudy 2 stupňů soudní soustavy, což zakládá stav objektivního prodloužení délky řízení, aniž by to bez dalšího znamenalo porušení práva. I přes výše uvedené skutečnosti a faktické obtíže soudy v posuzovaném řízení postupovaly plynule a bez jakýchkoliv prodlev. Lze tedy uzavřít, že z hlediska globálního pohledu se délka posuzovaného řízení jeví jako přiměřená. Žalované je rovněž známo, že podle aktuální judikatury ESLP se celkové doby řízení započítává i doba, po kterou bylo řízení přerušeno v důsledku shodného návrhu účastníků (v podmínkách České republiky tedy např. podle ustanovení § 110 o.s.ř.). Takové prodloužení řízení není ovšem jakkoliv přičitatelné státu, tzn. žalovanému (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Nadto, žalobce v rámci svých žalobních tvrzení zcela rezignoval na alespoň povšechné vysvětlení svojí motivace k uplatnění svého nároku v podané žalobě a vyložení, v důsledku čeho mu byla tvrzená nemajetková újma způsobena, což by i v případě, že se soud neztotožní se stanoviskem žalovaného stran toho, že posuzované řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, měl vést k procesnímu neúspěchu na straně žalobce (viz např. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).

3. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na zadostiučinění újmy a náhradu škody předvídanou § 14 OdpŠk, neboť nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 8.9.2019.

4. Soud ve věci provedl dokazování a zjistil:

5. Z důkazu - připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 44 C 275/2013 zjistil, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 28.6.2013 ze strany 36 žalobců. Žalobkyně byla jednou z žalobců. Žalovanou stranou ve sporu byl [žalovaný] [anonymizována čtyři slova], přičemž předmětem žaloby byla náhrada za umístění neoprávněné stavby žalovaného na cizím pozemku. Každý ze žalobců požadoval náhradu za užívání pozemku ve výši odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Soud usnesením ze dne 15.7.2013 vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku následně bylo usnesením soudu z 21.8.2013 řízení k části žalobců zastaveno, když proti tomuto usnesení o zastavení řízení podali žalobci odvolání. Spis byl dne 19.9.2013 předložen Městskému soudu v Praze a ten dne 18.11.2013 řízení zastavil. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že všem žalobcům měl být vyměřen pouze jeden soudní poplatek, k jehož úhradě byli povinni společně a nerozdílně, a důvod k zastavení tedy nebyl. Následně dne 29.11.2013 byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě, kdy však dne 9.12.2013 požádal o prodloužení lhůty k vyjádření a dne 23.12.2013 podali žalobci návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalobců v pořadí jako poslední byli žalobci 37 a 38 a současně požádali o změnu stávajícího účastníka řízení na této straně a to pod číslem 33. Soud připustil vstup do řízení dalším účastníků na straně žalobce a to dne 16.1.2014. Právní zástupce žalobce argumentoval, že jeden ze spoluvlastníků je nekontaktní a navrhl jeho vstup do řízení. Následně soud přípisem ze dne 16.1.2014 vyzval další spoluvlastnici [jméno] [příjmení], aby se vyjádřila, zda vstoupit do řízení na straně žalobců. Žalovaná se k žalobě vyjádřila dne 5.2.2014. Navrhla zamítnutí žaloby. Následně soud prvního stupně 5.5.2014 připustil záměnu účastníků na straně žalobců a to žalobce 33. Dne 6.5.2014 soud učinil dotaz na žalobce, kterým z nich má být vrácen soudní poplatek a žalobci se následně vyjádřili dne 20.5.2014. Následně podali žalobci i žalovaní návrh na přerušení řízení a to dne 10.7.2014. Soud poté 31.7.2014 rozhodl o přerušení řízení s důrazem na shodný návrh účastníků. Tentýž den soud rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci. 22.6.2015 podali žalobci návrh na pokračování řízení a soud tomuto návrhu vyhověl dne 24.6.2015 a rozhodl o pokračování v řízení. Dne 3.8.2015 žalobci i žalovaný opět podali totožný návrh na přerušení řízení podle § 110 o.s.ř. Na to reagoval soud usnesením ze 4.8.2015 a řízení na základě shodného návrhu opět přerušil. Podáním z 28.7.2015 žalobci opět navrhli pokračování řízení a soud o pokračování rozhodl dne 29.7.2016. Podáním z 31.8.2016 se ve věci vyjádřil žalovaný, že navrhuje opětovné přerušení řízení vzhledem k jednání o mimosoudním řešení věci. Žalobci se připojili k návrhu žalovaného a opět i oni shodně navrhli přerušení řízení. Usnesením ze 7.9.2016 soud rozhodl o přerušení řízení. Následně dne 23.8.2007 [anonymizováno 7 slov] soudu sdělil, že došlo na základě smlouvy o předání majetku a změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu ke dni 26.6.2017 uzavřené mezi [žalovaným] [anonymizována čtyři slova] a [anonymizována čtyři slova] ke změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu, když tento majetek byl předmětem žaloby. Dále je příslušný s tímto majetkem hospodařit [anonymizováno]. Dne 24.8.2017 podali žalobci návrh na pokračování v řízení, referátem soudce ze 6.9.2016 bylo nařízeno jednání na 15.11.2017. Usnesením ze 6.9.2017 byl [anonymizováno] vyzván k vyjádření k žalobě a podáním z 27.10.2017 požádal právní zástupce žalobců o odročení nařízeného jednání s ohledem na mimosoudní jednání mezi účastníky. Žalovaný se ve věci vyjádřil, že s odročením souhlasí, jednání bylo odročeno na 7.2.2018. Dne 21.11.2017 žalobci navrhli, aby soud rozhodl o procením nástupnictví, že tedy namísto žalované vstupuje [anonymizováno 7 slov] a soud prvního stupně tak rozhodl 23.1.2018 a namísto [žalovaný] [anonymizována tři slova] vstoupil nový žalovaný. Jednání nařízené na den 7.2.2018 bylo odvoláno, 20.2.2018 sdělil jeden ze žalobců, že jeho právní zastoupení převzal jiný zástupce a soud ve věci nařídil jednání na 20.6.2018. Podáním z 25.5.2018 požádal právní zástupce žalobců o odročení jednání s ohledem na probíhající mimosoudní jednání mezi stranami. Následně byli žalobci vyzváni ke sdělení výsledku mimosoudních jednání, což učinil soud přípisem a na to reagoval žalobce 31.7.2018 a požádal o prodloužení lhůty ke sdělení do 15.8.2018, když ve stanovené lhůtě právní zástupce žalobců své stanovisko soudu nesdělil a byl proto rozhodnutím soudu 27.8.2018 vyzván ke sdělní výsledků mimosoudních jednání ve lhůtě 7 dnů. Právní zástupce žalobců pak dne 3.9.2018 požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, uvedl, že předpokládá, že ve lhůtě 3 měsíců dojde ke smíru a následně ke zpětvzetí žaloby. Soud dne 6.9.2018 prodloužil lhůtu ke sdělení výsledku mimosoudního jednání do 3.12.2018. Dne 3.12.2018 právní zástupce žalobců znovu požádal o prodloužení lhůty k vyjádření o 2 měsíce a dne 13.2.2019 vzali žalobci žalobu zpět a navrhli zastavení řízení. Soud dne 14.2.2019 vyzval žalobce, kterého zastupoval jiný právní zástupce, zda taktéž bere žalobu zpět a ten soudu sdělil 21.2.2019, že rovněž žalobu bere zpět. Poté soud usnesením z 22.2.2019 řízení ve věci zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo též rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku a usnesení nabylo právní moci dne 16.3.2019. Řízení tak trvalo od 28.6.2013 do 16.3.2019.

6. Pokud jde o skutkový stav, soud činí ten závěr, že celková délka posuzovaného řízení činila 5 let a 8 měsíců. Řízení bylo zahájeno žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 28. 6. 2013, ze strany celkem 36-ti žalobců. Řízení probíhalo pouze před soudem I. stupně. Řízení však bylo k návrhu obou účastníků opakovaně přerušováno, a to v období od 31. 7. 2014 do 24. 7. 2015, od 4. 8. 2015 do 29. 7. 2016 a od 7. 9. 2016 do 7. 9. 2017. Přerušení řízení bylo navrhováno v souladu s ust. § 110 o.s.ř. s ohledem na to, že ve věci probíhá mimosoudní jednání účastníků. Tedy od 31. 7. 2014 do 7. 9. 2017 bylo řízení s malými přestávkami přerušeno, vždy k návrhu obou účastníků. Následně 7. 9. 2017 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, ve věci bylo nařízeno jednání, zástupce žalobců však požádal o odročení nařízeného jednání s ohledem na mimosoudní jednání mezi účastníky, s čímž vyslovila souhlas i protistrana. Následně bylo soudem rozhodováno o procesním nástupnictví a oba účastníci opět požádali o odročení nařízeného jednání vzhledem k probíhajícímu mimosoudnímu jednání mezi účastníky. Účastníci opakovaně žádali až do skončení věci usnesením o zastavení řízení po zpětvzetí žaloby dne 22. 2. 2019. Předmětné řízení bylo pravomocně skončeno dne 16. 3. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby.

7. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

8. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

9. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. Soud ve věci činí tento právní závěr:

12. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Obecně je délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení.

13. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů.

14. Soud uzavřel, že v předmětném řízení nedošlo k průtahům ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení, a tudíž nelze konstatovat, že by žalobkyni mohla vzniknout nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení. Soud posuzuje délku trvání řízení komplexně, zabývá se plynulostí jednání ve věci, činěním úkonů v přiměřených lhůtách, procesní aktivitou účastníků i složitostí věci. V tomto ohledu lze uzavřít, že úkony soudu byly prováděny v přiměřených lhůtách. Soud se věnoval též procesní aktivitě účastníka. V tomto ohledu soud také vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, část V.„ chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o průtahy‘ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) zákona jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.“ V daném případě soud shledal významný podíl účastníka na délce řízení, neboť docházelo k opakovanému shodně navrhovanému přerušení řízení dle ust. § 110 o.s.ř. za účelem mimosoudního jednání.

15. S ohledem ke všem uvedeným skutečnostem a při posouzení jednotlivých kritérií dle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk dospěl soud k závěru, že v posuzovaném řízení nebylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, věc byla projednána v přiměřené lhůtě odpovídající aktivitě účastníků řízení. Celková délka řízení 5 let a 8 měsíců nepochybně byla způsobena situací mezi účastníky řízení, kdy tito po dobu 5 let jednali o smírném vyřešení věci. V řízení nebylo jednáno ve věci samé, neprobíhalo dokazování, neboť účastníci na tom neměli zájem. Odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu proto není dán a soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž bylo třeba zabývat se zbylými předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu.

16. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. V řízení zcela úspěšné žalované náleží dle § 151 odst. 3 o.s.ř. náhrada nákladů řízení v podobě dvou paušálních nákladů za podání vyjádření k žalobě a účast u jednání dne 19.5.2021 dle vyhl. č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 téže vyhlášky. Celkem 600 Kč.