14 C 39/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 , advokátkou, se sídlem Adresa zainteresované osoby 1/0 proti žalované: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení 31 500 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 31 500 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně od 11. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované náhrady škody v režimu zákona 82/1998 Sb. z titulu nezákonného rozhodnutí. Uvedl k tomu, že dne 25. 2. 2020 byl vydán nález III. ÚS 2748/2018, který zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze 8 Cmo 37/2016 (dále Rozsudek). Dne 5. 3. 2020 tento nález nabyl vykonatelnosti, čímž se Rozsudek stal nezákonným. Dne 3. 11. 2020 žalobce požádal Městský soud v Praze o mimosoudní náhradu škody (§§ 8 a 14 zák. č. 82/1998 Sb.), což Městský soud v Praze odmítl dne 16. 6. 2021. Dne 2. 3. 2001 sjednal žalobce smlouvu, kterou mu společnost , jméno FO, postoupila 30 % své pohledávky, jejímž dlužníkem byla , Anonymizováno, (dále jen Smlouva a Pohledávka). V lednu roku 2003 , Anonymizováno, zaplatila společnosti , jméno FO, ) podle pravomocného částečného rozhodčího nálezu 326 608 334 Kč k úhradě části Pohledávky, a to dříve, než jí společnost , Anonymizováno, sdělila nebo žalobce prokázal, že věřitelem 30% Pohledávky je žalobce. Poté společnost , Anonymizováno, nedala žalobci 30 % z obdržené částky 326 608 334 Kč, tedy 97 982 500 Kč, ale dala mu jen 32 000 000 Kč, tj. jen cca 10 % z obdržené částky. Rozdíl mezi těmito částkami tedy činil 65 987 500 Kč. V roce 2004 žalobce postoupil ze své části Pohledávky 5 % z jejího celku , tituly před jménem, , tudíž žalobci zbylo 25 % z celku Pohledávky. Tím se zde uvedený rozdíl 65 987 500 Kč snížil na částku 44 832 083 Kč, ohledně které žalobce podal na společnost , Anonymizováno, žalobu, čímž zahájil zdejší řízení. V roce 2007 a 2008 žalobce postoupil po dvou částech celkem 24,5 % z celku Pohledávky , jméno FO, ), která prokázala , Anonymizováno, toto postoupení, po němž žalobce zůstal věřitelem 0,5% Pohledávky. V roce 2010 Česká republika napsala rozhodčímu senátu v řízení, jež proti ČR vedla společnost , Anonymizováno, o zaplacení Pohledávky, že zdejší žalobce se stal sjednáním Smlouvy věřitelem 30% Pohledávky, proto v tomto rozsahu není věřitelem Pohledávky společnost , Anonymizováno, . V roce 2016 nalézací soud zamítnul žalobcovu žalobu na společnost , Anonymizováno, proto, že posoudil Smlouvu jako neplatnou. Toto posouzení změnil odvolací soud, tj. Vrchní soud v Praze, který v Rozsudku na str. 7 posoudil Smlouvu jako platnou a bezúplatnou, avšak v rozporu s tímto svým posouzením uvedl tamtéž v Rozsudku o žalobci: „....i když se nenaplnilo očekávání žalobce, že se stane majitelem části pohledávky žalovaného...“ Tato citace je níže v této žalobě označována jako “Rozpor.“ Vrchní soud v Praze průběhu jednání, na jehož konci vyhlásil Rozsudek, ani při ústním odůvodnění Rozsudku, neuvedl nic, z čehož by bylo možné seznat, že v písemném vyhotovení Rozsudku uvede Rozpor. Proto se žalobce tehdy nemohl Rozporu bránit. Vrchní soud v Praze při jednání uvedeném ad 4. provedl Smlouvu jako důkaz, posoudil ji jako platnou smlouvu o postoupení části Pohledávky, čímž zjistil v tomto rozsahu skutkový stav. Proto nemá oporu v zjištěném skutkovém stavu tvrzení v Rozporu, že se žalobce nestal věřitelem části Pohledávky. Vzhledem k tomu žalobce neměl zákonné oprávnění žádat opravu Rozporu dle § 164 o.s.ř. , tedy jako by šlo jen o chybu v psaní, ale v úvahu připadala jen náprava Rozporu dle § 165 o.s.ř. Avšak toto oprávnění existuje jen do právní moci dotyčného soudního rozhodnutí, přičemž Rozsudek nabyl právní moc tím, že byl doručen žalobci a současně též právnímu zástupci společnosti , Anonymizováno, advokátovi , jméno FO, . Proto žalobce neměl jinou zákonnou možnost nápravy Rozporu než brojit proti celému Rozsudku podáním dovolání. To žalobce v zákonné lhůtě učinil, avšak Nejvyšší soud toto dovolání odmítnul usnesením, které zrušil Ústavní soud (viz jeho nález v Příloze 1). Za trvání řízení, v němž byl vydán Rozsudek i pak byl žalobce požádán několika investory, aby jim postoupil svou části Pohledávky, nebo část této části. Společnost , Anonymizováno, totiž tehdy dosáhla několika dílčích procesních úspěchů v některých zahraničních exekučních řízeních proti , Anonymizováno, o úhradu Pohledávky, jejíž výše přesahovala dle společnosti názoru , Anonymizováno, - 10 mld.Kč. Proto se těmto investorům jevilo výhodné koupit od žalobce část Pohledávky, protože žalobce za to požadoval jen zlomek částky, která na jeho část Pohledávky připadala podle uvedeného názoru společnosti , Anonymizováno, . Např. renomovaná AK , jméno FO, napsala žalobci, že má v úschově 60 mil. Kč, které vyplatí žalobci hned po jeho podpisu smlouvy o postoupení jeho části Pohledávky na investora, který je klientem této AK. Mezi uvedenými investory byla i společnost , Anonymizováno, ., která na počátku roku 2017 žalobci nabídla 31 500 000 Kč za postoupení 0,5% z celku Pohledávky a prokázala žalobci svou způsobilost zaplatit mu tuto částku, a to hned po jejím kladném posouzení žalobcových dokumentů k Pohledávce a po žalobcově podpisu smlouvy o postoupení 0,5% z celku Pohledávky na společnost , Anonymizováno, . Avšak po posouzení dokumentů k Pohledávce společnost , Anonymizováno, napsala žalobci, že od něj nekoupí 0,5% Pohledávky proto, že vzhledem ke konstatování odvolacího soudu v Rozsudku, které je zde citováno ad 6.- tzn. vzhledem k Rozporu je pochybné, zda se žalobce stal věřitelem části Pohledávky, tudíž zde je oprávněn postoupit část z dotyčné části Pohledávky. Uvedené rozhodnutí společnosti , Anonymizováno, se žalobce pokusil zvrátit při osobním jednání s ředitelem společnosti , Anonymizováno, v únoru roku 2017 v Praze, ale neuspěl. Ředitel společnosti , Anonymizováno, však žalobci sdělil, že pokud se žalobci podaří dosáhnout zrušení Rozporu v Rozsudku, tak společnost , Anonymizováno, obnoví jednání o odkoupení 0,5 % Pohledávky, ale v závislosti na situaci se zbytkem Pohledávky po nápravě Rozporu. Proto žalobce kontaktoval společnost , Anonymizováno, v uvedené věci krátce poté, co obdržel nález Ústavního soudu z 25. 2. 2020- viz Příloha 1, kterým byl zrušen Rozsudek tudíž i Rozpor v něm. Společnost , Anonymizováno, tuto žalobcovu nabídku posoudila a poté koupi 0,5% Pohledávky znovu odmítla s odůvodněním, že nález Ústavního soudu zrušil Rozsudek z jiného důvodu, než je Rozpor, tudíž nelze vyloučit, že Rozpor bude i v rozsudku, který Vrchní soud v Praze vydá poté, co Ústavní soud zrušil Rozsudek. Po výše uvedeném sdělení společnosti , Anonymizováno, žalobce opakovaně žádal Vrchní soud v Praze, aby co nejdříve nařídil jednání a při něm meritorně rozhodl, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 23 Cdo 4886/2016S z 19. 6. 2018 a aby ještě před tím pokud možno nalezl procesní způsob, jak napravit Rozpor v již zrušeném Rozsudku. Avšak Vrchní soud v Praze odmítnul nápravu Rozporu v již zrušeném Rozsudku a o obeslání k jednání sdělil žalobci, že toto lze očekávat v první polovině r. 2021, tzn. za více než rok po této žalobcově žádosti. Navíc ani za dva roky poté Vrchní soud v Praze tento příslib nesplnil. Teprve dne 28. 1. 2022 Vrchní soud v Praze sdělil žalobci, že nařídí jednání ve věci, ale až za dalších osm měsíců poté, tzn. v září 2022, tedy 6 let (!) poté, kdy Vrchní soud v Praze vydal Rozsudek, který byl pro svou nezákonnost zrušen shora uvedeným nálezem Ústavního soudu. Žalobce neposkytl za nabytí 30% pohledávky žádné peněžní protiplnění. Sice se k jeho poskytnutí zavázal v čl. 2 Smlouvy, avšak s podmínkou až poté, kdy společnost , Anonymizováno, po obdržení platby od ČR předloží žalobci vyúčtování svých nákladů vynaložených na vymáhání Pohledávky. Toto předložená společnost , Anonymizováno, neučinila, ač od sjednání tohoto jejího závazku ve Smlouvě uplynulo již 21 let. Proto je tato žalobcova povinnost promlčena. Vzhledem ke všemu zde uvedenému se výše žalobcova nároku 31 500 000 Kč nesnižuje o žádný výdaj vynaložený na žalobcovo nabytí Pohledávky, neboť žalobce takový výdaj žalobce nevynaložil. Vztah příčiny a následku mezi událostmi existuje podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu tehdy, když dle obvyklého chodu věcí a podle zkušeností by určitá událost nevznikla, kdyby jejímu vzniku nepředcházela taková určitá událost, která je pro vznik té následné události podmínkou sine qua non. Žalobce má z to, že: a) kdyby v Rozsudku neexistoval Rozpor, tak by společnost , Anonymizováno, sjednala se žalobcem smlouvu, kterou by nabyla 0,5% Pohledávky a za to by žalobci zaplatila 31 500 000 Kč; b) část textu v Rozsudku, která je výše označena jako Rozpor, je jedinou příčinou toho, že společnost , Anonymizováno, nezaplatila žalobci 31,5 mil Kč a že se žalobci vznikla škoda této výše; c) teprve až by žalobce obdržel od společnosti , Anonymizováno, uvedenou částku 31 , adresa, Kč, tak by mu mohla vzniknout povinnost tuto částku zdanit. Proto tato skutečnost nyní nesnižuje uvedenou výši žalobcova nároku na náhradu škody, t.j. nesnižuje částku 31 500 000 Kč. Povinností soudů je chránit práva (čl. 90 Ústavy ČR). Tuto povinnost Vrchní soud v Praze porušil tím, že vydal Rozsudek, který porušil žadatelovo základní právo, a právě proto byl zrušen Ústavním soudem. Také proto je Rozsudek – vzhledem k teorii ochranného účelu normy – rozhodující příčinou toho, že žalobci vznikla škoda 31 500 000 Kč.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla k tomu, že u ní žalobce dne 13. 11. 2020 uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve výši 31 500 000 Kč s tím, že příčinou vzniku nárokované škody je odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 č.j. 8 Cmo 37/2016-544, z něhož je zřejmá jeho vnitřní rozpornost a žalobce se tak domnívá, že kdyby tato část odůvodnění rozsudku neexistovala, tak by od žalobce společnost , Anonymizováno, koupila 0,5% pohledávky, za což by žalobci zaplatila částku 31 500 000 Kč. Žalobce je přesvědčen, že kdyby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 č.j. 8 Cmo 37/2016-544 neexistoval, tak by mu tato škoda nevznikla, neboť zmiňovaným rozhodnutím bylo porušeno žalobcovo základní právo na spravedlivý proces. Žalovaná nárokům žalobce nevyhověla ani zčásti, což mu sdělila svým stanoviskem ze dne 16. 6. 2021. V rámci mimosoudního projednání nároku u žalované bylo zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č.j. 11 Cm 3/2006-421 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-517, byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 44 832 083 Kč a žalobci bylo uloženo uložil zaplatit náhradu nákladů ve výši 1 898 753 Kč žalovanému – společnosti , jméno FO, . Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 č.j. 8 Cmo 37/2016-544 bylo potvrzeno napadené rozhodnutí první instance a soud uložil žalobci zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 75 697,60 Kč. Usnesením nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2018, č.j. 32 Cdo 2566/2017-579, bylo odmítnuto dovolání žalobce. Dne 25. 2. 2020 Ústavní soud nálezem III. ÚS 2748/18 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 8 Cmo 37/2016-544. Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2748/18 bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2018, č. j. 32 Cdo 2566/2017-579 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 8 Cmo 37/2016-544. Učinila nespornou existenci prvé podmínky odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. a to existenci odpovědnostního titulu ve formě nezákonného rozhodnutí dle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. je jednou z forem objektivní odpovědnosti státu, jíž se nelze zprostit, a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je tedy jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy j e-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011). S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalobce mimo existenci nezákonného rozhodnutí, neprokázal další dvě podmínky dle zákona č. 82/1998 Sb., které je nutné naplnit, aby bylo možno jeho nároku vyhovět. Vznik a výše škody zůstaly pouze v rovině tvrzení, kdy žalobce nepředložil žádný důkaz, ze kterého by bylo možno ověřit žalobcem tvrzené skutečnosti. Nadto nelze než žalobu považovat minimálně za předčasnou, když po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 8 Cmo 37/2016-544, dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o žalobě žalobce. Základní zásadou našeho právního řádu je zásada, dle níž má každý dbát o svá práva a řádně je hájit. Tuto povinnost nelze svévolně převést na stát a vyžadovat od státu, aby sám z vlastního podnětu hájil něčí občanskoprávní zájmy. Je věcí pečlivosti nositele práva, aby je včas a náležitě uplatnil, a to i za využití ochrany poskytované státem v příslušném soudním řízení. Stejně tak dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4229/2010 je zřejmé, že „případná odpovědnost státu nemá povahu všeobjímajícího institutu, který by jako jediný reparoval veškeré potenciální škody vzniklé poškozenému subjektu. Zákon č. 82/1998 Sb., je speciální předpis. Tento zákon mj. v ustanovení § 8 odst. 3 in fine vede poškozeného k tomu, aby ještě před případným uplatněním nároku proti státu využil všech procesních prostředků k ochraně svého práva, s jejichž uplatněním by bylo spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.“ S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, sp. zn. 25 Cdo 720/2007, 25 Cdo 319/2002 či 33 Odo 971/2004) lze konstatovat, že postavení státu coby „posledního dlužníka“, nastupuje až v případě, je-li vyloučeno, že by dlužník na svoji pohledávku i jen částečně plnil, čímž teprve vzniká poškozenému škoda. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím v občanském soudním řízení může být vůči státu úspěšně uplatněn až tehdy, když žalobce nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo toto obohacení bez důvodu získal, a je proto povinen mu jej vydat. Žalovaná vychází z dlouhodobě konstantního judikatorního závěru ohledně nároku na náhradu škody proti státu, způsobené při výkonu veřejné moci. Vznikla-li žalobci újma odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku (z jakéhokoliv titulu) může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí právem uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení od svého primárního dlužníka. Teprve v takovém případě vznikne poškozenému materiální újma, za kterou odpovídá stát podle zákona č. 82/1999 Sb. Žalovaná je přesvědčena, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., a žaloba tak nemůže být důvodná.

3. Soud provedl dokazování, z něhož zjistil :

4. Z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 2748/18 ze dne 25. 2. 2020 se podává ústavní stížnost stěžovatele , Jméno zainteresované osoby 0/0, ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu 32 Cdo 256/2017-579 a rozsudku Vrchního soudu v Praze 8 Cmo 37/2016, když brojí, že bod I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018 č.j. 32 Cdo 2566/2017-579 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 č.j. 8 Cmo 37/2016-544 došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a jeho práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, č.j. 32 Cdo 256/2017-579, a jeho požadavkem je, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 8 Cmo 37/2016-544, zrušen5. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 37/2016-544 ze dne 14. 11. 2016, ve věci žalobce , Jméno zainteresované osoby 0/0, proti žalovanému , jméno FO, , bylo mj. rozhodnuto, že (I.) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015 č.j. 11 Cm 3/2006-421 se ve výroku I. potvrzuje. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015 č.j. 11 Cm 3/2006-517, se potvrzuje. Smlouvou o úschově (číslo listu 20) mezi účastníky , tituly před jménem, , jméno FO, , jako oprávněným a , tituly před jménem, , jméno FO, v předmětu úschovy, se jednalo o úschovu finanční částky 60 000 000 Kč představující závazek složitele zaplatit oprávněnému úplatu za postoupení pohledávky.

6. Z dopisu společnosti , jméno FO, , ředitele, adresovaného , tituly před jménem, ze dne 17. 1. 2017 se podává informace, že nabídka úplaty se odmítá s tím, že není majitelem, věřitelem, části předmětné pohledávky, a tudíž nemá právo na této společnosti, tedy , Anonymizováno, , takovou pohledávku ani její část postoupit. Jelikož se jedná o nejaktuálnější pravomocný rozsudek odvolacího soudu, je proto tento v současné chvíli nejdůležitějším dokumentem, o který rozhodnutí tato společnost opírá. V závěru je zde uváděno, že pokud v budoucnu, případně by dosáhl zrušení tohoto rozsudku tak, aby bylo nepochybné, že nabyl předmětnou část pohledávky, mohou se strany k nabídce odkupu vrátit. Samozřejmě bude záležet na budoucí situaci ohledně převažující části předmětné pohledávky. Sdělení není třeba brát jako příslib odkoupené pohledávky.

7. Z podání , Jméno zainteresované osoby 0/0, ze 14. 6. 2020 adresovaného Vrchnímu soudu v Praze ve věci 8 Cmo 37/2016 jako urgence opravy zjevné nesprávnosti v odůvodnění rozsudku, se na čísle listu 544 podává citace: "i když se nenaplnilo očekávání žalobce, že se stane majitelem části pohledávky žalovaného, nelze z nastalé situace vyvozovat pro žalobce žádné povinnosti". Dále je zde uváděno, že tato citace z předmětného rozsudku je opakem toho, že soud v tomtéž odůvodnění tohoto rozsudku posoudil předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky jako platnou, tuto podtrženou citaci uvádějí zájemci o koupi části pohledávky, kterou žalobce nabyl uvedenou postupní smlouvu jako důvod změny svého záměru tuto část pohledávky od žalobce nabít za úplatu. Vzhledem k uvedenému žalobce tedy doručil soudu 16. 3. 2020 návrh, aby soud příslušným procesním způsobem opravil výše uvedený Rozpor v odůvodnění dotyčného rozsudku. Na to reagoval sdělením Vrchní soud v Praze adresovaném , tituly před jménem, , jméno FO, v této věci 8 Cmo 37/2016 z 21. 9. 2020, kde uvedl, že k podání, kterým žádá o opravu zjevné nesprávnosti v odůvodnění rozsudku zdejšího soudu, tedy Vrchního soudu v Praze, 8 Cmo 37/2016-544 ze dne 14. 11. 2016, jež byla do soudní kanceláře senátu předána 16. 9. 2020, když samotný spis byl soudu předložen 30. 7. 2020, že návrhem na opravu je v současné době bezpředmětné se zabývat, když Ústavní soud svým nálezem III. ÚS 2748/18 ze dne 25. 2. 2020 tento rozsudek zrušil.

8. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 37/2016-764, 4 Cmo 98/2022 z dne 6. 9. 2022, se podává, označení účastníků - žalobce , Jméno zainteresované osoby 0/0, , žalovaného , jméno FO, , o zaplacení 44 832 083 Kč s příslušenstvím, dále předmět řízení (odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015 č. j. 11 Cm 3/2006-421, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015 č. j. 11 Cm 3/2006-517 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2022 č.j. 32 Cm 28/2020-710), když se mj. rozhoduje, (I.) že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015 č.j. 11 Cm 3/2006-421 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015 č.j. 11 Cm 3/2006-517 se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 44 832 083 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně z této částky od 17. 1. 2003 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále výrokem V, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2022 č.j. 32 Cm 28/2020-710, se potvrzuje. Vyznačena právní moc 24. 1. 2023.

9. Ze spisu č.j. 27 C 147/2022 zdejšího soudu se podává rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 1. 2023, jde o žalobu , Jméno zainteresované osoby 0/0, proti žalované , Anonymizováno, se podává, že výrokem I. soud rozhodl, o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 123 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 23. 6. 2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Pod výrokem II rozhodl o zamítnutí žaloby v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 197 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 23. 6. 2022 do zaplacení. Předmětem žaloby byl namítaný nesprávný úřední postup a požadavek na zaplacení zadostiučinění 320 000 Kč v řízení vedeném pod spisovou značkou 32 Cm 28/2020 Městského soudu v Praze, jehož předmětem je nárok žalobce na zaplacení 44 832 083 Kč s příslušenstvím pro společnost , Anonymizováno, , jméno FO, , když je v tomto řízení namítána nepřiměřená délka řízení, tedy nesprávný úřední postup. Soustředěna pozornost na bod 5 odůvodnění, odkaz na skutková zjištění zde uvedená co do průběhu posuzovaného a namítaného řízení (číslo lisu 52). Z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 21 Co 135/2023-76 ze dne 2. 8. 2023, jímž bylo rozhodováno o odvolání žalobce , Jméno zainteresované osoby 0/0, proti prvostupňovému rozsudku se podává, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 197 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 23. 6. 2022 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek je v právní moci od 11. 8. 2023.

10. Z usnesení Nejvyššího soudu č.j. 33 Cdo 890/2023-1056 ze dne 20. 4. 2023, jímž bylo rozhodováno o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 Cmo 37/2016-764 a 4 Cmo 98/2022 se podává, že tento návrh na odklad byl zamítnut. Návrh na odklad byl podán ze strany žalované, když v předmětném řízení byl žalobcem , Jméno zainteresované osoby 0/0, a žalovanou , Anonymizováno, , jméno FO, , , jméno FO, , , Anonymizováno, .

11. Z dovolání žalovaného , Anonymizováno, , jméno FO, , , jméno FO, ve věci 8 Cmo 37/2016 a 40 Cmo 98/20 z 23. 3. 2023, se podává označení žalobce , Jméno zainteresované osoby 0/0, proti žalované , Anonymizováno, , jméno FO, , když dovolání bylo podané žalovanou společností.

12. Z podání, dopisu , Anonymizováno, adresovaného , tituly před jménem, , jméno FO, , z 6. 4. 2023, jako poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím plyne, že byla , Anonymizováno, doručena žádost , tituly před jménem, , jméno FO, o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a je zde uváděno, že žalobce pokládá ve svém podání tři otázky a , Anonymizováno, rekapituluje, že žádost byla odmítnuta rozhodnutím ze 7. 11. 2022, č. j. , Anonymizováno, , dále, že podal žalobce rozklad proti rozhodnutí, napadená část rozhodnutí byla následně zrušena rozhodnutím ministra financí ze dne 9. 12. 2022 a věc byla vrácena povinnému subjektu k novému projednání. Poté byla příslušná část žádosti znovu odmítnuta, a to rozhodnutím Ministerstva financí z 30. 12. 2022, které žalobce následně napadl rozkladem. Napadené rozhodnutí, bylo poté zrušeno rozhodnutím ministra financí z 26. 1. 2023 a věc byla vrácena povinnému subjektu k novému projednání. Následně byla příslušná část žádosti znovu odmítnuta, a to rozhodnutím Ministerstva financí z 20. 2. 2023, které žalobce napadl rozkladem. Napadené rozhodnutí bylo poté zrušeno rozhodnutím Ministra financí z 24. 3. 2023, a tímto rozhodnutím bylo zároveň zastaveno řízení o rozkladu podaného žalobcem a byl vydán informační příkaz, že povinnému subjektu bylo podle § 16 odstavec 5 zákona 106/99 Sb. přikázáno, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí poskytl žadateli informace požadované v bodě 1. a 2. žádosti. Výsledkem bylo následné rozhodnutí, cit…Co se týče otázky obsažené v bodě 1., Vaší žádosti, odpověď je kladná.“ a bod 1. zní - uvedla ČR ke své obraně v arbitráži v Londýně stejná tvrzení jaké uvedla ke své obraně v rozhodčím řízení, ve svém podání z 31. 12. 2009, které připojuje jako přílohu tři. „Ve vztahu k otázce obsažené v bodě 2. Vaší žádosti, Ministerstvo financí uvádí, že Česká republika rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 14. 11. 2016, č.j. 8 Cmo 37/2016-544, jako důkaz v dané investiční arbitráži nepředložila.“13. Z částečného výpisu z rozhodčího řízení, respektive nálezu před senátem ustaveným v souladu s dohodou mezi Českou republikou a Slovenskou federativní republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic z 5. 10. 1990, pod číslem 2018-20, mezi společností , Anonymizováno, , jméno FO, , , jméno FO, , a panem , jméno FO, , jako žalujícím, proti , Anonymizováno, , straně žalované plyne bod 959 v němž je uvedeno, že cit….„V Rozporu s tvrzením žalované byl vlastnický podíl žalobců na jejich investici 100% (což uznává i znalec žalované strany pan , Anonymizováno, ). Podle BIT je společnost , Anonymizováno, , jméno FO, považována za švýcarského investora na základě toho, že ji ovládá švýcarský státní příslušník (pan , jméno FO, ). Společnost , Anonymizováno, , jméno FO, požaduje náhradu škody jako právní nástupce společnosti , Anonymizováno, – výše podílu pana , jméno FO, ve společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, je tedy irelevantní. Žalobci rovněž opakují, že údajné postoupení pohledávky na pana , jméno FO, bylo neplatné, takže není důvod snižovat pohledávku žalobců o 30 % (jak navrhuje pan , Anonymizováno, ).“ Pod bodem 1006 je uvedeno, že cit….„Podle žalované strany mají žalobci dále nárok pouze na část přiznané náhrady škody vzhledem k vlastnické struktuře žalobců a souvisejícím transakcím. Ze spisu vyplývá, že v roce 1992 pan , jméno FO, nevlastnil 100% švýcarského subjektu , Anonymizováno, , jméno FO, , ale pouze 67% jeho akcií, a společnost , Anonymizováno, , jméno FO, vlastnila v červenci 1992 80% akcií společnosti , Anonymizováno, . Protože společnost , Anonymizováno, , jméno FO, není švýcarským subjektem, může podle BIT vymáhat náhradu škody pouze v rozsahu, v jakém ji vlastní švýcarský státní příslušník, tj. pan , jméno FO, a ne vyšším. Podle žalované strany by navíc nárok žalobců na jakoukoli náhradu škody měl zohledňovat skutečnost, že v roce 2001 postoupili 30% výnosů z případného nálezu ocenění. , jméno FO, sice tvrdí, že toto postoupení bylo prohlášeno za neplatné, do spisu však nebyly založeny žádné dokumenty, které by toto tvrzení dokládaly. Strana žalovaná dále tvrdí, že nárok žalujících na náhradu škody je dále omezen v důsledku prodeje podílu pana , jméno FO, ve společnosti , Anonymizováno, v roce 2011. V důsledku tohoto prodeje nemůže pan , jméno FO, (a společnost , Anonymizováno, , jméno FO, ) požadovat náhradu jakýchkoli ztrát vzniklých po roce 2011.“14. Žalobce svůj nárok na náhradu škody v souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím v pojednávané věci opírá o konstrukci, dle které příčinou vzniku na jeho straně vzniklé škody je odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 č.j. 8 Cmo 37/2016-544, z něhož je zřejmá jeho vnitřní rozpornost. Dle tvrzení žalobce „část textu v Rozsudku, která je označena jako Rozpor, je jedinou příčinou toho, že společnost , Anonymizováno, nezaplatila žalobci 31,5 mil Kč a že žalobci vznikla škoda v této výši“.…pročež tedy společnost , Anonymizováno, dala žalobci avízo, že od něj nekoupí 0,5 % pohledávky proto, že vzhledem ke konstatování Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 č.j. 8 Cmo 37/2016-544, tzn. vzhledem k „Rozporu“ je pochybné, zda se žalobce stal věřitelem části Pohledávky, tudíž zde je oprávněn postoupit část z dotyčné části Pohledávky.

15. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem stát odpovídá za podmínek, stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nezle zprostit. Podle § 5 zákona číslo 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem. Podle § 7 citovaného zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Podle § 8 odst. 1 citovaného zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále uvedeno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 26 citovaného zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

16. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle zák. č. 82/1998 Sb. je současné splnění tří kritérií : 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.

17. Se žalobcem lze souhlasit, pokud tvrdí, že Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18 bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2018, č. j. 32 Cdo 2566/2017-579 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 8 Cmo 37/2016-544. Takto zrušená rozhodnutí je proto nutno dle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. hodnotit jako nezákonná. Žalobce ovšem brojí explicitně jen proti části odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 8 Cmo 37/2016-544. Závazný je ovšem pouze výrok rozsudku, a to jak pro účastníky, tak i pro všechny orgány, nikoli jeho odůvodnění (§159a o. s. ř.) Pokud jde o vznik škody, žalobce přechází tu zásadní okolnost, že předmětnou částí Pohledávky, pokud k jejímu postoupení společnosti , Anonymizováno, nedošlo, stále disponuje. Již z toho důvodu nemohlo ke škodě dojít. Chybí zde i příčinná souvislost. Žalobce totiž ani netvrdí, že by na Pohledávku v rozsahu, který momentálně drží, resp. v době zahájení řízení držel, uplatnil nárok vůči primárnímu dlužníkovi (České republice – Ministerstvu financí, která má být dlužníkem údajné Pohledávky společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, ). Vznikla-li žalobci újma odpovídající Pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku (z jakéhokoliv titulu) může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí právem uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení od svého primárního dlužníka. Teprve v takovém případě vznikne poškozenému materiální újma, za kterou odpovídá stát podle zákona č. 82/1999 Sb. Tzv. poslední dlužník. Dle recentní judikatury a ustálené rozhodovací praxe NS ČR, odpovědnost státu jako „posledního dlužníka“ nastupuje až v případě, je-li vyloučeno, že by dlužník na svoji Pohledávku i jen částečně plnil, a jen v takovém případě vzniká poškozenému reálná škoda (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, sp. zn. 25 Cdo 720/2007, 25 Cdo 319/2002 či 33 Odo 971/2004). Primárním dlužníkem Pohledávky má být Česká republika a nehrozí tak nedobytnost pohledávky pro nesolventnost dlužníka. Předpokladem ovšem je, že taková pohledávka byla řádně a včas uplatněna. Je jinou okolností, že z pohledu státu jde o pohledávku spornou, jejíž existenci ČR neuznává. Je pak povinností nositele práva, aby přistupoval k věci včasným a náležitým uplatněním svých práv za současného využití ochrany poskytované státem v příslušném soudním řízení. Poznámka na závěr : nyní žalobce navíc disponuje exekučním titulem za společností , Anonymizováno, , jméno FO, v hodnotě vyšší, než-li je tvrzená škoda. Žalobce zajisté vůči společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, uplatnil nárok na pohledávku v rozsahu, ve kterém nedošlo k jejímu postoupení dalším subjektům.

18. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, neboť ta měla ve věci úspěch. Žalované vznikly náklady řízení ve formě 5 režijních paušálů po 300 Kč dle vyhl.č. 177/1996 Sb. (vyjádření k žalobě, účasti u 3 soudních jednání a závěrečný písemný návrh) dle vyhl.č. 254/2015 Sb., celkem 1 500 Kč.