14 C 65/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobců: a) Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 b) Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 1/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 oba zastoupeni advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 proti žalované: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení 2 x 37 750 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům každému částku 37 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 3. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 30 912 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, advokáta.

1. Žalobci se podanou žalobou ze dne 27. 3. 2023 domáhali po žalované zaplacení částky ve výši 100 000 Kč pro každého z nich jakožto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. 5 C 215/2014 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobci uvedli, že rozsudkem ze dne 26. 1. 2016 Okresní soud v Prostějově zamítl žalobu, k odvolání žalobců byl rozsudek potvrzen a rozsudek ze dne 26. 1. 2016 zrušil Nejvyšší soud, který věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 Okresní soud v Prostějově žalobu znovu zamítl, k odvolání žalobců byl rozsudek potvrzen a následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Proti usnesení Nejvyššího soudu podali žalobci ústavní stížnost, která bylo usnesením sp. zn. I. ÚS 493/2022 odmítnuta. Usnesení bylo žalobcům doručeno dne 28. 3. 2022. Žalobci považují délku řízení za nepřiměřenou, kdy řízení trvalo 6 let, pročež požadují odškodnění ve výši 200 000 Kč, tj. 100 000 Kč za každého žalobce. Žalobci se se svým nárokem předběžně obrátili na žalovanou dne 29. 9. 2022.

2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobci předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 215/2014 uplatnili dne 29. 9. 2022. Žalovaná na základě projednání jejich žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, za což poskytla každému žalobci zadostiučinění ve výši 51 875 Kč, celkem tedy 103 750 Kč. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k závěru, že předmětné řízení trvalo celkem 7 let a 11 měsíců. Žalovaná snížila základní výši zadostiučinění o 20 % z důvodu složitosti věci, o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 15 % z důvodu sdílené újmy. K tomuto žalovaná uvedla, že předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč jako smluvní pokuta z důvodu prodlení při provedení díla. Řízení bylo skutkově i právně složité, bylo provedeno obsáhlé dokazování. Ve věci opakovaně rozhodovaly soudy na třech stupních soudní soustavy, i Ústavním soudem. Význam řízení pro žalobce hodnotila žalovaná jako běžný.

3. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobci předběžně uplatnili svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v , adresa, v řízení vedeným pod sp. zn. 5 C 215/2014 u žalované dne 29. 9. 2022.

4. Soud původně ve věci rozhodl rozsudkem č.j. 14 C 65/2023-53 ze dne 20. července 2023 a přiznal žalobcům částku 20 750 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení z této částky a z další částky 103 750 Kč, kterou žalovaná žalobcům poskytla již ve fázi mimosoudního projednávání. Tato část rozsudku je v právní moci. V důsledku podaného odvolání ze strany žalobců proti zamítanému výroku co do 179 250 Kč s příslušenstvím vrátil odvolací soud věc k dalšímu projednání zdejšímu soudu, a to jen co do částky 75 500 Kč k dalšímu řízení, kdy důvodem zrušení dle odvolacího soudu byla skutečnost, že nebyly přesně specifikovány nároky ze strany žalobců, jaká výsledná částka má být každému z účastníků přisouzena. Co do 103 750 Kč v zamítavém výroku je tak rozsudek pod bodem II. v právní moci.

5. Následně po poučení soudu žalobci reagovali doplněním, že částku 75 500 Kč rozdělili na dvě poloviny a každý z nich tak požaduje po žalované zaplatit 37 750 Kč s příslušenstvím.

6. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Prostějově vedeným původně pod sp. zn. 5 C 215/2014. Z tohoto spisu se podává, že zdejší žalobci podali dne 2. 4. 2014 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhali po žalované zaplacení částky 100 000 Kč, představující smluvní pokutu za prodlení s dokončením díla. Ve věci byl dne 24. 4. 2014 vydán elektronický platební rozkaz, který byl usnesením ze dne 26. 5. 2014 zrušen, neboť se nepodařil řádně doručit žalované. Žalovaná podala dne 27. 5. 2014 odpor proti platebnímu rozkazu a dne 19. 6. 2014 se vyjádřila k žalobě, vyjádření bylo zasláno žalobcům dne 27. 6. 2014. Dne 4. 8. 2014 bylo ve věci nařízeno jednání na den 16. 10. 2014, při jednání účastníci vyjádřili ochotu ke smírnému řešení věci s tím, že ve lhůtě 30 dnů zašlou zprávu o stavu mimosoudního jednání. Dne 30. 10. 2014 žalovaná sdělila, že smírné řešení není možné a dne 19. 11. 2014 bylo ve věci nařízeno jednání na den 15. 1. 2015, jednání bylo k žádosti žalované odročeno na den 24. 2. 2015 a následně na den 9. 4. 2015 po konzultaci s účastníky. Jednání bylo následně odročeno na neurčito z důvodu zdravotních potíží soudce. Dne 15. 4. 2015 bylo ve věci nařízeno jednání na den 21. 5. 2015, kdy jednání proběhlo, byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vyjádření žalované a označení důkazů. Jednání bylo dne 21. 7. 2015 nařízeno na den 13. 10. 2015, v mezidobí účastnící sdělovali adresy navržených svědků. Při jednání dne 13. 10. 2015 byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno na den 24. 11. 2015, při jednání byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno na den 19. 1. 2016. Dne 26. 1. 2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Rozsudek napadli žalobci odvoláním dne 10. 5. 2016, dne 12. 5. 2016 byli vyzváni k úhradě soudního poplatku, který byl zaplacen dne 26. 5. 2016. Dne 2. 6. 2016 bylo odvolání zasláno žalované, která se k odvolání vyjádřila dne 21. 7. 2016. Věc byla dne 5. 8. 2016 předložena odvolacímu soudu, který rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozsudky nabyly právní moci dne 8. 1. 2018. Dne 5. 3. 2018 žalobci podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. K dovolání se dne 16. 5. 2018 vyjádřila žalovaná a věc byla dne 21. 6. 2018 předložena dovolacímu soudu, který rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 zrušil rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 23. 7. 2019. Ve věci bylo dne 14. 8. 2019 nařízeno jednání na den 17. 9. 2019, jednání bylo k žádosti žalobců odročeno na dne 15. 10. 2019, kdy jednání proběhlo a bylo odročeno na 14. 11. 2019 za účelem smírného řešení a písemného vyjádření účastníků. Při jednání dne 14. 11. 2019 bylo skončeno dokazování a jednání bylo odročeno na den 21. 11. 2019, kdy byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Rozsudek napadli žalobci dne 1. 1. 2020 odvoláním. Usnesením ze dne 27. 1. 2020 byli žalobci vyzváni k odstranění vad odvolání, vady byly odstraněny dne 3. 2. 2020. Žalovaná se k odvolání vyjádřila dne 11. 2. 2020 a spis byl předložen odvolacímu soudu dne 21. 2. 2020, který rozsudkem ze dne 15. 9. 2020 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 10. 2020. Dne 22. 12. 2020 podali žalobci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, dne 14. 1. 2021 se k dovolání vyjádřila žalovaná a spis byl dne 20. 1. 2021 předložen Nejvyššímu soudu. Usnesením ze dne 24. 11. 2021 bylo dovolání odmítnuto. Usnesení nabylo právní moci dne 21. 12. 2021. Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 byla odmítnuta ústavní stížnost žalobců, usnesení nabylo právní moci dne 28. 3. 2022.

7. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. V posuzovaném řízení bylo dne 2. 4. 2014 zahájeno řízení o zaplacení částky 100 000 Kč, kterou žalobci požadovali po žalované z titulu smluvní pokuty. Žalobci v posuzovaném řízení vystupovali v postavení žalobců. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, kterým byla žaloba zamítnuta, rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 byl rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušen pro nesprávný právní názor a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 žalobu zamítl, rozsudek byl dne 15. 9. 2020 potvrzen odvolacím soudem a dovolání žalobců bylo dne 24. 11. 2021 odmítnuto. Následná ústavní stížnost žalobců byla odmítnuta a usnesení nabylo právní moci dne 28. 3. 2022.

8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

9. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Podle § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

13. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

14. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobcům od 2. 4. 2014 (podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) do dne 28. 3. 2022, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti. Celková doba řízení tedy činila celkem 7 let a 11 měsíců. Řízení probíhalo opakovaně na všech stupních soudní soustavy, kdy ve věci samé rozhodoval soud I. stupně, odvolací soud a Nejvyšší soud dvakrát. Ve věci nadto rozhodoval jedenkrát i Ústavní soud o ústavní stížnosti žalobců.

15. Podepsanému soudu byla věc vrácena odvolací instancí toliko pro nejasnost a neurčitost žalobního požadavku, aniž by byla soudu I. instance vytýkána jiná pochybení při skutkových a právních závěrech původního rozhodnutí.

16. V posuzovaném řízení šlo o zaplacení částky 100 000 Kč vyplývající ze smlouvy o dílo. V řízení žalobci vystupovali též v posici žalobců. Řízení trvalo od 2.4.2014 do 28.3.2022 – tedy 7 let a 11 měsíců.

17. Co se týká chování účastníků v průběhu projednávání posuzované věci, žalobci se na délce řízení podíleli zejména svou procesní aktivitou při využívání opravných prostředků. Využívání opravných prostředků nelze klást účastníkům k tíži, když jejich užití patří k procesním právům účastníků. Je však třeba zdůraznit, že každý opravný prostředek ve svém důsledku vede k prodloužení celkové délky řízení, přičemž prodloužení řízení, ke kterému dojde při vyřizování opravných prostředků, nelze klást k tíži ani státu. Účastníci řízení dále opakovaně žádali o odročení nařízeného jednání. V průběhu řízení také soud dvakrát vyčkával z důvodu smírného řešení věci účastníky.

18. Ke složitosti projednávané věci soud uvádí, že posuzované řízení se vyznačuje určitou skutkovou a právní obtížností. Ve věci bylo provedeno značné dokazování, byli vyslechnuti svědci. O právní složitosti vypovídá skutečnost, že první rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu byl zrušen pro nesprávné právní posouzení věci.

19. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, ten se soudu jeví být nižším. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu, např. opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Význam posuzovaného řízení pro žalobce tak soud hodnotí jako standardní.

20. Pokud jde o sdílenou újmu žalobců, soud přihlédl k tomu, že na straně žaloby vystupovalo více žalobců, a tedy průběh a výsledek posuzovaného řízení mohli sdílet. Institut sdílené nemajetkové újmy je možné použít tam, kde vystupuje více poškozených, přičemž jejich újma je do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Větší počet účastníků řízení je pak okolností, která zmírňuje utrpěnou újmu, a tím pádem i snižuje výši zadostiučinění pro každého jednotlivce. V tomto konkrétním případě toto společenství bylo dáno počtem žalobců, kteří sdíleli osud posuzovaného řízení a společný cíl. Úvaha o vyšší a intenzivnější míře sdílených subjektivních dopadů sporu lze podle názoru soudu použít i pro tento případ.

21. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobcům vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud již v původním rozhodnutí přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě, a to za 7 let a 11 měsíců. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska).

22. Výpočet nemajetkové újmy v relutární formě soud provedl a je odrazem původního rozhodnutí, který dílem nabyl právní moci a soud k němu došel tak, že základní částku za rok trvání řízení stanovil na 15 000 Kč. Celkem tedy základní částka za 7 let a 11 měsíců řízení činí 103 750 Kč. Soud již v původním rozhodnutí zvolil částku za rok trvání řízení na spodní hranici stanoveného rozmezí, neboť celková délka řízení není zcela nepřiměřená a nevykazuje žádné jiné abnormality. Soud pak uvedenou částku ponížil o 20 % z důvodu četnosti rozhodování soudů soudu (viz odst. výše) a dále přistoupil k ponížení o 5 % z důvodu složitosti věci (viz odst. výše) a k ponížení o 15 % z důvodu významu řízení pro žalobce (viz odst. shora). Soud tak základní částku ponížil o 40 %, a uzavřel, že každému žalobci na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 62 250 Kč. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalované ve výši 51 875 Kč pak soud každému žalobci již v původním rozhodnutí přiznal částku ve výši 10 375 Kč, (ta je v právní moci) tj celkem 20 750 Kč spolu s úrokem z prodlení od 29. 3. 2023, tedy ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty (ode dne uplatnění nároku) pro projednání nároku žalovanou, do zaplacení (původní rozsudeční výrok I.). Ve zbytku, tj. co do částky 179 250 Kč, žalobu jako nedůvodnou původně zamítl, když částka ve výši 103 750 Kč je v právní moci a již byla žalobcům ze strany žalované zaplacena23. Ve zbývajícím rozsahu, která zůstala k projednání v částce 2 x 37 750 Kč (v součtu 75 500 Kč) soud shledal žalobu nedůvodnou. Provedený propočet, jak byl stanoven v původním rozsudku považuje soud za přiléhavý, přičemž ani odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí nečinil výtky zdejšímu soudu v tomto směru, když shledal nesprávným toliko nekritičnost zdejšího soudu ve vztahu k nesprávně formulovanému žalobnímu požadavku.

24. Žaloba byla proto z uvedených důvodů ve svém zbytku zamítnuta.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 věta druhá. Žalobci byli úspěšní pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Soud tak žalobcům přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč, dále odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), za 7 úkonů (z toho jeden v rozsahu ½) právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, odvolání 24.8.2023, odůvodnění odvolání z 2.10.2023, doplnění tvrzení z 20.3.2024, jednání u soudu 23.5.2024 a účast u vyhlášení rozsudku dne 29.5.2024 (půlúkon), když soud vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč v souladu s ustanovením § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta za 7 úkonů právní služby á 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (2 100 Kč) a 21 % náhrada DPH z odměny advokáta (4 662 Kč). Celkem tedy náhrada nákladů činí 30 912 Kč.