14 C 78/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/1 proti žalované: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení částky 112 010,76 Kč a 13 306 Kč

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 112 010,76 Kč, částku 13 306 Kč a zákonný úrok ode dne posledního rozhodnutí ČSSZ, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně podáním ze dne 29.4.2020 doručeným původně Okresnímu soudu v Znojmě se domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 102 117 Kč a 13 306 Kč. Tuto žalobu následně rozšířila též o náhradu zadostiučinění v důchodové věci za dlouhé řízení vedené u žalované ve výši 247 500 Kč. Učinila tak podáním ze dne 16.3.2022 adresovaným Okresnímu soudu ve Znojmě.

2. V průběhu řízení soud řízení ohledně nemajetkové újmy 247 500 Kč zastavil s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby v tomto segmentu.

3. Řízení bylo nadále vedeno již jen co do náhrady majetkové škody. K ní žalobkyně uvedla, že žalovaná rozhodla svým rozhodnutím pod č.j. R-22.5.2018-422/505 117 229, o němž se domnívá, že došlo tímto rozhodnutím k nesprávnému úřednímu postupu dle zákona o odpovědnosti státu a v té souvislosti žádá o poskytnutí náhrady škody. Uvedla, že novým rozhodnutím o změně dávek starobního důchodu za období od 17. 1. 2007 došlo ke změně její výše za období 10 let zpětně a rozdíl za období pěti let byl vyplacen. Následně bylo rozhodnutí zasláno italské straně, takže ačkoliv česká strana doplatila rozdíl 56 111 Kč dle rozhodnutí, č.j. K- 12.4.2018-43/505 117 229 za období pěti let zpětně po předložení italské straně, vyzvala italská strana žalobkyni k zaplacení 3 299,90 EUR za desetileté období, kdy údajně obdržela tuto částku navíc. Požaduje proto náhradu za špatně provedený výpočet ve výši 102 117,17 Kč a dále náklady s uplatněním škody za ověření podpisu 60 Kč, náklady na ověřený listin 1 694 Kč, cestovné z důvodu překladu dvakrát , adresa, Kč, dále ztrátu času na cestě 5 hodin x 200 Kč, což je 1 000 Kč a za přípravu, zpracování a zaslání v trvání 8 hodin po 1 200 Kč, takže 9 600 Kč v této výši jí vznikla majetková újma.

4. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. K náhradě škody uvedla, že ta se sestává z velké části z úroků z prodlení a v té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 03. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4676/2008. Uvedla dále, že povinnost státu platit prostřednictvím orgánů sociálního zabezpečení či důchodového pojištění dávky osobám, které splňují nárok na výplatu důchodu, není závazkem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů. Ty se vyznačují rovným postavením účastníků (§ 2 odst. 2 obč. zák.) spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty občanskoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.); ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. usnesení NS ČR ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, publikované pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). I když předpisy sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění, hovoří o nároku na důchod a na výplatu dávek, nelze přehlédnout, že o přiznání dávky důchodového pojištění rozhodují orgány státu v řízení vedeném podle části šesté hlavy druhé zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, které jsou oprávněny posuzovat uplatněné nároky a vydávat o nich autoritativní rozhodnutí postupem podle správního řádu (§ 108 citovaného zákona). Účastník takového řízení a orgán státu, který o jeho nárocích rozhoduje, nejsou ve vzájemně rovnoprávném postavení, které by mohlo zakládat občanskoprávní charakter nároku na důchod. Jestliže zároveň zvláštní předpis neupravuje úrok z prodlení, nelze dovodit, že žalobci za dobu od splnění podmínek stanovených zákonem pro přiznání důchodu do doby, kdy bylo jeho žádosti vyhověno, náleží úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. Nevzniká-li příjemci dávky důchodového pojištění v případě opožděné výplaty důchodu nárok na úrok z prodlení, nelze se úroku z prodlení domáhat ani jako škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je pak v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1152/2009). Žalobci sice mohla v důsledku opožděné výplaty invalidního důchodu vzniknout škoda (např. ve výši sankcí za prodlení s hrazením pravidelných plateb, které by nemohl v důsledku nedostatku finančních prostředků způsobeného opožděnou výplatou včas uhradit), úrok z prodlení z opožděně vyplacených dávek však není ani skutečnou škodou (majetek žalobce se o něj v důsledku nezákonnosti rozhodnutí nezmenšil) ani ušlým ziskem (žalobce by jej nezískal, kdyby nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno).“ Na těchto závěrech nemění nic ani změna občanského zákoníku. V tomto rozsahu tak žalovaná též nemůže uplatněný nárok uznat. Neuznání jakékoli jiné součásti uplatněného nároku vychází již z vyjádření žalované v rámci předběžného projednání, jak na něj bylo odkázáno výše, neboť správní orgány zcela oprávněně postupovaly v souladu se zákonem, když uplatnily ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a tedy doplatily zvýšený důchod pouze pět let zpětně. Výplata důchodu v nižší částce, než v jaké náležel, též nebyla způsobena pochybením správních orgánů, neboť v rozhodné době jim nebyly doloženy veškeré podklady, které měli na stanovení výše dávky vliv. Tyto podklady byly žalobkyní doloženy až o deset let později, proto se neuplatnila věta poslední citovaného ustanovení. Na přepočet italského dílčího důchodu žalobkyně neměla česká strana vliv.

5. Soud původně vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů v souladu s ust. § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř. tak, aby doplnila podání doručené soudu jako žaloba, a to o komplexní vyjádření všech rozhodujících skutečností, zda je odpovědnostním titulem nezákonné rozhodnutí, či nesprávný úřední postup. V případě, že se jedná o nezákonné rozhodnutí, pak byla žalobkyně povinna doplnit o jaké rozhodnutí žalované konkrétně jde a pakliže je odpovědnostním titulem nesprávný úřední postup, pak je nutno doplnit, v čem spatřuje žalobkyně příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované, přičemž vysvětlí v čem konkrétně se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, v jakých konkrétních a kdy učiněných krocích, eventuálně zda se nesprávného úředního postupu dopustila svojí nečinností, přičemž vysvětlí v čem tato případná nečinnost má spočívat a dále vysvětlí v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi pochybením žalované a vznikem škody.

6. Žalobkyně reagovala doplněním z 22.6.2023, že jde o nesprávný úřední postup (jak plyne z bodu 1 odůvodnění – pozn. soudu), kdy nebylo-li by špatného výpočtu důchodu ČSSZ, nežádal by italský nositel přeplatek zpět. A ačkoli český nositel pojištění provedl přepočet a zjistil nesoulad, neprovedl dorovnání za celou dobu, ale pouze 5 let zpětně.

7. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť k výzvě soudu z 25.4.2024, zda s takovým postupem souhlasí, žalovaná souhlasila a žalobkyně souhlas projevila konkludentně.

8. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č.j. R-22.5.2018 – 422/505 117 229 ze dne 22.5.2018 se podává rozhodnutí o postupném zvýšení starobního důchodu u žalobkyně počínaje od 17.1.2007 částkou 5 145 Kč měsíčně s ročním navyšováním až do roku 2018 na částku 6 972 Kč/měsíc. Jiné rozhodnutí, z něhož by bylo patrné zrušení rozhodnutí z 22.5.2018, žalobkyní předloženo nebylo.

9. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 8 odst. 1 cit. zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud, rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

12. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

13. Ačkoliv zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje zákonnou definici nesprávného úředního postupu, je za něj soudní praxí považováno porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud k případným nesprávnostem či vadám v postupu dojde a tyto se projeví v obsahu rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Soud věc posoudil v souladu s ustanovením zákona 82/1998 Sb., který rozlišuje dvě formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci, když prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je tedy škoda způsobená nezákonným rozhodnutím, kdy musí existovat rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnost individuálních subjektů. Tento zákon neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, vztahuje se na jakýkoliv akt aplikace práva včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení. V souladu s ustanovením § 8 odst. 1 citovaného zákona, pak lze nárok uplatnit jen tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V řízení o odpovědnosti státu za škodu soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Druhá forma objektivní odpovědnosti státu podle zákona § 82/1998 Sb. počítá s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak se neodrazí bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem příslušný orgán státu shromažďuje podklady a důkazy pro své rozhodnutí a hodnotí zjištěné skutečnosti a posuzuje je právně, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 7 a 8 citovaného zákona, tedy nezákonného rozhodnutí. A to v posuzovaném případě zrušeno nebylo, pročež odpovědnost žalované tak nemůže být v posuzovaném případě podle zákona č. 82/1998 Sb. dána. S ohledem na to, že citované rozhodnutí žalované nebylo změněno či zrušeno, pak nelze důvodně odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. vůbec dovozovat (též rozhodnutí 25 Cdo 633/2004 Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 2004).

14. Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná, zamítnuta.

15. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, neboť měla úspěch ve věci. Žalované tak náleží 4 paušály dle vyhl.č. 177/1996 Sb. (vyjádření k žalobě, účast u jednání soudu dne 11.5.2023, vyjádření z 8.8.2023, vyjádření k zpětvzetí ze dne 4.4.2024) a vyhl. č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč/1 úkon; celkem částka 1 200 Kč.