14 C 81/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 se sídlem Francouzská 808/19, Praha 2, rozhodl samosoudkyní JUDr Otílií Hrehovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 400 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu při výkonu veřejné moci, se zamítá.

II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 9. 11. 2018 domáhal náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, neboť bylo proti němu zahájeno trestní stíhání a byl nakonec obžaloby zproštěn. Za trestní stíhání pak požaduje částku 400 000 Kč. Dále upřesnil, že dne 7.4.2015 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, byla na něj podána obžaloba u Okresního soudu v Kladně č.j. 5 T 131/2015, byl uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem jeho výkonu, k jeho odvolání byl rozsudek zrušen odvolací instancí, v dalším řízení byl soudem I. stupně zproštěn obžaloby dle § 226 písm. a) tr.řádu, proti tomuto výroku podal státní zástupce stížnost, která však byla odvolacím soudem zamítnuta dne 15.5.2019. Po dobu trestního stíhání byl vystaven značnému stresu z hrozby odsouzení, kdy si nebyl vědom žádného svého pochybení. Trestní stíhání mělo vliv na jeho pověst, a to nejen na akademické půdě. Zejména na půdě [anonymizováno], které musel opustit na základě rozhodnutí děkana, když mu byl mailem zaslán zákaz vstupu počínaje dnem 15.5.2015 a dne 15.1.2016 byl nucen podat výpověď. V případě [anonymizováno 6 slov] pracoval na posici tajemníka katedry [katedra] [anonymizováno]. Aktuálně na této katedře pracuje dál, ovšem na posici pracovník hospodářské správy. Na podzim roku 2016 jeho případ projednávalo kolegium děkana a dne 1.1.2017 byl odvolán z funkce tajemníka katedry. Od 1.5.2018 byl děkanem přesazen na neakademické místo pracovníka hospodářské správy a zároveň mu byla změněna mzdová platové základna z třídy 8 na třídu 6. Dne 15.12.2017 mu byla přiznána invalidita s poklesem pracovní neschopnosti o 60%, kdy se tak stalo v důsledku 4,5 roku proti němu vedeného trestního stíhání, což mělo vysoce negativní vliv na jeho osobu. Pro invaliditu není schopen publikační činnosti v rozsahu jako dříve, jezdit na konference, přičemž publikační činnost je pro každého univerzitního pedagoga klíčová a vysoce prestižní. V minulosti publikoval 3 knižní monografie, z nichž jedna (z roku 2007) získala [Cena] [anonymizováno 6 slov] [anonymizováno 6 slov] [anonymizováno] [rok]. Jeho poslední publikací byla„ [název] [příjmení] [anonymizováno 6 slov] [anonymizováno] [anonymizováno]“ publikovaná v časopise The Scientific World Journal v roce 2015 Trestní stíhání trvalo déle než 4 roky, kdy byl vystaven enormnímu tlaku v osobním životě. Z důvodů výše uvedených žalobce žádá přiznání nemajetkové újmy v penězích ve výši 400 000 Kč.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla k tomu, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 d) TZ, za který mu byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19.5.2016 uložen trest odnětí svobody na 2 roky podmíněně na zkušební dobu 2 roků a ochranné léčení. Tento rozsudek byl ale následně zrušen a žalobce byl zproštěn obžaloby. Co se týče délky trestního stíhání, tato trvala celkem 4 roky a 1 měsíc. Délku řízení nelze shledat jako nepřiměřenou, neboť orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule. Dvakrát bylo rozhodováno soudem I. stupně, dvakrát soudem odvolacím. Co se týče následků trestního stíhání ve sféře žalobce, tento v žalobě uvádí, že trestní stíhání mělo devastující vliv na žalobce. V žalobě uvádí především dopad do profesní sféry, kdy žalobce byl nucen podat výpověď na [anonymizováno], byl odvolán z funkce tajemníka na [anonymizována dvě slova] a byl přeřazen na neakademické místo pracovníka hospodářské správy. Dále uvádí, že dne 15.12.2017 mu byla přiznána invalidita s poklesem pracovní schopnosti o 60%. K tomuto žalovaná uvádí, že příčinná souvislost mezi trestním stíháním a zásahem do pracovní sféry žalobce nebyla dostatečně prokázána, jelikož z přiložených dokladů nevyplývá, že ke změnám v zaměstnání či k přiznání invalidity došlo z důvodu trestního řízení. V návaznosti na výše uvedené žalovaná konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobci u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 5 T 131/2015 došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a tím bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7.4.2015, za jehož vydání se žalovaná žalobci omluvila. Toto konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva se vzhledem ke stavu věci jeví jako zcela dostatečné. Tvrzená nemajetková újma musí být žalobcem dostatečně prokázána, což v tomto případě žalovaná neshledává. Žalovaná zastává názor, že vznik nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání tvrzené v žalobě nebyl žalobcem nijak dostatečně doložen a prokázán. Žalovaná tedy zastává názor, že dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích pouze tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.

3. Ve věci soud k souhlasu účastníků rozhodl, aniž by nařizoval jednání, v souladu s ust. § 115a o.s.ř..

4. Strany učinily nesporným, že nárok u žalované byl uplatněn dne 13.11.2019, rovněž je nesporným, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Sporným zůstalo, zda v uvedeném případě postačí konstatování porušení práva anebo je vhodné přiznat již zadostiučinění v penězích a v jaké výši.

5. Ze spisu č.j. 5 T 131/2015 Okresního soudu v Kladně soud zjistil, že usnesením PČR Krajského ředitelství Středočeského kraje SKPV Kladno č.j. KRPS-341915-42/TČ-2014-010371-KL ze dne 7.4.2015 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 2 písm d) tr. zákoníku. Žalobce podal stížnost dne 24.4.2015, která byla Okresním státním zastupitelstvím v Kladně usnesením z 18.5.2015 zamítnuta (1 ZT 137/2015). Výslech obviněného proběhl dne 24.6.2015. Byly provedeny výslechy svědků, [jméno] [příjmení] manželky dne 26.5.2015, dcery [jméno] [příjmení] dne 24.6.2015, svědkyně [jméno] [příjmení] kolegyně manželky žalobce dne 28.7.2015, bylo vyžádáno odborné vyjádření psychiatrické, které bylo vyhotoveno (zasláno) dne 4.8.2015. Byl proveden výslech svědka – učitelky nezletilé dcery žalobce, [jméno] [příjmení] dne 22.1.2015, dále výslech svědkyně [jméno] [příjmení] dne 19.8.2015 (tchýně žalobce). Vyžádány zprávy o pověsti žalobce z Magistrátu města Kladno dne 3.8.2015. Několik přestupkových oznámení na žalobce bylo odloženo (vše proti manželce), z nichž nebylo ve čtyřech případech vůbec přestupkové řízení zahájeno (od roku 2006 – 2015). Dvě oznámení na žalobce z roku 2014 ještě nebyla projednána. Na žalobce byla podána obžaloba k Okresnímu soudu Kladno dne 8.9.2015 pro zločin týrání osoby blízké žijící ve společném obydlí a čin byl páchán delší dobu dle § 199/1,2 písm. d) tr. zákoníku. Souběžně bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 trestní řízení proti žalobci pod č.j. 44 T 78/2015 pro přečin schvalování trestného činu dle § 365/1 tr. zák a přečin nebezpečného vyhrožování dle § 353/1 tr. zák. V uvedeném případě bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno podle § 307/1 tr. ř. se zkušební dobou na 15 měsíců když se tak stalo usnesením uvedeného soudu dne 19.10.2015. To měl žalobce též uvedeno v opisu rejstříku trestů s vyznačeným koncem zápisu dnem 22.1.2017 (uvedené již není v opisu z 17.1.2018 uvedeno). Následovala fáze řízení před soudem, kdy bylo nařízeno u soudu I. stupně hlavní líčení dne 26.11.2015, 12.1.2016, 23.2.2016, 31.3.2016 (vyslechnut znalec), 9.5. 2016, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek, jímž byl žalobci uložen trest odnětí svobody 2 roky s podmíněným odkladem na dva roky s uloženým vedlejším trestem ochranného léčení psychiatrického (ambulatní). Následovalo odvolání žalobce dne 12.8.2016. Usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 12 To 416/2016-379 byl rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I st. k dalšímu řízení. Poté se konala hlavní líčení ve dnech 9.11.2017, 14.12.2017 a 18.1.2018, kdy byl vyhlášen zprošťující rozsudek dle § 226 písm. a) tr.řádu, podáno odvolání státního zástupce a u veřejného zasedání konaného u Krajského soudu v Praze dne 15.5.2019 bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Věc pravomocně skončila dne 15.5.2019 6. Z listiny – Dodatku k pracovní smlouvě č.j. 339/2018 uzavřené mezi žalobcem (zaměstnancem) a [název] [příjmení], [anonymizována dvě slova] (zaměstnavatel) formulované jako dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 30.4.2018 s účinností od 1.5.2018, se podává změna obsahu pracovní smlouvy z 1.10.1995 č.j. 257/1995 tak, že pracovní zařazení žalobce se mění na pracovník hospodářské správy, a mzdová třída se mění na 6 mzdovou třídu.

7. Z úřední mailové korespondence ze strany zaměstnavatele žalobce ze dne 15.5.2015 adresované žalobci se podává informace pro žalobce, že mu bude na doporučení děkana s ohledem na žalobcovy nestandardní osobní problémy dočasně změněna náplň práce.

8. Z posudku o invaliditě z 5.2.2018 Okresní správy sociálního zabezpečení Kladno se podává pokles pracovní schopnosti u žalobce o 60 % od 15.12.2017 v důsledku periodické depresivní poruchy, 2. rokem chronické s velmi těžkým stupněm postižení. Posuzovaný je dlouhodobě sledován na psychiatrii pro těžkou periodickou depresivní poruchu. Doba trvání onemocnění je od roku 1995.

9. Skutkovým zjištěním soudu je, že žalobce byl v posuzované věci vedené u Okresního soudu Kladno č.j. 5 T 131/2015 zproštěn obžaloby v jeho trestní věci zahájené dne 7.4.2015 pro zločin týrání osoby blízké žijící ve společném obydlí a čin byl páchán delší dobu dle § 199/1,2 písm. d) tr. zákoníku. Zprošťující rozsudek ve formě neprokázání, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, nabyl právní moci dne 15.5.2019 Trestní řízení trvalo 4 roky a 1 měsíc.

10. Podle § 1 zákona číslo 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 zákona číslo 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 7 odst. 1 citovaného zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle § 8 odst. 1 téhož zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 13 citovaného zákona nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon po provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

15. Podle § 31a téhož zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nich k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení, k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., které je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, č.j. 30 Cdo 2813/2011. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05). Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet (viz nález sp. zn. II, ÚS 590/08). Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků.

17. V projednávané věci lze uzavřít, že došlo k nezákonnému trestnímu stíhání, což nezpochybňuje ani žalovaná, z jejíž strany došlo ke konstatování porušení práva žalobce, kdy bylo v jeho věci vydáno nezákonné rozhodnutí a za něj se žalobci omluvila. Je tedy dána odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno. Každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. U žalovaného [titul] [celé jméno žalobce] to platí dvojnásob, neboť byl profesně činný na akademické půdě, kde se případná pochybení v trestní bezúhonnosti obecně vnímají mnohem výrazněji. Pokud však jde o argumentaci žalobce v souvislosti s předložením listin prokazujících žalobcovu změnu pracovní náplně, která by snad měla prokazovat, že se tak stalo v důsledku jeho trestního stíhání, což hypoteticky by mohlo vyvolat výraznější dopad v rámci nemajetkové újmy, pak takový závěr nelze v případě žalobce dovodit, neboť onemocnění žalobce pro těžkou periodickou depresivní poruchu se vyvíjí od roku 1995 (vis posudek o invaliditě) a profesní přeřazení žalobce, nebo-li změna jeho pracovní náplně v roce 2018 byla provedena v dubnu 2018, kdy trestní stíhání bylo již 3 roky vedeno. Změna pracovní náplně žalobce v dubnu 2018 tak nastala poté, co žalobce, jak plyne z posudku o invaliditě ze dne 5.2.2018 ztratil plnohodnotnou schopnost pracovního výkonu, který se snížil o 60 %. Nelze tak dovodit příčinnou souvislost mezi změnou pracovního zařazení žalobce a jeho trestním stíháním. Trestní stíhání žalobce tedy nemohlo být důvodem změny pracovní smlouvy k nevýhodě žalobce.

18. Jde-li o žalobcem předloženou listinu prokazující pracovní mailovou korespondenci z 15. května 2015 k obsahu změny pracovní náplně žalobce s doporučením děkana, které bylo reakcí na tvrzené„ nestandardní osobní problémy“ žalobce, pak v této souvislosti nelze nevidět, že k této komunikaci došlo v období, kdy (jak plyne z trestního spisu žalobce) souběžně s jeho trestním stíháním u soudu v Kladně bylo též vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 trestní řízení proti žalobci pod č.j. 44 T 78/2015 pro přečin schvalování trestného činu dle § 365/1 tr. zák a přečin nebezpečného vyhrožování dle § 353/1 tr. zák., kdy v uvedeném případě po původním vydání trestního příkazu, který žalobce napadl odporem, bylo jeho trestní stíhání podmíněně zastaveno podle § 307/1 tr. řádu se zkušební dobou na 15 měsíců, když se tak stalo usnesením uvedeného soudu ze dne 19.10.2015. To měl žalobce též uvedeno v opisu rejstříku trestů s vyznačeným koncem zápisu dnem 22.1.2017. Tato forma dobrodiní zákona a odklonu od postihu pachatele trestních deliktů nevyvolává závěr o tom, že by k jednání naplňujícímu skutkovou podstatu schvalování trestného činu dle § 365/1 tr. zák a přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353/1 tr. zákoníku nedošlo, naopak závěrem je, že k těmto deliktům došlo, avšak pro chování pachatele, který se k deliktům doznal, se užilo uvedeného odklonu od postihu pachatele a trestní stíhání bylo zastaveno (podmíněně). V případě žalobce tak byla stanovena zkušební doba, kdy se chování pachatele jistým způsobem sledovalo a nedošlo-li z jeho strany k jiným deliktním jednáním, pak bylo trestní stíhání definitivně zastaveno. Ona mailová komunikace s důsledky pro žalobce v roce 2015 o změně pracovní náplně tedy nepochybně vyplývala z tohoto souběžně vedeného trestního řízení proti žalobci, časově na tento proces navazujícího. Proto tato mailová korespondence nemá dle názoru soudu kauzální nexus s trestním stíháním žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně č.j. 5 T 133/2015.

19. Soud následně zkoumal zde je v případě žalobce adekvátní odškodnění v relutární formě. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Též v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, Nejvyšší soud ČR uvedl, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Intenzitu nemajetkové újmy (vedoucí ke stanovení přiměřené formy zadostiučinění) je třeba tvrdit a prokázat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, či rozhodnutí téhož soudu ze dne 3.7.2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, nebo ze dne 27.6.2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Stejně tak Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4525/2017 uvedl, že k odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhání, které probíhalo po přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné, než peněžní formy odškodnění. Dovolací soud nepopírá, že vedení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, vnáší do jejího života nejistotu a způsobuje pocity frustrace. Na stranu druhou, spravedlivé postihování činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových úkolů právního státu a jedním z raison d'être státu jako takového vůbec (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12). Rovněž je třeba dodat, že přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6). Byť tedy stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. K odčinění této újmy postačují jiné než peněžní formy odškodnění. Tak je to dle názoru soudu i v tomto posuzovaném případě.

20. Žalobě na poskytnutí relutární satisfakce nebylo vyhověno a byla proto jako nedůvodná zamítnuta.

21. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení, která sestává 2 úkonů po 300 Kč za převzetí věci a vyjádření k žalobě dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhl.č. 254/2015 Sb. tedy 600 Kč.