14 C 92/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 89 063 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 687 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 89 063 Kč ve výši 15 % ročně od 3. 5. 2023 do 14. 7. 2023, se zákonným úrokem z prodlení z částky 25 687 Kč ve výši 15 % ročně od 3. 5. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 45 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 10. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 114 750 Kč od 31. 10. 2022 do 2. 5. 2023, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 342 Kč, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 3. 5. 2023 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“). Žalobkyně rovněž požadovala zákonný úrok z prodlení z žalované částky od 31. 10. 2022 do zaplacení. Žalobkyně v žalobě uvedla, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 23. 5. 2013, v řízení byly několikaměsíční prodlevy mezi nařízenými jednáními a k pravomocnému skončení řízení došlo až dne 6. 5. 2022, tj. trvalo bezmála 9 let. Dle žalobkyně v řízení došlo k nepřiměřeným a neodůvodněným průtahům. Z těchto důvodu žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky pak ve výši poloviční, tj. celkem 160 000 Kč. Žalobkyně se se svým nárokem předběžně obrátila na žalovanou dne 31. 10. 2022.

2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 160 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] uplatnila dne 31. 10. 2022. Žalovaná na základě projednání její žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, za což poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 89 063 Kč. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k závěru, že předmětné řízení trvalo celkem 8 let a 11 měsíců, v řízení byla shledána nekoncentrovanost a určité prodlevy, zejména mezi nařizováním jednání a v souvislosti s rozhodováním o věcné příslušnosti. Žalovaná při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházela z částky 1 250 Kč za měsíc trvání řízení. Žalovaná následně přistoupila k ponížení základní částky o 25 % z důvodu složitosti řízení, přičemž uvedla, že řízení bylo složité po stránce skutkové a procesní, bylo provedeno rozsáhlé dokazování, znalecké zkoumání a značné množství listinných důkazů. Soud se zabýval otázkou věcné příslušnosti, započtení, mezi účastníky probíhalo mimosoudní jednání. Ve věci rozhodovaly soudy na dvou stupních soudní soustavy. Na délce řízení se dle žalované podíleli také účastníci řízení, kteří aktivně využívali opravné prostředky. Význam řízení pro žalobkyni hodnotila žalovaná jako běžný.

3. Podáním ze dne 27. 7. 2023 žalobkyně potvrdila, že dne 14. 7. 2023 od žalované obdržela zadostiučinění ve výši 89 063 Kč a v této výši vzala svou žalobu zpět. Žalobkyně se však neztotožnila s výši přiznaného zadostiučinění, neboť má za to, že délka posuzovaného řízení byla extrémně dlouhá, pročež by měla být výše zadostiučinění stanovena na horní hranici finančního rozmezí, tj. 20 000 Kč. Žalobkyně nesouhlasila ani s ponížením základní částky zadostiučinění o 25 % z důvodu složitosti řízení. K tomuto uvedla, že složitost posuzovaného řízení nikterak nevybočovala z obvyklého průběhu soudních řízení, bylo prováděno obvyklé dokazování. Průtahy v řízení byla dle žalobkyně způsobeny převážně velkými prodlevami při nařizování jednání, změnou soudce a částečně chybným postupem soudu při výslechu svědků. Žalobkyně dále vytknula žalované, že při výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění nevzala v potaz fakt, že sjednocující stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn Cpjn 206/2010 je ze dne 13. 4. 2011, přičemž kumulativní inflace za uplynulé období činí více jak 50 %.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela. Podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní soud v souladu s citovanými ustanoveními řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. (výrok I.)

6. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] u žalované dne 31. 10. 2022 s tím, že žalovaná žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 89 063 Kč.

7. Soud dále postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, neboť oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání souhlasili a ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů.

8. Soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeným pod sp. zn. [spisová značka]. Z tohoto spisu se podává, že dne 23. 5. 2013 podala zdejší žalobkyně žalobu na zaplacení částky 2 883 529,80 K s příslušenstvím představující úhradu části ceny díla a smluvní pokutu za pozdní úhrady plateb. Dne 13. 6. 2013 byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku a k doložení důkazů. Žalobkyně uhradila soudní poplatek dne 17. 6. 2013 a dne 18. 6. 2013 doplnila žalobu a označila důkazy. Dne 1. 7. 2013 soud vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů, přičemž výzvu se žalovanému podařilo doručit až dne 28. 8. 2023. Žalovaný se k žalobě vyjádřil dne 23. 9. 2013 a dne 21. 10. 2013. Dne 18. 10. 2013 soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili k věcné příslušnosti soudu, a spis byl dne 7. 11. 2013 předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Usnesením ze dne 1. 9. 2014 vrchní soud rozhodl, že ve věci jsou věcně příslušné okresní soudy a věc byla dne 15. 9. 2014 vrácena soudu prvního stupně. Dne 12. 11. 2014 byla žalobkyně vyzvána, aby se vyjádřila k vyjádření žalovaného, žalobkyně se vyjádřila dne 15. 12. 2014. Toto vyjádření bylo dne 20. 1. 2015 zasláno k vyjádření žalovanému, který se vyjádřil dne 5. 2. 2015. Dne 18. 2. 2015 bylo ve věci nařízeno jednání na den 12. 5. 2015, kdy jednání proběhlo, byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na den 15. 9. 2015 za účelem doložení dalších důkazů. Při jednání uplatnil žalovaný svou pohledávku za žalobkyní k započtení, byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno na den 19. 1. 2016. Při jednání byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno na 10. 5. 2016, kdy byl vyslechnut svědek a účastník řízení a jednání bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na neurčito. Dne 28. 7. 2016 soud vyzýval žalobkyni ke sdělení dalšího procesního postupu, který žalobkyně avizovala při jednání, dne 6. 9. 2016 soud urgoval sdělení a dne 13. 9. 2016 žalobkyně navrhla vyhotovení znaleckého posudku. Přípisem ze dne 5. 10. 2016 byla žalobkyně vyzvána k zaslání otázek na znalce, výzvě soudu žalobkyně vyhověla dne 20. 10. 2016. Dne 4. 11. 2016 soud vyzval žalovaného k předložení otázek na znalce, které žalovaný předložil dne 24. 1. 2017. Usnesením ze dne 24. 2. 2017 soud vyzval účastníky ke sdělení jména mediátora a usnesením ze dne 3. 4. 2017 soud jmenoval ve věci mediátora a řízení přerušil na dobu tří měsíců. Dne 3. 5. 2017 sdělila ustanovená mediátorka, že účastníci se dohodli na pokračování v mediačních jednání, přičemž dne 18. 5. 2017 mediátorka sdělila, že k dohodě nedošlo. Usnesením ze dne 30. 8. 2017 soud ve věci ustanovil znalce k vyhotovení znaleckého posudku ve lhůtě 90 dnů a spis byl dne 4. 10. 2017 zaslán znalci. Dne 9. 1. 2018 znalec požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení znaleckého posudku do 31. 1. 2018, následně do 12. 2. 2018. Znalecký posudek byl zaslán soudu dne 26. 2. 2018. Žalobkyně se ke znaleckému posudku vyjádřila dne 27. 3. 2018, žalovaný den 26. 4. 2018. Dne 7. 5. 2018 bylo ve věci nařízeno jednání na den 9. 10. 2018, při jednání byl vyslechnut zástupce znaleckého ústavu a jednání bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na den 6. 3. 2019. Při jednání byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na den 11. 6. 2019, kdy jednání proběhlo, byl vyslechnut účastník řízení a jednání bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na den 6. 11. 2019. Při jednání byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno na den 10. 3. 2020 za účelem dalšího dokazování, a to výslechu svědka, který proběhl a jednání bylo odročeno na den 20. 5. 2020, kdy byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno za účelem dokončení dokazování na den 6. 10. 2020 a následně na den 12. 3. 2021, kdy byly předneseny závěrečné řeči a vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Soudce následně žádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku nejdříve do 11. 5. 2021, následně do 9. 6. 2021 z důvodu pracovní vytíženosti. Rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 9. 6. 2021, dne 22. 6. 2021 podala žalobkyně odvolání do rozsudku. K výzvě soudu ze dne 25. 6. 2021 žalobkyně uhradila dne 2. 7. 2021 soudní poplatek za odvolání a dne 1. 9. 2021 se k odvolání vyjádřil žalovaný. Věc byla dne 7. 9. 2021 předložena odvolacímu soudu, který při jednání dne 23. 3. 2022 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 5. 2022.

9. Skutkovým zjištěním soudu je, že žalobkyně vystupovala v řízení vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] v pozici žalobce. Předmětem řízení byla neuhrazená cena za dílo a smluvní pokuta. V řízení bylo prováděno široké dokazování listinami, výslechy svědků a účastnickými výslechy, byl vyhotoven znalecký posudek a vyslýchán znalec. Ve věci samé soudy rozhodovaly na dvou stupních soudní soustavy. Skutkový stav má soud za zjištění v souladu s obsahem přílohového spisu.

10. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

11. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

12. Podle § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, [příjmení] proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).

15. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

16. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 23. 5. 2013 (podání žaloby) do dne 6. 5. 2022, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Celková doba řízení tedy činila celkem 9 let. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud I. stupně i odvolací soud jednou.

17. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že v řízení bylo postupováno nekoncentrovaně a nesystematicky, ve věci proběhlo přes deset ústních jednání, na kterých byl často proveden výslech pouze jednoho svědka. Mezi nařízenými jednáními byli rovněž delší časové prodlevy. Průtah lze spatřit i při vyřizování námitky věcné nepříslušnosti, kdy spis byl k vyřízení námitky zaslán dne 7. 11. 2013 a věc byla vyřízena až dne 1. 9. 2014. Rovněž lze soudu vytknout postup v počáteční fázi řízení, kdy soud přeposílal vyjádření jedné strany druhé straně a naopak, přičemž první jednání ve věci bylo nařízeno až po dvou letech od podání žaloby.

18. Co se týká jednání účastníků, soud uzavřel, že žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Žalobkyně včas a řádně plnila uložené povinnosti, dostavovala se na nařízená jednání. K prodloužení řízení došlo v důsledku mimosoudního jednání účastníků, avšak mediace byla nařízena soudem a účastníci se k setkání s mediátorem dostavili a projevili snahu o smírné řešení sporu, pročež jim toto prodloužení řízení nelze klást k tíži. Žalobkyně rovněž využila svého procesního práva na opravné prostředky, jak ostatně zmínila i žalovaná. Je zřejmé, že využívání opravných prostředků nelze klást účastníkům k tíži, když jejich užití patří k procesním právům účastníků. Je však třeba zdůraznit, že každý opravný prostředek ve svém důsledku vede k prodloužení celkové délky řízení, přičemž prodloužení řízení, ke kterému dojde při vyřizování opravných prostředků, nelze klást k tíži ani státu.

19. Ke složitosti věci soud uvádí, že posuzované řízení bylo po skutkové stránce obtížné, v řízení bylo prováděno široké dokazování nejen listinnými důkazy, ale také výslechy několika svědků, jakož i účastníků řízení. Ve věci byl dále vyhotoven revizní znalecký posudek a následně byl vyslýchán znalec. V tomto směru lze odkázat na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, dle kterého nutnost vypracovat znalecký posudek v řízení vede vždy k závěru o větší složitosti řízení. Stejně tak různorodost užitých důkazních prostředků, jako je množství různých svědků, listiny, znalecké posudky či výslech znalce, svědčí o skutkové složitosti věci, která má vliv na délku řízení.

20. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobkyni, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení vidí jako nižší. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni tak soud hodnotí jako standardní.

21. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě, a to za 9 let trvání řízení. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 15 000 Kč Celkem tedy základní částka za 9 let řízení činí 135 000 Kč. Soud vycházel z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, neboť předmětné řízení nebylo extrémně dlouhé, ani se v jeho průběhu neobjevily jiné abnormality či významné excesy. Soud na tomto místě uvádí, že ustálená rozhodovací praxe považuje za extrémně dlouhé takové řízení, které svou délkou dosahuje 20 let. Soud pak uvedenou částku ponížil o 15 % z důvodu složitosti věci (viz odst. 19), a uzavřel, že žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 114 750 Kč. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalovaného ve výši 89 063 Kč pak soud žalobkyni přiznal částku ve výši 25 687 Kč (výrok II.) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.). Soud přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení z poskytnuté částky 114 750 Kč od 3. 5. 2023, tedy ode dne následujícího po uplynutí 6měsíční lhůty (ode dne uplatnění nároku) pro projednání nároku žalovanou, do zaplacení (výrok I.), neboť žalovaná žalobkyni plnila až po uplynuté zákonné šestiměsíční lhůty k projednání nároku (poslední den šestiměsíční lhůty připadl na neděli, pročež je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den dle § 57 odst. 2 o. s. ř.). Výše úroků z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud dále zamítl žalobu co do zákonného úroku z prodlení od 31. 10. 2022 do 2. 5. 2023, neboť žalovaná se do prodlení s plněním dostala až dne 3. 5. 2023, jak uvedeno shora (výrok III.).

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Soud tak žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 12 342 Kč. Odměna advokát byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a vyjádření ze dne 27. 7. 2023. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze dvou vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a dále náhrada DPH ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů dle § 14a advokátního tarifu ve výši 2 142 Kč. Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce.