15 C 101/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem titul Ondřejem Růžičkou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 189 380 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 189 380 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z této částky od 11.12.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 11.6.2020 domáhá po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy s odůvodněním, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Plzeň kraje, Územní odbor Plzeň – venkov, oddělení hospodářské kriminality čj. KRPP 193799-140/TČ-2012-031181 ze dne 9.9.2013 bylo žalobci dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství s [jméno] [příjmení]. Později bylo jednání překvalifikováno na zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. b) odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Žalobce podal proti tomuto usnesení stížnost dne 12.9.2013, ta byla usnesením státní zástupce sp. zn. ZT 65/ 2013 zamítnuta jako nedůvodná. Dne 5.11.2013 okresní státní zastupitelství napadené usnesení o zahájení trestního stíhání zrušilo z důvodu nezákonnosti, nově bylo zahájeno trestní stíhání žalobce dne 19.11.2013, opět pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. b) odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Žalobce opět podal stížnost, ta byla zamítnuta opět ze strany Okresního státního zastupitelství v Rokycanech jako nedůvodná. V průběhu roku 2014 a 2015 probíhalo se značnými průtahy přípravné řízení, kromě výslechu obviněných policejním orgánem byl proveden jediný procesně použitelný úkon, a to výslech svědka [jméno] [příjmení]. Další procesní úkony byly ex post odvolány, aniž byli obhájci o důvodech takového procesního postupu vyrozuměni. Dne 13.1.2015 se uskutečnilo prostudování spisu žalobcem. Dne 13.3.2015 byla podána obžaloba. Hlavní líčení probíhalo u Okresního soudu v Rokycanech od 5.8.2015 do 10.10.2018, po dobu 3 let a 3 měsíců. Dne 10.10.2018 Okresní soud v Rokycanech vyhlásil zčásti odsuzující a zčásti zprošťující rozsudek, byl uložen podmíněný trest v délce trvání 3 let se zkušební dobou na 15 měsíců. Žalobce napadl rozsudek odvoláním, Krajský soud v Plzni pod čj. 8 To 436/2018-116 dne 13.12.2018, doručený žalobci dne 13.12.2019, v části odsuzující rozsudek zrušil a zastavil trestní stíhání z důvodu promlčení. Dne 18.2.2019 Nejvyšší státní zástupce napadl shora uvedené usnesení dovoláním. Nejvyšší soud ČR rozhodl pod čj. 8 Tdo 367/2019-1204 tak, že dne 16.4.2019 dovolání zamítl. Řízení tak bylo skončeno dne 19.6.2019. Žalobce požaduje jednak majetkovou újmu, spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení ve výši 94 380 Kč, a dále požaduje nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce tretsního stíhání žalobce. Žalobce k nemajetkové újmě uvádí, že trestní stíhání trvalo od září 2013 do června 2019, tedy po dobu 5 let a 9 měsíců. Je nutné zohlednit skutečnost, že trestní stíhání mělo fatální dopady do osobního, rodinného i prof života žalobce. Od zahájení trestního stíhání byla vůči žalobci vedena mediální kampaň, již dne 12.9.2013 uveřejnil server Lidovky.cz dne 13.3.2013 další média o zahájení trestního stíhání žalobce, media uveřejnila jména obou obviněných. V případě žalobce jakožto bývalého poslance Parlamentu ČR a krajského zastupitele Plzeň kraje tato informace v podstatě okamžitě vyřadila z jeho doposud velmi aktivního politického života, takže již ani v nadcházejících volbách do Parlamentu ČR nemohl být zapsán na kandidátku ČSSD, nahradil jej [jméno] [příjmení] jako budoucí ministr vnitra. Žalobce byl vystaven slovním útokům ze strany některých obyvatel [obec] města Rokycany, přímo na Krajském úřadu v Plzni. Začaly se u žalobce projevovat deprese, záchvaty, panické ataky, při kterých muselo přivolat rychlou zdravotní pomoc. Trestní stíháním v něm vyvolalo natolik závažné zdravotní potíže, které vyústily v několik operací srdce a dlouhou pracovní neschopnost. Zhoršil se zdravotní stav žalobce. Žalobce požaduje částku 95 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, kterou vypočítává jako požadavek na zaplacení částky 10 000 Kč za první 2 roky trestního stíhání a za další každý rok částku 20 000 Kč Celkem 95 000 Kč.

2. Žalovaná k věci samé učinila nesporným uplatnění nároku ke dni 11.12.2019. Popsala průběh trestního stíhání žalobce vedeného u Okresního soudu v Rokycanech pod sp.zn. 2 T 37/2015 s tím, že bylo nesporné, že toto bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Krajským ředitelstvím policie Plzeň kraje, čj. KRPP 193799-140/TČ-2012-031181 ze dne 9.9.2013 pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 ost. 1, 2 trestního zákoníku s tím, že toto bylo zrušeno z důvodu nezákonnosti, nově trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 19.11.2013, a bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.4.2019 čj. 8 Tdo 367/2019-1204, kdy bylo dovolání zamítnuto. Žalobci bylo doručeno dne 20.6.2019, obhájci 18.6.2019. Dále odkázala na ustanovení § 12 zákona 82/98 Sb., kdy je nárok na náhradu škody z objektivních důvodů vyloučen, ačkoliv je dána existence nezákonného rozhodnutí. V předmětném řízení byl žalobce části obžaloby zproštěn, v převažující části však bylo trestní stíhání zastaveno pro promlčení. S ohledem na výsledek trestního stíhání vůči žalobci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, jímž je usnesení o zahájení trestního stíhání. Z odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání vyplývá, že odvolací soud neměl žádné důvodné pochybnosti o tom, že k jednání obžalovaných došlo tak, jak je pospáno ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud uvedl, že skutkové závěry okresního soudu jsou v zásadě správné a odpovídají provedeným důkazům, nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obžalovaní způsobem popsaným ve výroku o vině obcházeli podmínky smlouvy [číslo] poskytnutí dotace z prostředků státního fondu rozvoje bydlení v rozporu s citovanou smlouvou a rozhodnutím zastupitelstva vyžadovali obžalovaní od budoucích nájemníků další než běžné nájemné, a to za 20 let dopředu. Odvolací soud při svém rozhodnutí byl veden závěrem, že k protiprávnímu jednání došlo, avšak toto nelze trestně stíhat z důvodu uplynutí promlčecí lhůty, jež způsobila zánik trestní odpovědnosti pachatele trestného činu. S odkazem na ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. právo na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nevzniklo. K tomuto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Žalobce měl možnost po oznámení usnesení, kterým jim bylo zastaveno trestní stíhání pro promlčení, podat do tří dnů prohlášení, že na projednání ve věci dle ustanovení § 11 odst. 4 trestního řádu trvá, což žalobce neučinil. Žalobce se vzdal možnosti příznivějšího výsledku trestního stíhání, které mohlo založit jeho nárok na náhradu škody. Nevyužil tak všech prostředků, které mu zákon k ochraně svých práv dává podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona číslo 82/98 Sb. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, jež vyústilo ve vydání zprošťujícího rozsudku, vznesla námitku promlčení dle ustanovení § 32 odst. 3 zákona číslo 82/98 Sb., zprošťující výrok soudu I. stupně nabyl právní moci již ke dni 13.11.2018. Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo trestní stíhání zastaveno, neboť je trestní stíhání promlčeno, nastala dne 13.12.2018 a žádost žalobce o odškodnění ministerstvu byla doručena dne 11.12.2019, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Dále sporovala i požadavek na příslušenství tohoto nároku, neboť žádost byla doručená žalované dne 11.12.2019, případné prodlení lze počítat až ode dne 12.6.2020 a stejně tak nesouhlasí s výpočtem eventuálních nákladů právního zastoupení k tomuto řízení.

3. Soud má za prokázaný průběh řízení ze spisu Okresního soudu Rokycanech sp.zn. 2 T 37/2015 a to tak, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Plzeň kraje, Územní odbor Plzeň – venkov, oddělení hospodářské kriminality čj. KRPP 193799-140/TČ-2012-031181 ze dne 9.9.2013 bylo žalobci dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství s [jméno] [příjmení] náslědně jednání žalobce bylo překvalifikováno na zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. b) odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Žalobce podal proti tomuto usnesení stížnost dne 12.9.2013, která byla usnesením státní zástupce sp. zn. ZT 65/ 2013 zamítnuta jako nedůvodná. Proběhl výslech [jméno] [příjmení] dne 3.10.2013, z kterého se podává, že byl přítomen [titul] [příjmení] [příjmení], obhájce [celé jméno žalobce]. Z protokolu o výslechu [celé jméno žalobce] ze dne 3.10.2013, se podává, že byl přítomen [titul] [příjmení] [příjmení], obhájce [celé jméno žalobce]. Dne 5.11.2013 okresní státní zastupitelství napadené usnesení o zahájení trestního stíhání zrušilo.

4. Nově bylo zahájeno trestní stíhání žalobce usnesením ze dne 19.11.2013, opět pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. b) odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Žalobce podal stížnost, která byla zamítnuta opět ze strany Okresního státního zastupitelství v Rokycanech jako nedůvodná. Došlo k oznámení o zvolení obhájce ze strany žalobce dne 4.12.2013, tak že si zvolil [titul] [příjmení] [příjmení], kdy plná moc je na čl.

130. Z protokolu o výslechu [jméno] [příjmení] ze dne 20.3.2014, má soud za prokázané, že byl přítomen [titul] [jméno] [příjmení], [číslo advokáta], jednalo o substituci zást. žalobce. Z protokolu o výslechu [jméno] [příjmení] ze dne 23.5.2014, má soud za prokázané, že byl přítomen [titul] [příjmení] [příjmení]. Následovalo prostudování spisu ze strany právního zástupce žalobce dne 13.1.2015. Dne 13.3.2015 byla podána obžaloba. Hlavní líčení probíhalo u Okresního soudu v Rokycanech od 5.8.2015 do 10.10.2018, po dobu 3 let a 3 měsíců. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 5.8.2015, 26.8.2015, 9.12.2015, 10.2.2016, 2.3.2016, 16.3.2016, 30.3.2016, 13.4.2016, 27.4.2016, 3.10.2016 má soud za prokázané, že proběhla hlavní líčení a byl na nich přítomen [titul] [příjmení] [příjmení]. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18.1.2017, 26.4.2017 má soud za prokázané, že na nich byl přítomen [titul] [jméno] [příjmení] i.s. [titul] [příjmení], SPM založena do spisu. Stejně tak byl přítomen [titul] [příjmení] [příjmení] na hlavním líčení dne 10.10.2018. Dne 10.10.2018 Okresní soud v Rokycanech vyhlásil zčásti odsuzující a zčásti zprošťující rozsudek, byl uložen podmíněný trest v délce trvání 3 let se zkušební dobou na 15 měsíců. Žalobce napadl rozsudek odvoláním, Krajský soud v Plzni pod čj. 8 To 436/2018-116 dne 13.12.2018, doručený žalobci dne 13.12.2019, v části odsuzující rozsudek zrušil a zastavil trestní stíhání z důvodu promlčení. Dne 18.2.2019 Nejvyšší státní zástupce napadl shora uvedené usnesení dovoláním. Nejvyšší soud ČR rozhodl pod čj. 8 Tdo 367/2019-1204 tak, že dne 16.4.2019 dovolání zamítl a doručil dne 19.6.2019. Řízení tak bylo skončeno dne 19.6.2019.

5. Soud má z faktury číslo 2013 za prokázané, že dne 27.11.2013 byla vystavena zálohová faktura na právní služby za trestní stíhání žalobce ve výši 121 000 Kč a stejně tak i dne 27.11.2013 má soud za prokázané z příjmového dokladu F 2013, že bylo ze strany žalobce zaplaceno právnímu zástupci částka ve výši 121 000 Kč.

6. Podle ust. § 1 zákona 82/1998 Sb. (dále jen zákona), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

7. Dle ust. § 12 odst. 2 zák. 82/1998 Sb., Právo na náhradu škody dále nevznikne, a) pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání, d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

8. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení, vedeného u Okresního soudu v Rokycanech sp.zn. 2 T 37/2015, tak, že vůči žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, a to dvakrát, jednak usnesením ze dne 9.9.2013 s tím, že toto usnesení o zahájení trestního stíhání bylo následně pro nezákonnost zrušeno a nově bylo zahájeno pro stejný trestný čin dalším usnesením o zahájení trestního stíhání ze strany Policie ČR, Krajského ředitelství Plzeň kraje, územní odbor Plzeň – venkov, oddělení hospodářské kriminality čj. KRPP -193799-182/TČ-2012-031181 dne 19.11.2013, kdy právě na základě zahájení shora uvedeného trestního stíhání probíhalo trestní stíhání vůči žalobci, které skončilo zprošťujícím rozsudkem ze strany soudu I. stupně, které bylo částečně potvrzeno Krajským soudem v Plzni čj. 8 To 436/2018-1166 dne 13.12.2018 a zároveň v odsuzující části bylo trestní stíhání vůči žalobci zastaveno z důvodu promlčení. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání ze strany Nejvyššího státního zástupce a Nejvyšší soud usnesením čj. 8 Tdo 367/2019-1204, které bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 19.6.2019 a žalobci dne 20.6.2019, dovolání zamítl. Ke dni 20.6.2019 tak bylo trestní stíhání vůči žalobci fakticky pravomocně ukončeno.

9. Co se týká právního hodnocení, je nutné poukázat na skutečnost, že v daném řízení byla vydána dvě nezákonná rozhodnutí, 1/ jednak usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Plzeň kraje, územní odbor Plzeň – venkov, oddělení hospodářské kriminality čj. KRPP -193799-140/TČ-2012-031181 dne 9.9.2013, které bylo zrušeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Rokycanech na základě stížností podaných obhájci žalobce pod čj. ZT 65/20103-39 dne 5.11.2013 2/dalším nezákonným rozhodnutím bylo další usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Plzeň kraje, územní odbor Plzeň – venkov, oddělení hospodářské kriminality čj. KRPP -193799-182/TČ-2012-031181 dne 19.11.2013, kterým bylo opětovně zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. b) odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, kdy na základě tohoto usnesení o zahájení trestního stíhání bylo trestní stíhání vůči žalobci fakticky vedeno a toto skončilo částečně zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 10.10.2018 čj. 2 T 37/2015-1121, a částečně zastavujícím výrokem rozsudkem Krajského soudu v Plzni čj. 8 To 436/2018-1166 ze dne 13.12.2018 z důvodu promlčení.

10. Žalobce požadoval jednak náhradu nemajetkové újmy a jednak náhradu škody, spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení.

11. Co se týká požadavků na náhradu nemajetkové újmy, žalobce upřesnil k výzvě soudu na jednání soudu dne 5.2.2021, že se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, spočívající v nepřiměřené délce trestního stíhání žalobce. Žalovaná k tomuto vznesla námitku promlčení, a dále také poukázala na aplikaci dle ustanovení § 12 zákona 82/98 Sb., kdy odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.9.2012 čj. 28 Cdo 605/2012 s tím, že právě zastavení z důvodů promlčení trestního stíhání je možností aplikace ustanovení § 12 zákona 82/98 Sb., kdy právě zastavení trestního stíhání v důsledku promlčení trestního stíhání je samotnou formou odškodnění a není tak třeba již další odškodnění přiznávat. Žalobce sám nepodal opravný prostředek v tom směru, že by na projednání dle ustanovení § 11 odst. 4 trestního řádu trval a vzdal se tak možnosti příznivějšího výsledku trestního stíhání.

12. Soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení, týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy s tím, že žalovaná v rámci projednání nároku se zabývala spíše požadavkem žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu samotného nezákonného rozhodnutí, a tím pádem i nezákonného vedení trestního stíhání vůči žalobci, kdy fakticky došlo ke zproštění výroku rozsudku soudu I. stupně ke dni 13.12.2018, nicméně právě k upřesnění požadavku žalobce, tento upřesnil svůj požadavek tak, že požaduje náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky samotného vedení trestního stíhání s tím, že samotné trestní stíhání skončilo až rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce ke dni 19.6.2019. Nárok u žalované byl uplatněn dne 11.12.2019, žaloba byla podána dne 11.6.2020 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Soud tak má za to, že při počítání, odkdy skončilo samotné vedení trestního stíhání vůči žalobci, kdy eventuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR k podanému dovolání ze strany Nejvyššího státního zástupce by mohlo být zvrácením v postupu soudů nižších instancí, má soud za to, že je nutné běh promlčecí lhůty počítat právě až od dne 19.6.2019, šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy tak uplynula ke dni 19.12.2019, kdy však již ke dni 11.12.2019 byl nárok u žalované fakticky uplatněn, šestiměsíční lhůta k stavění běhu promlčecí lhůty by uplynula při nevypořádání nároku až ke dni 19.6.2020, žaloba však byla podána ze strany žalobce ke dni 11.6.2020 a lhůty tak dle názoru soudu zůstaly zachovány. Co se týká vznesené námitky promlčení na náhradu nemajetkové újmy, má soud za to, že tento nárok promlčený fakticky není.

13. Co se týká požadavku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, soud má za to, že je nutné rozlišit jednotlivé úseky samotného trestního stíhání žalobce, a to na úsek, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce dne 9.9.2013, na základě usnesení Policie ČR, čj. KRPP 193799-140/TČ-2012-031181 s tím, že toto usnesení bylo zrušeno Okresním státním zastupitelstvím v Rokycanech usnesením ZT 65/ 2013 dne 5.11.2013. Jedná se o samostatné usnesení, které bylo jako nezákonné zrušeno, jedná se o samostatnou dobu, po kterou bylo vůči žalobci vedeno trestní stíhání. Žalovaná vznesla námitku promlčení, aniž by tuto jakkoliv konkretizovala, nicméně vznesena byla. Soud tak má za to, že co se týká nároku, který by byl požadován za odškodnění ode dne 9.9.2013 do dne 5.11.2013, zde je vznesena námitka promlčení ze strany žalované důvodná, neboť od 5.11.2013 běžela žalobci samostatná promlčecí doba k možnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. V tomto směru se soud obdobím od 9.9.2013 do 5.11.2013 nezabývá, neboť se jedná o samostatné trestní stíhání, které mělo samostatnou spisovou značku a bylo také samostatně o něm fakticky rozhodnuto. Nově bylo sděleno další obvinění nebo zahájení trestního stíhání usnesením Policie ČR, čj. KRPP 193799-182/TČ-2012-031181 až ke dni 19.11.2013. Od tohoto okamžiku žalobci počala vznikat nejistota ohledně nepřiměřené délky eventuálního trestního stíhání s tím, že tato byla ukončena ke dni 19.6.2019. Celková délka řízení, která je rozhodná pro možnou náhradu nemajetkové újmy, v délce 5 let a 7 měsíců. Soud tuto délku poměřoval hledisky přiměřenosti celkové délky trestního stíhání žalobce s tím, že je nutné poukázat na skutečnost, že to byl jak žalobce, tak i právní zástupce žalobce kdo v době vyšetřovací fáze, před podání obžaloby uváděli určité zdravotní komplikace, a to jak u žalobce, který se nemohl dostavit k několika výslechům, následně také žádal o odročení výslechu právní zástupce žalovaného s tím, že od listopadu 2013 do ledna roku 2015 ve věci probíhalo fakticky vyšetřování, byly shromažďovány listinné důkazy, byly také vyslýcháni jak žalobce, tak i následně další svědci, a to v průběhu roku 2014, kdy tato fáze trvala cca 1 rok. Od roku 2015 ve věci probíhala hlavní líčení s tím, že i hlavní líčení byla několikrát odročována k žádosti účastníků. Dne 10.10.2018 byl ve věci vyhlášený rozsudek. Ve věci proběhlo celkem 15 hlavních líčení s tím, že bylo vyslýcháno značné množství svědků, věc byla poměrně komplikovaná, neboť se jednalo právě o obvinění z toho, že to byl žalobce a další spoluobviněná, kteří přijímali finanční částky od dalších subjektů, a právě zejména výslechy těchto dalších osob byly zásadní a důvodné pro určení viny žalobce na dané trestné činnosti, zda-li každá tato osoba finanční prostředky fakticky nabídla a poskytla. Soud tak má za to, že i počet hlavních líčení v průběhu cca 2 let je poměrně odpovídající celkové problematice daného řízení. Co se týká řízení odvolacího a řízení dovolacího, tyto proběhly v průběhu cca 1 roku, soud tak má za to, že se jedná o období již velmi krátké. Soud dospěl k závěru, že celková délka řízení je v tomto směru ještě přiměřená a dospěl tak k závěru, že žalobci náhrada na nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, který měl spočívat v nepřiměřené délce trestního stíhání, v tomto směru nepřísluší.

14. Co se týká požadavku na náhradu škody při použití ustanovení § 12 zákona 82/98 Sb., žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.9.2012 čj. 28 Cdo 605/2012, kdy uvedla, že se jedná o obdobný případ jako u trestního stíhání žalobce. Soud k tomuto podotýká, že se domnívá, že se právě o obdobný případ nejedná, a to vzhledem k tomu, že v trestním stíhání, které bylo vedeno vůči žalobci ze strany Okresního soudu v Rokycanech, pod sp.zn. 2 T 37/2015 došlo k tomu, že Krajský soud v Plzni ze dne 13.12.2018 čj. 8 To 436/2018-1666 dospěl k závěru, že je namístě zastavit trestní stíhání žalobce podle ustanovení § 257 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1 za použití § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodu promlčení. Zde je nutné poukázat na skutečnost, že k promlčení možnosti trestního stíhání došlo ještě před zahájením samotného trestního stíhání žalobce, nikoliv v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání žalobce, že by došlo k promlčení možnosti jeho trestního stíhání, ale samotné trestní stíhání žalobce a možnost k jeho zahájení, byla promlčená již v době před samotným zahájením trestního stíhání. Soud tak má za to, že se jedná o dvě různé skutečnosti, ke kterým by soud měl v tomto případě přihlížet, neboť právě i rozhodnutí, na které odkazovala žalovaná, rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012 se vztahuje na situaci, kdy bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek, který byl kvalifikován přísněji než měl být, a usnesení o zahájení trestního stíhání, a toto bylo i důvodem pro zahájení trestního stíhání, následně v důsledku překvalifikování na mírnější trestný čin z mírnější trestní sazbou došlo také i k posunu, týkající se posuzování lhůt pro zahájení trestního stíhání, a tím bylo také citováno, že došlo již k promlčení možnosti zahájení trestního stíhání jako takového. V tomto se liší uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu od tohoto posuzovaného případu, avšak je, co se týká základu, na němž je shora uvedené rozhodnutí založeno a možnosti aplikace § 12 zákona 82/98 Sb., lze tyto závěry aplikovat i na situaci, kdy trestní stíhání žalobce bylo zahájeno až v době, kdy již však možnost trestního stíhání žalobce byla fakticky sama o sobě promlčena. Soud k tomuto odkazuje právě na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že promlčením zaniká trestní odpovědnost pachatele trestního činu, neboť uplynutím času postupně slábne, až doc zaniká potřeba trestně právní sankce na trestný čin. (k tomu Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní zákon, 6. Vydání, Praha 204S588).„ Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného, okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest, a pachateli zanikla okolnost přiměřený trest strpět, k tomuto viz shora strana 576, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestně právní sankce opožděnou reakci státu. Za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace při posouzení žalovaného nároku dle § 12 zákona č. 82/98 Sb., zejména pak odstavec 1 písm. b) tohoto ustanovení, stanovící mimo jiné, že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není ze spáchání trestného činu trestně odpovědný.“ (k tomu viz JUDr. Petr Vojtek, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, třetí vydání Praha 2007, strana 137.) Přitom takový výklad ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona 82/98 Sb., jímž vztahuje dopad uvedeného ustanovení i na případy, v nichž obžalovaný za trestný čin neodpovídá proto, že teprve dodatečně nastaly okolnosti, vedoucí k zániku trestní odpovědnosti, považuje za extenzivní a doposud judikaturou neakceptovatelný, aniž by však jej vylučovala. Uplynutí delší doby od spáchání pro činnost nebezpečného činu by nemělo být důvodem pro to, aby stát poskytoval odškodnění pachateli, třeba shledává, že již není nutno, aby v zájmu společnosti na eliminaci škodlivých jednání vůči pachateli působil trestně právními prostředky. V opačném případě by v podstatě byly naroveň postaveny trestně stíhaná osoba, která se žádného trestného činu nedopustila, a osoba, jež se ho sice dopustila, ale která je s ohledem na delší časovou prodlevu od spáchání trestného činu a zahájení trestního řízení ušetřena povinnosti akceptovat trestně právní následky svého jednání. Plynutí času nelze v zásadě pokládat za skutečnost, která by z osoby, jež se dle výsledku trestního řízení dopustila trestného činu, učinila osobu, jejíž jednání bylo naprosto zbaveno veškeré protiprávnosti a která si zasluhuje nahradit škodu jí vzniklou tím, že v zájmu prošetření společnosti ohrožujícího jednání vůči ní bylo zahájeno trestní řízení.

15. Soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat ustanovení § 12 zákona 82/98 Sb., neboť právě i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 13.12.2018 čj. 8 To 436/2018-1666 v odůvodnění dospívá k závěru, že neměl žádné důvodné pochybnosti o tom, že k jednání žalobce došlo tak, jak je popsáno ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud dále uvedl, že„ skutkové závěry okresního soudu jsou v zásadě správné a odpovídají provedeným důkazům. Nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obžalovaní způsobem popsaným ve výroku o vině obcházeli podmínky smlouvy [číslo] o poskytnutí dotace z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na výstavbu nájemních bytů v obcích uzavřenou mezi Státním fondem rozvoje bydlení a obcí ve dnech 25. a 26. února 2002, podle níž se obec [obec] jako příjemce dotace zavázala, že od budoucích nájemců bytů, postavených s použitím dotace z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení, nebude požadovat žádné finanční ani věcné plnění (dary, půjčky, předplacené nájemné na dobu delší než jeden měsíc dopředu, zálohu na budoucí koupě bytů, apod.) v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy.“ ……..„ V rozporu s citovanou smlouvou a rozhodnutím zastupitelstva vyžadovali obžalovaní od budoucích nájemníků další než běžné nájemné, a to za dvacet let dopředu. Aby nedošlo k porušení dotační smlouvy, museli nájemníci složit toto nájemné formou daru a prostřednictvím třetí osoby. Že se jednalo o budoucí nájemné, ostatně plyne z toho, že při ukončení nájmu byly nájemníkům„ neodbydlené“ finanční prostředky dříve obci„ darované“ vraceny. Ostatně i z výpovědi svědků tento fakt vyplývá.“ ….…….„ Avšak i pokud by se jednalo přece jenom o dary, případně o zálohu na odkoupení bytu, tak by stejně šlo o porušení zmiňované dotační smlouvy. Všechny tyto možnosti totiž byly uvedeny v závazných podmínkách pod bodem III.

5. Přitom bylo ve smlouvě výslovně uvedeno, že nesplnění podmínek a závazků vyplývajících pro příjemce dotace z této smlouvy je porušením rozpočtové kázně ve smyslu § 44 zákona č. 218/2000 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice“ Odvolací soud tedy při svém rozhodnutí byl veden závěrem, že k protiprávnímu jednání došlo, avšak toto nelze trestně stíhat z důvodu uplynutí promlčecí lhůty, jež způsobila zánik trestní odpovědnosti pachatele trestného činu. Soud tak má za to, že za dané situace lze po provedení důkazů spisem Okresního soudu v Rokycanech sp.zn. 2 T 37/2015, že žalobce v určité části, která je mu kladena za vinu, že se trestné činnosti fakticky také dopustil, jak je toto shora výše uvedeno, a uvedenou trestnou činnost spáchal.

16. Je nutné poukázat na skutečnost, že žalobce nevyužil ustanovení § 11 odst. 4 trestního řádu a vzdal se tak možnosti příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že nepožádal po oznámení uvedeného usnesení o zastavení trestního stíhání, že na projednání ve věci dále trvá.

17. Co se týká požadavku žalobce na náhradu škody, spočívající v zaplacených nákladech na obhajobu, soud má za prokázané z uvedené faktury a příjmového dokladu, že žalobce právnímu zástupci zaplatil částku 121 000 Kč, která je schopná pokrýt požadovanou částku 94 380 Kč, kdy se podává, že se jedná o zálohu za fakturu zálohovou, má soud za to, že při samotném výkladu o tom, co je škoda, tj. že se jedná o zmenšení majetku žalobce nebo poškozeného, je zde nárok co do základu dán, neboť žalobce na náklady právního zastoupení vynaložil částku 121 000 Kč, o kterou se jeho majetek fakticky zmenšil. Co se týká jednotlivých úkonů, které byly účtovány ze strany obhájce tak, jak měly být provedeny, má soud za prokázané z uvedeného trestního spisu, vedeného u Okresního soudu v Rokycanech pod sp.zn. 2 T 37/2015, že fakticky všechny shora uvedené úkony tak, jak jsou účtovány ze strany žalobce, proběhly a byl na nich právní zástupce žalobce anebo jeho substituce fakticky také přítomna. Jedná se o úkony ze dne 12.9.2013 převzetí a příprava zastoupení, dne 3.10.2013 účast o výslechu obviněné [příjmení], dne 3.10.2013 účast při výslechu obviněného [celé jméno žalobce], dne 4.10.2013 stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a dále dne 25.11.2013 další příprava převzetí zastoupení po opakovaném sdělení obvinění, dne 2.12.2013 stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, dne 20.3.2014 účast při výslechu obviněné [příjmení] [jméno], dne 23.5.2014 účast u výslechu svědka [příjmení], přesahující 2 hodiny, dne 13.1.2015, prostudování spisu, dne 5.8.2015 hlavní líčení u Okresního soudu v Rokycanech, a dále hlavní líčení dne 26.8.2015, 9.12.2015, 10.2.2016, 2.3.2016. Dne 16.3.2016 hlavní líčení, které přesáhlo 2 hodiny, stejně tak dne 30.3.2016 a 13.4.2016, dále hlavní líčení dne 27.4.2016 za 1 úkon právní služby, dne 3.10.2016 hlavní líčení, které přesáhlo 2 hodiny, dne 16.11.2016 hlavní líčení za 1 úkon právní služby a stejně tak i dne 18.1.2017 a 26.4.2017. Dále dne 10.10.2018 hlavní líčení, které přesáhlo 2 hodiny a dne 18.11.2018 žalobce podal odvolání a odůvodnění odvolání.

18. Co se týká dalšího ve svém vyjádření k žalobě, žalovaná vznesla námitku promlčení obecně a dále i námitku promlčení k náhradě na nemajetkovou újmu. Soud při obecně vznesené námitce promlčení se touto zabýval, dospěl k závěru, že je nutné rozlišit právě jednotlivé náklady na právní zastoupení, a to odděleně, které však vznikly v příčinné souvislosti s odpovědnostními titulu, neboť se jednalo právě o různé odpovědnostní tituly, o dvě usnesení Policie ČR o samostatných zahájeních trestního stíhání. Co se tak týká úkonů dne 12.9.2013, převzetí a příprava zastoupení, dne 3.10.2013 účast u výslechu [anonymizováno] [obec], dne 3.10.2013 účast u výslechu V. [příjmení] a dne 4.10.2013, stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jednalo se o úkony, které směřovaly a byly v příčinné souvislosti právě s prvním usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 9.9.2013. Tím, že toto usnesení bylo samostatně zrušeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Rokycanech čj. ZT 65/ 2013, od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí lhůta k možnému uplatnění nároku na náhradu škody. Ta by proběhla za 3 roky podle obecné promlčecí doby, tedy ke dni 5.11.2016. Požadavek na náhradu uplatnění u ministerstva spravedlnosti byl však podaný až ke dni 11.12.2019, a v tomto směru je požadavek žalobce na náhradu škody fakticky promlčený. V tomto směru soud shledal vznesenou námitku promlčení jako důvodnou.

19. Co se týká dalších úkonů, od 25.11.2013 do 18.11.2018, soud má za prokázané, že tyto úkony fakticky ze strany právního zástupce žalobce k podané obžalobě vykonány fakticky byly, má za to, že i dle ustanovení § 7 bod. 5, § 10 odst. 3 písm. c) vyhlášky 177/96 Sb. jsou účtovány až na výjimku ve správné výši, a to i za zdvojené úkony v situaci, kdy hlavní líčení přesahovalo dvě hodiny. Jediným důvodem, kdy soud odkazuje na nesprávný výpočet, je stížnost proti opakovanému usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2.12.2013, kde za tento úkon právní služby je obecně dle judikatury účtována pouze jedna polovina, v tomto směru by nárok byl důvodný pouze ve výši jedné poloviny a k tomu odpovídající počet režijních paušálů a DPH.

20. Soud se však dále zabýval právě shora uvedeným ustanovením § 12 zákona č. 82/98 Sb. a aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 28 Cdo 605/2012, které se týká jak požadavku na náhradu škody, tak i nemajetkové újmy, soud dospěl k závěru, že je zde na místě uvedené ustanovení § 12 zákona č. 82/98 Sb. aplikovat, a to vzhledem k tomu, že soud má za prokázané z provedeného dokazování trestním spisem, že částečně se žalobce trestné činnosti fakticky dopustil. Tyto závěry soudu, ke kterým soud došel po provedeném dokazování zhodnocením všech důkazů, které soud měl k dispozici v rámci provedeného dokazování právě shora uvedeným spisem Okresního soudu Rokycanech sp.zn. 2 T 37/2015 a které byly potvrzeny i v závěru usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13.12.2018 čj. 8 to 436/2018-1666. Za dané situace je opravdu namístě posuzovat situaci, v jaké se žalobce ocitl, a to v tom směru, že proti němu sice bylo zahájeno trestní stíhání, které však již v době zahájení trestního stíhání bylo promlčeno, a nemělo tak být ze strany orgánů činných v trestním řízení a ze strany státu vůbec zahajováno, na druhou stranu má soud za prokázané, že dle výsledku trestního řízení se žalobce trestného činu dopustil a nejedná se o osobu, jejíž jednání by bylo prosto veškeré protiprávnosti a která si zasluhuje nahradit škodu jí vzniklou tím, že v rámci a v zájmu prošetření společnost ohrožujícího jednání vůči ní bylo samotné trestní stíhání fakticky zahájeno. Soud tak dospěl k závěru, že je namístě aplikovat ustanovení § 12 zák. 82/1998 Sb., i pro požadavek na náhradu škody, spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení z druhého nezákonného rozhodnutí, jímž bylo právě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19.11.2013 čj. KRPP 193799-182/TČ-2012-031181, a to zejména v situaci, kdy žalobce nevyužil možnosti ustanovení § 11 odst. 4 trestního řádu a po zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nepožádal o pokračování projednání věci a vzdal se tak možnosti příznivějšího výsledku trestního stíhání, které by mohlo založit jeho nárok na náhradu škody. Nebylo tak využito všech opravných prostředků, které zákon k ochraně práv žalobci dál a je tak nutné postupovat i podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/98 Sb., kdy zde právě chybí využití takovéhoto opravného prostředku. Právě eventuálním využitím uvedeného opravného prostředku by se soudy musely zabývat věcí samou, a buď by došlo k situaci, že by žalobce byl fakticky shledán nevinným, a byl by obžaloby v plném rozsahu zproštěn, za dané situace by toto následně eventuálně zakládalo nárok žalobce při jasném konstatování jeho neviny na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí dle ustanovení §§ 7 a 8 zákona 82/98 Sb., a nebo by žalobce byl naopak shledán vinným a za dané situace by tak bylo jasně definováno, že zde shora uvedené nezákonné rozhodnutí jako odpovědnostní titul chybí. Soud žalobu zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 a § 151 ost. 3 osř. Žalovaná byla ve sporu úspěšná. Soud jí přiznal náhradu nákladů řízení za 4 úkony právní služby (vyjádření k žalobě, příprava k jednání, 2x účast na jednání.