15 C 187/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Ondřejem Růžičkou ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 pro zaplacení 93 844 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši , částka, , a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši , částka, , se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhá po žalované náhrady škody na zdraví s odůvodněním, že dne , datum, byl žalobce zatčen a následně dopraven na psychiatrické oddělení Nemocnice , adresa, , přitom byl zraněn. Z nemocnice byl propuštěn dne , datum, . Usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /2020-166 byla podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k nezákonnému omezení osobní svobody od 23. do , datum, . Žádostí ze dne , právnická osoba, .2021 se žalobce u žalované domáhá odškodnění zdravotní újmy, škody na zdraví podle § 23 odst. 1 písm. b zákona 119/1998 Sb. Podle přiloženého lékařského nálezu žádal odškodnění vyčíslené 275 body po , částka, za bod, tj. , částka, . Výše bodu je vypočtena dle metodiky Nejvyššího soudu ze dne , datum, .

2. Žalovaná k věci samé uvedla, že mezi účastníky není sporu o tom, že došlo k poškození žalobcova zdraví a že se tak stalo v rámci nezákonného a následně rehabilitovaného omezení osobní svobody. Mezi účastníky je sporu o tom, jaký právní předpis se má aplikovat v případě náhrady škody na zdraví, k níž došlo před účinností současných právních předpisů. Žalovaná trvá na tom, že je nutné aplikovat dobově platné předpisy, čili předpisy platné v době poškození žalobcova zdraví. Žalovaná proto při výpočtu výše náhrady vycházela z dobového znění vyhlášky č. 32/65 Sb. a tedy hodnoty bodu , částka, ; oproti tomu žalobce požaduje odškodnění ve výši odpovídající současným právním předpisům dle navazující Metodiky Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, a hodnoty bodu 341,25Kč. Žalovaná nijak nerozporuje obsah a závěry žalobcem předložené lékařské zprávy , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, , čili nerozporuje tamní bodové ohodnocení poškození žalobcova zdraví na 275 bodů. Spor je o hodnotu bodu. Žalobcem odkazovaná hodnota bodu vychází z výpočtů navázaných na účinnost (nového) občanského zákoníku (§ 2958), která nastala , datum, . Žalobce byl však na svém zdraví poškozen již v roce 1988. Již bylo opakovaně judikováno, že není možné aplikovat současné právní předpisy na škodní události, ke kterým došlo před platností současných právních předpisů. Žalovaná má za to, že žalobci poskytla v rozsahu odpovídajícímu právním předpisům, a proto navrhuje zamítnutí žaloby.

3. Žalovaná dne 22.11. přiznala žalobci náhrady škody na zdraví ve výši , částka, s tím, že mezi stranami došlo ke shodě, že míru zdravotního poškození je na místě stanovit 275 body, avšak žalovaná tvrdí, že je nutné vycházet z úpravy platné v době poškození zdraví, z vyhlášky 32/65 Sb. a hodnoty bodu , částka, , s tímto žalobce nesouhlasí. Žalobu, co do částky , částka, vzal zpět, navrhl soudu, aby řízení v tomto rozsahu zastavil. Soud tak ve výrokem I. rozsudku ze dne , datum, čj. 15 C 187/2021-26, řízení co do částky , částka, zastavil.

4. Ústavní soud ČR nálezem ze dne , datum, čj. I. ÚS 2200/2023 rozhodl tak, že usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1030/2023-94 ze dne , datum, , rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 260/2022-77 ze dne , datum, a výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, č. j. 15 C 187/2021-26 ze dne , datum, bylo porušeno právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1030/2023-94 ze dne , datum, , rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 260/2022-77 ze dne , datum, a výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, č. j. 15 C 187/2021-26 ze dne , datum, se ruší.

5. Soud postupoval dle ust. §115a osř.

6. Soud má za prokázané a mezi účastníky nebylo sporu o tom, že usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -166 bylo konstatováno, že navrhovatel je podle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci účasten soudní rehabilitace ve vztahu k omezení osobní svobody ve dnech 23. – , datum, .

7. Soud má za prokázané, že žalobce byl dne , datum, přijat k psychiatrickému vyšetření s bolestmi krční páteře, které má od , datum, od pendreku, kterým dostal ve vazbě. Následně byl hospitalizován. Stejně tak obdobné porušení zdraví má soud za prokázané ze zprávy Okresního ústavu národního zdraví ze dne , datum, a z lékařské zprávy nález žalobce, že dne , datum, má soud za prokázané, že , tituly před jménem, , jméno FO, podle přiložené dokumentace na základě, které dospěl k závěru znalec, že uvedeného pacienta v budově Okresního soudu v , adresa, dne , datum, při konfliktu s příslušníky VB došlo k poranění: oděrky horních končetin v počtu 20 bodů, podvrtnutí krční páteře v počtu 20 bodů, podvrtnutí palce pravé ruky v počtu 5 bodů, zlomenina palce pravé nohy v počtu 30 bodů a akutní stresový syndrom potvrzený psychiatrickým pracovištěm ve výši 200 bodů, celkem , hodnota, bodů.

8. Ústavní soud ČR nálezem ze dne , datum, čj. I. ÚS 2200/2023 dospěl k závěru, kterými je tento soud vázán a to v tom směru, že žalobci byla způsobena v listopadu roku 1988 újma příslušníky státních ozbrojených složek. O přiměřenosti výše stěžovateli přiznaného odškodnění (ve výši , částka, , podle shora uvedeného bodového ohodnocení) je nicméně nutné – podle názoru Ústavního soudu – uvažovat i v dalších a širších souvislostech, a to okolnostech, za kterých k újmě došlo i k tomu, kdy stěžovatel svůj nárok uplatnil. Proto se bylo třeba vypořádat s argumentem obvodního soudu, který uvedl (v odst. 10 napadeného rozsudku), že stěžovatel po desetiletí nehájil svá práva řádně a že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby vycházel z úpravy platné ke dni vyhlášení rozsudku. Rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má při náhradě újmy použít, je totiž okamžik porušení povinnosti (nikoli až vznik škody samotné či třeba její vyčíslení v penězích). Ústavní soud předně uvádí, že vzhledem k výše zmíněnému politickému charakteru stěžovatelem spáchaného deliktu (řečeno slovy důvodové zprávy k zákonu o soudní rehabilitaci) mohl stěžovatel o odškodnění své osoby uvažovat nejdříve až po změně politických poměrů v České republice v průběhu 90. let minulého století (srov. závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 3025/22). Ke skutečně reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění přitom byla nutná nejen existence pozitivního práva zakotvujícího hmotněprávní i procesněprávní nástroje, jak se takového nároku domoci, ale též reálná změna společenské konstelace. Jedna věc totiž je, zda existuje právní předpis odškodnění (rehabilitaci) umožňující, a jiná věc je, zda a jak je takový předpis v praxi uplatňován a naplňován. Ústavní soud přitom v této souvislosti při řešení jiného případu, vztahujícího se též k odčinění škody na zdraví (tehdy způsobené zdravotnickým zařízením) rovněž vzniklé v období změny společenských poměrů v 90. letech minulého století, mimo jiné konstatoval, že uplatnění nároku vázaného na poškození zdraví bylo v té době deformováno celkovým pohledem na jednotlivce (a to jak z pohledu hodnocení jednotlivce na sebe samého, tak i z pohledu nazírání společnosti na jednotlivce). Zájmy a potřeby jednotlivce byly dřívější (předlistopadovou) optikou hodnoceny toliko jako prostředek jiných cílů; teprve později docházelo k tomu, že veřejná moc začala jednotlivce a ochranu jeho zájmů vnímat jako smysl a důvod své existence (primát jednotlivce před státem). Řečeno jednoduše, k uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo kromě existence pozitivního práva nutno překonat též zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci [srov. k tomu výslovně nález sp. zn. IV. ÚS 262/10 ze dne , datum, (N 198/58 SbNU 749)]. Dále Ústavní soud v nálezu dospěl k závěru, že z veřejně přístupných údajů, zpracovávaných Českým statistickým úřadem [srov. k tomu ČSÚ. Průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnanců v nár. hospodářství ČR (bez podlim. ek. subjektů) podle odvětví za období let 1993 až 2009. (online). (cit. 2024-05-06). Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/ceska-republika-od-roku-1989-v-cislech-vy42dggohg], se dále podává, že průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnanců v národním hospodářství postupně dosahovala (ve svém úhrnu) těchto hodnot: , částka, v roce 1993, , částka, v roce 1994, , částka, v roce 1995, , částka, v roce 1996, , částka, v roce 1997, , částka, v roce 1998, , částka, v roce 1999, , částka, v roce 2000, , částka, v roce 2005 a , částka, v roce 2009. Hájil-li by si stěžovatel svá práva dříve (tedy nikoliv např. až v roce 2021, kdy bylo vydáno rozhodnutí o stěžovatelově účasti na soudní rehabilitaci), mělo by i odškodnění stěžovateli přiznané na základě pro věc relevantního znění vyhlášky č. 32/1965 Sb. mnohem větší reálnou hodnotu. Ve srovnání s údaji o hrubé průměrné mzdě to ale znamená, že bylo-li v rámci řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovateli přiznáno odškodnění ve výši , částka, , obdržel bez ohledu na další ekonomické ukazatele (jako je například inflace), ekvivalent 70 % průměrné hrubé měsíční mzdy (vztaženo k roku 1993), resp. 30 % ve vztahu k roku 2000 či 17 % ve vztahu k roku 2009. Rovněž z tohoto pohledu proto podle Ústavního soudu nelze ‒ vzhledem k okolnostem, při nichž k poškození zdraví stěžovatele došlo ‒ stěžovateli přiznanou částku považovat za přiměřenou, a klást stěžovateli k tíži, že svá práva hájil až po uplynutí delší doby, ve které došlo ke změně společenských poměrů a pohledu na odškodňování újmy způsobené státem. Ústavní soud se tedy domnívá, že onen časový odstup, s nímž stěžovatel přistoupil k realizaci ochrany svých práv – byť jej nelze pominout – nemůže být při určení přiměřené výše odškodnění výlučně určující.

9. Soud I. stupně tak, vázaný názorem Ústavní soudu ČR, dospěl k závěru o formalistické nemožnosti použití standardní právní úpravy ČR, neboť by tak soud přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy v „cynicky“ nízké výši. Jak již bylo uvedeno výše, i podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. bylo možné navýšit výši odškodnění za prokazatelně vzniklou újmu na zdraví. Pokud mají dnes soudy stále postupovat podle dávno neúčinné vyhlášky, měly by postupovat tak, aby se stěžovatel mohl domoci důstojného odčinění újmy vzniklé zásahem do jeho absolutního práva na ochranu zdraví a plné náhrady i v kontextu toho, co by bylo v podobných případech policejního násilí přiznáváno podle právní úpravy účinné ke dni rozhodování. Dle Ústavního soudu „Bylo na soudech, aby hledaly cestu k důstojnému odčinění újmy vzniklé v důsledku protiprávního jednání totalitního režimu – a naopak nehledaly důvody pro rozhodnutí nepřípustně formalistické.“10. Ve smyslu shora uvedené úvahy Ústavního soudu ČR soud vyšel z vyhlášky 32/1965 Sb., s tím že dle bodového ohodnocení by odškodnění činilo již přiznanou částku ve výši , částka, , a tuto by žalobce obdržel bez ohledu na další ekonomické ukazatele (jako je například inflace), jako ekvivalent 70 % průměrné hrubé měsíční mzdy (vztaženo k roku 1993), resp. 30 % ve vztahu k roku 2000 či 17 % ve vztahu k roku 2009. Soud tak v Ústavním soudem naznačené možnosti zjištění přiměřenosti odškodnění a vyloučení rozpornosti s obecně sdílenou představou spravedlnosti z veřejných zdrojů byla ve III. čtvrtletí průměrná mzda , částka, , v době, kdy byla žalobcem podána žaloba. Pokud tak odkazuje Ústavní soud na možnost modelace přiměřenosti poměrem k průměrné mzdě, potom 70% průměrné měsíční mzdy představuje z částky , částka, , částku , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , částka, . I vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem případu žalobce soudu tuto částku považuje za přiměřenou. Vzhledem k tomu, že částka , částka, již byla pravomocně přiznána, soud přiznal část zbývající ve výši , částka, .

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 osř a § 151 odst. 3 osř. Žalovaná byla ve sporu úspěšná ve výši 44%. Celkem by jí náležela náhrada nákladů řízení za podání vyjádření ve výši , částka, , avšak toto vyjádření bylo ze strany doručeno soudu po uplynutí lhůty k vyjádření i po vyhlášení rozsudku. Soud tak žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť do vyhlášení rozsudku jí žádné nevznikly.