16 C 34/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno za niž jedná Anonymizováno sídlem Anonymizováno o zaplacení 2 216 153,40 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 216 153,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 216 153,40 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala náhrady majetkové škody, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonných mimořádných opatření, když v rámci své podnikatelské činnosti provozuje hotel s názvem „, Anonymizováno, “, který je zaměřen především na ubytovávání hostů, kteří využívají služeb sousedního aquaparku, v hotelu se ubytovávají i zahraniční návštěvníci, dále je hotel zaměřen na pořádání konferencí, výstav a dalších firemních setkání, v rámci hotelu jsou provozovány i restaurace, bary a cukrárna. Žalobkyně byla nezákonně omezena na provozu svého podnikání mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, kterým byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), byly zakázány kongresy, vzdělávací akce a zkoušky v prezenční formě, poskytování krátkodobých a rekreačních ubytovacích služeb a spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky, oslavy a jiné veřejné nebo soukromé akce, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, s účastí přesahující ve stejný čas dvě osoby, přičemž výjimky se na žalobkyni nevztahovaly, a toto bylo celé následně jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 Ao 11/2021-48. To vše s účinností od 12. 4. 2021, 0:00 hodin, do 25. 4. 2021, 24:00 hodin, neboť s účinností od 26. 4. 2021, 0:00 hodin, došlo k jeho nahrazení novým mimořádným opatřením vydaným pod č. j. 14601/2021-6/MIN/KAN. Dále byla žalobkyně nezákonně omezena na provozu svého podnikání mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, kterým byla omezena činnost provozovny stravovacích služeb tak, že se zakazuje přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary) a poskytování krátkodobých a rekreačních ubytovacích služeb, přičemž výjimky se na žalobkyni nevztahovaly, a toto bylo celé následně jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2021, č. j. 1 Ao 5/2021-73. To vše s účinností od 3. 5. 2021, 0:00 hodin, do 9. 5. 2021, 24:00 hodin, neboť s účinností od 10. 5. 2021, 0:00 hodin, došlo k jeho nahrazení novým mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví vydaným pod č. j. 14601/2021-9/MIN/KAN. V rozhodném období byla žalobkyně nucena nést na provoz hotelu udržovací náklady, aniž by přitom dosahovala obvyklé tržby, které by za běžných okolností žalobkyně inkasovala při běžném provozování hotelu. Žalobkyně vytvořila v časově srovnatelném období za roky 2017, 2018 a 2019 průměrnou hospodářskou ztrátu ve výši -255 003 Kč, naproti tomu v rozhodném období dosáhla hospodářskou ztrátu ve výši -2 471 156 Kč, která tak byla vyšší o částku -2 216 153 Kč oproti průměrné hospodářské ztrátě dosažené ve srovnatelném období let 2017, 2018 a 2019. Tato vyšší hospodářská ztráta v rozhodném období byla zapříčiněna tím, že v důsledku nezákonných opatření nemohla žalobkyně dosahovat v rozhodném období obvyklé výnosy (tržby) jako ve srovnatelném období let 2017, 2018 a 2019, a proto dosáhla vyšší hospodářské ztráty v rozdílové částce -2 216 153 Kč. Tato rozdílová částka současně představuje vzniklou škodu na straně žalobkyně. Žalobkyně ohledně své aktivní legitimace odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021 usnesení č. j. 8 Ao 9/2021-43, dle kterého vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Nároky z vadných nezákonných opatření mohou dle odpovědnostního zákona uplatňovat nejen navrhovatelé (žalobci), kteří ve smyslu ustanovení § 13 odst. 4 pandemického zákona usilovali o jejich zrušení, ale všichni konkrétní adresáti, kteří bylo postiženi vydanými nezákonnými opatřeními. Žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok u žalované dne 31. 3. 2022, nicméně žalovaná v zákonné šestiměsíční lhůtě nereagovala.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Žalovaná jako správní úřad příslušný podle § 80 odst. 1 písm. g) ZoVZ a § 2 odst. 1 ZP nařídila postupem podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2 ZoVZ a § 2 odst. 2 písm. b) až e) a i) PZ k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 mimo jiné předmětná mimořádná opatření. Mimořádná opatření sice byla částečně zrušena/prohlášená za v rozporu se zákonem, žalobce ale netvrdí a neprokazuje, že se zrušení/prohlášení za v rozporu se zákonem domáhal v řízení před Nejvyšším správním soudem, což je dle stávající judikatury nezbytnou podmínkou pro založení aktivní věcné legitimace ve zdejším odškodňovacím řízení. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v obdobných věcech jiných žalobců v případech covid odškodnění ze dne 25. 6. 2024 sp. zn. 30 Cdo 384/2024, ve kterém se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil k závěru o existenci rozhodnutí ve smyslu odškodňovacího zákona v posuzovaném případě a rovněž ke svému již vyslovenému závěru o založení aktivní věcné legitimace v případě, kdy dotčená osoba podá návrh na zrušení mimořádného opatření, kdy uvedl, že pro založení účastenství žalobkyně v řízení podle § 7 odst. 1 OdpŠk bylo třeba, aby se proti mimořádným opatřením vydaným v souvislosti s pandemií COVID-19, od kterých odvozuje svůj nárok na náhradu ušlého zisku, bránila žalobou k Nejvyššímu správnímu soudu podle § 13 odst. 1 pandemického zákona. Dále odkázala na rozhodnutí 20. 8. 2024 sp. zn. 30 Cdo 2005/2024, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že za účastníka řízení nelze ani považovat osobu, která nepodala návrh na zrušení mimořádného opatření v momentě, kdy věděla, že takový návrh už podala jiná osoba a ona se rozhodla vyčkat rozhodnutí soudu. Žalovaná má dále za to, že mimořádná opatření nejsou optikou OdpŠk opatřením obecné povahy, nýbrž jiným právním předpisem. Ustanovení § 171 s. ř. totiž uvádí, že „Podle této části postupují správní orgány v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím.“ V tomto směru žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, č.j. 14 A 41/2020-111 a usnesení Ústavního soudu ze dne 22.4.2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20, ze kterých vyplývá, že opatření obecné povahy není akt individuální aplikace práva ve smyslu „pravomocného rozhodnutí v řízení“, jak vyplývá z jeho samotných definičních znaků“. Dále žalovaná uvedla, že bylo-li mimořádné opatření vydáno v beznávrhovém řízení, bez účastníku řízení, není a nemůže tady z povahy věci být ani osoba aktivně legitimovaná k náhradě škody způsobené dotčeným mimořádným opatřením dle OdpŠk. Touto osobou pak není a nemůže být dokonce ani osoba, která se žalobou domáhala zrušení mimořádného opatření. I při odhlédnutí od absence aktu individuální aplikace práva a aktivní legitimace, nelze než dojít k závěru, že zde nejsou s to být naplněny ani kumulativní podmínky zakládající odpovědnost žalované za škodu dle OdpŠk, když žalobkyně netvrdí a neprokazuje kauzální nexus mezi vznikem újmy a dotčenými opatřeními. Existenci epidemie je tzv. vis maior, nelze její existenci přičítat k tíži žalované, přičemž je nutné zohlednit v jaké míře měla vliv na tvrzenou škody samotná pandemie covid-19, v jaké míře by byl žalobce povinen v daném případě šířící se pandemie covid-19 jednat a přijímat opatření v souladu s obecnou prevenční povinností počínat si při svém konání (podnikání) tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě, zdraví, majetku jiného (v dotčeném případě i sebe samého). Žalovaná rovněž sporuje vznik a výši tvrzené škody. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Podáním ze dne 21. 11. 2024 žalobkyně specifikovala vzniklou škodu tak, že za období od 12. 4. do 25. 4. 2021 nárokuje na náhradu škody částku 1 726 255 Kč, a za období od 3. 5. do 9. 5. 2021 nárokuje na náhradu škody částku 487 877 Kč.

4. Usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2024, č. j. 16 C 34P2024-80, byla připuštěna změna žaloby spočívající v rozšíření žaloby o 0,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 216 153,40 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 1. 2025.

5. Soudem byla žalobkyně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., že neplní břemeno tvrzení a důkazní a hrozí jí nebezpečí neúspěchu ve věci, kdy toto poučení bylo zasíláno dne 15. 5. 2025 před jednáním, že žalobu je potřeba doplnit tak, že vylíčí rozhodující skutečnosti k tomu, z jakého důvodu žalobkyně nepodala návrh na zrušení předmětných mimořádných opatření žalované, zda a jakým konkrétním způsobem se žalobkyně zajímala o průběh řízení vedeného Nejvyšším správním soudem, č. j. 16 Ao 11/2021 a řízení mu předcházejícímu. Zda a jakým konkrétním způsobem se žalobkyně zajímala o průběh řízení vedeného Nejvyšším správním soudem, č. j. 1 Ao 5/2021, a řízení mu předcházejícímu a tvrdit a prokázat příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a předmětnými mimořádnými opatřeními. Dále, že neplní břemeno tvrzení a důkazní ohledně existence důvodu zvláštního zřetele hodných, proč žalobkyně nevyčerpala všechny obranné prostředky proti mimořádným opatřením žalované tak, jak zmiňuje Ústavní soud v rozhodnutí IV. ÚS 331/24 ze dne 10. 7. 2024. Žalobkyně se k tomuto vyjádřila podáním ze dne 29. 5. 2025, že kdyby podala návrh na zrušení předmětných mimořádných opatření, tento by byl odmítnut Nejvyšším správním soudem, o čemž svědčí např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2021, č. j. 6 Ao 12/2021-61. Nezákonná opatření negativně zasáhla do práva žalobkyně na výkon podnikatelské činnosti v provozovaném hotelu. Zákonnou úpravu vyčerpání prostředků nevnímá jako bezvýhradnou, jsou-li zde dány okolnosti zřetele hodné, je možné od uvedeného požadavku upustit, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013). Odpovědnost žalované za škodu vzniklou z vydaných nezákonných opatření je objektivní (nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15), příčinnou souvislost vidí v tom, že se musela žalobkyně podřídit nezákonným opatřením, jinak by se dopouštěla protiprávního jednání a v důsledku toho vznikla žalobkyni škoda. Samotná pandemie nemohla mít z podstaty věci jakákoli vliv na protiprávní jednání žalované v podobě vydání nezákonných opatření, znemožnění podnikání mělo svůj původ pouze ve vydaných nezákonných opatřeních, a dále žalobkyně uvedla, že při plnění prevenční povinnosti nelze jednat v rozporu se zákonem.

6. Na základě účastníky předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

7. Z předběžné uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 31. 3. 2022 adresovaný žalobkyní , Anonymizováno, ve vztahu k nároku na náhradu škody dle pandemického zákona a , Anonymizováno, a z opakovaného uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 18. 7. 2024 adresovaného žalobkyní k předběžnému projednání , Anonymizováno, včetně doručenky, soud zjistil, že žalobkyně u žalované předběžně uplatnila žalovaný nárok za majetkovou škodu vzniklou jí vydáním nezákonných opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN a ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN.

8. Z vyrozumění o posouzení žádosti ze dne 15. 9. 2024 soud zjistil, že žalovaná nevyhověla předběžného uplatnění žalobkyně, což odůvodnil tak, že se žalobkyně nedomáhala zrušení mimořádných opatření a není tak aktivně legitimovaná k uplatnění nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.

9. Soud nezjistil ničeho z provedených důkazů výsledovka za období dubna roku 2017, výsledovka za období května roku 2017, výsledovka za období dubna roku 2018, výsledovka za období května roku 2018, výsledovka za období dubna roku 2019, výsledovka za období května roku 2019, výsledovka za období dubna roku 2021, výsledovka za období května roku 2021, výpis z účtu žalobkyně prokazující inkaso dotace z dotačního programu Covid pod názvem nepokryté náklady I. v částce 14 775 000 Kč, výpis z účtu žalobkyně prokazující inkaso dotace z dotačního programu Covid pod názvem výzvy II. programu Covid, nepokryté náklady v částce 10 670 400 Kč včetně výpočtu poměrné částky připadající na rozhodné období, potvrzení auditora o správnosti údajů uvedených v účetní závěrce za rok 2017, potvrzení auditora o správnosti údajů uvedených v účetní závěrce za rok 2018, potvrzení auditora o správnosti údajů uvedených v účetní závěrce za rok 2019, potvrzení auditora o správnosti údajů uvedených v účetní závěrce za rok 2021, odpověď na součinnost ze dne 8. 11. 2024, neboť tyto důkazy se týkaly prokázání výše majetkové újmy, když tyto má soud za nadbytečné s ohledem na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně (viz níže).

10. Soud neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz výslechem svědka – finančního ředitele žalobkyně, a to pro nadbytečnost vzhledem k tomu, že tento důkaz měl vést k důkazní hodnotě účetních podkladů předkládaných k osvědčení hospodářských výsledků dosažených v rozhodném období a v časově srovnatelných obdobích za rok 2017, 2018 a 2019, a soud má za to, že žalobkyně není aktivně legitimovaná (viz níže).

11. Soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, že žalobkyně uplatnila u žalované dne 31. 3. 2022 a následně opakovaně dne 18. 7. 2024 nárok na náhradu majetkové škody, která jí vznikla v důsledku vydání mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, a mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN. Žalovaná uplatněného nároku nevyhověla.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen “OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

15. Podle ust. § 3 OdpŠk odpovídá stát za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).

16. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

17. Podle ust. § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podle ust. § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.

19. Soud se nejprve zabýval námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, kterou vznesla žalovaná.

20. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, Parlamentu České republiky (dále jen „pandemický zákon“) opatření k projednání návrhu podle soudního řádu správního na zrušení mimořádného opatření podle § 2 odst. 2 nebo mimořádných opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví ve stavu pandemické pohotovosti, jejichž účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, je příslušný Nejvyšší správní soud, pokud mimořádné opatření vydalo ministerstvo. V ostatních případech je k projednání návrhu příslušný krajský soud. Dle odst. 2 lze návrh lze podat do 1 měsíce ode dne, kdy návrhem napadené mimořádné opatření nabylo účinnosti.

21. K podmínce vyčerpání opravných prostředků v souvislosti s opatřením obecné povahy se v nedávné době podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3319/22. Její vyžadování vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Vyčerpáním opravných prostředků dává aktivně legitimovaná osoba jasně najevo, že příslušné opatření obecné povahy vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit (nález sp. zn. III. ÚS 3319/22, bod 29).

22. Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 331/24 ze dne 10. 7. 2024 rozhodl, že mimořádné opatření lze považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., s tím rozhodná aktivní legitimace žalobkyně k uplatňování nároku zejména s přihlédnutím k okolnosti, že nebyla účastnicí řízení, ve kterém bylo mimořádné opatření vydáno. Klíčovým je dle Ústavního soudu zejména posouzení naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy, resp. existence okolností zvláštního zřetele hodných, pro které žalobkyně prostředky nevyčerpala. Obecné soudy dle Ústavního soudu pochybily, pokud za jediný prostředek nápravy považovaly návrh na zrušení opatření obecné povahy. Takovým prostředkem může být i oznámení o uplatňování práv jako osoba zúčastněná na řízení. Nevyčerpání opravných prostředků navíc dle Ústavního soudu nezbavuje soud povinnosti zabývat se existencí důvodů zvláštního zřetele hodných okolností a své závěry řádně odůvodnit. Existence důvodů zvláštního zřetele hodných se vztahuje dle Ústavního soudu zejména k okolnostem, pro které osoba dotčená opatřením obecné povahy nevyužila obranných prostředků. Obecné soudy musí dle Ústavního soudu primárně posoudit, zda okolnosti případu nezakládají důvody zvláštního zřetele hodné. V případě, že soudy shledají existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, budou se muset třeba věcně vypořádat s otázkou, zda jsou naplněny další podmínky pro přiznání zadostiučinění, zejm. zda žalobkyni vznikla újma, která je v režimu zákona č. 82/1998 Sb. nahraditelná.

23. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 384/2024 ze dne 25. 6. 2024 dále vyplývá, že vzhledem k tomu, že se mimořádná opatření vydávají bez řízení, a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona.

24. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 414/2023, ze dne 21. 4. 2023, dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. Nelze tedy akceptovat názor žalobce o existenci aktivní legitimace každé osoby, která sice byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Z obdobné koncepce vychází i § 8 odst. 3 OdpŠk, který nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, vyžaduje využití v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, čímž je akcentována obecná právní zásada prevence škod vzniklých z nezákonných rozhodnutí, která poškozený vnímá jako škodlivá.

25. Žalobkyně byla žalobu v řízení poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že je potřeba žalobu doplnit tak, že vylíčí rozhodující skutečnosti k tomu, z jakého důvodu nepodala návrh na zrušení předmětných mimořádných opatření žalované, zda a jakým konkrétním způsobem se žalobkyně zajímala o průběh řízení vedeného Nejvyšším správním soudem, č. j. 16 Ao 11/2021 a řízení mu předcházejícímu, zda a jakým konkrétním způsobem se žalobkyně zajímala o průběh řízení vedeného Nejvyšším správním soudem, č. j. 1 Ao 5/2021, a dále byla poučena, že neplní břemeno tvrzení a důkazní ohledně existence důvodu zvláštního zřetele hodných, proč žalobkyně nevyčerpala všechny obranné prostředky proti mimořádným opatřením žalované.

26. Žalobkyně k poučení žalobu řádně nedoplnila, žalobkyně tedy nesplnila povinnost tvrzení a důkazní povinnost ve vztahu k vyčerpání prostředků nápravy, resp. existence okolností zvláštního zřetele hodných, pro které žalobkyně prostředky nevyčerpala. Soud má za to, že není dána aktivní legitimace žalobkyně v řízení o nároku na náhradu škody podle § 7 OdpŠk, neboť žalobkyně nepodala návrh na zrušení žádného z dotčených mimořádných opatření ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 pandemického zákona a nejsou zde ani okolností zvláštního zřetele hodných, pro které žalobkyně prostředky nevyčerpala. Soud tedy musel žalobu výrokem I v celém rozsahu zamítnout.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla úspěšná žalovaná, proto soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady řízení dle vyhl.č. 177/1996 Sb. a 254/2015 Sb. za 3 úkony, převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast u jednání soudu po 300 Kč/1 úkon, tedy celkem 900 Kč.