16 C 37/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Šmídovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 37 457,50 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 457,50 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení z této částky ročně od 22. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou došlou soudu dne 29. 6. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky v celkové výši 37 457,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky ročně od 22. 6. 2021 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně z hlediska předmětné žalované částky požaduje jednak zaplacení částky ve výši 23 813,50 Kč s příslušenstvím jakožto náklady obhajoby žalobkyně v trestním řízení a dále částku 13 644 Kč žalobkyně požaduje jakožto náhradu nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání žalobkyně, obojí dle zák. č. 82/1998 Sb. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že usnesením policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 10. 2019, [číslo jednací], byla žalobkyně trestně stíhána pro přečin podvodu dle ust. § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, když toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 24. 10. 2019. Dne 26. 3. 2020 podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi na žalobkyni obžalobu. Následně Okresní soud v Břeclavi vydal dne 2. 4. 2020 trestní příkaz, č. j. 3 T 59/2020-162, kterým byla žalobkyně uznána vinnou spácháním přečinu podvodu dle ust. § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání 14 měsíců a byla jí uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 63 150 Kč. Žalobkyně podala proti tomuto trestnímu příkazu prostřednictvím svého obhájce dne 22. 4. 2020 odpor, v rámci kterého soudu navrhla, aby při přezkoumání obžaloby z hledisek pro předběžné projednání obžaloby rozhodl tak, že se trestní stíhání zastavuje, neboť skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Ve věci bylo nařízeno hlavní líčení na den 29. 6. 2020. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 T 59/2020-175, byla žalobkyně zproštěna obžaloby, neboť skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 29. 6. 2020. Teprve po provedeném dokazování při hlavním líčení dal soud žalobkyni za pravdu v tom, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu – nebylo prokázáno, že by peněžní prostředky pocházející z příspěvku na péči a mobilitu užívala žalobkyně pro vlastní potřebu, nadto že odsouzení žalobkyně by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. K požadované majetkové újmě žalobkyně uvedla, že byla v celém trestním řízení zastoupena advokátem v rámci své obhajoby. V této souvislosti žalobkyně požaduje po žalované na základě přehledu poskytnutých právních služeb v rámci poskytování právní pomoci a obhajoby v trestním řízení částku v celkové výši 23 813,50 Kč. Podle ust. § 10 odst. 3 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“) se za tarifní hodnotu považuje částka 10 000 Kč. Za jeden úkon právní služby pak náleží advokátovi odměna ve výši 1 500 Kč. Ke každému z úkonů právní služby náleží náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 AT ve výši 300 Kč, to vše navýšené o daň z přidané hodnoty, jíž je advokát plátcem. V dané věci žalobkyně v trestním řízení požaduje uhrazení provedených následujících 11 úkonů právní služby: 30. 5. 2019 – příprava a převzetí věci, 12. 6. 2019 – účast u podání vysvětlení, 6. 9. 2019 – účast u podání vysvětlení, 20. 10. 2019 – porada s klientkou přesahující 1 hodinu, 29. 10. 2019 – stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, 17. 1. 2020 – porada s klientkou přesahující 1 hodinu, 28. 1. 2020 – účast u výslechu obviněné, 28. 2. 2020 – prostudování trestního spisu, 22. 4. 2020 – odpor proti trestnímu příkazu a návrh na zastavení trestního stíhání – ½ úkonu, 26. 6. 2020 – porada s klientkou přesahující 1 hodinu a 29. 6. 2020 – účast u hlavního líčení. Celkem tak žalobkyně na nákladech obhajoby požaduje v součtu částku 15 750 Kč plus k tomu celkový režijní paušál ve výši 3 300 Kč plus DPH – celkem v součtu 23 050,50 Kč. V souladu s ust. § 14 odst. 1 písm. a) AT náleží obhájci náhrada za promeškaný čas při úkonem prováděných v místě, které není sídlem obhájce, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Obhájce žalobkyně tak účtuje náhradu nákladů za promeškaný čas strávený cestou ze svého sídla z [obec] do [obec] k soudu a zpět, a to ve výši 100 Kč za každou jen započatou půlhodinu. Na cestě do [obec] strávil obhájce vždy 30 minut a na cestě zpět do [obec] taktéž 30 minut – celkem tedy 4 započaté půlhodiny – tj. 4 x 100 Kč plus DPH – celkem tedy 484 Kč. Dále obhájce účtuje i náklady za jízdné v celkové výši 279 Kč. Žalobkyni tak v souvislosti s poskytováním právní pomoci a obhajoby v předmětném trestním řízení vznikla škoda v celkové výši 23 813,50 Kč. Žalobkyně v souvislosti s předmětným trestním stíháním požaduje i nemajetkovou újmu s tím, že žalobkyně – matka tří dětí prožívala celé své třetí těhotenství, a to těhotenství rizikové, v průběhu trestního řízení, kdy o to silněji prožívala obavy o svou budoucnost, budoucnost své rodiny a nenarozeného dítěte. Již samotná skutečnost, že bylo těhotenství žalobkyně rizikové, pro ni bylo stresující a fyzicky i psychicky náročné. Trestní řízení a zahájení trestního stíhání tak o to více zasáhlo do osobního života žalobkyně, která se v době, kdy měla minimalizovat stres a soustředit na své dítě a péči o rodinu, musela účastnit úkonů trestního řízení a prožívat dlouhotrvající obavy o svou budoucnost a budoucnost svých nejbližších. Navíc musela žalobkyně vynakládat finanční prostředky na svou obhajobu, namísto aby tyto finanční prostředky použila pro úhradu potřeb své rodiny včetně výbavy pro své očekávané dítě, a to v době, kdy byla v důsledku rizikovosti svého těhotenství v dočasné pracovní neschopnosti a odloučený manžel na jejich dvě společné dcery nehradil výživné. Starosti týkající se finančního zajištění tak na žalobkyni vyvíjely další tlak a stres, kterého mohla být ušetřena. Významnou skutečností, jež by se dle žalobkyně měla projevit ve výši přiznaného zadostiučinění, je délka, po kterou trestní stíhání trvalo. Vzhledem k dopadům, které mělo trestní stíhání do osobní sféry žalobkyně, s ohledem na skutečnost, že své rizikové těhotenství prožila v průběhu trestního řízení, že již od počátku trestního řízení spolupracovala, aktivně jednala v rámci své obhajoby, od počátku poukazovala na nedostatek svého zavinění, je dle žalobkyně na místě vycházet při určování výše přiměřeného zadostiučinění z částky 20 000 Kč, ačkoliv trestní stíhání trvalo méně než 1 rok. Trestní stíhání žalobkyně trvalo 8 měsíců a 5 dnů, tedy 249 dnů. Žalobkyně tak přiměřené zadostiučinění vyčíslila na částku 13 644 Kč. Žalobkyně tento svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy uplatnila mimosoudně u žalované dne 21. 12. 2020. Dne 18. 6. 2021 žalobkyně své podání doplnila o potvrzení své lékařky o rizikovosti svého těhotenství, které pro nesoučinnost své lékařky nebyla schopna zajistit dříve. Dne 22. 6. 2021 žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k plnění. Vzhledem k tomu, že ze strany žalované nebyl ve lhůtě 6 měsíců od jeho uplatnění nárok žalobkyně uspokojen, a to ani z části, podala žalobkyně předmětnou žalobu s tím, že současně požaduje zákonný úrok z prodlení od 22. 6. 2021 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 2. 2022 potvrdila, že u ní žalobkyně dne 21. 12. 2020 (podáním z téhož dne) uplatnila nárok na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., v celkové výši 37 457,50 Kč, sestávající se z nároku na náhradu vynaložených nákladů právního zastoupení ve výši 23 813,50 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 13 644 Kč. Žalovaná požadavku žalobkyně na náhradu nákladů právního zastoupení vyhověla co do částky 18 550 Kč a vyslovila žalobkyni omluvu za nezákonné trestní stíhání, když finanční kompenzace poskytnuta nebyla, což žalobkyni sdělila svým stanoviskem ze dne 16. 9. 2021. K samotnému trestnímu stíhání žalobkyně žalovaná uvedla, že z předmětného spisového materiálu bylo zjištěno, že usnesením policejního orgánu [stát. instituce], [anonymizováno] [územní celek], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne 18. 10. 2019 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro přečin podvodu dle ust. § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Dne 26. 3. 2020 byla podána obžaloba. Trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 4. 2020, č. j. 3 T 59/2020-162, byla žalobkyně uznána vinnou spácháním přečinu podvodu dle ust. § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roky podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání 14 měsíců a byla jí uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 63 150 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 T 59/2020-175, byla žalobkyně dle ust. § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby, neboť skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Řízení pravomocně skončilo dne 29. 6. 2020. K žalobkyní požadovaným nákladům obhajoby se žalovaná ztotožnila se sazbou mimosmluvní odměny za 1 úkon obhajoby v předmětné věci, a to v částce 1 500 Kč. Žalovaná oproti žalobkyní předloženému přehledu účtovaných úkonů obhajoby nehradila úkony označené jako účast na podání vysvětlení ze dne 12. 6. 2019 a dne 6. 9. 2019, neboť tyto úkony byly vykonány před zahájením trestního stíhání, tedy před vydáním nezákonného rozhodnutí a náklady vynaložené na tyto úkony tak nelze považovat za účelně vynaložené náklady na změnu nebo zrušení nezákonného rozhodnutí. Za stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 10. 2019 je žalobkyní účtován jeden celý úkon, byť má být podle judikatury tento úkon považován za úkon procesní – viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 161/2006, tedy za něj náleží odměna ve výši ½ sazby. Žalovaná tak žalobkyni nahradila účelně vynaložené náklady na změnu nezákonného rozhodnutí ve výši 18 550 Kč. K žalobkyní požadovanému přiměřenému zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalovaná uvedla, že peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Intenzitu nemajetkové újmy (vedoucí ke stanovení přiměřené formy zadostiučinění) je třeba tvrdit a prokázat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, či rozhodnutí téhož soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Rovněž Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4525/2017 uvedl, že k odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhání, které probíhalo po přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné, než peněžní formy odškodnění. Lze mít obecně za to, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v radě jeho rovin s větší či menší intenzitou. V návaznosti na výše uvedené žalovaná konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobkyni došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Žalovaná rovněž vyslovila žalobkyni omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Vyslovenou omluvu považuje žalovaná i nadále za dostačující zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy. Dle žalované žalobkyně ani v žalobě neuvádí takové skutečnosti, pro které by mělo být přistoupeno k peněžité satisfakci, navíc zvláště v této věci je třeba přihlédnout k okolnostem daného případu, kdy trestní stíhání žalobkyně trvalo cca 8 měsíců a žalobkyni by jako osobě dosud netrestané byl v případě uznání viny uložen toliko podmíněný trest. Ze všech uvedených důvodů žalovaná setrvala na svém stanovisku na zamítnutí žaloby v plném rozsahu a přiznání žalované náhrady nákladů řízení.

3. Podle § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalovaná výslovně, žalobkyně mlčky) a věc je dostatečně objasněna listinnými důkazy.

4. Soud vzal v řízení za prokázáno, a to ze žádosti žalobkyně o mimosoudní projednání uplatněného nároku ze dne 21. 12. 2020, že žalobkyně mimosoudně uplatnila tento svůj nárok u žalované v celkové výši 37 457,50 Kč, když žádost žalobkyně došla žalované dle potvrzujícího stanoviska žalované téhož dne – tj. 21. 12. 2020 Stanoviskem ze dne 16. 9. 2021 žalovaná přiznala žalobkyni na požadovaných nákladech obhajoby částku 18 550 Kč a v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. žalovaná kromě konstatování vydání tohoto nezákonného rozhodnutí žalobkyni současně vyslovila omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (usnesení policejního orgánu [stát. instituce], [anonymizováno] [územní celek], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne 18. 10. 2019). Vzhledem k okolnostem případu žalovaná pokládá poskytnutou omluvu za dostatečné zadostiučinění za porušení práva. Uvedené skutečnosti má soud za prokázány z citovaných listin. Ze sdělení žalované ze dne 1. 11. 2022 včetně přiloženého bankovního výpisu z data 20. 9. 2021 vzal soud za prokázané, že částka 18 550 Kč byla dne 20. 9. 2021 žalovanou poukázána na žalobkyní uvedený účet č. [bankovní účet].

5. Z vyšetřovacího a trestního spisu Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 3 T 59/2020 soud považuje za podstatné uvést následující skutečnosti: Usnesením [stát. instituce], [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec] ze dne 18. 10. 2019, [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání [celé jméno žalobkyně] (tj. žalobkyně) jako obviněné ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že v přesně neurčeném období od 11. 4. 2017 nejméně do 5. 6. 2018 jako osoba s povinností pečovat o osobu částečně bezmocnou, p. [jméno] [příjmení], narozeného 29. 12. 1950, zemřelého dne 5. 6. 2018, trvale bytem [adresa], kontaktního pracoviště [obec] ze dne 26. 2. 2016 přiznán příspěvek na mobilitu, porušila svou povinnost stanovenou § 21 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a nenahlásila příslušnému úřadu dlouhodobou hospitalizaci a následné úmrtí [jméno] [příjmení], kdy nadále finanční prostředky poskytované jako příspěvek na péči a mobilitu poukazované na účet [jméno] [příjmení] č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba] a jako jediná osoba s dispozičním právem přeposílala na další účty a užila pro svůj prospěch, čímž způsobila poškozenému [stát. instituce] [anonymizováno] [země], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova] [obec], [IČO], se sídlem [adresa], škodu v celkové výši 63 150 Kč, tedy úmyslně sebe obohatila tím, že zamlčela podstatné skutečnosti a způsobila tak na cizím majetku větší škodu. Usnesení bylo obviněné [celé jméno žalobkyně] doručeno dne 24. 10. 2019. Dle založené plné moci udělila [celé jméno žalobkyně] dne 30. 5. 2019 plnou moc advokátovi [titul] [jméno] [příjmení], aby ji po vzájemné dohodě zastupoval ve všech věcech a činil veškeré úkony, které souvisí s podáním vysvětlení ve věci pobírání příspěvku na péči a nakládání s finančními prostředky [jméno] [příjmení], narozeného 29. 12. 1950 a zemřelého dne 5. 6. 2018, a s případným dalším řízením v této věci. Podáním ze dne 29. 10. 2019 podala obviněná [celé jméno žalobkyně] prostřednictvím svého obhájce [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, stížnost proti usnesení [stát. instituce] ze dne 18. 10. 2019. Dne 30. 3. 2020 pak došla Okresnímu soudu v Břeclavi obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi na [celé jméno žalobkyně] pro spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Věc byla u Okresního soudu v Břeclavi vedena pod sp. zn. 3 T 59/2020. Okresní soud v Břeclavi ve věci rozhodl trestním příkazem ze dne 2. 4. 2020, č. j. 3 T 59/2020-162, kterým uznal obviněnou [celé jméno žalobkyně] vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 14 měsíců. Současně byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] částku 63 150 Kč. Podáním ze dne 22. 4. 2020 podala obžalovaná odpor proti uvedenému trestnímu příkazu. Okresní soud v Břeclavi nařídil hlavní líčení na den 29. 6. 2020. Při tomto hlavním líčení byl vynesen zprošťující rozsudek. Tímto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 T 59/2020-175, byla obžalovaná [celé jméno žalobkyně] podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby pro shora popsaný skutek, v němž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť výše uvedený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu byl poškozený [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaný rozsudek nabyl právní moci téhož dne – tj. 29. 6. 2020. Tímto dnem rovněž trestní řízení pravomocně skončilo. Uvedené skutečnosti má soud za prokázány z předmětného vyšetřovacího a trestního spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 59/2020.

6. Z žalobkyní doloženého potvrzení [titul] [jméno] [příjmení], soukromé ženské lékařky, ze dne 16. 6. 2021 vzal soud za prokázané, že žalobkyně měla vysoce rizikové těhotenství od 7. 8. 2019 do 25. 3. 2020.

7. Podle § 5 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek, stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řízení správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

8. Podle § 7 odst. 1 citovaného zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

9. Podle § 8 odst. 1 citovaného zákona nárok na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím, lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud, rozhodující o náhradě škody, vázán.

10. Podle § 31a odst. 1 citovaného zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 tohoto zákonného ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak, a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

11. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala jednak poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 13 644 Kč za nemajetkovou újmu z nezákonného trestního řízení vedeného proti ní u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 59/2020, jednak újmy majetkové v podobě nákladů obhajoby ve výši 23 813,50 Kč, vynaložených žalobkyní v souvislosti s tímto nezákonným trestním stíháním. Žalovaná po uplynutí šestiměsíční lhůty pro mimosoudní projednání nároku a po podání žaloby poukázala žalobkyni dne 20. 9. 2021 na nákladech obhajoby částku 18 550 Kč, když ve zbývající části tento nárok z důvodů shora uvedených neshledala oprávněným (podrobněji viz odstavec 2. odůvodnění). Žalobkyně však přes výzvu soudu, doručenou jí dne 22. 3. 2022, nevzala žalobu zpět v rozsahu plnění žalované. Ohledně újmy nemajetkové žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., finanční plnění však ze strany žalované žalobkyni poskytnuto nebylo. Žalovaná se současně žalobkyni omluvila za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení jejího trestního stíhání.

12. Pokud jde o žalobkyní požadovanou náhradu škody (majetkové újmy) v podobě vynaložených nákladů obhajoby, předpokladem odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně; není-li splněn jeden z nich, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Existence těchto tří podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném.

13. Pokud se (z obecného hlediska) týká prvého předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, je soud toho názoru, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného je rozhodnutí procesní povahy, přičemž nárok na náhradu škody vzniklé usnesením o zahájení trestního stíhání, je třeba posuzovat podle shora citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Dále je soud toho názoru, že v souvislosti s trestním řízením, které bylo vůči žalobkyni zahájeno, bylo jejím právem zvolit si obhájce. Pokud žalobkyně využila svého práva zvolit si obhájce (viz plná moc ze dne 30. 5. 2019 udělená žalobkyní advokátovi [titul] [jméno] [příjmení]), byla nucena hradit si obhajobu z vlastních prostředků. Z hlediska splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.) platí, že v případě pravomocného zprošťujícího rozsudku soud nevydává žádné rozhodnutí, kterým by rušil usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud jde o samotnou výši žalobkyní požadované škody v podobě uhrazeného obhajného, žalovaná dobrovolně plnila částku ve výši 18 550 Kč. V rámci specifikace nákladů obhajoby dle žalobního návrhu soud (shodně se stanoviskem žalované) nepovažuje za důvodné náklady advokáta učiněné před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně ze dne 18. 10. 2019 – to je účast u podání vysvětlení ze dne 12. 6. 2019 a další účast u podání vysvětlení dne 6. 9. 2019, jakož i druhou polovinu žalobkyní požadovaného úkonu za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z hlediska prvních dvou úkonů se jedná o úkony učiněné před vydáním nezákonného rozhodnutí – tedy se nejedná o náklady řízení poškozeným účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí dle ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. V případě stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se jedná o ½ úkonu analogicky dle ust. § 11 odst. 2 písm. d) AT. Z hlediska konkrétní soudem nepřiznané částky se tak jedná o 2x 1 500 Kč, 1x 750 Kč, 2x režijní paušál po 300 Kč a 21% DPH ve výši 913,50 Kč, celkem tedy o částku 5 263,50 Kč. Spolu s dobrovolným plněním žalované se tak jedná v součtu o žalovanou částku 23 813,50 Kč.

14. Pokud jde nezákonné trestní řízení, soud posoudil nárok žalobkyně v podobě požadovaného zadostiučinění ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím jakožto nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí - usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné (t. j. žalobkyně) ze dne 18. 10. 2019, které bylo žalobkyni doručeno dne 24. 10. 2019. Toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 T 59/2020-175, který nabyl právní moci téhož dne. Jeden z předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a to konkrétně existence nezákonného rozhodnutí, je tedy dán. V souvislosti s citovaným nezákonným rozhodnutím - usnesením o zahájení trestního stíhání žalobkyně, jakožto obviněné, vznikla žalobkyni nemajetková újma předmětným trestním stíháním způsobená.

15. Pokud jde o formu či výši zadostiučinění za předmětnou nemajetkovou újmu, způsobenou trestním stíháním, když nezákonné rozhodnutí je v příčinné souvislosti s nemajetkovou újmou jako takovou - v případě nemajetkové újmy, způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby (nebo zastavením), tedy dle judikatury nezákonným rozhodnutím, Nejvyšší soud dovodil, že výše zadostiučinění„ musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy za zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky, a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (například s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, Rc 67/2016).

16. K samotnému způsobu stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stínáním je třeba rovněž zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, dle kterého„ zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil, že kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) Povaha trestní věci. Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení. 2) Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval. 3) Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu, formulovaných pod body 1) a 2). Vedle toho je dle citované judikatury Nejvyššího soudu třeba podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se na příklad ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně, nebo dokonce s cílem jej poškodit. Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popř. trestní stíhání provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, případně že proti němu bylo ve věci trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V případě náhrady nemajetkové újmy se s ohledem na její rozdílný charakter v porovnání s náhradou škody (majetkové újmy) a zákonný požadavek § 31a odstavec 2 citovaného zákona přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, omezení dovozované ve vztahu k nároku na náhradu škody neuplatní a naopak je třeba chování poškozeného, kterým ke vzniku nemajetkové újmy přispěl, zohlednit.

17. Soud tedy při hodnocení trestního stíhání žalobkyně uzavřel, že pokud jde o samotnou délku trestního stíhání, toto trvalo celkem 8 měsíců a 5 dní – tj. od 24. 10. 2019 (kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání) do 29. 6. 2020, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2020, č. j. 3 T 59/2020-175. Po tuto uvedenou dobu byla žalobkyně vystavena nepříznivým zásahům do své osobnosti. K samotné délce trestního řízení soud uvádí, že toto řízení nebylo nijak dlouhé, policie i soud postupovaly v řízení plynule a bez průtahů.

18. K otázce závažnosti trestného činu, který byl žalobkyni kladen za vinu – tedy přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, je třeba konstatovat, že žalobkyni hrozil trest odnětí svobody ve třetím odstavci v rozmezí jeden rok až pět let nebo peněžitý trest. Z hlediska hrozby vyššího trestu v rozmezí této trestní sazby se však jednalo o hrozbu pouze teoretickou, neboť žalobkyně byla osobou bezúhonnou, netrestanou, přičemž i sám soud v původně vydaném trestním příkazu přistoupil k uložení trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 14 měsíců. V předmětném trestním řízení rovněž nedošlo k pravomocnému odsouzení žalobkyně.

19. Pokud jde o zhodnocení následků trestního řízení v osobnostní sféře poškozené (žalobkyně), dospěl soud k závěru, že předmětné trestní řízení nemělo významnější dopad do osobního života žalobkyně, ani do sféry jejího (psychického či fyzického) zdraví. Žalobkyně sama v podané žalobě v podstatě ani nějaké konkrétní následky či újmy s výjimkou stresu, obav či nejistoty nedovozovala, další jiné zásahy do konkrétních osobnostních sfér netvrdila. Netvrdila ani, že by se její třetí těhotenství stalo rizikovým právě v důsledku předmětného trestního stíhání, byť z obecného hlediska nelze zejména určitou zátěž psychického rázu (obavy, strach, nejistota) v souvislosti s trestním stíháním jakéhokoli člověka, natož pak těhotné ženy bagatelizovat. Z hlediska konkrétních časových údajů pak soud v návaznosti na data uvedená žalobkyní pouze shrnuje, že žalobkyně byla rizikově těhotná od 7. 8. 2019, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání jí bylo doručeno až dne 24. 10. 2019.

20. Za této situace pak soud, s přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a kritériím, shledal v případě žalobkyně jako odpovídající zadostiučinění poskytnuté žalovanou v podobě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí včetně poskytnuté omluvy za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení.

21. Soud tak z hlediska obou uplatněných nároků tyto v plném rozsahu zamítl pro jejich neopodstatněnost, když z hlediska částečného plnění žalované po podání žaloby v rozsahu 18 550 Kč na obhajném žalobkyně i na tomto nároku setrvala a přes výzvu soudu jej nevzala (v tomto rozsahu) zpět.

22. Z ostatních důkazů ve spise doložených soud nezjistil skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci, a proto je v odůvodnění tohoto rozsudku podrobně nehodnotil.

23. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci. Žalovaná měla v řízení plný úspěch, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Výše těchto nákladů za každý jeden úkon vychází z ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. a je představována paušální náhradou hotových výdajů. V případě žalované se konkrétně jedná o částku 300 Kč za vyjádření k žalobě ze dne 22. 2. 2022.