17 C 102/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem anonymizována dvě slova t.č. ve anonymizována dvě slova stát. instituce proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa státního zastupitelství za niž jedná anonymizováno 7 slov sídlem adresa 2) země - stát. instituce , IČO sídlem adresa o zaplacení 51 000 Kč,

I. Žaloba, aby žalovaná 1) a žalovaná 2) zaplatily žalobci společně a nerozdílně částku 51 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] ve znění doplnění ze dne [datum] domáhal na žalovaných zaplacení částky 51 000 Kč coby náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že žalovaná 1) ani žalovaná 2) nepřijaly, resp. neiniciovaly přijetí právního předpisu, který by umožňoval pěstovat konopí pro léčebné účely. Žalované tak svým nekonáním nevytvořily, resp. Parlamentu ČR nepředložily žádný legislativní rámec za účelem beztrestného pěstování konopí pro zdravotní účely, čímž způsobily žalobci nemajetkovou újmu. Žalobce je od listopadu 2019 omezen na osobní svobodě, došlo k dopadu do jeho psychiky, nemůže se stýkat s rodinou, přáteli, cestovat ani publikovat. Tím byl žalobce zkrácen na svých základních právech. Žalobce rovněž navrhl, aby se soud obrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU týkající se souladu české právní úpravy se svobodou volného pohybu zboží.

2. Žalovaná 1) ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] nárok ve výši 51 000 Kč uplatnil a že nároku nevyhověla, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum]. Žalovaná poukázala na to, že ve věci není dán odpovědnostní titul, neboť žádná mezinárodní smlouva či obdobný dokument nezavazuje ČR k přijetí právní úpravy, která by umožňovala osobám pěstovat léčebné konopí. Ve vytýkané nečinnosti tak nelze spatřovat nesprávný úřední postup žalované 1). Žalovaná 1) se žádného nesprávného postupu nedopustila, pročež navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Žalovaná 2) ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 1124/2005, a sp.zn. 30 Cdo 5027/2014. Z nich dovodila, že tvrzenou legislativní nečinnost nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1992 Sb. Dále žalovaná 2) odkázala na Jednotnou úmluvu OSN o omamných látkách, kterou je ČR vázána a z níž plyne, že pěstování léčebného konopí pro vlastní léčebné použití Úmluva nepřipouští. Žalovaná 2) namítla neexistenci odpovědnostního titulu a případně i nedostatek příčinné souvislosti. Žalovaná 2) rovněž namítla, že žalobce u ní nárok předběžně neuplatnil. Žalovaná 2) rovněž navrhla, aby soud žalobu zamítl.

4. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Soud ve věci neprováděl dokazování, neboť již z žalobních tvrzení bylo zjevné, že žalobě není možné vyhovět, i kdyby žalobce i jen některé svá skutková tvrzení prokázal (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp.zn. 16 Co 96/1998, které bylo publikováno pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Soud tak zamítl všechny žalobcem navržené důkazy pro nadbytečnost.

5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

6. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

8. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

9. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

10. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

12. Podle čl. 267 SFEU Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě.

13. Podle čl. 22/1 o Jednotné Úmluvě o omamných látkách (vyhlášeného pod č. 47/1965 Sb., ve znění č. 458/1991 Sb. jestliže je v zemi nebo na území některé Strany situace taková, že zákaz pěstování opiového máku, keře koka nebo rostliny konopí je, podle jejího názoru, nejvhodnějším opatřením pro ochranu veřejného zdraví a prospěch a pro zabránění tomu, aby omamné látky byly používány k nedovolenému obchodu, příslušná Strana zakáže jejich pěstování. Podle odst. 2 téhož článku strana zakazující pěstování opiového máku nebo rostliny konopí učiní vhodná opatření k zabavení všech nedovoleně vypěstovaných rostlin a k jejich zničení, s výjimkou malého množství, které Strana potřebuje pro vědecké a výzkumné účely.

14. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované 1) předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Je nepodstatné, že žalobce nárok předběžně neuplatnil i u žalované 2), neboť orgány státu si mají v případě, že nejsou k projednání nároku poškozeného příslušné, věc případně předat. Podstatné z hlediska splnění projednatelnosti žaloby je to, že žalobce u některého z jinak příslušných orgánů státu nárok předběžně projednal.

15. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody pak musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

16. Podstatou žalobního nároku poté co byl žalobce opakovaně soudem vyzván k odstranění vad žaloby, byl požadavek na odškodnění nemajetkové újmy, k níž mělo dojít legislativní nečinností žalovaných, když nepřijaly ani neiniciovaly přijetí právní úpravy, která by umožňovala pěstování léčebného konopí pro vlastní účely. V této souvislosti se žalobce dovolával, aby soud položil předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.

17. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu vyplývá, že„ namítaná nečinnost zákonodárného orgánu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Nepřijetí zákona Parlamentem ČR nezakládá nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně PČR či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům“ (srov. NS ČR, sp.zn. 28 Cdo 3723/2008). Obdobně dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp.zn. 25 Cdo 3792/2009 k závěru, že legislativní nečinnost nepředstavuje nesprávný úřední postup, z něhož by mohla být odvozována jakákoli újma (obdobně nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl ÚS-st 27/09 či Pl. ÚS 36/8). Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dále dospěl k závěru, že ani vydání normativního právního aktu vládou není úředním postupem, nýbrž jde o výsledek její normotvorné činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008) a rovněž k tomu, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle ustanovení § 13 OdpŠk je nutné důsledně odlišovat od odpovědnosti státu za porušení unijního práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 28 Cdo 2927/2010).

18. Předně tak soud dospívá k závěru, že v žalobcem tvrzené nečinnosti žalovaných, ať již tím měl žalobce na mysli nečinnost spočívající v nepřijetí podzákonných předpisů v působnosti jednotlivých za stát jednajících OSS, či nečinnost spočívající v neiniciování žalobcem požadované právní úpravy v podobě přijetí zákona či jeho změny, nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Sama skutečnost, že si žalobce přeje, aby určitá právní úprava byla přijata, nezakládá a nemůže založit nesprávný úřední postup, neboť žalobce nemá nárok, aby stát jím požadovaný postup realizoval. Je třeba dát za pravdu i žalované 2), pokud poukázala na to, že Jednotná úmluva OSN o omamných látkách naopak pěstování konopí pro vlastní potřebu zapovídá a v tomto směru zavazuje i státy, které úmluvu ratifikovaly. Ohledně nesouhlasu žalobce s legislativou České republiky ve vztahu k možnosti pěstovat léčebné konopí pro vlastní potřebu, je proto nutné bez dalšího uzavřít, že tyto námitky nemohou založit nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk, neboť z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že přijetí nebo nepřijetí právního předpisu (zákonodárná činnost) není úředním postupem, který by podléhal soudnímu přezkumu. Zbývá tak vyřešit otázku, zda státu povinnost přijetí žalobcem požadované právní úpravy nevyplývá z unijního práva.

19. Otázkou vztahu práva EU a odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk se Nejvyšší soud zabýval např. v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3556/2007, kde uzavřel, že„ případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního (unijního) práva jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu za porušení komunitárního (unijního) práva (…) není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. též rozsudek NS ČR ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 7, roč. 2008).“ Jak ale konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, ani toto oddělení systémů odpovědnosti za škodu nesmí být překážkou plnění závazků, jež České republice z členství v EU vyplývají. Je totiž„ nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, (byť) tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje.“ Ústavní soud ve výše citovaném nálezu dále připomněl, že„ za situace, kdy je Česká republika demokratickým právním státem dodržujícím závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy), nemůže na plnění závazků plynoucích z mezinárodního (tzn. i evropského) práva rezignovat jen proto, že na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči České republice povinnosti za škodu způsobenou porušením závazku, k nímž se sama a otevřeně hlásí, neexistuje.“ Ústavní soud nadto vyslovil povinnost obecných soudů, a zejména Nejvyššího soudu, konstruovat vztah systému odpovědnosti státu, jenž existuje na úrovni unijního práva, k OdpŠk coby předpisu obsahem a účelem nejbližšímu.

20. Podmínky aplikace principu odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva vyplývají a byly jasně vymezeny ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Existenci náhrady škody jako institutu plynoucího z unijního (tehdy komunitárního) práva vyvodil Soudní dvůr již v rozsudku ze dne 19. 11. 1991 ve spojených věcech C -6/90 a C -9/90 Francovich a Bonifaci proti Italské republice, (1991), ECR I -05357 Soudní dvůr zde připomněl, že Smlouva o EHS (dnes SFEU) vytvořila vlastní právní řád začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje soudy, a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci, jímž právo EU ukládá jak povinnosti, tak práva. Dále v rozhodnutí zdůraznil, že„ je věci vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství (Unie), aby zajistily plný účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují jednotlivcům. … Je na místě konstatovat, že plná účinnost norem by byla zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena porušením práva Společenství ze strany členského státu. Možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem Společenství (Unie) podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.“ Z výše uvedených závěrů tak Soudní dvůr dovodil, že zásada odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU je unijnímu právu vlastní a svůj základ nachází„ rovněž v článku 5 Smlouvy (dnes článek 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii), podle něhož členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z práva Společenství (v dnešním znění: ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie).“ 21. Žalobce však současně neuvedl, z jakého konkrétního unijního předpisu vyplývá státu povinnost přijmout žalobcem požadovanou právní úpravu, z čehož by pak bylo možné dovodit, že došlo k porušení unijního práva a tím případně k nesprávnému úřednímu postupu. Ani soudu není znám žádný unijní předpis, z něhož by vyplývala povinnost státu přijmout právní úpravu, které se žalobce dovolává. Ani k porušení unijního práva, v němž by bylo možné spatřovat nesprávný úřední postup, proto nedošlo.

22. Žalobce dále navrhoval předložení několika otázek Soudnímu dvoru EU, přičemž tyto formuloval hypoteticky ve vztahu k tomu, jestli čl. 34 Smlouvy o fungování EU brání určité vnitrostátní právní úpravě. Řízení o předběžné otázce však není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na soud unijní. Předložení předběžné otázky soudem členského státu SDEU předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropské unie, a není prostředkem vznášení hypotetických otázek ze strany účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2051/2005, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, či sp. zn. 32 Cdo 221/2009). Jinými slovy, kompenzační řízení neslouží k tomu, aby soud sám či v tomto případě ještě se zapojením SDEU, posuzoval zákonnou úpravu z hlediska její vhodnosti či přiměřenosti, či snad z toho pohledu, zda vyhovuje žalobci. Soud tak nejen že není soudem poslední instance, který stíhá případná povinnost položit předběžnou otázku, ale vůbec pro takový postup neshledal prostor, neboť soud v řízení neřeší žádnou právní otázku, k níž by bylo zapotřebí vyložit nejasný unijní předpis, resp. některé jeho ustanovení. K položení předběžných otázek proto není žádný důvod.

23. Pokud žalobce namítal, že některá ustanovení zákona č. 167/1998 Sb., konkrétně jeho změna zákonem č. 50/2013 Sb., nebyla notifikována a jsou neaplikovatelná, pak v zásadě po soudu požaduje, aby se zabýval tím, zda v trestní věci žalobce mohla být předmětná ustanovení zákona aplikována. Kompenzační řízení však nepředstavuje nějaký druh mimořádného opravného prostředku, kterým by bylo možné zvrátit pravomocně skončené trestní řízení. Žalobce se v tomto řízení ani nemůže domáhat toho, aby soud odškodňoval nemajetkovou újmu, pocházející z toho, že byl žalobce odsouzen v trestním řízení, v němž zjevně byl žalobci uložen pravomocný trest, který v současné době vykonává. Soud je zákonem vázán a má-li pochybnosti o souladu zákona, který by měl v řízení aplikovat, s ústavním pořádkem, předloží věc ústavnímu soudu. Soud však v tomto řízení zákon č. 167/1998 Sb. aplikovat nepotřebuje.

24. Jelikož na straně ani jedné z žalovaných soud neshledal žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup, žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl, aniž by se zabýval případným splněním podmínek dalších (výrok I). I kdyby k nějaké nemajetkové újmě u žalobce došlo, nemohla by být v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem proto, že žádný odpovědnostní titul není dán.

25. Nad rámec povinného odůvodnění soud dodává, že uplatňovaná odpovědnost státu za újmu je zjevně vedena žalobcovou snahou o prosazení změn v přístupu společnosti k možnosti pěstování léčebného konopí pro vlastní potřebu jako takovému. Tato diskuze však nemůže být iniciována a podněcována prostřednictvím soudního přezkumu, neboť úkolem soudů není hledat řešení obecných společenských a politických otázek, nýbrž rozhodovat spory o právo.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byly zcela úspěšné obě žalované, proti kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Důvody zvláštního zřetele hodné soud u žalobce neshledal. Žalobce je sice osobou, která je ve výkonu trestu odnětí svobody, nicméně od soudních poplatků osvobozen nebyl. Rovněž byl žalobce v počátku řízení zastoupen advokátem, který coby právní profesionál měl a mohl žalobce přinejmenším seznámit s ustálenou judikaturou vrcholných soudů vztahujících se k obdobným žalobním nárokům. Stejně tak žalobce trval na tom, aby věc byla projednána při jednání, což rovněž náklady na straně žalovaných navýšilo (č.l. 148) Náklady každé z žalovaných jsou představovány částkou 900 Kč sestávající ze 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření ze dne [datum], resp. ze dne [datum], a za přípravu a účast na jednání dne [datum] (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

27. O lhůtě k plnění v nákladovém výroku soud rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř., kdy přihlédl k tomu, že žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody a je limitován v operativnosti při administraci úhrady. Je tak na místě mu pro úhradu náhrady nákladů poskytnout lhůtu delší v trvání 30 dnů, která žalovaný stát nijak nepoškozuje pro zanedbatelnost výše náhrady pro stát.