17 C 11/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupený advokátem prof. JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované za niž před soudem jedná anonymizováno 7 slov sídlem adresa o omluvu a zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout žalobci omluvu a zaplatit žalobci částku 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9.4.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 15.3.2019 domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena jednak v souvislosti s 3 usneseními Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality, č. j. KRPU-1762/TČ-2009-040082 ze dne 8.1 2010, kterými bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtech žalobce: č. [bankovní účet], [anonymizována tři slova] [právnická osoba], a to ve výši 1 250 000 Kč s příslušenstvím, č. [bankovní účet], vedeném u [právnická osoba], a to ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím a č. [bankovní účet], vedeném u [právnická osoba], a to ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím a jednak v souvislosti s nesprávným úředním postupem, který žalobce spatřuje v nepřiměřené délce zajištění peněžních prostředků na jeho účtu. V souvislosti s rozhodnutími o zajištění peněžních prostředků, která považuje za nezákonná, žalobce požadoval 250 000 Kč, v souvislosti s nesprávným úředním postupem 150 000 Kč. Žalobce rovněž požadoval, aby se mu žalovaná omluvila za nemajetkovou újmu tím vzniklou v tomto znění:„ Omluva panu [celé jméno žalobce] za nemajetkovou újmu způsobenou zajištěním majetku v trestním řízení: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá panu [celé jméno žalobce], [datum narození], neboť v trestním řízení vedeném nejprve u policejního orgánu pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], následně u Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 49 T 14/2010, poté u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp. zn. 6 To 10/2012, 6 To 1/2014 a 6 To 39/2016, a nakonec u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 112/2018 bylo vůči jeho osobě dne 8. ledna 2010 nezákonně rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na jeho účtech, přičemž tyto peněžní prostředky byly v důsledku nesprávného úředního postupu zajištěny po nepřiměřeně dlouhou dobu, v důsledku čehož mu vznikla nemajetková újma.“. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18.1.2010, [číslo jednací]. Pravomocně byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.4.2018, č. j. 6 To 39/2016-2069 O zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech žalobce rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8.6.2018, č.j. 49 T 14/2010-2100, které nabylo právní moci dne 19.6.2018. K předběžné uplatnění nároku žalobce uvedl, že jej u žalované uplatnil dne 8.10.2018. Dne 13. 3 2019 žalovaná sdělila žalobci, že mu náhradu nemajetkové újmy nepřiznává.

2. Žalobce tvrdil, že usnesení o zajištění peněžních prostředků byla nezákonná, neboť pro jejich vydání nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, konkrétně vyšší stupeň pravděpodobnosti, že daný majetek je nástrojem či výnosem z trestné činnosti. Žalobce využil všech zákonem předvídaných prostředků, aby dosáhl jejich zrušení. Všechna usnesení o zajištění byla zrušena usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 49 T 14/2010-2100 (právní moc dne 19.6.2018), které je také stiženo vadami, nicméně proti němu žalobce stížnost nepodával s ohledem na její odkladný účinek. V důsledku tvrzených nezákonných rozhodnutí došlo k zásahu do osobní a morální sféry žalobce, byla poškozena jeho čest a pověst v okolí. Dodnes je žalobce bankou veden jako nespolehlivá osoba. V této souvislosti trpěl i zdravotními obtížemi, zejména stresem, nespavostí, nechutenstvím a celkovou apatií. Rovněž žalobcova rodina trpěla, byly narušeny vztahy s vnoučaty. Žalobce ztratil zájem o dlouhodobě pěstované koníčky. Od žalobce se odvrátili jeho obchodní partneři, bylo mu znemožněno zablokovanou částku hospodářsky využít.

3. K nemajetkové újmě v souvislosti s nepřiměřenou délkou zajištění peněžních prostředků žalobce uvedl, že zajištění trvalo nepřiměřenou dobu, šlo o neproporcionální zásah do vlastnického práva. Trestní věc nebyla dle žalobce nijak zvlášť složitá, což plyne již z podání obžaloby přibližně 7 měsíců po zahájení trestního stíhání. Délka řízení byla zapříčiněna především postupem odvolacího soudu, přičemž k nápravě došlo až zásahem Nejvyššího soudu. Žalobce poukázal i na vyloučení dvou soudců odvolacího soudu rozhodnutím Nejvyššího soudu. Žalobce k délce řízení nijak nepřispěl ani nezatěžoval orgány činné v trestním řízení nadbytečnými či zbytečně obsáhlými podáními. Žalobce pouze podal proti usnesení o zajištění peněžních prostředků stížnost jako zákonem předvídaný opravný prostředek a dále též žádal o zrušení předmětného zajištění. Zvýšený význam je dán typově, neboť šlo o řízení trestní.

4. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Učinila nesporným, že žalobce u ní dne 8.10.2018 nárok uplatnil. K projednání žádosti žalobce došlo dne 13.3.2019. Žalovaná uplatněnému nároku nevyhověla, když konstatovala, že není dán odpovědnostní titul jako první podmínka k vyvození odpovědnosti státu. Dle žalované žalobcem označená rozhodnutí nesplňují definiční znaky nezákonného rozhodnutí dle OdpŠk, neboť nebyla pro nezákonnost zrušena ani změněna. Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o zrušení zajištění peněžních prostředků, nikoli o zrušení předmětných usnesení o zajištění. Pokud žalobce namítal vady tohoto usnesení, měl podat opravný prostředek. V kompenzačním řízení již věcné vady namítat nelze. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2015, sp.zn. 30 Cdo 3310/2013.

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce dne 8.10.2018 předběžně uplatnil svůj nárok u žalované, která mu stanoviskem ze dne 13.3.2019 nevyhověla. Mezi účastníky bylo sporné, zda v posuzovaném trestním řízení byla vydána nezákonná usnesení o zajištění peněžních prostředků žalobce a zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce trvání zajištění peněžních prostředků, a pokud ano, zda za to žalobci náleží odškodnění v peněžité podobě a omluva.

6. Soud věc projednal a rozhodl o ní při nařízeném jednání.

7. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn 49 T 14/2010, soud v rozsahu potřebném pro posouzení a rozhodnutí věci zjistil, že policejním orgánem bylo vydáno usnesení ze dne 18.1.2010, kterým bylo zahájeno trestní stíhání proti žalobci a to z důvodu podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku s tím že toto bylo doručeno 2.2.2010 žalobci. Stížnost žalobce proti zahájení trestního stíhání byla usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2010 [číslo jednací], zamítnuta. Usnesením policejního orgánu ze dne 8.1.2010 čj. [anonymizováno] [číslo], které bylo žalobci doručeno dne 19.1.2010 policejní orgán zajistil peněžní prostředky ve výši 1 250 000 Kč s příslušenstvím na účtu č. [bankovní účet] [anonymizována čtyři slova], a.s., majitel účtu žalobce. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost ze dne 22.1.2010, která byla doručena policejnímu orgánu dne 25.1.2010. Usnesením policejního orgánu ze dne 8.1.2010 čj. [anonymizováno] [číslo], které bylo žalobci doručeno dne 19.1.2010 policejní orgán zajistil peněžní prostředky ve výši 1 200 000 Kč na účtu č. [bankovní účet] vedeném u [právnická osoba], majitel účtu žalobce. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 22.1.2010 stížnost, která byla doručena policejnímu orgánu dne 25.1.2010. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.2.2010 byla stížnost žalobce proti usnesení o zajištění peněžních prostředků na účtu č. [bankovní účet] zamítnuta. Usnesením policejního orgánu ze dne 8.1.2010, čj. [anonymizováno] [číslo], které bylo žalobci doručeno dne 19.1.2010, policejní orgán zajistil peněžní prostředky ve výši 1 200 000 Kč na účtu č. [bankovní účet] vedeném u [právnická osoba] Proti tomuto usnesení policejního orgánu podal žalobce stížnost ze dne 22.1.2010, která byla doručena policejnímu orgánu dne 25.1.2010. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.2.2010 byla stížnost žalobce proti usnesení, které se týkalo č. účtu [bankovní účet] zamítnuta. Usnesením Krajského soudu ze dne 10.2.2010 na čl. 431 byla stížnost žalobce proti usnesení, které se týkalo účtu č. [bankovní účet] zamítnuta. Žalobce žádal o uvolnění peněžních prostředků a to na všech třech účtech, žádostí ze dne 1.11.2010, která byla doručena Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 3.11.2010. Usnesením ze dne 25.1.2011 na č.l. 1108 byla tato žádost žalobce zamítnuta. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8.3.2011 na č.l. 1126 tak, že ji zamítl. Další žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků požádal žalobce dne 12.5.2018, a to na všech třech účtech v souvislosti s tím, že žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.4.2018. Této žádosti žalobce vyhověl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8.6.2018 na čl. 2100 (právní moc dne 19.6.2018). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23.9.2019 byl žalobce poté, co proti předchozímu zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.4.2018 podal dovolání, zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu.

8. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Proti žalobci bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 1. 2010 trestní stíhání z důvodu podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. V souvislosti s trestním stíháním byly žalobci třemi usneseními policejního orgánu ze dne 8.1.2010 zajištěny peněžní prostředky na účtech č. [bankovní účet], č. [bankovní účet] a č. [bankovní účet]. Proti všem třem usnesením podal žalobce stížnosti, které byly usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítnuty. Dále žalobce žádal dne 3.11.2010 a dne 12.5.2018 o zrušení zajištění peněžních prostředků na všech třech účtech. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.1.2011 byla první žádost zamítnuta (stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze zamítl), druhé žádosti bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.4.2018 vyhověno. Opravný prostředek proti tomuto usnesení žalobce nepodal. Žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23.9.2019.

9. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce podle těchto ustanovení.

10. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

12. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, 17. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

18. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

20. Podle 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. 21. 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

23. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

24. Soud o nárocích žalobce uvážil takto. Žalobce podanou žalobou uplatnil nárok ze dvou titulů se samostatným skutkovým základem. První nárok žalobce odvozoval z titulu nezákonných rozhodnutí, za něž označil všechna tři usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků. Soud ohledně tohoto nároku dospěl k závěru, že není splněna již první podmínka pro vyvození odpovědnosti státu za škodu, neboť ani jedno z usnesení nenaplňuje definiční znak nezákonného rozhodnutí. Ani jedno z nich nebylo v žádném k tomu předepsaném řízení pro nezákonnost zrušeno, když všechny stížnosti žalobce byly zamítnuty. Krajský soud v Ústí nad Labem nevyhověl ani žádosti žalobce o zrušení zajištění ze dne 2.11.2010. Ke zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech žalobce, nikoli ke zrušení usnesení policejního orgánu samotných, došlo až usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.4.2018, jehož vady žalobce v žalobě namítal, ale proti kterému opravný prostředek nepodal.

25. Žalobce namítal, že trestní řád neumožňuje vyslovení nezákonnosti předmětných usnesení nad rámec možnosti podat proti nim stížnost. Namítal rovněž, že zajištění bylo nedůvodné a tedy nezákonné od samého počátku, neboť byl obžaloby zproštěn, v důsledku čehož se má za to, že od počátku nebyly pro jeho trestní stíhání důvody, což vztahuje na zajištění finančních prostředků. Předně, soudu v kompenzačním řízení nepřísluší posuzovat věcný postup orgánů činných v trestním řízení. Nelze se proto domáhat, aby soud věcně přezkoumával důvodnost samotného zajištění peněžních prostředků či důvodnost zahájení trestního stíhání. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že neměl jiný další prostředek obrany, jak se domoci zrušení předmětných usnesení policejního orgánu, či dokonce usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta žádost o zrušení zajištění. Tímto prostředkem je ústavní stížnost, jak přiléhavě uvedla i žalovaná, korespondující jako adekvátní prostředek i s tím, že se žalobce dovolával ústavního práva vlastnit majetek, do něhož mu mělo být zasaženo (srov. např. korespondující nálezy Ústavního soudu ze dne 30.1.2008, sp.zn. II. ÚS 642/07, či ze dne 14.11.2017, sp.zn. III.ÚS 24/17). Tohoto procesního prostředku žalobce nevyužil, aniž by mu v tom cokoli bránilo, a nevyčerpal tak ani všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (srov. § 8 odst. 3 OdpŠk). V tomto světle tedy neobstojí argumentace žalobce, že neměl jiné možnosti jak dosáhnout zrušení předmětných rozhodnutí ani argumentace hledající paralely s fikcí nezákonného rozhodnutí - usnesení o zahájení trestního stíhání, k jehož formálnímu zrušení rovněž nedochází v případě, kdy je obžalovaný posléze obžaloby zproštěn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3310/2013 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016 či z něj vycházející usnesení Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 1575/2020). V případě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.4.2018 žalobce stížnost nepodal, přičemž není podstatné, jaké důvody ho k tomu vedly. Ani v tomto případě tak není možné hovořit o nezákonném rozhodnutí.

26. Druhý nárok žalobce odvozoval z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce zajištění. Ohledně tohoto nároku soud dospěl k závěru, že sice nepřiměřená délka samotného řízení o trestním obvinění žalobce v jiném řízení vedeném zdejším soudem pod sp.zn. 15 C 51/2019 shledána byla a žalobce byl za nemajetkovou újmu tím vzniklou odškodněn, což je soudu známo z jeho úřední činnosti a žalobci tím, že byl účastníkem uvedeného řízení. V tomto řízení se však žalobce domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu v souvislosti s tvrzenou délkou zajištění peněžních prostředků. Tvrzenou újmu tím vzniklou však nelze dle přesvědčení soudu dávat do příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, jak to činí žalobce. Dle přesvědčení soudu nemajetková újma mohla žalobci vzniknout výlučně v příčinné souvislosti s vydáním samotných usneseními, na jejichž základě byly finanční prostředky zajištěny, tedy z titulu nezákonného rozhodnutí, který však soudem shledán nebyl. Nemajetková újma tím případně vzniklá tak povstává výlučně z důsledků plynoucích ze zákonných rozhodnutí, která v žádném k tomu předepsaném řízení nebyla zrušena. Soud v tomto směru znovu připomíná, že žalobce nevyčerpal všechny opravné prostředky, když nepodal proti pravomocným usnesením orgánů činných v trestním řízení ústavní stížnost. Přitom jich mohl podat hned několik, a to proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z února 2010 a dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze z ledna 2011. Existovaly zde tedy prostředky, jichž žalobce nevyužil, a které mohly v jím požadované zrušení zajištění peněžních prostředků vyústit. Soud rovněž z trestního spisu zjistil, že v období od žádosti o uvolnění peněžních prostředků v lednu 2011 do žádosti v roce 2018 v souvislosti s jeho zproštěním obžaloby, žádnou další žádost nepodal. Soud je proto přesvědčen, že se žalobce domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, kterou nepřípadně dává do příčinné souvislosti s délkou řízení, byť ji lze dát do příčinné souvislosti výlučně s usneseními o zajištění peněžních prostředků, která byla vydávána. Lze tak dospět i k závěru, že si žalobce nepodáním ústavních stížnosti zavinil, že případně ke zrušení jejich zajištění nedošlo dříve. Tuto jeho procesní neaktivitu nelze přičítat k tíži státu.

27. Nadto by dle názoru soudu šlo v případě přitakání žalobci ohledně tvrzeného odpovědnostního titulu o opakované odškodnění za totéž, kdy žalobce se fakticky domáhá dalšího odškodnění z téhož tvrzeného odpovědnostního titulu, s nímž však je v tomto řízení tvrzená újma pouze spojena. Pokud se žalobce chtěl domáhat odškodnění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu, pak tak mohl učinit výlučně z titulu nepřiměřené délky trestního řízení jako celku, a to v řízení, ve kterém se tohoto odškodnění domáhal a v tomto řízení tvrdit újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou zajištění finančních prostředků jako okolnost zvyšující celkovou nemajetkovou újmu vzniklou tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení. V tomto řízení se však odškodnění z žalobcem tvrzeného titulu již domáhat nelze, neboť jeho skutkový základ povstává buď z nezákonného rozhodnutí (které tu však není), nebo je neoddělitelně spjat se samotnou délkou trestního řízení, v jejímž rámci by bylo možné se za tuto ze své podstaty dílčí tvrzenou újmu domoci odškodnění, avšak to předmětem řízení není.

28. Soud uzavírá, že pokud jde o první nárok, v posuzovaném řízení nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí a není tak splněna podmínka existence odpovědnostního titulu. Pokud jde o druhý nárok, soud jednak neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce zajištění peněžních prostředků na účtech žalobce, neboť délka zajištění byla spjata výlučně s existencí a právní mocí usnesení, na jejichž základě k jejich zajištění došlo, přičemž ta byla po celou dobu zákonná a jednak neshledal příčinnou souvislost mezi samotnou délkou trestního stíhání a újmami, povstávajícími z délky zajištění peněžních prostředků, kterou žalobce od délky trestního řízení odvozoval; tvrzené újmy jsou odškodnitelné jen v rámci odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení, neboť výlučně s ní lze případně příčinnou souvislost dovodit. Soud proto žalobu v celém rozsahu, jako co do požadované omluvy, tak co do zaplacení zadostiučinění v peněžité formě, zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 9 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za návrh na spojení řízení ze dne 14.6.2019, vyjádření k žalobě ze dne 27.6.2019, odvolání ze dne 19.2.2020 a ze dne 29.4.2020, vyjádření k dovolání ze dne 15.12 2020, přípravu a účast na jednání odvolacího soudu dne 6.8.2020 a za přípravu a účast na jednání zdejšího soudu dne 1.4.2022 (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 2 700 Kč. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.